Legacy of the Void má z mého pohledu jeden z nejnašlapanějších herních trailerů, co jsem kdy viděl. Když si k tomu připočtete navnaďující mini-kampaň „Into the Void“, která byla zveřejněna zdarma ve formě posledního patche k předchozímu datadisku Heart of the Storm, budou výsledkem očekávání, která sahají až ke hvězdám. A nyní vyvstává otázka: ovládá Blizzard své hvězdné řemeslo natolik, aby byla tato očekávání naplněna?
První věc, s kterou se setkáte již v Into the Void je perfektní hratelnost. Náplň misí vyždímává z konceptu RTS maximum. Jednoduché úkoly typu „zabij, dobij, získej, ubraň, vydrž, doprovázej“, s kterými se v RTS setkáváme již od doby Duny 2 a Warcraftu 1 jsou zde dovedeny až k samé hranici svých možností. Je to barvité, svižné a opravdu zábavné. Kampaň nikdy neupadne do stereotypu a přitom je nadmíru dlouhá. Co mě však zarazilo, je tuctovost příběhu. Na to, že zde mluvíme o hře od Blizzardu, není v příběhu snad nic, co by vyčnívalo z průměru. Odhalujeme řadu zbytečných nových postav, překombinovaných podzápletek, opakujících se zrad, temných artefaktů, temných sil, znovu udobření bývalých spojenců atd… Ve hře je spousta dialogů, v každé větě musí zaznít alespoň jedno ze slov Taldarim, Xelnaga, Templar, Aiur nebo Khala, a tím pádem jsou všechny doslova na jedno brdo. Tohle upřímně nechápu a jen dodávám, že mé pocity z děje hry perfektně vystihl ve svém komentáři Fatality.
Přesto jsem si příběhem nenechal zkazit jinak vynikající herní zážitek jednoho hráče. Co mě však zajímá více, je multiplayer. Obvyklý postup RTS datadisků je takový, že přidá nové možnosti a ty pokud jsou dostatečně kvalitní, změní hru. LotV ale primárně mění hru jako takovou a teprve do ní aranžuje nové možnosti, kterými se snaží obnovit rozhozenou balanci. Je to poněkud samoúčelný krok, taková natruc změna, aby prostě všechno bylo jinak, což mě osobně není příliš sympatické. Začíná se s dvojnásobnou ekonomikou a báze obsahují o 25% méně surovin, je tedy třeba se rychleji rozlézat. Souběžně s tím byly oslabeny možnosti některých rychlých útoků a „all inů“, takže skutečně nezbývá než hrát macro hru. Na jednu stranu je to fajn, ale té chybějící možnosti je mi trochu líto. Podobně se mi nelíbí, že místo, aby z nových jednotek byla alternativa a tedy aby se otevřely nové možnosti, tak je z nich momentálně jediná správná cesta. Colossus se stal nepoužitelným, takže prostě musíte hrát Disruptory, Adept předčí zealota takřka ve všech ohledech, Liberator je nejsilnější jednotka ve hře a Ravenger je taky parádní do každé situace. Celkově byly přidány hlavně micro-intenzivní jednotky, aby se mohly úrovně hráčů co nejvíc diferencovat (aneb všechno budou stíhat jen ti opravdu nejlepší).
Multiplayer je tedy v současnosti ve fázi objevování, byť jsem si spíše stěžoval, přiznávám, že je vzrušující objevovat strategie a učit se hru odznova, SC2 tím totiž ožil. Těším se na to, co vymyslí korejská špička a jak budou progameři schopni využívat všechny možnosti nového datadisku. I kdybych přestal být hráčem, určitě zůstanu věrným divákem jako v předchozích verzích hry. Holt někdo kouká na fotbal a někdo na Starcraft, princip je stejný…
První věc, s kterou se setkáte již v Into the Void je perfektní hratelnost. Náplň misí vyždímává z konceptu RTS maximum. Jednoduché úkoly typu „zabij, dobij, získej, ubraň, vydrž, doprovázej“, s kterými se v RTS setkáváme již od doby Duny 2 a Warcraftu 1 jsou zde dovedeny až k samé hranici svých možností. Je to barvité, svižné a opravdu zábavné. Kampaň nikdy neupadne do stereotypu a přitom je nadmíru dlouhá. Co mě však zarazilo, je tuctovost příběhu. Na to, že zde mluvíme o hře od Blizzardu, není v příběhu snad nic, co by vyčnívalo z průměru. Odhalujeme řadu zbytečných nových postav, překombinovaných podzápletek, opakujících se zrad, temných artefaktů, temných sil, znovu udobření bývalých spojenců atd… Ve hře je spousta dialogů, v každé větě musí zaznít alespoň jedno ze slov Taldarim, Xelnaga, Templar, Aiur nebo Khala, a tím pádem jsou všechny doslova na jedno brdo. Tohle upřímně nechápu a jen dodávám, že mé pocity z děje hry perfektně vystihl ve svém komentáři Fatality.
Přesto jsem si příběhem nenechal zkazit jinak vynikající herní zážitek jednoho hráče. Co mě však zajímá více, je multiplayer. Obvyklý postup RTS datadisků je takový, že přidá nové možnosti a ty pokud jsou dostatečně kvalitní, změní hru. LotV ale primárně mění hru jako takovou a teprve do ní aranžuje nové možnosti, kterými se snaží obnovit rozhozenou balanci. Je to poněkud samoúčelný krok, taková natruc změna, aby prostě všechno bylo jinak, což mě osobně není příliš sympatické. Začíná se s dvojnásobnou ekonomikou a báze obsahují o 25% méně surovin, je tedy třeba se rychleji rozlézat. Souběžně s tím byly oslabeny možnosti některých rychlých útoků a „all inů“, takže skutečně nezbývá než hrát macro hru. Na jednu stranu je to fajn, ale té chybějící možnosti je mi trochu líto. Podobně se mi nelíbí, že místo, aby z nových jednotek byla alternativa a tedy aby se otevřely nové možnosti, tak je z nich momentálně jediná správná cesta. Colossus se stal nepoužitelným, takže prostě musíte hrát Disruptory, Adept předčí zealota takřka ve všech ohledech, Liberator je nejsilnější jednotka ve hře a Ravenger je taky parádní do každé situace. Celkově byly přidány hlavně micro-intenzivní jednotky, aby se mohly úrovně hráčů co nejvíc diferencovat (aneb všechno budou stíhat jen ti opravdu nejlepší).
Multiplayer je tedy v současnosti ve fázi objevování, byť jsem si spíše stěžoval, přiznávám, že je vzrušující objevovat strategie a učit se hru odznova, SC2 tím totiž ožil. Těším se na to, co vymyslí korejská špička a jak budou progameři schopni využívat všechny možnosti nového datadisku. I kdybych přestal být hráčem, určitě zůstanu věrným divákem jako v předchozích verzích hry. Holt někdo kouká na fotbal a někdo na Starcraft, princip je stejný…
