Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Gray Matter

Jane-J

22.02.2011
79
95 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Vývoj nové hry od slavné scénaristky stojící za populární sérií Gabriel Knight či třetím dílem Police Quest, Jane Jensen, provázelo mnoho odkladů a změn vývojářů. Gray Matter byl prvně ohlášen v roce 2003 jako projekt Jane-J, a k jeho vydání mělo dojít o rok později. To se ale nepodařilo, a tak došlo k výraznému zpoždění a ohlášení až na začátek roku 2008. Aby už tak nebylo málo problémů s vývojem, během dokončování prací byl vývoj předán od maďarského studia Tonuzaba západněji k vývojářům z WizarBoxu. Těm se nakonec podařilo hru dokončit, nutno však dodat, že ani je menší komplikace neminuly, ať už jde o původní obavy z opoždění anglické lokalizace.

Gray Matter je klasickou 2.5D adventurou s moderní grafikou splňující všechny současné standardy. Mimo Jane Jensen se na hře podílí i skladatel Robert Holmes, jenž složil pro všechny tři díly Gabriela Knighta vysoce uznávané soundtracky. Přítomny jsou dvě hratelné postavy. Američanka Samantha "Sam" Everett, studentka se zálibou v předvádění kouzelnických triků, která momentálně projíždí Evropou, aby se zde mohla naučit nové triky a také pokračovat ve studiu na Oxfordu. Druhou hratelnou postavou je David Styles, neurobiolog na Univerzitě v Oxfordu, jenž provádí výzkum anomálií. Po smrti své manželky je také čím dál tím více nepřístupný.

Příběh začíná v klasickém anglickém panství Dread Hills House v Oxfordu, kdy se před usedlostí obývané právě doktorem Davidem Stylesem nečekaně objeví Samantha. A jelikož Styles právě shání asistentku pro výzkum, dohodne se se Sam. Jejím prvním úkolem je najít šest dalších dobrovolníků z Oxfordské univerzity, kteří by byli ochotní pomoci neurobiologovi Davidu Stylesovi. To se zanedlouho povede, a tak se může přistoupit k samotnému pokusu. Ten zpočátku probíhá podle plánu, ale poté přichází série nepředvídaných událostí.

Gray Matter vyšla také mimo PC i na Xboxu 360.


Poslední diskuzní příspěvek

@Tulareanus (26.02.2023 21:05): Postavy byli super jak i chválím v komentáři (to jak se z nich stal Lambs Club bylo super) :D Mně ta hlavní záhada přišla na to co se tam řešilo a jaké měla vyústění až moc rozvleklá. Že se tam za jejím účelem dělalo tolik natahovaných věcí že ten příběh ztrácel tu sílu už za běhu :D Ale to kompenzuje ta atmosféra a vše.

Ti kouzelníci mi zase přišli fajn a ten spolek mi přišel zajímavý i ten styl té hry.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Adventury jsou jediným žánrem, u kterého jsem využil celou škálu hodnocení na DH. Čekal jsem jen na titul, kterému bych udělil hodnocení nejvyšší a tím titulem je právě Gray Matter, což je zároveň i moje stá odehraná adventura. Oproti zdejším adventuristům jsem samozřejmě žabař, ale pro mě osobně je ta stovka menší milník a doufám, že dvoustovky dosáhnu daleko rychleji.

Skvělý příběh se začal odvíjet v Anglii poblíž Oxfordu, kde jsem v kůži Samanthy Everettové využil situace a dostal se do ponurého sídla Dread Hill. Hned ráno však bylo jasné, že se původní přespání na jednu noc malinko protáhne a já budu tak moci lépe poznat nejen pána domu, tajemného doktora Davida Stylese, ale také nedaleký Oxford, zčásti tvořený podle skutečných míst. Jak Sam, tak i Davida jsem si po čase opravdu oblíbil a hrálo se mi dobře za oba tyto jedinečné a uvěřitelné charaktery.

Protože byla hra vyvíjená asi sedm let, tak jsem se ocitl v roce 2005 namísto roku vydání, jak je u většiny podobných her zvykem, ale i tak mě překvapilo, že Sam nemá vlastní mobil, který se již v té době dal pořídit za rozumné peníze. Musel jsem si tedy jeden půjčit a potěšilo mě, že jsem při zkoumání jeho funkcí narazil na klasického hada. Když už zmiňuji ten dlouhý vývoj, tak ten je na hře opravdu znát, a tentokrát to myslím v pozitivním smyslu slova. Gray Matter totiž díky tomu obsahuje spoustu ověřených principů, které se za ta léta začaly v adventurách objevovat a těm špatným se snaží vyvarovat.

Lokací není mnoho a interaktivních míst také ne, a to je přesně to, co mi v adventurách sedí nejvíce. Nepřeberné množství obrazovek s bezpočtem interaktivních míst přímo nesnáším a často se ve hře zbytečně ztrácím. Tady je ale lokací tak akorát a navíc mají na mapě různobarevné názvy podle toho, jestli v nich lze splnit nějaký hlavní či vedlejší úkol anebo v je v dané kapitole již není třeba navštěvovat. Stejně tak procentický postup plnění jednotlivých úkolů byl skvělou pomůckou, jak na tom zrovna jsem.

Potěšily mě i odkazy na Alenku v říši divů či Harryho Pottera, tedy díla, která jsou s Anglií téměř nerozlučitelně spjata, a i když Alenku zrovna dvakrát nemusím, tady svůj význam měla. Téměř statická videa jsou parádní, a když mi náhodou něco uniklo, využil jsem skvělé možnosti znovu si je pouštět v jinak trochu nepřehledném deníku. Nesmím také zapomenout na kouzlení pomocí příručky magie, které je ve hrách vcelku netradičním prvkem, ale já si jej oblíbil hned při prvním triku.

Snad jediný menší zápor vidím v běhu Samanthy při dvojkliku myší, protože předpokládám, že úmyslem tvůrců nebylo vytvoření takových zvláštních pohybů, které mě téměř pokaždé rozesmály. Přitom David běhá úplně normálně, takže nechápu, kde nastal problém. Tahle maličkost ale absolutně nemůže snížit kvality, jaké Gray Matter jednoznačně má. Prosím víc takových adventur.

Pro: příběh, Dread Hill, Oxford, Samantha, David, označení lokací, procentický postup, odkazy, kouzlení, videa

Proti: směšný běh Samanthy

+41
  • PC 80
Gray Matter jsem si šetřil dlouhou dobu s očekáváním, že až tuhle adventure jednou rozehraju, že to bude pecka. A opravdu jsem dostal dávku velice kvalitního adventuření. Je tu však jedno ALE…

Začněme však klady. Ze všeho nejvíce mě potěšily skvěle napsané postavy a filmové podání celého příběhu. Po dlouhé době jsem měl pocit, že postavy, za které hraji, by mohli být reální lidé a dokázal jsem se s nimi sžít (tohle mi u her zatím dost chybí). Postava Davida Stylese ve mně dokonce vyvolala pocity nefalšovaného nadšení. Díky špičkovému dabingu Tima Curryho je to sympaťák každým coulem. První krůčky jsou trochu nejisté, ale atmosféra je dostatečně mysteriózní, hudba atmosférická, dabing výtečný. Po stránce hratelnosti také nemám co vytknout – málokterá adventura má tak logické postupy jako právě Gray Matter, kdy při troše snahy není potřeba návod prakticky po celou dobu hraní. Jednoduše řečeno je hraní příjemné, plynulé a bez otravných zákysů.

Ale nebylo by to asi ono, kdyby mě něco nenaštvalo. Na hře mě vadil jeden její vcelku podstatný prvek – magie. Dost mi vadilo neustálé ředění hutného a místy hodně mysteriozního děje otravnými hádankami (ve kterých jsem se často ztrácel na dlouhé minuty) a celá zápletka okolo Daidalova klubu mě strašně rušila od soustředění se na hlavní dějovou linku. Vše vyvrcholilo v poslední kapitole, která mě vyloženě naštvala. Připadal jsem si jako v jiné hře a prostě mi to nesedlo. Naopak samotné zakončení zachránilo situaci a logicky vše vysvětlilo, což mě hodně potěšilo (v poslední době je důstojných zakončení jako šafránu).

Verdikt: Gray Matter rozhodně doporučuji. Kvalit série Posel smrti, jak jsem si zprvu myslel, to sice nedosáhlo, ale i přesto jde o povedenou mysteriozní detektivku lehce šmrncnutou sci-fi.

Pro: napínavý příběh, skvěle napsané postavy, jejich dialogy a reálné chování, výborný dabing a atmosférická hudba, pasáže za dr. Davida Stylese (civilnost, romantika), na adventuru vcelku pěkná grafika

Proti: celá linie týkající se magie mi vůbec nesedla, docela zdlouhavé loadingy

+35
  • PC 90
V dnešní době už moc klasické point-and-click adventury nehraji, i když před takovými 10 lety jsem prakticky nehrála nic jiného, takže jsem se trochu bála, že mě to už nebude tolik bavit a bude to pro mě jen další výzvové utrpení, ale překvapivě se opak stal pravdou. Co mě na hře zaujalo nejdřív byl nádherný, emotivní soundtrack, který skvěle doplňuje hutnou atmosféru (nejvíc se mi asi líbí "The False Laura"). Taky obě hlavní postavy mi dokázaly rychle přirůst k srdci a moc se mi líbila i hratelnost s "interaktivní" mapou, jenž vám ukazuje, ve které lokaci jste ještě něco nesplnili, takže nemusíte pobíhat po celém městě, když na něco zapomenete. A že já jsem vždycky na něco zapomněla a většinou to byly opravdu drobné blbosti. Osvěžující bylo i používání kouzelnických triků a hromada pop-kulturních odkazů. Příběh samotný mi přišel trochu předvídatelný prakticky od chvíle, kdy jdete do pokoje Angely a najdete časopis a barvu na vlasy, ale bavil mě a zajímalo mě, co bude dál.

Samozřejmě by se určitě našla taky celá řada záporů. Mě osobně nejvíc vadil rozdíl vzhledu Davida (kterému má být něco přes 30) v ukázkách (kde kolikrát vypadá na 18) a ve hře (kde vypadá pomalu na 50), protože to bylo fakt zvláštní a rušivé, a taky používání docela velkého počtu příběhových klišé (Mrtvá manželka? Už zase? Mrtví rodiče? Už zase??), ale to jsou vesměs drobnosti, nad kterými se dají lehce přivřít oči a celková spokojenost tedy převažuje.

Pro: postavy, příběh, soundtrack, atmosféra, hratelnost

+33
  • PC 95
Jansenová je borka.

Nejenže za těch pár let neztratila ani ždibec ze svého spisovatelského střeva a citu pro věc, ale taky levou zadní zvládla udělat z v podstatě hodně slaďoučké romanťiky napínavou, velmi atmosférickou a ke konci i krásně temnou záležitost. Přitom ze začátku tomu vůbec nenasvědčovalo…

Ze začátku, tedy v první kapitole, se toho totiž děje žalostně málo a ačkoliv se je na co koukat (od nádherných prerenderovaných pozadí až po hlavní hrdinku), očekávaná imerze se nekoná. Samotná hrdinka Sam (na první pohled řádná kundice a bez toho bordelu na ksichtě bych se jí dokonce nebál nazvat perfektně mým typem) je dokonce během první kapitoly skoro až nesympatická, její dabérka tak trochu mimo, její mentalita skoro pochybná…no co vám budu povídat, první hodinka hraní nebyla vyloženě utrpením, nicméně jsem stejně kroutil hlavou a místy i dokonce odvracel zrak a říkal si „Tak přece to Jane ztratila…“…

…Ovšem začátkem druhé kapitoly se karty obrátily a mě se ve zdejším Oxfordu začlo moc a moc líbit. Sam společně s její dabérkou do toho jakoby teprv začaly dávat maximum, vedlejší postavy na scéně začali dostávat třetí rozměr, na povrch začala vyplouvat chytrost a pestrost hratelnosti (první kouzla, rébusy, atp.), dialogy peprnější, Samanthino backstory odkrytější…a takhle bych asi mohl pokračovat ještě dobrý tři řádky, ale řekl bych, že k obrázku to postačí.

Absolutní zamilovanost ale proběhla až ve třetí kapitole, tedy v momentě, kdy vám hra do rukou udělí druhou hlavní postavu, Davida. A David je od samého seznámení naprosto fascinující chlap, do kterýho se naprosto nehomosexuálním způsobem okamžitě zamilujete. Největší zásluhu na tom má Steven Pacey, jehož hlas je jedním superlativem famózní. Další zásluhy postupně rostou – způsob jeho mluvy (ach ta Jane), způsob jeho myšlení, jeho oddanost, inteligence, tvrdohlavost, rock solid charisma…zas a opět bych mohl pokračovat ještě nějakej ten řádek, ale vidina komentáře, jež obsahuje celý odstavec věnovaný opěvným ódám na nějakýho chlapa, mi jde trochu proti srsti.

Napříč dalším čtyřem kapitolám se toho pak děje požehnaně, a celý je to takovou líbivou kombinací detektivky, dojemné romantiky, pozoruhodného sci-fi (které ovšem hraničí s nadpřirozenem jen minimálně a je servírováno dostatečně uvěřitelně) a sem tam nějakého toho kouzelnického čísla. To všechno v úměrně šmakózních pozadích za doprovodu podmanivé hudby. Člověk tak u toho uvažuje, co víc by si mohl přát, a po dlouhém a důkladném promyšlení zjišťuje, že vůbec nic. 

Celý odstavec ale musím zvlášť věnovat poslední kapitole, tedy osmé. Ta je totiž jedním z nejdokonalejších vyvrcholení, jaké jsem ve své herní historii kdy zažil. Z Oxfordu se totiž takhle na poslední chvíli přemístíme do Londýna do jistého kouzelnického klubu, a netřeba říkat, že tento krátký pobyt bude nezapomenutelným zážitkem. V předešlých kapitolách se hráč dočká smutně nízkého množství hádanek, a tak to bohatě hra vynahrazuje právě tady. A protože nechci moc spoilovat (kór po tom, co jsem předváděl v diskuzi), a při popisování osmé kapitoly by mohl i ten nejmenší detail znamenat významný spoiler, řeknu to stručně – od prvního do posledního loadingu týhle kapitoly se řeší jedna hádanka za druhou a to v lokacích nadyzajnovaných takovým stylem, že ani pod vlivem drog by vás se sebevětší představivostí nenapadlo nic zdánlivě podobnýho.

Co říci závěrem? Jak jde romantika v médiích všeho druhu obyčejně mimo mě, když se do ní přimíchá dostatečné množství zajímavějších ingrediencí a ještě k tomu celá směs skvěle chutná, tak ne že mi nevadí, já ji rovnou horoucně vítám. Ona totiž zdejší romantická linka je důležitá součást celku, stejně jako všechno ostatní, a bez ní by Gray Matter nebyl Gray Matter. A kdyby Gray Matter nebyl Gray Matter, měl bych zlomený srdce a na Jane bych si alespoň chvíli nadával. Co se mé maličkosti týče, našel jsem hru roku. Pche, co roku, posledních pěti let. A je mi úplně jedno, že jsem ani jednou nikomu nekopl do hlavy nebo jí rovnou neustřelil, protože takový hry, byť můžou být parádní, ve mně nijak zvlášť neprovokují emoce a nemývají na mě kdovíjaký impact. Takový hry si bůhvíjak nepamatuju…ovšem Gray Matter směle řadím vedle legendy kalibru Gabriel Knight série, tedy mezi takové hry, které nezapomenu do smrti.

A Jansenová je kurva borka.

Pro: Uvěřitelné postavy, elegantně se odkrývající backstory u každé postavy, realismus a logika, atmosféra, hudba, voice acting, příběh, originální prvky, dialogy, gradace, poslední vysloveně gurmánská kapitola

Proti: první kapitola oproti zbytku hry poněkud zaostává, nízká obtížnost, všehovšudy dvě komplexní hádanky, krátká herní doba, technologické kiksy, bugy v animacích...a další prkotiny, na který sere pes

+29 +30 −1
  • PC 85
Napriek tomu, že žáner adventure nie je ani zďaleka mŕtvy, ako by si mainstreamoví hráči mohli myslieť, adventúr ktoré by rozoberali nadprirodzenú/mysterióznu tému a zároveň sa zameriavali na postavy, nikdy nebolo a nie je dosť.

Príbeh Gray Matter možno rozdeliť na dve časti, v ktorej primárnou tou je výskum Doktora Stylesa a okolnosti s tým súvisiace a sekundárnou kúzelnícky klub. Hlavný príbeh ma nadchol premysleným scenárom, veľmi uveriteľnými postavami (majú svoje chyby, klady i zápory, ich reakcie na dejové zvraty či iné momenty nepôsobia umelo, apaticky alebo predramatizovane), kde azda najväčšiu prácu stálo to, ako dynamicky nechať hráča postavy spoznávať, meniť svoj postoj voči nim. napr. pri Stylesovi som si pôvodne vravel, že nielen vďaka dabingu je to arogantný nervák, ale postupom času sa odhalovali aj iné stránky jeho osobnosti, čím jeho charakter i hlas prešli metamorfózou až k sympatickosti. Z hľadiska deja by snáď jediná moja výtka smerovala na prekvapivo uponáhľaný koniec. V úvodnom tutoriale, kde bolo treba nakŕmiť králika som sa najprv zľakol, že J.Jansen senilnie, keď do hry dáva cute sidekicka, ale to sa našťastie nekonalo a králik ostal (skoro) celý čas v klietke. :) Postavy a ich konanie naopak pôsobia veľmi dospelo a hoci hra nemá žiadne vulgárne prvky, nesnaží sa ani naplno spĺňať parametre programu pre kresťanské televízie, čím pôsobí uveriteľnejšie.

Sekundárna dejová linka s klubom iluzionistov ma však priveľmi nebavila. Nebola ani tak dejová, ako súvislý rad hádaniek, pričom niektoré boli celkom zaujímavé, no mne to občas pripadalo, že sú tam len na akési natiahnutie hry. Možno je to dané aj tým, že kúzelnícke triky nepatria k tomu, čo by ma vo všeobecnosti zaujímalo. Nielen z hľadiska hádaniek a kúzlenia je hra pomerne jednoduchá (čomu pomáha asi aj možnosť zobraziť všetky interaktívne body na obrazovke), to však vyplýva z toho, že postup hrou je veľmi logický a asi tri zákysy počas celej hry, ktoré som mal boli práve preto, že sa v hre objavilo niečo nelogické, s čím už hráč pomaly ani nepočíta. Práve pre jednoduchosť hra odsýpa pomerne rýchlo.To však nevadí, pretože hráč si tak môže plynule užívať príbeh, ktorý je najsilnejším aspektom hry a mal by byť aj hlavnou motiváciou, prečo si Gray Matter zahrať.

Cutscény pozostávajúce z artworkov mi vôbec nevadili, ale naopak mi pripadali v rámci hry pomerne štýlové. Je pravda, že samotné "polo3D" spracovanie hry je pomerne zastaralé, čo sa prejavuje na modeloch postáv (prostredia sú ale veľmi pekné) a hlavne na tvárach v dialógoch, ktoré tam vôbec nemuseli byť, ale nie je to nič, na čo by sa nedalo zvyknúť a celkový veľmi pozitívny dojem to rozhodne nekazí.

Vo výsledku je GM veľmi sympatická záležitosť, prinášajúca oldschool adventúrčenie, vyhýbajúc sa starým neduhom (pixelhunting, absurdné nelogické riešenia úloh, zlé ovládanie atď.).

Pro: príbeh, postavy a ich vývoj, svižné tempo a logické riešenie úloh

Proti: Daedalus klub línia, portréty postáv pri rozhovoroch

+28 +29 −1