Jako archeolog, který vykope skelet dinosaura, jako malíř, který narazí na dávnou jeskynní fresku, jako historik, který objeví první středověkou knihu, i já jsem léta páně 2015 poznal kus významné historie. Unreal jsem dříve znal jen povrchně, jako první ze série jsem totiž hrál Unreal Tournament a musím přiznat, že Unrealu jsem tajně zazlíval, že dostal ve Score 10/10, zatímco můj milovaný Half-Life pouze 9/10. :) Jelikož mě ale v posledních letech na hrách více láká pocit nostalgie než erektivní hoňka za nejmodernějšími technologiemi, usoudil jsem, že je ten správný čas se této 17 let staré hře podívat na zoubek.
S grafikou jsem ani po této úctyhodné době neměl nejmenší problém. Ačkoli druhá polovina 90. let jednoznačně patřila geniálnímu Carmackovi, Unreal dokázal ve své době stanout na vrcholu a pokořit Quake II. Netvrdil bych, že Unreal engine byl v roce 1998 stejně přelomový jako Quake II engine o půl rok dříve, to právě naopak, přelomové ale je jeho využití. 90. léta patřila hlavně „doomovkám“, tedy střílečkám s menšími místnostmi naplněnými monstry. Naproti tomu svět Unrealu je rozmanitější i rozlehlejší, level design slouží atmosféře a příběhu. Hra před hráče předkládá svět, který má určitou estetickou hodnotu a který funguje jako celek. Temná zákoutí s hrou světla a stínu jsou jen začátek, než se nadějete, vyjdete z nich ven, kde se budete moct pokochat „nereálnou“ přírodou, poté narazíte na gotické hrady a zapadlé kobky, které vás pocitově vrátí do jiného tisíciletí, ale ani tam to ještě nekončí, neboť příběh vrcholí ve futuristické vesmírné lodi, která vás ohromí svou vymožeností. Je úžasné, jak právě změny prostředí odpovídají jakési gradaci, kterou při procházení hrou cítíte (což je jedna z věcí, pro kterou je chválen i zmíněný Half-Life). Když se v posledních částech hry zastavíte a zavzpomínáte, čím vším jste si jako postava prošli, máte pocit, že jste v tomhle přezvláštním „nereálném“ světě opravdu něco prožili. Ke všemu je navíc třeba dodat, že atmosféru skvěle podkresluje herní hudba.
Hratelnost je na poměry své doby méně akční a více dobrodružná, přesto se ale nemusíte bát, že se někde ztratíte nebo vytuhnete u milionu tlačítek a páček – i kdy že fakt, že pro mě to bylo už na samé hranici snesitelnosti. Obtížnost je o malinko vyšší, než bývá zvykem, ale to je taky jedna z předností hry. Umělá inteligence je perfektní, fakt jsem čuměl na to, jak skaarjové ladně uskakují KAŽDÉ mé raketě. I díky tomu lze říct, že hra má perfektně vyvážený arzenál zbraní, protože umělá inteligence vás prostě donutí použít v každé situaci jinou zbraň. Co mě malinko zklamalo je menší počet druhů nepřátel, v tomhle zůstane Doom II asi nepřekonán. :) Herní prostředí se mění, ale monstra zůstávají stejná, to je asi tak jediná vada na kráse.
S grafikou jsem ani po této úctyhodné době neměl nejmenší problém. Ačkoli druhá polovina 90. let jednoznačně patřila geniálnímu Carmackovi, Unreal dokázal ve své době stanout na vrcholu a pokořit Quake II. Netvrdil bych, že Unreal engine byl v roce 1998 stejně přelomový jako Quake II engine o půl rok dříve, to právě naopak, přelomové ale je jeho využití. 90. léta patřila hlavně „doomovkám“, tedy střílečkám s menšími místnostmi naplněnými monstry. Naproti tomu svět Unrealu je rozmanitější i rozlehlejší, level design slouží atmosféře a příběhu. Hra před hráče předkládá svět, který má určitou estetickou hodnotu a který funguje jako celek. Temná zákoutí s hrou světla a stínu jsou jen začátek, než se nadějete, vyjdete z nich ven, kde se budete moct pokochat „nereálnou“ přírodou, poté narazíte na gotické hrady a zapadlé kobky, které vás pocitově vrátí do jiného tisíciletí, ale ani tam to ještě nekončí, neboť příběh vrcholí ve futuristické vesmírné lodi, která vás ohromí svou vymožeností. Je úžasné, jak právě změny prostředí odpovídají jakési gradaci, kterou při procházení hrou cítíte (což je jedna z věcí, pro kterou je chválen i zmíněný Half-Life). Když se v posledních částech hry zastavíte a zavzpomínáte, čím vším jste si jako postava prošli, máte pocit, že jste v tomhle přezvláštním „nereálném“ světě opravdu něco prožili. Ke všemu je navíc třeba dodat, že atmosféru skvěle podkresluje herní hudba.
Hratelnost je na poměry své doby méně akční a více dobrodružná, přesto se ale nemusíte bát, že se někde ztratíte nebo vytuhnete u milionu tlačítek a páček – i kdy že fakt, že pro mě to bylo už na samé hranici snesitelnosti. Obtížnost je o malinko vyšší, než bývá zvykem, ale to je taky jedna z předností hry. Umělá inteligence je perfektní, fakt jsem čuměl na to, jak skaarjové ladně uskakují KAŽDÉ mé raketě. I díky tomu lze říct, že hra má perfektně vyvážený arzenál zbraní, protože umělá inteligence vás prostě donutí použít v každé situaci jinou zbraň. Co mě malinko zklamalo je menší počet druhů nepřátel, v tomhle zůstane Doom II asi nepřekonán. :) Herní prostředí se mění, ale monstra zůstávají stejná, to je asi tak jediná vada na kráse.
