Jansenová je borka.

Nejenže za těch pár let neztratila ani ždibec ze svého spisovatelského střeva a citu pro věc, ale taky levou zadní zvládla udělat z v podstatě hodně slaďoučké romanťiky napínavou, velmi atmosférickou a ke konci i krásně temnou záležitost. Přitom ze začátku tomu vůbec nenasvědčovalo…

Ze začátku, tedy v první kapitole, se toho totiž děje žalostně málo a ačkoliv se je na co koukat (od nádherných prerenderovaných pozadí až po hlavní hrdinku), očekávaná imerze se nekoná. Samotná hrdinka Sam (na první pohled řádná kundice a bez toho bordelu na ksichtě bych se jí dokonce nebál nazvat perfektně mým typem) je dokonce během první kapitoly skoro až nesympatická, její dabérka tak trochu mimo, její mentalita skoro pochybná…no co vám budu povídat, první hodinka hraní nebyla vyloženě utrpením, nicméně jsem stejně kroutil hlavou a místy i dokonce odvracel zrak a říkal si „Tak přece to Jane ztratila…“…

…Ovšem začátkem druhé kapitoly se karty obrátily a mě se ve zdejším Oxfordu začlo moc a moc líbit. Sam společně s její dabérkou do toho jakoby teprv začaly dávat maximum, vedlejší postavy na scéně začali dostávat třetí rozměr, na povrch začala vyplouvat chytrost a pestrost hratelnosti (první kouzla, rébusy, atp.), dialogy peprnější, Samanthino backstory odkrytější…a takhle bych asi mohl pokračovat ještě dobrý tři řádky, ale řekl bych, že k obrázku to postačí.

Absolutní zamilovanost ale proběhla až ve třetí kapitole, tedy v momentě, kdy vám hra do rukou udělí druhou hlavní postavu, Davida. A David je od samého seznámení naprosto fascinující chlap, do kterýho se naprosto nehomosexuálním způsobem okamžitě zamilujete. Největší zásluhu na tom má Steven Pacey, jehož hlas je jedním superlativem famózní. Další zásluhy postupně rostou – způsob jeho mluvy (ach ta Jane), způsob jeho myšlení, jeho oddanost, inteligence, tvrdohlavost, rock solid charisma…zas a opět bych mohl pokračovat ještě nějakej ten řádek, ale vidina komentáře, jež obsahuje celý odstavec věnovaný opěvným ódám na nějakýho chlapa, mi jde trochu proti srsti.

Napříč dalším čtyřem kapitolám se toho pak děje požehnaně, a celý je to takovou líbivou kombinací detektivky, dojemné romantiky, pozoruhodného sci-fi (které ovšem hraničí s nadpřirozenem jen minimálně a je servírováno dostatečně uvěřitelně) a sem tam nějakého toho kouzelnického čísla. To všechno v úměrně šmakózních pozadích za doprovodu podmanivé hudby. Člověk tak u toho uvažuje, co víc by si mohl přát, a po dlouhém a důkladném promyšlení zjišťuje, že vůbec nic. 

Celý odstavec ale musím zvlášť věnovat poslední kapitole, tedy osmé. Ta je totiž jedním z nejdokonalejších vyvrcholení, jaké jsem ve své herní historii kdy zažil. Z Oxfordu se totiž takhle na poslední chvíli přemístíme do Londýna do jistého kouzelnického klubu, a netřeba říkat, že tento krátký pobyt bude nezapomenutelným zážitkem. V předešlých kapitolách se hráč dočká smutně nízkého množství hádanek, a tak to bohatě hra vynahrazuje právě tady. A protože nechci moc spoilovat (kór po tom, co jsem předváděl v diskuzi), a při popisování osmé kapitoly by mohl i ten nejmenší detail znamenat významný spoiler, řeknu to stručně – od prvního do posledního loadingu týhle kapitoly se řeší jedna hádanka za druhou a to v lokacích nadyzajnovaných takovým stylem, že ani pod vlivem drog by vás se sebevětší představivostí nenapadlo nic zdánlivě podobnýho.

Co říci závěrem? Jak jde romantika v médiích všeho druhu obyčejně mimo mě, když se do ní přimíchá dostatečné množství zajímavějších ingrediencí a ještě k tomu celá směs skvěle chutná, tak ne že mi nevadí, já ji rovnou horoucně vítám. Ona totiž zdejší romantická linka je důležitá součást celku, stejně jako všechno ostatní, a bez ní by Gray Matter nebyl Gray Matter. A kdyby Gray Matter nebyl Gray Matter, měl bych zlomený srdce a na Jane bych si alespoň chvíli nadával. Co se mé maličkosti týče, našel jsem hru roku. Pche, co roku, posledních pěti let. A je mi úplně jedno, že jsem ani jednou nikomu nekopl do hlavy nebo jí rovnou neustřelil, protože takový hry, byť můžou být parádní, ve mně nijak zvlášť neprovokují emoce a nemývají na mě kdovíjaký impact. Takový hry si bůhvíjak nepamatuju…ovšem Gray Matter směle řadím vedle legendy kalibru Gabriel Knight série, tedy mezi takové hry, které nezapomenu do smrti.

A Jansenová je kurva borka.