Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Painkiller dělá čest svému jménu, ať už ho berete vcelku nebo rozložíte na dvě slova. Tento tah se lidem z People Can Fly povedl ve všech směrech. Ale opět popořadě.

Příběh je svým způsobem nepodstatný. Přesto jsem ocenil autory za jeho zpracování a že si s nim tu práci dali, ikdyž je u tohoto žánru vedlejší. Filmečky jsou na úrovni doby vydání, povedené. Pár zvratů se taky dočkáte.

Na nepřátelích byl odveden solidní kus práce, co se týče vizuální stránky a nejednou jsem se přistihl, že se je rád prohlížím a snažím se je hned nezabít. Mrtvoly totiž poměrně rychle odchází do horoucích pekel a zůstávají po nich jen duše. Každá pak po sebrání přidá jeden bodík na stupnici života do celkové hodnoty 200. Naproti tomu inteligence silně pokuhává a jedinou myšlenkou zůstává vaše likvidace.

Painkiller sázel, ve své době, na dokonalou fyziku. A měl proč. Ještě dneska je paráda koukat na jednotlivé kusy těl, odlétajících přesně tak, jak mají.

Leveldesign je koridorový, až hrůza. Navíc se dělí na jednotlivé arény, které se po vstupu uzavřou a jediným způsobem je likvidace všecho živého, ehm, mrtvého. Což na větších mapách může být docela problém, když se vám jeden mrtvolák zasekne o patro výš ve zdi ;-)

Vcelku je ale Painkiller hodně zábavný, pokud potřebujete vypnout mozek a zařádit si. Hodně tomu pomáhají zbraně se svými 2 likvidačními mody. Navíc kolíkomet je velice zábavný a do té doby naprosto nevídaný.
K celkovému snažení přispívá i to, že na nejslabší obtížnost máte zablokovány některé levely a systém uzdravování se taky obtížnost od obtížnosti liší.

Ve zkratce, pokud hledáte inteligentní zábavu, běžte jinam. Všichni ostatní se pojďte bavit.

Pro: nepřátelé, fyzika, zábava, zbraně

Proti: vysoká náročnost v době vydání, nesedne každému

+35
  • PC 35
Vlastně ani nevím, proč jsem tuto hru ve svých komentářích ignoroval a nesdělil svoje dojmy, které na mně přece jen nějaké zanechala. Asi z poslední věty vytušíte, že těch dojmů nebylo právě moc a tušíte velice správně.

Titul bych snad ani nepojmenoval jako akční, ale jak už ji tady nazvalo pár uživatelů přede mnou, spíš jako rubačku, jelikož tento název ji zcela vystihuje. Ve hře jste vybaveni pár klasickými zbraněmi, z nichž v paměti nejvíce utkví ta nejzákladnější a tou je jakási rotující vrtule, která většinu nepřátel zmasakruje na prach a vy si tak kromě vydatné řežby užijete i správnou masáž bránice a odreagování. Přiznám se, že tahle legrace u mě dlouhého trvání neměla a důvodů je hned několik.

Hra probíhá v rychlém až zběsilém tempu spočívajícím v hordě valících se démonů a po jejich zdolání se během pár vteřin dostavují další a další a další…Jelikož akční tituly mi dodnes cizí nejsou, uznávám, že taková akce je svým způsobem fajn, ovšem pod podmínkou, že hráč je např. z řad zaměstnanců, kteří přijdou duševně vyždímaní z práce domů a znatelný úbytek energie potřebují doplnit takovouto bezmyšlenkovitou hrou, u které se tak báječně odreagují, doslova vyřádí a přijdou na jiné myšlenky.V době, kdy jsem Painkillera hrál, jsem zřejmě do této či podobné kategorie hráčů nepatřil, jelikož asi po třech hodinách hraní, kdy jsem se vcelku dobře bavil, mi stereotypnost začala lézt krkem. Lokace jsou sice poměrně různorodé, ale tupé kosení nepřátel, kteří na vás nabíhají jak porážkychtivé stádo buvolů, v další části to samé v bledě modrém a nic víc, mi po krátké době přestalo vonět.

Co dodat? Jako chvilková zábava je Painkiller vcelku fajn, otázkou jen je, jak dlouho ta chvilka konkrétnímu hráči potrvá. Těm, kteří ho dojeli do konce, skláním poklonu, a to mj. proto, že u něj nezblbli.

Pro: chvilková zábavnost

Proti: herní náplň, stereotypnost

+30 +31 −1
  • PC 85
Painkiller patří k tomu typu her, jejichž princip patří mezi ty vůbec nejprimitivnější. Vyhodí vás to na mapě s jednoduchým, leč účelným level designem, a následně se spustí "trigger" , který na vás pošle desítky tupých nepřátel, kteří mají naprogramováno "cíl-hráč, zničit". Tak to tedy vybijete, posbíráte nějaký zlato, munici, popojdete a dveře za vámi se zavřou a celé to opakujete znova. Možná jsem jednoduchý člověk, ale mě to ke štěstí stačí. Vždycky jsi u Painkillera vyčistím hlavu a trochu vypustím páru.

Painkiller je hloupý a jednoduchý ve svém konceptu, avšak v podstatě je to stále stará dobrá střílečka, která si na nic nehraje, a která svou věc dělá dobře. Má to hodně druhů nepřátel (na každou mapu nový typ nepřítele), hodně rozličných map, secrety a originální zbraně s dvěma mody střelby, plus speciální tarotové karty, které se vám za splněné úkoly otevírají např. zpomalení času, vyšší odolnost, vyšší rychlost střelby atd.

Hudba je čistý nářezový metal všeho druhu a přirozeně se k masakrování démonických hord velice dobře hodí. Grafika je pěknoučká, fyzikální model občas krapet přestřelený, ale jinak velice efektní. A ve výsledku mě akorát štvali ti bossové. Ti kluci mají k dispozici finty, kterým se prostě nedá vyhnout. :) Skvělý nástupce Šíleného Sama, jehož kvalita (Painkiller) s přibývajícími díly padala střemhlav do hlubin pekelných. Rust in Peace, painikller m/.

Pro: Jednoduchá, leč zábavná hratelnost, rozmanitost levelů a nepřátel, zbraně, grafika, hudba.

Proti: Bossové, level design, AI.

+20
  • PC 75
Střílečky jsou mým oblíbeným herním žánrem a v poměru k těm ostatním jsem jich také odehrál absolutně nejvíce. Nikdy mě ovšem moc nebraly ty bezhlavé arénové vyvražďovačky typu Serious Sam: The First Encounter. Nepomohla mi dokonce ani zjevná nadsázka smíchaná s místy i povedeným humorem. Prostě vystřílet jednu místnost, popojít o pár metrů dopředu, nechat si za sebou i před sebou zamknout všechny vchody, opět vystřílet celou místnost s neustále se objevujícími protivníky, projít do další lokace a znovu a znovu, to mě nebaví a nedává mi to smysl. Narozdíl od některých lidí dobře chápu, že hra obecně má být především o zábavě, uvolnění a odreagování a nehledám v ní vyšší princip vesmíru, ale tento typ 1st person akcí je i na mě moc, jak bych to řekl, stupidní.
Painkiller a jeho mnohá rozšíření (která jsou bohužel jen nepříliš zajímavou nastavovanou kaší) spadá do kategorie stříleček, kterou jsem popsal výše, nicméně i přesto mě celkem bavil a dohrál jsem jej dokonce dohromady třikrát. Jak je to možné? To vlastně ani pořádně nevím. Možná je to onou ponurou depresivní atmosférou, která hru po celou dobu provází. Možná je to na svou dobu velmi povedeným grafickým zpracováním jednotlivých lokací a především nepřátel. Nápadité zbraně tomu také zřejmě lehce přispěly, třeba takový kolíkomet, který připichuje kostlivce a jinou nemrtvou havěť na stěny kdekoliv je to možné, mě zaujal tak moc, že jsem v případě dostatku nábojů vlastně nepoužíval nic jiného. Ještě bych možná vzpomenul klasickou brokovnici, která mě zachránila vždy v případě nouze. Fyzikální model jsem ocenil například při odstřelení chlápka se svítící holí, kterého jsem výstřelem usmrtil, odhodil a jeho hůl v tu chvíli odletěla úplně jiným směrem a dopadla tak na zem samostatně a celkem reálně. Zmínit bych mohl také něco jako miniúkoly, například hromadění duší z mrtvých nepřátel, za které na konci kola dostáváte určité bonusy. Posledním zajímavým zpestřením jsou zde hrůzostrašně působící obrovští bossové na konci každé kapitoly, které se mi snad ani nechtělo zabíjet, jen se na ně s úžasem dívat a úhýbat jim.
Ve výsledku je to tedy pořád tupá střílečka, ovšem obohacená o zajímavé prvky a pěknou grafiku. Následující datadisky, rozšíření a pokračování mohu doporučit asi jen skalním fandům, nic moc nového se tam neděje, spíše se neustále recykluje a recykluje. Pěkných 75%.
+20
  • PC 85
Painkiller se velice podobá známému Serious Samovi ve kterém šlo jen o zabití všech monster, které na vás vyběhnou a následný přesun do další lokace. Tento základ je u Painkillera stejný ale zatímco SS sází na různorodost protivníků, na jejich odlišnou taktiku, na vtipy, odlehčenou atmosféru a coop mod, Painkiller se zaměřuje na rozmanitost úrovní, originální zbraně a jakési archievementy v podobě karet jež dodávají hráči nové schopnosti. SS i P mají každý své klady i zápory a přestože mají stejnou myšlenku, dělí je od sebe celá řada věcí, takže se nedá říct, že hráč, který si oblíbil jednu hru, bude spokojený i s tou druhou.

Grafická stránka Painkillera ve své době sklízela úspěchy, ale ani dnes není nijak špatná a ti kteří neholdují na moderních hrách a nevybírají hry jen podle grafického zpracování budou spokojeni. Nečekejte žádné bombastické efekty ani jemné detaily textur. Ani s odstupem let však není Painkiller ošklivá hra.

U her tohoto typu jsou důležité prostředky k likvidaci monster, čili dostupné zbraně. Těch sice mnoho není, vlastně jen 5, ale vzhledem k tomu, že má každá minimálně dvě funkce je počet dostatečný (celkem 13 funkcí). Kromě toho jsou zbraně vysoce originální a najdete zde kousky, které u jiných FPS nemají obdoby nebo jste snad už někde viděli strojek na metání shurikenů neboli vrhacích hvězdic? :) Co se týče nepřátel tak v každé úrovni najdeme přibližně tři nové druhy, což je jistě dost, ovšem… pokud mám Painkillerovi něco vytknout pak bezpochyby běžná monstra. Jsou jich desítky druhů, avšak řada z nich má jen jeden cíl – hnát se za vámi a praštit vás. SS předvedl podstatně méně monster, ale byly mezi nimi značné rozdíly a boj s nimi byl dynamický, jelikož na každého platila trochu odlišná taktika. V Painkilleru to tak slavné není. Naštěstí se vše snaží zachránit ta různorodost. V případě bossů je to mnohem lepší, neboť se jedná o hotové obry, kteří se povětšinou nedají jen tak zastřelit. Mnohdy je zapotřebí najít nějakou fintu a též je zapotřebí umět si poradit se spoustou různých útoků, jimiž bossové disponují.

Každý Painkiller je obohacen o možnost získávání karet za určité úkoly. Je to jakási verze dnes často viděných archievementů, za kterými se hráči ženou, aniž by k tomu měli smysluplný důvod – nebo vám snad svítící obrázek k něčemu je? Karty jsou však o něčem jiném, neboť každá karta může propůjčit určitou schopnost ulehčující hru, jako například větší poškození, sběr duší na dálku, rychlost atd. V každém Painkilleru čeká za každou úroveň přesně jedna karta a tyto karty je možné nakupovat za získané zlaťáky, které se povalují všude možně po úrovních. Karty se dělí na zlaté a stříbrné, přičemž ty zlaté mají omezenou dobu trvání, kdežto ty stříbrné fungují po celou úroveň. Počet karet ovlivňuje ještě jeden faktor a to přístupnost nejvyšší obtížnosti – pro její zahrání potřebujete 23 karet.

Úrovní je 24 přičemž jsou rozděleny do 5 kapitol (na konci každé kapitoly je boss). Některé úrovně však nejsou přístupné na všechny obtížnosti, což si vynucuje opakované hraní, to pokud chcete projít opravdu vším co Painkiller nabízí. Na nejlehčí obtížnost jsou uzamčeny 3 úrovně a s každou vyšší obtížností se jedna úroveň zpřístupňuje. Abyste si zahráli všechny úrovně, musíte projít hrou minimálně dvakrát a ještě získat alespoň 23 karet. Jinými slovy znovuhratelnost je očekávána, jenže právě v tom tkví kámen úrazu. Komu se bude chtít absolvovat celou hru znovu kvůli jedné, či dvěma novým úrovním?! Mělo být možné nejprve zvolit úroveň a až poté vybrat obtížnost. Některé úrovně by hráč nemohl hrát pokud by nesáhl po vyšších obtížnostech, ale nemusel by kvůli nim hrát celou kampaň znovu. Tohle se Painkilleru moc nevyvedlo.

Rozmanitost úrovní je obrovské plus a hráč není vázán prostředím ani historickou dobou jako tomu je u naprosté většiny podobných stříleček. V Painkileru procestujete středověké hrady, pohřebiště, katedrály, orientální paláce, ale i novější místa jako je věznice, nádraží, vojenská základna, doky, mostní konstrukce a mnohé další. Závěrečné úrovně kapitol bývají mnohem menší a stylizované do jakýchsi arén ve kterých svedete souboj s bossy. Ani tyto úrovně však nejsou nezajímavé, neboť prostředí každé z nich je jedinečné a kolikrát vyloženě vražedné.

Nedílnou součástí Painkillera jsou tajné oblasti, které obvykle obsahují munici, brnění, či zlato navíc. Zatímco ve spoustě jiných her, kde jsou secrety přítomny, stačí prošmejdit každý kout, či otevřit skryté dveře, Painkiller představuje opravdovou výzvu. Drtivá většina secretů se dá získat za pomoci velmi přesného skákání a to vyžaduje nejen bedlivě sledovat okolí a pátrat po secretu, ale především vymyslet, jak se k danému secretu dostat a též se naučit svoji postavu ovládat. Může to znít divně, ale není to vůbec jednoduché. Jsou tu perličky jako například zvýšení rychlosti za pomocí řetězce skoků, anebo možnost vytvořit si pomocí jedné zbraně ‚odrazový můstek.‘ Secrety jsou tak dělané především pro poctivé hardcore hráče a nejen pro ty, co se ženou za závěrečnými titulkami a míjejí to, co dělá Painkiller Painkillerem.

Co říci závěrem? Painkiller je stará dobrá odreagovačka, která má co nabídnout i současným hráčům, kteří nepotřebují velké výbuchy, hromady scriptů a maskovanou primitivnost viděnou v dnešních FPS, které nemají daleko od nálepky ‚pro blbce.‘ Painkiller si na nic nehraje, vytahuje na hráče frenetickou akci i jednoduchý koncept a přesto dokáže pobavit.

Herní doba - cca 10 hod.

Pro: rozmanitost nepřátel, karty, originální úrovně a zbraně, atmosférická hudba, boje s bossy

Proti: nemožnost sestavení vlastní obtížnosti, někdy příliš lineární, občas stereotyp, uzamykání úrovní

+18
  • PC 80
Vynikající 3D akce ze staré školy, která v roce 2004 překvapila celou hráčskou veřejnost. Za prvé: prostředí byla rozmanitá, nápaditá a nepostrádala tajemnou atmosféru. Podívali jste se do středověké Evropy, Babylonu či do období Křížových výprav. Za druhé: nepřátelé - je jich hodně a krásně se kosí. Zbraně - pět druhů zbraní, každá s dvojím módem střelby. Unikátní zbraní byl kolíkovač, který šlo proměnit v raketomet vystřelením granátu a jeho následným trefením kůlem ve vzduchu. Toho se hojně využívá v multiplayeru.

Grafika - vynikající fyzikální engine, který umožňoval doslova přikolíkovat nepřítele ke zdi. Hra také jako jedna z prvních využívala dynamického světla a stínů, což je vidět hlavně v levelech plné zombií, které se šourají s loučí v ruce a osvětlují všechno kolem sebe.

Hratelnost - beztarostná hratelnost připomínající 3D akce ze staré školy. Po čase to ale bylo trochu stereotypní - nepřátelé se objevovali neustále dokola a akce nebrala konce. Sbírání duší po mrtvých a zlaťáků připomíná sbírání pokladů ve Wolfensteinovi 3D, ale zde navíc byl hráč odměněn dočasnou supersilou. S tím souvisí také nákup tarotových karet za peníze nebo jejich získání splněním úkolu. Nakonec nesmím zapomenout na velice zajímavé bossy, kteří vždycky měli nějakou tu slabůstku, kterou musel hráč odhalit.

Bossové v Painkillerovi patří k těm největším co se zatím v 3D akcích objevili. Hra nepřinesla nic nového co se příběhu či samotné hratelnosti týče, ale těžila především z nenáročné akce, kdy hráč prakticky nemusel přemýšlet a jenom si užíval akce.

Pro: Grafika a fyzikální engine, spousta nepřátel, hodně krvavé a brutální, pět perfektně vybalancovaných zbraní, závěreční bossové

Proti: Občas stereotypní, prakticky bez příběhu a jakéhokoliv stotožnění hráče s hlavní postavou

+17
  • PC 70
K Painkiller jsem se vrátil rovněž po mnoha letech s pocitem že to nebyla špatná hra. Dalo by se říct, že oproti konkurenci z roku 2004 s moderní hratelností je Painkiller podobně jako Serious Sam návrat k čistokrevným doomovkám. Je tu však spousta rozdílů a první přináší už příběh.

V tom se stáváte Danielem Garnerem, obyčejným chlápkem, který nepozorností způsobí autonehodu a smrt sebe i své ženy. Zatímco jeho žena jde do nebe, Daniel tráví roky v očistci, dokud nedostane úkol od anděla Samaela - zlikvidovat 4 Luciferovy generály, než zaútočí na nebesa - a samozřejmě se dočkáme i samotného Lucifera. Příběh je to zajímavý, vážně míněný, podávaný slušnými animacemi mezi epizodami a dá se říct, že nikdo v něm není úplně takový jak se zdá na první pohled... nicméně chybí mu pořádný konec. Ten tu sice je, ale hru musíte vyhrát znovu na obtížnost trauma a to se mi nechtělo, radši jsem na to kouknul na youtube (nestálo to za to).

Volba té správné obtížnosti (trauma není za začátku odemčená) neurčuje jen obtížnost, ale také dostupnost pár misí, což mi přijde poněkud nefér, Tyhle triky se používaly naposledy za dob starých nintendovek.

Grafika když si to srovnám s tehdejší konkurencí docela nepěkně zestárla, není to sice úplně špatné, většina misí vypadá jak by vypadat měla, ale na zadek si nesednete. No a mise - tady vařili pejsek a kočička dort. Takže se dočkáte misí středověkých i moderních, absolutně bez ladu a skladu jak se to tvůrcům zrovna hodí. Není výjimkou že po dobytí obřího ledového mostu plného commandos přijdete do středověké vesničky nakažené morem.

Samotná hratelnost je pak v těžkém kontrastu s příběhem. Absolutně tupá střílečka Serious Samovského stylu. Přijdete do místa, zavřou se za Vámi dveře a kosíte nekonečné davy potvor, dokud se neotevře cesta dál a neobjeví se chceckpoint. Kola jsou těžce lineární, naštěstí to drcení monster není úplná nuda.

Příšer je tu opravdu spousta variací, většinou vycházejících z prostředí tak potkáme nindže, vojáky, zombie, přístavní dělníky, čaroděje, mnichy atd atd... Většina monster s řevem běží přímo k Vám, popřípadě si stoupne někde na vyvýšené místo a ostřeluje. Ale tak inteligentní protivníky by v tomhle žánru nikdo nečekal. Občas přijde nějaký boss zvící paneláku.

Na likvidaci monster máte super zbraně - je jich jen pět. Startovní Painkiller alias sekačka je víceméně do počtu, ale další 4 zbraně jsou parádně vyvážené. Každá má alternativní mód, který výborně doplňuje ten primární a vzhledem k tomu, že nábojů občas není nazbyt, pěkně je prostřídáte. Brokovnici tak doplňuje zmrazovač, což se hodí na některé tužší bestie, hřebíkomet na dálku je zkombinovaný s bleskometem na blízko, rotačák má v sobě i raketomet a konečně parádní kolíkovač na odstřel jednotlivých kusů má ne zas tak parádní granátomet na skupinky. Celkově se zbraně ale moc povedly a hlavně díky nim to vraždění davů není zas taková nuda.

A abychom se nenudili, tvůrci přišli s několika oživeními, z nichž jedno mi zkrátilo život minimálně o rok.

Zaprvé duše - každá potvora po smrti vypustí duši (doslova) a když jich seberete dost, proměníte se ve všeničícího démona, který udělá s okolím krátký proces.

Zadruhé taroty: V každém kole máte nějakou podmínku jak kolo dokončit, abyste získali tarot. Zabíjet protivníky konkrétní zbraní, získat konkrétní počet duší, zdraví, brnění, najít určitý počet peněz atd. Odměnou je pak jedna ze zlatých nebo černých karet. Zlaté fungují pár sekund a zlepší třeba rychlost, sílu, odolnost či vyvolají bullet time. Černé pak fungují celé kolo a upravují třeba maximální zdraví, počet duší na proměnu na démona, jejich výdrž apod. Dá se říct, že je to slušné oživení a až na jeden případ jsem neměl problém karty získat všechny. Na jejich umístění či oddělání pak potřebujete peníze, které sbíráte. Stejně jako různé zlaté sošky a podobné nesmysly, které naposledy byly snad ve starém Wolfensteinovi.

A nakonec secrety: A tady se tvůrci totálně zbláznili a z pohodové hry udělali absolutní noční můru pro kompletisty jako jsem já. V každé dohrávané 3D hře jsem se snažil najít všechny secrety, sice většinou s pomocí návodu, ale nikdy jsem nezažil takové peklo jako v Painkilleru. Secrety jsou většinou na nějakém nepřístupném místě, kam se nedá normálně doskočit a tak přijde na řadu tzv. "bunny hopping", kdy se dvoj-trojskoky snažíte někam vyskákat, něco obskočit, někam vyšplhat, případně dostat někam, kam se rozhodně napoprvé nedostanete. A nedostanete se tam většinou ani na podesáté, podvacáté... takže se hraní promění ve festival quickloadů, modlení se, řvaní, proklínání tvůrců, cigaretek na uklidnění a pocitu že se na to musím vysrat. Vrcholem je trampolína pod stropem, kterou musíte proskočit dírou, nebo šplhání po jeřábech misi Doky. Každý skok musí být na milimetr vyměřený a stejně bude padat a nadávat, protože ovládání stojí za prd a většinou se nestane to, co chcete udělat. Odměnou je Vám většinou jen zlatá soška, která je naprosto k ničemu.

Zkrátka Painkiller je tupá, ale docela zábavná střílečka se slušným příběhem a výbornými zbraněmi, ale zábavu kazí nekonečná frustrace z naprosto dementních secretů.

Pro: Příběh, výborné zbraně, různorodé i když nenavazující mise, zábavná akce.

Proti: Jen tupá řežba, naprosto přestřelená obtížnost secretů.

+15
  • PC 75
Na ukuchtění Painkillera byly použity výborné ingredience, přesto má výsledek jakousi zvláštní pachuť. Nedokážu přesně popsat proč (takže tento komentář bude kvalitní), ale nikdy jsem této frenetické střílečce nepřišel úplně na chuť, tedy alespoň, co se singleplayeru týče. Painkiller se hraje podobně jako Serious Sam, vstoupíte do nějaké lokace (arény) a z řiti se na vás řítí horda nepříliš inteligentních nepřátel. Vše ve slušné grafice a vysoké rychlosti. Možná to zní divně, ale vizuálně i atmosférou se mi vybavoval mix mezi Hexenem a Hereticem. Bylo to temné, démonické, přiměřeně brutální. Bohužel zatímco Serious Sam se odehrával v patřičné nadsázce a s řadou šílených nápadů, Painkiller jakoby se chtěl brát vážně a to se mu tak úplně nezdařilo. Ono „bezduché“ střílení mě osobně záhy omrzelo. Přitom musím obzvlášť pochválit závěrečné bossy megalomanských rozměrů, to mi přišlo jako skvělý nápad.

Nedlouho po odložení hry jsem byl ale naprosto šokován, když jsem se dozvěděl, že Painkiller se stal progamingovou hrou, když jej tehdy v letech 2004 a 2005 jedna z největších herních turnajových organizací CPL vybrala jako primární duelovou hru namísto Quake III Areny. Čím si to Painkiller zasloužil? Ctil prosté herní mechaniky rychlého pohybu hráče, účelně nadesignovaných arén a jednoduchých, ale funkčních zbraní. Hrál se podobně jako Quake, nebo přesněji, hrál se naprosto stejně jako Quake. Hráči v extrémní rychlosti na relativně malém prostoru skákali sem a tam, v duchu počítali vteřiny důležitých předmětů a při střetu padaly fragy jak na běžícím páse. Proč tedy vůbec Painkiller nahradil Quake, to nevím, ale myslím, že šlo jen o svěží vánek, který nová hra přirozeně přinese… Osobně jsem zaznamenal jediné „vylepšení“ a to, že některé teleporty byly záměrně hodně velké/široké, aby hráč čekající na druhé straně nevěděl, z které části portálu soupeř vypadne a tedy nemohl jej příliš snadno očekávat raketou vystřelenou v předstihu. V roce 2006 se CPL (a další organizace) vrátily zpět ke Q3A, nejspíš proto, že má přeci jen vychytanější mechaniky pohybu (trickjumping). Painkiller však dokázal to, o co spousta her marně pokoušela, a za to si zaslouží můj respekt.
+15
  • PC 65
V jednoduchosti je krása a přesně takhle jsem si zpočátku užíval hraní Painkillera. Žádné přemýšlení jen čisté masakrování nepřátel, kterých je opravdu požehnaně. V každé misi jsou nepřátelé různí a nestává se tak často, že by na Vás v další misi čekal stejný nepřítel, i když vlastnosti mají stejné. Povětšinou musíte vymydlit slabé nepřálele na které stačí jedná rána z brokovnice, či kolíkovače, po nich přichází někdo silnějším případně bossové. I když nemám rád souboje s bossy, právě v Painkillerovi mi nevadili. Každý má jiné slabiny, každý je jinak silný a na každého platí něco jiného a tak to má být. Všichni jsou přitom neuvěřitelně velicí, což Vám dává pocit malého brouka, kterého stačí jen zašlápnout ;-)

Na všechny tyhle pekelné nepřátele nebudete mít možnost použít hordu zbraní, ale budete si muset vystačit s pár kousky, mezi nimiž jsem si nejvíce oblíbil "bezbolestnou", která konečně dostala využití. Průběh misí není složitý, skvěle Vás zabaví a zpočátku nebudete dostávat slovo nuda na mysl, ovšem postupem času se mi všechno už tak nějak přejedlo a chtěl jsem změnu, která bohužel nepřišla. Všemu pak nasadil laťku závěrečný boj s Luciferem, který se zkrátka nepovedl. Boj se všemi ostatními bossy byl zajímavý, ale ten závěrečný zkrátka ne.

Painkiller má jednoduchý příběh s fajn myšlenkou, na které je postavena celá hra. Je mi jasné, že hra pro jednoho hráče je až na druhé koleji a spoustu prostoru zde bylo věnováno multiplayeru. Ale tak nějak mě to po těch cca. 9 hodinách už nebavilo. Ovšem se nejedná o stereotyp. Ale i přesto je Painkiller fajn drsným nářezem s parádním zvukovým doprovodem.

Pro: zábavné střílení nepřátel, fyzika, hudba, změny prostředí, videa, spousta nepřátel,

Proti: mise na sebe nenavazují, boj s Luciferem,

+14
  • PC 85
Painkiller je fajn hra, celkem nadprůměrná v žánru sejmi-je-všechny. Líbí se mi více, než třeba Serious Sam. Krásné prostředí (zejména hrad, arabský svět, ale hlavně poslední svět - ty nádherné výbuchy a sesuvy zamrznuté v čase), obří architektura (most), spousta různých nepřátel, to vše pomáhá k tomu cítit se u hry dobře.

Povinné "sbírání" čehokoliv (energie a pak to další) je tu také, z čehož občas nastávají blbé situace typu - chci zabíjet nepřátele, nebo si dávat pozor jestli mi už nemizí nějaké sbíratelnosti ? A také jak krásný je poslední (Boss) level, tak blbé je sejmutí hlavního bosse. Nevyhovovalo mi to.

Ale bavil jsem se, docela dost. Akce svižně ubíhala, atmosféra byla místa vraždící, nebo hutná strachem (zřídkakdy). Hudba tu byla, ale přišla mi spíše jako kombinace ambientu (nic moc mi neříká) a bojové "generic" rockovky. Poslouchat se to dá, ke hře se to hodí, ale jinak nic víc. Škoda jen, že zbraní bylo tak málo. I když zase co já jsem si vyhrál když jsem těsně po vydání hry střílel nepřátele naostřenými kůly. Jó, to byly časy, kdy mi tohle stačilo.

EDIT:

A ano, splňuje to, k čemu je určená. Stala se tak známým a oblíbeným jménem, že Painkiller = bezmyšlenkovitá drtička.

Pro: Prostředí - velice různorodé, svižná akce

+14
  • PC 75
Výborná oddechová záležitost. Hrál jsem ji ještě na základce a tehdy mě neskutečně bavila. Dnes s odstupem času už se projevují nedostatky, ale pořád jde o titul, který si zaslouží pozornost.

Jednak grafika i po letech stále funguje. Rozmanití pekelní protivníci jsou výborně zpracovaní a člověk se nenudí s jejich likvidací. Tomu přispívají mimořádně dobře zpracované unikátní zbraně a na tehdejší dobu velmi dobrá fyzika a dynamika soubojů. I dneska mě baví přišpendlit démona kolíkem ke stěně.... Lokace jsou poměrně malé, ale na druhou stranu nezatěžují v postupu v před, což u takové hry oceňuji. Některé mají i velmi dobrou atmosféru (Asylum). Souboje s bossy jsou zábavné a vyžadují i trochu přemýšlení, jak se jim dostat na kobylku. Celé to podtrhuje stylová hudba, která to bere pěkně od podlahy.

Co přece jenom již dnes trochu vadí je monotónější hratelnost. Až na bose je styl hraní v zásadě stejný od začátku až do konce. Hra se nijak nevyvíjí a nenutí hráče měnit způsob hraní. Pekelníci jsou sice dobře zpracovaní a rozmanití, ale způsob jejich likvidace nevyžaduje žádnou zvláštní invenci. Na druhou stranu, tato hra je prostě brutální střílečkou, kde není moc času na přemýšlení a takto byla koncipována. Hledat v ní nějakou strategickou výzvu nemá smysl a není to jejím cílem. Přesto mě již takový typ her tolik nesedí a poslední třetinu hry už jsem se snažil co nejrychleji dojet, protože už mě to prostě nebavilo. Systém karet je úplně zbytečný a co se týče příběhu, ten sice není úplně odfláknutý, ale když už si s tím daly práci (ty filmové scény), tak to mohly dotáhnout dál. Nečekám od takové hry příběhové orgie, ale byl tam potenciál, který nebyl využit.

Shrnu-li to, tak Painkiller je poctivě udělaným masomlýnkem na démonické spoluobčany, s výborným vizuálním a enginovým zpracováním. Bohužel tomu však již dnes chybí větší variabilita a je škoda nevyužitého příběhového potenciálu.

Pro: Souboje, zbraně, grafika, hudba

Proti: Monotónost, příběh

+14
  • PC 85
Painkiller mi učaroval už když vyšel, ale počkal jsem na jeho zlevnění a v roce 2005 jej koupil. Demo se jevilo bezproblémově, jak z hlediska zábavy a funkčnosti, zatímco plná nešla vůbec spustit! Mé peníze za ni tehdy přitom byly vyhozeny dvakrát, nezbývalo tedy než to vzdát. Uplynulo dalších pár let a shodou okolností světlo světa spatřila edice Painkiller Universe, jenž nezůstala ladem a našla své využití hned po zakoupení a nainstalování koncem září. Kdy tato série zahrnovala celkem už čtveřici dílů a má očekávání z ní proto byla poměrně velká. O čemž svědčí i bezpočet hodin mnou v očistci následně strávených.

Třebaže šlo o tu nejtypičtěji pojatou střílečku, k níž bych mohl zopakovat to samé z mého předešlého komentáře. S tím rozdílem, že bych tentokráte vyzdvihl i autentickou fyziku, líbivou grafiku a motivaci hráče k opětovnému hraní již prošlých úrovní. Díky hledání a sbírání všemožných předmětů, následně oceněných formou získávání zlatých a stříbrných tarotových karet. Propůjčující hlavnímu hrdinovi Danielu Garnerovi řadu schopností, usnadňujících a zpříjemňujících mu souboje s nepřáteli a hlavně bossy. Ti představovali kapitolu sami pro sebe a každý souboj s nimi tak nepostrádal velkolepost, a nutil k přemýšlení jak je sejmout.

Samotný pocit ze soubojů byl výborný. Jelikož brutalita a používání Painkilleru na několik způsobů, poskytovalo tu nejzábavnější kratochvíli při zneškodňování běžných nepřátel. Za neustávající mely a velkého houfu všelijakých kreatur se nesčetněkrát osvědčil i hozený granát, zkombinovaný střelbou do výbušných sudů. Opravdu radost, na ta jatka pohledět. Využití pochopitelně našly i další zbraně, např. sekundární zmrazovací mód u brokovnice nebo raketomet. Za skvělý nápad považuji různá omezení v té a té úrovni, nesebrat žádnou duši, najít všechny tajné lokace anebo použít jen kolíkomet v primárním módu a podobně. Právě i z těchto činností pramenily ony karty. Z obtížně dosažitelných secretů mou trpělivost nejvíce poškádlily ty, jež vývojáři umístili na různé úzké římsy a výčnělky, k nimž nevedla jiná cesta, než obtížně proveditelnými skoky, doskoky a výskoky. Hojně se vyskytujících v úrovních Hrad, Sněžný most a Vodní město.

Menu s tarot kartami, přístupné před začátkem dané úrovně či z autosave pozice, krom checkpointů, představovalo jedinou možnost si získané karty dosadit do slotů, nechyběl-li k nim dostatek peněz. A zároveň tyto karty usnadňovaly postup při navštívení řady předešlých úrovní, buď za účelem zlikvidování bosse v daném limitu nebo zjednodušení libovolné šarvátky s protivníky v obtížných úsecích. „Je docela rozdíl mezi ukládáním po zabití pár potvor a spoléháním jen na checkpointy, po zneškodnění mnoha desítek nepřátel“. Nejen tady dočasně nabité schopnosti ústředního hrdiny prokazovaly svůj um a záleželo na mně, jaké mu dosadím. Zda Replenish, Mercy, Rage, Iron Will, Time Bonus, popř. kterékoli jiné. Při tomto vracení se, v rozehrané kampani zpět, nebylo od věci si pečlivě hlídat dosažený postup ve hře, ať už peníze, karty a save pozice. Zejména z důvodu mírné nepřehlednosti SaveLoad menu. Takže při několikerém dokončení levelu a obdržení další karty, jsem se vždy přes herní menu s taroty a úrovňovým kolem vracel k posledně odemčené úrovni, načetl ji a uložil přes quick save. Tím došlo k uložení dosavadního postupu ve hře spolu s počtem získaných financí a karet.

Pro zkušené pařany měla tato polská FPS i jednu specialitku, pár úrovní zamčených a přístupných jen na poslední dvě obtížnosti Nightmare a Trauma. Já jel nejdříve na Insomnii a projevil zpočátku údiv, když mi dvě úrovně z celé kampaně zůstaly skryty. A od různých obtížností se odvíjel i vývoj hry. O spoilery se nebojte. Ale je třeba říct, že mě ty možnosti zaujaly a já si poté předsevzal hru dohrát také na čtvrtou, a nikoli jen druhou obtížnost. Dodám, že prostřílet se k druhému outru, na obtížnost Trauma, nepředstavovalo až takový problém a potíže se dostavily jen minimálně. Nejdříve v levelu Millitary Base, venku na letišti mezi hangáry a později ve Forestu, který suverénně vedl v nervy drásající challenge. I tak ale naštěstí stálo druhé dohrání za to. Zvláště po tom, co se Painkiller ukázal být ještě atmosféričtější řežbou, než předtím.
+13 +14 −1
  • PC 70
Prišiel som, videl som, do sýtosti som si zastrielal. Čo viac napísať o hre, ktorá stojí a padá na neustálom (celkom zábavnom) masakrovaní stoviek nepriateľov za účasti predimenzovanej fyziky (čítaj nepriatelia lietajú všetkými smermi)? Gigantickí bossovia a paleta rôznorodých (a nesúrodých, ale v tomto prípade to nevadí) prostredí sú príjemným spestrením, ale kto vymýšľal spôsob likvidácie posledného bossa, by si zaslúžil pravítkom po prstoch.

Replayabilitu je tu zbytočné očakávať. Za výraznejší mínus považujem častú nutnosť vyzabíjať všetkých nepriateľov v sektore, kým sa otvoria dvere ďalej (párkrát sa pre bug ani tak neotvorili). Multiplayer, hoci vykrádajúci Q3:Arena dokázal v menších mapách s kolíkovačom na chvíľu zabaviť.

Pro: čistokrvná badass akcia s vtipnou fyzikou...

Proti: ..ale to je asi tak všetko, bugy

+13
  • PC 70
Kdo jiný by mohl takhle tématicky drtit problematiku nebe a pekla, než Poláci. Silně katolická země, kde si nebe a peklo snaží představit většina lidí.

Samozřejmě, k peklu patří Heavy-Metal a jména z bible. To ostatní už je jenom střílení a střílení. Aby se lépe střílelo, naservíruje vám hra barevnou grafiku a spoustu krve. Hra probíhá tak, že se někde objevíte, vystřílíte určitý prostor, proběhnete dveřmi, ty se za vámi zavřou, a kolotoč začíná znovu. Musím říct, že v první epizodě mě hra děsila nudou a nic moc designem map. Chtěl jsem jí už zavrhnout.

V druhé epizodě mě to nějakým záhadným způsobem začalo bavit. Hlavně souboje s bossy jsou ta správná třešnička na dortu. Musí se u nich kupodivu i trochu přemýšlet. Potěší také hodně různorodé prostředí, kde skoro v každé misi jste jinde. Ze začátku jsem se divil, že je ve hře tak málo zbraní. Zbraně jsou ale skvělé. Každá má dva až tři režimy palby, které můžete dočista kombinovat. Trochu mě štval pomalý pohyb postavy, ale dá se na to zvyknout.

Tarokové karty nevidím jako moc velký plus. Někdy jsem si připadal trochu svázaný, abych splnil nějaký úkol a trochu to rušilo zábavu. Atmosféra je správně pekelná, a řekl bych, že použitá hudba se do ní moc nehodí. Dal bych přednost něčemu jemnějšímu na podtržení atmosféry. Hru provází výborné animace a v rámci žánru kvalitní (podle mě) příběh. Byl jsem opravdu zvědavý jak to dopadne.

Kdyby nebylo téhle věci, asi bych hru odložil už před dohráním. Ke konci na mě šel velký záchvat stereotypu. Aspoň, že ten Lucifer nebyl tak hustý jak se tvářil. Na Sama rozhodně tenhle hrdina nemá.

Pro: víc jak půlka hry je dobrá zábava, souboje z bossy, animace, zbraně, nečekaně obstojný příběh, různorodé prostředí

Proti: první epizoda, ke konci stereotyp, hudba mi nějak nezapadá

+13
  • PC 80
Ano, Painkiller, ta hra, u které jsem kamarádům ukazoval, jak sadistickej umím být, když mám v ruce něco jako sekačku na trávu a přede mnou běhají tupí a mrtví mniši a kostlivci a podobná havěť, a já z nich dělám guláš. Stejně tak jsem si zalíbil kolíkomet s cheatem na nemizení nepřátel, takže jsem si z krásné místnosti v kostele udělal výstavu propíchaných mrtvol, které jsem nakonec tak jako tak sekačkou rozsekal.
Painkiller jsem dohrál jenom díky bossům, kteří vždy stáli za to, jinak hra samotná už mě po několika misích přestala bavit. Poprvé je docela legrace dívat se na tu spoušť, ale když to stejné děláte po 30, už to není taková zábava. Nicméně tu osmdesátku sem šoupnu, protože je vidět, že ta hra si na nic nehraje, nikdo nesliboval super promyšlenej příběh a miliony inovací. Je to oldschool střílečka, ve stylu prvních Doomů a na zabití nudy funguje výborně.

Pro: Přibodávání, rozřezávání, střílení, zmrazování, rozstřelování, upichování nepřátel... no dobře, i ti bossové

Proti: Po chvíli stereotyp a nakonec nuda

+12
  • PC 80
Klasická no-brain killovačka, kde hlavný hrdina vystriela celé podsvetie. Painkiller je celkom designovo aktraktívny a aj všetky príšerky pôsobia tak nejak zaujímavo. Najmä keď strelíte brokovnicou do monštra a to odletí 5 metrov. Výborné prostredie, hard-core hudba, slušné zbrane a atmosféra... ale tá kurevská jednoduchosť a jednotvárnosť ma nebavila.

Pro: Príšery, zbrane, prostredie, český dabing...

Proti: Jednotvárne, ľahké misie-ťažký bossovia

+12 +14 −2
  • PC --
Painkiller je adrenalinová hra, kde se nedělá nic jiného než střílí. Hra mi hodně připomínala staršího Serious Sama. Co se grafiky týče je moc pěkná na pohled a v době vydání(tuším něco 2005) tak patřila mezi to lepší co svět přinesl. Nejvíce mě zamrzila relativní krátkost, je pravda že na těžší obtížnost jsem se občas někde zasekl, ale hra rozhodně patří mezi kratší záležitosti. Zbraně a prostředí sasmotné je více než zajímavé, je tu pár uplně obyčejných bouchaček, ale mezi nima se najdou některé opravdu "mňamózní".

Pro: AKCE!!!! zrůdy, zbraně

Proti: krátkost

+10 +13 −3
  • PC 65
Kdysi to snad byl hit a hrali vsichni, ja ne, mozna to je ta chyba, dnes uz moc neohromi.

Grafika uz dnes neohromi, clovek nesmi cekat nic extra a zkousnout jistou plastycnost. Nektere urovne v sobe nezaprou dobry napad, ale vetsinou je leveldesign dost nepovedeny, ale zaverecny level s valecnou scenerii zastavenou v case si zaslouzi velkou pochvalu. Inteligence nepratel nulova, ale kdo by ji u hry tohohle typu cekal, u Serious Sam si taky nikdo nestezoval. Bossove pry velkolepi, no velikost neni vse, osobne mam radsi, kdyz pokoreni bosse vyzaduje najit tu spravnou taktiku, nez tyden hledat jedine slabe misto, viz finalni boss.

Deprimujici okamzik v teto hre nastane, kdyz se vam nekde zasekne obluda, vy ji nemuzete najit, ale hra vas dal nepusti, dokud ji nezabijete Grrrrrr

Pres veskerou kritiku si tech 65% rozhodne zaslouzi, proste oddechovka, vypni mozek a hraj.
+8 +9 −1
  • PC 30
Je několik důvodů, proč považuju Painkiller za mizernou hru a ani s nejlepší vůlí jsem ji nebyl schopen dohrát. Všechny by šly ale spojit do jednoho.

Je to prostě nuda. Strašně ubíjející a jednotvárná nuda. Zbraně jsou nezajímavé a pomalé. Za několik hodin hraní jsem se nedostal přes brokovnici a kolíkomet a ty jsou nudné šíleně. Ta čepel od začátku to nespravuje. Nepřátel je pár typů, kterým se vlastně jen střídají textury. Prostředí ubíjející a stereotypní, už po hodině jsem měl chuť všechny pseudogotické katedrály vyhodit do vzduchu. O podzemních tunelech ani nemluvě.
Příběh neexistuje, nelze mu věnovat pozornost, protože pokud jsem se o to na chvilku pokusil, nedokázal jsem zkousnout, jak strašná a bezobsažná blbost to je. Jednu animačku jsem dokoukal i do konce.

Hudba by docela ušla, dokud teda nezačne boj. Když už jsme u toho, intervaly mezi vlnami nepřátel jsou z nepochopitelného důvodu zbytečně dlouhé. Ve chvíli kdy začne střílení jednoho dementa za druhým, hudba sklouzne do úplného a zapomenutelného průměru, který ještě více uspává.
Zvuky jsou na tom stejně. Nevýrazné, sotva postřehnutelné.

Nemůžu si pomoci, ale u hry jsem se strašně nudil. Nepomáhali tomu ani domrvené hitboxy, sbírání mincí nebo karet a unylý level design. Mohl bych i aspoň předstírat pochopení, že se to někomu líbí a bavilo ho to, protože PK zas nemá nějaké úplně zásadní hrubky, které by znemožňovaly ho hrát, ale kombinace nezajímavé grafiky, nezajímavých nepřátel, nezajímavých zbraní, nudného prostředí, absence příběhu a hratelnosti, která se jen snaží tvářit freneticky a akčně je pro mě dokonalou uspávačkou.
Jestli se to po několika dalších hodinách rozjede, nevím, ale myslím, že ne. Porazil jsem prvního bosse na hřbitově, odehrál ještě asi dvě hodiny a odinstaloval. Krystalická nuda.

Možná, že kdybych si píchal meskalin do ledvin, bylo by to lepší.

Pro: ...

Proti: nudné zbraně, nepřátelé, prostředí, hudba, hratelnost

+8 +17 −9
  • PC 45
Tahle hra mě začala nudit po dvaceti minutách. Dohrál jsem ji z povinosti. Je to stereotypní a nudné, kdyby byla sem tam nějaká změna, rozhodně by to hře prospělo. Tahle hra je prostě dobrá akorát na vybití, když vás někdo nasere. Abych zase tak moc nehanil, lokace jsou pěkné a ta fyzika je taky dobrá. Mě to bohužel nestačí, očekávám od hry víc než kosení tupých dementů. Navíc je na krabici napsáno český dabing. A ten opravdu je. K smíchu. Navíc asi pět minut. Pro někoho zábava, pro mne nuda a šeď.

Pro: Pěkné lokace, dobré na vybití.

Proti: Stereotyp, nuda a lež o českém dabingu.

+4 +8 −4