Herní výzva 2018 - číslo 10 - válka periferií

Je to tady, dnešní den se zapíše do kroniky mé herní historie, protože jsem dohrál svou první hru, kterou si pamatuji, že jsem hrál. Hrál jsem ji už ve třech letech, a nikdy jsem se nedostal z prvního levelu až do doby, kdy jsem dosáhl věku 18 let. No a rok jsem starší a hru jsem dohrál. Pocity ve mně se nedají popsat, nyní prožívám neskutečné štěstí a radost (asi si na to budu muset dát přípitek).

Hra je naprosto úžasná i dnes po těch letech. Jednoduchá grafika a ovládání, ale tuhá hratelnost. Nejdříve ze všeho bylo důležité naučit se skákat a poté bojovat. Jenomže jsem do hry musel chodit s čistou hlavou a být neustále obezřetný, protože smrt číhala, skoro na každém kroku. Do soubojů jsem chodil s respektem vůči soupeři, protože jít do souboje s úmyslem protivníka rozsekat byla sebevražda. Nejtěžší souboj tedy spočíval v závěrečném souboji se samotným jaffarem, kdy se na mně podepsala moje zbrklost a chtíč, protože jsem věděl, že už mě od cíle dělí pouze poslední souboj a skok a je to doma. Dohrál jsem to a zbyly mi krásné 4 minuty.

Hru jsem hrál nespočet hodin, minimálně jednou ročně, ale byl jsem na hru vždycky taková lama, ale letos jsem se hecnul a hru dohrál. Do smrti budu vzpomínat na pekelně těžký level číslo 8, kde jsem několikrát ztratil nervy a se hrou sekl, i když mi zbývalo okolo 20 minut.