Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Painkiller

73
284 hodnocení Platformy
Žánr:
akce > 1st person akce *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ano
Datum vydání:
12.04.2004 PC
Vývojáři:
Příběh se točí okolo muže jménem Daniel Garner. Daniel žil normální život se svojí ženou Cathrine. Jednoho dne však kvůli neopatrnosti ukončil jejich životy střet s protijedoucím náklaďákem. Zatímco Cathrine se dostala do Nebe, Daniel je uvězněný v Očistci. Jediný způsob, jak se z něj dostat a znovu spatřit svoji milovanou, je zabít 4 vysoce postavené generály samotného Lucifera.

Klasická FPS. V úrovních (z různých dob naší historie) střílíte všechno, co se hýbe, 5 zbraněmi s několika módy útoku. Zabíjením nepřátel osvobozujete jejich duše, které můžete shromažďovat a po určitém množství se proměníte v supersilné nesmrtelné monstrum. Bohužel jen na pár vteřin. V každé úrovni máte specifický úkol (např. absolvovat celou úroveň jen s určitou zbraní, nesebrat ani jednu duši, zlikvidovat bosse za dvě minuty,...), po jehož splnění dostanete tarotovou kartu. Ta ulehčuje zabíjení protivníků propůjčením speciálních vlastností. Opět jen na několik chvil.

Painkiller má obsaženu fyziku na okolní objekty ve hře, ale i samotné nepřátele. Díky tomu je možné je všelijak rozčtvrtit, rozstřelit zničitelné předměty - ukrývající často zlaté mince. Za ty si zpřístupňujete používání získaných, tarotových karet, tudíž se vyplatí pečlivě prozkoumávat mnohá zákoutí a sbírat co nejvíce těchto mincí. S vhodnou kombinací až pěti karet najednou jsou souboje o dost snazší. Hra disponuje čtveřicí obtížnostních stupňů na výběr, přičemž pár úrovní některé z pětice epizod odemykají až ty poslední dvě nejtěžší. S tím souvisí také implementace dvou rozdílných konců, kdy na Insomnii odehrajete pět epizod a na Trauma jen čtyři.

Titul se dočkal celkem pěti datadisků, Painkiller: Battle Out of Hell, Painkiller: Overdose, Painkiller: Resurrection, Painkiller: Redemption a Painkiller: Recurring Evil, i remaku s názvem Painkiller: Hell and Damnation. Z nich je většina stand-alone, původní hru vyžaduje pouze ten úplně první.

Hra má oficiální podporu na tvorbu modifikací, takže k ní během let vznikly různé menší nebo větší úpravy, konverze, předělávky apod.


Poslední diskuzní příspěvek

PavelU: No ve frenetických soubojích je občas kumšt posbírat i ty duše, zvlášť když úkol na taroty je proměň se třikrát v démona nebo nasbírat…

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 95
Painkiller dělá čest svému jménu, ať už ho berete vcelku nebo rozložíte na dvě slova. Tento tah se lidem z People Can Fly povedl ve všech směrech. Ale opět popořadě.

Příběh je svým způsobem nepodstatný. Přesto jsem ocenil autory za jeho zpracování a že si s nim tu práci dali, ikdyž je u tohoto žánru vedlejší. Filmečky jsou na úrovni doby vydání, povedené. Pár zvratů se taky dočkáte.

Na nepřátelích byl odveden solidní kus práce, co se týče vizuální stránky a nejednou jsem se přistihl, že se je rád prohlížím a snažím se je hned nezabít. Mrtvoly totiž poměrně rychle odchází do horoucích pekel a zůstávají po nich jen duše. Každá pak po sebrání přidá jeden bodík na stupnici života do celkové hodnoty 200. Naproti tomu inteligence silně pokuhává a jedinou myšlenkou zůstává vaše likvidace.

Painkiller sázel, ve své době, na dokonalou fyziku. A měl proč. Ještě dneska je paráda koukat na jednotlivé kusy těl, odlétajících přesně tak, jak mají.

Leveldesign je koridorový, až hrůza. Navíc se dělí na jednotlivé arény, které se po vstupu uzavřou a jediným způsobem je likvidace všecho živého, ehm, mrtvého. Což na větších mapách může být docela problém, když se vám jeden mrtvolák zasekne o patro výš ve zdi ;-)

Vcelku je ale Painkiller hodně zábavný, pokud potřebujete vypnout mozek a zařádit si. Hodně tomu pomáhají zbraně se svými 2 likvidačními mody. Navíc kolíkomet je velice zábavný a do té doby naprosto nevídaný.
K celkovému snažení přispívá i to, že na nejslabší obtížnost máte zablokovány některé levely a systém uzdravování se taky obtížnost od obtížnosti liší.

Ve zkratce, pokud hledáte inteligentní zábavu, běžte jinam. Všichni ostatní se pojďte bavit.

Pro: nepřátelé, fyzika, zábava, zbraně

Proti: vysoká náročnost v době vydání, nesedne každému

+33
  • PC 35
Vlastně ani nevím, proč jsem tuto hru ve svých komentářích ignoroval a nesdělil svoje dojmy, které na mně přece jen nějaké zanechala. Asi z poslední věty vytušíte, že těch dojmů nebylo právě moc a tušíte velice správně.

Titul bych snad ani nepojmenoval jako akční, ale jak už ji tady nazvalo pár uživatelů přede mnou, spíš jako rubačku, jelikož tento název ji zcela vystihuje. Ve hře jste vybaveni pár klasickými zbraněmi, z nichž v paměti nejvíce utkví ta nejzákladnější a tou je jakási rotující vrtule, která většinu nepřátel zmasakruje na prach a vy si tak kromě vydatné řežby užijete i správnou masáž bránice a odreagování. Přiznám se, že tahle legrace u mě dlouhého trvání neměla a důvodů je hned několik.

Hra probíhá v rychlém až zběsilém tempu spočívajícím v hordě valících se démonů a po jejich zdolání se během pár vteřin dostavují další a další a další…Jelikož akční tituly mi dodnes cizí nejsou, uznávám, že taková akce je svým způsobem fajn, ovšem pod podmínkou, že hráč je např. z řad zaměstnanců, kteří přijdou duševně vyždímaní z práce domů a znatelný úbytek energie potřebují doplnit takovouto bezmyšlenkovitou hrou, u které se tak báječně odreagují, doslova vyřádí a přijdou na jiné myšlenky.V době, kdy jsem Painkillera hrál, jsem zřejmě do této či podobné kategorie hráčů nepatřil, jelikož asi po třech hodinách hraní, kdy jsem se vcelku dobře bavil, mi stereotypnost začala lézt krkem. Lokace jsou sice poměrně různorodé, ale tupé kosení nepřátel, kteří na vás nabíhají jak porážkychtivé stádo buvolů, v další části to samé v bledě modrém a nic víc, mi po krátké době přestalo vonět.

Co dodat? Jako chvilková zábava je Painkiller vcelku fajn, otázkou jen je, jak dlouho ta chvilka konkrétnímu hráči potrvá. Těm, kteří ho dojeli do konce, skláním poklonu, a to mj. proto, že u něj nezblbli.

Pro: chvilková zábavnost

Proti: herní náplň, stereotypnost

+27(28-1)
  • PC 80
Vynikající 3D akce ze staré školy, která v roce 2004 překvapila celou hráčskou veřejnost. Za prvé: prostředí byla rozmanitá, nápaditá a nepostrádala tajemnou atmosféru. Podívali jste se do středověké Evropy, Babylonu či do období Křížových výprav. Za druhé: nepřátelé - je jich hodně a krásně se kosí. Zbraně - pět druhů zbraní, každá s dvojím módem střelby. Unikátní zbraní byl kolíkovač, který šlo proměnit v raketomet vystřelením granátu a jeho následným trefením kůlem ve vzduchu. Toho se hojně využívá v multiplayeru.

Grafika - vynikající fyzikální engine, který umožňoval doslova přikolíkovat nepřítele ke zdi. Hra také jako jedna z prvních využívala dynamického světla a stínů, což je vidět hlavně v levelech plné zombií, které se šourají s loučí v ruce a osvětlují všechno kolem sebe.

Hratelnost - beztarostná hratelnost připomínající 3D akce ze staré školy. Po čase to ale bylo trochu stereotypní - nepřátelé se objevovali neustále dokola a akce nebrala konce. Sbírání duší po mrtvých a zlaťáků připomíná sbírání pokladů ve Wolfensteinovi 3D, ale zde navíc byl hráč odměněn dočasnou supersilou. S tím souvisí také nákup tarotových karet za peníze nebo jejich získání splněním úkolu. Nakonec nesmím zapomenout na velice zajímavé bossy, kteří vždycky měli nějakou tu slabůstku, kterou musel hráč odhalit.

Bossové v Painkillerovi patří k těm největším co se zatím v 3D akcích objevili. Hra nepřinesla nic nového co se příběhu či samotné hratelnosti týče, ale těžila především z nenáročné akce, kdy hráč prakticky nemusel přemýšlet a jenom si užíval akce.

Pro: Grafika a fyzikální engine, spousta nepřátel, hodně krvavé a brutální, pět perfektně vybalancovaných zbraní, závěreční bossové

Proti: Občas stereotypní, prakticky bez příběhu a jakéhokoliv stotožnění hráče s hlavní postavou

+16
  • PC 85
Painkiller se velice podobá známému Serious Samovi ve kterém šlo jen o zabití všech monster, které na vás vyběhnou a následný přesun do další lokace. Tento základ je u Painkillera stejný ale zatímco SS sází na různorodost protivníků, na jejich odlišnou taktiku, na vtipy, odlehčenou atmosféru a coop mod, Painkiller se zaměřuje na rozmanitost úrovní, originální zbraně a jakési archievementy v podobě karet jež dodávají hráči nové schopnosti. SS i P mají každý své klady i zápory a přestože mají stejnou myšlenku, dělí je od sebe celá řada věcí, takže se nedá říct, že hráč, který si oblíbil jednu hru, bude spokojený i s tou druhou.

Grafická stránka Painkillera ve své době sklízela úspěchy, ale ani dnes není nijak špatná a ti kteří neholdují na moderních hrách a nevybírají hry jen podle grafického zpracování budou spokojeni. Nečekejte žádné bombastické efekty ani jemné detaily textur. Ani s odstupem let však není Painkiller ošklivá hra.

U her tohoto typu jsou důležité prostředky k likvidaci monster, čili dostupné zbraně. Těch sice mnoho není, vlastně jen 5, ale vzhledem k tomu, že má každá minimálně dvě funkce je počet dostatečný (celkem 13 funkcí). Kromě toho jsou zbraně vysoce originální a najdete zde kousky, které u jiných FPS nemají obdoby nebo jste snad už někde viděli strojek na metání shurikenů neboli vrhacích hvězdic? :) Co se týče nepřátel tak v každé úrovni najdeme přibližně tři nové druhy, což je jistě dost, ovšem… pokud mám Painkillerovi něco vytknout pak bezpochyby běžná monstra. Jsou jich desítky druhů, avšak řada z nich má jen jeden cíl – hnát se za vámi a praštit vás. SS předvedl podstatně méně monster, ale byly mezi nimi značné rozdíly a boj s nimi byl dynamický, jelikož na každého platila trochu odlišná taktika. V Painkilleru to tak slavné není. Naštěstí se vše snaží zachránit ta různorodost. V případě bossů je to mnohem lepší, neboť se jedná o hotové obry, kteří se povětšinou nedají jen tak zastřelit. Mnohdy je zapotřebí najít nějakou fintu a též je zapotřebí umět si poradit se spoustou různých útoků, jimiž bossové disponují.

Každý Painkiller je obohacen o možnost získávání karet za určité úkoly. Je to jakási verze dnes často viděných archievementů, za kterými se hráči ženou, aniž by k tomu měli smysluplný důvod – nebo vám snad svítící obrázek k něčemu je? Karty jsou však o něčem jiném, neboť každá karta může propůjčit určitou schopnost ulehčující hru, jako například větší poškození, sběr duší na dálku, rychlost atd. V každém Painkilleru čeká za každou úroveň přesně jedna karta a tyto karty je možné nakupovat za získané zlaťáky, které se povalují všude možně po úrovních. Karty se dělí na zlaté a stříbrné, přičemž ty zlaté mají omezenou dobu trvání, kdežto ty stříbrné fungují po celou úroveň. Počet karet ovlivňuje ještě jeden faktor a to přístupnost nejvyšší obtížnosti – pro její zahrání potřebujete 23 karet.

Úrovní je 24 přičemž jsou rozděleny do 5 kapitol (na konci každé kapitoly je boss). Některé úrovně však nejsou přístupné na všechny obtížnosti, což si vynucuje opakované hraní, to pokud chcete projít opravdu vším co Painkiller nabízí. Na nejlehčí obtížnost jsou uzamčeny 3 úrovně a s každou vyšší obtížností se jedna úroveň zpřístupňuje. Abyste si zahráli všechny úrovně, musíte projít hrou minimálně dvakrát a ještě získat alespoň 23 karet. Jinými slovy znovuhratelnost je očekávána, jenže právě v tom tkví kámen úrazu. Komu se bude chtít absolvovat celou hru znovu kvůli jedné, či dvěma novým úrovním?! Mělo být možné nejprve zvolit úroveň a až poté vybrat obtížnost. Některé úrovně by hráč nemohl hrát pokud by nesáhl po vyšších obtížnostech, ale nemusel by kvůli nim hrát celou kampaň znovu. Tohle se Painkilleru moc nevyvedlo.

Rozmanitost úrovní je obrovské plus a hráč není vázán prostředím ani historickou dobou jako tomu je u naprosté většiny podobných stříleček. V Painkileru procestujete středověké hrady, pohřebiště, katedrály, orientální paláce, ale i novější místa jako je věznice, nádraží, vojenská základna, doky, mostní konstrukce a mnohé další. Závěrečné úrovně kapitol bývají mnohem menší a stylizované do jakýchsi arén ve kterých svedete souboj s bossy. Ani tyto úrovně však nejsou nezajímavé, neboť prostředí každé z nich je jedinečné a kolikrát vyloženě vražedné.

Nedílnou součástí Painkillera jsou tajné oblasti, které obvykle obsahují munici, brnění, či zlato navíc. Zatímco ve spoustě jiných her, kde jsou secrety přítomny, stačí prošmejdit každý kout, či otevřit skryté dveře, Painkiller představuje opravdovou výzvu. Drtivá většina secretů se dá získat za pomoci velmi přesného skákání a to vyžaduje nejen bedlivě sledovat okolí a pátrat po secretu, ale především vymyslet, jak se k danému secretu dostat a též se naučit svoji postavu ovládat. Může to znít divně, ale není to vůbec jednoduché. Jsou tu perličky jako například zvýšení rychlosti za pomocí řetězce skoků, anebo možnost vytvořit si pomocí jedné zbraně ‚odrazový můstek.‘ Secrety jsou tak dělané především pro poctivé hardcore hráče a nejen pro ty, co se ženou za závěrečnými titulkami a míjejí to, co dělá Painkiller Painkillerem.

Co říci závěrem? Painkiller je stará dobrá odreagovačka, která má co nabídnout i současným hráčům, kteří nepotřebují velké výbuchy, hromady scriptů a maskovanou primitivnost viděnou v dnešních FPS, které nemají daleko od nálepky ‚pro blbce.‘ Painkiller si na nic nehraje, vytahuje na hráče frenetickou akci i jednoduchý koncept a přesto dokáže pobavit.

Herní doba - cca 10 hod.

Pro: rozmanitost nepřátel, karty, originální úrovně a zbraně, atmosférická hudba, boje s bossy

Proti: nemožnost sestavení vlastní obtížnosti, někdy příliš lineární, občas stereotyp, uzamykání úrovní

+16
  • PC 85
Painkiller patří k tomu typu her, jejichž princip patří mezi ty vůbec nejprimitivnější. Vyhodí vás to na mapě s jednoduchým, leč účelným level designem, a následně se spustí "trigger" , který na vás pošle desítky tupých nepřátel, kteří mají naprogramováno "cíl-hráč, zničit". Tak to tedy vybijete, posbíráte nějaký zlato, munici, popojdete a dveře za vámi se zavřou a celé to opakujete znova. Možná jsem jednoduchý člověk, ale mě to ke štěstí stačí. Vždycky jsi u Painkillera vyčistím hlavu a trochu vypustím páru.

Painkiller je hloupý a jednoduchý ve svém konceptu, avšak v podstatě je to stále stará dobrá střílečka, která si na nic nehraje, a která svou věc dělá dobře. Má to hodně druhů nepřátel (na každou mapu nový typ nepřítele), hodně rozličných map, secrety a originální zbraně s dvěma mody střelby, plus speciální tarotové karty, které se vám za splněné úkoly otevírají např. zpomalení času, vyšší odolnost, vyšší rychlost střelby atd.

Hudba je čistý nářezový metal všeho druhu a přirozeně se k masakrování démonických hord velice dobře hodí. Grafika je pěknoučká, fyzikální model občas krapet přestřelený, ale jinak velice efektní. A ve výsledku mě akorát štvali ti bossové. Ti kluci mají k dispozici finty, kterým se prostě nedá vyhnout. :) Skvělý nástupce Šíleného Sama, jehož kvalita (Painkiller) s přibývajícími díly padala střemhlav do hlubin pekelných. Rust in Peace, painikller m/.

Pro: Jednoduchá, leč zábavná hratelnost, rozmanitost levelů a nepřátel, zbraně, grafika, hudba.

Proti: Bossové, level design, AI.

+16