Střílečky jsou mým oblíbeným herním žánrem a v poměru k těm ostatním jsem jich také odehrál absolutně nejvíce. Nikdy mě ovšem moc nebraly ty bezhlavé arénové vyvražďovačky typu Serious Sam: The First Encounter. Nepomohla mi dokonce ani zjevná nadsázka smíchaná s místy i povedeným humorem. Prostě vystřílet jednu místnost, popojít o pár metrů dopředu, nechat si za sebou i před sebou zamknout všechny vchody, opět vystřílet celou místnost s neustále se objevujícími protivníky, projít do další lokace a znovu a znovu, to mě nebaví a nedává mi to smysl. Narozdíl od některých lidí dobře chápu, že hra obecně má být především o zábavě, uvolnění a odreagování a nehledám v ní vyšší princip vesmíru, ale tento typ 1st person akcí je i na mě moc, jak bych to řekl, stupidní.
Painkiller a jeho mnohá rozšíření (která jsou bohužel jen nepříliš zajímavou nastavovanou kaší) spadá do kategorie stříleček, kterou jsem popsal výše, nicméně i přesto mě celkem bavil a dohrál jsem jej dokonce dohromady třikrát. Jak je to možné? To vlastně ani pořádně nevím. Možná je to onou ponurou depresivní atmosférou, která hru po celou dobu provází. Možná je to na svou dobu velmi povedeným grafickým zpracováním jednotlivých lokací a především nepřátel. Nápadité zbraně tomu také zřejmě lehce přispěly, třeba takový kolíkomet, který připichuje kostlivce a jinou nemrtvou havěť na stěny kdekoliv je to možné, mě zaujal tak moc, že jsem v případě dostatku nábojů vlastně nepoužíval nic jiného. Ještě bych možná vzpomenul klasickou brokovnici, která mě zachránila vždy v případě nouze. Fyzikální model jsem ocenil například při odstřelení chlápka se svítící holí, kterého jsem výstřelem usmrtil, odhodil a jeho hůl v tu chvíli odletěla úplně jiným směrem a dopadla tak na zem samostatně a celkem reálně. Zmínit bych mohl také něco jako miniúkoly, například hromadění duší z mrtvých nepřátel, za které na konci kola dostáváte určité bonusy. Posledním zajímavým zpestřením jsou zde hrůzostrašně působící obrovští bossové na konci každé kapitoly, které se mi snad ani nechtělo zabíjet, jen se na ně s úžasem dívat a úhýbat jim.
Ve výsledku je to tedy pořád tupá střílečka, ovšem obohacená o zajímavé prvky a pěknou grafiku. Následující datadisky, rozšíření a pokračování mohu doporučit asi jen skalním fandům, nic moc nového se tam neděje, spíše se neustále recykluje a recykluje. Pěkných 75%.
Painkiller a jeho mnohá rozšíření (která jsou bohužel jen nepříliš zajímavou nastavovanou kaší) spadá do kategorie stříleček, kterou jsem popsal výše, nicméně i přesto mě celkem bavil a dohrál jsem jej dokonce dohromady třikrát. Jak je to možné? To vlastně ani pořádně nevím. Možná je to onou ponurou depresivní atmosférou, která hru po celou dobu provází. Možná je to na svou dobu velmi povedeným grafickým zpracováním jednotlivých lokací a především nepřátel. Nápadité zbraně tomu také zřejmě lehce přispěly, třeba takový kolíkomet, který připichuje kostlivce a jinou nemrtvou havěť na stěny kdekoliv je to možné, mě zaujal tak moc, že jsem v případě dostatku nábojů vlastně nepoužíval nic jiného. Ještě bych možná vzpomenul klasickou brokovnici, která mě zachránila vždy v případě nouze. Fyzikální model jsem ocenil například při odstřelení chlápka se svítící holí, kterého jsem výstřelem usmrtil, odhodil a jeho hůl v tu chvíli odletěla úplně jiným směrem a dopadla tak na zem samostatně a celkem reálně. Zmínit bych mohl také něco jako miniúkoly, například hromadění duší z mrtvých nepřátel, za které na konci kola dostáváte určité bonusy. Posledním zajímavým zpestřením jsou zde hrůzostrašně působící obrovští bossové na konci každé kapitoly, které se mi snad ani nechtělo zabíjet, jen se na ně s úžasem dívat a úhýbat jim.
Ve výsledku je to tedy pořád tupá střílečka, ovšem obohacená o zajímavé prvky a pěknou grafiku. Následující datadisky, rozšíření a pokračování mohu doporučit asi jen skalním fandům, nic moc nového se tam neděje, spíše se neustále recykluje a recykluje. Pěkných 75%.
