Na 400tý komentář mě vyšlo GTA San Andreas, asi největší hra, která na PC vyšla v roce 2005. A zároveň asi jedna z nejrozsáhlejších her, kterou jsem kdy dohrál. Zapomeňte na GTA 3 s "pár" submisemi i na rozsáhlé možnosti ve Vice City. Rockstar se zbláznili, podlehli vlastnímu megalomanství a do tohoto simulátoru gangstera nacpali snad úplně všechno, co vůbec jde. Ano budu kritizovat, budu nadávat, protože San Andreas si ke mě hledal cestu hůř než Vice City, ale za ty miliony možností a obrovitánskou rozsáhlost prostě nemůžu nedat 100%.

Odbudu si grafiku, která vypadá potřetí v podstatě stejně. Ano je hezčí, detailnější než v předchozích dílech, města i vesničky jsou vymodelované parádně, ale upřimně vizuálně a stylově mě třeba Vice City připadal hezčí.

S příběhem jsem bojoval a těžce. V něm se ujímáte Carla "CJ" Johnsona, černošského pouličního gangstera, který se po pěti letech vrací do Los Santos na pohřeb matky a rozhodne se pomoc svému gangu. Než jsem se z Groove Street vymotal a vydal cestou velkého zločinu, musel jsem přetrpět všechny ty hustokrutopřísný gangsta nigga řeči, hadry, gesta, šílenou mluvu, boje gangů, respekt. Prostě věci, které jsem vždycky absolutně nesnášel v akčních filmech či krimi. Je to subjektivní, částečně rasistický pohled, protože příběh včetně postav je napsaný skvěle, ale začal mě pořádně bavit až když se CJ dostane z ghetta.

Na své cestě potkáte kdekoho - triády, italskou mafii, mexické gangy, hipísáky, pasáky, rapery i wannabe rapery a také CIA. Budete získávat vliv ve třech různých městech - špinavé Los Santos plné gangů (alias L.A.), kopcovité San Fierro (San Francisco) a nablýskané město v poušti plné kasin Las Venturas (Vegas). Budete plnit neuvěřitelných 98 misí a to jen v rámci hlavního příběhu. A celou dobu Vám bude znepříjemňovat život důstojník Tenpenny, jeden z největších fízlovských zmrdů, jakého jsem kdy kde viděl.

Co se týče hratelnosti, ta se z 90% nezměnila. Interface, mapa, ikony, obchody fungují víceméně stejně. Občas se něco trošku jinak ovládá, občas je něco složitější či naopak jednodušší, ale víceméně se to hraje stejně. Místo změn se Rockstar vydalo cestou rozšíření, kterých je tolik, že jsem to hrál dlouhé týdny, abych se konečně dostal na finálních 100% včetně všech nepovinných věcí. A že to občas bylo peklo.

Takže co tu máme. Něco málo zmizelo (výtržnosti, vykrádání obchodů, telefonní vraždy).

Zůstaly živnosti, kde po splnění pár misí začne živnost vydělávat. Nechybí kurýrní mise, nenáviděný RC modely, parkování aut v hotelu, kamionová doprava či kamenolom.

Zůstaly i ilegální závody. V každém městě je jich 6 + 6 leteckých bez oponentů. Drtivá většina závodů se pozornou jízdou dá bez problémů vyhrát, občas přijde špek, ale nic strašného.

Mnohem horší jsou staré známé stadiony - kde závody motorek, aut, destruction derby a motokros vyhnali autoři do takových výšek, že v jednom konkrétním závodě jsem se musel uchýlit k likvidaci soupeřů a pak se modlit, abych vůbec dojel a motorku nerozflákal.

Pak jsou tu ještě výzvy pro BMX, motorku (sesbírat nepřístupné "korony") a naprosto šílený závod kol z hor, který se dá vyhrát fintou když postřílíte účastníky v cílovém prostoru sniperkou.

Samozřejmě se vrátily policejní, hasičské, saniťácké a taxíkářské mise, které jsem si moudře splnil hned na začátku a které mě v kontextu jiných misí přišly snadnější. Opět jsou za ně různé bonusy. Navíc k nim přibylo zábavné převážení děvek a jízda vlakem, která je pohodička když víte (resp. přečtete si jak na to). Docela zábavné jsou i lupičské mise, kde si se zlodějským autem vyberete baráčky k vykradení a nosíte do dodávky jednu televizi za druhou :)

Pravým peklíčkem se staly pro mě školy. Na auta, motorky, letadla a lodě máte sérii řidičských testů, které se sice dají zvládnout. Ale pokud chcete zlatou medaili, tak z některých testů zešílíte - například odjet 5 kol za 36 sekund v autě, či s helikoptérou zničit v časovém limitu 3 statické a 2 pohyblivé cíle. Tyhle mise jsem dělal asi 100*. Kromě řízení je tu čtyřfázová střelnice se čtyřmi různými zbraněmi. A když jsme u aut, opět je tu sbírání exotických vozidel, které nejenže jsou rozesety po celé obrovské mapě a musíte je dovézt bez poškození, ale ještě je musíte ručně jeřábem naložit na loď. Tím jsem strávil prakticky celý jeden den hraní.

Je libí sbírání? Pokud v GTA 3 a Vice City byl pevný počet určitých balíčků, tady sbíráte v každém městě jinou sadu věcí (přesprejovávání tagů, focení a podkovy) a ještě pod vodou hledáte po celé mapě mušle. Pro zbraně a dech pod vodou se to vyplatí a ke hře to patří. A ano, CJ umí jako první GTA hrdina konečně plavat a potápět se. Haleluja! Samozřejmě nechybí ani neskutečných 70 unikátních skoků, které se vlastně ani nepočítají do 100%.

Stejně jako v předchozí hře si kupujete i domy či hotely na save pointy. Protože ale příběhové mise dávají respekt (k tomu se dostanu) a peněz moc nemáte, vřele doporučuji následnou fintu. Vydělat tak 100 tisíc, vydat se do sázkové kanceláře a vsadit vše na nejslabšího koně s kurzem 12:1. Dříve nebo později to vyjde a pak jste finančně za vodou.

A pak jsou tu věci, které neskutečně zabíjí čas,  jsou zbytečně otravné, až debilní. CJ má po vzoru RPGček spoustu statistik. Můžete trénovat střelbou spoustu zbraní až do úrovně hitman, což jde neskutečně pomalu, ale díky tomu získáte přesnost, pohyb se zbraní a menší zaměřovač. Vlastní statistiky mají i řízení aut, letadel, lodí, motorek i kol. V posilce se učíte nové pohyby do boje a také trénujete výdrž a svaly. Zároveň musíte jíst, jinak pohybem ztrácíte energii a svaly. A když to přeženete s jezením, budete tlustí a nehnete se.

Úlítba nejspíše fanynkám Sims je customizace hrdiny. Ale šílená. Svaly/hubenost/tloušťka se totiž projeví i vizuálně. Kromě toho můžete měnit účesy, dělat si tetování na 9 částí těla a kupovat v šesti obchodech (otevírajících se postupně) nejrůznější oblečení. To vše má nejenom vizuální vliv, ale přidává body do respektu (ovlivňující kolik členů gangu můžete najmout) a sex appealu (ovlivňující randění). Já si s pomocí gta.cz musel udělat tabulku, abych věděl co se mi vyplatí koupit a musím říct, že se mi ke konci podařilo z losera z ghetta udělat naprosto cool oháknutou mafiánskou mašinu. Ale upřimně, bez všech těchto pičičáren bych se v klidu obešel.

Za naprostou ztrátu času a další úlitbou ženským považuji randění. Můžete randit až s šesti přítelkyněmi, což probíhá tak, že ji musíte vyzvednout v určitou dobu, zajet s ní na jídlo (po kterém se tloustne) či tancovat v debilní šipkové minihře či jezdi rychlostí co jim vyhovuje ve čtvrtích co se jim líbí. Neskutečný zdlouhavý opruz, podpořený tím, že CJ ve svých komentářích přítelkyně naprosto fakuje a ony se do něj zamilovávají... Odměnou je nějaký obleček, auto a toť vše.

Komu by to nedejbože bylo málo, může hrát videohry, tancovat, tunit auta, karbanit v kasinech, sázet, sportovat... A také je tu v podstatě strategická válka gangů na způsob Jagged Alliance. Dojdete na území cizího gangu, vyprovokujete válku a se svými najatými gangstery vyřídíte tři vlny nepřátel a území je Vaše. Nepřátelé můžou na území znovu zaútočit, území je šíleně moc, najít někdy gangstery je dost těžké. Přesto mě to bavilo a dám Vám dobrou radu - na začátku se na to vyprdněte, protože příběhovým zvratem o vše přijdete a pak to ke konci budete muset dobývat znovu.

Pár osobních dojmů. Střílecí pasáže jsou stále zábavné, i když k rotačáku se jen tak nedostanete. Pilotovat některé letadla je za trest - třeba taková stíhačku Hydru, vrtulníky jsou mnohem jankovitější než ve Vice City - a zapomeňte na sídlo s vrtulníkem na střeše. Doprava je naprosto šílená!!! Ve Vice City jsem bez problémů dojet kam jsem chtěl. Tady neexistuje. Auto chaoticky odbočují z pruhu do pruhů, většinou těsně před Vámi. Nebo se řítíte dálnicí a někdo Vás v plné rychlosti sestřelí z boku, zepředu z jiného pruhu. Na dálnicích vznikají bouračky jak z Kobry 11. Nevím jestli je to naschvál (pro větší akčnost), nebo jen debilní AI, ale jezdit na delší vzdálenosti bylo utrpení a jezdit budete hodně, protože díky monumentální mapě je všechno kurevsky daleko.

A nakonec rádia. Ve Vice City mě osmdesátky nadchly a tady... no ehm... vůbec. Příběh se odehrává v roce 1992 ale ty devadesátkový rádia trpí třemi neduhy. Vzhledem k zasazení je tu hlavně orientace na černoškou muziku, pak je to hlavně Amerika a chybí tu hity. Potíž je, že v Evropě jsme vyrůstali na eurodance, popu, baladách, zatímco v USA tou dobou jel hiphop, r´n´b, grunge, alt. rock.

Takže je tu 11 rádií, WCTR má mluvené slovo. K-Jah West hraje starší reggae, Master Sounds starší soul, Bounce FM starší funky nic z toho jsem nikdy neslyšel a drtivá většina z toho nebyla hitem ani v USA. Totéž v bledě modrém platí pro Playback FM a Radio Los Santos, které hrají hiphop, možná pro hopery je tu pár známých jmen, ale naprosto žádná známá písnička. Veškerá tahle černošská muzika se mě slévala v jeden guláš. K tomu je tu SF-UR hrající klubový a zcela neznámý house, který nemá absolutně grády (zlatý Rise FM z GTA 3). Šest rádií, které jsem víceméně brzy přepínal.

Z nouze jsem vzal za vděk těmi ostatními. Radio X hraje alt. rock plný celkem známých kapel a naprosto neznámých songů. Těch možností od Nirvany, Pearl Jam, Radiohead, Red Hotů co tam bylo... no nic. Aspoň je tu od Guns´n´Roses Welcome to the Jungle a nehodící se Personal Jesus od Depešáků.

K-DST hraje classic rock, což je v tomto případě takový mišmaš 70-90. let. Opět spousta neznámých kapela či neznámých písní známých kapel, ale v tomto případě i pár chytlavých písniček (Two Tickets to Paradise, Some Kind of Wonderful) a chvála bohů i hitů. Rod Stewart a jeho synťáková Young Turks je odkaz na Vice City, stejně jako eighties rock Hold the Line od Toto a jedna ze slabších, ale stále slušných hitovek od Billyho Idola White Wedding. Pro mě ovšem největší pecky u kterých jsem ani nevystupoval z auta jsou Lynyrd Skynyrd a Free Bird a America a Horse With No Name, jedny z nejklasičtějších rockových hitovek 70. let.

Kupodivu mě celkem bavilo i K-Rose, country rádio plné cajdáčků na uklidnění rozsahem cca 40 let. Willie Nelson a jeho přesladká Crazy je úžasná, stejně jako cynický All My Exes Live in Texas či relativně hitová I Love the Rainy Night. Největší hit Queen of Hearts od Juice Newton mě nepřijde úplně jako country.

Nakonec CSR 103, jediné černošské rádio, které jsem vzal na milost. Hraje r´n´b/pop kombinace z počátku 90. let zvanou new jack swing ve které je i pár hitovek - chytlavá Bobby Brown: Don´t Be Cruel, překvapivě rytmická Motownphilly od slaďákoidních Boyz II Men a především úžasná My Lovin od En Vogue, kterou jsem dokonce párkrát zaslechl i v českém éteru. 

Celkově byly rádia ale zklamáním, na větší hity a kapely asi nebyly peníze, přitom počátek devadesátek skýtal tolik možností.

A San Andreas? Nadával jsem, kritizoval, zuřil, proklínal, ale hrál jsem neskutečně dlouho, nemohl se odtrhnout a hra s tak neuvěřitelným množství různého obsahu nemůže dostat méně než 100%.

Zatímco s GTA 3 se Rockstar ještě trošku hledali, Vice City je aspoň pro mě vyladěné k dokonalosti. Na rozdíl od trojky jsem si dal tentokrát tu práci a dojel hru na 100%, i když i tady byly nepovinné mise, které jsem si myslel, že nikdy nezvládnu.

Hra zůstává v zásadě stejná jako třetí díl - opět tedy máte město, tentokrát rozdělené na dvě velké pevniny a několik ostrovů a v nich postupně plníte úkoly pro různé lidi. Poměr řízení/střelby je vyváženější než ve trojce a přidává se k tomu spousta dalších činností, stále to ale není tak brutálně přestřelený jako to bylo v San Andreas.

Čím začít? Asi grafikou a celkovou atmosférou. Po ponurém Liberty City ze trojky se dostáváme do Vice City (Miami) 80. let a je to neskutečné. Grafika se technicky ani příliš neposunula, ale ta atmosféra je dokonalá. Od obleků, účesů, přes domy, pláže a palmy až po celkovou pestrobarevnost to křičí ano tohle je Miami 80. let.

Příběhově je to mnohem, ale MNOHEM lepší než trojka. Tommy Vercetti je také nýmand jako byl Claude, také přijíždí do města po pobytu v kriminále a také začne plnit kšefty pro místní mafiány s cílem zjistit kdo jeho šéfovi ukradl peníze z kšeftu. Po pár misích ale zlikviduje se svými novými přáteli místního drogového lorda, obsadí jeho luxusní vilu (v životě jsem ve hře neměl takové sídlo) a začne makat pro sebe. Co to obnáší? Tommy může skupovat poměrně pěkné nemovitosti, plnit mise pro čtyři různé gangy a především kupovat podniky a následně pro ně plnit mise. Když je splníte, podniky Vám vydělávají a je to paráda. Na rozdíl od trojky tady naštvete jen jediný gang, jdete strmě vzhůru a stáváte se králem Vice City. Celý ten příběh je parádně podaný se spoustou skvělých dialogů. Jediná kaňka na tom všem je, že je kompletně obšlehnutý z filmu Zjizvená tvář včetně finálního zúčtování ve vile. Ale moc mi to nevadí, tohle není vykrádačka, spíše pocta filmu.

A zlepšila se i hratelnost. Ano pořád se honíte s poldy, kteří jdou jen po Vás a na ostatní většinou kašlou, pořád je tu šílená doprava a "hovada řidiči" jak by řekl Geňa Genzer. Nechybí tu balíčky, rampages a unikátní skoky. Na ty je potřeba většinou motorka, která je skvělým vylepšením - je rychlejší, obratnější, dá se s ní kličkovat mezi auty či v úzkých uličkách a nevýhodou je jen to, že při každé kolizi Vás to z ní sestřelí. Co se týče balíčků, získáváte za ně opět zbraně, ovšem ty jsou jsou tentokrát rozdělené do skupin a můžete mít jen jednu ze skupiny. Což například znamená, že pokud chcete rotačák, musíte oželet plamenomet a raketomet. Čert to vem, rotačákem se dá vyřešit každá střílecí mise i spousta honiček. Není nad to vystoupit při honičce z auta, rychle zamířit a během vteřiny proměnit soupeře na kus hořícího šrotu.

Na rozdíl od trojky jsem tentokrát splnil i dopravní mise. Rozvážka pizzy se dala zvládnout, hasiči mě přišli jednodušší než ve trojce, sto jízd taxíkem je otravných a zdlouhavých, ale nemusí se dělat najednou. Policejní mise jsem řešil většinou pomocí rotačáku. Pravým peklem se ukázala sanitka, kterou jsem zvládl až skoro ke konci - protože jsem vždycky udělal nějakou chybu. Odměna 150 životů a 150 brnění, ohnivzdornost a nekonečný sprint za to stály.

Z trojky zůstaly telefonní mise, které fungují jako nájemné vraždy po telefonu. Vrátily se offroady, které jsou díky absenci časového limitu mnohem snadnější. Vrátil se i import/export a tradiční problém kde je to "censored" auto, který potřebuju (v mém případě jsem hledal půlhodiny Sabre).

Vrátily se i RC mise ale v jiné podobě a musím říct, že jestli jsem něco proklínal a věřil že nikdy nezvládnu, tak tohle. RC autíčka závod se dá vyhrát bez problémů. RC vrtulník je bez časového limitu, ale prakticky neovladatelný a musíte s ním posbírat checkpointy na naprosto nepřístupných místech a vrtulník nerozflákat. Trvalo mi to přes 20 minut s ledovým potem na zádech. RC letadla to je šílenost - závod s téměř bezchybnými letadly s něčím co se prakticky nedá ovládat, ten jsem letěl asi 100*. Vidět někde na ulici po tomto snažení modýlek, tak mě asi chytne amok a milý modýlek rozšlapu :)

A kromě toho je tu i spousta novinek:

- Vylupování obchodů, které Vám přinese 3 hvězdičky hledanosti a pak zuřivě prcháte před policií.

-Střelnice s naprosto šíleným limitem k překonání, který Vám dá rychlé přebíjení.

- Vrtulníky. Jsou tu čtyři dráhy bez časového limitu, celkem snadné. Díky nim se naučíte vrtulník ovládat a pak se Vám hodí v misích. Ve dvou sídlech máte vrtulník k dispozici na střeše a není nic lepšího, než se s ním dopravit na místo zločinu, něco spáchat a pak místo honiček s policajty nasednout a v klidu odletět domů.

- Čluny byly už v jedničce, tady s nimi absolvujete pár závodů a jsou celkem ovladatelné.

- A nakonec závody. Šest pouličních závodů, které jsou hratelné, protože máte vlastní rychlé a dobře zatáčející auto (ideálně Cheetah) a pokud nejedete jako prase, stačí si počkat až se soupeři vymelou a v klidu si kontrolovat vedení. Kromě nich je tu ještě stadion s oválem, destruction derby a překážkovou dráhou.

Je toho spousta, GTA Vice City Vám vydrží a zároveň tu ještě nejsou ty šílenosti ze San Andreas (posilka, jídlo, randění). Parádně se to hraje, až na trochu vztekání v nepovinných misích, které Vás ovšem učí dovednosti pro ty povinné. A k tomu pěkná grafika a fantastický příběh. I tohle by stačilo na 100%, ale je tu ještě obrovská přidaná hodnota a to je muzika.

Hudba ve Vice City je pro mě absolutní srdcovka, taková že mám (nekompletní) soundtrack v mp3. Odjakživa jsem byl fanoušek tanečního popu, ať už disco, eurodance, dance, či nějaký ten lehký house/trance. Vždycky jsem měl rád i retro, objevované pomocí Frenvence 1 či brněnského Petrova, ale až Vice City mě objevily osmdesátky v plné kráse, kterou většinou neznají ani dramaturgové českých oldies rádií a televizí. Díky Vice City jsem začal prohrabávat světové hitparády a objevil, že osmdesátky fakt nebyly jen Modern Talking, Madonna, Michael Jackson či Depeche Mode.

Synthpop s dokonalým rytmem (tu-ta-tu-tu-ta), new wave, novoromantické kapely, i ty power balady a hair rock. V Americe byly jiné kapely než v Evropě, ale muzika byla v zásadě stejná či podobná a spousta hitů byla na obou stranách oceánu.

Jednotlivá rádia? Je jich devět. Kecací K-Chat a VCPR jsem stejně jako retro ladino Espantoso přepínal, hiphopový Wildstyle taky, tahle muzika mě nikdy nestrhla. V-Rock mě chvílemi bavil, ale rockeři prominou, ty písničky mě zněly většina jedna jako druhá. Jsou tu samozřejmě i výrazné vypalovačky - Sladovská Cum on Feel the Noize, jeden z největších fláků Iron Maiden Two Minutes to Midnight a naprosto geniálně hovadská I Wanna Rock od Twisted Sister.

Hlavně u mě jely 4 rádia:

- Fever nabízí soul/funk/r´n´b. Wanna Be Staring Something od Michaela Jacksona je klasika, obrovské funky hity jsou Last Night a DJ Save My Life (u nás zprzněný Darinkou), Cheethamovo Get Down Saturday Night. Díky Automatic jsem objevil, že Pointer Sisters nejsou kapelou jednoho hity (I´m So Excited). Nehitový tip? Mtume a Juicy Fruit.

Wave hraje synthopop a new wave. Naprosté klasiky jsou Kim Wilde Kids in Amerika, Nena 99: Luftballons či Gary Numan: Cars. Díky Atomic jsem kdysi objevil Blondie (v českých kruzích v podstatě neznámé), Frankie Goes to Hollywood Two Tribes byl megahit, který je tu rovněž neznámý. Je tu Spandau Ballet: Gold a z čistého synthopopu jsem se kdysi naprosto zamiloval do 2 hitů. A Flock of Seagulls I Ran s naprosto parádným tempem, Corey Hart Sunglasses at Night s temnou depešáckou atmosférou. Tentokrát mě strhlo Animotion: Obsession.

Flash FM je pop, což stejně znamená synthop. Nechybí tu i v Česku známé megahity Billie Jean od Michaela Jacksona, spíše rocková Run to You od Bryana Adamse, pure disco Self Control od Laury Brannigan, Japanesse Boy od Aneky, Video Killed the Radio Star od Buggles a jediný velký hit od Yes Owner of a Lonely Heart. Díky Flashi jsem objevil kdysi Hall and Oates, jejich Out of the Touch je tu známá spíše z remixu od Uniting Nations, nadchlo mě Dance Hall Days od Wang Chung a Your Love of Outfield. Tentokrát mě dostalo Go West Call Me.

A nakonec Emotion, tedy balady s naprosto masakrozním moderátorem Fernandem. V českých luzích a hájích budou známý nejspíše pouze Mr. Mister a Broken Wing spolu s Toto: Africa s rychlejší Cutting Crew: I Just Died in Your Arms Tonight. Já si při prvním hraní někde před 13 lety zamiloval John Waita Missing You, rockovější Night Ranger: Sister Christian, díky Waiting for a Girl Like You zjistil že Foreigner měl více než jeden hit, díky More Than This objevil Roxy Music. A hlavně objevil Reo Speedwagona, který kromě Keep on Loving You má jen další dva známé hity, ale v určitém "vztahovém" období života jsem je slyšel asi tisíckrát. Dnes už mě ty "cajdáčky" zase tolik neberou, ale muzikantsky je to pořád paráda.

No jsem se trošku rozepsal, o hře to zas tolik nebylo :) Ale i ta fantastická hudba je důvod, proč Vice City má tak geniální atmosféru a proč si beze zbytku zaslouží 100%.

GTA sérii jsem hrál tak cca před 12-13 lety. První dva díly mě minuly o světelné roky a nikdy mě nechytly, čtverku jsem o něco později nerozjel. Ale "trojkové" hry, tedy GTA 3, Vice City a San Andreas mě naprosto nadchly. Po letech jsem zkusil GTA 3 znovu a ta hratelnost mě znovu strhla, ale tentokrát tu bylo i pár obřích masařek, co mě štvalo od začátku do konce.

Když začnu grafikou, ta je víceméně i po letech funkční. Na PC hra vyšla v roce 2002, tedy ve stejném roce jako Mafia, která vypadá mnohem lépe. Ale GTA 3 nabízí obrovské otevřené město se třemi částmi, plné úkolů, honiček, provozu a prakticky bez loadingu, na což bylo nejspíše nutno obětovat trošku té vizuální parády.

Z dalších dílů si pamatuju parádní příběhy, bohužel GTA 3 je v tomto dost zklamáním. Hlavní hrdina Claude po vzoru Gordona Freemana po celou hru vzdorovitě mlčí a šance zjistit co si myslí je nulová. Samotný příběh rovněž není nijak hluboký. Claude se dostává ven z vězeňského transportu a spoluvězeň mu dohodí pár kšeftů pro mafii. Claude zde stoupá v žebříčku dokud není zrazen. Následuje pár misí pro Yakuzu a další charaktery, ale posun příběhu je nula. Jediné co Vás žene dopředu je motivace pomstít se ženské, která Vás na začátku zradí. Pobavil mě závěr kdy Claude zachrání dívku, ale poté co má plné zuby jejího žvanění ji suše odpráskne.

Hratelnost je to, co dělá tuhle sérii. Máte tři části jednoho města, které se postupně otevírají, jak postupujete "příběhem". V každé části máte na minimapce ikony, které Vás směřují k lidem co Vám zadají další úkoly. Kromě různých mafií jsou to i zkorumpovaný polda či rozhlasová hvězda. Většina úkolů je něco ukrást, někoho oddělat, zachránit, odvést, nebo způsobit škodu konkurenční mafii. Tady se tvůrci dost vyřádili, takže ve městě působí klasická italská mafie, Yakuza, triády, kolumbijci, jamajčani a ještě pár pouličních gangů. Bohužel namísto nějakého postupu či získávání vlivu po Vás ve finále prakticky všichni jdou, což dělá v pozdějších fázích hry některé side mise nedohratelnými.

GTA 3 je stále v principu závodní hra. Máte nějaký úkryt s garáží pro 1-2 auta, kde probíhá ukládání (v rámci mise ukládat nelze). Vyjdete ven, čmajznete první auto a vydáte se na mapě plnit příběhové či postranní úkoly. Je tu samozřejmě spousta možností vylézt a něco rozstřílet či rozmlátit, ale většinu času strávíte za volantem.

Čím větší brajgl ve městě děláte, tím víc po Vás jdou poldové. Můžete tu pozornost vytáhnout až na šest hvězdiček a odstupňovaně - nejprve po Vás jde jen pár poldů, pak se přidají další, na třech se objeví vrtulník, na čtyřech SWAT, na pěti přijíždí FBI a a na šesti přijede armáda v čele s prakticky nezničitelým tankem Rhinem. Hvězdičky můžete ztratit když najdete policejní úplatek, nebo když se Vám podaří dostat do pay´n´spray, kde Vám auto přestříkají a poldové venku nic nepoznají :D

Podobných nelogičností je ve hře více, některé dost nefér. Například po Vás střílí gang a poldům je to fuk. Ale běda jak se naštvete, vylezete a pár ji pobijete, rázem máte poldy na krku. Poldové po Vás jdou i když plníte jejich mise. A bez ohledu na to v čem jedete nepřátelské gangy stále ví, že jste to Vy a pálí.

Doprava mě občas nažhavila do běla a řval jsem něco o hovadech řidičích :) Auta hážou myšky, předjíždí do protisměru, v plné rychlosti to do Vás našijí z boku, nebo naopak jedou vedle sebe pomalou rychlostí v místě, kde nemáte šanci předjet. Není větší lahody, než se dostat k nějakému monstru typu kamion či hasičák a pěkně je v plné rychlosti rozrazit.

Přes různé výtky je princip toho všeho velice chytlavý, zábavný a hra je prakticky okamžitě ovladatelná, základy pochopíte bez větších problémů ihned. Úžasný je vozový park - od různých osobáků, přes našlapané sporťáky, policejní, hasičské či lékařské vozy, po náklaďáky, tahače. Nechybí busy, popeláři a brutální tank s kanonem. Každé auto jede jinak rychle, jinak zatáčí a jinak drží na silnici.

Pokud se vydáte pěšky, máte kromě pěstí postupně rozšiřující se arsenál zbraní - pistole, samopaly, kulomety, granáty, molotovy až po sniperku a bazuku. Obecně ale střílení není nijak úžasné, i když co potřebujete trefit většinou trefíte.

Kořením všech GTA her jsou postranní mise. Ve trojce absentují různé sociální hovadiny co byly v pozdějších dílech a kvalita postranních úkolů je různorodá.

- Kromě příběhových úkolů máte telefonní mise, které jsou v podstatě totožné - zvednete telefon, dostanete úkol, splníte ho.

- RC mise jsou zábavné. Obsadíte dodávku a s autíčky na ovládání odpalujete auta nějakého gangu.

- Import/export mě taky velice bavil. Ve městě jsou dvě garáže a jeden jeřáb, kam dodáváte unikátní auta. Jedno se zaměřuje na osobáky, druhé na náklaďáky a třetí na služební auta. Odměnou za splnění je tučný peníz a možnost si kdykoliv nechat doručit jakékoliv auto ze seznamu.

- Offroad mise jsou pekelné. V teréňáku Patriot musíte v časovém limitu posbírat všechny checkpointy na nepřístupných horách/garážích a dalších lokacích. Tu první jsem jel asi 20*, tu poslední jsem neudělal.

- Unikátní skoky to je paráda. Je tu 20 míst, kde to s rychlou károu rozpálíte a skočíte přes nějakou rampu. Odměna jsou finance a zpomalený záběr parádního skoku.

- Výtržnosti rovněž 20*. Seberete lebku a s určenou zbraní zlikvidujete v krátkém limitu určitý počet cílů. Někdy zábava, někdy výzva, někdy frustrace, ale celkově mě to bavilo.

- Balíčky. Naprostá nutnost a základ. Po celém městě je 100 balíčků. Jejich hledáním zaprvé poznáte jednotlivé čtvrti do každého koutu a jednak Vám k základně doručují zbraně, za každých 10 balíčků novou. Není nad to mít u základny kopletní výzbroj; třeba poslední mise (kde o zbraně přijdete) se díky krátké zajížďce domů pro bazuku a sniperku stala naprosto triviální.

- A nakonec sanitka/hasiči/taxi/policie. Odměny za splnění jsou slušné, ale přiznám se, že jsem to vzdal a ani jednu z misí nedokončil. Všechny tyhle mise mají pár věcí společných - šibeniční časové limity, šílenou dopravu a postupnou devastaci auta, útoky nepřátelských gangů, kteří Vás v pozdějších fázích zničí pár salvami, nebo naopak vytáhnou z auta. Kromě taxi musíte všechny mise splnit bez přerušení, hasičské auto je neohrabané a pomalé, sanitka nestabilní. U policie potřebujete rychlost a zablokovat/zničit prchající auto je někdy nemožné, navíc po Vás v misi jdou i gangy a policie. Navíc u taxíku musíte odjet 100! jízd, u hasičů/policie dohromady 60 jízd, což je prakticky nemožné. U sanitky máte jen 12 jízd, ale s každou další přibude jeden pacient, sanitka pobere jen tři, pak musíte náklad vyložit do nemocnice a je prakticky nemožné to dojet bez bouraček. Zkrátka tohle jsem vzdal a tím i šanci dohrát hru na 100%.

Na závěr nelze nezmínit rádia. U Vice City mě rádia nastartovaly lásku k osmdesátkám a pomohly objevit spoustu 80s hitů, které tady nikdy zaručeně neuslyšíte. U GTA 3 je to bohužel slabší. Rádia nemají žádné hity a žánrově je to z větší části slabota. Vážná hudba, gangsta hiphop, zhulené reggae, jungle/breakbeat většina z toho neposlouchatelná. Lips a Head hrají alternativní pop, kde mě taky nic moc nezaujalo. Takže u mě vítězilo taneční Rise FM a Flashback s 80s songy z filmu Scarface.

Závěrem? GTA 3 je stále parádní hra. Hratelnost je revoluční, je tu sice pár much, ne všechno je zábavné a příběh je také slabší, přesto ty klady stále výrazně převažují. Takže 80%.

Je to pár let, co jsem dohrál dohrál druhý díl Chains of Satinav - Memorii. Tehdy to bylo bez problémů, bohužel s krachujícím počítačem se znovu dohrání proměnilo v poznání, že si bez upgradu moc novějších her nezahraji, aniž bych čelil zásekům a padání hry.

Memoria přináší všechno to staré dobré, co fungovalo v Chains of Satinav. Graficky je to opět úžasná fantasy hra plná báječných obrazů. Odpudivý Andergast sice kouzlo nevyvolá, ale majestátní a monumentální síně Drakonie, létající pevnost či krvavé bojiště ano. O něco se zlepšily i animace, které jsou stále víceméně rozpohybované obrázky, ale obrázky o něco hezčí, než v prvním díle.

Hratelnost se také příliš nezměnila. Menu, ikony a ovládání je stejné, stále je to víceméně pohodová adventura, kde nechybí nic z moderních featur. Označování aktivních míst mezerníkem, rolování předmětů v kurzoru kolečkem myši a možnost zapnout si nápovědu co jde na co použít. Žádné zákeřnosti tu nenajdete, tvůrci přitápí do obtížnosti spíše originálními hádankami. V jedné sekci tak musíte oživovat a ovládat kamenné obry a části jejich těl. Jindy se uprostřed lesa snažíte vyhnout lovcům a někoho zachránit, v pevnosti se pokoušíte aktivovat a deaktivovat krystaly a dostat se dál. Fantastické je finále kde je hrdina zkamenělý a musí se z té šlamastiky dostat.

Přibyly také nová kouzla, zkameňování je sranda a sesílání vizí pěkně těžké. Abyste někoho k něčemu dotlačili, musíte mu seslat vizi zkombinovanou ze tří věcí na obrazovce, což není vůbec jednoduché.

Herně i graficky je to skvělé a tak jediné nad čím budu brblat je opět je opět příběh. Ne nad jeho kvalitou, tady se nedá říct půl slova. Opět je to celkem hluboké fantasy s propracovanými charaktery, spoustou osudovosti, kde dojde i na vymazávání z času či další časové hrátky známé spíše ze sci-fi.

Navíc si v osmi kapitolách zahrajete za dvě postavy dva různé příběhy, které se prolínají až na konci. Začínáme tam kde končila jednička. Seerova kletba je zažehnána a Geron se měsíce marně snaží najít cokoliv, co by proměnilo Nuri z havrana zpět na vílu. Jedinou záchranou je kouzelník, který slíbí pomoc, ale Geron musí odhalit záhadu hrdinné princezny Sadjy, která se před 450 let vydala do války proti démonům. Sadja je fanaticky odhodlaná dobýt si slávu, stát se nesmrtelnou hrdinkou, na cestě se k ní přidává mluvící staffka se ztrátou paměti a také podivná maska s nesmírnou mocí. Tak jak je možné, že o Sadji nikdo nikdy neslyšel?

Jestliže jednička měla smutný konec, tady si kalich hořkosti vypijete až do dna. Vedlejší postavy nezaslouženě umírají, Geron je stále v Andergastu vyvrhel, Nuri začíná zapomínat kým byla. A zbytek radši do spoilerů.

Sadjin příběh končí katastrofou, kdy její křížová výprava způsobí ve válce šílený masakr a její činy si navíc nikdo nepamatuje. Geron nakonec dostává na výběr - může proměnit Nuri zpět, ale ta už naprosto zapomněla to kým byla a získá jen prázdnou schránku. A nebo ji může nechat být havranem. Nejsmutnější je, že kdyby ji mohl pomoc hned na začátku, mohlo to skončit dobře, jenže Geron ztratí 3 dny řešením příběhu z minulosti a pak už je pozdě.

Zkrátka pokud se chcete u hry odreagovat, utéct od trudné reality, nehrajte Memorii, protože po dohrání budete mít náladu ještě více pod psa. Jinak herně, graficky i výstavbou příběhu v podstatě bez chyby.

Po hodně dlouhé době způsobené různými osobními věcmi jsem se pustil do nějaké adventury, která není retro ani oldschool. Chains of Satinav je jedna z těch mála "novějších" které jsem před pár lety dohrál a dostaly mě. I po těch pár letech mě hra víceméně dostala, i když ne stoprocentně.

Hned na začátku mě naštvalo, že hrát lze pouze v širokoúhlém módu, což na 19ce LCD s rozlišením 1280*1024 prostě znamená dva vodorovné černé pruhy nahoře a dole. Nakonec jsem si zvykl, ale grafický zážitek tím dost utrpěl. Asi už v roce 2012 počítali pouze s širokoúhlými monitory. Grafika je jinak líbezná, překrásně ručně nakreslená tak jak má vypadat pravá fantasy. Jako doprovod slouží jemná pohádková hudba, předěly jsou řešeny pomocí stylizovaných odbarvených kreseb a jediné co trošku hapruje je občas laciný dabing.

Z herního hlediska je to víceméně bez výhrad. Adventuření je to sice občas zhusta nelogické, ale předmětů, aktivních míst a lokací není tolik, aby se na všechno nedalo přijít. Žádné zákeřnosti se neobjevují, naopak nechybí zobrazování aktivních míst a dokonce přepínání předmětů v kurzoru pomocí kolečka. Líbilo se mi i označování správné kombinace (kurzor se rozsvítí) a to, že při nesprávné kombinaci tak z 50% zazní nějaká originální věta, žádné "to nejde" "ty ses zbláznil" apod... Kromě předmětů používáte dvě kouzla rozbít/opravit, ale protože hlavní hrdina je mizerný čaroděj, má jen minimální talent, většinou to zkrátka nejde. Je tu pět obrovitánských kapitol, občas postupujete přímočaře kupředu, občas se zaseknete v nějaké větší lokaci, dojde i na spolupráci postav a jedné kapitole (vílí říše) přituhne díky netradičním úkolům se změnou počasí a gravitace.

Odpustil bych si dementní achievementy (100* něco rozbij/oprav, 50* přepni díru ve střeše ech...), které se často vzájemně vylučují a nutí k znovuhratelnosti... ale proboha proč hrát znovu naprosto lineární adventuru? A jeden naprosto dementní easter egg se sexem, který nedává příběhově smysl a do hry se hodí jako pěst na oko.

Příběh je tradiční i netradiční fantasy. Základem je 13 let stará minulost, kdy skupina hrdinů polapila a upálila čaroděje "Seera". Teď se do fantasy království vrací vrány jako poslové nočních můr a děsivých vražd a vše nasvědčuje tomu, že Seer je zpátky. (Anti)hrdinou je Geron, mladý ptáčník který má městu přinést zkázu a tak se ho půlka lidí bojí a ta druhá ho šikanuje. Ten se do událostí zaplete a spolu s dětinskou, dětsky vypadající a šíleně naivní vílou Nuri se snaží odhalit co se děje a Seera zastavit. Je to krásné fantasy, které má tradiční základ, ale věší na něj traumata z minulosti, lži a spoustu tajemství. Je tu spousta mystiky, osudovosti a předurčení, netradiční místa (vílí říše) a epická snaha Gerona zastavit apokalypsu ve finále a zničit původce kletby.

K hrdinům si musíte najít cestu, ale když se Vám to podaří a držíte palce přijde zakončení. Hodně hořké zakončení, které je reálné - hrdina nemá šanci, ale bolí. Geron se vydá zničit Seera a zachránit Nuri z harfy, ale zjistí, že nemůže udělat nic. Nuri je už spojena s harfou a Seer mimo dosah. Jako výsměch působí dvě slaboučká kouzla a dva k ničemu předměty (křesadlo a nožík). Jediná šance je prohodit duše Seera a Nuri, ze které se stává pták. Ten konec zhořkne ještě více, pokud si pamatujete, jak dopadl druhý díl. Takové vyústění mě ve hrách vyloženě štve, nepiplám se se hrou dlouhé hodiny, aby to dopadlo mizerně. 

Přes ty výtky je Chains of Satinav příjemná, pěkně nakreslená, dobře hratelná adventura s krásným fantasy příběhem, které nemám problém dát 80%.

Call of Juarez je asi jedna z posledních 3D akcí, kterou jsem na své šunce kdysi dohrál, než mi došlo, že na ty novější stačit nebude. A je to parádní, skoro stoprocentní střílečka.

Call of Juarez je po Outlaws tuším chronologicky teprve druhá střílečka, odehrávající se na Divokém západě. V příběhu sledujeme teenagera Billyho Candla, který celý život čelí ústrkům pro svůj původ - ať už od šerifa, majitele salonu nebo i nevlastního otce. Když se jednoho dne vydá za matkou, najde ji i otčíma mrtvé a udělá to co celý život - uteče. K jeho smůle ho ale vidí reverend Ray. Ray je fanatický kazatel s nepěknou minulostí pistolníka a k Billyho smůle také bratr jeho otčíma. A tak zahájí neúprosnou štvanici na Billyho a všechny, kdo se mu postaví do cesty smete.

Příběh je vynikající, plný cutscén, zvratů, perfektních postav a bylo by škoda z něj cokoliv prozradit. Snad jen, že cesty obou hrdinů se několikrát zkříží, potkávají stejné postavy a vše vrcholí naprosto skvělým finále.

Povedla se i grafika. Z roku 2006 jsem dohrál pouze Alpha Prime a Prey, ale Call of Juarez je strká do kapsy. Kromě pár měst se odehrává v nádherných přírodních scenériích - ať už v prérii, lesích či divočině, máte pocit že jste opravdu na Divokém západě se vším všudy. Když jsem v jedné misi vylezl na Orlí horu a rozhlédl se po okolí, tajil se mi dech.

Hratelnost je rovněž vynikající. Protože jsme na Divokém západě, nepřátelé jsou pouze lidé - banditi či indiáni a zbraní je omezený počet. Různé druhy koltů, brokovnice a její upilovaná verze, puška, puška s hledím, Billy navíc používá i luk a bič. Několikrát osedláte i gatling, ale vzít si ho pochopitelně nemůžete. Díky absenci jakýchkoliv samopalů jsem po dlouhé době musel opravdu pečlivě mířit, krýt se a boj měl neskutečné grády. Zvlášť díky tomu, že nepřátel je opravdu požehnaně a třeba finální čistka pevnosti je jedna z nejlepších a největších řežeb (pokud nepočítám Serious Samy), co jsem hrál.

Autoři věděli, že jen s westernovou střílečkou s omezenými zbraněmi a nepřáteli by díru do světa neudělali a přišli se spoustou nápadů. Ve hře si tak zahrajeme za Raye i Billyho a obojí se hraje trošku jinak.

Ray je killer, odhodlaný vyčistit všechno hříšné. Když se proti němu postaví město či se připlete k přepadení vlaku, nedá pokoj dokud nevybije vše kolem. Umí pálit z jednoho koltu rychlopalbou, nebo si zprovoznit jakýsi bullet time, kde obrazovkou běží dva křížky a musíte s nimi v zastaveném čase pobít co nejvíce nepřátel (tohle se úpřimně moc nepovedlo).

Billy je naopak štvanec, většinou nemá moc zbraní, často musí utíkat, nevyvolat poplach. A tak přichází na řadu plížení (a máme z toho stealth akci). K překonání překážek a řešení jednoduchých fyzikálních puzzlů slouží bič, kterým musíte likvidovat i chřestýše a v jednom kole odporné pavouky. A pak je tu božský luk - kterým zaměříte, zpomalí se čas a potichu zprovodíte nepřítele ze světa. S lukem musíte počítat i s pohybem soupeře a také se vzdáleností a klesající trajektorií.

A jsou tu i další nápady - souboje s bossy probíhají formou pistolnických střetů, kdy musíte rychle tasit a zaměřit soupeře dříve, než Vás zabije. Je tu skvělá jízda na koních, který vyvrcholí fantastickou honičkou za dostavníkem. Prostředí se střídají, je tu 15 dlouhých kol, v divočině narazíte na vlky či indiány. zdraví si doplňujete chlastem. A jako ve starých doomovkách je tu 40 secretů, ve kterých hledáte portréty tvůrců hry s vtipnými popisky.

Kdybych měl něco vytknout, tak že brokovnice je nepřesná a koltům rychle dojdou náboje (a zdlouhavě se dobíjí). Občas jsem v divočině bloudil i s kompasem a zastavila mě neviditelná zeď. A naštvala mě jedna zbytečná smrt. Jinak parádní 3D akce, nikdy bych neřekl, že mě zrvona westernová střílečka bude tolik bavit.

Po celonoční pařbě padla další 3D akce, kterou jsem nikdy nehrál a na kterou jsem dostal chuť. Alpha Prime vznikla v českých luzích a hájích, což jsem upřimně řečeno poznal až z titulků a na český výtvor nebyla špatná.

Někde v daleké budoucnosti těží všemocná Společnost hubbardium, radioaktivní a lidstvu škodlivou látku, která způsobuje zpomalení času a časem i šílenství. Někteří prospektoři věří, že hubbardium je krví tvora jménem Glomar, tvrďácký a cynicky hrdina Arnold Weiss to ale považuje za povídačky. Před časem ho kvůli kamarádovi Warrenovi opustila přítelkyně Livie a právě ta ho teď žádá, aby ho zachránil z těžební kolonie, která se odmlčela.

Příběh mě u hry táhl dopředu. Arnold je totiž na své misi v kontaktu se 4 lidmi. Je tu psychopatický plukovník Olivier, který velí mariňákům co mají zahladit stopy a který je jasný záporák. Kromě nich je tu ale i Warren, tajemný hacker Bruce a také Livie a je jasné, že jeden z nich je zrádce. Až do konce hry netušíte, kdo toho hraje na dvě strany. Není to úplně originální příběh, ale díky postavám, tvrďáckým dialogům a pochybnostem funguje skvěle.

Povedla se i grafika. Na rozdíl od Prey, který jsem dohrál před chvílí jsou tu světlé, nablýskané lokace, střídá se tu prostředí, dokonce se podíváte chvílemi i na povrch planety. Jediný problém jsem měl s občasným přesvětlením určitých objektů.

Hratelnost je bohužel trošku slabší. Alpha Prime je koridorová střílečka s dobře navrženými levely (je jich celkem 10). Je tu plno nábojů, lékárničky, doplňovače zdraví. Pomocí hubbardia můžete čas od času využít víceméně zbytečný bullet time. Venku nemáte kyslík a musíte si ho doplňovat. A hratelnost zpestřuje i občasný přesun předmětů a také jízda buginou (naprosto neovladatelnou).

Hlavní problém jsou bohužel samotné souboje. Nepřátelé tvoří pouze vojáci a zpočátku roboti. Vojáků je šílená přesila, skvěle spolupracují, kryjí se, přebíhají, umělá inteligence funguje skvěle. Bohužel až příliš skvěle. Hrál jsem na easy, s patchem vylaďujícím obtížnost a přesto průchod byl peklem. Vojáci vydrží naprosto neskutečné množství zásahů, pokud střílíte bez zaměření pravým tlačítkem, tak je pořádně netrefíte a mají naprosto smrtící mušku a šílené úběry. Ve výsledku loadujete, loadujete a loadujete. Vrcholem byla pasáž v pátém kole, kdy musíte ubránit kamaráda u počítače před četou obrněnců, tohle jsem si zopakoval asi 20*.

Proti vojákům máte řekněme tradiční arzenál. Zbytečné kladivo, zbytečnou pistolku. Plamenomet je k ničemu, stejně tak bohužel sniperka, která není smrtící ani při zásahu do hlavy. Granáty se hodí pouze k čištění pokud víte, že je někdo za rohem a trefíte se. Raketomet se také hodí, ale v úzkých koridorech ho nepoužijete. Zbývá tak tradiční kulomet a brokovnice. Jenže průměrný voják vydrží klidně většinu zásobníku, do toho utíká a trefuje. Po pěti kolech marných pokusů o taktické přestřelky, jsem přesedlal na brokovnice a suicide runy - naběhnout k nepřítel a zblízka to do něj našít, poté k dalšímu a dalšímu - a modlit se za lékárničku či doplňovač poblíž. S touhle taktikou, kombinovanou v případě potřeby s granáty/raketami a nebo i sniperkou jsem to nakonec se štěstím dohrál.

Takže co s Alpha Prime? Kromě té nesmyslné výdrže vojáků mě víceméně všechno ostatní (příběh, grafika, leveldesign, doplňky) bavilo, ale pokud se hra i na easy stává chvílemi peklem, více než 70% dát nemůžu.

Po adventurní náloží jsem se rozhodl si pro změnu zase trošku zastřílet. Volba padla na Prey, 3D akci, kterou jsem nikdy nehrál, protože podle popisu vypadala příšerně složitě. Pro všechny, co se nechali odradit jako já mám dobrou zprávu, není se čeho bát.

V Prey sledujeme indiána Tommyho, který má plný zuby života v rezervaci, duchovních tradic jeho předků a chce vypadnout se svoji přítelkyní Jen. Té se z rezervace nechce, jejich dohadování ale rázně utne invaze mimozemšťanů, která unese Jen, Tommyho, dědečka a v podstatě celou hospodu na megalomanskou vesmírnou loď. Toť k příběhu v podstatě vše. V průběhu hry nepřijdou žádné velké zvraty, animace, ani šokující odhalení. Ufouni přišli na Zemi prostě sklidit jídlo a čím dál nasranější Tommy se probíjí 22 levely mimozemského lodě aby zachránil Jen a zatnul tipec otravné královně.

Prey je v jádru tradiční koridorová doomovka. Začínáte s hasákem, postupně se dá najít dalších 6 zbraní. Ty jsou poměrně exoticky vypadající, ale v podstatě jsou to granáty, lehký a těžký kulomet, brokovnice, raketomet a speciální zbraň. Ta se nabíjí ze čtyř zdroj a může střílet blesky, plazmu, laserový výboj či mráz. Nedá se říct, že by některá zbraň byla lepší či horší - kromě hasáku a nespolehlivých granátů jsem využíval podle dostupnosti nábojů všechny. Každá zbraň má alternativní mód, ale také tu není nic světoborného - objeví se sniperka, která se hodí pro těch pár sniperských soubojů, silnější výboj, granáty či speciální oblak, který zastaví všechny soupeřovy ale i Vaše střely.

Nepřátelé tvoří variace na různé mimozemské zrůdy, kromě standartních vojáků Vám většina z nich dokáže pěkně zatopit, jsou tuzí, ale s trochou pohybu a přesnou muškou se dají ustřílet.

Grafika je tvořená v Doom enginu, čili podobná Quakovi 4 či Doom 3. Temné, kovové chodby, kde je občas kumšt vidět cestu dál (a svícení zapalovačem moc nepomáhá). Prostředí až na pár výletů ven je celkem stereotypní, ale těžko to vyčítat hře, která se celá odehrává na mimozemské lodi. Nechybí pár krvavých scén, scén za sklem či skriptů, ale opět na rozdíl od Doom 3 či Quake 4 nic z čeho byste si sedli na zadek.

Zkrátka tradiční sci-fi doomovka, která má ale v rukávu pár trumfů. Zaprvé - Tommy umí opustit vlastní tělo. Jeho duše pak může projít silovým polem, či po silovém mostě a aktivovat něco, co se jinak aktivovat nedá. Je to základ pár povedených puzzlů, které nejsou nijak složité, ale potěší.

Zadruhé - jsme na vesmírné lodi, kde gravitace nehraje tak velkou roli. Takže jsou tu různé přepínače gravitace, v jednu chvíli běháte po zemi a za chvíli jste na stropě. Jsou tu i portály, antigravitační pásy, kterými se dá dostat do jinak nepřístupných částí místnosti. Nechybí ani jednoduché puzzle, kdy je nutno někam dostrkat výbušné vejce a odpálit biologickou překážku.

A ještě jedna novinka - ve hře je sice normální ukládání, něco jako lékárničky či doplňovače zdraví. Když ale Tommy zemře, objeví se ve světě duchů a střílením zlých duchů si v časovém limitu načerpá zpátky část energie a může pokračovat.

Všechny tyhle novinky nejsou nijak těžké na pochopení, ani se u nich nezaseknete, ale pěkně zpestřují hru. Navíc Prey ač nemá nijak převratný či originální příběh je slušnou střílečkou, ke konci budete motivovaní té mrše nakopat zadek a finální boj na tři etapy je přesně takový, jak má závěr pořádné střílečky vypadat. Já jsem spokojen a dávám 80%.

Jak zničit dokonalou hru? Udělat ji pokračování, to funguje zaručeně. Longest Journey je pro mě špička adventurního žánru, kterou jsem vychválil do nebes a dohrál minimálně pětkrát. Dreamfall jsem dohrál kdysi jednou a pamatoval si z něj hmm... běhání po městě, nic víc. To nevěstilo nic dobrého a nemýlil jsem se.

Dreamfall se odehrává 10 let po událostech z Longest Journey, kde April zachránila oba světy. Po deseti letech je ale všechno jinak. Stark čelil zničujícímu kolapsu (proč se nedovíme), z Venice je odpudivé ghetto plné lidí co ztratili úplně všechno. Zoe Castillo nic z toho netrápí, žije si pohodlný život zhýčkané a znuděné teenagerky v Casablance, dokud nezačne vídat děsivou holčičku a nezmizí její expřítel Reza. Pátrání po něm ji vede po celém Starku a postupně odhaluje plány všemocné korporace týkající se lidských snů

Podíváme se samozřejmě i do Arcadie a za starými známými. Vrací se Charlie, Emma, v Arcadii se objeví napravený čaroděj Roper Clacks, troškou humoru přispěje Crow. A samozřejmě se vrací i April. Arcadie prožívá těžké časy - většina světa je okupována Azadijským impériem, fanatiky šířící mečem a ohněm víru v jedinou bohyni, kteří neváhají zavírat všechno magické a nelidské do ghett. April se stala vůdkyní odboje, ale během 10 let let se z ní stala zahořklá, cynická žena, které na ničem a nikom moc nezáleží, jen na válce. Třetím do hry je Kian, apoštol Azadijců, který je na misi zabít vůdce rebelů, ale v průběhu mise začíná pochybovat - a za všechny tyhle postavy si zahrajete.

Čili Stark v háji, Arcadie v háji, April změněná. Ještě pořád nemáte depresi? Tak se připravte, že na konci hry ji mít budete k a tomu vztek na tvůrce. Ve hře se totiž nevyřeší absolutně nic. Většina otázek zůstane bez odpovědi, zlo nepotrestané a na konci April umírá bez boje zabita bezejmenným vojákem, Kian je zatčen, Zoe zůstane uvězněná v říši snů a v komatu. Proč byla postavena obrovská věž? Co se stalo s Rezou? Kdo bude ovládat sny? Nic. Za ten "konec" šlo ve finále 10% dolů z mých původně plánovaných 70%.

Dreamfall totiž dlouho mate tělem. Narozdíl od jiných 3D adventur je grafika místy moc pěkná, místy naprosto úchvatná - Strážcova dimenze, zasněžená Marcurie či magická knihovna Temných lidí vypadají fantasticky. Ovládání není tak špatné, děj pádí svižně kupředu a opět je tu spousta osudovosti, předurčení a hlubokých rozhovorů (humor se ovšem prakticky vytratil). A díky okouzlení chvíli trvá, než Vám dojde, že jako hra je to vlastně o ničem.

Dreamfall prakticky není adventura. Je to interaktivní film, či vizuální novela. Běháte kilometry po městech či jiných prostředích a povídáte si. Pokud je něco potřeba vyřešit, dojdete si k člověku/bodu A pro předmět a v bodě B ho použijete. Předměty, kombinace, puzzle byly v podstatě vypuštěny. Vrchol kombinační adventury je sebrat hadr, násadu od koštěte, zkombinovat je, namočit do oleje a zapálit v hořáku.

Protože Dreamfall je 3D, namísto adventuření jsou tu celkem zábavné minihry na hackování a páčení zámků. A naprosto nezábavné stealth sekvence a boje. Žádná adventura prostě tyhle "akční" pasáže neumí udělat - při skrývání před trollem v jeskyní jsem měl chuť rozbít klávesnici, protože to bylo otravné a nudné a mizerně ovladatelné. A u soubojů je těžké odhadnout vzdálenost či natočení hrdin(k)y. Údery jdou často do prázdna, navíc kombinace šipky a slabého/silného úderu udělá pokaždé něco jiného.

Takže dávám 60%. Zbytečné pokračování, které zničilo dobrý pocit ze záchrany dvou světů v jedničce, přineslo nedořešený příběh a z adventury udělalo tupou vizuální novelu se zbytečnými akčními sekvencemi. Body nahoru jen za postavy, dialogy a krásnou grafiku.

Těžko se mě hledají slova, kterými bych Longest Journey popsal. Dohrál jsem v životě mraky adventur - vtipných, pohádkových, sci-fi, hororových, krimi. S parserem, se spoustou příkazů i těch co vodí za ruku spoustou ulehčení. Logických i nelogických. Kombinačních i těch, kde se posouváte dál prostřednictvím rozhovorů. A kdybych si měl vybrat jednu, jedinou na první místo, tak by to s mírným váháním byla právě Longest Journey.

Tahle hra má totiž od všeho trochu a zručně to kombinuje. Ať už různé adventurní postupy, vážný i humorný přístup a dokonce i dva zcela různé žánry - sci-fi a fantasy. A snad s výjimkou Albionu jsem nikdy neviděl, že by sci-fi a fantasy tak skvěle fungovaly vedle sebe.

Longest Journey se předně skvěle hraje. Nikde jsem se nezasekl kvůli pixelhuntingu, nikde jsem nemusel hledat cestu, nenarazil na nějaký dead end, či trigger aktivovaný o 10 obrazovek vedle. Nikdy nejste zahlceni milionem krámů, jen zřídka dojde na něco nelogického. Naopak - je tu příjemná mapa, ve které Vám mizí přebytečné lokace. Je tu deník, který je opravdu zábavný číst a občas obsahuje jemné pošťouchnutí. Pokud zkoušíte použít předmět ať už v inventáři nebo na obrazovce a mělo by to fungovat, předmět se rozzáří. A hlavně se střídají postupy. Občas obíháte postavy a konverzací s nimi se dostáváte dál. Někdy postupujete dál obrazovku za obrazovkou, jindy adventuříte na malém prostoru, pak zase řešíte puzzle. A hlavně konverzujete. Dialogy jsou opravdu rozsáhlé, monumentální, rozvětvené a hluboké.

Čímž se oslím můstkem dostávám k příběhu. Osmnáctiletá April Ryanová žije v malebném předmětí Venice s partou kamarádů u lesbické bytné. Pracuje u nepříjemného šéfa, maluje, má trauma z otce, občas si nevěří, je vtipná, milá a řeší problémy jako obyčejná (nikoliv hloupá!) teenagerka. Tomuto pomalému úvodu jsou věnovány až na pár snů první dvě kapitoly a ač se mi to moc nelíbilo, zpětně jsem to docenil - umožní to hráči opravdu pochopit myšlení obyčejné dívky, která je shodou okolností vyvolená zachránit rovnováhu mezi dvěma světy a do konce s tím bojuje.

A Longest Journey je opravdu epický příběh. Možná jeden z nejlepších herních příběhů vůbec. Venice jsou totiž předměstím futuristického Newportu na Zemi počátku 23. století. Je to dystopie jak když vyšije - dole žije lůza čemuž většinou odpovídají i lokace, nahoře v přepychu boháči. Korporace vlastní i policii, televize vymývá lidem mozky, svět ovládá čím dál vlivnější sekta. Nad Zemí je vesmírná stanice, odkud jsou lidi posílání jako "kolonisté", ve skutečnosti otroci na jiné světy. Zkrátka sci-fi jak když vyšije. Jenže April se dovídá, že Země není jediná - je to vlastně Stark, vědecká půlka kdysi rozdělené planety.

Tou magickou půlkou je Arcadie. A to je pro změnu fantasy jako lusk. Magie, alchymie, v lese žije monstrum, v čarodějné věži zlotřilý černokněžník, na kontinentu se nachází různé (neskutečně propracované a originální) rasy. A čeká nás tradiční putování - za 4 částmi amuletu které vlastní různé rasy, za nalezením 4 draků a jejich klenotů. April je totiž Shifter, člověk co může mezi světy přecházet, což je vzácné a je předurčena otevřít dimenzi Strážců a možná se stát Strážcem a nastolit Rovnováhu mezi světy, kterou se snaží někdo zničit.

Tímhle neprozrazuji žádné velké spoilery, tohle všechno hra na hráče vychrlí někde ve 3 kapitole ze 13ti a pokud je hráč ztracený, April je ztracená s hráčem. A celou dobu s tím bojuje - s tím že chce žít normální život, že není hrdinka, přemýšlením jestli se nezbláznila, pochybami o sobě.

Celé to táhne dopředu neskutečná spousta věcí. Obsáhlé dialogy a popisy, které Vám dají šanci opravdu poznat jednotlivé rasy či postavy. Epiku střídá humor, protože jako ve skutečném životě je někdo trošku/hodně blázen, někdo hajzl, někdo myslí jen na sex a někdo je vtipálek. Je tu hloubka, fungují zde emoce, jsou tu uvěřitelné přátelství a vztahy a je tu pár zvratů a odhalení, pár věcí co zamrzí a vše vrcholí opravdu epickým finálem, které uzavírá příběh (zbytečně znovuotevřený Dreamfallem). Nejoblíbenější postava? Kromě April jednozračně pták Crow - vtipný, machrující, balící, vyděšený i pochybující o přátelství April.

Celé by to nefungovalo bez technické stránky, která je s jednou výjimkou úžasná. Ve Starku střídají odpudivá ghetta nablýskané věže boháčů a tu zase chladná vesmírná loď. V Arcadii narazíme na malebné krajiny, obrovité živoucí město či podmořský svět. Občas hraje pěkná hudba, v těch pravých momentech se objeví oku lahodící animačka. Jedinou a pořádnou výtkou jsou hranaté a celkem mizerně rozhýbané postavy, to si myslím, že i v roce 2000 šlo udělat lépe.

Každopádně Longest Journey je pro mě klenot, který září o to víc, že vyšel v době, kdy každý prohlašoval adventury za mrtvý žánr, vše muselo být ve 3D - a najednou se ukázalo že nemuselo. Nebýt této hry, renesance žánru ač pozvolná by se nikdy nekonala. Bez přemýšlení 100%.

Poslední Simon je za mnou a hodnocení se od čtverky nemění. Pátý díl je totiž na první i poslední pohled šílená hovadina, kdy si u příběhu řeknete to snad nemyslí vážně? Na magickou říši totiž zaútočili ufouni. Ano, když nevíte coby, nacpěte tam mimozemšťany. Město známé z předchozího dílu zmítá chaos a destrukce, Alix je unesena a hrdina a ostatní se snaží uniknout - jen aby Simon byl unesen inteligentními krtky...

Po tomhle jsem si říkal, že to bude hrozná blbost, jenže autoři si dali práci s detaily a pokud to nebudete brát moc vážně, docela se pobavíte. V šesti víceméně oddělených kapitolách nechybí spousta starých dobrých vedlejších postav - ožralý vlk, feministická Karkulka, nezničitelný Bahňák se svou polívkou a tvůrci přidali spoustu nových. Přiteplený kapitán Narrow se vysmívá Pirátům z Karibiku, na vesmírné lodi nesmí chybět spousta star trekovských technoblábolů, mimozemská loď je samozřejmě Hvězdou smrti a na řadu přijde i "Yoda" a "Síla". Navíc se tvůrcům opravdu povedl konec - odhalení záměrů ufounů mě rozsekalo, v závěru přichází mírové vyjednávání a v neodfláknutém outru si poslechnete mileneckou hádku s Alix, psychoanalýzu Simona, co se stalo s postavami, pár tipů od tvůrců a ještě se můžete podívat na to, co mimozemšťani vlastně říkali. Na to, že některým tvůrcům her stačí jako konec 30sekundová animace, tak klobouk dolů. Takhle má vypadat poctivý konec hry.

Grafika se od čtverky příliš nezměnila, takže není moc co komentovat.

A celkem jsem se bavil i hratelností. Autoři rozšířili počet předmětů na řádce v inventáři, takže už nemusíte listovat čtyřmi řádky a složitě kombinovat. Zmizela mapa, která není potřeba, zůstalo zobrazování aktivních míst a systém nápověd. Potěšilo mě, že na rozdíl od čtverky je hra rozdělena do neoficiálních kapitol. V rámci nich máte přístup jen k pár obrazovkám, takže se Vám nestane, že probíháte třicet lokací a hledáte co se kde změnilo. O to více přibylo naprosto zběsilých kombinací, které jako by vypadly z devadesátek. A samozřejmě zůstalo milion zbytečných míst, které za celou hru nepoužijete. Líbila se mi karibská pasáž, která včetně shánění lodi a posádky (a následné snahy donutit posádku něco dělat) jako by vypadla z Monkey Islandu.

Jinak autoři propašovali do hry feminismus, gaye a dokonce i transvestitu ale ještě v roce 2009 si z toho mohli nepokrytě dělat prdel. Prošlo by jim to i dnes v době woke aktivismu? Těžko říct.

Závěrem? Hra se zjednodušila, zkrátila a příběh se opravdu nedá považovat za mistrovské dílo, ale přesto jsem se docela bavil.

Ke čtvrtému Simonovi jsem přistupoval s obavami, i když se mi kdysi docela líbil. Ale zbytečně, je to pohodová adventura a zdejší hodnocení 70% v podstatě sedí.

Po příšerné grafice a hratelnosti ve trojce se vrací tradiční 2,5D pohled, ba co víc. Simon 4 vypadá naprosto stejně jako Everlight ze stejného roku. Stejná mapa, ovládání, inventář a trošku nešťastný způsob kombinování předmětů. Je tu i stejný systém questů vypsaných v deníku a také styl nápovědy. Grafika je o fous hezčí, protože obsahuje více pestřejší a barevnější lokace a stejně jako v Everlightu tu bohužel nejsou žádné filmečky.

Příběhově je to solidní průměr. Simon se opět ocitá v říši pohádek, chaos z konce trojky se tvůrci ani příliš nepokouší vysvětlit. Navážou na něj ale postavou Simonova dvojníka, který v pohádkové říši škodí. Chová se totiž jako nezištný, nesobecký, čestný a poctivý hrdina a za zády přitom pomáhá zrádnému rádci Kalabovi s přípravou atentátu na krále. Příběh se rozjíždí pomalu, Simon stejně jako v prvních dvou dílech řeší spíše věci okolo, ale když dojde ke zdánlivému finiši, přichází solidní zvrat po kterém přijde ještě parádní pasáž v řeckém podsvětí a také solidní finiš, kde se střídají oba Simonové. Hratelně i příběhově se to díky tomu u mě vyšvihlo na tu sedmdesátku.

Co se týče postav a věcí okolo. Simon je zase "jen" sobecký vychcánek s dobrými úmysly a ne sociopat ze třetího dílu. Jeho dvojník je sice poctivý, ale také nesnesitelný upjatý pedant, který mě chvíli připomínal nesmrtelného Arnolda Jidáše Rimmera. Brutální humor z trojky zmizel, ale hra je stále relativně vtipná, i když v mezích. Je tu geniální přehrání pohádky o Červené karkulce, těžký osud čeká trolla z mostu, opět se vrací dvojice démonů, zlodějka Zlatovláska a tradičně nesmí chybět Bahňák se svou odpornou polívkou. Autoři ze Silver Style mají slabost pro kozaté teenagerky, protože stejně jako v Everlightu Laura je tu Alix s doslova přetékajícím výstřihem. A Calypso je ještě více mimo než obvykle.

Hratelnost je zdánlivě podobná Everlightu - systém nápověd, mapa, zobrazování aktivních míst se nezměnil. Čtvrtý Simon je ale mnohem delší a těžší. Ze začátku máte pár obrazovek v lese, pak se k tomu přidá město a nakonec hrad. Objeví se podsvětí, otevírají se nové lokace a až do konce se budete vracet na stará známá místa. Navíc ve finiši střídáte dvě postavy a i když jsem koukání do návodu omezil na minimum, ke konci jsem trojboj bez návodu prostě nedal.

Co se mi opravdu nelíbilo a štvalo mě celou dobu je přístup tvůrců k stylu adventury. Simon 4 je totiž adventurou, kde se posouváte převážně běháním za postavami a dialogy s nimi. Kdo by chtěl zkoušet všechno na všechno, ze zlou se potáže, protože každá z mnoha obrazovek je doslova zaplevelená milionem krámů z nichž 90% není naprosto k ničemu. Bohužel těch 10% tvoří naprosté šílenosti, na které se jinak přijít nedá a bez kterých se nehnete. Použijte klacek na krtka a máte lopatu. Zkombinujte jehlu, magnet, korek a misku s vodou a máte kompas. Dlouhý zásek mě způsobila ponožka v chatě babičky, která se "mazaně" nehlásí tlačítkem na zobrazení předmětů.

Ale čert to vem. Celkem slušná hratelnost, grafika i příběh a na 70% mě to stačí.

Konečně si můžu po dvouleté pauze odškrtnout nechvalně proslulého Simona Sorcerera 3D. A řekněme si to na rovinu - tahle je ztělesněné zlo.

Většinou nezačínám u technického zpracování, ale tady se to jinak nedá. Grafika Vám dá hned na začátku pořádné K.O:, protože něco tak hnusného by odpovídalo českým pokusům z půlky 90. let. Naprosto odfláknutá, dětinská malba přírody s minimem detailů, kterou střídá ještě odpornější město s krabicoidním prostředí ve stylu prvního Wolfensteina. Doslova k zblití je ptačí pohled při létání s duhovým ptákem. Jak tohle mohl někdo vypustit do světa v roce 2002?

Samozřejmě to není všechno. Kamera kouká všude, jen ne tam kam potřebujete, hrdinovi se sekají pohyby, textury se rozpadají, zvuk se zasekává, nebo vypadává. V průběhu druhé kapitoly mě dostihl bug, který mě zabránil v hraní před 2 lety, kdy jsem plánoval dohrát celou sérii. Kamera jede ve smyčce a každý pohyb se o 1-2 sekundy později zopakuje. Žádné řešení jsem nenašel, podpora na GOGu nepomohla, stejně jako kombinace různých grafických nastavení, vypnutí jednoho jádra, emulace NGlide. Nakonec pomohlo přepnout do kompatibility s WIN95, což sice znásobilo doby loadingu a během animací a loadingů se rozpadl zvuk, ale dalo se to dohrát.

V nadávání můžu pokračovat i v rámci hratelnosti. Dementní ovládání inventáře - pokud si tlačítko inventáře nastavíte na jinou klávesu než Space, smiřte se s tím, že pouze Spacem z něj vyjedete. Hned na začátku jsem ani netušil jak vyjet z inventáře, či jak se dostat do menu pro ukládání. Kombinace v inventáři Simon občas okomentuje, občas ne, takže nevíte zda to něco dělá nebo ne.

Prostředí je hnusné a proto v rámci sadismu je obrovské, prázdné a pochopitelně bez mapy. Jedinou mapu uvidíte, když se teleportujete pomocí "Tardis" telefonních budek (jeden z mála slušných nápadů). Budky ale nevedou všude a časem Vám nezbyde, než si zapamatovat kde co je. Nic jiného Vám nezbyde, protože většinu hry trávíte šílenými a nesmyslnými úkoly, běháním od lokaci k lokaci a zkoušením co by šlo udělat. Mě pomohlo si lokace vypsat a k nim věci co bych mohl/měl udělat. Ve hře jsem naběhal desítky, stovky kilometrů. Aby ta herní pruda byla co největší, tak každou pitomou místnost hra nekonečně dlouho loaduje.

Jak jsem říkal, puzzly jsou šílené, s naprosto nefér řešeními, často zafunguje pixelhunting, který ve 3D dostává nový rozměr. Hra je doslova přecpaná různými akčními a šíleně těžkými mezihrami (ty zkur** ohňostroje jsem zkoušel snad 20*). Narazil jsem i na dead end - kdy jsem pixlu na motýly použil k rybolovu dynamitem a pak přišel o možnost sbírat motýly a získat peníze. Které mimochodem ve hře potřebujete k vyhrání klíčových předmětů. Vrchol všeho je finální puzzle. Abyste otevřeli CD mechaniku počítače, musíte na reálném počítači udělat totéž. Sranda je, pokud hrajete verzi z GOGu, musel jsem do mechaniky dát jedno staré CD a pak to fungovalo. Ještě větší sranda musí být když někdo mechaniku nemá, na internetu žádný návod není.

Jediné co funguje je humor a jakžtakž příběh. Humor je opět geniální plný dokonalých shazovaček, vtípků, nekorektního humoru, dojde i na muslimy, což by si dneska nikdo netroufl. Simon prolamuje čtvrtý rozměr, ví že je hrdinou hry, trefuje se do klišé filmů, her, kritizuje vývojáře, zkrátka paráda. Bohužel pod tím vším jsem si všiml, že Simon je ve trojce naprostý sociopat, který jde přes mrtvoly - mrtvá těla se hromadí díky jeho neschopnosti, lhostejnosti a někdy i jeho přičiněním a v Simonovi to nevzbudí žádné emoce.

Příběh je klasický - Simon se po konci dvojky probouzí opět se svým tělem i duší a zjišťuje, že Sordid opět chce zničit vesmír a že se musí obětovat aby ho zastavil. První tři kapitoly se z něj ale nedovíme ani ň a když se hra jakžtakž rozjede, zabije to naprosto konec. Sordid zmizí, Simon je bez těla, osudy dalších hrdinů neznámé a objeví se dvojník... a game over.

Za ten humor a občas náznak slušného příběhu 30%, ovšem herně je to naprostý odpad.

Popravdě by mě v životě nenapadlo tuhle hru hledat, pirátit a dohrávat. Ale prohlížel jsem si svoji zaprášenou knihovnu na GOGu s myšlenkou znovu po 2 letech zkusit Simona Sorcerera 3D. A objevil v ní tuhle hru, která byla pravděpodobně zdarma a tak jsem ji jako odreagování stáhnul a přes noc dohrál.

Stargunner je typická bezmyšlenkovitá Apogee hra, kdo někdy něco od této firmy hrál, bude hned doma. 3 epizody po 9 misích, generická kola a bezduchá, ale odsýpající zábava. Na rok 1996 docela pěkná grafika včetně pár renderovaných animací, leč prostředí se v rámci epizody (vesmír, země a voda) prakticky nemění. Nepřátelé všech druhů a barev, na konci boss a mezitím šílený chaos. Na výběr jsou tři obtížnosti a i na easy a s možností ukládání je "tutoriál", spočívající v 6 náhodně vybraných kolech pekelně těžký.

Raketka nemá pořádný motor a tudiž rychlost, zbraně ani žádnou další výbavu. Ty se dají nakoupit za peníze sbírané v jednotlivých kolech, které ale v tom šíleném chaosu rozhodně nemáte čas sbírat. Dokoupit se dají životy, superbomby, dva ochranné satelity, dvě zbraně nahoře a dole. Hlavní zbraně jsou naprosto tradiční - "rozprašovač" do všech stran a koncentrované střely dopředu.

S nulovou výbavou a pomalou lodí jsem zařval několikrát v 2-3. kole "tutoriálu" a přiznám, že jsem neměl nervy to dohrávat poctivě. Hodil jsem si cheat na peníze, nakoupil tu nejlepší výbavu. S "rozprašovačem" na max a dvěmi naváděnými torpédy se frustrace změnila na zábavu, byť trošku bezduchou. Neukládal jsem v průběhu kol, nepomáhal si žádnými dalšími cheaty, nepoužíval superbomby, aby to byla aspoň trošku výzva. Díky výbavě, na kterou bych nejspíše našetřil někde na konci hry jsem se celkem bavil.

To nic nemění na tom, že pokud jste hráli v životě nějakou raketku na starých konzolích či na automatech, Stargunner nenabízí absolutně nic nového.

Tentokrát jsem měl chuť pustit se do něčeho, co nemá spoustu dílů a volba padla na Everlight, příjemnou adventurku, u které jsem se před lety hodně bavil. Po letech už to není taková bžunda, ale příjemný pocit zůstal.

Melvin je patnáctiletý kluk, který zabloudí do kouzelného krámku a odsud do jiné reality, kde se mu má splnit sen stát se mágem. Je to tedy pohádka/fantasy s teenagerovským hrdinou z naší reality a vše křičí Simon Sorcerer 4/5, možná trošku i Harry Potter (vizáž Melvina). Ale Everlight je trošku jiný. Předně - Melvin narozdíl od Simona je dobrák. Sice je to urýpaný puberťák a pomáhá mu cynická a jízlivá víla Fiona, ale většinou se snaží pomoc. Občas to sice nevyjde a ta pomoc vybuchne někomu jiného do tváře, občas v tom někoho vymáchá, ale do Simona to má daleko.

Celá hra se odehrává v městečku Tallen, kde máte od začátku přístupné prakticky všechny lokace. Nadpřirozena tu moc není, spíše jsou tu relativně obyčejní lidé od dobráků, otravů až po zmetky. Městečko ovšem sužuje kletba a v noci se lidi mění. Boháč žebrá, knihovník vynalézá, prodavač recituje Shakespeara. Nechybí tu gambling, touha po sexu, chlastání, uťáplý pošťák s touhou vraždit a roztomilá babička se mění v SM dominu :) Docela drsné na víceméně pohádkovou adventuru.

Jak jsem říkal, od začátku jsou přístupné všechny lokace a Melvin se v pěti kapitolách musí postavit pěti strachům, vyřešit původ kletby a více či méně úspěšně vyřešit problémy lidí. A také sbalit krásnou a kozatou Lauru :) Je to vtipné, jak rozhovory, tak některé situační gagy (svědící prášek vs. prodavačka na žebříku). A na konci je i trošku sci-fi s cestováním v čase a časovými paradoxy.

Hratelnost je vyladěná, i když se to ze začátku nezdá. Ve městě je asi 20 postav, milion aktivních míst, spousta předmětů. Kombinování je celkem nešťastné, protože po neúspěšné kombinaci předmět z kurzoru zmizí, navíc inventář je rozdělený na několik řádků. Ale brzy jsem zjistil, že tohle není ten typ adventury na šílené kombinace. Vyplatí se spíše obíhat postavy jak ve dne, tak v noci, získávat úkoly, stopy a nápovědy a téměř 95% problémů se takto vyřeší. Na začátku každé kapitoly se objeví pár nových věcí, úkoly se zapisují do deníčku s celkem jasnými nápovědami. Další nápovědou je Fiona a komu by ani to nestačilo, jsou tu ke každému problémy tři úrovně hintů.

Líbil se mi systém střídání dne a noci, který lze ovládat tlačítkem a který řeší spoustu questů. Nechybí mapa na rychlé přesuny, dvojklik na opuštění obrazovky, tlačítko na zobrazení aktivních míst.

Hratelnost je fajn, i když jsem občas toho co mám všechno udělat měl nad hlavu, příběh i postavy mě také bavily. Pokud bych něco vytkl tak grafika je prostě průměr. 3D renderované městečko není nijak úchvatné, ani nenabízí žádné extra krásné lokace (možná noční hřbitov). A ještě technické problémy. Mám starý počítač, ale na Everlight by měl stačit. Přesto jsem tu měl nekonečné loadingy, občas se při nich hra zasekla, občas mi spadla do Windows bez jakékoliv chybové hlášky, jednou mi zamrzla dokonce celý počítač.

Celkově vzato solidní adventurka, která mě spolehlivě zabavila.

Runaway 3 mě ze začátku pořádně rozzuřilo. Co ze začátku, trvalo to čtyři kapitoly ze šesti, než jsem ji dokázal vzít na milost. Dvojka končí v nejlepším - Brian a jeho přátelé mají trentonit a chystají zpátky na ostrov, zachránit Ginu před zeleným mozkem plk. Kordsmeierem a vražedkyní Tarantulou. Ale autoři si pro ty, co čekali tři roky jak to dopadne připravili pořádnou podpásovku.

Příběh začíná tím, že Brian je odsouzen za vraždu Kordsmeiera a zavřen do blázince. Gina, živá a zdravá ho zachraňuje na hřbitově. Ve flashbacku se v druhé a čtvrté kapitole vracíme k jeho útěku z blázince, zatímco Gina pátrá po příčinách "sebevraždy" Kordsmeierova zástupce. Jako WTF? 4 kapitoly jsou naprostým výsměchem tomu, kdo chtěl sledovat dění ze dvojky. Až pátá kapitola odhalí co se stalo v zhruba pětiminutové scéně a přidá naprosto zbytečné zpochybnění mimozemšťanů. Až ke konci to začne dávat trošku smysl, nicméně příběh se mi nelíbil a to zoufale. Místo dobrodružné komedie tu máme kriminálku, kde jsou sice jakžtakž zajímavé a vtipné vedlejší postavy a teoreticky to jako samostatný příběh funguje, ale jako pokračování je to výsměch.

Ke grafice nemám moc co napsat, vypadá slušně, ale exotické lokace z druhého (a v podstatě i prvního) dílu se mi líbily více než blázinec, hřbitov či zaplivané gheto.

Protože ale nehodnotím film, ale hru, musím uznat, že hratelnost šla od dvojky nahoru. V každé ze šesti kapitol je jasný cíl, v několika kapitolách je dokonce vypracovaný plán, který se skládá z více částí a jeho postupným plněním se spustí ve finále velkolepá akce. Při finální obechcávce Tarantuly jsem se naprosto skvěle bavil, navíc je tu i spolupráce dvou postav. Kombinace jsou sice stále trošku nelogické, ale nekonají se žádné zákeřnosti, ani časované akce, které lze provést až v určité fázi. A pokud něco takového přijde, hrdina to v popisu naznačí. Navíc díky bohu autoři přidali moji nejoblíbenější featuru - zobrazování aktivních míst. Díky tomu odpadne pixelhunting a člověk se může soustředit na přemýšlení co, kde a jak. A pokud jsem skončil u zkoušení všeho na všechno, aspoň byla zábava poslouchat komentáře, proč něco nejde. Výsledek? Po dlouhé době adventura, kterou jsem dohrál bez jediného nakouknutí do návodu, takže jsem na sebe patřičně pyšný :)

Shrnutí? Výborná hratelnost, oproti dvojce i jedničce ubylo eye candy lokací a subjektivně mizerný příběh. Takže 70%.

Pokračování Runaway je o dost slabší než výborná jednička. V té jsem se bavil relativně uvěřitelným hrdinou, slušným příběhem jen s lehkou komediální nadsázkou, který držel pohromadě. Dvojka je taková trošku nastavovaná kaše, který jde od ničeho k ničemu a hlavně je useknutá v půlce s tím, že pokračování příště. A to příště znamenalo za tři roky a ještě člověk může být rád, protože u některých podobných her se člověk pokračování nedočkal nikdy.

Runaway 2 začíná na dovolené na Havaji. Brian a Gina si vyletí nad ostrov, ale starý pilot dostává infarkt a letadlo se řítí k zemi. Brian vyhodí Ginu s padákem a sám ztroskotá v džungli. Příběh se dělí do 6 kapitol, v rámci té první se tedy dostáváte do civilizace a hned v té druhé to zaskřípe. Na ostrově je armáda s tanky a děly vedená totální gumou plukovníkem Kordsmeierem, zatímco o kousek vedle je tropická osada s barem, surfaři, atrakcemi a nechybí ani šamanská chata. Jak příběh pokračuje, ukazuje se že vojáci mají zájem o mimozemskou technologii Trentoňanů, kteří se potřebují pomoc najít zdroj energie a Gina je někde uvězněná.

Bohužel to nedrží vůbec pohromadě - ve čtvrté kapitole se vydáváme na Aljašku kvůli jednomu pokecu, poslední kapitola je asi sen, odehrávají se na v minulosti pirátské lodi a je naprosto otřesná. Celé je to takové béčkově komediální, nedává to moc smysl, většina postav je šílených, nebo karikaturou. Ale OK, bavil mě zelený mozek Kordsmeier, líbil se mi opičák a potěšil návrat trojice z westernového městečka v jedničce. Zato pošahaného Joshuu jsem měl sto chutí zabít celou čtvrtou i pátou kapitolu a Deeeeean Grassick mě bude strašit v nočních můrách. A subjektivně mě dost naštvalo, že Brian ztratí přítelkyni, neví kde je, ale přesto ji zřejmě naprosto v klidu zahne.

Co se samozřejmě zlepšilo je technická stránka. Grafika je prostě úchvatná, pestrobarevné exotické lokace plné detailů jsou pastvou pro oči, k tomu hrají špičkové animace a nechybí opět pár písniček, přičemž titulní Runaway je dobově znějící latino/r´n´b.

Hratelnost je opravdu šílená. Ne úplně špatná, ale prostě přesně v duchu devadesátek. Sbíráte krámy, které jsou zdánlivě k ničemu, používáte je v nelogických kombinacích. Občas nějaký pixelhunting, občas jde použít předmět A na B, ale ne naopak. Občas můžete něco použít či zkombinovat až poté, co někde na druhém konci obrazovky něco uděláte. Vyplatí se vracet a znovu a znovu prohledávat již prohledané, zkusit znovu něco co napoprvé nešlo. A stejně - i když jsem párkrát opravdu použil všechno na všechno, nakukování do návodu jsem se nevyhnul. Spoustu času řešíte úplné kraviny - pomáháte místním na Havaji, handrkujete se s děckem o GPS, oživujete papouška, celá čtvrtá kapitola je o přípravě suši. A autoři ještě s gustem vše zašmodrchají - když se někam dostáváte, přijde další problém. Moje největší zákysy - batoh v džungli mimo obraz, chata s děckem kam se dá vejít v určité fázi kapitoly, použití demižonů na dveře, pokud nezkusíte znovu sebrat notes, nepůjde Vám předat umělecký výtvor Saturnovi.

Runaway 2 není špatná hra, krásně se na ni kouká, občas jsem se zasmál (pleskání po zadku!), ale že by mě strhla hratelností či příběhem se říct nedá.

Když jsem přemýšlel, co bych si zahrál po temných sériích Art of Murder a Still Life, měl jsem chuť na něco oddechového a Runaway byla jasná volba. Ještě ji mám v knihovně GOG, takže odpadlo "shánění bokem" a hlavně si pamatuju, že se mi líbila.

Runaway přišla v roce 2001, kdy se říkalo že adventury jsou mrtvé, za rok vzniklo jen pár kousků, většina z nich ve 3D a většinu jsem nehrál. V Péndulu se ale na to vykašlali a stvořili krásnou, barevnou ručně kreslenou adventuru jak z půlky 90. let a dobře udělali. Runaway je od začátku do konce pohoda, čemuž napomáhá styl, hratelnost i příběh.

Grafika je jak jsem psal pestrobarevná, plná mírně karikovaných filmečků a postav, ale zas ne natolik, aby se nedala brát vážně. Je tu pěkná westernová hudba i dvě povedené písničky - titulní a jedno parádní disco.

V příběhu nehrajete za žádného hrdinu, detektiva či dobrodruha. Brian Basco je obyčejný mladík, trošku šprt, který míří na univerzitu, když autem srazí překrásnou Ginu, která prchá před mafiány. S troškou váhání se tak stává jejím pomocníkem na útěku, při kterém se snaží odhalit tajemství krucifixu, který stál život jejího otce. A mě se to líbilo. Brian nezvládne všechno, ale myslí mu, umí mluvit s lidmi a není úplné dřevo, takže mu tu roli hrdiny věříte, Gina je nádherná "kočka v nesnázích", která není tak úplně nevinná.

Příběh je vyprávěn s lehkostí, pár vtípky, vedlejší postavy jsou perfektní - hlavně trojice trans zpěvaček uvízlých v pustině, nebo trio umělců obývajících westernové městečko. Přes tu lehkost to není úplně, komedie, zařve tu pár lidí, jsou tu nečekané přesahy do sci-fi či nadpřirozena ve finále se to vyvine úplně jinak než jsem čekal - odrbat mafiány o peníze. Moc se mi líbilo, že se Brian zachová na konci jako normální chlap a ne jako čestný a férový blbec, já mít tuhle možnost tak neváhám :)

Co se týče hratelnosti, je to tradiční adventura se vším všudy. Je tu 6 kapitol, pročež většina se odehrává ve westernových lokacích, které mě připomenuly Tři lebky Toltéků. Čeká Vás milion předmětů a spousta aktivních míst v lokacích. Nejsou tu žádné devadesátkové zákeřnosti, ale logika si občas bere dovolenou. Slavný rtěnkový kulomet si asi pamatuje každý, kdo to dohrál :)

Ovládání a všechny věci kolem jsou bez problémů, ale i tak jsem s hratelností chvílemi bojoval. Brian totiž občas prohledá skříň, tašku nebo komoru, vezme věc, kterou v tu chvíli potřebuje a o dvě hodiny později, když nevíte kudy kam Vás napadne se tam podívat znovu a voilá, je tam další předmět. Asi třikrát jsem se zasekl natolik, že jsem použil všechno na všechno ve všech lokacích, jednou mě to pomohlo, dvakrát ne a po nahlédnutí do návodu jsem zjistil, že na vině je pixelhunting. Po odkysnutí se vždy rozjede kaskáda akcí, kterou můžete provést a děj uhání opět svižně kupředu. Naprosto nechutný pixelhunting o který se musím podělit je pak hřebík na skalní plošině, kdo se tu zasekne, tak bude vědět co hledat.

Každopádně mě Runaway bavilo. Určitě to není žádný milník adventurního žánru, ale i skvěle vyladěná dobrodružná pohodovka mě stačí ke štěstí.

Asi zhruba do půlky jsem byl připravený Still Life 2 udělat obhajobu a trošku ji zlepšit hodnocení. Ano hned na začátku jsem si všiml, že 3D grafika vypadá hůř, než v prvním díle, že kamera zlobí a že na velkolepé filmečky můžu zapomenout. Ale bavilo mě to.

Uplynuly 4 roky a Viktorie McPherson je zpět v FBI a opět pátrá po sériovém vrahovi. Z televizní obrazovky to sleduje Paloma Hernandezová, která Viktorii neustále kritizuje, že ho ještě nedopadla - dokud se nestane sama obětí. A tak tu máme opět střídání postav i herních stylů. Paloma se snaží uniknout z vrahova sídla hrůzy, který si s ní hraje na Saw - různé místnosti a nutnost plnit úkoly, aby se dostala dál (elektrické křeslo!). Viktorie sleduje stopu, ale ne dlouho. Brzy zachytí nouzový hovor Palomy a s parťákem, místní šerifkou a armádou policajtů obsazuje vrahovo sídlo. Krůček po krůčku, místnost po místnosti sbírá, porovnává a analyzuje důkazy, otevírá cesty dál a blíží se odhalení identity vrahouna.

A mě to celkem bavilo. Victorie má naprosto úžasný CSI kufřík, který sám analyzuje a srovnává důkazy (že by inspirace v Sinking Island?), barák je docela zajímavý a postup rychlý. A pak přijde zvrat, u kterého jsem si zaklepal na čelo jeden psychopat pobije sám armádu policajtů?. A vyšetřovačka se mění v survival v domě plném pastí a blíží se finální střetnutí s psychopatem. Bohužel tím to nekončí.

Scénáristi začnou valit zvraty, které by nevymyslel ani pacient v Černovicích/Bohnicích po lobotomii a které zpětně absolutně nedávají smysl a převrací celý děj na hlavu. A ani se to nepokouší nějak srozumitelně vysvětlit. Nemá smysl to ani spoilovat, musel bych se vzteknout. Tyhle zvraty prodlužují hraní doslova do nekonečna a člověk se modlí ať už to proboha skončí.

Samozřejmě ruku v ruce s tím jde hratelnost. Pohodový a logický postup se mění v nekonečné úmorné pobíhání domem sem a tam po stále stejných lokacích, kde se navíc neustále něco mění a přibývají aktivní místa. Nad půlkou věcí i po nakouknutí do návodu přemýšlíte jak jsem to doprdele měl vědět (hlavně různé kódy). Každou chvíli musíte něco honem rychle na čas vyřešit a absolutně netušíte jak. A většinou tak, že se někde aktivovalo dosud neaktivní místo (mrazící box či prkno ve skříni jsou dokonalé příklady). Já teda nepotřebuju v adventuře adrenalin, já si chci v klidu zkoumat, kombinovat a puzzlit.

Co už vůbec nepotřebuju je omezený inventář! Fakt by mě zajímalo, kterého idiota to napadlo, protože něco podobného jsem viděl naposledy v Kyrandii, která si to v ranných devadesátkách mohla dovolit. Takže kromě příběhového běhání běháte ještě mezi skříněmi, kam si skládáte haraburdí, které by jinak hrdinka neunesla.

Co víc napsat? Po slušné první půlce to vezme takový sešup herně i příběhově, že to snad museli dělat jiní tvůrci. Za tu všechnu námahu je tu odfláklé a kratičké outro. Jediné co jakžtakž dávalo zpětně smysl je odhalení vraha z prvního dílu. Jinak si Still Life 2 svoje hodnocení tady naprosto zaslouží.

Ze Still Life jsem mě po zklamání u Post Mortem docela strach. Kdysi se mi hra moc líbila, ale přece jen, doba se mění, chutě také. No ale strach byl zbytečný, večer jsem k tomu sedl, ráno dohráno po celonoční pařbě, neklamné znamení chytlavé hry :)

Still Life je narozdíl od Post Mortem naprosto tradiční 2D adventurou. Je to takový předchůdce série Art of Murder, ale celou sérii strká v klidu do kapsy. Mladá agentka FBI Victorie McPhersonová vyšetřuje sérii čím dál brutálnějších vražd mladých dívek, které páchá opravdu děsivý sériový vrah. Dlouhý plášť, cylindr, zrcadlová maska na tváři a odpudivě působící nůž. Během jedné noci přibývají mrtvoly jak na běžícím páse a Victorie zjišťuje, že podobnou sérii vyšetřoval v roce 1929 její děda Gustav McPherson v Praze. Tehdy podobný vrah zabíjel prostitutky, o které se nikdo nestaral. Oba případy mají podobné průběh - Victorie se může spolehnout na koronerku, jednoho držkatého poldu a útlocitného parťáka, ale šéf ji háže klacky pod nohy (a také má důvod). Gustavovi čelí (nejen) neschopnému inspektorovi a pomoc získává spíše od obyčejných lidí, včetně podsvětí.

Oba příběhy jsou strhující thrilery, které tvůrci šikovně dávkují - v 7 kapitolách se postavy střídají, jak Victorie čte dědečkův deník. Nechybí zvraty, šokující scény a naprosto parádní atmosféra. V Chicagu prostředí není zas tak úžasné, ale ta Praha! Krásné leč oprýskané a poničené budovy dávají znát, že jsme v chudinské čtvrti, která má daleko do idylky z prvorepublikových filmů pro pamětníky. Dlužno říct, že tvůrci se opravdu vytáhli. Obchody mají české názvy, v novinách jsou české články, jména jsou +/- také česká a působí reálně. Občas zahapruje výslovnost (Vaklav), ale to jsou drobné detaily. Asi nejlepší české prostředí, které jsem v zahraniční hře viděl. Atmosféru dotváří i takové to pozlátko, jakými jsou animace. Jsou tu nervní rozostřené vize, šokující gore vraždy a naprosto fantastické akční scény. Až budete hrát a uvidíte pronásledování na střechu, boj s vrahem či finále, pochopíte.

Hratelnost je pohodová. Still Life je poměrně lehká adventura. Vždycky víte kam máte jít a co máte +/- dělat, předmětů není moc a jejich použití je většinou jasné. Kombinací tu není tolik, dopředu se posouváte spíše výslechy a zvraty v ději. Výjimkou jsou puzzle, občas klasické (posouvání čtverečku, naplň 5l nádobu na 4l třilitrovým kbelíkem), občas pekelně těžké ale férové (paklíče, prsteny). Samozřejmě nepočítám naprosto šílený kuchyňský puzzle, ten jsem na férovku odehrál rovnou podle návodu, jinak návod nebyl vůbec potřeba.

Poněkud zvláštní mě přijde používání předmětů. Přijdete na místo, kde by mělo jít něco použít, pak vlezete do inventáře, vyberete předmět a dáte použít a hrdinka ho automaticky použije - ale zvykl jsem si. Líbily se mi detaily. Rozhovory vedete dvěma tlačítky, levé slouží k profesionálním tématům, pravé k osobním. Je tu sbírání důkazů, moc povedený nápad je porovnávání místa činu s tím co je na fotce, líbí se mi deník.

Still Life je zdánlivě bez chybiček, kromě té zásadní hlavní, kterou je konec, více pro jistotu do spoilerů.

Gustavův příběh končí šílenou tragédii a bez pořádného uzavření. Victoriino pátrání nekončí vůbec. Vrah je zastavan, postřelen, končí ve vodě, ale tělo se nenajde. Kdo to byl? To se nedovíme, resp. dovíme až ve dvojce, která vznikne za 4 roky. Vzhledem k tomu, že jsem si vraha z dvojky pamatoval, mě to tentokrát příliš nerozzuřilo, ale při prvním dohrání jsem si říkal, jestli si ze mě autoři nedělají prdel. Tohle je naprosto nejzásadnější fail v historii detektivek, co jsem kdy viděl, četl či hrál. BTW zpětně když vím, kdo byl vrahem je to z příběhu naprosto jasné.

I přes onu naprosto zásadní chybu je Still Life stále výbornou adventurou, která si aspoň 80% zaslouží.

Hnidopišské PS: Gustav McPherson vypadá v roce 1929 jako třicátník. Jeho vnučka Victorie v roce 2005 vypadá max na 25 a její otec tak nějak na 50. Takže mi tam tak nějak chybí jedna generace, pokud McPhersonovi neměli potomstvo někde kolem 40-50ti let.