Po dohrání Tale of a Hero jsem si sedl ještě k jedné kdysi dohrané adventuře Overclocked a po naprosto zběsilé celonoční pařbě jsem ji nakonec dohrál i přes zavírající se oči, tak moc mě to příběhově strhlo.
Overclocked je totiž naprosto famózní psychologický/hi-tech thriller, který Vás udržuje až do konce v napětí co se vlastně stalo. Renomovaný psycholog David McNamara přijíždí do zapadlého blázince na příkaz z vládních kruhů, aby vyšetřil co se stalo s pěti mladými lidmi. Ti jsou zatčeni polonazí, agresivní, se zbraněmi v rukou, potulující se New Yorkem. Všichni trpí naprostou ztrátou paměti, netuší ani kdo jsou, ani co se jim stalo, nejsou schopni ani normálně mluvit. David během pěti kapitol a šesti dnů začíná pomocí hypnózy pomalu rozplétat jejich příběhy, ve kterých shodně figuruje jedna oficiálně neexistující vojenská základna a... dál by bylo škoda byť jen naznačovat. Tady funguje všechno. Upršené město, špičkový příběh, perfektní gradace, vynikající vyústění hlavního příběhu i příběhu Davida, parádní postavy i dialogy. V průběhy hry se objevuje spousta otázek - třeba proč o Davidově životě vědí cizí lidi víc než by měli. Proč mu nikdo nevěří? Proč jsou šéf blázince a vrchní sestra (Ratcheodová?) tak nepřátelští? A další a další...
Kromě toho je tu vedlejší příběh, který hloubkou strká do kapsy i ten hlavní. Během hraní se bortí iluze Davida jako profesionálního, vyrovnaného psychiatra a na povrch vystupují jeho démoni. Manželka se s ním rozvádí, nejlepší přítel ho nechce znát, v hotelu nemá na zaplacení, jeho minulost v armádě či nehoda manželky nebyly tak nevinné. K tomu stále častější výbuchy vzteku, alkoholismus, takže se o něj během hry odvrací většina lidí od hotelového poslíčka až po zprvu kamarádského detektiva. Být to filmový thriller s dobrými herci, dal bych možná 5*
Jenže je to hra a tady to mírně skřípe. Grafická stránka se snaží být co nejvíce filmová, takže se normální scény prolínají se spoustou filmečků a plynule přechází, jsou tu zoomy, filtry, dělení obrazu při telefonování či rozhovorech. To je všechno fajn, ale samotná grafika je místy pěkně zubatá, místy děsivě zastaralá (pití/nalévání neexistujícího pití). Je to ve 3D, při přechodu se mění úhly kamery, takže člověk občas bloudí i v jednoduchém prostoru.
A samotná herní složka je průměrná. Hlavní základem je PDAčko, kam si David nahrává sezení a poté různé části rozhovorů používá na další pacienty, aby odhalil střípky minulosti, což je výborný nápad. Občas Vám přijde zpráva, občas musíte někomu zavolat, dát si na chvíli voraz od výslechů a tady to skřípe co máte vlastně udělat. A klasická adventurní hratelnost tu prakticky neexistuje - je tu dohromady snad 10 lokací a v každé z nich tak 1-3 aktivní místa, které jsou většinou ještě úplně k ničemu. Ve vzpomínkách pak určité adventuření je, ovšem vzhledem k omezenému počtu lokací, aktivních míst a jejich zobrazování pomocí space je to až primitivní. Většinou uděláte dvě tři jasné věci a konec, velká část vzpomínek je pak bez jakéhokoliv zásahu hráče.
Není to úplně interaktivní film, ale hratelnost je zjednodušená až na hranici primitivnosti a to píšu jako hráč, kterému nízká obtížnost rozhodně nevadí. Nicméně za příběh, pozadí, dialogy, postavy a gradaci děje si to těch 80% zaslouží.
Overclocked je totiž naprosto famózní psychologický/hi-tech thriller, který Vás udržuje až do konce v napětí co se vlastně stalo. Renomovaný psycholog David McNamara přijíždí do zapadlého blázince na příkaz z vládních kruhů, aby vyšetřil co se stalo s pěti mladými lidmi. Ti jsou zatčeni polonazí, agresivní, se zbraněmi v rukou, potulující se New Yorkem. Všichni trpí naprostou ztrátou paměti, netuší ani kdo jsou, ani co se jim stalo, nejsou schopni ani normálně mluvit. David během pěti kapitol a šesti dnů začíná pomocí hypnózy pomalu rozplétat jejich příběhy, ve kterých shodně figuruje jedna oficiálně neexistující vojenská základna a... dál by bylo škoda byť jen naznačovat. Tady funguje všechno. Upršené město, špičkový příběh, perfektní gradace, vynikající vyústění hlavního příběhu i příběhu Davida, parádní postavy i dialogy. V průběhy hry se objevuje spousta otázek - třeba proč o Davidově životě vědí cizí lidi víc než by měli. Proč mu nikdo nevěří? Proč jsou šéf blázince a vrchní sestra (Ratcheodová?) tak nepřátelští? A další a další...
Kromě toho je tu vedlejší příběh, který hloubkou strká do kapsy i ten hlavní. Během hraní se bortí iluze Davida jako profesionálního, vyrovnaného psychiatra a na povrch vystupují jeho démoni. Manželka se s ním rozvádí, nejlepší přítel ho nechce znát, v hotelu nemá na zaplacení, jeho minulost v armádě či nehoda manželky nebyly tak nevinné. K tomu stále častější výbuchy vzteku, alkoholismus, takže se o něj během hry odvrací většina lidí od hotelového poslíčka až po zprvu kamarádského detektiva. Být to filmový thriller s dobrými herci, dal bych možná 5*
Jenže je to hra a tady to mírně skřípe. Grafická stránka se snaží být co nejvíce filmová, takže se normální scény prolínají se spoustou filmečků a plynule přechází, jsou tu zoomy, filtry, dělení obrazu při telefonování či rozhovorech. To je všechno fajn, ale samotná grafika je místy pěkně zubatá, místy děsivě zastaralá (pití/nalévání neexistujícího pití). Je to ve 3D, při přechodu se mění úhly kamery, takže člověk občas bloudí i v jednoduchém prostoru.
A samotná herní složka je průměrná. Hlavní základem je PDAčko, kam si David nahrává sezení a poté různé části rozhovorů používá na další pacienty, aby odhalil střípky minulosti, což je výborný nápad. Občas Vám přijde zpráva, občas musíte někomu zavolat, dát si na chvíli voraz od výslechů a tady to skřípe co máte vlastně udělat. A klasická adventurní hratelnost tu prakticky neexistuje - je tu dohromady snad 10 lokací a v každé z nich tak 1-3 aktivní místa, které jsou většinou ještě úplně k ničemu. Ve vzpomínkách pak určité adventuření je, ovšem vzhledem k omezenému počtu lokací, aktivních míst a jejich zobrazování pomocí space je to až primitivní. Většinou uděláte dvě tři jasné věci a konec, velká část vzpomínek je pak bez jakéhokoliv zásahu hráče.
Není to úplně interaktivní film, ale hratelnost je zjednodušená až na hranici primitivnosti a to píšu jako hráč, kterému nízká obtížnost rozhodně nevadí. Nicméně za příběh, pozadí, dialogy, postavy a gradaci děje si to těch 80% zaslouží.
Jack Keane 2: The Fire Within