K Painkiller jsem se vrátil rovněž po mnoha letech s pocitem že to nebyla špatná hra. Dalo by se říct, že oproti konkurenci z roku 2004 s moderní hratelností je Painkiller podobně jako Serious Sam návrat k čistokrevným doomovkám. Je tu však spousta rozdílů a první přináší už příběh.
V tom se stáváte Danielem Garnerem, obyčejným chlápkem, který nepozorností způsobí autonehodu a smrt sebe i své ženy. Zatímco jeho žena jde do nebe, Daniel tráví roky v očistci, dokud nedostane úkol od anděla Samaela - zlikvidovat 4 Luciferovy generály, než zaútočí na nebesa - a samozřejmě se dočkáme i samotného Lucifera. Příběh je to zajímavý, vážně míněný, podávaný slušnými animacemi mezi epizodami a dá se říct, že nikdo v něm není úplně takový jak se zdá na první pohled... nicméně chybí mu pořádný konec. Ten tu sice je, ale hru musíte vyhrát znovu na obtížnost trauma a to se mi nechtělo, radši jsem na to kouknul na youtube (nestálo to za to).
Volba té správné obtížnosti (trauma není za začátku odemčená) neurčuje jen obtížnost, ale také dostupnost pár misí, což mi přijde poněkud nefér, Tyhle triky se používaly naposledy za dob starých nintendovek.
Grafika když si to srovnám s tehdejší konkurencí docela nepěkně zestárla, není to sice úplně špatné, většina misí vypadá jak by vypadat měla, ale na zadek si nesednete. No a mise - tady vařili pejsek a kočička dort. Takže se dočkáte misí středověkých i moderních, absolutně bez ladu a skladu jak se to tvůrcům zrovna hodí. Není výjimkou že po dobytí obřího ledového mostu plného commandos přijdete do středověké vesničky nakažené morem.
Samotná hratelnost je pak v těžkém kontrastu s příběhem. Absolutně tupá střílečka Serious Samovského stylu. Přijdete do místa, zavřou se za Vámi dveře a kosíte nekonečné davy potvor, dokud se neotevře cesta dál a neobjeví se chceckpoint. Kola jsou těžce lineární, naštěstí to drcení monster není úplná nuda.
Příšer je tu opravdu spousta variací, většinou vycházejících z prostředí tak potkáme nindže, vojáky, zombie, přístavní dělníky, čaroděje, mnichy atd atd... Většina monster s řevem běží přímo k Vám, popřípadě si stoupne někde na vyvýšené místo a ostřeluje. Ale tak inteligentní protivníky by v tomhle žánru nikdo nečekal. Občas přijde nějaký boss zvící paneláku.
Na likvidaci monster máte super zbraně - je jich jen pět. Startovní Painkiller alias sekačka je víceméně do počtu, ale další 4 zbraně jsou parádně vyvážené. Každá má alternativní mód, který výborně doplňuje ten primární a vzhledem k tomu, že nábojů občas není nazbyt, pěkně je prostřídáte. Brokovnici tak doplňuje zmrazovač, což se hodí na některé tužší bestie, hřebíkomet na dálku je zkombinovaný s bleskometem na blízko, rotačák má v sobě i raketomet a konečně parádní kolíkovač na odstřel jednotlivých kusů má ne zas tak parádní granátomet na skupinky. Celkově se zbraně ale moc povedly a hlavně díky nim to vraždění davů není zas taková nuda.
A abychom se nenudili, tvůrci přišli s několika oživeními, z nichž jedno mi zkrátilo život minimálně o rok.
Zaprvé duše - každá potvora po smrti vypustí duši (doslova) a když jich seberete dost, proměníte se ve všeničícího démona, který udělá s okolím krátký proces.
Zadruhé taroty: V každém kole máte nějakou podmínku jak kolo dokončit, abyste získali tarot. Zabíjet protivníky konkrétní zbraní, získat konkrétní počet duší, zdraví, brnění, najít určitý počet peněz atd. Odměnou je pak jedna ze zlatých nebo černých karet. Zlaté fungují pár sekund a zlepší třeba rychlost, sílu, odolnost či vyvolají bullet time. Černé pak fungují celé kolo a upravují třeba maximální zdraví, počet duší na proměnu na démona, jejich výdrž apod. Dá se říct, že je to slušné oživení a až na jeden případ jsem neměl problém karty získat všechny. Na jejich umístění či oddělání pak potřebujete peníze, které sbíráte. Stejně jako různé zlaté sošky a podobné nesmysly, které naposledy byly snad ve starém Wolfensteinovi.
A nakonec secrety: A tady se tvůrci totálně zbláznili a z pohodové hry udělali absolutní noční můru pro kompletisty jako jsem já. V každé dohrávané 3D hře jsem se snažil najít všechny secrety, sice většinou s pomocí návodu, ale nikdy jsem nezažil takové peklo jako v Painkilleru. Secrety jsou většinou na nějakém nepřístupném místě, kam se nedá normálně doskočit a tak přijde na řadu tzv. "bunny hopping", kdy se dvoj-trojskoky snažíte někam vyskákat, něco obskočit, někam vyšplhat, případně dostat někam, kam se rozhodně napoprvé nedostanete. A nedostanete se tam většinou ani na podesáté, podvacáté... takže se hraní promění ve festival quickloadů, modlení se, řvaní, proklínání tvůrců, cigaretek na uklidnění a pocitu že se na to musím vysrat. Vrcholem je trampolína pod stropem, kterou musíte proskočit dírou, nebo šplhání po jeřábech misi Doky. Každý skok musí být na milimetr vyměřený a stejně bude padat a nadávat, protože ovládání stojí za prd a většinou se nestane to, co chcete udělat. Odměnou je Vám většinou jen zlatá soška, která je naprosto k ničemu.
Zkrátka Painkiller je tupá, ale docela zábavná střílečka se slušným příběhem a výbornými zbraněmi, ale zábavu kazí nekonečná frustrace z naprosto dementních secretů.
V tom se stáváte Danielem Garnerem, obyčejným chlápkem, který nepozorností způsobí autonehodu a smrt sebe i své ženy. Zatímco jeho žena jde do nebe, Daniel tráví roky v očistci, dokud nedostane úkol od anděla Samaela - zlikvidovat 4 Luciferovy generály, než zaútočí na nebesa - a samozřejmě se dočkáme i samotného Lucifera. Příběh je to zajímavý, vážně míněný, podávaný slušnými animacemi mezi epizodami a dá se říct, že nikdo v něm není úplně takový jak se zdá na první pohled... nicméně chybí mu pořádný konec. Ten tu sice je, ale hru musíte vyhrát znovu na obtížnost trauma a to se mi nechtělo, radši jsem na to kouknul na youtube (nestálo to za to).
Volba té správné obtížnosti (trauma není za začátku odemčená) neurčuje jen obtížnost, ale také dostupnost pár misí, což mi přijde poněkud nefér, Tyhle triky se používaly naposledy za dob starých nintendovek.
Grafika když si to srovnám s tehdejší konkurencí docela nepěkně zestárla, není to sice úplně špatné, většina misí vypadá jak by vypadat měla, ale na zadek si nesednete. No a mise - tady vařili pejsek a kočička dort. Takže se dočkáte misí středověkých i moderních, absolutně bez ladu a skladu jak se to tvůrcům zrovna hodí. Není výjimkou že po dobytí obřího ledového mostu plného commandos přijdete do středověké vesničky nakažené morem.
Samotná hratelnost je pak v těžkém kontrastu s příběhem. Absolutně tupá střílečka Serious Samovského stylu. Přijdete do místa, zavřou se za Vámi dveře a kosíte nekonečné davy potvor, dokud se neotevře cesta dál a neobjeví se chceckpoint. Kola jsou těžce lineární, naštěstí to drcení monster není úplná nuda.
Příšer je tu opravdu spousta variací, většinou vycházejících z prostředí tak potkáme nindže, vojáky, zombie, přístavní dělníky, čaroděje, mnichy atd atd... Většina monster s řevem běží přímo k Vám, popřípadě si stoupne někde na vyvýšené místo a ostřeluje. Ale tak inteligentní protivníky by v tomhle žánru nikdo nečekal. Občas přijde nějaký boss zvící paneláku.
Na likvidaci monster máte super zbraně - je jich jen pět. Startovní Painkiller alias sekačka je víceméně do počtu, ale další 4 zbraně jsou parádně vyvážené. Každá má alternativní mód, který výborně doplňuje ten primární a vzhledem k tomu, že nábojů občas není nazbyt, pěkně je prostřídáte. Brokovnici tak doplňuje zmrazovač, což se hodí na některé tužší bestie, hřebíkomet na dálku je zkombinovaný s bleskometem na blízko, rotačák má v sobě i raketomet a konečně parádní kolíkovač na odstřel jednotlivých kusů má ne zas tak parádní granátomet na skupinky. Celkově se zbraně ale moc povedly a hlavně díky nim to vraždění davů není zas taková nuda.
A abychom se nenudili, tvůrci přišli s několika oživeními, z nichž jedno mi zkrátilo život minimálně o rok.
Zaprvé duše - každá potvora po smrti vypustí duši (doslova) a když jich seberete dost, proměníte se ve všeničícího démona, který udělá s okolím krátký proces.
Zadruhé taroty: V každém kole máte nějakou podmínku jak kolo dokončit, abyste získali tarot. Zabíjet protivníky konkrétní zbraní, získat konkrétní počet duší, zdraví, brnění, najít určitý počet peněz atd. Odměnou je pak jedna ze zlatých nebo černých karet. Zlaté fungují pár sekund a zlepší třeba rychlost, sílu, odolnost či vyvolají bullet time. Černé pak fungují celé kolo a upravují třeba maximální zdraví, počet duší na proměnu na démona, jejich výdrž apod. Dá se říct, že je to slušné oživení a až na jeden případ jsem neměl problém karty získat všechny. Na jejich umístění či oddělání pak potřebujete peníze, které sbíráte. Stejně jako různé zlaté sošky a podobné nesmysly, které naposledy byly snad ve starém Wolfensteinovi.
A nakonec secrety: A tady se tvůrci totálně zbláznili a z pohodové hry udělali absolutní noční můru pro kompletisty jako jsem já. V každé dohrávané 3D hře jsem se snažil najít všechny secrety, sice většinou s pomocí návodu, ale nikdy jsem nezažil takové peklo jako v Painkilleru. Secrety jsou většinou na nějakém nepřístupném místě, kam se nedá normálně doskočit a tak přijde na řadu tzv. "bunny hopping", kdy se dvoj-trojskoky snažíte někam vyskákat, něco obskočit, někam vyšplhat, případně dostat někam, kam se rozhodně napoprvé nedostanete. A nedostanete se tam většinou ani na podesáté, podvacáté... takže se hraní promění ve festival quickloadů, modlení se, řvaní, proklínání tvůrců, cigaretek na uklidnění a pocitu že se na to musím vysrat. Vrcholem je trampolína pod stropem, kterou musíte proskočit dírou, nebo šplhání po jeřábech misi Doky. Každý skok musí být na milimetr vyměřený a stejně bude padat a nadávat, protože ovládání stojí za prd a většinou se nestane to, co chcete udělat. Odměnou je Vám většinou jen zlatá soška, která je naprosto k ničemu.
Zkrátka Painkiller je tupá, ale docela zábavná střílečka se slušným příběhem a výbornými zbraněmi, ale zábavu kazí nekonečná frustrace z naprosto dementních secretů.
Jack Keane 2: The Fire Within
Pro: Příběh, výborné zbraně, různorodé i když nenavazující mise, zábavná akce.
Proti: Jen tupá řežba, naprosto přestřelená obtížnost secretů.