Fallout je asi můj nejoblíbenější herní svět, jedničku a dvojku jsem dohrál snad desetkrát a čas od času to na mě přijde a jedu hru za hrou. I teď při dlouhodobé nemoci jsem si dal jedničku, dvojku, Resurrection, Nevadu a Sonoru. A protože jsem toho neměl dost, pustil jsem se po mnoha letech i do Tactics. Mám k téhle hře zvláštní vztah - líbila se mi, ale čistě zaměření na boj a celková náročnost mě od znovuhraní vždy odradily. Tentokrát jsem se kousnul, oprášil chatrné taktické schopnosti a po desítkách hodin jsem to dohrál.

Moc se mi líbil přístup tvůrců jak k příběhu, tak k hratelnosti. Tvůrci nekašlou na lore, víceméně dodržují vše, co původní hry přinesly, ale přináší spoustu novinek a jdou si víceméně vlastní cestou. Příběh se točí kolem Bratrstva oceli, ale odštěpené frakce, která havarovala v okolí Chicaga. Tím se tvůrci elegantně vyhnuli známým místům i postavám a můžou si vyprávět po svém. Příběh vypráví pomocí stylových černobílých fotek, kde bohužel u povídání chybí titulky, ale nechybí animované intro a zejména opravdu bombastické outro.

Vyprávění Vás provede pěti bunkry a 22 misemi (jedna tajná a ta finální rozdělená na tři části) a jde o boj proti starým známým i novým nepřátelům. Zpočátku se vše točí kolem Nájezdníků či dalších lidských protivníků, své si řeknou i supermutanti, ale zhruba v půlce se ukazuje, že hlavním zlem nebudou tentokrát mutanti či lidi, ale dosud na vedlejší koleji stojící roboti. Příběh je parádní, mise na sebe příběhově navazují, na konci čekají tři různé konce (čtvrtý pokud hrajete za zlou postavu což ale moc nejde). A někde pod povrchem heroického vyprávění o záchraně jedné části pustiny bublá to, že Bratrstvo nejsou úplně good guys - vydírání měst pro poskytování rekrutů a zásob, otrocké tábory, sebevražedné mise pro vězně, rasismus... v některých městech Vás opravdu s otevřenou náručí nevítají.

Grafika je typicky Falloutovská, stejně jako interface a vše okolo, ale je detailnější, zvládá mnohem větší mapy a spoustu postav, takže gang netvoří 10, ale třeba 50 nepřátel, civilisté nevypadají už jako 10 různých klonů. Co se nepovedlo jsou schody/žebříky... nejenže přechod je peklo a postavy se často zaseknou, ale různé patra budov se často prolínají, nepřátelé vidí a střílí skrze zdi, zkrátka tohle chtělo doladit.

Hratelnost je zdánlivě stejná. SPECIAL i Skilly zůstaly (přibyl jen pilot na řízení auta), sbíráte perky (přibylo pár nových). Začínáte v bunkru, kde najdete spoustu no name postav, občas nějakou pojmenovanou, ale gró jsou lékař (kterému se bohužel NEDOPLŇUJE inventář!!!), u rekruťáka si najímáte postavy (až šest), skladník Vám prodá výbavu a hlavně snad poprvé ve Fallout světě má nekonečně peněz, takže nehrozí že máte výbavu za desítky tisíc a nemáte ji kde prodat. Skladníkovi zůstává vše co jste mu prodali, takže až nasyslíte majlant, tak si můžete dokoupit zpět věci, které jste předtím nepotřebovali. A pak je tu generál, který Vám zadává mise.

Po zadání mise se vydáte na mapu, kde musíte docestovat na místo určení a kde přichází největší oser celé hry. Náhodné setkání padají snad 5-10* za čtvereček a je to takový opruz, že jsem se kvůli tomu vykašlal i na tradiční odkrytí celé mapy a hledání (většinou dementních) speciálních setkání.

Samotné mise jsou z 99% čistě bojové, megalomanské a až únavně dlouhé. Průměr na jednu misi jsem měl kolem 4 hodin. Občas narazíte na nějaké lidi, kteří si ale řeknou jeden/dva monology a to je vše. Občas splníte nějaké subquesty (někoho zachránit, dovést do bezpečí, něco vypnout/odpálit), ale většina misí je o tom vybít na obrovské mapě desítky nepřátel. Rozhodně si nestěžuju, bavilo mě to, ale dohrát dvě, max tři mise a člověk je úplně vyfluslej. Mise jsou přitom různorodé - od vesniček divochů, přes přátelská i nepřátelská města či brutální bitevní pole se zákopy až po supermoderní základny. V každé misi máte parádní mapu s vyznačením všech zajímavých i důležitých míst.

Boje jsou tradičně falloutovské - můžete sice pobíhat v realtime, ale ten je v bojích nepřehledný a na tahy máte lepší kontrolu. Na rozdíl od klasických Falloutů ale je to více do té taktické strategie. Máte plnou kontrolu nad týmem, takže zkoušíte obchvaty, dělení týmu, proplížit se za záda (ve hře jde plížení i krčení), posíláte dopředu "tanky" s těžkými zbraněmi kryté zezadu snipery, občas se vyplatí zapnout agresivní mód, někam vtrhnout a čekat "co bude" a postavy to kolikrát vyřeší líp než já :) Jako v klasických Falloutech se vyplatí mít snipery, protože souboje často probíhají přes půlku mapy. Nicméně tady jsem snad poprvé používal i automaty, jakmile se totiž objeví mutanti se 100+ životy, žádný snipování do očiček Vám nepomůže, jen hrubá síla. I ke konci když jsem přešel na energetické zbraně jsem měl ranaře s Browningem M2, který většinou rozčísl jakoukoliv těžkou situaci :)

A pak jsou tu věci, které jsou úplně jiné než v klasických Falloutech:
- páčení, věda, opravy jsou využité až skoro ke konci hry.
- kradení je zdánlivě k ničemu, ale já jsem kradl jak straka na základnách i mezi přátelskými civily, čímž jsem řešil místy brutální nedostatek stimpaků
- opravdu se vyplatí nechávat si různé parademic/field/doctor bagy, protože s jedním vyléčíte 6 prakticky mrtvých postav (s dobrým doktorem)
- vyplatí se mít Barter, jinak tu tunu vybavení prodáte ve skladu za pár korun
- pokud Vám nevadí cheatování, stáhněte si Bosche a nacheatujte Outdoorsman na 300. Tím se milion otravných střetnutí změní na o něco méně otravné odklikávání nezájmu o setkání.

Nakonec jsem se skvěle bavil, i když jsem proklínal města plné sniperů či zkur*** robo-brouky co vyskakují z písku a než zareagujete, dorasují Vám půlku postav. A když jsem poprvé potkal Behemonta s 1100+ životy spadla mi čelist. I když je to jen o bojích a jde si to vlastní cestou, tak je to pořád 100% Fallout. Uhýbání od lore je spíše kosmetické (moderní auta, skutečné zbraně, rokenrol v intru) a rozhodně se to drží stylu světa víc než pozdější Fallout 3. O kudle do zad fanoušků, jako je seriál Fallout ani nemluvě.

Tak jsem se konečně urval z předvánočního šílenství a dotáhl Assilovu pouť, která mě dovedla k očekávané Bitvě Bohů. Jak k tomu došlo? Inu pár měsíců po dvojce žijí Assil a Thara ve svém novém domě, kde se popichují jako manželé po 20 letech (což je trochu laciné, jako by komediální hra neunesla trochu romantiky; ostatně Thara je většinu hry někde na pozadí). Spokojený život přeruší ohnivý meteor, který nový domeček zapálí a v první kapitole musíte spolupracovat a zdrhat z hořícího pekla.

V dalších šesti kapitolách hra opouští dvakrát použitou Káhiru a známé lokace a Assil se vydává do "velkoměsta" Luxoru hledat Portál bohů, aby se zapojil s vlastním kandidátem. Zde přichází první z novinek - Ankh nyní mluví, protože je v něm zakletý bůh Horus. Ovšem nějaké zlepšení to není, Ankh je většinu času zticha a když promluví je otravný a k ničemu. Co je tu dál? Luxor je město pojatý ve stylu Las Vegas, kde hlavní chrám je mega kasino (s jakžtakž vysvětlenou logikou jak to může fungovat), celkem originálně vymyšlený "hub" odkud vedou cesty do říší jiných bohů. Osiris se drží na pozadí a do popředí se dere záporák Seth a jedna dávná "tragédie"

Ale nečekejte žádný epický příběh. Jsou tu sice bohové - kromě Hora, Setha a Osirise i Anubis, Isis, Ra (až jsem čekal kdy se ozve Jaffa Kree :D), ale ti jsou vyobrazeni jako povrchní, pařící lenoši, kteří ani bitvu Bohů neberou nijak vážně. Bohužel z toho nějak zmizela ta lehkost dvojky a šílenost jedničky, je to celé na sílu včetně návratů postav a humor vázne. Snad Badawi jako prezident? Dvojice příšerných hasičů? Návrat krokodýla? Nevím... párkrát jsem se zasmál, ale ten gejzír nápadů je pryč.

Částečně to odnesla i grafika, která je pořád stejná, přebloomovaná. A jestli je Luxor na hraně kýče tak svět bohů je odpudivý přebarvičkovaný hnus.

A hratelnost? Do třetice skoro stejná s jednou hlavní novinkou, kterou je tlačítko X na zobrazování aktivních míst. Autoři to ovšem nedotáhli, a tak se občas něco nezobrazí co jim nepřišlo důležité... jindy se nezobrazují věci na sebrání či použití, z čehož pramenilo pár zákysů a nakonec jsem stejně prohledával obrazovky klasickým způsobem. Celkově je postup oproti předchozím dílům dost tuhý, nevyhnul jsem se zkoušení všechno na všechno, naprosto hovadským kombinacím hlavně v inventáři a pár kouknutím do návodu.

Abych jen nekritizoval, herně mě to jinak celkem bavilo, některé dílčí pasáže byly super - hrátky s gravitací, snaha udělat z Assila Vikinga v norské vesničce nebo prvotní průzkum Luxoru a řešení problémů místních. Pořád to byla celkem fajn adventura, která si úplně nezasloužila zdejších 43%. Jen jsem čekal nějaké epické vyvrcholení a místo toho mě to přišlo jako takový unavený dojezd na sílu.

Druhý díl Ankhu začíná jako klasické pokračování "from hero to zero". Assil ztratí získaný Ankh, ztratí čerstvou lásku Thary, která žárlí na princeznino milostné psaníčko a Osiris se vrací z podsvětí s falešným faraónem. Jeho cíl je získat své srdce, aby se mohl nejen procházet po světě, ale i čelit nadcházející bitvě bohů.

Příběh se motá tak nějak v kruhu a je to zdánlivě typický druhý díl trilogie kdy se věci zamotají. Přesto se mě to celkem líbilo, na děj se koukáte z několika různých úhlů, ukáže se že faraón není zas takový zloduch a všechny dějové linie nahozené v druhém díle jsou vyřešené. Konec je příjemný i trochu překvapivý (Assil a Thara jsou zpět spolu, Osiris získá srdce a stává se příjemným chlapíkem) a do trojky si tvůrci evidentně ponechali nadcházející bitvu bohů.

Humor - zmizely ty největší trapnosti (nebo jsem si zvykl), naopak jsem se celkem bavil. Ať už to byl Al Caponep, botička pro velbloudy, chudák papoušek či neskutečně pitomá a rozmazlená princezna. Tvůrci se nebojí naznačit sex (tak daleko jsme se ještě nedostali, Ankh probouzející vitalitu :D) a kromě egyptských bohů si jemně rýpnout i do křesťanství - tupý fotbalista Mojžíš, jedenácté přikázání a hořící keř mě pobavil asi ze všeho nejvíc :)

Co se týče hratelnosti je pravda, že dvojka vrací všechny postavy (což mě nevadilo) a recykluje město z jedničky doslova jedna ku jedné, ale to je pouze první kapitola. Naopak v těch dalších přijdou nová prostředí, kromě Thary si zahrajete překvapivě i za faraóna, který dělá příšerný chaos v kamenolomu. Bavil jsem se změnami postav i poměrně originálními úkoly - třeba vaření kuskusu (tady pomohl návod) nebo získávání respektu v hospodě. Až v poslední kapitole to začne být trošku únavné - milion lokací a běhání sem a tam, střídání postav které si bůhví proč nemůžou předat předměty ani na sebe nereagují.

A bohužel opět přišlo pár bugů - přepisování/mazání savů už problém nebyl, ale zato se save občas ztratil! K tomu občas zlobil obraz v animacích a v poslední kapitole Thara odmítala vejít do některých dveří. Jinak všechno zůstalo při starém - grafika (občas příliš tmavá či s nepovedeným rozmazáním obrazu), ovládání, inventář i chytlavá písnička.

Čili ano, jedná se opravdu spíše o datadisk, ale bavil jsem u něj stejně, možná o fous líp než u prvního dílu.

U série Ankh jsem měl vždycky určitou představu - vzhledem k zasazení do starověkého Egypta jsem si představoval nějaké výukové, mysteriozní, vážné adventury a on to byl pravý opak.

Veselé barvičky, muzikálové intro s chytlavou písničkou This Is Cairo a hrdina "cool" teenager Assil s (v roce 2005) moderní minibradkou. Ten takhle jednou popíjel v hrobce s kamarády, jenže to co on (a všichni ostatní) považoval za otvírák na pivo byl Osirisův ankh, který nebyl z loupeže nadšený a na Assila uvrhl kletbu. Toho tak čeká nelehká cesta - k Osirisovi vede cesta jen přes faraóna, což je pro syna chudého architekta prakticky stejně nedosažitelné. Navíc má od táty zaracha a rád by sbalil tu krásnou dceru arabského vyslance Tahru.

Z předchozího odstavce Vám může být jasné, jakým způsobem je hra podaná. Odehrává se sice v Egyptě (se spoustou arabských motivů), ale všichni se chovají jak v současnosti, hází popkulturní hlášky, odkazy, nechybí tu spousta vynálezů od myčky na velbloudy, přes startrekovský teleportér až po stroj času. Zkrátka humor za každou cenu, což platí i pro postavy. Je tu gangsta převozník, otrok co přicestoval časem a čile konverzuje s otrokářem, poloslepý krejčí si Assila plete s holkou, strážní mají fóbie z krokodýlů a v kriminále sedí stánkař co si dovolil prodávat banány (faraon a banánová slupka... no chápete ne? :D). Nejvíce mě pobavil exodus Izraelitů :D Faraón je poživačný hajzlík, Osiris ještě větší zmetek a hrdina ač je v háji si najde vždy čas na stírací hlášku.

Bavilo mě to tak napůl, tenhle frikulínovský teen styl není úplně můj šálek čaje, ale na konci se to zlepší a řekl bych že finále v podsvětí je i celkem napínavé a slušně vymyšlené (Osiris nemá žádnou moc nad někým kdo není z Egypta).

Hratelnost a grafika jsou spojené nádoby. Grafika je totiž 3D s plynule pohybujícím se prostředím a spoustou prázdného prostoru. Vypadá celkem pěkně, ale také se v ní celkem pěkně schová cesta dál nebo nějaký mrňavý předmět, který ani nevíte že potřebujete.

Já se takhle zasekl na krokodýlí kabelce co nosí babča a těch záseků bylo ještě mnohem víc. Pokud už máte nějaký předmět a jasný cíl, tak je řešení většinou snadné, ale já dost často ani netušil kam jít nebo co dělat. Největší problémy jsem měl v okamžiku kdy jsem měl otevřené celé město se spoustou obrazovek a aktivních míst (na tlačítko na jejich zobrazení zapomeňte). V okamžiku kdy jsem byl zavřený v nějakém uzavřeném prostoru šla hratelnost o 100% nahoru. Třeba palác se spoluprácí dvou postav, hledáním cesty na druhou stranu, hrátkami s vodou, odlákávání strážného a solidním puzzlem v chrámu byl naprosto parádní.

Jinak je ovládání celkem standardní - dvojklik na běh, inventář nahoře. Výjimkou je prohození tlačítek - levé zkoumá, pravé používá. Trošku mě u GOG verze navíc v Anniversary edici překvapily technické problémy. Každé uložení znamená novou pozici, původní savy nejdou navzdory tvrzení hry ani přepsat, ani smazat. A každý save rozbije obraz, který se mírně roztáhne, takže musíte dát zase load, aby se to spravilo...

Vlastně mě to celkem bavilo, ale ne zas natolik, abych hned stahoval další díly, naopak jsem si mezi kapitolami dal pár dní pauzu na dosledování seriálu. Neurážející, ale nijak strhující komediální adventura.

Druhý díl je po několika hodinách za mnou a je to jak jsem očekával. Ve hře se nezměnilo vůbec nic. Titulní obrazovka, grafika, menu, mapa, žvýkačky, ovládání, nachlup stejně vypadající lokace, i postavy sedí tam kde v prvním díle. Zachována zůstala i hratelnost kombinující cestování po mapě a výslechy lidí se spoustou puzzlů, které jsou hodnoceny úplně stejně jako v jedničce. Evidentně byl celý Puzzle Agent jednou normální hrou rozpůlenou na dvě poměrně krátké, aby Telltale vydělalo více penízků.

Přibylo jen pár nových lokací, puzzlů je 30 + 3 po dokončení hry + 1 bonusový když nasbíráte perfect ve všech předchozích puzzlech. Přes konzultaci s návodem se mi to tentokrát nepovedlo, zvoral jsem jedno skládání hvězdiček skoro na konci a hrát se mi to znovu nechtělo (ano i nemožnost ukládat zůstala); tak jsem se na ten bonus podíval na youtube. V puzzlech se nově objevuje pár variací na Sokoban, jinak je to jako v jedničce. Něco jsem zvládl raz dva s údivem jak je to triviální, na něco jsem dokázal přijít a u něčeho jsem si rovnou řekl na tohle nemám, případně jsem to nepochopil ani s návodem. Třeba skládání amerických mincí, znalosti čísla Pí nebo naprosto šílený matematický vzorec. A jeden quicktime event na konci, který naštěstí mění jen jednu animaci.

A příběh? Obsahuje SPOILERY, protože předpokládám že to čte někdo kdo aspoň hrál první díl. Na konci jedničky jsme viděli únos předák gnómy do lesa; FBI případ uzavřela, ale Nelson se vrací pátrat na vlastní pěst. Stejně jako v první díle ho tu nikdo nevítá, všichni něco tají, navíc v okolí zmizeli další lidé, je tu pár šílených vědců, fanynka puzzlů a sněžných mužů. a taky návrat děsivého astronauta z intra jedničky.

V průběhu pátrání se příběh vydá naplno směrem Akta X, takže se dočkáte vesmíru, vládní konspirace ohledně tajného projektu "paprsku šílenství" a objeví se i muži v černém, kteří obsadí celé městečko. Zkrátka příšerný maglajz, který samozřejmě scénárista na konci nezvládl, takže se vyřeší jedna věc paprsek šílenství, něco zůstane naznačeno gnónové alias mimozemšťani z Měsíce? a většina bez odpovědi kdo stál za únosy lidí a co se s nimi stalo, kam zmizela dvojice šílených astronautů, co měla za lubem Bjornova lóže, šerif atd...

Takže podruhé 60%. Hratelnost je celkem fajn jako v jedničce, ale příběh marně balancuje mezi odlehčeným a mysteriozním, na konci se mění v příšernou slátaninu a na většinu věcí neodpoví. Ostatně jako kdysi postupem času Akta X.

Protože se epizodním adventurám vyhýbám jak čert kříži, od Telltale jsem ještě nic nehrál. Ale na dvojici Puzzle Agentů jsem se už nějaký pátek koukal, protože vypadaly jako tradiční adventury zaměřené spíše na puzzle a tak jsem se do prvního dílu pustil.

Grafika vypadá jak z freeware hry, což mě vzhledem k tomu, že už jsem různých freeware a indie adventur už pár dohrál rozhodit nemůže. Ale o vytvoření nějaké atmosféry nemůže být ani řeč.

Hratelnost? Tak adventura to v podstatě není. Je tu sice mapa s cca pěti lokacemi v jejichž rámci se můžete pohybovat více obrazovkami a komunikovat s lidmi, ale nemáte inventář, nic nesbíráte a nepoužíváte. Jediné co se dá najít je občas nějaký stopa, kterou hrdina okomentuje do diktafonu, žvýkačky pro řešení puzzlů a samotné puzzle, jejichž řešení tvoří 99% složky hry.

Puzzlů je celkem 37 a jsou všude - u hledání cesty dál, otevírání dveří, opravování předmětů i u rozhovorů s lidmi. Několik z nich je nepovinných a je potřeba je najít zkoumáním něčeho co zkoumat nemusíte nebo opakovanými rozhovory s lidmi. Puzzle jsou originální i stokrát použité, až na pár opakování tu najdete od všeho něco - skládačky, kreslení čar mezi objekty, vytváření cesty, rotování dílků i nejrůznější logické, početní či výrokové úlohy. Obtížnost je různá, na něco jsem přišel hned, na něco bych nepřišel ani za milion let... nebudu lhát na určitý typy puzzlů jsem prostě blbej a celkově mě adventura postavená pouze na nich příliš nebere.

K řešení můžete použít neomezeně pokusů a hinty založené na sesbíraných žvýkačkách ale má to háček. Pokud si necháte napovědět, nebo puzzle poserete, můžete se rozloučit s hodnocením Top Agent. Navíc je tu zrada od autorů - hra se nedá ukládat! Ukládá se automaticky, takže jinak relativně krátkou hru jsem rozjížděl kvůli top agent čtyřikrát a počtvrté už jsem podle návodu kontroloval i to, na co jsem přišel sám a byl si tím na 100% jistý. Výsledek? Za Top Agent není naprosto žádná odměna, čili zbytečná práce.

A příběh? Zde autoři pokukovali po Akta X. Agent FBI Nelson Tethers přijíždí do malého městečka vyšetřit explozi továrny na gumu a zmizení předáka. A je to opravdu jak v seriálu. Hrdina vyslýchá podivně se chovající lidi, kteří skrývají tajemství, šerif nespolupracuje, kromě mrazivé pustiny je zde i nějaký kult a občas udeří nadpřirozeno. Bohužel příběh se moc nehýbe z místa, je to odlehčené, takže to není ani vtipné, ani extra napínavé. Puzzle děj spíše zdržují než že by ho posouvaly a v okamžiku, kdy splníte cíl (dostat se do továrny), tak hra končí v nejlepším aniž by se cokoliv vyřešilo... no úplně jak v Akta X. Rozuzlení se asi dočkám zítra v druhém dílu, ale i tak mě to nepotěšilo.

Následující příběhová výtka radši do spoilerů. Nadpřirozeným elementem ve hře jsou gnómové; česky skřítkové. Mrňaví, červení se špičatými čepičkami... což je podle mě epic fail. Skřítkové prostě nejsou tajemní, děsiví, strašidelní ale spíše infantilní a ze zajímavého hororu tlačí hru někam do pohádky.

Suma sumárum je Puzzle Agent celkem pohodová záležitost na které mě nic extra neštvalo, ale ani nic nenadchlo. Průměr na 60%.

Tak druhý díl jsem za mnou s velice smíšenými pocity. Jedničku táhla ústřední dvojice, humor spolu s s nekonečnými možnostmi v kombinacích a na konci i brutálně vygradovaný temný příběh, ale srážela ji grafika a až příliš hardcore hratelnost, dvojka to má přesně obráceně.

Grafika je stále dětinská, karikovaná, ale mnohem profesionálnější, propracovanější a až na hlavní hrdinku uvěřitelnější.

Hratelnost je otázkou vkusu, ale pro mě šla jednoznačně nahoru. Moderní ovládání - levé tlačítko používá, pravé zkoumá, aktivních míst není tolik a ty nepotřebné brzy mizí. Hra je rozdělená na tři kapitoly (klášterní škola, divočina/městečko, blázinec z prvního dílu), v nichž je relativně přímočarý postup, snad s výjimkou té první nikdy nejste zahlceni milionem místností. Ve většině případů tušíte kam směřujete, co máte udělat a i když kombinace jsou stále šílené, s trochou štěstí se dá na všechno přijít. Zmizely (aspoň v GOG verzi) otravné achievementy, přibylo pár moc pěkných puzzlů - například skládání vzpomínek ze tří sad po třech předmětech, výroba pizzy a na konci Vás čeká nefalšovaný RPG souboj na šachovnici se spoustou schopností a kouzel.

Moc se mi líbilo odemykání schopností - hrdinka má po hypnóze zablokované určité věci a aby je mohla znovu dělat, musí ve snovém světě většinou porazit Harveyho a znovu je získat; přičemž snové světy jsou laděny třeba do westernu či fantasy.

Co šlo do háje? Bohužel humor. Zapomeňte na šílené kombinace patřičně jadrně okomentované, na prolamování čtvrtého rozměru, na tisíc a jednu slovní narážku a vtipnou hříčku. O humor se tu stará lehce ironický a místy relativně vtipný vypravěč, ale je to tak desetkrát slabší než první díl.

No a příběh je tak trošku podvod na hráče a hlavně jedna velká šílenost. Edna je totiž jen vedlejší postava, které hrdinka pomáhá, Harvey se tu vyskytuje pouze jako hypnotizační loutka. Hrdinkou je kýčovitě roztomilá Lili. Sukýnka, blonďaté vlásky v culíčkách, obrovská mašle, poslušná, stydlivá tak že celou hru nepromluví, jen začne slovo a vše za ni dokončují ostatní. Lili žije v klášterní škole s matkou představenou, která nenávidí děti a která ji zahrnula tisícem zákazů a ponížení. Navíc na scénu přichází i dr. Marcell, který chce udělat přítrž zlobení dětí pomocí hypnózy. Marcellovi po událostech z prvního dílu (navazuje na konec kdy ho Edna shodila ze schodů) pořádně hráblo, ještě mnohem více než matce představené, ovšem zdaleka nemá na hlavní hrdinku.

Lili totiž pod maskou nevinného dítěte skrývá sériovou vražedkyni. Když spadne spolužák do studny, shodí mu hlavu vosí hnízdo, vyplaví ho ven a pak na něj naláká termity. A následně během adventuření plníte různé úkoly, jejichž vedlejším efektem je vždy brutální smrt některé z postav. Bodycount se zastaví v první kapitole na devíti, za což by se nemusel stydět ani Jason Vorhees nebo Michael Myers... navíc Lili to nevnímá, protože vidí bramborové skřítky, kteří před ní místa činu doslova "lakují na růžovo".... no řeknu Vám, že něco tak pošahaného jsem dlouho nehrál.

Většina těch úmrtí jsou sice "nešťastné náhody" při plnění úkolů pro Ednu či tajného poldu Gerreta, v dalších kapitolách se tvůci uklidní a zemře už jen jeden člověk... ale stejně jsem si u toho říkal, že autoři nemohli být normální a trošku se styděl za to co vlastně hraju. Konec navíc přijde s pointou MEGASPOILER že Edna a Gerret byly pouhým výplodem fantazie Lili. Ovšem díky pointě přestal zpětně děj i drtivá většina úkolů (a vlastně i název) dávat jakýkoliv smysl, takže následné tři konce už mě nechaly absolutně chladným.

Tak co s tím? Hratelnost solidní, grafika taky, ale příběh naprosto ujetý velice špatným způsobem... já nemusím hrát vždy za hrdinu co zahraňuje svět, ale taky nemusím hrát za dětského sériového vraha... tohle se mi zkrátka nelíbí, proto jen 50%.

PS: V titulkách na začátku/konci snad ta nejutahanější a nejnudnější indie folková písnička, jakou jsem kdy slyšel.

Daedalic mě zatím kromě New Beginning nezklamal a tak jsem zkusil Ednu a Harveyho. A když mě štvalo, že v Next Big Thing byla hlavní hrdinka regulérní blázen, tady je na tom postavená celá hra.

Hrdinkou je Edna, šílená holka neurčitého věku, která celou hrou prochází v nemocniční košili se skoro holým zadkem, ozbrojená dětinským humorem a neutuchající chutí k destrukci. V ruce drží hadrového modrého králíka Harveyho, který není skutečně živý, ale přesto se mu huba nezastaví a s Ednou si vyměňují tisíc a jednu vtipných poznámek. Místo děje? Blázinec s pěti patry a sklepem a spoustou místností.

Na tuhle hru si musíte zvyknout. Už ta grafika vypadá jak ze špatného tripu, na půli cestě mezi profi hrou a freewarovkou, hrdinka je nakreslená jak od pětiletého dítěte a to platí pro všechny postavy. Zvyknout se na to nakonec dá, ale ona je jiná i celková hratelnost.

Probouzíte se v cele a poté co se Vám podaří utéct a zbavit se dvou neschopných stráží, máte na průzkum obrovský liduprázdný blázinec; v druhé půlce potom co se dostanete dál přibydou i další blázni. U kamer sedí strážný, který všechno ignoruje, doktor je pryč a blázni mají pré. Ovládání je mix moderny - zobrazování aktivních míst, dvojklik na opuštění místnosti a tradiční adventury, kde přes levé myšítko máte příkazy - prohlédnout, promluvit, sebrat, použít a použít aktivní předmět. Totéž pak i v inventáři s poněkud krkolomným kombinováním předmětů (jeden musíte označit a na další použít přes podmenu). Přidejte tunu aktivních míst, předměty k ničemu a nelogické kombinace a je jasné, že se metodě "všechno na všechno" nevyhnete.

A vyhnout se ji chtít nebudete, protože je na ní postavená celá hratelnost. Tvůrci pamatovali doslova na každou možnost, vše je okomentováno nějakou vtipnou hláškou, střípkem z minulosti, destrukcí nebo achievementem. Můžete hru zkusit prolétnout s nějakými logickými postupy, popř. návodem, pak ale přijdete o 90% pozadí, rozhovorů a dalších věcí. Muselo to dát naprosto šílenou práci, humor je prostě nepopsatelný od naprostých dětinskostí přes milion slovních hříček a odkazů až po nejčernější humor.

Hra prolamuje čtvrtý rozměr, komentuje autora hry i adventurní postupy, celou hrou provází komix Captain Useless, sbíráte achievementy za největší šílenosti (kupř. zapálení měsíce);, občas se vrátíte ve vzpomínkách v čase, abyste objevili nějakou důležitou schopnost a pak je tu destrukce. Edna postupem času získává neskutečný arzenál (kečup, hořčice, hlína, tři propisky, vidličku, nůžky, nůž) a kam přijde tam to promění doslova v chlívek... obzvlášť kancelář doktora je výživná. Velká část aktivních míst je tu jen proto, aby se dala zdevastovat :)

Tohle všechno má pochopitelné mínus - postup je totiž i na adventuru až mrtvolně pomalý. Hodiny a hodiny se motáte v blázinci, lovíte achievementy a tempo je tak úmorně mrtvolné, až Vás nakonec ty srandičky přestanou bavit i číst, natož zkoušet. Strávil jsem u toho dva dlouhé dny a jsem vyčerpaný jak kdybych běžel maratón. Nejhorší na tom, že podobně nehybný je i příběh, který hra nastřelí na začátku, pak se mu 90% hry nevěnuje aby na konci udeřil s plnou razancí.

Edna není v blázinci jen tak. Kromě sklonů k destrukci a vymyšleného kamaráda má částečnou amnézii a jediné vzpomínky jsou na dětství a na "kamaráda" (kterého spíše terorizovala). Toho měl zabít její otec, za vraždu byl popraven, a kamarádův otec, ředitel blázince ji deset let drží po zámkem a elektrošoky ji zkouší vymazat paměť. Tohle se dovíte na začátku, pak se tomu hra vůbec nevěnuje, řešíte vtipné blázniviny typu strážný kterému se chce na záchod nebo ramínkový výtah... no a najednou utíkáte z blázince s cílem dostat se domů, odhalit co se stalo a roztomilá pohodovka se mění v temný thriller. Potemní lokace, příběh i události (dvě nečekaná úmrtí) a v poslední kapitole ze hry teče deprese a beznaděj takovým proudem, že jsem si mimoděk vzpomněl na dvojici Daedalic her Dark Eye.

Díky spoustě náznaků jsem začal mít neblahé tušení jak to v minulosti bylo, které se na konci potvrdilo. Načež Vám hra nabídne výběr ze dvou konců, přičemž oba jsou špatné - v jednom skončí Edna s vymazanou pamětí jako někdo jiný, v druhý jako čerstvá vražedkyně na útěku asi umírá.

Shrnutí? Na grafiku se dá zvyknout, humor i temné finále jsou super, ale postup hrou a odvíjení příběhu jsou tak pomalé, že jen 70%, ale pro někoho podobně pomalé tempo může být i plus.

Skočil jsem po šanci dojet si desátý adventurní kousek za rok 2000, dle popisu krátkou záležitost ideální na mezipracovní večer. Nebylo to lehké sehnat (webshare) ani spustit - hra na spuštění jednoduše nereagovala, ale stačilo nastavit kompatibilitu na Win 98 a jela jako po másle.

Po spuštění jsem se zděsil - primitivní dětinská grafika a v hlavní roli plešatý a pupkatý trouba, který se stal novodobým Robinsonem. Zkrátka ruská obdoba českých her, či spíše českých freewarovek.

Hrdina se tedy ocitl na pustém ostrově, kde je asi 10 obrazovek, nikdo na pokec, jen pár předmětů a za dvě hoďky bylo hotovo i s pár nakouknutími do návodu (hudební hádanka, překlad jazyka). Na ostrově se občas objevovaly nové předměty, závěrečná hádanka byla zabugovaná (poslední kousek mapy je na místě už sebraného kousku, jen je neviditelný) a logika některých postupů mi unikala.  

Ale budu fér, hrál jsem mnohem mnohem horší poloamatérské pokusy a tohle nebylo zas tak špatné. Hrdina na ostrově plní celkem reálné úkoly (získat jídlo, pití, obydlí, zbavit se vos či vyrobit obyčejnou misku) a prostě improvizuje. Je tu pěkně zamotaná loď, parádní skládání domu, celkem originální skládání věcí na zemi a nemůžete nic pokazit - hrdina kupříkladu zahodí kameny do vody či spálí rybu, ale má šanci najít další kámen či ulovit další rybu. Je tu i mapa a na jednom místě dokonce spolupráce dvou postav. A hlediska věrnosti legendárnímu románu se tu objeví Pátek, kanibalové i piráti.

Nakonec jsem se po prvotní intenzivní chuti to vypnout celkem bavil i ta grafika nebyla zas tak špatná. Na konci se tedy objevila hrůzostrašná disko častuška :) a naprosto nejstrašnější klišé všech dob všechno byl jen sen. Ale těch 60% si to zaslouží.

PS: Díky hře jsem si snad po sto letech znovu zahrál klasickou dámu :)

Absolutně nic jsem nečekal, jen dětinskou "vtipnou" adventuru s dementními ufouny v zastaralé grafice. A Stupid Invaders mě podobně jako nedávno So Blonde velice příjmeně překvapilo.

Ne snad že by ufouni nebyli dementní, grafika dětinská a karikovaná a příběh byl propracovaný. Pětice legračních mimozemšťanů (oranžový přiblbý zubatec Bud, červený dvouhlavý Stereo, modrý žrout Gorgious, fialový vědec Ento a zelená velkohlavá transka Candy) havaruje na Zemi s tím že opravy budou do pár minut. Po několika letech je loď skoro opravená, ale právě v tu chvíli posílá mrňavý německý vědec Saccharin hitmana Boloka do jejich domečku, aby je chytil nebo zlikvidoval. V první ze tří kapitol se s ním naháníte v domě, v dalších dvou sháníte palivo v továrně na sračky a utíkáte z Oblasti 52. Toť vše.

Ani hratelnost nijak extra nevybočuje. Občas si pobloudíte (milion místností v domě), někdy je to až otravné (zahradní bludiště, poušť), ale většinu času máte celkem přímočarý postup, pár předmětů v inventáři a celkem jasnou představu co a jak udělat. Je tu pár puzzlů, na jednom místě pixelhunting (vypínač a díra v roletě), ale jinak je většina aktivních míst a věcí k sebrání jasně vidět. Trošku nešťastná je kombinace v inventáři (kliknout a táhnout na druhý předmět) a přepínání činností v kurzoru pravým tlačítkem. Ne že by se na to nedalo zvyknout, ale oboje uděláte tak 1-2* za celou hru a proto Vás to v tu chvíli nenapadne. S blouděním v místnostech a měněním úhlů kamery jsem problém neměl. Jinak je hratelnost pohodová, v průběhu hry vystřídáte všechny ufouny za které se hraje stejně, jen mají svá specifika. Třeba Glorious půlku věcí co najde sežere :)

Prvním překvapením je grafika - ano dětinská, ale nečekaně kvalitní, do posledního detailu vypiplaná a hlavně plná úžasných nápadů. Zejména Oblast 52 co obrazovka to perla ve stylu retro sci-fi nebo nějakého bizarního úletu. K tomu trhlá hudba, spousta nadupaných animací a výsledek připomíná spíše animák než hru. Ovšem animák, který rozhodně není pro děti.

To hlavní proč dávám 80% je humor, už dlouho jsem se tak od srdce nezasmál. V prvních pěti vteřinách jsem byl mrtvej, protože jsem vlezl kam jsem neměl, v prvních pěti minutách přišla brutální likvidace Santy v komíně a upíra ve sklepě a tak to pokračuje celou hru. Ufouni neznají morálku a tak to chtěně či nechtěně, brutálně ale vždy vtipně odnášejí lidi, jiní mimozemšťani i roboti. Zároveň autoři nakládají i jim a tak když vlezete někam kam nemáte, někoho naserete, něco zmáčknete, tak chcíp. Načež se Vám postavičky vysmějí a vy se smějete s nimi. Časem mě začalo vyloženě bavit hledat různé možnosti jak chcípnout, zejména při hře za Candy to stojí za to :)

Humor je animákovitej, občas s ním hra i počítá (nechat se slisovat a prolézt pod roletou). Na každém kroku je něco brutálního, třetí kapitola je plná zbytků mimozemšťanů, nechutností a fekálního humor si užijete v kapitole dva. Kromě tuny hoven je tu záchodový transport či bludiště, na své si přijde i Candy které autoři pošlou do cesty růžového plyšového úchyla :) Pobavily mě kuřátka vs. megakuře, kapky co dostává Bolok a totální destrukce která za mimozemšťany zůstává. Až jsem si vzpomněl na podobně destrukční Normality :)

Takže i když to je kravina, je to kravina krásně vypadající, která se příjemně hraje a baví od začátku do konce. A zrovna když jsem si říkal, že něčemu podobnému přece nemůžu dát 80%, přišel konec (výbuch Země i s Měsícem) a já si řekl a proč ne :)

PS: Hru doprovázely technické problémy při animacích často zamrzla a pomohl jen Alt+Ctrl+Del. Evidentně nebyla stavěná na jakýkoliv novější počítač či operační systém a zázrak byl že jsem ji neoptimalizovanou vůbec rozjel.

Next Big Thing jsem si chtěl zahrát už před mnoha lety, ale vždycky mě trošku odrazovaly recenze i námět. Ale zároveň jsem měl chuť na nějakou modernější adventuru. Na GOGu byla tak lacino (0,82 euro), že to rozhodlo. Natěšený jsem ji zapnul a strávil u ní večer a noc... no a z hodnocení je jasné, že to trefa do černého moc nebyla.

Grafika je sice profi, ale zároveň komediálně karikovaná a snad s výjimkou egyptské pyramidy nenabízí žádné nezapomenutelné lokace. Animace tu sice jsou, ale nic moc zajímavého se v nich neděje. Hudba je celkem pěkná, ale bohužel ji nejde vypnout/zmírnit a občas přeřvává rozhovory.

Hra je rozdělená do 6 kapitol, ve kterých plníte dílčí úkoly vedoucí k nějakému hlavnímu, což je fajn. Méně fajn je hovadské ukládání, kdy každé uložení vytvoří novou pozici, v adventuře zbytečné nastavování obtížnosti a především omezené zobrazování aktivních míst. Jeho používáním mizí status bar, takže jsem musel uložit, zobrazit a zapamatovat co kde je a nahrát. Jinak se to ale hraje příjemně. Levé tlačítko na používání, pravé mění prohlídnout/použít, inventář je přehledný a předměty v něm lze prohlížet, na dvojklik se postava rychle přesune. Lokací v kapitole není moc, předmětů a aktivních míst taky ne, takže i když se zaseknete na zhusta nelogických kombinacích, dá se z toho vybruslit. Návod jsem potřeboval jen na jednu hudební hádanku, která byla spíše o rytmu (u mě nulový) a rozpoznání které nástroje hrají tango.

Příběh je zasazený do Hollywoodu 50. let, kde v monster filmech hrají skutečná monstra; to vše pod záštitou "monster" majitele studia Fitzrandolpha. A právě vloupání do jeho kanceláře vyšetřuje dvojice novinářů Dan Murray a Liz Allaire. A úplně jsem si u toho vzpomněl na dvojku a trojku Runaway - děj se táhne, negraduje, nějaká zápletka se objeví a rovnou vyjasní až před koncem. A když už se to rozjede (kontrola monster čipy a kandidatura záporáka do politiky), tvůrci to zazdí cestou do Liziny hlavy. Děj navíc stejně jako u Runaway 2-3 skáče z místa na místo bez větší návaznosti lokací (pyramida/vzducholoď).

Herně i dějově se mi moc líbila pasáž v pyramidě s egyptskou čarodějkou, k tomu originální úkony pro zprovoznění teleportu a potěšil mě pěkný dovětek na konci. K tomu pár humorných situací (demolice auta, monstrum básník co čerpá inspiraci z bolesti). Jinak mě to ale moc nesedlo. Námět je celkem originální (jen jemně připomíná film Falešná hra s králíkem Rogerem), ale tvůrci s ním nijak extra nepracují. Monstra nejsou extra zajímavá a zapomeňte na nějaké vtipné či geniální odkazy na 50s Hollywood a Hammer / Universal / mutant monster filmy té doby.

No a postavy jsou úplná hrůza. Dan je namachrovaný frajírek, kterého mají všichni bůhvíproč rádi. A Liz? Holka magor, která v jednom kuse mele naprostoé kraviny na/za hranou psychické poruchy a brzy mě začala lézt příšerně na nervy. Až tak, že jsem si říkal jaktože není někde v blázinci a pracuje jako novinářka?

Celkově mě humor moc nesedl, příběh jsem ani po vyjasnění taky na zadek neposadil, ale nehodnotím film nýbrž hru. A herně to byla celkem příjemně hratelná a ovladatelná adventura bez bez větších otravností, co by mě výrazně štvaly a se slušnou herní dobou. Takže 60%.

Díky uživateli Malignus jsem se dověděl o pokračování So Blonde, které uvízlo pod mým radarem. Grafika vypadala pěkně, So Blonde se mi opravdu moc líbilo, takže proč ne? Grafika byla vskutku příjemná, sice jsem z roku 2012 moc adventur neodehrál, ale tak nějak to odpovídá těm hezčím, co v tom roce vznikly.

Samotná hratelnost se dočkala razantního zjednodušení. Hra se odehrává na pěti ostrovech, ale ty postupně odemykáte v rámci deseti kapitol a v drtivé většině z nich se stačí držet na ostrově, kde máte svůj úkol. Razantně ubylo obrazovek k řešení a také aktivních míst v nich; dokonce se dá říct, že většina z nich má nyní nějaký smysl. Totéž platí pro předměty; ty schované řeší tlačítko na jejich zobrazení. Kombinace jsou místy hodně zběsilé a to i v rámci inventáře, ale nic co by se nedalo vyřešit, takže jsem zas po delší době zvládl nějakou adventuru bez jediného nakouknutí do návodu. 

Stejně jako v So Blonde se vyplatí spíš obíhat postavy a poslouchat co Vám říkají; hratelnost zjednodušuje i seznam úkolů, který se postupně aktualizuje a navíc je tu i teleportovací mapa, který omezí nekonečné běhání. Pěkným nápadem je i používání posádky jako předmětu v inventáři; není nic uspokojivějšího než si na dvojici arogantních strážných povolat obra Diega a koukat jak se klidí z cesty :)

Abych jen nechválil, pár věcí se nepovedlo. Inventář a ukládání probíhá přes pravé tlačítko (ukládání do jediné pozice), texty a předměty jsou nepřirozeně velké, používání věcí z inventáře je za trest. Na předmět musíte kliknout, držet tlačítko a přetáhnout ho na obrazovku/jiný předmět, po špatné kombinaci předmět zmizí z kurzoru, což docela stěžuje "všechno na všechno" v případě zákysu. Ne že by jich bylo tolik. Docela otravné jsou i animace postav při rozhovorech, kdy dialog čeká až postava zamává, zatleská, otočí se atd... Na všechno z toho se dá ale celkem snadno zvyknout.

No a příběh? Bohužel tady to šlo celkem dolů. Je to prequel o kapitánce Morgane, která v So Blonde byla nepříjemná cynická mrcha. Tady je to ještě hodná náctiletá budoucí kapitánka se srdcem ze zlata. Tatínek ji nechá trénovat na kapitánku a tak Morgane shání posádku (známou z jedničky) a vydává se přes pět ostrovů pátrat po pokladu Zlaté želvy. Je to přímočaré dobrodružství bez čehokoliv navíc s klišovitým morálním koncem poklad je vlastně záchrana dobrého ducha ostrova.

Humoru je pomálu, jakákoliv hloubka či zvraty chybí... největší zvrat a joke zároveň je ztracený strýček Eduardo, ze kterého se vyklube papoušek :D Vrací se staří známí z jedničky, včetně nečekané návratu Diabla, který je na straně dobra a samozřejmě nechybí One-Eye ještě pod civilním jménem Hilary. Pokud ale čekáte, že se dovíte něco o původu kletby ze So Blonde či jak Morgane potkala Juana, tak čekáte marně.  

Příběh je zkrátka stravitelné dobrodružné béčko, které na těch 10 hodin hratelnosti zabaví, ale nic co by jakkoliv strhlo. Zároveň mě ale nic herně extra neštvalo, hrálo se to příjemně, takže 70%.

PS: Čeština byla většinou fajn, ale přeložit grocery store jako Grocerův obchod mě připomnělo ty největší perly z pionýrské éry překladů titulků k filmům/seriálům. Něco jako pojď zavírači (come closer), kokot Cheney nebo generál Attorney :)

V roce 2008 mám už dohraných 15 adventur, tak proč ne šestnáctou? So Blonde jsem totiž kdysi zkoušel, ale nebavilo mě to. Pitomá blondýna mě lezla na nervy, přišlo mě to o ničem a nevtipné. Moc jsem od toho napodruhé nečekal... a po dvou nonstop propařených dnech se moje hodnocení zastavilo až na nečekaných 80%.

V karikovaném obrázkovém intru vidíte sedmnáctiletou blondýnu Sunny, která spadne z výletní lodi a probouzí se na ostrově jak z Monkey Islandu (který je tu ostatně i zmíněn). Tropický ráj, pirátská loď, malé městečko, džungle, domorodci, voodoo, plejáda postaviček a v pozadí další pirát One-Eye. Sunny nic z toho nechápe, věří že je v nějaké tématickém zábavním letovisku, neustále se dožaduje hotelu, obchoďáku, telefonu a dalších vymožeností. A i když ji dojde, že je na ostrově, kde se zastavil čas někde v 17. století, s úžasnou naivitou poučuje místní o technice a starostovi Juanovi nasazuje do hlavy brouka v podobě moderního letoviska.

Sunny je zkrátka na ránu, je to povrchní, rozmazlená, zbohatlická pipka, která spoustu věcí neví... ovšem rozhodně není blbá. A je ji jen 17. Co mě příjemně překvapilo, že se v průběhu hry mění - nesobecky zařizuje svatbu, začne ji záležet na ostrově i lidech a uvědomuje si, že turistické středisko není až tak dobrý nápad. Mění se i ostatní, zhruba v půlce hry se ji dosud přátelští lidé pokusí obětovat, vývoj má ke konci třeba i pomocník hlavního záporáka. A z vtipné adventury se stává nečekaně solidní příběh se spoustou otázek - proč se na ostrově zastavil čas? Proč One-Eye všechny ovládá a kdo je tajemný strážce ostrova?

Grafika je celkem příjemná, hraje pohodová a humor? Kromě "blond" reakcí hází Sunny filmové narážky, občas přijde překrásně absurdní scéna (Titanic), nečekaný odkaz na film (Ni!) nebo na hru (pastička z Prince of Persia písečná trilogie).

A i herně je to nečekaně hutná adventura. Hned od začátku se Vám otevře spousta lokací na ostrově, které hra postupně doplňuje o další předtím nepřístupná místa. Každá lokace je po okraj zaplněná aktivními místy a díky bohu je tu moderní tlačítko na jejich zobrazování. A je to taková pastička na hráče, protože 99% těch míst je k ničemu; stejně jako pár předmětů v inventáři. Namísto bezhlavného zkoušení se vyplatí spíše poslouchat komentáře Sunny nebo oběhnout lidi/lokace co je kde nového. Hra Vás docela vede, ale ke konci to začíná být poměrně brutál a návodu jsem se nevyhnul.

Je tu pár rozsáhlých úkolů na jednom místě či shánění ingrediencí... většinou s vtipným výsledkem. Opravu potrubí děláte aby se hrdinka vykoupala, v jiné fázi sháníte po všech čertech ingredience na přípravu kapučína :) Zahrajete si za další postavu a nebo příšerku Maxe, plníte 4 vedlejší úkoly pro tajný konec. A namísto puzzlů je tu obrovské množství poměrně jednoduchých leč zábavných miniher.

Co je otravné? Nekonečné běhání přes milion obrazovek... hra má sice mapu, ale ta není interaktivní. Mezi lokacemi jsou navíc nahrávací obrazovky, které to ještě více zdržují. Postavy si žijí vlastním životem, což je logické, ale neustále sháníte kde kdo zrovna je (a běháte a čekáte na load).

Za to obrovské množství práce vás hra odmění několikrát větveným koncem, který závisí na několika rozhodnutích a také na tom zda jste našli 4 tajné předměty. Přičemž konec kdy se vrátíte domů je jen jeden a má nečekanou pointu - vše byl jen sen v komatu.

Co dodat? Čekal jsem nevtipnou hovadinu a dočkal se nečekaně dlouhé, hutné, poctivé adventury s místy parádním humorem a na podobný styl solidním příběhem. Proto 80%.

Cestu do středu Země jsem koupil na GOG za necelé euro v dobré víře, že se dočkám klasické 2D adventury s relativně moderní grafikou, ovládáním a navíc dobrodružným příběhem podle Verneovy klasiky. Po spuštění se objevilo pěkné menu v podobě retro-futuristické ponorky, následovalo celkem povedené intro, krásná hudba a relativně příjemná grafika; kterou v průběhu hry provázely opravdu nádherné animace.

Do rukou jsem dostal moderní a sympatickou novinářku Arianu s foťákem a laptopem na sbírání a analýzu dokumentů, fotek a emailů, která ve vrtulníku zkoumá krajinu na Islandu. Po přistání je ale vrtulník zavalen balvany, Ariana po krátkém bloumání zahučí do nitra sopky a probouzí se ve známého Verneovském podzemním světě.

A příběh nezklamal ani v nejmenším. Ariana zjišťuje, že pár dobrodruhů následovalo knižní výpravu do nitra země, objevili že byla postavená na skutečné události a založili zde rostoucí kolonii. Lidi se snaží svůj svět utajit před tím venku, kromě nich jsou tu obří houby, stále přežívající dinosauři nebo třeba moudří obři, kteří ovládají něco jako magii. Proč je ale v podzemí jiný rok? Proč se lidi bojí invaze z vnějšího světa a tvrdí, že na povrchu zuří válka? A co s tím má společného rostoucí těžba diamantů? Ariana se snaží jen dostat domů, ostatně je to první otázka na kterou se ptá všech a dostává všude stejnou odpověď - cestu ven nikdo nezná. Přitom ale odhaluje obrovské spiknutí, které dokazuje spoustou dokumentů... a nebo třeba magickým orbem.

Zkrátka příběh je moc fajn sequel klasického románu. V šesti obrovských kapitolách se ženete dopředu, debatujete, sbíráte důkazy a hledáte cestu domů. Jsou tu i dva konce - na konci čtvrté kapitoly se můžete rozhodnout vrátit domů a nebo vše poctivě dořešit. Spolu s příjemnou grafikou je to ale jediný důvod proč 60%, hratelnost je doslova za trest.

Hned po spuštění a pobrání pár věcí jsem se zasekl na tunelu, kam hrdinka odmítala vejít se slovy "ještě nemůžu odejít". Prohledal jsem okolí, vzal zapomenuté dráty, zkusil všechno na tunel a nic... takže návod a ahá zapalovač se musí aktivovat. Během prvních pár obrazovek jsem se zasekl na vodě, která se dala nabrat jen na jednom pixelu, jednopixelový písek se objevil na místě kde nic předtím nebylo, na haluz jsem našel jednopixelové dláto. Dva předměty šly zkombinovat až po určitém triggeru, na jednom místě musíte něco použít na věc, která se nijak nehlásí. Hrdinka si neustále sundává rukavice, předměty v inventáři mění pozici při pokusu o kombinaci a vrchol bylo zjištění, že hra sama přeskočila puzzle. Následoval rage uninstall a ke hře jsem se vrátil až za 3 dny.

A tak to pokračuje celou hru. Pixelhunting v kombinaci s objevujícími se místy, které předtím nebyly aktivní, občas logické, občas šílené kombinace doplněné několika puzzly. Původně přímočarý postup se mění ke konci v šílený backtracking a vracení se do několikrát projitých míst, kde se neustále objevují nové věci... a tak běháte sem a tam desítkami prázdných obrazovek.

A pohyb je nakonec ten největší průser. Cesty (kurzor měnící se na stopy) jsou důmyslně schované, tak důmyslně že i když je najdete, tak z určitých úhlů na ně odmítá Ariana reagovat. V jiných případech jsou schovány ještě důmyslněji a kurzor se vůbec nezmění, takových cest je zhruba třetina. Naprosto neskutečné jsou v tomhle doly, které jsou jednoduchou chodbou ve tvaru písmene L, ale dostat se dál je doslova utrpení. Občas přijde pochod na místě, točení se dokola nebo tam a zpět a v několika případech jsem Arianu totálně zasekl tak, že musel pomoc load. S něčím podobným jsem se naposledy setkal v Lure of the Temptress, ale to byla hra z roku 92.

Frogwares nepotěšili, chtěl jsem se někdy pustit do série Sherlock Holmes, ale po tomhle se mi vůbec nechce. Pěkný příběh v pěkné grafice, ale hratelnost absolutně neodladěná.

Na Amerzone jsem se chystal už dlouho hlavně kvůli adventurní legendě Sokalovi, ale odrazovalo mě 3D zpracování a absence titulků. Na druhou stranu, hra byla za pakatel na GOGu, čímž odpadlo laborování s nastavením. Tak jsem si řekl, že to zkusím... no a za 4 hodiny dohráno.

Amerzone je složitá na hodnocení. Hned od začátku se mě snažila všemožně odradit - hrůzostrašně rozkostičkované animace, tmavý vizuál ve kterým jsem marně lovil jak cestu, tak skryté věci. Mizerně srozumitelné dialogy bez titulků, k tomu mizerně čitelné ručně psané texty. V první ze sedmi kapitol jsem se ztrácel vlastní nepozorností (heslo k počítači, kód do hydrofloatu, výtah)... takže jsem si říkal, že jsem na 3D adventury prostě blbej a neumím je hrát a hodnocení nebude nic moc.

Nevím jak to, ale začalo mě to bavit. Možná proto že hra se zjednodušila/začalo mi to jít, možná pro zvláštní Sokalův talent vtáhnout mě do svého světa.

Alexandre Valembois byl někde v 30. letech na výpravě do fiktivní, polofantasy země Amerzone, spolu s ním cestovali nadšenec Alvarez a misionář Mackowski. Usídlili se mezi domorodci, Valembois se zamiloval do Yékoumani a žil v idylce. Když se ale dověděl o posvátném vejci bájných bílých ptáků, přemohla ho touha po slávě, na svou lásku se vykašlal, posvátné vejce ukradl a vrátil se do Evropy. Namísto slávy přišel výsměch, výčitky svědomí a také marná touha se vrátit se a vše napravit. Z Alvareze se stal banánový diktátor, který ho zpět nepustil. Před svou smrtí vypoví svůj příběh novináři, který se rozhodne s upraveným obojživelným plavidlem jeho pouť dokončit.

Hraje se to podobně jako Atlantis - plně 3D prostředí s předpočítanými skoky a na každém z nich naprosto volné rozhlížení s pevným kurzorem uprostřed, kterým se snažíte ulovit občas dobře skryté předměty. A k tomu řešení spíše nenáročných a logických úkolů a puzzlů, většinou s cílem dostat se někam dál. Sokal už tady použil "automaton" ze Syberie - mnohoživelný hydrofloat, něco mezi plachetnicí, ponorkou, člunem, letadlem a vrtulníkem :) Do něj musíte shánět palivo, diskety a také souřadnice pro další cestu, tedy něco jak když jste v Syberii natahovali vlak. A cesta Vás vede stále hlouběji do divočiny a do nereálna. Hratelnost nabízí pár parádních zážitků - procházku po mořském dně či naprosto úžasný přesun člunu pomocí harpuny.

Ale tohle není o příběhu ani o hratelnosti. Je to o zvláštní atmosféře, kterou Sokal dotáhl na 100%. Retro-futuristická technika, úžasné krajiny (močál, vodní kanály), scény s podivnými tvory, přes nízkou technickou kvalitu občas strhující animace. Je to o zvláštním mixu pohádky a reality, o pocitu smutku, nostalgie, o místech kde se zastavil čas, o úžasu z objevování. Nečekaně mě zasáhlo objevení hrobu Yékoumani, která se v 21 letech utrápila žalem z odchodu své lásky. Závěrečná scéna je překrásnou tečkou za touto výpravou.

Je to prostě umělecko-pohádkový zážitek a dá se říct, že spousta z toho, co jsem miloval v Syberiích je už v Amerzone. Samozřejmě že Syberie byly herně i příběhově trošku jinde a tohle si objektivně zaslouží méně, ale k čertu s tím. Když vidím to nízké hodnocení tady, tak si nadhodnotím a trošku to pozvednu :)

PS: Trošku morbidní je, že skoro každý s kým promluvím do pár sekund poté zemře.

Rok 2001 podruhé, tentokrát s Mystery of Druids. Navzdory zdejšímu malému počtu hodnocení si pamatuju recenze, pobavila mě diskuze, kde tomu někdo na základě youtube videa vyčítá bizár, aniž by hru hrál. A pak je to od House of Tales, autorů nadprůměrných Moment of Silence a Overclocked. A druidi mě dali fakt zabrat! Moc často se nestává, abych adventuru hrál tři dny... sice v sobotu jsem to jen chvíli rozjížděl a dneska zhruba po hodině a půl dojel, ale neděle komplet zabitá. Mystery of Druids je obrovská, hutná a pekelně těžká adventura, až se mi nechce věřit, že je to prvotina stejných tvůrců, kteří v 15 Days prakticky rezignovali na jakékoliv hraní.

V Londýně řádí vrah, který za sebou nechává jen hromádku vyčištěných kostí a žádné stopy. Poté co případ katastrofálně zbabrá jeden rádoby detektiv přidělí šéf Scotland Yardu úkol Brentu Halliganovi, mírně šupáckému a neprůbojnému detektivovi. Po pár výsleších a konzultaci stop se rozplývá iluze thrilleru se sériovým vrahem a stopa vede ke kultu neo-druidů, kteří chtějí vzkřísit dávnou slávu a pomocí temných rituálů znovu vládnout světu. Jakkoliv to zní a v detailech působí béčkově, je to po většinu času příběh jak řemen. Pátrání je to pomalé, velice popisné a plné sáhodlouhých rozhovorů. Ty se sice větví poněkud nešťastným způsobem jak už zmiňují kolegové, ale s trochou trpělivosti se dají proklikat všechny možnosti... a musím říct, že mě v téhle hře většinou bavilo si s lidma povídat.

Pátrání vedete v archivech, knihovnách a rozhovorech se starými profesory; k ruce brzy dostanete atraktivní antropoložku Melanii Turnerovou, za kterou si pár pasáží i zahrajete. Neo-druidi nejsou žádní nazdárci, ale nejmocnější lidi z Anglie na které je zákon krátký, neštítí se magie ani kanibalismu a hra k dokreslení toho používá občas nepovedené, občas naopak hrůzostrašné animace (ta noha brrr!!!). Ve SPOILERECH odstavec o pasáži, která přijde za zásadním zvratem.

Do té doby víceméně v realitě ukotvený příběh dostává v půlce šokující zvrat - Brent usoudí, že v současnosti nemá šanci druidy zastavit a je potřeba zastavit původní rituál před 1000 lety... a tak se vracíme časem do středověku. A ten se tvůrcům opravdu podařil - hned po příchodu dostane Brent pěstí a skončí jako špeh v base, zatímco Melanie je jako ženská uklizená do kuchyně :) Všude je špína, bordel, burani, arogance moci a jediný rozumný člověk nosí druidské roucho. 

Zkrátka mě to moc bavilo už od prvních dialogů - takový ten pocit, když hrajete pořádně hutný, mysteriozně hororový příběh rozebraný ze všech stran. Pár zvratů, šokujících scén, přesahy do historie, detaily typu že druidi nebyli všichni zlí. Troška romantiky, troška ňoumovství hrdiny - s tím si totiž kdekdo vytře zadek a z jeho placky si nic nedělá... nejhorší v tomhle je knihovnice, která svoji "ochotou" jako by vypadla z libovolného českého úřadu. Žádný bizár se nekoná, v tomhle souhlasím s kolegy... těch pár ujetých kombinací či hajzlovinek co hrdina udělá najdete prakticky v každé adventuře. OK, sůl co rozpustí hrobku je už trochu moc :)

Grafika je sice mírně zubatá, ale plně profi, občas působivá (ruiny hradu a hřbitov). Ve verzi z GOG se nekonaly žádné pády do Windows ani žádní levitující kolegové :)

Hratelnost je ovšem tak tuhá, že to zabíjí i jinak velice zajímavý příběh. Kromě mapy a pohodově řešeného inventáře a používání předmětů je to stará škola se vším všudy. Tuna balastu všude kolem, který nemá reálné využití, předměty které z inventáře nemizí do konce hry a z 99% je už nebudete potřebovat (ovšem pak přijde to 1%), nepostřehnutelné a schované cesty, puzzly s nulovou či falešnou nápovědou, falešné stopy (tohle možná vezmu později). A PIXELHUNTING! Aktivní místa schovaná tam, kde kliknete jen omylem (vršek skla auta), aktivní místa schovaná v jiných/poblíž jiných aktivních míst (spodní část lodi). To vše umocněné tím, že místa se nehlásí a kurzor jen velice nenápadně mění tvar. V knihovně jsem tvůrce proklínal (zapomenutý drátek). Pak přišel klášter s asi 30 obrazovkami po okraj narvaný zbytečnostma, pár důmyslnými schovávačkami a šílenými kombinacemi. Když jsem tam hodiny bloudil, přemýšlel a pak už jen tupě zkoušel všechno na všechno, došlo mi, že dva dny na dohrání stačit nebudou... a můj zájem o příběh se vytrácel.

I přes hodinové snahy vyřešit zákys jsem do návodu jsem koukal častěji než obvykle, některé věci jsem ani nezkoušel zvládnout sám (labyrint vchodů). A nakonec přišlo finále, které v tolika ohledech nedává smysl (slib, návrat v čase, zmizení druidů), že ho nemá ani cenu rozebírat. Navíc je tu jedna tentokrát oprávněně zmiňovaná bizarní scéna (nůžky), která může dávat smysl tak maximálně psychopatovi.

Každopádně až na mizerný konec a až otravně tuhou hratelnost opravdu nadprůměrná adventura s parádně vymyšleným příběhem, který stojí za zahrání.

PS: Hrdina má v knihovničce knížku o lovci duchů Johnu Sinclairovi! Tím mě autoři udělali obrovskou radost, protože jsem si vzpomněl na ty desítky hodin co jsem strávil ve škole čtením těchto hororových paperbacků :)

Jazz and Faust jsem si sehnal hlavně proto, že za rok 2001 mám dohrané jen 4 adventury, z toho dvě české freewarovky a Runaway, který mimo Španělsko vyšel až o dva roky později. A nezdálo se mi to tak strašné, jak popisují musa a Pavloun. První pokus s českou verzí z Game 4U dopadl tedy přímo katastrofálně. Hra neustále padala, sekala se, v půlce hraní za první postavu se rozbila definitivně a po sebrání džbánu s hadem a pokusu odejít z obrazovky spadla, stejně skončily i pokusy nahrát starší pozici. Takže uninstall, jenže druhý den mi to vrtalo hlavou, zkusil jsem anglickou verzi z LegendsWorld, nainstaloval jsem oba patche, spustil dle instrukcí v kompatibilitě pro Windows 98 a hra šlapala jak hodinky.

Hra je zasazena někde do minulosti na blízký východ a v jejím centru jsou dva kapitáni. Poctivý Faust pátrá po krásné dívce, nepoctivého Jazze zajímá poklad. Na začátku si vyberete jednoho z nich a procházíte pět lokací, na jejich konci je jak poklad, tak dívka. A při prvním hraní taky deus ex machina v podobě ducha co Vás vrátí v čase, která Vás donutí Vás zahrát si ještě za druhou z postav. Obě postavy prochází stejná místa, ale úkoly mají jiné - třeba Faust úvodním městem jen tak prolétne, zatímco Jazz se zaplete do vyšetřování vraždy a celkově je hra za něj náročnější. Jazz a Faust se párkrát setkají, jejich příběhy se mírně doplňují, ale klíčové události jsou vyprávěny jinak. Opět - nezdálo se mi to tak zlé, jak popisují kolegové, mě podobné střídání postav na stejných místech docela baví. K tomu trocha magie, trocha násilí, občas někdo zařve. Co je špatné jsou detaily - naprosto sucharské, nevýrazné postavy, fádní dialogy, hře chybí jak humor, tak dobrodružný šmrnc či epičnost, které mám na podobných příbězích rád.

Hratelnost je tak napůl. Práce s inventářem rozhodně špatná není - prostě vidíte jen jeden předmět, ale vzhledem k tomu, že jich máte vždy jen pár to ničemu nevadí. I u používání na okolí je celkem jasné co bude aktivní místo a co slouží jen jako dekorace k dokreslení okolí. Nejste zahlceni krámama, ani nic nedělajícími aktivními místy, oceňuji rovněž běhání pomocí dvojkliku a celkem logické kombinace.

Co je mimořádně otravné? Spousta a spousta pixelhuntingu v tom se autoři přímo vyžívají. Spousta předmětů se navíc objevuje až potom, co s někým promluvíte... v půlce případů se něco stane aktivním, v té druhé se na tvrďáka objeví něco, co tam předtím nebylo; jedna z postav to dokonce ironicky okomentuje. Ty objevené předměty bývají dost často na pár pixelů a v lokacích, kde není vidět na krok (dělové koule a klec v přístavu, dlaždice ve vězení atd... ). Za Fausta hra ubíhá celkem svižně a ani si toho nevšimnete, ale za Jazze se těchto prasárniček drží po celou hru, takže po příchodu do nové lokace rutinně prozkoumáváte milimetr za milimetrem vše co jde... a pak znova a znova.

No a grafika, tady musím souhlasit s ostatními. Grafika je vskutku odporná. Rozplizlá, fádní, ošklivě nakreslená, utopená v temnotě. Ještě pozadí se zavřením očí dejme tomu, ale postavy a animace jsou hrůzostrašné... člověk by u hry z roku 2001 už čekal nějaký lepší standard. A to hraju na starém 19palcovém monitoru, neumím si představit jak by to vypadalo na něčem větším; navíc soudě dle obrázků to nevypadlo nic moc ani v té době.

Výsledek? Hnusně vypadající, příběhově průměrná a slušně hratelná adventura s pár zajímavými principy a pár otravnostmi, které v té době ale byly docela běžné. 60%.

Chata kocoura Leopolda byla od stejných tvůrců jako Clay Agent, tak jsem ji zkusil a navzdory pouhým sedmi obrazovkám mě nakonec zabrala přes tři a půl hodiny, tři nakouknutí do návodu a pocit ztráty času.

Je to prostě pro úplně nejmenší... v některých adventurách máte epické příběhy... tady pomáháte dvěma myškám stavět past na kocoura. Já zkousnu ledaco, ale tohle už bylo moc, navíc pointa byla jak z Warners Bros animáků. To vše v relativně laciné grafice... ale tak dobře, byl to amatérský pokus jednoho člověka, takže grafiku nechám grafikou.

Navzdory zaměření na nejmenší je hratelnost čiré 90s peklíčko.

Už ovládání je podivné - přepínáte z jedné myšky na druhou a dotyčná myš pochoduje pouhým pohybem kurzoru. Což je nepříjemné, když potřebujete zkoumat okolí a myš Vám překáží ve výhledu. Když kliknete ke kraji obrazovky, obraz se otočí a myši přejdou do další obrazovky; totéž se děje uvnitř pokojů, které tak můžete vidět ze čtyř pohledů. Neobvyklé, ale relativně originální ovládání to uznávám. Pochválit se dá i jedna arkádová minihra, sbírání papírů s plánem a vzpomínka na Tamagotchi (kterou jsem nechal klidně spát). 

Ten zbytek je ale ještě šílenější. Pod kurzorem se vůbec nic nehlásí, takže pixelhunting má pré a i když proklikáte každý milimetr obrazovky, všechno najdete a zázrakem vyřešíte většinu hádanek, stejně zakysnete. Jsou tu opakované činnosti, každá myška totiž umí něco jiného a když i tohle zvládnete, čeká vás ještě spolupráce. Spousta věcí jde udělat jen tak, že myši nastavíte na milimetr přesně a něco uděláte. Třikrát se mi podobný zákys podařilo vyřešit, poprvé úplně na haluz, ale nakonec musel pomoc dvakrát návod (šňůra, kolíček). To třetí nakouknutí se týkalo pušky s náboji, které musíte zkombinovat na přesně určeném místě, aby se něco stalo.

Je to něco jako Goblins, ale tam ta spolupráce byla zábavná a humor vtipný, tady je to spíše otravné, infantilní a tuhé na ovládání. Spolu s nulovou motivací to dohrávat do konce jsem se moc nebavil. Chtěl jsem dát 50% a nekazit rating, ale víc než na 40% to pro mě nebylo.

A ještě jednou rok 2002, tentokrát s Agentem Hlínou. Ten na mě vyskočil, když jsem za daný rok koukal na dohrané/nedohrané adventury a připadal mi jako poměrně bezproblémová záležitost pro rozehrání.

Hned na začátku jsem ale měl chuť to vypnout. Intro se trhá, je ohyzdné a sledujeme v něm nějakého ruského mužika, který odpálí kulečníkovou kouli na planetu a vyšle pro ni hliněného vojáka, aby ji přinesl. Po spuštění hry na mě vybafla ošklivá hliněná grafika a snad nejhnusnější titulní hrdina, za jakého jsem kdy hrál. A aby toho nebylo málo, tak hned v první obrazovce jsem se dvakrát zasekl a musel koukat do návodu, protože pixelhunting. Musíte objevit přesné místečko na zemi kde postavit "skokánek" a ještě trefit přesné místo na provazu pro přerušení; navíc aktivní místa se hlásí jen změnou kurzoru.

Jakoby chtěl autor hráče začátkem hry odradit, protože potom to jde už jen nahoru. Příběh sice neexistuje, ale na grafiku jsem si zvykl a nakonec mě připadala celkem zajímavá a relativně originální. Relativně proto, že si to půjčuje od mnohem hezčího Neverhoodu, ale i tak mě některé obrazovky přišly celkem fajn.

A nahoru jde i hratelnost, která si zase půjčuje ze série Gobliiins. 32 kratičkých obrazovek, kde musíte vyřešit většinou jednoduchý úkol a otevřít si cestu dál. Když jsem pochopil, že musím pomalu prošmejdit myší i stěny a podlahy se z toho stala jednoduchoučká pohodička, která se obtížnosti Goblinů ani neblížila. Max dva až tři předměty v inventáři, které se dají používat na sebe i na hrdinu a většinou max 1-2 úkoly. Občas jsem se trošku zasekl, ale obrazovky ubíhaly jedna za druhou a jediné další nakouknutí do návodu byl šachový kódový zámek.

Humor je takový dětinský, ale obrazovky jsou poměrně originální. Čeká Vás třeba střílečka na vyskakující panáky, nastavování sprchy, něco ve stylu "vlk chytá vajíčka" nebo volba ze tří cesty (projít musíte stejně všechny). Nejvíce mě pobavila klávesnice počítače s DOS promptem, kde jsem byl jako retro hráč a pamětník jako doma :)

Každopádně byla to kravinka pro děti, spíše sbírka logických miniher než pořádná adventura, ale ničím neurážející. Jediné další mínus - obrazovky ubíhaly tak rychle, že za necelé 2 hodiny bylo hotovo. Nu aspoň jsem u toho zas nestrávil celou noc. 60%

Tony Vočko je taková česky působící hra, ať už namluvením, grafikou nebo humorem, která ale mate tělem, protože je ve skutečnosti z Itálie. Pustil jsem se do ní, protože slibovala naprosto tradiční adventuru bez jakýchkoliv experimentů se zobrazením či ovládáním... a dala mi zabrat. Tak moc, že jsem ji pustil někdo v neděli kolem poledne... a skončil v pondělí o půl šesté ráno, tři a půl hodiny před vstáváním do práce :)

Tony Vočko je opravdu stará škola se vším všudy, tak moc že jsem si vzpomněl na na své adventurní začátky a Koutek zoufalců ve Score v devadesátkách. Po úvodním rozkoukávání Vás vykopne do megalomanského zábavního parku, kde je snad 30 obrazovek a na každé z nich 5-10 aktivních míst. Po úvodním prolezení a prozkoumání všeho všemi možnými způsoby (prohlédni, mluv, použij, seber), prokecání všech ujetých postaviček jsem měl v inventáři cca 20 krámů bez sebemenšího ponětí co s nimi dělat... a nastalo klasické zkoušení všeho na všechno, občas proložené tím že jsem v záchvatu škodolibosti na něco přišel (skejt na rohožce, toast se žvýkačkou vs. otravný papoušek).  

Hra nehází žádné zásadní klacky pod nohy (mimo jedné neviditelné cesty), dokonce tu skoro není ani pixel hunting, ale jinak je to typická 90s šílenost. Všechno to oblékání psů a používání opic na pumpy najdete i tady (např. použití lasa na trs trávy). Drtivá většina aktivních míst je k ničemu, totéž i spousta předmětů a snad 99% kombinací se dočká výsměchu v podání titulní postavy. V bloudění Vám naštěstí pomůže solidní automapa s možností teleportace. Podobný styl adventuření mě jednou za čas docela baví, ale bohužel podobně retro je i zbytek hry.

Grafika je čistá, barvitá, karikovaná, ale těžce devadesátková a příběh totéž. Tony Vočko je soukromý detektiv, kterému unesou jeho růžového psa/tapíra a toť z příběhu vše. Na konci přijde celkem vtipné odhalení motivace padoucha, ale jinak příběh prakticky neexistuje, vše je podřízeno humoru. Hrdina je ohyzdný, mrňavý skřet s ukňouraným hlasem a mimořádným sklonem k trapnosti a otravnosti. Něco jako ošklivější brácha Larry Laffera, který má navíc také sklony k intelektuálním přednáškám a moralizování... zvířátkům se neubližuje, násilí a vandalismus jsou špatné, maso se nejí, v jedné chvíli přijde přednáška k hráči o škodlivosti kouření. Až jsem si musel u toho zapálit :) V kontrastu s tím působí pár věcí, kdy se naopak někomu ublíží velice brutálně (benzín do studny přání, gargoyl na šaška). Ostatní postavy jsou galerie exotů, kteří využijí každou možnost Tonyho ponížit, což ho ovšem ani na chvíli neodradí.

Místy je to vtipné, celkem jsem se i bavil, ale časem začnou být ty hlášky a komentáře neúspěšných pokusů spíše otravné. A ač mě to herně bavilo a oceňuji tu rozsah hry, motivace k dohrání kvůli otravnému hrdinovi a nulovém příběhu byla minimální, proto 65%.