Třetí díl původní trilogie je za mnou a byl to vskutku vyčerpávající zážitek. Nemůžu si pomoc, ale na téhle hře/sérii je prostě vidět, že ji dělalo německé studio a že platí klasické klišé o Němcích, co neznají míru. Všeho je prostě moc, je to přepálený a překombinovaný takovým způsobem, až je to únavné. Ale popořadě.
Ovládání, herní systém, grafika - nic z toho se nezměnilo, takže to nemá smysl komentovat. Upozorňuji, že tu budou SPOILERY!, protože předpokládám že komentář ke třetímu dílu série si čtou lidi, kteří aspoň nějaký díl předtím hráli či viděli.
Trojka začíná fanouškem rekapitulujícím děj, přičemž Rufus opět řádí. V krátké rozjezdové první kapitole (ze šesti) zlikviduje Bozovu loď, Organonský křižník a přizabije fanouška i Goal. Takže se děj přesouvá do hotýlku což je asi nejzábavnější pasáž. Hotýlek visí na sloupu nadzemní jednokolejky, naprosto nic v něm nefunguje a to co funguje před tím recepční důrazně varuje :), straší tu duch, v prádelně se schází apokalyptický kult a je tu Cletus, jehož podoby s ním Rufus využívá. Doc a Bozo opravují mozek Goal a jak se zbavit Rufuse aby něco nepodělal? Inu pošlou ho hledat vymyšlený předmět :)
Humor funguje i nadále ať už v samotných puzzlech (čištění zubů, diskoparket), jednotlivých scénách (Mario a Donkey Kong v baru :D), lokacích (poničené městečko kde mají naproti sobě ordinaci psycholog a prodavač provazů na šibenice :D). Geniální je rodinka ala sitcom s dotočeným smíchem či řešení problémů. Příklad? Bozo má depresi a tak mu Rufus shání antidepresiva. K tomu ale musí přesvědčit psychiatra že je blázen, takže musí najít tři obrázky z Roarschachova testu, najít k nim "správnou" odpověď a získat léky... výsledek ovšem dopadne úplně jinak :) Mám rád cynický, brutální humor, ale něco bylo přepálené a přes míru i pro mě - (asi) utopené děti, černoška prodaná do otroctví jako opička.
Přepálený je bohužel i příběh. V průběhu hru se ukáže, že nejen Cletus, ale i vůdce Organonů Argus vypadá jako Rufus. Načež na Vás hra ve čtvrté kapitole vychrlí doslova smšť zvratů - kdo stojí za Elysiem, za klonovými vojáky Organony, proč jsou si tři postavy podobné a kupodivu i šokující odhalení tutoriál místnosti. Potud dobré, ale hra v tomhle trendu pokračuje až do konce - Goal se stane miminem, umírá, ožívá, odhaluje svého otce, Rufus se roztrojí, jeho otec se vrací a vede rebely. Cletus a Argus mění strany, názory a cíle několikrát v rámci i jedné scény. Mezi epickým příběhem plným zvratů a překombinovaným gulášem je tenká linie, kterou tvůrci překročili velice razantně.
A nakonec hratelnost. Každá Deponia obsahovala jednu monumentální lokaci, ale většinou hned na začátku a poté příběh svištěl dopředu. Ve třetím díle ovšem tvůrci tu megalomanii schovali do předposlední kapitoly a podle mě notně přestřelili. Tady totiž ovládáte zároveň tři postavy, přičemž každá má kolem desítky lokací, spoustu předmětů, v průběhu kapitoly získají možnost si předměty předávat a dokonce ovlivňovat lokace těch ostatních. Je to obrovské, šílené, plné pastí a zákeřnosti kdy Vám nepomůže ani všechno na všechno, táhne se to hodiny a ve finále už jsem se modlil, ať se z toho dostanu a ať už to skončí. Tady jsem se bez pár nakouknutí do návodu neobešel, stejně tak u některých puzzle u kterých jsem vůbec netušil co se po mě vlastně chce.
Konec? Na naštvání. Elysium uvidíme v poslední (neherní) scéně, Deponia je (asi) zachráněna, ale co se stane s 11 tisíci vojáky, pokusem o převrat, jak zabrání pádu Elysia na planetu hra nedořeší. A Rufus umírá a Elysium nikdy neuvidí.
Každopádně u třetí Deponie jsem strávil snad 16 hodin, což je u adventury masakr, naprosto mě vyčerpala. A i když většina výtek co píšu je ryze subjektivních, víc než na 75% to prostě opět není.
Ovládání, herní systém, grafika - nic z toho se nezměnilo, takže to nemá smysl komentovat. Upozorňuji, že tu budou SPOILERY!, protože předpokládám že komentář ke třetímu dílu série si čtou lidi, kteří aspoň nějaký díl předtím hráli či viděli.
Trojka začíná fanouškem rekapitulujícím děj, přičemž Rufus opět řádí. V krátké rozjezdové první kapitole (ze šesti) zlikviduje Bozovu loď, Organonský křižník a přizabije fanouška i Goal. Takže se děj přesouvá do hotýlku což je asi nejzábavnější pasáž. Hotýlek visí na sloupu nadzemní jednokolejky, naprosto nic v něm nefunguje a to co funguje před tím recepční důrazně varuje :), straší tu duch, v prádelně se schází apokalyptický kult a je tu Cletus, jehož podoby s ním Rufus využívá. Doc a Bozo opravují mozek Goal a jak se zbavit Rufuse aby něco nepodělal? Inu pošlou ho hledat vymyšlený předmět :)
Humor funguje i nadále ať už v samotných puzzlech (čištění zubů, diskoparket), jednotlivých scénách (Mario a Donkey Kong v baru :D), lokacích (poničené městečko kde mají naproti sobě ordinaci psycholog a prodavač provazů na šibenice :D). Geniální je rodinka ala sitcom s dotočeným smíchem či řešení problémů. Příklad? Bozo má depresi a tak mu Rufus shání antidepresiva. K tomu ale musí přesvědčit psychiatra že je blázen, takže musí najít tři obrázky z Roarschachova testu, najít k nim "správnou" odpověď a získat léky... výsledek ovšem dopadne úplně jinak :) Mám rád cynický, brutální humor, ale něco bylo přepálené a přes míru i pro mě - (asi) utopené děti, černoška prodaná do otroctví jako opička.
Přepálený je bohužel i příběh. V průběhu hru se ukáže, že nejen Cletus, ale i vůdce Organonů Argus vypadá jako Rufus. Načež na Vás hra ve čtvrté kapitole vychrlí doslova smšť zvratů - kdo stojí za Elysiem, za klonovými vojáky Organony, proč jsou si tři postavy podobné a kupodivu i šokující odhalení tutoriál místnosti. Potud dobré, ale hra v tomhle trendu pokračuje až do konce - Goal se stane miminem, umírá, ožívá, odhaluje svého otce, Rufus se roztrojí, jeho otec se vrací a vede rebely. Cletus a Argus mění strany, názory a cíle několikrát v rámci i jedné scény. Mezi epickým příběhem plným zvratů a překombinovaným gulášem je tenká linie, kterou tvůrci překročili velice razantně.
A nakonec hratelnost. Každá Deponia obsahovala jednu monumentální lokaci, ale většinou hned na začátku a poté příběh svištěl dopředu. Ve třetím díle ovšem tvůrci tu megalomanii schovali do předposlední kapitoly a podle mě notně přestřelili. Tady totiž ovládáte zároveň tři postavy, přičemž každá má kolem desítky lokací, spoustu předmětů, v průběhu kapitoly získají možnost si předměty předávat a dokonce ovlivňovat lokace těch ostatních. Je to obrovské, šílené, plné pastí a zákeřnosti kdy Vám nepomůže ani všechno na všechno, táhne se to hodiny a ve finále už jsem se modlil, ať se z toho dostanu a ať už to skončí. Tady jsem se bez pár nakouknutí do návodu neobešel, stejně tak u některých puzzle u kterých jsem vůbec netušil co se po mě vlastně chce.
Konec? Na naštvání. Elysium uvidíme v poslední (neherní) scéně, Deponia je (asi) zachráněna, ale co se stane s 11 tisíci vojáky, pokusem o převrat, jak zabrání pádu Elysia na planetu hra nedořeší. A Rufus umírá a Elysium nikdy neuvidí.
Každopádně u třetí Deponie jsem strávil snad 16 hodin, což je u adventury masakr, naprosto mě vyčerpala. A i když většina výtek co píšu je ryze subjektivních, víc než na 75% to prostě opět není.
Jack Keane 2: The Fire Within