Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Gray Matter

Jane-J

79
82 hodnocení Platformy
Žánr:
adventura > 2D adventura *
adventura > 3D adventura
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
22.02.2011 PCX360
Vývojáři:
Vývoj nové hry od slavné scénaristky stojící za populární sérií Gabriel Knight či třetím dílem Police Quest, Jane Jensen, provázelo mnoho odkladů a změn vývojářů. Gray Matter byl prvně ohlášen v roce 2003 jako projekt Jane-J, a k jeho vydání mělo dojít o rok později. To se ale nepodařilo, a tak došlo k výraznému zpoždění a ohlášení až na začátek roku 2008. Aby už tak nebylo málo problémů s vývojem, během dokončování prací byl vývoj předán od maďarského studia Tonuzaba západněji k vývojářům z WizarBoxu. Těm se nakonec podařilo hru dokončit, nutno však dodat, že ani je menší komplikace neminuly, ať už jde o původní obavy z opoždění anglické lokalizace.

Gray Matter je klasickou 2.5D adventurou s moderní grafikou splňující všechny současné standardy. Mimo Jane Jensen se na hře podílí i skladatel Robert Holmes, jenž složil pro všechny tři díly Gabriela Knighta vysoce uznávané soundtracky. Přítomny jsou dvě hratelné postavy. Američanka Samantha "Sam" Everett, studentka se zálibou v předvádění kouzelnických triků, která momentálně projíždí Evropou, aby se zde mohla naučit nové triky a také pokračovat ve studiu na Oxfordu. Druhou hratelnou postavou je David Styles, neurobiolog na Univerzitě v Oxfordu, jenž provádí výzkum anomálií. Po smrti své manželky je také čím dál tím více nepřístupný.

Příběh začíná v klasickém anglickém panství Dread Hills House v Oxfordu, kdy se před usedlostí obývané právě doktorem Davidem Stylesem nečekaně objeví Samantha. A jelikož Styles právě shání asistentku pro výzkum, dohodne se se Sam. Jejím prvním úkolem je najít šest dalších dobrovolníků z Oxfordské univerzity, kteří by byli ochotní pomoci neurobiologovi Davidu Stylesovi. To se zanedlouho povede, a tak se může přistoupit k samotnému pokusu. Ten zpočátku probíhá podle plánu, ale poté přichází série nepředvídaných událostí.

Gray Matter vyšla také mimo PC i na Xboxu 360.


Poslední diskuzní příspěvek

Fingon (komentář): Gray Matter, černá můra pro Jane. Práce na hře začala v roce 2003, kdy to měl být klasický velký projekt za velké peníze…

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Adventury jsou jediným žánrem, u kterého jsem využil celou škálu hodnocení na DH. Čekal jsem jen na titul, kterému bych udělil hodnocení nejvyšší a tím titulem je právě Gray Matter, což je zároveň i moje stá odehraná adventura. Oproti zdejším adventuristům jsem samozřejmě žabař, ale pro mě osobně je ta stovka menší milník a doufám, že dvoustovky dosáhnu daleko rychleji.

Skvělý příběh se začal odvíjet v Anglii poblíž Oxfordu, kde jsem v kůži Samanthy Everettové využil situace a dostal se do ponurého sídla Dread Hill. Hned ráno však bylo jasné, že se původní přespání na jednu noc malinko protáhne a já budu tak moci lépe poznat nejen pána domu, tajemného doktora Davida Stylese, ale také nedaleký Oxford, zčásti tvořený podle skutečných míst. Jak Sam, tak i Davida jsem si po čase opravdu oblíbil a hrálo se mi dobře za oba tyto jedinečné a uvěřitelné charaktery.

Protože byla hra vyvíjená asi sedm let, tak jsem se ocitl v roce 2005 namísto roku vydání, jak je u většiny podobných her zvykem, ale i tak mě překvapilo, že Sam nemá vlastní mobil, který se již v té době dal pořídit za rozumné peníze. Musel jsem si tedy jeden půjčit a potěšilo mě, že jsem při zkoumání jeho funkcí narazil na klasického hada. Když už zmiňuji ten dlouhý vývoj, tak ten je na hře opravdu znát, a tentokrát to myslím v pozitivním smyslu slova. Gray Matter totiž díky tomu obsahuje spoustu ověřených principů, které se za ta léta začaly v adventurách objevovat a těm špatným se snaží vyvarovat.

Lokací není mnoho a interaktivních míst také ne, a to je přesně to, co mi v adventurách sedí nejvíce. Nepřeberné množství obrazovek s bezpočtem interaktivních míst přímo nesnáším a často se ve hře zbytečně ztrácím. Tady je ale lokací tak akorát a navíc mají na mapě různobarevné názvy podle toho, jestli v nich lze splnit nějaký hlavní či vedlejší úkol anebo v je v dané kapitole již není třeba navštěvovat. Stejně tak procentický postup plnění jednotlivých úkolů byl skvělou pomůckou, jak na tom zrovna jsem.

Potěšily mě i odkazy na Alenku v říši divů či Harryho Pottera, tedy díla, která jsou s Anglií téměř nerozlučitelně spjata, a i když Alenku zrovna dvakrát nemusím, tady svůj význam měla. Téměř statická videa jsou parádní, a když mi náhodou něco uniklo, využil jsem skvělé možnosti znovu si je pouštět v jinak trochu nepřehledném deníku. Nesmím také zapomenout na kouzlení pomocí příručky magie, které je ve hrách vcelku netradičním prvkem, ale já si jej oblíbil hned při prvním triku.

Snad jediný menší zápor vidím v běhu Samanthy při dvojkliku myší, protože předpokládám, že úmyslem tvůrců nebylo vytvoření takových zvláštních pohybů, které mě téměř pokaždé rozesmály. Přitom David běhá úplně normálně, takže nechápu, kde nastal problém. Tahle maličkost ale absolutně nemůže snížit kvality, jaké Gray Matter jednoznačně má. Prosím víc takových adventur.

Pro: příběh, Dread Hill, Oxford, Samantha, David, označení lokací, procentický postup, odkazy, kouzlení, videa

Proti: směšný běh Samanthy

+38
  • PC 80
Gray Matter jsem si šetřil dlouhou dobu s očekáváním, že až tuhle adventure jednou rozehraju, že to bude pecka. A opravdu jsem dostal dávku velice kvalitního adventuření. Je tu však jedno ALE…

Začněme však klady. Ze všeho nejvíce mě potěšily skvěle napsané postavy a filmové podání celého příběhu. Po dlouhé době jsem měl pocit, že postavy, za které hraji, by mohli být reální lidé a dokázal jsem se s nimi sžít (tohle mi u her zatím dost chybí). Postava Davida Stylese ve mně dokonce vyvolala pocity nefalšovaného nadšení. Díky špičkovému dabingu Tima Curryho je to sympaťák každým coulem. První krůčky jsou trochu nejisté, ale atmosféra je dostatečně mysteriózní, hudba atmosférická, dabing výtečný. Po stránce hratelnosti také nemám co vytknout – málokterá adventura má tak logické postupy jako právě Gray Matter, kdy při troše snahy není potřeba návod prakticky po celou dobu hraní. Jednoduše řečeno je hraní příjemné, plynulé a bez otravných zákysů.

Ale nebylo by to asi ono, kdyby mě něco nenaštvalo. Na hře mě vadil jeden její vcelku podstatný prvek – magie. Dost mi vadilo neustálé ředění hutného a místy hodně mysteriozního děje otravnými hádankami (ve kterých jsem se často ztrácel na dlouhé minuty) a celá zápletka okolo Daidalova klubu mě strašně rušila od soustředění se na hlavní dějovou linku. Vše vyvrcholilo v poslední kapitole, která mě vyloženě naštvala. Připadal jsem si jako v jiné hře a prostě mi to nesedlo. Naopak samotné zakončení zachránilo situaci a logicky vše vysvětlilo, což mě hodně potěšilo (v poslední době je důstojných zakončení jako šafránu).

Verdikt: Gray Matter rozhodně doporučuji. Kvalit série Posel smrti, jak jsem si zprvu myslel, to sice nedosáhlo, ale i přesto jde o povedenou mysteriozní detektivku lehce šmrncnutou sci-fi.

Pro: napínavý příběh, skvěle napsané postavy, jejich dialogy a reálné chování, výborný dabing a atmosférická hudba, pasáže za dr. Davida Stylese (civilnost, romantika), na adventuru vcelku pěkná grafika

Proti: celá linie týkající se magie mi vůbec nesedla, docela zdlouhavé loadingy

+31
  • PC 85
Napriek tomu, že žáner adventure nie je ani zďaleka mŕtvy, ako by si mainstreamoví hráči mohli myslieť, adventúr ktoré by rozoberali nadprirodzenú/mysterióznu tému a zároveň sa zameriavali na postavy, nikdy nebolo a nie je dosť.

Príbeh Gray Matter možno rozdeliť na dve časti, v ktorej primárnou tou je výskum Doktora Stylesa a okolnosti s tým súvisiace a sekundárnou kúzelnícky klub. Hlavný príbeh ma nadchol premysleným scenárom, veľmi uveriteľnými postavami (majú svoje chyby, klady i zápory, ich reakcie na dejové zvraty či iné momenty nepôsobia umelo, apaticky alebo predramatizovane), kde azda najväčšiu prácu stálo to, ako dynamicky nechať hráča postavy spoznávať, meniť svoj postoj voči nim. napr. pri Stylesovi som si pôvodne vravel, že nielen vďaka dabingu je to arogantný nervák, ale postupom času sa odhalovali aj iné stránky jeho osobnosti, čím jeho charakter i hlas prešli metamorfózou až k sympatickosti. Z hľadiska deja by snáď jediná moja výtka smerovala na prekvapivo uponáhľaný koniec. V úvodnom tutoriale, kde bolo treba nakŕmiť králika som sa najprv zľakol, že J.Jansen senilnie, keď do hry dáva cute sidekicka, ale to sa našťastie nekonalo a králik ostal (skoro) celý čas v klietke. :) Postavy a ich konanie naopak pôsobia veľmi dospelo a hoci hra nemá žiadne vulgárne prvky, nesnaží sa ani naplno spĺňať parametre programu pre kresťanské televízie, čím pôsobí uveriteľnejšie.

Sekundárna dejová linka s klubom iluzionistov ma však priveľmi nebavila. Nebola ani tak dejová, ako súvislý rad hádaniek, pričom niektoré boli celkom zaujímavé, no mne to občas pripadalo, že sú tam len na akési natiahnutie hry. Možno je to dané aj tým, že kúzelnícke triky nepatria k tomu, čo by ma vo všeobecnosti zaujímalo. Nielen z hľadiska hádaniek a kúzlenia je hra pomerne jednoduchá (čomu pomáha asi aj možnosť zobraziť všetky interaktívne body na obrazovke), to však vyplýva z toho, že postup hrou je veľmi logický a asi tri zákysy počas celej hry, ktoré som mal boli práve preto, že sa v hre objavilo niečo nelogické, s čím už hráč pomaly ani nepočíta. Práve pre jednoduchosť hra odsýpa pomerne rýchlo.To však nevadí, pretože hráč si tak môže plynule užívať príbeh, ktorý je najsilnejším aspektom hry a mal by byť aj hlavnou motiváciou, prečo si Gray Matter zahrať.

Cutscény pozostávajúce z artworkov mi vôbec nevadili, ale naopak mi pripadali v rámci hry pomerne štýlové. Je pravda, že samotné "polo3D" spracovanie hry je pomerne zastaralé, čo sa prejavuje na modeloch postáv (prostredia sú ale veľmi pekné) a hlavne na tvárach v dialógoch, ktoré tam vôbec nemuseli byť, ale nie je to nič, na čo by sa nedalo zvyknúť a celkový veľmi pozitívny dojem to rozhodne nekazí.

Vo výsledku je GM veľmi sympatická záležitosť, prinášajúca oldschool adventúrčenie, vyhýbajúc sa starým neduhom (pixelhunting, absurdné nelogické riešenia úloh, zlé ovládanie atď.).

Pro: príbeh, postavy a ich vývoj, svižné tempo a logické riešenie úloh

Proti: Daedalus klub línia, portréty postáv pri rozhovoroch

+26
  • PC 95
Jansenová je borka.

Nejenže za těch pár let neztratila ani ždibec ze svého spisovatelského střeva a citu pro věc, ale taky levou zadní zvládla udělat z v podstatě hodně slaďoučké romanťiky napínavou, velmi atmosférickou a ke konci i krásně temnou záležitost. Přitom ze začátku tomu vůbec nenasvědčovalo…

Ze začátku, tedy v první kapitole, se toho totiž děje žalostně málo a ačkoliv se je na co koukat (od nádherných prerenderovaných pozadí až po hlavní hrdinku), očekávaná imerze se nekoná. Samotná hrdinka Sam (na první pohled řádná kundice a bez toho bordelu na ksichtě bych se jí dokonce nebál nazvat perfektně mým typem) je dokonce během první kapitoly skoro až nesympatická, její dabérka tak trochu mimo, její mentalita skoro pochybná…no co vám budu povídat, první hodinka hraní nebyla vyloženě utrpením, nicméně jsem stejně kroutil hlavou a místy i dokonce odvracel zrak a říkal si „Tak přece to Jane ztratila…“…

…Ovšem začátkem druhé kapitoly se karty obrátily a mě se ve zdejším Oxfordu začlo moc a moc líbit. Sam společně s její dabérkou do toho jakoby teprv začaly dávat maximum, vedlejší postavy na scéně začali dostávat třetí rozměr, na povrch začala vyplouvat chytrost a pestrost hratelnosti (první kouzla, rébusy, atp.), dialogy peprnější, Samanthino backstory odkrytější…a takhle bych asi mohl pokračovat ještě dobrý tři řádky, ale řekl bych, že k obrázku to postačí.

Absolutní zamilovanost ale proběhla až ve třetí kapitole, tedy v momentě, kdy vám hra do rukou udělí druhou hlavní postavu, Davida. A David je od samého seznámení naprosto fascinující chlap, do kterýho se naprosto nehomosexuálním způsobem okamžitě zamilujete. Největší zásluhu na tom má Steven Pacey, jehož hlas je jedním superlativem famózní. Další zásluhy postupně rostou – způsob jeho mluvy (ach ta Jane), způsob jeho myšlení, jeho oddanost, inteligence, tvrdohlavost, rock solid charisma…zas a opět bych mohl pokračovat ještě nějakej ten řádek, ale vidina komentáře, jež obsahuje celý odstavec věnovaný opěvným ódám na nějakýho chlapa, mi jde trochu proti srsti.

Napříč dalším čtyřem kapitolám se toho pak děje požehnaně, a celý je to takovou líbivou kombinací detektivky, dojemné romantiky, pozoruhodného sci-fi (které ovšem hraničí s nadpřirozenem jen minimálně a je servírováno dostatečně uvěřitelně) a sem tam nějakého toho kouzelnického čísla. To všechno v úměrně šmakózních pozadích za doprovodu podmanivé hudby. Člověk tak u toho uvažuje, co víc by si mohl přát, a po dlouhém a důkladném promyšlení zjišťuje, že vůbec nic. 

Celý odstavec ale musím zvlášť věnovat poslední kapitole, tedy osmé. Ta je totiž jedním z nejdokonalejších vyvrcholení, jaké jsem ve své herní historii kdy zažil. Z Oxfordu se totiž takhle na poslední chvíli přemístíme do Londýna do jistého kouzelnického klubu, a netřeba říkat, že tento krátký pobyt bude nezapomenutelným zážitkem. V předešlých kapitolách se hráč dočká smutně nízkého množství hádanek, a tak to bohatě hra vynahrazuje právě tady. A protože nechci moc spoilovat (kór po tom, co jsem předváděl v diskuzi), a při popisování osmé kapitoly by mohl i ten nejmenší detail znamenat významný spoiler, řeknu to stručně – od prvního do posledního loadingu týhle kapitoly se řeší jedna hádanka za druhou a to v lokacích nadyzajnovaných takovým stylem, že ani pod vlivem drog by vás se sebevětší představivostí nenapadlo nic zdánlivě podobnýho.

Co říci závěrem? Jak jde romantika v médiích všeho druhu obyčejně mimo mě, když se do ní přimíchá dostatečné množství zajímavějších ingrediencí a ještě k tomu celá směs skvěle chutná, tak ne že mi nevadí, já ji rovnou horoucně vítám. Ona totiž zdejší romantická linka je důležitá součást celku, stejně jako všechno ostatní, a bez ní by Gray Matter nebyl Gray Matter. A kdyby Gray Matter nebyl Gray Matter, měl bych zlomený srdce a na Jane bych si alespoň chvíli nadával. Co se mé maličkosti týče, našel jsem hru roku. Pche, co roku, posledních pěti let. A je mi úplně jedno, že jsem ani jednou nikomu nekopl do hlavy nebo jí rovnou neustřelil, protože takový hry, byť můžou být parádní, ve mně nijak zvlášť neprovokují emoce a nemývají na mě kdovíjaký impact. Takový hry si bůhvíjak nepamatuju…ovšem Gray Matter směle řadím vedle legendy kalibru Gabriel Knight série, tedy mezi takové hry, které nezapomenu do smrti.

A Jansenová je kurva borka.

Pro: Uvěřitelné postavy, elegantně se odkrývající backstory u každé postavy, realismus a logika, atmosféra, hudba, voice acting, příběh, originální prvky, dialogy, gradace, poslední vysloveně gurmánská kapitola

Proti: první kapitola oproti zbytku hry poněkud zaostává, nízká obtížnost, všehovšudy dvě komplexní hádanky, krátká herní doba, technologické kiksy, bugy v animacích...a další prkotiny, na který sere pes

+25(26-1)
  • PC 70
Je rok 2012 a do schránky mi právě přistává nové SCORE číslo 218. Říkáte si, čím je tohle číslo speciální? V tomto čísle se nachází jako plná hra adventura Gray Matter. V té době jsem ujížděl na Poslu Smrti 2 a 3 a co mi ihned na hře upoutalo pozornost byl vizuál, který mi přišel podobný právě k Poslu Smrti. Ihned jsem hru nainstaloval a zapnul, bohužel mě tehdy moc neoslovila, kvůli nudnějšímu začátku, a proto jsem ji odložil. Po sedmi letech jsem ji však opět objevil a rozhodl se, že ji opět dám šanci.

Gray Matter je příběhově zajímavá a neotřelá adventura. Avšak myslím si, že na můj vkus, mohl být příběh více temnější a mysterióznější. Vedlejší story lajny se mi také líbili. Hádanky klubu Daidalos byly fajn, i když ohledně této linie mi některé věci přišli divné - jakože rozpárat obraz v katedrále Christ Church nebo vzít si exponát vajíčka v muzeu a rozsednout ho, to vše před zraky veřejnosti? Ok. Konečná kapitola, bych řekl byla nejzajímavější a nejujetější z celé hry. Davidův příběh je ponurý a poutavý, avšak přijde mi, že se z toho dalo vytěžit víc. Konec hry mi byl od určitého momentu jasný, a i přesto jsem po konci měl více otázek než odpovědí. Ale od toho tu je reddit a jiná diskuzní fóra, že.

Samantha a David jsou sympatické postavy. I přesto, že mi přijdou lehce klišovité, obzvláště Sam, která je hrozně divná a jiná holka. Vedlejší postavy jsou na druhou stranu naprosto nudné a stereotypní – mamánkovský panic, uťápnutá holčina, rádoby frajírek a sexy Francouzka.

Atmosféra hry mi chvíli trvala, než jsem ji nasál, nejvíce ji však po celou dobu táhla skvělá hudba. Cutscény jsou v této hře ve stylu powerpointové prezentace obrázků s voice-overem. Obrázky jsou rozhodně hezky zpracované ale věřím, že by tento styl cutscén mohl někomu připadat laciný. Oxford je hezké město, design úrovní je opravdu dobrý, avšak na něčí vkus by tu mohlo být celkem málo lokací. Osobně mi to nevadí.

Celkově grafika je hezká, ale některé modely postavy mi přišli odfláknuté. Animace postav jsou také v pohodě, co ale bylo občas otravné bylo to, když jsem chtěl, aby Sam někam doběhla, tak si nejdřív udělala kolečko okolo své osy, během toho se většinou o něco zasekla a poté doběhla tam, kam jsem chtěl. Jednou se mi stálo, že během běhu někam odlítla, ale vrátila se mrcha jedna.

Na hře se mi líbí, že když v nějaké lokaci pro danou kapitolu vše splníte, tak na mapě je zvýrazněná šedě. Mnohokrát mi to pomohlo, když jsem si během nějaké hádanky nebyl jistý, kam bych měl jít. Taktéž si můžete otevřít okénko, které vám řekne, na kolik procent jste kapitolu dokončili. Taktéž se mi líbí, že Sam a David u sebe vždy nesou deníky, ve kterých jsou zaznamenané všechny dialogy, video sekvence, ale i poznámky, které postavy ohledně nějakého předmětu utrousí. Deníky sice nejsou vůbec přehledné, ale je to asi lepší než drátem do oka.

Hádanky jsou v této hře dobré, hezky promyšlené i logické, avšak našly se i takové nonsensy, které mi nedávaly smysl ani poté, co jsem si je našel a přečetl v návodu. Občas se mi stalo, že jsem bloudil po lokacích hledal jsem, co mám dělat a poté jsem se, díky návodu, dozvěděl řešení, které by mě doopravdy vůbec nenapadlo. Hra vás k tomu ani náznakem nepopíchne. Jinak Gray Matter, když opomenu ty nonsensy, není zase tolik náročné, řekl bych, že je to jednoduchá hra, kde postup dokážete (většinou) vždy vymyslet.

Když to shrnu, Gray Matter není špatná hra, je nadprůměrná. Rozhodně jsem si ji užil, některé pasáže jsou doopravdy super, jsou zapamatovatelné, jsou napínavé, jsou zde i ty uspokojivé aha! momenty. ALE… jsou tu i pasáže, které mě doopravdy štvali, viz nelogické hádanky. Jsou tu nedostatky, které mi zkazily pocit ze hry a celkově si říkám, že je škoda, že hra není více mysterióznější a temnější. Gray Matter mě bohužel tolik nenadchl, ale zase vůbec nelituji, že jsem ji hrál.

(Herní výzva 2019 - "Barevný svět")

Pro: Hudba | Příběh | Stylizace, design lokací & grafika

Proti: Občas nelogické hádanky | Pomalejší začátek | Bugy

+21