Prince of Persia

Ten kdo vyrůstal v devadesátých letech, sledoval Želvy Ninja, alespoň na čas podlehl dinosauří mánii, obdivoval Pamelu Anderson v Pobřežní hlídce a hrál Prince of Persia. Všechno ostatní mě postupně přešlo, jen na Prince jsem nezapomněl.

Prince of Persia je na první pohled jednoduchá, v jádru však překvapivě komplexní plošinovka. V době svého vydání ohromila svět přirozeně vypadajícím hrdinou a skvělou odezvou na ovládání. Grafika převálcovala všechny ostatní klady a hra si trochu nezaslouženě vydobyla pověst atmosférické a krásně vypadající, ale mechanikami nevýrazné skákačky. K úspěšnému dohrání je však nutné hledat správnou cestu, využívat prostředí, zkoušet nové postupy, používat stealth a řešit problémy. Není to dynamická a zběsilá hopsačka, ale spíše pomalejší taktická hra.

Tato charakteristicka je téměř paradoxní, protože hlavní hrdina vyráží do bludiště s časovým limitem jedné hodiny. Hra odměňuje hráče s pevnými nervy. Většina pastí se dá proběhnout, pokud ovšem máte zažitý správný rytmus a načasování. Použitelné jsou tedy dvě strategie. Rychlá s občasným umíráním, nebo pomalá a na jistotu. Zkušený hráč zachrání princeznu zhruba za půl hodiny. Mně na konci zbývalo necelých pět minut a to jsem v mém ideálním, ale opatrném průchodu prakticky nechyboval.

Levelů je 14, nebo 12, podle toho, koho se zeptáte. Hra na začátku každého dočasně uloží pozici, takže v případě smrti začíná cesta odtud. Čas ovšem běží dál, což razantně zvyšuje obtížnost. Hra se dá manuálně ukládat stiskem CTRL+G a nahrávat pomocí CTRL+L. Ukládání funguje jen od třetí úrovně výš a nahrávání jen na hlavní obrazovce (CTRL+R). Kdyby na to hra upozornila, možná by mi dohrání netrvalo skoro třicet let. Levely nejsou stejně dlouhé, ani stejně obtížné. První tři zvládne téměř každý, poté se obtížnost trochu zvyšuje. Nejdelší a nejtěžší je osmý, následovaný devátým. Po cestě je několik překážek, které jsou schopné zastavit postup na dny i týdny, dokud hráč nenajde správné řešení. V mém případě to byl ďábelský strážce na osmém podlaží, na něhož jsem vymýšlel speciální taktiku.

Prostředí je nutně stylizované, ale dostačující. Princ proběhne jen dvě lokace - podzemí a palác, přesto se hra může pochlubit silnou pohádkovou atmosférou. Zčásti za ni může příběh, zčásti hudba a zčásti nostalgie. S kulisami souvisí i jediný opravdu velký nedostatek celé hry. Level design by uvítal skrolování, ale hra se bez něj bohužel obešla. Občas je tedy nutné skočit do prázdna a doufat, že princ neskončí o dvacet metrů níž rozlámaný na podlaze. Animace smrtí je opravdu působivá a kupříkladu na hnusný mlaskavý zvuk sklapnutých čelistí nezapomenu asi nikdy.

Hra existuje v bezpočtu verzí a portů. Nejikoničtější jsou téměř totožné PC a Amiga verze. Proslavený je i nádherně barevný port na Macintosh s vyšňořeným princem. Jak kdosi poznamenal "Tahle verze by měla začínat s časovým limitem čtyřicet minut, protože dvacet minut princ promrhal oblékáním." Zajímavý je i port na SNES s prodlouženým intrem a mučící scénou.

Prince of Persia je klasika s fantastickou hratelností. Málokdo se od něj dokázal jen tak odtrhnout. Touha zachránit nebohou princeznu byla tak velká, že se téměř každý neúspěšný hrdina dříve a nebo později uchýlil k podvádění. Hrál jsem stovky her, zdaleka jsem nedohrál všechny, ale tahle byla jediná, v níž jsem konec prostě musel vidět.