Když jsem tak koukal na seznam kdysi dohraných adventur nového milénia, ke kterým jsem se nikdy nevrátil, oči mě padly na Machinarium a řekl jsem si proč ne?
Machinarium bylo v roce 2009 totální pecka, obrovský hit nejen u nás, ale i ve světě, takže jsem si ho sehnal brzo po vydání a naprosto mě nadchl originalitou zpracování, "příběhu" i samotných herních mechanismů. Hlavně mě připomněl krásný pixarovský animáč Wall-E s podobným námětem. Po letech mě to už tolik nestrhlo, ale to je spíše mnou, než samotnou hrou, té v podstatě není co vytknout.
Zapomeňte na komplikovaný příběh plný zvratů, rozvětvené dialogy se zajímavými charaktery, epické filmové sekvence či desítky předmětů ke zkombinování. Machinarium se vrací k naprostým kořenům adventur. Malý robůtek Josef je v robotickém městě vyhozen do šrotu a poté co se poskládá dohromady se vydává do města. K řešení je většinou pouze jedna obrazovka, předmětů máte vždy jen pár. Robůtek toho moc nenamluví, ale umí se natáhnout či zmenšit, má natahovací ruce a hlavně aby něco udělal, musí stát u konkrétního aktivního místa, jinak jen zavrtí hlavou že ne. Puzzle jsou logické... zpětně. Ano většina věcí Vám dojde, ale občas něco ne, občas něco přehlédnete a pak si vaříte mozek. Je potřeba zapojit mozek, oči - cokoliv vypadá použitelně většinou použitelné je. A občas taky škodolibost, protože Josef většinou neškodí, ale občas ano (kočka, pták a elektřina nebo karetní hráči). Kromě puzzlů a hádanek je tu také spousta miniher, některé ve formě starých videoher, některé klasické a některé takové za které proklejete autory do pátého kolene (kuličky skoro na konci). Dá se říct, že ty minihry byly jediná věc, která mě v některých případech úplně nebavila.
A to je v podstatě všechno. Řešíte jednotlivé obrazovky, postupujete dál bez backtrackingu, pokud se Vám nedaří můžete si zobrazit nápovědu. Pokud potkáte jinou postavu, tak vám naprosto kouzelně nakreslenou animační bublinou řekne co chce, případně co se ji stalo.
To podstatné je zpracování a celý herní svět. Úžasně nakreslená retro-futuristická grafika, hudba je elektronické bublání Floexe (nic extra pro mě, ale ke hře se to hodí), kouzelní obyvatelé městečka - od raubířů, přes žebráka, babičku, dámu s pejskem či policajta, až po robo zvířátka a famózní kapelu na ulici. A někde nahoře sídlí tajemný pan Machinarius.
Celé je to jednoduché od herních principů přes kresbu až po podání příběhu, ale naprosto to funguje. Stejně jako poprvé ta hra ve mě vzbudila otázky - pokud je tu voda (kašna), rostou tu rostliny, tak se stalo s lidmi? Při prvním hraní jsem byl skálopevně přesvědčen, že nahoře na věži objevím nějakého zapomenutého člověka a ono ne... zvláštní je, že jsem ani 15 let po vydání nenašel na tohle téma žádnou diskuzi, žádné teorie, nic.
Každopádně Machinarium je pořád pecka, taková kterou ve své době hrály i kolegyně z práce, kterým hry nic jinak neříkaly a stojí za zahrání i dneska.
Machinarium bylo v roce 2009 totální pecka, obrovský hit nejen u nás, ale i ve světě, takže jsem si ho sehnal brzo po vydání a naprosto mě nadchl originalitou zpracování, "příběhu" i samotných herních mechanismů. Hlavně mě připomněl krásný pixarovský animáč Wall-E s podobným námětem. Po letech mě to už tolik nestrhlo, ale to je spíše mnou, než samotnou hrou, té v podstatě není co vytknout.
Zapomeňte na komplikovaný příběh plný zvratů, rozvětvené dialogy se zajímavými charaktery, epické filmové sekvence či desítky předmětů ke zkombinování. Machinarium se vrací k naprostým kořenům adventur. Malý robůtek Josef je v robotickém městě vyhozen do šrotu a poté co se poskládá dohromady se vydává do města. K řešení je většinou pouze jedna obrazovka, předmětů máte vždy jen pár. Robůtek toho moc nenamluví, ale umí se natáhnout či zmenšit, má natahovací ruce a hlavně aby něco udělal, musí stát u konkrétního aktivního místa, jinak jen zavrtí hlavou že ne. Puzzle jsou logické... zpětně. Ano většina věcí Vám dojde, ale občas něco ne, občas něco přehlédnete a pak si vaříte mozek. Je potřeba zapojit mozek, oči - cokoliv vypadá použitelně většinou použitelné je. A občas taky škodolibost, protože Josef většinou neškodí, ale občas ano (kočka, pták a elektřina nebo karetní hráči). Kromě puzzlů a hádanek je tu také spousta miniher, některé ve formě starých videoher, některé klasické a některé takové za které proklejete autory do pátého kolene (kuličky skoro na konci). Dá se říct, že ty minihry byly jediná věc, která mě v některých případech úplně nebavila.
A to je v podstatě všechno. Řešíte jednotlivé obrazovky, postupujete dál bez backtrackingu, pokud se Vám nedaří můžete si zobrazit nápovědu. Pokud potkáte jinou postavu, tak vám naprosto kouzelně nakreslenou animační bublinou řekne co chce, případně co se ji stalo.
To podstatné je zpracování a celý herní svět. Úžasně nakreslená retro-futuristická grafika, hudba je elektronické bublání Floexe (nic extra pro mě, ale ke hře se to hodí), kouzelní obyvatelé městečka - od raubířů, přes žebráka, babičku, dámu s pejskem či policajta, až po robo zvířátka a famózní kapelu na ulici. A někde nahoře sídlí tajemný pan Machinarius.
Celé je to jednoduché od herních principů přes kresbu až po podání příběhu, ale naprosto to funguje. Stejně jako poprvé ta hra ve mě vzbudila otázky - pokud je tu voda (kašna), rostou tu rostliny, tak se stalo s lidmi? Při prvním hraní jsem byl skálopevně přesvědčen, že nahoře na věži objevím nějakého zapomenutého člověka a ono ne... zvláštní je, že jsem ani 15 let po vydání nenašel na tohle téma žádnou diskuzi, žádné teorie, nic.
Každopádně Machinarium je pořád pecka, taková kterou ve své době hrály i kolegyně z práce, kterým hry nic jinak neříkaly a stojí za zahrání i dneska.
Jack Keane 2: The Fire Within