Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Street Rod 2: The Next Generation

  • PC 80
Po hratelnostní a grafické stránce tady nenastala oproti předchozímu dílu téměř žádná změna. Mé hodnocení tedy šlo právě z tohoto důvodu o pár procent dolů. Jinak ale mohu zcela upřímně říct, že mě dvojka bavila o něco více. Hudební podkres už je zde dokonce i snesitelný a není třeba jej ihned po načtení uložené pozice vypínat, no a ''děj'' se nám posunul o pár let dopředu, tudíž i vozový park trošičku omládl a byl mi tím pádem zase o něco bližší.

Hrou jsem proletěl napoprvé snad bez jediné chybičky, nicméně závěrečný duel mi dal pořádně zabrat a opakoval jsem ho asi dvacetkrát. Ale proč ne, Kingem se člověk nestane přeci jen tak!

Co mě potěšilo, bylo určitě přidání nového typu závodu v aquaduktu a pár dalších možností úpravy vozidel. Ono stejně to závodění samotné není až tak moc záživné a hráč stráví většinu času spíše v garáži ponořen do inzerátů v novinách a prací na své káře. Což je pro mě osobně velké plus a bylo tomu tak samo i v prvním Street Rod.

Doporučuji všem autonadšencům, za těch pár hodinek to stojí, zvlášť, když je celá série momentálně uvolněna zdarma ke stažení. 80%.

Pro: nový typ závodu, úpravy vozidel, hudba

Proti: minimum novinek oproti předchozímu dílu

+11

Street Rod

  • PC 90
90%. Tady není o čem. Na o patnáct let novější Need for Speed: Underground 2 sice nedám dopustit, ale tohle je s ohledem na rok vydání uplně jiná liga. Pravý původní americký tuning tak, jak ho většina lidí vlastně vůbec nezná.

Vezmu 32ku Forda, odkopnu přední a zadní nárazník, uříznu střechu o dvacet čísel ("Top Chop, buddy!"), vyměním kolesa s pneumokoky a osadím ho mocným osmiválcem do V.

No a co teď? Nemám do čeho píchnout, tak se třeba projedu po předměstí a dám si něco na zub. A hle! Kluci stojí u bistra s cígem v hudbě a čekají asi na Godota. Já? Jo, proč ne. Jedu si to rozdat s Jouzou ze železářství o deset babek. Mezitím ještě natankuju, plná nádrž za cenu dnešního poledního menýčka. Fuu..

No, zkrátka pro mě, jakožto pro vrchního sledovatele brakových realitek typu Fast´N´Loud a milovníka automobilismu obecně, úplný zázrak. Taktéž sice zbožňuji modernější pojetí úprav a tuningu dle japonského stylu, dokonce mi ani nevadí ještě nedávná evropská scéna s tunami a tunami laminátu, ale tohle je prostě něco jiného.

Co mi věru vadilo, byla šílená hudba na pozadí, která se ale dala naštěstí jedním šikovným kliknutím na rádio v garáži vypnout. Jízdní model při závodění také není úplně uzemňující, ale v rámci hry jako celku jsem byl docela spokojen. Když vezmu v potaz, že legendárním Stunts jsem dal 95%, tak tady těch o pět méně naprosto sedí. Kdysi dávno bych se nebál ani absolútu. Jdu si s radostí odehrát datadisk a poté rovnou skočím na druhý díl Street Rod 2: The Next Generation.

Pro: zpracování, úpravy, inzeráty v novinách, prostředí, grafika

Proti: závodění nebylo úplně dokonalé, hudba (dala se vypnout)

+11

Commandos: Behind Enemy Lines

  • PC 90
Ani vlastně nevím, co mám na prvních a jednoznačně nejlepších Commandosech rád nejvíce. Skvělou válečnou atmosféru, odlišné charaktery se svými jedinečnými schopnostmi a specifickou výbavou, úvodní informační intra před každou misí, krásně vykreslená měnící se prostředí nebo zmatené němčoury poletující po základně a pokřikující bájné Alarm! Alarm!, o chvíli později ležící v tratolišti krve? Těžko říct. Každý z těchto vyjmenovaných střípků je svým způsobem jedinečný a dohromady potom spolu tvoří jeden téměř dokonalý celek.

Bez používání klávesových zkratek s nějakým šíleně rychlý postupem kupředu moc nepočítejte, tady je potřeba naprosté preciznosti a obecného přehledu o celé situaci na dané mapě. Ku pomoci vám může být akorát možnost zjistit, kam se nepřátelský voják aktuálně dívá. Pro postup hrou je každý z charakterů nepostradatelný, nejvíce jsem si ale oblíbil Divera a Drivera. Mariňáka kvůli své schopnosti plavat pod vodou a řidiče jen pro svůj nezaměnitelný akcent a hlášky. Takové "Suuuure thiing!" nebo "No prooblem maan!" mě nikdy neomrzí. Ostatní mi pochopitelně také imponovali, nezapomenutelný je třeba i takový Spy a jeho časté převlékání kabátu. Doslova.

Co se mi na Commandos: Behind Enemy Lines krom výše uvedeného ještě líbí? Její délka. Ta je i díky nastavené obtížnosti monumentální, dvacet misí nabitých zajímavými úkoly a odstraňováním hloupých skopčáků mi opravdu na nějakou dobu vystačilo. Její datadisk Commandos: Beyond the Call of Duty. Ještě těžší, ještě lepší. Dále obecně možnost ovládat i dopravní prostředky nebo celková docela i reálně uvěřitelná výbava každého z charakterů. Ten má jenom několik nábojů do ostřelovací pušky, tamten zase jen tři lékárničky. Prostě paráda. Žádné z dalších pokračování už mě nikdy tak moc nezaujalo. Výhrady zde snad žádné nemám. 90%.

Pro: vše vyjmenované v komentáři

Proti: pro někoho obtížnost, mi tady ta náročnost tedy nevadí

+19

Bikini Karate Babes

  • PC 20
Pro svůj 100ý komentář jsem si samozřejmě nemohl vybrat nic obyčejného nebo dokonce snad špatného!, to byla přeci škoda. Ne, chtělo to prostě nějaký naprosto unikátní umělecko-herní zážitek, který se vidí tak maximálně jednou za, řekněme, sto let. Myslím si, že Bikini Karate Babes tyto parametry splňují ve všech bodech obhajoby.

Hra disponuje téměr neomezeným výběrem spoře oděných bojovnic a neskutečně promakaným soubojovým systémem, ve kterém je tím nejpromyšlenějším a nejtěžším kombem přehnutí soupeřky přes koleno a poplácání jí přes zadek. Holt zlobila. Množství herních režimů jen dokresluje onu na první pohled viditelnou dokonalost a řekněme si narovinu, kdyby tato hra nebyla skvělá, proč by poté vznikal ještě vydatnější druhý díl Bikini Karate Babes 2: Warriors of Elysia?

Karate holky doporučuji absolutně všem dobrým lidem a nad tím 20% hodnocením se nepozastavujte, to mi jen ujela ruka a už se mi to nechtělo přepisovat. Jinak pochopitelně 100%.

Pro: holky, bikiny a karate

Proti: bikiny

+14

World Class Leader Board

  • PC 80
World Class Leader Board je na svůj věk opravdu vynikající hrou. Já tedy golf jako sport odjakživa nesnáším, ale i přes tento pro někoho možná krutý fakt jsem dokazál u tohoto skvostu prosedět kvanta hodin. Beze srandy.

Úvodní obrazovku odpaliště doprovází pro hru typické postupné vykreslování stromů a keřů směrem odzadu k hráči. Nezapomenutelné. Následuje volba vhodné hole, kontrola větru a konečně samotný odpal. Míček se zde chová opravdu reálně a mnohdy skončí mimo hřiště v písku nebo rybníčku. Samotné doklepávání je stejně tak ovlivněno holí, povětrnostními podmínkami a sílou úderu.
Byl jsem z toho tenkrát paf a dokonce i dnes bych se nebál vyzkoušet si z hecu pár jamek.

Pro: herní možnosti a zpracování

+11

Wolfenstein 3D

  • PC 85
Nedávno jsem zde v jiném komentáři uvedl, že, cituji: "Wolfenstein 3D bez debat uznávám jako prvního opravdového povedeného zástupce stříleček z prvního pohledu, ale pravda je taková, že už kdysi jsem ho považoval prostě jen za třízbraňové kostičkované stereotypní bludiště."
Za tím si pochopitelně stojím, každopádně v devadesátém druhém muselo jít přinejmenším o zjevení a tehdejší hráči museli být minimálně jako u vytržení. Nevím to samozřejmě jistě, to mi byly zrovna tři roky, ale aspoň myslím, že si tu situaci dokáži nějak zhruba představit. Pohled z první osoby, relativní volnost omezená jen samotnými zdmi, výběr z několika zbraní, info lišta s měnící se tváří hlavního charakteru ve spodní části obrazovky, to tedy muselo být něco..

Já osobně jsem se s "Wolfem" (zkratka v DOSovském prostředí) setkal až o nějaký čas později a to už jsem předtím stihl částečně poznat novější klasiky typu Doom nebo Duke Nukem 3D. Jenže můj tehdejší herní stroj byl stále 386ka, takže jsem si vlastně nemohl ani tak moc vybírat a vzal W3D za vděk. Jako jednomu z mála lidí v celém mém širokém okolí mi na počítači naštěstí přistála kompletní verze o všech šesti plnohodnotných epizodách. První dohrání proběhlo na nejlehčí obtížnost a trvalo mi poměrně dlouho. Samozřejmě jak jinak, než kvůli nekonečnému bloudění v pozdější fázi každé jednotlivé epizody. Kromě střílení nácků a jiných podivných existencí si tady díky tomuto hráč užije i logické vsuvky. Což vlastně není vůbec špatné, paměť zde totiž procvičí určitě stokrát lépe než třeba v pexesu.

Na zvuky otevírání dveří, při zastřelení psa nebo sebrání těžkého kulometu (úsměv) asi nikdy v životě nezapomenu. Stejně tak jako na nepříjemné drhnutí o zdi. Typů nepřátel zde sice není zrovna mnoho, o zbraních ani nemluvě, ale vše vynahrazují místy až šílené level designy a závěrečné souboje s bossy na konci každé ze šesti částí. Tenkrát jsem se každého z nich tak bál, že jsem si kolikrát i zakrýval oči a střílel naslepo. S hodnocením ale naslepo určitě nestřílím. 85%.

---
Doporučuji zahrát si také Spear of Destiny, které nabízí to samé v bledě modrém, akorát v mnohem strašidelnější atmosféře a zakončené soubojem se samotným Andělem smrti. No nezní to skvěle?

Pro: Adolf ve "skafandru"

+24

Vlak

  • PC 75
Hra, která přes svou nezpochybnitelnou originalitu, zábavnost a místy i zapeklitost ve skutečnosti nabízí tak málo obsahu, že už v tuto chvíli ani nevím, jak v komentáři dále pokračovat. Napadá mě, že bych mohl snad trochu zavzpomínat a tím text o něco málo natáhnout. Protože legenda české herní scény Vlak si jeden z komentářů určitě zaslouží.

První seznámení s tímto logickým rychlíkem (reálně ale spíše osobákem) proběhlo v mém případě někdy kolem roku 1998. Opět a zase se ke mně dostala nějaká záhadná disketa s několika hrami. Neznámo od koho, neznámo za kolik, ale dostala. Tak jsem samozřejmě ihned zkontroloval její obsah a hru spustil. Mojí první reakcí byl smích, protože tento titul vypadal i v té době značně zastarale a po odehrání prvního kola rozhodně velmi jednoduše. Ale chyba lávky! Stačilo deset minut všem dobře známého cvakacího zvuku při pohybu vláčku a už jsem se začínal potit. Obtížnost stoupala s každým dalším levelem a zhruba někdy ve 24. patře jsem již byl v koncích a motal vagóny do sebe a o sebe jedna radost. V té době samozřejmě žádné videonávody a jiné vymoženosti neexistovaly, takže jsem svou snahu po několika (mnoha a mnoha) pokusech ukončil a vrátil se na místo činu až o pár let později..

A světe div se, i po dosažení mé videoherní dospělosti nasbíráním kopy zkušeností jsem tuto čertovinu nebyl schopen pokořit. Pomohl mi až kamarád, který mi ukázal, jak by se těch pár posledních "pater" asi mělo ideálně odehrát, já si vše podstatné zapsal a doma poté úspěšně aplikoval. Nakonec to zase tak složité nebylo. Tím příběh o vláčku s miliónem vagónků končí a já hře uděluji při vší úctě solidních 75%.
+18

X-Men Origins: Wolverine

  • PC 85
Čiré brutální peklo. Myslím si, že i nejnovější Mortal Kombat 11 se může jít se svými fatalitami zahrabat. V X-Men Origins: Wolverine jsem tomu syrovo-krutému usekávání, odtrhávání a lámání částí těl prostě věřil, zatímco (nejen) poslední MK mě krmí neustále dokola šaškárnami typu: "utrhnu mu ruku, tu ruku mu narvu do nohy, tu ruku s nohou mu narvu do pusy a celé to pak nechám explodovat..".

K mému úžasu tedy velice povedený kousek, kterého jsem si všiml teprve před pár dny úplnou náhodou zde na databázi. Původní snímek se mi sice před jedenácti lety moc líbil a byl jsem na něj v kině dokonce třikrát během jednoho týdne, ale hrám podle filmů obecně moc nevěřím a již několikrát jsem se takto nechutně spálil. V tomto případě ale z mé strany panuje naprostá spokojenost.

Po grafické stránce nemám absolutně co vytknout, in-game videa jsou velice povedená a mnohdy i vtipná (např. selfie), jednotlivé lokality působí uvěřitelně a dokonce mi ani nevadilo, že jich vlastně ve výsledku moc není. Nejvíce mě asi bavila džungle. Především ta část, kde Rosomák šplhá na vysokou věž a v jednotlivých mezipatrech místo samotného boje protivníky spíše vyhazuje. Nepřátelé jsou originální, nejradši jsem samozřejmě porcoval obyčejné vojáčky, kterých bylo v celém příběhu mraky. Různí minibossové nebo speciální jednotky pak už vyžadovali opatrnější a promyšlenější přístup.

Ovládání hlavní postavy mi připadalo naprosto v pohodě, konečně mi nějaká hra nabídla i více akčních pohybů/útoků než jen dva - primární a sekundární. Zde je navíc ještě možnost nepřátelské jednotky zvednout, hodit, skočit na ně nebo se k nim třeba přískokem rychle přiblížit. Ta pravá vyvražďovačka ale začíná teprve kombinací všech těchto akčních tlačítek dohromady. V tom lepším případě zakončená efektní in-game animací s unikátním smrtelným úderem. Často zmiňovaná herní kamera mě sice občas trochu pozlobila, ale nejednalo se o nic vyloženě strašného.

Velké plus si u mě hra vysloužila za vložené RPG prvky ve formě levelování hlavního hrdiny a následující rozdělování dovednostních bodů k jednotlivým schopnostem plus posilující mutageny a reflexy. Třešničkou na dortu je poté dobrovolné hledání akčních figurek Wolverina samotného nebo trhání psích známek polomrtvým vojákům. Po prvním dohrání na základní obtížnost se ihned pouštím do dalšího kola, poté své hodnocení případně ještě upravím. Nyní uděluji krásných 80%.

Pro: rpg prvky, grafika, dabing, boj, nepřátelé, příběh, délka hry

Proti: opakující se prostředí, sem tam kamera, nízká obtížnost

+19

Prince of Persia

  • PC 70
Ať je to jak chce, první princátko bohužel musím trochu sepsout. Zásluhy mu tím rozhodně neberu, nicméně mé hodnocení je v tuto chvíli na absolutně horní hranici, kterou jsem ochoten unést.

Totiž, obecně tituly, které mě jakýmkoliv způsobem omezují časovým limitem bytostně nesnáším. Jsem schopen akceptovat například jednu takovou misi v rámci celé hry, ale už i to se mi strašně strašně moc nelíbí. No a Prince of Persia je vlastně celý jeden takový časový limit. A ještě k tomu šedesátiminutový. Za tu hodinku tedy (krom jiného!) musím stihnout projít dvanáct levelů se stupňující se obtížností, přeskákat desítky šílených propastí, pokořit nespočet nepřátel, zasoupeřit si sám se sebou a nakonec porazit velmi hbitého zlouna Jaffara. No ježkovy voči..těžko pochopit, že jsem to kdysi dohrál.

Hlavní postava umí na svou dobu solidní psí kusy, namátkou třeba poklek, výskok, přitáhnutí a spuštění se, běh i chůzi a ovládá i zbraň v podobě meče, který si ale musí nejprve najít na dně žaláře. Jak jinak. Protivníci jsou ze začátku ještě docela amatéři, postupem času ale logicky začíná přituhovat a v pokročilé fázi hry jsem mnohdy "skapal" i na nich. Když tedy nepočítám pády do hlubin, napíchnutí se na bodáky nebo rozčtvrcení se o mechanická kusadla.

Je to zkrátka hra pro lidi, kterým nevadí u jednoho titulu sedět desítky hodin jen kvůli tomu, aby se naučili veškeré herní postupy defakto nazpaměť a poté je zdárně aplikovali v praxi. Nebo také pro hráče, kteří mají ještě před samotným začátkem po levé ruce dva návody, po pravé druhou obrazovku s "let´s playem" a do toho si pro jistotu ještě ťuknou cheat na nesmrtelnost, aby to nebylo tak těžké. Já nejsem ani jedno z toho. Hodnotím 70%. Třetina z těch procent ale patří na svou dobu inovátorským herním mechanismům a statutu herní legendy.

Pro: pohyby, příběh, zpracování

Proti: časový limit, náročnost

+22

Duke Nukem

  • PC 65
První vévoda byl v mém případě před dávnými časy hrdým nositelem titulu "První spuštěná 2D skákačka". Zřejmě i proto jsem jej dlouhou dobu považoval za skvělou a bezkonkurenční hru. Té doby osmiletý oldgamer89 ovšem vůbec neměl ponětí, že existují i jiné a lepší plošinovky. Zkusil totiž tak akorát spustit Another World, který ho zaujal, ale absolutně netušil, co má dělat a dle toho usoudil, že se jedná o blbost nevalné kvality.

Dnes už samozřejmě vím, že Duke Nukem je čistě průměrná hopsačka, kterých firma Apogee Software "vyprdla" na počátku devadesátých let snad milión.

Do příběhu se vžít vlastně ani pořádně nejde, tady si prostě jen dvě postavy (kladná a záporná) střídavě vyhrožují vzájemnou likvidací. První epizoda je ještě ucházející, hráč se zatím seznamuje s herními možnostmi (ručkování, zvyšování síly zbraně, boty hopíkového stylu) a prochází různorodá prostředí až na konec, kde se utká s hlavním záporákem Dr. Protonem, který vypadá jako obloustlý terminátor. Poprvé. Tady bych ještě dodal, že jeden z posledních levelů s pohyblivými pásy mi kdysi pěkně zatápěl.

Následuje druhá epizoda, která jede úplně v tom samém duchu od začátku až do konce. Tam se utkáte opět s Protonem. Podruhé. No a zbývá ještě třetí část hry, která je zcela překvapivě úplně stejná jako ty předchozí dvě. Nuda na druhou. Závěrečný level celé hry celkem chválím, nějaký alespoň průměrný „skill“ to k dohrání chtělo.

Pokud by si někdo náhodou chtěl doplnit své znalosti devadesátkových her, doporučuji projít si pouze první třetinu, bohatě to stačí. O něco lepší a promakanější je poté určitě druhý díl Duke Nukem II. 65% z mého zkresleného a ovlivněného pohledu, reálně asi tak o 10% méně.

Pro: boty hop-hop, zbraň paf-paf, nepřátelé, první epizoda, závěr

Proti: zbytečná druhá a třetí epizoda

+16

Trine 2

  • PC 60
U jedničky jsem byl i přes několik drobných nedostatků mile překvapen, u dvojky zase naopak nemile zklamán. Celá základní hra na mě již od začátku působila jako datadisk, ve kterém se proti klasickým zvyklostem obsah ubírá, namísto toho, aby se přidával. Tak například upravené a osekané rozhraní vylepšování dovedností jednotlivých postav byl stoprocentní krok zpět. Délka základní hry mě taktéž vůbec nepotěšila a vše musel spravovat až následný datadisk (datadisk datadisku?!) Trine 2: Goblin Menace, který mě bavil o něco více a na jeho závěrečný souboj rozhodně nedám dopustit. Žaludek červa byl ale už trošku moc a tvůrcovská potřeba originality za každou cenu zde již překročila svoji mez.

Příběh nějak navazoval na původní díl nebo co a vůbec, zbytečné kecy jsem přeskakoval, prostředí mě většinou moc nebavila a měl jsem dokonce pocit, že se zde úplně vytratilo ono zábavné hledání různých fíglů a cest k pokračování do další části. Abych jen nekritizoval, sem tam se mi i něco líbilo, ale z hlavy bych to nyní popsat nedokázal. Co mi ovšem vyloudilo na tváři nechápající polonaštvaný WTF výraz: sbírání básniček. A obrázků :D (první smajlík v komentáři ever, pardon, ale musím) No naprosto upřímně, tohle jsem úplně ignoroval. K dobru druhému dílu mohu přičíst ještě snad omezení tun zbytečných kostlivců a sem tam zajímavé nepřátele.

Třetího dílu se po přečtení recenzí opravdu bojím a jediné, co mě trochu utěšuje je fakt, že bych ho stejně nyní na svém (ne)herním PC nerozjel.
Pro mě osobně tohle byla velká slabota a nemám se v tuto chvíli rád za své až zbytečně vysoké hodnocení, které z hlediska nižšího principu neznámého hře uděluji. Asi ta grafika nebo co. Po druhém dohrání to zřejmě upravím. Zatím 60%.

Pro: Jednou takhle večer, kouzelníček brečel,

Proti: tu slzičky utíral, proč ty básně sbíral?? (no ty básničky mě fakt zničily)

+10

Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars

  • PC 85
Druhý díl v pořadí je zároveň i můj druhý nejoblíbenější a zároveň jsem ho hrál i jako druhý v časové posloupnosti, to jen aby těch dvojek nebylo málo. Kdysi se mi dostalo do ruky vydání s českým dabingem, který na mě už tenkrát působil tuze směšně a připadal mi spíše jako fanouškovský přídavek než věc, kterou bych měl brát vážně. Pamatuji, jak jsme si z něj s kamarády dělali legraci. "Roland byl hodný a Archibald byl zlýý.." No nekecej.
Nyní už si čas od času pustím pouze originální verzi s datadiskem Heroes of Might and Magic II: The Price of Loyalty .

Oproti dnes již hodně zastaralé jedničce Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest působí dvojka docela svěžím dojmem, grafická stránka pohádkového, možná bych si dovolil říct až dětského ražení, rozhodně neurazí a co se týče hudebního podkresu, ten dominuje na všech frontách a v některých případech dokonce i překonává téměř dokonalý třetí díl. Jedná se samozřejmě jen o můj názor.
S jednotlivými městy a jednotkami v nich (i mimo ně) jsem byl vždy nadmíru spokojen a vlastně zde se mi celkové uspořádání líbilo nejvíce ze všech dílů, které jsem zatím hrál. Hrdinové získali nějaké možnosti navíc a hlavně! bitvy už mě konečně bavily a jednotky nezabíraly půlku obrazovky. Výborně!

No a na závěr bych jen rád upozornil, že Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars zdárně pokračuje v sérii neskutečné náročnosti a od půlky hry v příběhovém režimu jsem se už jen vztekal a loadoval a rozehrával jednotlivé questy pořád dokola a dokola od začátku. Nevím, co si tím vývojáři chtěli dokázat. Možná je i chyba ve mně a prostě nejsem dostatečně schopný hráč. Přiznávám, že ovládání dvaceti hrdinů naráz mě nikdy moc nebralo, spíše jsem vždy věnoval pozornost dvěma, maximálně třem na jedné mapě. To platí obecně na celou sérii. Tak i tak, po několika letech se mi tuto krásně vypadající šílenost podařilo dokončit i včetně datadisku a své místo v mém žebříčku vynikajících her rozhodně má. 85%.

Pro: města, jednotky, hudba, bitvy

Proti: náročnost, příběh o zlém a hodném bratrovi mě moc nebral, český dabing

+21

Heretic

  • PC 75
Doom ve středověkém fantasy hávu, tak to byla kdysi voda na můj mlýn. Přes původní shareware a jiné nechutně osekané verze jsem se časem, neznámo jak, propracoval až ke konečné edici o všech pěti epizodách pod názvem "Shadow of the Serpent Riders". Po mnoha letech jsem se tedy konečně dobelhal k možnosti dokončit první Heretic zcela kompletně. Co si pamatuji, nakonec mi to netrvalo více než dva dny pohodového střílení.

To prostředí a ozvučení mě svého času bralo a děsilo mnohem více než oba dva díly Doomu dohromady. A to už pak vůbec nemluvím o přímo-nepřímém pokračování HeXen: Beyond Heretic. Zábava společně s nadšením se stupňovala každým dalším odehraným levelem a nově nalezenou zbraní. Nejvíce si ale stejně vybavuji základní hůlku nebo kuši se zelenými projektily. Nepřátelské jednotky mě řádně děsily a někdy i možná jenom tím, že jsem je kvůli stařičké kostičkované grafice spatřil až na poslední chvíli. To vše se ale někdy ke konci čtvrté epizody změnilo a hra mě v tu chvíli začínala malinko nudit. Důvod byl jednoduchý, veškeré protivníky a zbraně už člověk znal a hra tím pádem již, krom dalších a dalších bludišťátek, nepřinášela nic nového.

Level design mi celkem seděl, s procházením jednotlivých lokací jsem moc problémů neměl, akorát sem tam došlo k párminutovému záseku kvůli fikaně schovanému klíči nebo páce. Velkým plusem budiž něco jako inventář, ve kterém ale stejně jako dítě beztak nikdo neuměl listovat (já tedy určitě ně) a s tím související pomocné předměty. Lahvičky se zdravím mi určitě více než několikrát zachránily život.

Druhý díl, který vyšel až o čtyři roky později, mi tenkrát díky svému 3rd person pohledu už tolik nesedl, ale své kvality dozajista měl. Ty jsem ocenil až mnohem později a v budoucnu popíši v samostatném komentáři. Jednička si ode mě vysloužila pěkných 75%. (cca 85 kdysi, cca 65 dnes = průměr 75).

Pro: středověká atmosféra, zbraně, inventář a předměty, ozvučení

Proti: malá nabídka zbraní, v pozdějších fázích už nelze čekat nic nového = stereotyp

+27

Disney's Duck Tales: The Quest for Gold

  • PC 85
Kačeří příběhy v seriálové formě jsem jako malé jehně úplně moc nehltal, zato v herní podobě, to je jiná. Opět jedna z her, u které jsme s rodinou nebo přáteli seděli všichni u jednoho počítače a sledovali, jak se tomu u klávesnice zrovna daří nebo spíše nedaří. Na Disney's Duck Tales: The Quest for Gold se mi vždy nejvíce líbila ta rozmanitost jednotlivých úkolů a využití všech možných postav z tohoto univerza.

Hlavní mapu posetou mnoha místy určených k navštívení si vybavuji dodnes. Po tolika hodinách hraní a zkoušení už jsem vždy přesně věděl, co a na jakém místě mě čeká. Pochopitelně nejoblíbenějším úkolem bylo snad u každého hráče fotografování (toho bylo ve hře také samozřejmě nejméně) a s tím související čekání na nejlépe hodnoceného růžového slona. Plavení se v džungli ještě také nebylo úplně špatné, zato celkem náročné horolezectví nebo poměrně nudné procházení jeskyní končilo téměř vždy neúspěchem. Zavalen kamenem nebo vystrašen mumií jsem tyto mise opakoval snad milionkrát.

Graficky se na rok 1990 nejedná o nic strašného, zvukově už je to samozřejmě spíše srandovní. Příběhové soupeření s Hamounem je zde naprosto pasující a krom zmíněných "miniher" oceňuji i samotné létání do cílových destinací s Rampou nebo i další herní zpestření v podobě, pro strýčka Skrblíka typického, plavání v trezoru plném peněz. 85%.

Pro: úkoly ve formě miniher, pěkné zpracování, herní mapa, příběh

Proti: pro malé dítě občas náročnější, procházení jeskyní

+14

Devil May Cry 3: Dante's Awakening

  • PC 85
Jedná se o můj komentář z roku 2011. Kromě úpravy odstavců jsem text v některých částech i mírně pozměnil.

V poslední době se mi nestává moc často, že bych u nově zakoupené a nainstalované hry vydržel více než půl hodiny a poté ji zase ihned neodinstaloval. V mém případě je tedy Devil May Cry 3: Dante's Awakening ona výjimka potvrzující pravidlo.

Bez jakékoliv předchozí znalosti série jsem se pustil do hry. Po solidním úvodním videu mě trošičku zdržely hrátky v hlavním menu a v tu chvíli už mi bylo taky jasné, že se jedná o hru konzolovitého typu a s ovládáním budu mít možná nemalé problémy. Po spuštění příběhové linie a proběhlém intru, následovaném počátečním seznámení se s postavou, se mi nějak nedařilo vstřebat onu podivnou atmosféru a neobvyklé prostředí společně s namyšleným ústředním charakterem. Ovládání mi nesedělo, kamera si lítala všude možně..Ovšem zhruba po dvaceti minutách se můj názor zcela rapidně změnil a už jsem jen mlátil, sekal, kopal, střílel a neskutečně si to užíval. Po několika hodinách nepřetržité anihilace nepřátel se už mé oči pomaličku začínaly hlásit o slovo, tudíž jsem hraní přerušil. Večer na druhý den se situace opakovala a třetí DMC byl úspěšně pokořen.

Co mě neskutečně potěšilo, byla určitě obrovská frekvence povedených a zajímavých in-game videí souvisejících s příběhem, který je už sám o sobě velmi "přitažlivý". Mezi častými bojovými sekvencemi nebyla nouze o hromadu logických úkolů, které mi sem tam daly docela zabrat (někdy i díky pitomé kameře), nadprůměrný počet všemožných bossů mi zde vůbec nevadil, každý z nich byl originálně pojatý a k jejich zabití nebylo potřeba nějakých zvláštních schopností. Zkrátka, hra mě velice překvapila a určitě jsem ji nehrál naposledy. 90%.

Pro: atmosféra, příběh, in-game scény, bossové, boj

Proti: optimalizace pro PC není úplně dokonale vychytaná, některé opakující se části hry

+12

Jazz Jackrabbit

  • PC 75
Jedná se o můj velmi krátký komentář z roku 2010. Kromě úpravy odstavců jsem text v některých částech i mírně pozměnil, jelikož se to prostě nedalo číst.

První Jazz Jackrabbit je určitě originální a vtipná 2D (někdy i 3D!) skákačka, která mě už ale někde kolem začátku třetí epizody začala lehce ubíjet svým stereotypem. Na druhou stranu, co bych chtěl po šestnácti letech od vydání. Pokud je hra v procházení jednotlivých krátkých levelů značně sterilní, v otázce hudebního a zvukového podkresu kraluje. Graficky i všudypřítomným humorem mi taktéž vyhovovala.

Největším plusem prvního dílu je pro mě osobně, ač to může znít trochu divně, Jazz Jackrabbit 2 - jedna z nejlepších plošinovek, se kterými jsem měl tu čest. Nebýt lehce nadprůměrné jedničky, nezvnikla by ani úžasná dvojka. A to by mě setsakra mrzelo.

Pro: hudba, zelený zajíc v hlavní roli, prostředí, atmosféra, bonusové levely

Proti: stereotyp, krátké levely, malé množství zbraní

+17

Styrateg

  • PC 65
Kvůli komentáři jsem musel Styrateg po téměř deseti letech od posledního dohrání znovu oprášit, nainstalovat a odehrát a i po takové dlouhé době se mé poznatky ohledně hry příliš neliší.

Jedná se o velmi jednoduše zpracovanou a nenáročnou fantasy tahovou strategii ve slušivém grafickém kabátku, okořeněnou o nepříliš propracované, ale dostačující RPG prvky. Inspirace sérií Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest je zde naprosto zřejmá a mám pocit, že i vývojáři ze studia Rake In Grass se tímto faktem v době vydání nijak netajili.
Veškeré akce, to znamená boj i obsazování budov, probíhají na základní mapě, žádná obrazovka bitvy tady na vás tedy nevyskočí. Vše je maximálně zjednodušeno a osekáno, přičemž hratelnost stále zůstává na jakž takž stravitelné úrovni. Oceňuji především levelování hrdinů a jejich jednotlivé dovednosti. Ve výsledku je ovšem jedno, jestli zvolíte kouzelníka nebo válečníka. Za slabých pár hodinek je po všem a ani zcela průměrný pařan se u tohoto kousku moc nezapotí.

Možnost znovudohrání je zde limitována především skoro nulovými herními možnostmi. Hudba mi připadala spíše otravná a nudná, ale je to jen můj pocit. Na jedno končící pandemické dopoledne ale dobrá volba. 65%.

Pro: příjemná vizuální stránka hry, jednoduché ovládání, vývoj postav

Proti: hudba, možná až příliš zjednodušený herní systém

+16

Blood II: The Chosen - The Nightmare Levels

  • PC 50
Jedná se o můj velmi krátký komentář z roku 2010 v původní verzi. Kromě úpravy odstavců jsem jej nijak nepředělával, jelikož se vším níže zmíněným souhlasím i dnes.

Opravdu velmi krátký datadisk (dohráno bez problémů za hodinku a půl), nepřinášející téměř nic nového. Musím uznat, že stejně jako u původního Blood II: The Chosen, mě zde opět dostala ona ponurá atmosféra a příběh řešený stylem vyprávění čtyř postav u táboráku taktéž nebyl úplně špatný.
Bohužel ale, šest nepříliš dlouhých levelů a několik nových, ovšem zcela zbytečných zbraní, je pro mě málo. Hodnotím jako průměr. 50%.

Pro: atmosféra, vyprávění příběhu

Proti: minimum novinek, velmi krátká hrací doba

+12

Commander Keen Episode 1: Marooned on Mars

  • PC 70
Jedná se o můj krátký komentář z roku 2011 v původní verzi. Kromě úpravy odstavců jsem jej nijak nepředělával, jelikož se vším níže zmíněným souhlasím i dnes. Pouze s hodnocením jsem šel o pár procent dolů a na závěr přidávám ještě svůj aktuální pohled na celou sérii.

Tak jsem zhruba po dvanácti letech oprášil jednu ze svých starých disket se záměrem "pomstít se" Keenovi, který mi v útlém mládí dělal velké problémy a nikdy se mi ho nepodařilo dohrát do úplného konce. Nevím, jestli to bylo mojí tehdejší neznalostí některých herních možností, například, že se dá hra pomocí F5 uložit (ano, vtipné, já vím..) nebo o něco vyšší náročností. Upřímně, hry, kde stačil jediný kontakt s nepřítelem (namátkou třeba Dangerous Dave in the Haunted Mansion) k tomu, abyste opakovali celý level nebo někdy dokonce i celou hry, jsem moc v oblibě neměl.

Dnes je to už samozřejmě úsměvné, prvního Keena jsem pokořil během slabé půlhodinky bez nějakých větších obtíží. Na svou dobu se, dle mého názoru, jednalo o lehce nadprůměrnou skákačku s pár zajímavými prvky (příklad za všechny: pogo tyčka). Mé hodnocení o nějaké to procento navíc ovšem zvedá nostalgie. 70%.

Celou sérii jsem od té doby dohrál ještě asi dvakrát a musím říct, že nebýt to jedna ze základních her na mém úplně prvním PC, hodnotil bych mnohem přísněji. Za dohrání dnes už stojí podle mě jen první a čtvrtý díl, zbytek se dá považovat jen za ne moc povedené datadisky.
+10

Outlaws

  • PC 80
Jedná se o můj krátký komentář z roku 2010 v původní verzi. Kromě úpravy odstavců jsem jej nijak nepředělával, jelikož se vším níže zmíněným souhlasím i dnes.

Westernová střílečka, která se stala slavnou především díky tomu "westernová". FPS s tématikou divokého západu (vlastně jakákoliv hra s toutu tématikou) byla do roku 1997, pokud vím, zcela nevídaný jev.

Outlaws rozhodně neoslní grafickým zpracováním, její hlavní síla tkví v příběhu a především v hudbě, která sama hru povznáší o úroveň výše. Herní doba nevyčnívá nad průměr, ovšem výrazně ji prodlužují tzv. "Historical Missions", které osobně považuji za velké plus.

Doporučuji hrát minimálně na střední obtížnost, jinak si hru vůbec neužijete, maximálně vás trochu zpomalí některé zapeklité logické herní situace. 80%.

Pro: hudba, příběh, filmové scény, historické mise

Proti: grafika, otravné a neustále se opakující hlášky nepřátel, zbraně

+23

Freedom Fighters

  • PC 65
Jedná se o můj komentář z roku 2011 v původní verzi. Kromě úpravy odstavců jsem jej nijak nepředělával, jelikož se vším níže zmíněným souhlasím i dnes.

O této hře a jejím poměrně vysokém hodnocení v některých médiích jsem věděl takřka již od jejího vydání, tuším nějakých osm let zpátky. Nikdy ve mně ovšem nějak nevzbuzovala pocit, že bych si ji musel ihned sehnat a zahrát. Dostala se ke mně tedy se značným zpožděním až nyní (což ale stejně nemá vliv na mé výsledné hodnocení).

Jak nejlépe definovat Freedom Fighters? Řekl bych asi takto: představte si druhý díl Hitmana, ovšem oklestěný o stealth prvky. Ano, jediné co tedy zbývá je chození a (občas) bezhlavé střílení po všem, co se hýbe. K tomu přičtěme to, že hra je opravdu velmi velmi krátká, zbraňový arzenál minimální, nepřátelé vypadají klasicky všichni totožně a po půl hodině hraní už nemá absolutně co nabídnout. Až mi v tuto chvíli připadá, že jsem to s hodnocením přepískl..

Ale ne, abych jen nehanil, musím uznat, že mě vcelku zaujala příběhová stránka (samozřejmě když si nebudu všímat toho do očí bijícího amerického patriotismu). Parťáci, které získáváte nárustem svého charisma, jsou taktéž docela užiteční a co mě překvapilo, ne až tak hloupí. Nazývat to ale "RPG prvkem" je dle mého názoru nesmysl. Nejvíce jsem se ale vždy těšil na konec mise, kde hrdinové v podzemních stokách doplouvají na voru do svého útočiště a na pozadí hraje úžasná hudba. Tato scéna se opakuje ve hře několikrát a pokaždé jsem se jí nemohl nabažit, měla své osobité kouzlo. 65%.

Pro: hudba, parťáci, příběh

Proti: délka hry, zbraně, nepřátelé, stereotyp

+12

Battle Arena Toshinden 2

  • PC 80
Právě znovu dohráno po téměř dvaceti letech a musím uznat, že i přes svou typickou asijskou ujetost se jedná o celkem zábavnou a neobvyklou mlátičku. Proč neobvyklou? Jednak díky svému specifickému 3D provedení, druhak kvůli šílenému ovládání, které čítá snad na dvě desítky různých více či méně stejných pohybů a tím pádem i klávesnicových tlačítek. Ani tehdá, ani dnes jsem zdaleka nevyčerpal všechny nabízené limity pohybů a útoků. Hrou se dá naštěstí ve všech režimech projít i bez speciálních komb, nutno ale dodat, že už čtvrtý nebo pátý protivník ze série vám může solidně zatopit.

Aktuálně se mi hru podařilo kompletně projít s postavou jménem Mondo, na kterého jsem si velice rychle zvykl a v boji mi neskutečně pomáhala jeho dřevěná vystřelující tyč (kopí?!). Každý charakter je zde odlišný svým vzhledem, stářím, zbraní a samozřejmě útoky. Z jejich samotného zpracování ale až tak odvařený nejsem, zkuste si představit jakoukoliv postavu vyjmutou z in-game scén Warcraft III: Reign of Chaos, několikrát zvětšenou a opatřenou úchylným anime kukučem. Přesně tento typ grafiky mi nikdy moc neseděl. V určitých momentech mi připadalo, že mi snad některé ostré hrany (které měly být kulaté) určitých tělesných částí bojujících podivínů vypíchnou oči skrze monitor.
K tomu si přičtěte ještě velice ujeté ozvučení, takový Chaos a jeho pojančený výherní smích, to už na mě prostě bylo moc..(nebylo, kecám).

Výběr bojovníků je tedy díky komplikovanějšímu ovládání naprosto dostačující, jednotlivé arény mohou být pro hráče i protivníka smrtící také díky svému chybějícímu ohraničení (kolikrát jsem omylem spadl přes okraj ani nelze spočítat), obtížnost je nastavena opravdu s citem, ani těžká, ani lehká, navíc lze v hlavním menu nastavit poměrně dost různých zvýhodnění, ale to už pak není úplně ono. Grafika je hodně "alternativní", stejně jako (pa)zvuky jednotlivých charakterů. Z mé strany i přes pár výhrad spokojenost. 80%.

Pro: nabídka postav, pohyby, arény bez ohraničení, obtížnost

Proti: ovládání, divná grafika

+13

Prehistorik 2

  • PC 75
Zatímco první díl Prehistorik mě v dětství naprosto minul, u toho druhého se mi podařilo prosedět pěknou řádku hodin. Bohužel jsem onoho času ještě nebyl úplně ''skákačkově schopný'', takže mé snažení končilo opravdu pokaždé v pohybujícím se levelu. Tady jde krásně vidět, že se člověk vyvíjí a stárne i herně. Mladé pískle nebylo schopno pochopit jednoduchý princip jinak poměrně snadného kola a neustále umíralo všemi možnými způsoby, puberťák to zvládl na první pokus s cigárem v pravé ruce, no a dospělý, životem už přeci jen malinko jetý jedinec, zase trochu tápal. Ale zvládl to.

Jinak obecně, Prehistorik 2 je celkem kvalitní a vtipnou hopsačkou, nechybí zde bossové, hromada tajných lokací, sbírání všemožných kravin pro dosažení co nejlepšího výsledku, několik typů zbraní a různorodí nepřátelé. Takové houpající se pavouky jsem odjakživa nesnášel, a to nemluvím o neustále se zjevujících medvědech, nejlépe přímo v místě, kde zrovna stojíte.

Chválím originálně pojaté doplňování zdraví formou sbírání rozházených kostí a save systém, kdy se jednou za level na určitém místě objeví kód, který si musíte zapsat na papír! (ano, na papír) nebo si jej zapamatovat. Bez těchto kódů defakto nelze hru dokončit, jelikož je závěrečná pasáž místy až nechutně těžká. Na druhou stranu znám hromadu jiných hopsaček z devadesátých let, které jsou mnohonásobně náročnější. Takže za mě v pohodě a 75%.

Pro: nepřátelé, vtipné pojetí, kosti, prostředí

Proti: náročnost, příběh-nepříběh, skoky

+30