Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Dishonored 2

11.11.2016
kompatibilní
86
170 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Je tomu už patnáct let, kdy Corvo Attano, osobní strážce císařovny Jessamine Kaldwin, byl svědkem úspěšného atentátu na vladařku a únosu císařské dcery Emily, po kterém byl neprávem odsouzen jako jediný podezřelý. Díky jeho odhodlání a temné síle, jíž získal od tajemného Outsidera, však mladou Emily zachránil a vrátil jí její právoplatný trůn. Corvo se však bál, že by se situace mohla opakovat, a proto Emily učil svému umění, což se ukázalo jako dobrý nápad. Emily je totiž terčem dalšího únosu, ale díky svým novým schopnostem pronásledovatelům uteče a společně s Corvem se vydává do jiného města, kde chce vyšetřit konspiraci proti její osobě.

Jedná se o pokračování úspěšné stealth akce, kde si tentokrát můžeme vybrat, zda se ujmeme role Corva, nebo samotné Emily. Na výběr však máte pouze jednou a volbu nelze v průběhu hry zvrátit. Každý hrdina pak oplývá jinými schopnostmi. Corvo se příliš nezměnil a má stejné schopnosti jako v minulém díle, Emily však má zcela unikátní set talentů a nabídne tak nový zážitek. Každý hrdina bude svědkem i trochu odlišných událostí. Hra tak přímo vybízí ke znovuhratelnosti.

Co se týče dabingu, motá se zde mnoho slavných jmen. Samotného Corva, který zde promluví vůbec poprvé, namluví matador herního dabingu Stephen Russell, který nadaboval třeba Garretta ze série Thief. Emily se pak ujala Erica Luttrell, která se již podílela na Fallout 4, nebo Diablo III. Ve vedlejších rolích pak uslyšíme Robina Lorda Taylora ze seriálu Gotham, Vincenta D'Onofria ze seriálu Daredevil, Rosarii Dawson z filmu Sin City, nebo Sama Rockwella z filmu Moon.


Poslední diskuzní příspěvek

@Cathan (29.05.2021 19:20): Já předpokládám, že každý hráč sérii začne od začátku a posoudí sám. Aspoň já ten komentář pojal, že čtenář už jedničku hrál. Nemůžu říct, že by se Dishonored 2 třeba v hratelnosti neposunula. Chápu, že lidi Dishonored hrají primárně jinak než já. Já se třeba snažím projít potichu a abych všechno viděl a nemám potřebu mise opakovat a hrát ji různým způsobem, nezkouším speedruny, killing spree, různé fyzikální pokusy, neplním cíleně výzvy a achievementy. Když už jsem se k boji vlastní neschopností se skrýt dostal, tak jsem ocenil, že tu je posun k lepšímu.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 90
Zdá se, že štěstí kápnout na velmi solidní titul, který mě bude opravdu bavit a k němuž se budu při každém zapnutí rád vracet a těšit se na něj, nebere u mě v letošním roce konce a druhý díl Dishonored se mezi tyto šťastné tituly právem zařadil. A nutno dodat, že mu to nedalo absolutně žádnou práci.

Stejně jako u dílu prvního mě oslovil příběh, který nasál tu správnou herní atmosféru a kombinace akčního a stealth stylu pak moji spokojenost jen navyšovala. Píšu sice o možné kombinace dvou herních stylů, ovšem nebyl bych to já, abych se striktně nezaměřil na stealth a výhradně se jej držel až do konce hry. Pravdou je, že tento postup hrou je možná o něco těžší a snaha nezabíjet je ještě více hardcore, avšak pocit, který se po závěrečném shlédnutí skóre dostaví, mi nasadil spokojenou grimasu a utvrdil v tom, že tímto způsobem budu pokračovat dále, což se mi až do samotného konce hry podařilo.

Nevím, jestli se to zdálo pouze mně, ale oproti prvnímu dílu jsem klávesu F9 mačkal poměrně často, a to i přesto, že druhý díl má pro jednodušší postup více technických a dovednostních vychytávek.

Co dodat? Jak jsem psal v úvodu, druhý díl Dishonored u mě, stejně jako ten první, opět zabodoval a jelikož do konce tohoto roku dohrání dalšího titulu s nejvyšší pravděpodobností s časových důvodů nestihnu, jsem opravdu moc rád, že právě druhý díl Dishonored je finální hrou, která můj úspěšný herní rok završila.

Pro: příběh, možnost postupu hrou

Proti: kolísavá úroveň obtížnosti

+39
  • PC 90
Budiž zneuctěn po druhé, řekli Arcane Studios, a tak se i stalo. Zneuctil jsem své mužství, neb jsem se ujal hrát si na ženu a náramně se mi to líbilo! Hra vás uvrhne do jakéhosi převratu království, v němž se krutopřísná Delilah chopí moci a paralyzuje jednu z hlavních postav, přičemž vy budete hrát tu druhou s jasným úkolem – svrhnout Delilah a rozkamenět taťuldu/dcerušku. Příběh v sobě neskrývá kdovíjak velkou originalitu, či sofistikovanost, avšak tvoří vhodný doplněk k jinak prvotřídní hře.

Devět misí můžete projít jak stealth způsobem, pokusit se nevyvolat jediný alarm a nezabít jediného člověka, můžete se pokusit najít všechny runy a bonecharmy, anebo se na to můžete taky pěkně vysrat a prostřílet si cestu rovnou do cíle. Od výše uvedeného se bude odvíjet, jak míra vašeho herního požitku, tak celková herní doba. Hra je samozřejmě dělaná pro ten stealth a musím říct, že v tomto ohledu se nebezpečně blíží dokonalosti. Každý level představuje část města, v které se můžete relativně volně pohybovat a užívat si neuvěřitelného množství detailů. V prvé řadě musím překvapivě pochválit i grafiku, ta zažila od prvního Dishonored obrovský skok a vypadá krásně. Engine je sice optimalizovaný jako ovčí prdel, ale když se nebudete ostýchat, vklouznete do jejího sníženého framerate jako každý správný mudžahidín. Tou největší předností je ale brilantní design prostředí. Všude kolem vás najdete spoustu relativních zbytečností, které však v souhrnu utváří úžasný, nesmírně příjemný a jaksi „reálný“ pocit z prostředí dané doby. Navíc každý kousíček města musí počítat s použitím speciálních vlastností a opravdu nikdy se mi nestalo, že bych např. pomocí Far reach nějak zneužil mechaniky hry. Prostory, které mají být střežené, jsou obtížně narušitelné i za použítí veškerého arzenálu i kouzel a to je jedině správně. Nevím, jak se chová hra na jinou než nejvyšší obtížnost, ale na Very Hard byl stealth místy opravdové labůžo hodné roztřískání klávesnice. Vojáci rozpoznávali chybějící parťáky na obvyklých místech, nedovřené dveře a občas slyšeli, i když jsem si za rohem promnul koule… Za Emily.

Dishonored 2 je ukázkou toho, jak pečlivá práce designérů dokáže hráče odměnit perfektní hratelností. Jsou části hry, které jsem si neskutečně užíval a nemusí se jednat zrovna o již zmiňované levely typu „A Crack in a Slab“ (který je ale mimochodem opravdu nejlepší). Mám na mysli určité momenty, kdy chcete dojít do vedlejší budovy pro nějakou zbytečnost a vymýšlíte, jak se vyhnout detekci, nejlépe bez užití jakéhokoli vybavení… A na tyto momenty narazíte v každém levelu. Mojí motivací k průzkumu prostředí se tedy stalo samotné prostředí, naopak všechny ty různé bonecharmy a zlaťáky jsem ani nepotřeboval. Z kouzel jsem si kromě nutného Far reach později oblíbil Domino, mno a víc vlastně nebylo třeba.

PS: Přiznejte se, vyluštili jste Jindosh Riddle? Podle mě parádní vsuvka do počítačové hry a dobrých pár (desítek) minut zábavy v Excelu. :)
+34
  • PC 75
Hrát za Emily pro mě bylo stejnou samozřejmostí, jako hrát se speciálními schopnostmi. Uznávám, že kdybych hrála bez schopností, jistě bych měla mnohem větší problém hru dokončit.

Pokus, projít hrou bez jediného zabití, ztroskotal hned v první misi, kdy jsem zjistila až na konci, že mám údajně dvě zabití. To první pravděpodobně způsobilo hození omráčeného nepřítele do moře, druhé vůbec netuším. Bez zabití se mi podařilo projít snad jen dvě mise, ale i tak jsem nakonec hru do hrála s velmi nízkým počtem zabitých.

Co mě vytáčelo, bylo, že když jsem se škrcením snažila omráčit stráž a byla jsem u toho nachytána, tak nepřítel ne, že by sekal nebo střílel po mně, suverénně vždy zasáhl toho, kterého jsem škrtila, a tak ho tím pádem zabil.

Za nejtěžší misi v celé hře považuji mechanický dům. Je ale pravda, že jsem si to sama sobě udělala nechtěně obtížnější tím, že jsem nezabíjela mechanické vojáky (nevěděla jsem, že když je zabiji, nepočítá se to jako smrt člověka).

Všichni nepřátelé šli ale jinak zlikvidovat celkem snadno. Jediný problém však vždy nastal, když jich bylo více pohromadě. Celkem nepříjemný byl kromě čarodějek také zombík (pán much), na kterého bylo občas možné narazit v blízkosti hnízd.

Každá mise, celý postup hrou se mi zdál repetitivní. Posbírat amulety, runy, cenné předměty (stejné ve všech misích), zlikvidovat nepřátele (nepřátelé, kteří byli až na výjimky totožní) a dojít do cíle. Kvůli tomu jsem hru přestala na nějakou dobu hrát, protože mě to jednoduše přestalo bavit.

Co se mi na hře ale líbilo, byla grafika a prostředí, ve kterém se hra odehrává. Hlavní příběh se mi sice originální příliš nezdál, přesto jsem byla zvědavá na jeho vyvrcholení a finální bossfight.
+34 +37 −3
  • PC 95
První hra, kterou jsem po dohrání okamžitě rozehrál znovu a hned jí zase dohrál. Poprvé jsem šel stealth a nikoho nezabil, všechno jsem prošmejdil, přečetl, sesbíral všechny runy a (skoro) všechny bonecharmy - zabralo mi to 33 hodin. Podruhé jsem šel berserkr style, všechny zabíjel nablízko mečem a sbíral jsem jen runy, obrazy a vybíral trezory. Bonecharmy pouze pokud se připletly do cesty - dohráno za 7 hodin.

Fascinující je, že oběma styly je to neskutečně vymakané a nemůžu říct, že by mě jeden styl bavil méně jak druhý. Těch možností jakým stylem projít hru (které schopnosti zvolit, jak postupovat hrou) je tam požehnaně a musím se přemáhat, abych to nerozehrál potřetí na "New game +", protože ta myšlenka nakombinovat si schopnosti obou postav je lákavá.

Design levelů je jeden z nejlepších co jsem kdy viděl, zvolený audiovizuální styl se mi hrozně líbí (je z toho dost cítit Bioshock), úroveň detailů je ohromná (posrané okapy od holubů), vše lze do detailů nakonfigurovat (i obtížnost, kdy lze nastavit "do jaké výšky" stráže vidí (konec bezpečných skrýší na lustrech), jak moc si všímají otevřených dveří, chybějících kolegů, apod.). Jediné, co se dá téhle hře vytknout je zakončení - není to vyloženě průšvih, ale je to prostě moc lehké. Na žádné větší bugy jsem nenarazil, takže zmíním jen jeden - když omráčíte strážného a ten spadne do sebemenší kaluže vody, tak zemře. Bohužel jsem si toho všiml dost pozdě a trochu to komplikuje pokusy o dohrání bez jediného zabití.

Dostal jsem dohromady 40 hodin skvělé zábavy a nadále Arkane Studios považuju za své nejoblíbenější vývojáře. Ještě jsem od nich nehrál špatnou hru.
+32
  • PC 95
Protože jsem všechny hry, ve kterých hraje hlavní či vedlejší roli čas, zahrála minulý podzim, tak jsem si nechala vyhledat seznam s hrami, kde se alespoň objevuje téma cestování časem a mezi jinými se v seznamu objevila hra Dishonored 2 a já si vzpomněla, že vlastně celá jedna mise je krásně zpracovaná díky cestování časem. A bylo co do výzvy. Ovšem protože to byla hra, kterou jsem již hrála, a to za Emily (high chaos), tak Corva (low chaos), tak jsem zvolila ještě jiný styl, jakým jde hra hrát, a to bez schopností. Ještě jsem k tomu přidala, že se budu snažit, aby mě nikdo neviděl a abych nikoho nezabila.

A tak jsem si po celou dobu v misích říkala "mít tak blink, tak už jsem tam" a hledala cesty, o kterých jsem za předešlá dvě hraní neměla ani potuchy. A největší radost mi udělala nově nalezená cesta v předposlední misi do paláce. V předchozích průchodech jsem totiž šla přes hlavní vchod a to byl opruz. A teď? Doplavala a došla jsem k trezoru od začátku mise během asi tří, čtyř minut a ani jsem nevěděla jak. Dishonored má totiž výborně navržené mise. Oceňuji několik možných způsobů, jak se někam dostat. Několikrát jsem si říkala, že kdo ví, jestli to vedlejší cestou vůbec půjde, když nemám schopnosti a ono to šlo. Bez problémů. Některé mise jsou skvělé, některé působí méně zajímavě, ale jako celek to funguje parádně.

Dvě hratelné postavy mě potěšily, protože ve světě Dishonored je radost používat schopnosti. Nová sada dalších schopností mě bavila a za Emily jsem si hru užila. Nijak mi nevadilo, že procházím těmi stejnými lokacemi, protože s jiným přístupem se to zase hrálo jinak. Musím říct, že bez schopností se to hrálo také dost dobře, a neschopnost rentgenového vidění přes stěny dodávala plížení jiný rozměr. Navíc mi to připomnělo staré časy, které jsem trávila u Thiefa.

Na hře musím pochválit také dabing, ozvučení a také grafiku, respektive její stylizace, která se mi dost líbila už od prvního dílu. Stráž občas byla až moc laxní, takže docházelo k veselým momentům, kdy jsem bez rozmyslu otevřela dveře, pohlédla na dvě vyjevené stráže a zase je zavřela se slovy "jejda, špatné dveře" a odešla. A nikdo po mně nepátral. Někdy fungovalo, že druhý ze stráže začal hysterovat, že mu zmizel jeho kolega, ale někdy jim to bylo úplně jedno, že se kolega rozplynul poté, co šel prozkoumat rozbité střepy.

Na konci hry, po zdolání bosse, jsem zjistila, že jsem opravdu hru dohrála bez zabití a hlavní bez spatření, což mě dost potěšilo, jelikož mě to stálo v některých misích dost nervů a hlavně časté mačkání quick save a quick load :) Zpočátku bylo pro mě Dishonored 2 jako taková záplata za nějakou hru s časem, ale nakonec z toho byl kvalitní herní zážitek v tomhle roce.

Pro: grafická stylizace, dabing, výstavba lokací a jejich detailnost, dvě hratelné postavy, schopnosti

Proti: občas neskutečně dlouhý loading po spuštění hry

+31