Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Začátkem devadesátek jsem 3 roky pracoval jako úředník. První rok své úřednické kariéry jsem datloval zápisy a vyjádření na mechanickém psacím stroji, pak však vypukla vědeckotechnická revoluce. Přijela dodávka specializované firmy a v kancelářích jsme najednou měli úplně nové tři-osm-šestky, pochopitelně i s monitory, klávesnicemi a myšmi. Jen windowsy tenkrát ještě neexistovaly. Po spuštění PC naběhl NORTON COMANDER.

"Prodloužené středy" pak dostaly úplně novou náplň...

Vysvětlení: takzvaná "prodloužená středa" znamenala, že úřad byl otevřený až do 18.00 (za odměnu jsme mohli jít v pátek domů už ve 13.00). Jenže po po 15.00 hodině už nechodili žádní návštěvníci ani žadatelé, prostě to byla taková mrtvá sezóna a my jsme museli čekat, až "padne".

Před zavedením výpočetní techniky se ve středu odpoledne jen tak bohapustě popíjelo. Po zavedení PC nastalo takzvané "kino". Kolem 16,00 jsme se shromáždili v zadní kanceláři, kde bylo bezpečno a nahodili Prince of Persia. Do druhé řady se posadili starší chlápci 40+, bývalo jich tak 4-5. Ti se jen dívali, jak princ skáče přes propasti a napichuje se na pícháky. V první brázdě, přímo u klávesnice, jsme se střídali dva mladí odvážlivci - já a ještě jeden začínající úředník, oba sotva třicetiletí. Pilovali jsme prstoklad, trénovali jsme souboje se strážci (i s tím tlustým), objevovali jsme tajná zákoutí (bonusové životy!!!) a učili jsme se podzemí nazpaměť... Pak přišel ten proslulý zákys - spadlá mříž, finito, konec. Vytuhli jsme na tom asi dva měsíce.

Naštěstí jsem se na jednom sci-fi conu (tenkrát jsem ještě jezdil na sci-fi cony) seznámil s jakýmsi týpkem (taky to byl úředník, ale z jiného úřadu). Ten mi prozradil, že je třeba chvilku počkat, pak přiběhne myš, sešlápne nášlapák a mříž se zvedne.

Jednu sobotu jsem vzal své děti do úřadu (byl zrovna den otevřených dveří nebo co). V prázdné kanceláři jsem spustil PC a předvedl jsem jim, jak dokážu proběhnout Prince of Pertsia za 45 minut. Toho dne jsem byl ten nejlepší táta na světě.
+72
  • PC 100
Je klidné sobotní dopolodne roku 1991. Učím se ve svém pokoji látku na pondělí, zřejmě jsme měli psát písemnku. V tom slyším klasické crrrrr, crrrrr, které vydává náš zvonek. Rozlétnou se dveře a do pokoje vchází mamka. Máš tam kámoše, ale řekni jim, že přijdeš, až se naučíš. Jdu dolu ke vchodu a dva kámoši už na mě volají. Máme novou hru, musíš přijít, fakt pecka. Super, říkám si, jelikož už asi 2 roky hrajeme neustále 6 her pořád dokola a já se bojím, že by to naše velké diskety nemusely vydržet. Odpovídám jim, že až se naučím, tak hned přiběhnu. Nicméně učení mi od té doby moc nejde, pořád si představuji, co by to mohlo být za hru a jak by mohla vypadat.

Konečně se okolo 11 hodiny dostávám ven z baráku a utíkám nahoru po ulici, kde bydlí kamarád. Přicházím, a ještě než stačím sundat boty, tak už mi u botníku vykládá, jak se musím hned podívat na Prince, že je to super hra. Rychle letíme do jeho táty pracovny, jelikož počítač tenkrát moc lidí nemělo, natož děti. Nejprve se kamarád dovolí, jestli můžeme obsadit počítač a když dostaneme svolení, hned usedáme a zapínáme na tu dobu našlapanou 386, kterou má jeho táta z práce, a na které programuje.

Hned po naběhnutí hry se dívám na prvních pár obrázků a říkám si. Ty jo, to bude pecka. Kamarád mi mezitím řekl prvních pár postřehů, které stačil vztřebat za těch pár hodin, které hru vlastní. Prý se musíme dostat k nějakému meči a potom bojovat s nepřáteli, dál se zatím bohužel nedostal. Aniž bych to tenkrát věděl, tak se tím právě začínala psát další moje herní etapa. U této hry jsme s menšíma odstupama vydrželi pár let a mám na ní moc vzpomínek.

Jedna z nich je například ta, že hned ve druhém levelu, byla první delší propast, kterou se muselo přeskočit s rozeběhem a ještě se zachytit na protější stěně. My, ale tenkrát neuměli hru ovládat na 100% a než jsme přišli na to, že se dá skočit s rozeběhem, tak uplynul snad měsíc. Dodnes se mi vybavuje, jak jsme chodili pomalinku, aby na nás něco nespadlo, nebo jsme se nepropadli do hlubin, pamatuji si pochodně, které tam skoro v každé místnosti svítily zapálené, zvuk otevírání dveří, atd. Hrůzu mi naháněly i bodáky a pily, které budily velký respekt. Dále jsem také hltal dokonalou animaci, která se Broderbundu opravdu povedla. Co mě dodnes fascinuje je fakt, že jsme hru tenkrát i po těch pár letech nedohráli. To se mi povedlo až s jinou partou kamarádů, kteří vlastnili amigu a bylo to až o pár let později.

Prince of Persia se nezapomenutelně zapsal do herní historie jak mé, tak si tvrdím říct, že i mnoha a mnoha dalších hráčů. Hra dále dostala výborné hodnocení v mnoha časopisech a stala se legendou.





Pro: Animace, grafika, efekty, nápad a tajemno.

Proti: Trochu obtížnější, ale byli jsme malé děti, tak proto.

+47
  • PC 100
Když si tak zkouším ty různé plošinovky, tak jsem asi po stopadesáté rozjel Prince. To je totiž taková klasika a prazáklad veškerých PC hopsaček s áčkovými ambicemi.

Je neskutečný, jak je hra vlastně jednoduchá a přitom dokonalá. Mladý zlodějíček musí projít 13 koly, aby před zákeřným vezírem zachránil princeznu. Hra se obejde bez filmečků, jen v enginu hry ukazuje stále nervóznější princeznu jak ji utíká čas a funguje to. Stejně tak funguje všechno ostatní. Naprosto skvostný leveldesign plný odboček k lahvičkám.

Lahvičky, které Vám doplní nebo přidají životy. Ale také převrátí obrazovku vzhůru nohama, otráví vás a v jednom případě vám umožní létat. Nechutné pasti co z vás udělají fašírku. Ovládání prince za pomocí jednoho tlačítka a kláves a přitom princ zvládne krčení, slézání i vylézání na plošinky, běh, skok s rozběhem a ještě bojovat s mečem a krýt se. Nervydrásající taktické souboje s čím dál vytvrdlejšími strážemi. Skoky které je nutno přesně odměřit. A brutální nemilosrdný časový limit, který Vás jediný omezuje. Umřít můžete kolikrát chcete, ale na konci Vám dojde čas. Trvalo mi to týdny, než jsem hru někdy v půlce 90 let poprvé dohrál. Přitom není ultra těžká, obtížnost je férová (na rozdíl třeba od druhého dílu).

A to nezmiňuji pěknou grafiku, v rámci možností měnící se prostředí, arabskou hudbu, naprosto fantastickou animaci hrdiny (na rok vzniku) a pár špeků na kterých se musel logicky zaseknout v té době každý - kostlivec, zrcadlo, dvojník či myška - asi znáte všichni. Zkrátka ač v roce 1990 vzniklo pár "větších" her a tohle je "jen" hopsačka, je to taková klasika, že bez přemýšlení bych ji dal hru roku 1990.

Pro: Grafika, animace, ovládání, leveldesign, souboje, přesně odměřené skoky, základ pro spoustu dalších her.

+33
  • PC 80
Nevím, čím to je, ale na rozdíl od spousty jiných starých her, Prince of Persia je i po všech těch letech perfektně hratelný, a hlavně zábavný. Skoro 30 let stará hra, a přitom jsem u hraní cítil více adrenalinu, než u spousty těch moderních. Možná je kouzlo v jednoduchosti, jak herních prvků, tak grafiky. Překvapilo mě, že grafika stále vypadá dobře (zvlášť když to spustíte v menším okně, ať nejsou kostičky tak velké), a animace jsou pořád pěkné.

Hru jsem kolem roku vydání hrál jako malý šprček, a otec mi musel pomáhat překonávat obtížné části, tak jsem se nyní po všech těch letech rozhodl dohrát si to sám. A hra vůbec není lehká! Občas jsem pořádně zaskřípal zuby. Díky bohu za cheaty, protože naučit se to udělat v časovém limitu zřejmě vyžadovalo pořádnou dávku času trénování (a výbornou paměť na úrovně).

Ovládání v současnosti působí trochu neohrabaně, a občas jsem měl pocit, že hra některou klávesu ignoruje, ale není to nijak zásadní.

Po skoro 30 letech si mohu odškrtnout, odehráno :-)

Celkové hodnocení: Výborná
+30
  • PC 100
Ten kdo vyrůstal v devadesátých letech, tak sledoval Želvy Ninja, alespoň na čas podlehl dinosauří mánii, obdivoval Pamelu Anderson v Pobřežní hlídce a hrál Prince of Persia. Všechno ostatní mě postupně přešlo, jen na Prince jsem nezapomněl.

Prince of Persia je na první pohled jednoduchá, v jádru však překvapivě komplexní plošinovka. V době svého vydání ohromila svět přirozeně vypadajícím hrdinou a skvělou odezvou na ovládání. Grafika převálcovala všechny ostatní klady a hra si trochu nezaslouženě nese pověst sice atmosférické a krásně vypadající, ale mechanikami nevýrazné skákačky. K úspěšnému dohrání je přitom nutné hledat správnou cestu, využívat prostředí, zkoušet nové postupy, používat stealth a řešit problémy. Není to dynamická a zběsilá hopsačka, ale spíše pomalejší taktická hra.

Tato charakteristicka je téměř paradoxní, protože hlavní hrdina vyráží do bludiště s časovým limitem jedné hodiny. Hra odměňuje hráče s pevnými nervy. Většina pastí se dá proběhnout, pokud ovšem máte zažitý správný rytmus a načasování. Reálné jsou tedy dva postupy. Rychlý s občasným umíráním, nebo pomalý na jistotu. Zkušený hráč zachrání princeznu zhruba za půl hodiny. Mně na konci zbývalo necelých pět minut a to jsem v mém ideálním, ale opatrném průchodu prakticky nechyboval.

Levelů je 14, nebo 12, podle toho, koho se zeptáte. Hra na začátku každého dočasně uloží pozici, takže v případě smrti začíná cesta odtud. Čas ovšem běží dál, což razantně zvyšuje obtížnost. Hra se dá manuálně ukládat stiskem CTRL+G a nahrávat pomocí CTRL+L. Ukládání funguje jen od třetí úrovně výš a nahrávání jen na hlavní obrazovce (CTRL+R). Kdyby na to hra upozornila, možná by mi dohrání netrvalo skoro třicet let. Levely nejsou stejně dlouhé, ani stejně obtížné. První tři zvládne téměř každý, poté se obtížnost trochu zvyšuje. Nejdelší a nejtěžší je osmý, následovaný devátým. Po cestě je několik překážek, které jsou schopné zastavit postup na dny i týdny, dokud hráč nenajde správné řešení. V mém případě to byl ďábelský strážce na osmém podlaží, na něhož jsem vymýšlel speciální taktiku.

Prostředí je nutně stylizované, ale dostačující. Princ proběhne jen dvě lokace - podzemí a palác, přesto se hra může pochlubit silnou pohádkovou atmosférou. Zčásti za ni může příběh, zčásti hudba a zčásti nostalgie. S kulisami souvisí i jediný opravdu velký nedostatek celé hry. Level design by uvítal skrolování, ale hra se bez něj bohužel obešla. Občas je tedy nutné skočit do prázdna a doufat, že princ neskončí o dvacet metrů níž rozlámaný na podlaze. Animace smrtí je opravdu působivá a kupříkladu na hnusný mlaskavý zvuk sklapnutých čelistí nezapomenu asi nikdy.

Hra existuje v bezpočtu verzí a portů. Nejikoničtější jsou téměř totožné PC a Amiga verze. Proslavený je i nádherně barevný port na Macintosh s vyšňořeným princem. Jak kdosi poznamenal "Tahle verze by měla začínat s časovým limitem čtyřicet minut, protože dvacet minut princ promrhal oblékáním." Zajímavý je i port na SNES s prodlouženým intrem a mučící scénou.

Prince of Persia je klasika s fantastickou hratelností. Málokdo se od něj dokázal jen tak odtrhnout. Touha zachránit nebohou princeznu byla tak velká, že se téměř každý neúspěšný hrdina dříve a nebo později uchýlil k podvádění. Hrál jsem stovky her, zdaleka jsem nedohrál všechny, ale tahle byla jediná, v níž jsem konec prostě musel vidět.

Pro: fantastická hratelnost, působivá animace, atmosféra, zvuky, logické překážky, časový limit

Proti: diskutabilní level design, málo variabliní prostředí

+30
  • PC 100
Prince of Persia byl ve své době oprávněně králem plošinovek. Zábavnější byste těžko pohledali a navíc PoP byl fenomén takové velikosti, že ještě dnes vycházejí jeho pokračování. Prince byla značně inovativní plošinovka s perfektním level designem a
nádhernou atmosférou. Skákání a lezení v zámeckých prostorách byla prostě zábava - to je něco, co dnešním hrám chybí. Byla tu spousta rozličných herních prvků - museli jste při rozběhu načasovat dobře skok, museli jste stihnout padající dveře, hledat tajné stropní cesty, kosit Jaffarovy stráže (až potom co jste našli meč), zorientovat se v prostředí a celou hru stihnout za 60 minut. Bylo na ní poznat, že byla dělaná s láskou a citem pro detail. No zkrátka hra patřící do mého osobního zlatého fondu.
+29 +30 −1
  • PC 80
Legendární plošinovka pověstná opožděnou reakční dobou na stisknuté klávesy, příběhem o záchraně princezny a hodinovým časovým limitem na dokončení, to je vůbec první Prince of Persia. Titul, který ve své době hrál, nebo alespoň zkoušel, téměř každý hráč, ale poctivě se na konec dostala tak polovina.

Já jsem dlouho patřil do té druhé poloviny, která princeznu nezachránila, ale teď, třicet let po vydání na PC, jsem prvního Prince z Persie dohrál. Na tu opožděnou reakční dobu kláves jsem si zvykl během prvních pár úrovní a věděl jsem pak, že je při běhu třeba šipku nahoru zmáčknout jednu dlaždici od plánovaného místa odrazu. Vždycky jsem se však bál časového limitu, a tak jsem při spuštění použil příkaz MEGAHIT, ale nakonec jsem ho překvapivě vůbec nepotřeboval. I bez navýšení časového limitu mi zbylo sedm minut.

Pasti, jako je propadající se podlaha, bodáky či ocelové čelisti, mě zabily nesčetněkrát a hodně jsem si u nich zanadával. Souboje byly celkem v pohodě a mnohdy jsem při nich neztratil ani část života. Jaffar je však úplně jiná liga a musel jsem se naučit fígle, které jsem do té doby vůbec nepotřeboval (především změnu stran). Trik, jak přelstít zrcadlového Prince, se ke mně před hraním naštěstí dostal, ale že se musím rozběhnout do vzduchoprázdna už ne.

Nejtěžší úroveň je bezesporu ta osmá. Ani ne tak kvůli souboji na začátku, který jsem celkem zvládal, a tak na každý druhý pokus ho vyhrál, ale kvůli tlačítku, které ovládá troje mříže najednou a navíc se ještě musí projít dvěma čelistmi, které mě půlili o sto šest. Dříve jsem o možnosti ukládání neměl ani tušení a dostal jsem se nejvýše asi do páté úrovně, teď jsem ukládání na začátku každého levelu využíval a hned se hrálo daleko lépe.

Hudba je naprosto parádní a i teď se mi ty jednoduché melodie dobře poslouchaly. Už jsem ani nevěřil, že si tento dlouhodobý rest někdy odškrtnu, ale povedlo se a jsem za to velmi rád. Jak jsem u třetího dílu hodnocení snižoval, tady ho musím naopak zvýšit, protože první Princ si prostě zelený rámeček zaslouží.

Pro: příběh, pasti, hádanky, hudba, hratelnost

Proti: opožděná reakční doba kláves

+27
  • PC 75
První Prince of Persia patří k těm notoricky známým hrám, které hrálo každé dítě 90. let. Ani já jsem nebyl výjimkou a hru jsem tehdy úspěšně dohrával (byť mnohdy s "výpomocí" slavného příkazu "megahit"). Je mi jasné, že se jedná o hru všeobecně považovanou za legendu a korunovační klenot mezi plošinovkami. Jedná se určitě o kvalitní hru, ale přesto jsem si k ní nikdy nevybudoval tak silný vztah jako k Aladdinovi, Jetpacku, Duke Nukem 1 či Cosmo's Cosmic Adventure.

Příběh hry začíná u zlého vezíra Jaffara, který v sultánově nepřítomnosti chce dosáhnout nepřátelského převzetí sultanátu prostřednictvím vynuceného sňatku se sultánovou dcerou. Ta již svého vyvoleného má. Co však neví, je skutečnost, že tento šermíř hnije v Jaffarově dungeonu. Jaffar dává princezně hodinu na rozmyšlenou - zvolí raději vynucený sňatek nebo smrt? A hodina je tudíž i časový limit, který má hráč převtělený do Jaffarova zajatce na proběhnutí 12 levelů a na záchranu princezny. Překážkami kromě hlubokých jam, nožů vystřelujících z podlahy a šermířů různé kvality jsou i logické hádanky, které v době bez internetu zavařily hlavu nejednomu hráči.

Hra na první pohled zaujme skvělou animací herních postav. Budoucí perský princ běhá, provádí opatrné úkroky dopředu, šplhá a skáče. Kromě toho šermuje. Princův meč je jeho jedinou zbraní v soubojích proti nepřátelům. Šermířské souboje zahrnují dva útoky - horní a dolní - a mají příjemně narůstající obtížnost. Přestože se nepřátelé většinou liší jen barvou oblečení (až na pár výjimek), autoři jim vtiskli různé povahy a způsoby boje. Smetáka se třemi životy z prvního levelu může hráč umlátit, jak je mu libo. U pozdějších protivníků se však hráč musí naučit předvídat jejich chování. Z lidských protivníků mi utkvěli v hlavě tři - vytuhlý tlouštík ze 6. levelu, ten parchant ze začátku 8. levelu (vyčkává na mé pohyby a nedere se kupředu - jak já ho nenávidím) a konečně Jaffar. Jaffar mne ale zklamal. Jako dítěti mi kdysi dělal potíže, ale v současné době ho považuji za velmi slabého. Šel jsem dnes proti němu dvakrát a neubral mi jediný dílek života. To ten parchant z osmičky, to je úplně jiná liga :).

Kromě animace a intra obsahuje hra na svou dobu kvalitní grafiku. Celá se odehrává v interiérech, které jsou bohužel jen dva - dungeon a palác. Celkově mi prostředí přijde dost prázdné. U dungeonu bych to chápal, ale u paláce... Jasně, je to 31 let stará hra, ale nevěřil bych, jak mi standardní vybavení ostatních plošinovek (herní body, různé bonusy, věci ke sbírání...) bude chybět.

Hra obsahuje úvodní melodii a kvalitně nahrané zvuky. Mezi levely může člověk sledovat nervózní princeznu pozorující nemilosrdné přesýpací hodiny a hra je zakončena kratičkým outrem.

Hru jsem hrál dva dny. Na každý den mi vyšlo šest levelů. Naštěstí je možné mezi levely ukládat hru, což jsem jako dítě nevěděl. Hra není přehnaně obtížná. Dalo by se říct, že obtížnost je férová, i když se hře nevyhnuly skoky víry a občas postavička zareaguje trochu jinak, než jsem měl v úmyslu (což může být i moje chyba). Hru bohužel doprovází nevyrovnaná obtížnost. Nejtužší místo je již ve třetím levelu (série tří nožů, které musíme projít tam i zpět, naštěstí ale průchod tímto místem není podmínkou dohrání hry). Kdybych měl jmenovat nejtěžší levely, tak s velkým přehledem na prvních dvou místech vítězí osmička o koňský nos následovaná sedmičkou. Za třetí nejtěžší level považuji devítku. Naopak poslední dva levely mi přišly jednoduché, a to včetně finálního souboje.

Prince of Persia je jeden ze zakladatelů žánru plošinovek. Hra na svou dobu přinesla nepřekonatelné animace a vlastně ani dnes nevypadá špatně. Jedná se o absolutní klasiku a jde kvalitní hru. Přesto však nemohu tvrdit, že neexistují lepší plošinovky. Všechny hry vyjmenované v prvním odstavci jsem jako dítě měl raději a po dnešním dohrání jsem názor nezměnil.

Pro: Animace, grafika, zvuky, intro + outro, souboje, logické hádanky.

Proti: Většina místností je prázdná, nevyrovnaná obtížnost levelů, slabý hlavní záporák.

+25
  • PC 100
Herní výzva 2018 - číslo 10 - válka periferií

Je to tady, dnešní den se zapíše do kroniky mé herní historie, protože jsem dohrál svou první hru, kterou si pamatuji, že jsem hrál. Hrál jsem ji už ve třech letech, a nikdy jsem se nedostal z prvního levelu až do doby, kdy jsem dosáhl věku 18 let. No a rok jsem starší a hru jsem dohrál. Pocity ve mně se nedají popsat, nyní prožívám neskutečné štěstí a radost (asi si na to budu muset dát přípitek).

Hra je naprosto úžasná i dnes po těch letech. Jednoduchá grafika a ovládání, ale tuhá hratelnost. Nejdříve ze všeho bylo důležité naučit se skákat a poté bojovat. Jenomže jsem do hry musel chodit s čistou hlavou a být neustále obezřetný, protože smrt číhala, skoro na každém kroku. Do soubojů jsem chodil s respektem vůči soupeři, protože jít do souboje s úmyslem protivníka rozsekat byla sebevražda. Nejtěžší souboj tedy spočíval v závěrečném souboji se samotným jaffarem, kdy se na mně podepsala moje zbrklost a chtíč, protože jsem věděl, že už mě od cíle dělí pouze poslední souboj a skok a je to doma. Dohrál jsem to a zbyly mi krásné 4 minuty.

Hru jsem hrál nespočet hodin, minimálně jednou ročně, ale byl jsem na hru vždycky taková lama, ale letos jsem se hecnul a hru dohrál. Do smrti budu vzpomínat na pekelně těžký level číslo 8, kde jsem několikrát ztratil nervy a se hrou sekl, i když mi zbývalo okolo 20 minut.

Pro: Ovládání, jednoduchá grafika, pohyb postavy, tuhá hratelnost

Proti: výjimečně snad nic :D

+24
  • PC 100
Někdy v polovině devadesátých let minulého století nastal skvělý den. Můj taťka donesl domů dvě velké šedé bedny a my jsme tak s bráchou přešli z hraní na Atari na naše první PC, konkrétně 286, 1MB paměti a ČB monitor. Dodnes si vzpomínám, jak taťka počítač poprvé spustil, vložil do mechaniky 5.25 palcovou červenou disketu s operačním systémem DR-DOS a z papírku opsal pár příkazů. Po následném vyměnění diskety, spuštění dalšího příkazu a chvíli načítaní naskočilo intro ze hry Prince of Persia, u kterého z bedny začal skřípavě pískat PC Speaker. No, my jsme z toho byli úplně vytržení ze řetězu (a to nejen ze zmíněného intra, ale i z toho, že nám odpadá nutnost přetáčet kazetu na přesnou pozici a čekat dlouhé minuty a doufat, že se hra z kazeťáku nahraje jako na Atari).

Z příběhu jsme toho sice moc nepobrali, protože nikdo v místnosti neuměl anglicky, ale cíl hry byl jasný: záchrana princezny během příštích 60 minut. Na začátku nám hra připomínala Karateku, kterou jsme hráli na Atari, aniž bychom věděli, že obě hry byly vytvořeny stejným člověkem. Po nějakém čase se dostáváme k meči, naučíme se bojovat a dokončujeme první úroveň. Horší je to už s tou další, protože se musíme naučit dělat větší skoky (AKA naučit se stisknout klávesu na skok jeden a půl dlaždice předem) a taky máme velký problém se skokem těsně před koncem úrovně, kde je potřeba se při doskoku chytit dlaždice. To, že Princ něco takového vůbec umí nemá nikdo z nás tušení, takže se o dalším postupu dozvídám až další den od spolužáka ve škole.

Je pravda, že tenkrát jsme hru bohužel nedohráli, ale o nějaký ten čas později se z časopisu dozvídáme o příkazu prince -megahit a už si můžeme hru užívat bez jakéhokoliv stresu z nedostatku času nebo ze smrti. I tak jsem nedokázal hodně úrovní dokončit, ale závěrečný souboj s vezírem jsem už dokázal i vyhrát. Uplynulo několik let, kdy jsem se občasným hraním dokázal zlepšovat s tím, že pro mě dlouhou dobu zůstávala jako nepřekonatelná překážka už jen první část posledního 12. levelu plného náročnějších skoků. A když jsem se nějakým omylem vyškrábal až nahoru, na způsob, jakým porazit stínového Prince jsem bohužel nepřišel. Byl to opět některý z mých spolužáků, od kterého jsem se dozvěděl, že jde ve hře schovat meč, což je jediný způsob jak stínového Prince porazit.

Byla to tenkrát fakt sranda a hádám, že naše zážitky budou z dnešního pohledu působit dost úsměvně, ale tehdy to prostě byla jiná doba a já na ni hodně rád vzpomínám. Ještě si pamatuju na legendární historky typu: "Pozor na balkony v 6. a v 13. úrovni. Když se z nich Princ podívá, spadne zase až dolů. Kámošovi se to prý stalo" nebo "Nějakou náhodou jsem se dostal do speciálního tajného levelu, kde byla spousta lektvarů s písmeny: no bomba!". V době bez internetu jsem tomu samozřejmě věřil a tak jsem ze zvědavosti nějaký čas zkoušel všechny možné klávesy u balkonu nebo jsem hrozně toužil se do té tajné úrovně taky dostat, aniž bych tušil, že to byla tehdejší protipirátská ochrana.

Čas od času si prvního prince rád zase zahraji (teď už samozřejmě bez cheatů) a naposledy jsem měl zase co dělat, abych to v těch 60 minutách stihl. Za nejvíc stěžejní považuji 8. úroveň, kde je na začátku trochu náročnější strážce, ale hlavně v druhé polovině úrovně je nutné provést několik velkých skoků, kde při chybě dojde k pádu dlaždice a nutnosti restartu levelu. Aby toho nebylo málo, tak se ještě musí stihnout klesající mříž (což se naštěstí dá ošéfovat tak, že jednoho strážce zabiju tak, aby spadl na spínač, co drží danou mříž nahoře).

První Princ má možná svoje nedostatky, ale je to i dnes zábavná hra a já jí mám spojenou se spoustou nostalgie včetně zmíněných historek, plus to byla moje úplně první hra na PC. Prostě nejde hodnotit jinak než krásnou stovečkou.
+24
  • PC 90
Byla to vůbec jedna z prvních her, které jsem kdy hrál. Daleko před tím, než vzniknul stejnojmenný herní fenomén, který pokračuje prakticky dodnes. Byly to časy, kdy byl velmi omezený výběr počítačových her, které člověk mohl hrát. Samozřejmě existovaly už tehdy dobré hry, ale Prince of Persia byla v oněch časech jedna z těch zásadnějších a hodně diskutovaných her, kterou v tehdejší době znal prakticky každý.

Byla to možná naivní, ale to o více kouzelná doba, protože najednou nabídla hráči něco do té doby nevídaného. Nevídaného z hlediska herního zážitku. Hráč měl za úkol hrát za postavu prince a v daném časovém limitu překonat jednotlivé úrovně, které se lišily svou obtížností a provedením.

Začátky byly hodně úsměvné, protože přesně pamatuju doby, kdy jsme se poprvé potýkali s každým zásadnějším problémem a nevěděli, jak v dané situaci dál pokračovat (konfrontace s "duchem" dvojníkem, zrcadlová scéna, souboj s tlustým strážným, o kterém mnozí spekulovali, že je neporazitelný atd.). Ten výčet by byl delší, ale o to více člověka hřálo na srdci, že ho stále v dalším a dalším zdolávání něco nového překvapilo, ať už co do obtížnosti nebo výzev nebo čistě jen situace, kdy při pohledu na danou obrazovku si hráč uvědomil, že tohle ještě neviděl.

Jisté kouzlo to mělo v tom, že pokud jste nevěděli co dál, měli jste smůlu. Museli jste buď experimentovat nebo rozmlouvat se svými známými, kteří řešili stejný problém. Nebyla možnost se podívat na internet nebo do časopisu a tam jednoduše zjistit další postup. Nikdy nezapomenu na jeden pozdní večer, kdy se můj otec vrátil pozdě domů a v době, kdy už jsem měl dávno spát přišel s řešením finálního puzzlu (dá-li se to tak nazvat). Místo spaní tedy následovalo jedno dlouhé noční hraní a další překonání něčeho, co jste do té doby neznali.

Od té doby uplynulo hodně let a já to před sebou všechno vidím a slyším jako tehdy. Ten jednoduchý primitivní zvuk, který vydával PC speaker, ty jednotlivé tóny značící úspěch nebo neúspěch, to byl prostě mazec. Bez ohledu na jakýkoli další vývoj a to co známe dnes, už tehdy byl název téhle hry v komunitě hráčů počítačových her pojmem.

Starý dobrý Princ se stal synonymem doby. Období, do kterého se těžko někdo dokáže vcítit, pokud danou dobu přímo nezažil. Nesnažím se nikomu vnucovat z dnešního pohledu primitivní hru ani opěvovat její roli ve vývoji her. Nic takového. Pro mě tahle hra symbolizuje čistě lásku k tomu, co se u mě později rozvinulo v tolik oblíbenou aktivitu a tahle hra v mém případě byla prostě první, kde to všechno začalo. Předesílám, že nejsem fanouškem všeho, co se táhne s dnešní značkou "Prince of Persia" a všech těch věcí okolo včetně filmu, hraček a já nevím čeho všeho. Asi bych nepohrdnul časem, který bych strávil nad novými pokračováními, ale jaksi k tomu nemám motivaci.

Závěrem přidávám pár zajímavostí, které s komentářem už moc nesouvisejí, přesto někoho zaujmout mohou:
- jako dítě jsem hrozně usilovně chtěl hrát demo level, onen nehratelný level, který se zobrazil hráčovi jen jako pasivní autoplay bez možnosti zásahu pokud nechal hráč po spuštění hry odehrát úvodní titulky. Pořád jsem měl jakousi představu, že když ten level existuje, tak musí být způsob, jak se do něj hratelně dostat. Ten způsob samozřejmě není, resp. přišel časem sám až po letech a sice po příchodu level editoru. Level editor umožňoval postavit jakoukoli mapu, pokud se autor mapy držel několika daných zákonitostí, které nešly obcházet (každý level má omezený počet tzv. roomů, tedy místností, které může mapa obsahovat, přičemž je jedno, v jakém pořadí a jak fyzikálně ty místnosti na sebe budou postaveny. Další omezení se týkalo toho, že některé místnosti mají předem naskriptovaný proces, který nelze ignorovat). Pokud byl někdo nadšenec jako já, tak se mohl s editorem doslova vyřádit a v rámci možností se vyblbnout co hrdlo ráčí. Tak tedy, onen demo level jsem si zahrál, akorát jsem o nějaký ten rok zestárnul, tedy, o trochu více let, přesto ten pocit naprosto jednoznačně stál za to.
- nevím, jestli se na tom do nějaké míry podílel(i) původní level editor(ři), nicméně po dlouhé době vyšly tuším dva soubory map, které z principu byly postavené tak, aby jejich zdolání bylo extrémně obtížné i pro ostřílené hráče. Mapy byly postavené tak, aby vytěžily každou zákonitost a mechanismus, který původní engine hry nabízel. Tedy například propast, která za normálních okolností nelze pro velkou vzdálenost přeskočit. Nicméně existovala metoda, jak se to udělat dalo, ale člověk musel hodně pátrat a zkoušet, než přišel na způsob, který v původní hře nemusel použít. Samozřejmě vzniklo nesčetné množství fan made map, ale ty první dvě o kterých píšu, tak ty byly opravdu pro ostřílené borce.
- s postupem času uvolňoval Jordan Mechner více a více a do té doby zákulisních informací o vzniku samotné hry a jejím pokračování. Tohle už je ale samostatná kapitola, kterou si každý dnes může s trochou snahy na internetu dohledat. Videa, články, knihy.. Existuje dokonce oficiální elektronická kniha, kde je snad úplně vše, co by bylo možné zmínit. Počínaje příběhem, základní motivací a další spoustou informací konče popisem, jak Jordan Mechner snímal svého bratra kdesi na zahradě a tento motion capture převedl do animace, kterou hráč zná jako princův pohyb ve hře.
+23
  • PC 80
In the Sultan's absence the Grand Vizier JAFFAR rules with the iron fist of tyranny. Only one obstacle remains between Jaffar and the throne: the Sultan's beautiful young daughter...

Marry Jaffar... or die within the hour. All the Princess's hopes now rest on the brave youth she loves. Little does she know that he is already a prisoner in Jaffar's dungeons...


Když se nad tím zamyslím, tak mi přijde strašně fascinující, že série, která si i přes lehké přešlapy drží velice slušnou pověst až do dnes, započala právě tady. S malinkatou bílou a hrozně blbě ovladatelnou postavičkou, běhající po chodbách, šplhající po plošinách, skákající do neznáma a já nevím co všechno.

Jenže, víte, co je na tom nejlepší? Ono to funguje! Nebo fungovalo, to je jedno. Pointa je, že i když na vás hra tlačila nekompromisním časovým limitem, hráli jste ji rádi. Snažili jste se zapamatovat levely nazpaměť, běhat bez zbytečného zdržování a skákat co možná nejpřesněji, abyste se někde dole nerozplácli a bojovat co nejefektivněji, abyste zbytečně neztratili drahocenné červené trojúhelníčky života... až do té doby, než jste se přes vezíra dostali k princezně... a nebo to prostě vzdali, což věřte mi, není žádná ostuda.

Co je na Princi úžasné, je jeho dokonalost plynoucí z jednoduchosti jemu vlastní, což je právě jeden z důvodů, proč ho lze hrát i dnes. Tehdy jsem to tak nevnímal samozřejmě, jako dítě jsem viděl jen těžkou, ale dobře vypadající skákačku s možností zábavných soubojů. Celkový obrázek jsem si udělal samozřejmě až v pozdějším věku, ale jsem neskutečně rád, že jsem jako mrňous Prince zažil. Doufám, že jednou budu moci takovéto hry pustit svým vlastním dětem, aby poznali, že existovaly opravdové klasiky, které stojí za poznání.

The tyrant Jaffar lies dead, his power shattered. Through-out the land the people of Persia hail their Princess... and the brave youth who saved her from the forces of darkness. No longer a stranger, he shall from this day forth be known as... PRINCE OF PERSIA.

Pro: perfektní animace, hratelnost, nápaditost, parádní úvodní znělka, nepřítel tlusťoch!

Proti: nekompromisní časový limit, byť uznávám, že k Princi patří + trochu to ovládání

+23
  • PC 75
KLADY:
+ Jednoduchost (pozor, ale nikoliv obtížnosti.. ta je, jak je u velmi starých her (ne)dobrým zvykem, poměrně vysoká): Žádná zbytečná omáčka okolo, žádné zbytečné prvky. Prostě klepnete na libovolné tlačítko a hrajte.. Což může někomu způsobovat problémy, na druhou stranu. Naštěstí máte čas vyzkoušet si funkce kláves atd. Narozdíl od dvojky, v níž obdržíte zhruba 3 vteřiny na úvodní tutorial:) S tím souvisí další pozitivum ->
+ Ovládání. Vystačíte si s šipkami a shiftem. To potěší, leč než začneme hořekovat, kdeže ty staré časy jsou, musíme si uvědomit množství akcí, které mohl Princ z konce 80.let provést. Běh, chůze, tři druhy skoků, spustit se do hlubin, bránit se a útočit... Snad jsem na nic nezapomněl, nicméně faktem zůstává, že nutnost pouhých pěti kláves - to člověka po zkušenostech z různých překombinovaných slátanin pohladí po duši.
+ Obtížnost. Podle mého je tak akorát - jestliže nepočítáme s faktorem času, k tomu se ještě dostanu.
+ Více možností, kterak projet jednotlivé úrovně.
+ Hratelnost obecně - je to prostě zábava. Ano, tento bod je velice závislý na žánrové orientaci uživatele, avšak budeme-li porovnávat jenom v rámci starých plošinovek, dopadne Prince vskutku výtečně.
+ Desing úrovní: Samozřejmě že nemá nic moc společného s logikou a často ani s přírodními zákony, ale to snad od hopsačky málokdo očekává... Mě to bavilo.
+ Princovy animace
+ Dva zvuky: 1. Při volném, smrtelném pádu, 2. V okamžiku, kdy vás (anebo nepřátele) rozpůlí ty ocelové, zubaté nože
+ Závěr - sice jenom jedna několikavteřinová obrazovka, ale já měl vážně radost, že se ti dva konečně šťastně shledali (a že jsem to konečně dohrál:)

ZÁPORY:
- Čas. Ah, už slyším všechny ty staromilce, konzervativce a v jistých případech i pokrytce: To je přece součást obtížnosti, to dělá z Prince Prince... Já proti časovému limitu, nemožnosti ukládat při bojích (anebo jen někdy, několikrát za hru apod.) nic nemám, jsou-li tyto prvky použity s rozvahou. Ovšem zde se tak nestalo.. Vždyť co je obtížné a hlavně, co je ZÁBAVNÉ na stém procházení prvního levelu? Pokud už nemáte hru projetou desetkrát tam a zpět, často se dostanete do situace, kdy nevíte jistě, jak dál. Když konečně na řešení problému přijdete, můžete prvních pár úrovní vesele zopakovat, neboť došel čas. Zatnete zuby a řeknete si: "No co, už aspoň vím, co tam a tam mám udělat - půjde to tentokrát rychle!".. A hle, o dva levely dále přišel další zákys, jenž stojí moře času.. no, takže zase všechno znova, 1. patro už jedete mechanicky, druhé taky.. jo jo, paráda .. skutečně bavit se začnete až v okamžiku, kdy projdete místem zákysu..
Rozvaha by podle mě znamenala časový limit pro každý level zvlášť. Protože takovým množstvím různorodých prvků (zbraní, možných cest, nepřátel atd.) Prince vážně nedisponuje a tak mnohonásobné procházení stále téhož opravdu nebaví...
- Opožděné reakce Prinocovy na vaše klávesové konání:)
- Počet zvuků nepřekračuje jednu desítku... anebo jo? Na tom pramálo záleží, důležitý je subjektivní dojem říkající, že se autoři s ozvučením moc nenadřeli. Hudba však není špatná.


Jednou začas (pravidelně každý rok) mě postihuje silná herní nostalgie. Výsledkem té poslední byl stařičký Prince, u něhož jsem se potil strachy a supil bezradností, jak dál, kdesi v šesti letech. Nyní už šlo všechno hladčeji, pochopitelně. Bohužel jsem nebyl geniální dítě a s pc jsem se zatím jen seznamoval - musím proto přiznat, že v onom útlém věku mi nebylo dopřáno tuto klasiku dojet. Některá "Povinná hraní" doháním dnes...
+22 +23 −1
  • PC 90
Áno, Prince of Persia byl a je mou vůbec nejoblíbenější stařičkou PC hrou. Dohrál jsem ho mnohokrát a dodnes ho mám na disku.
Příběh už je klasika. Mladý princ zachraňuje princeznu, kterou do hradu uzavřel mocný sultán (i když on moc mocný není, na konci se porazí fakt lehce).
Hraje se to skvěle. Princ hopsá, bojuje, sbírá,... Hra je to velmi dobře vyladěná a nepamatuju si snad ani na žádně bugy nebo kiksy. Vadilo mi časové omezení, které jsem byl nucen obcházet cheatem "princeofmegahit". Obtížnost byla, narozdíl od mnoha jiných plošinovek, nižší. Možná proto jsem Prince tak zbožňoval a hrál pořád dokola.
Graficky je to pecka, krásná hudba to jen podtrhuje.
Dodnes si pamatuju všechny úrovně a hlavně epický konec a boj se sultánem. Škoda jen, že boj s ním je opravdu jednoduchý a s trochou cviku ho jde porazit bez ztráty životu.

Pro: grafika, hratelnost, hudba, délka, nižší obtížnost, epický konec

Proti: snad jen časový limit a trochu lehčí boj se sultánem

+22
  • PC 70
Ať je to jak chce, první princátko bohužel musím trochu sepsout. Zásluhy mu tím rozhodně neberu, nicméně mé hodnocení je v tuto chvíli na absolutně horní hranici, kterou jsem ochoten unést.

Totiž, obecně tituly, které mě jakýmkoliv způsobem omezují časovým limitem bytostně nesnáším. Jsem schopen akceptovat například jednu takovou misi v rámci celé hry, ale už i to se mi strašně strašně moc nelíbí. No a Prince of Persia je vlastně celý jeden takový časový limit. A ještě k tomu šedesátiminutový. Za tu hodinku tedy (krom jiného!) musím stihnout projít dvanáct levelů se stupňující se obtížností, přeskákat desítky šílených propastí, pokořit nespočet nepřátel, zasoupeřit si sám se sebou a nakonec porazit velmi hbitého zlouna Jaffara. No ježkovy voči..těžko pochopit, že jsem to kdysi dohrál.

Hlavní postava umí na svou dobu solidní psí kusy, namátkou třeba poklek, výskok, přitáhnutí a spuštění se, běh i chůzi a ovládá i zbraň v podobě meče, který si ale musí nejprve najít na dně žaláře. Jak jinak. Protivníci jsou ze začátku ještě docela amatéři, postupem času ale logicky začíná přituhovat a v pokročilé fázi hry jsem mnohdy "skapal" i na nich. Když tedy nepočítám pády do hlubin, napíchnutí se na bodáky nebo rozčtvrcení se o mechanická kusadla.

Je to zkrátka hra pro lidi, kterým nevadí u jednoho titulu sedět desítky hodin jen kvůli tomu, aby se naučili veškeré herní postupy defakto nazpaměť a poté je zdárně aplikovali v praxi. Nebo také pro hráče, kteří mají ještě před samotným začátkem po levé ruce dva návody, po pravé druhou obrazovku s "let´s playem" a do toho si pro jistotu ještě ťuknou cheat na nesmrtelnost, aby to nebylo tak těžké. Já nejsem ani jedno z toho. Hodnotím 70%. Třetina z těch procent ale patří na svou dobu inovátorským herním mechanismům a statutu herní legendy.

Pro: pohyby, příběh, zpracování

Proti: časový limit, náročnost

+21
  • PC 90
Stará klasika, která je skvělá i dnes!

Myslím, že trilogii Prince of Persia od studia Ubisoft Montreal, případně další dva díly, zná dnes každý. Někdy je ale fajn vrátit se ke kořenům a kouknout se, jak si vedl úplně první díl série vytvořený ještě Jordanem Mechnerem.

Hra zaujme hlavně realistickými animacemi pohybu i boje, které jsem v žádné jiné staré hře neviděl tak skvěle zpracované. Možná také díky tomu se i po tolika letech hraje skvěle, dokonce ani ovládání nepůsobí kostrbatě. Koncept hry je jednoduchý. Čeká vás (teoreticky) dvanáct úrovní, které musíte splnit za 60 minut. Cestou vás čekají nepřátelé, pasti a zavřené dveře otevíratelné pomocí nášlapných plošinek. Pokud vše překonáte, čeká vás princezna. Tak jednoduché to je... a vlastně tak obtížné. Pokud vám dojdou životy, umřete, ztratili jste drahocenný čas a začínáte úroveň od začátku. A že zemřít není moc těžké! Pokud spadnete z moc velké výšky, zemřeli jste. Pokud si nedáte pozor při boji a dostanete pár zásahů mečem, zemřeli jste. Pokud se dotknete pasti, zemřeli jste. Boje se samozřejmě dají zjednodušit tím, že najdete lektvary, které navýší maximální kapacitu vašeho zdraví. To ale vyžaduje určitý průzkum úrovní, které ale zase zabere nějaký čas a vy ho zkrátka nemáte nazbyt. A díky tomu všemu je Prince of Persia tak skvělá hra. Je to v základu jednoduché. Ale samotné dohrání rozhodně není zadarmo. Nejedná se samozřejmě o nejtěžší hru na světě, ale pokud jste ji třeba hráli jako mladší, musíte mi dát za pravdu, že vás pěkně potrápila!

Jako výtku, obzvláště po letech, bych asi uvedl malou diverzitu nepřátel. Potkáváte vlastně až na výjimky ty a samé stráže, kteří mají akorát jiné barvy. Jejich úroveň zručnosti v šermu je sice odlišná, ale vizuálně nerozpoznáte slabé od silných, dokud s nimi nezačnete bojovat. Možná to byl záměr, že vlastně nevíte, co od daného protivníka čekat. Podle mě by ale bylo o dost zajímavější, kdybyste dorazili ke strážnému na osmém levelu, který by byl designově nějak odlišen, protože je zkrátka silnější. Hra by vám tak dala najevo, že se máte bát, protože jeho poslání je vás zkrátka zastavit za každou cenu. To je ale jen malý kaz na jinak skvělém celku.

Prince of Persia je ve výsledku jedním z klenotů starých her. Asi nemá úplně smysl pokoušet se přesvědčit dnešního běžného hráče, aby si teď hned šel hru zahrát. Pokud ale máte rádi retro, rozhodně to zkuste, budete překvapeni!

Pro: animace, hratelnost, jednoduchost konceptu

Proti: menší diverzita nepřátel

+21
  • PC 90
S princem se setkal asi každý, kdo začínal s hraním v polovině děvadesátých let, nepamatuji se, že bych přišel k někomu, kdo měl doma PC a neměl na něm právě tenhle kousek. Já osobně jsem si tuhle hru zahrál poprvé kdysi dávno u otce v práci, to jí mohlo být sotva pár let, jenže mě bylo taky sotva pár let, takže jsem jen tak pobíhal a umíral. Opravdové hraní a mnohonásobné dohrání přišlo o několik let později.

Ač vcelku krátká (časový limit 60 minut) a na první pohled jednoduchá hopsačka, musím přiznat, že o úplně jednoduchou záležitost nešlo a hlavně v pozdějších fázích byl postup dál vykoupen hoděn často metodou pokus omyl, načasovat správně některé obtížné skoky a přemoci nepřátelé s více životy nebylo zase tak snadné.

Nedávno jsem Prince chvíli hrál a i po 21 letech jde o zatraceně chytlavou záležitost, která s přehledem strká do kapsy všemožné freeware produkty z dnešní doby.

Pro: Level desin, zábavná hopsačka, i dnes má co nabídnout

Proti: Asi něco jo, ale já si teď na nic nevzpomenu :)

+20
  • PC 95
Prince of Persia legenda legiend, pro každého gamera takzvané povinní hraní. Doba pokročila, ale atmosféru prince jenom, tak něco nepřekoná. Vysoká obtížnost kde naprosto vynikal "fialový" protivník asi v 7 anebo 8mém levelu dostal tak drtivě vysoko laťku, kterou korunoval fakt, že na celou tu parádu bylo jenom 60 minut. Musím uznat, že to byla very hard obtížnost. Možná aj trocha na škodu, protože princ se dal hrát aj v pohodičce a to soustavní spěchání někam, mi ukrátilo čas na tu parádu, kterou člověk zažíval při hraní.

Tak či tak v době 386 to byl zážitek, jaký v současné době parádní grafiky a super efektů nenapodobí ledajaká hra.

Novej generace hráčů můžu jenom doporučit se povznést nad grafiku a zkusit si zahrát fakt hru která je výzva sama o sebe, protože u mě kdo nedohrál Prince ten není gamer a tečka :)
Ještě jsem si vzpomeň na ten mráz po zádech když jsem narazil na zrcadlo, po prví to byl nářez ....

Pro: Animace, atmosféra, hudba, malé nároky na HW, obtížnost

Proti: obtížnost

+20
  • PC 80
In the Sultan's absence the Grand Vizier JAFFAR rules with the iron fist of tyranny. Only one obstacle remains between Jaffar and the throne: the Sultan's beautiful young daughter...

Jedna z vubec prvnich her, kterou jsem kdy hral. V roce 1992 tata koupil prvni osobni pocitac. Slo o slavnou 386/40 Mhz, 4 MB RAM, 850 MB HDD s pro mne dodnes neznamou grafickou kartu, tusim s maximalne 256 barvami. Tehdy mi bylo osm let a PC hry byly teprve v plenkach. Byla to doba Norton Commanderu, M602 a psani textu do T602. No, po kratke nostalgii pojdme ke hre samotne...

Prince of Persia je vubec jedna z prvnich plosinovych hopsacek, ktera urcila raz tohoto zanru pro nekolik dalsich her. Kouzlo hry tkvi v jejim jednoduchem zpracovani. Ukol je jasne dany - behem 60 minut musite projit celkem 12 patry labyrintu a zachranit princeznu. Do labyrintu vas uveznil zly velkovezir Jaffar, ktery v nepritomnosti Sultana dostal sam chut na jeho risi. Princezna, ktera je zamilovana do mladeho prince, ma prave onech 60 minut cas na rozmyslenou. Bud si vezme Jaffara a tim mu dopomuze ke trunu, nebo zemre. A jedinou nadeji na jeji zachranu jste samozrejme vy v roli prince.

Jo, to byly casy. Na uvodni seskok a zavirajici se dvere nikdy nezapomenu. Takze jsem se hned vydal prozkoumavat okoli. Nejprve me sejmula hned prvni straz, pote jsem se napichl na prvni bodaky, spadl do prvni propasti a takhle to v mych osmi letech pokracovalo do nekonecna. Hra pro me tehdy byla neskutecne tezka a dohral jsem ji az mnohem pozdeji... Patra labyrintu jsou rozmanita - nektera modre zbarvena, jina zlute. Pasti je pozehnane - od padajicich plosin, pres ze zemi vyskakujici bodaky, secvakavaci noze, hluboke propasti, savlemi vyzbrojene straze, otravene lektvary a podobne. Kazde patro je unikatni a bude vam chvili trvat, nez se jej naucite a hru nakonec zdarne dokoncite. Ja osobne jsem se vyzival v zabijeni strazi - shazoval jsem je do propasti, napichoval na bodaky, nebo je dotlacil pod secvakavaci noze.

Jako bonus je mozne, a rozhodne doporucene, vypit cestou labyrintem vsechny elixiry, ktere zvysuji pocet vasich zivotu vzdy o jeden. Toto se vam jiste bude hodit proti tuzsim strazim v pozdejsi fazi hry a pro vetsi klid pri hrani. Pametnici urcite dodnes nezapomneli na mistnost mezi 1. a 2. patrem, kdy jste museli projit protipiratskou ochranou a vypit pokazde jinou lahvicku. Tehdy neexistovaly klasicke *.exe cracky a kdo nemel originalku s indiciemi, nebo nekde na papire ony indicie zapsane, byl v haji. Nastesti se ke mne casem dostala zrejme piratska verze, kde toto uz nebylo. Dale na kostlivce ve 3. patre, na zrcadlo ve 4. patre, po jehoz proskoceni vam vas duch delal ze zivota peklo, na spekouna v 6. patre, na nutnost vypit letajici elixir v 7. patre, na mys, ktera vam v 8. patre zachranila krk, na elixir, ktery vam otocil obrazovku o 180 stupnu a na finalni znovuspojeni s vasim ducem a souboj se Jaffarem. Prince of Persia je modelovym prikladem hry, kde v jednoduchosti je sila.

P.S. Vsem, kteri hru dohrali a znaji ji jak sve boty, doporucuji tzv. Hardcore mode - dokoncit hru bez jedine smrti. A v pripade smrti zacit od uplneho zacatku. To je teprve spravne maso...

Marry Jaffar... or die within the hour. All the Princess's hope now rest on the brave youth she loves. Little does she know that he is already a prisoner in Jaffar's dungeons. ...

Pro: atmosfera, obtiznost, znovuhratelnost, spravne tajemne a temne prostredi, kvanta pasti a nepratel

Proti: hra nelze nijak ukladat, musite ji proste dohrat na jeden zatah, obcas pozde reagujici klavesy

+20
  • PC 100
To snad už ani není možné, to byly časy... První hra, které jsem se opravdu věnoval, když jsem jí chodil hrát k mamce do práce na tehdy ukruntý stroj PC 386. Pamatuju si, že z ní vyzařovala taková zvláštní atmosféra tvořená temnými chodbami, dramatickou hudbou na konci kola, bouchnutím padacích dveří na začátku každého kola a v neposlední řadě i grafikou. Pohyby hlavní postavy jsou velice zdařilé a věrohodné. Jediné, co mi vadilo, byl ten šibeniční termín 1 hodiny na dohrání.

Pro: Grafika, zvuky, atmosféra

Proti: Krátký časový limit

+19