První Prince of Persia patří k těm notoricky známým hrám, které hrálo každé dítě 90. let. Ani já jsem nebyl výjimkou a hru jsem tehdy úspěšně dohrával (byť mnohdy s "výpomocí" slavného příkazu "megahit"). Je mi jasné, že se jedná o hru všeobecně považovanou za legendu a korunovační klenot mezi plošinovkami. Jedná se určitě o kvalitní hru, ale přesto jsem si k ní nikdy nevybudoval tak silný vztah jako k Aladdinovi, Jetpacku, Duke Nukem 1 či Cosmo's Cosmic Adventure.

Příběh hry začíná u zlého vezíra Jaffara, který v sultánově nepřítomnosti chce dosáhnout nepřátelského převzetí sultanátu prostřednictvím vynuceného sňatku se sultánovou dcerou. Ta již svého vyvoleného má. Co však neví, je skutečnost, že tento šermíř hnije v Jaffarově dungeonu. Jaffar dává princezně hodinu na rozmyšlenou - zvolí raději vynucený sňatek nebo smrt? A hodina je tudíž i časový limit, který má hráč převtělený do Jaffarova zajatce na proběhnutí 12 levelů a na záchranu princezny. Překážkami kromě hlubokých jam, nožů vystřelujících z podlahy a šermířů různé kvality jsou i logické hádanky, které v době bez internetu zavařily hlavu nejednomu hráči.

Hra na první pohled zaujme skvělou animací herních postav. Budoucí perský princ běhá, provádí opatrné úkroky dopředu, šplhá a skáče. Kromě toho šermuje. Princův meč je jeho jedinou zbraní v soubojích proti nepřátelům. Šermířské souboje zahrnují dva útoky - horní a dolní - a mají příjemně narůstající obtížnost. Přestože se nepřátelé většinou liší jen barvou oblečení (až na pár výjimek), autoři jim vtiskli různé povahy a způsoby boje. Smetáka se třemi životy z prvního levelu může hráč umlátit, jak je mu libo. U pozdějších protivníků se však hráč musí naučit předvídat jejich chování. Z lidských protivníků mi utkvěli v hlavě tři - vytuhlý tlouštík ze 6. levelu, ten parchant ze začátku 8. levelu (vyčkává na mé pohyby a nedere se kupředu - jak já ho nenávidím) a konečně Jaffar. Jaffar mne ale zklamal. Jako dítěti mi kdysi dělal potíže, ale v současné době ho považuji za velmi slabého. Šel jsem dnes proti němu dvakrát a neubral mi jediný dílek života. To ten parchant z osmičky, to je úplně jiná liga :).

Kromě animace a intra obsahuje hra na svou dobu kvalitní grafiku. Celá se odehrává v interiérech, které jsou bohužel jen dva - dungeon a palác. Celkově mi prostředí přijde dost prázdné. U dungeonu bych to chápal, ale u paláce... Jasně, je to 31 let stará hra, ale nevěřil bych, jak mi standardní vybavení ostatních plošinovek (herní body, různé bonusy, věci ke sbírání...) bude chybět.

Hra obsahuje úvodní melodii a kvalitně nahrané zvuky. Mezi levely může člověk sledovat nervózní princeznu pozorující nemilosrdné přesýpací hodiny a hra je zakončena kratičkým outrem.

Hru jsem hrál dva dny. Na každý den mi vyšlo šest levelů. Naštěstí je možné mezi levely ukládat hru, což jsem jako dítě nevěděl. Hra není přehnaně obtížná. Dalo by se říct, že obtížnost je férová, i když se hře nevyhnuly skoky víry a občas postavička zareaguje trochu jinak, než jsem měl v úmyslu (což může být i moje chyba). Hru bohužel doprovází nevyrovnaná obtížnost. Nejtužší místo je již ve třetím levelu (série tří nožů, které musíme projít tam i zpět, naštěstí ale průchod tímto místem není podmínkou dohrání hry). Kdybych měl jmenovat nejtěžší levely, tak s velkým přehledem na prvních dvou místech vítězí osmička o koňský nos následovaná sedmičkou. Za třetí nejtěžší level považuji devítku. Naopak poslední dva levely mi přišly jednoduché, a to včetně finálního souboje.

Prince of Persia je jeden ze zakladatelů žánru plošinovek. Hra na svou dobu přinesla nepřekonatelné animace a vlastně ani dnes nevypadá špatně. Jedná se o absolutní klasiku a jde kvalitní hru. Přesto však nemohu tvrdit, že neexistují lepší plošinovky. Všechny hry vyjmenované v prvním odstavci jsem jako dítě měl raději a po dnešním dohrání jsem názor nezměnil.