The Dark Eye: Chains of Satinav

Po hodně dlouhé době způsobené různými osobními věcmi jsem se pustil do nějaké adventury, která není retro ani oldschool. Chains of Satinav je jedna z těch mála "novějších" které jsem před pár lety dohrál a dostaly mě. I po těch pár letech mě hra víceméně dostala, i když ne stoprocentně.

Hned na začátku mě naštvalo, že hrát lze pouze v širokoúhlém módu, což na 19ce LCD s rozlišením 1280*1024 prostě znamená dva vodorovné černé pruhy nahoře a dole. Nakonec jsem si zvykl, ale grafický zážitek tím dost utrpěl. Asi už v roce 2012 počítali pouze s širokoúhlými monitory. Grafika je jinak líbezná, překrásně ručně nakreslená tak jak má vypadat pravá fantasy. Jako doprovod slouží jemná pohádková hudba, předěly jsou řešeny pomocí stylizovaných odbarvených kreseb a jediné co trošku hapruje je občas laciný dabing.

Z herního hlediska je to víceméně bez výhrad. Adventuření je to sice občas zhusta nelogické, ale předmětů, aktivních míst a lokací není tolik, aby se na všechno nedalo přijít. Žádné zákeřnosti se neobjevují, naopak nechybí zobrazování aktivních míst a dokonce přepínání předmětů v kurzoru pomocí kolečka. Líbilo se mi i označování správné kombinace (kurzor se rozsvítí) a to, že při nesprávné kombinaci tak z 50% zazní nějaká originální věta, žádné "to nejde" "ty ses zbláznil" apod... Kromě předmětů používáte dvě kouzla rozbít/opravit, ale protože hlavní hrdina je mizerný čaroděj, má jen minimální talent, většinou to zkrátka nejde. Je tu pět obrovitánských kapitol, občas postupujete přímočaře kupředu, občas se zaseknete v nějaké větší lokaci, dojde i na spolupráci postav a jedné kapitole (vílí říše) přituhne díky netradičním úkolům se změnou počasí a gravitace.

Odpustil bych si dementní achievementy (100* něco rozbij/oprav, 50* přepni díru ve střeše ech...), které se často vzájemně vylučují a nutí k znovuhratelnosti... ale proboha proč hrát znovu naprosto lineární adventuru? A jeden naprosto dementní easter egg se sexem, který nedává příběhově smysl a do hry se hodí jako pěst na oko.

Příběh je tradiční i netradiční fantasy. Základem je 13 let stará minulost, kdy skupina hrdinů polapila a upálila čaroděje "Seera". Teď se do fantasy království vrací vrány jako poslové nočních můr a děsivých vražd a vše nasvědčuje tomu, že Seer je zpátky. (Anti)hrdinou je Geron, mladý ptáčník který má městu přinést zkázu a tak se ho půlka lidí bojí a ta druhá ho šikanuje. Ten se do událostí zaplete a spolu s dětinskou, dětsky vypadající a šíleně naivní vílou Nuri se snaží odhalit co se děje a Seera zastavit. Je to krásné fantasy, které má tradiční základ, ale věší na něj traumata z minulosti, lži a spoustu tajemství. Je tu spousta mystiky, osudovosti a předurčení, netradiční místa (vílí říše) a epická snaha Gerona zastavit apokalypsu ve finále a zničit původce kletby.

K hrdinům si musíte najít cestu, ale když se Vám to podaří a držíte palce přijde zakončení. Hodně hořké zakončení, které je reálné - hrdina nemá šanci, ale bolí. Geron se vydá zničit Seera a zachránit Nuri z harfy, ale zjistí, že nemůže udělat nic. Nuri je už spojena s harfou a Seer mimo dosah. Jako výsměch působí dvě slaboučká kouzla a dva k ničemu předměty (křesadlo a nožík). Jediná šance je prohodit duše Seera a Nuri, ze které se stává pták. Ten konec zhořkne ještě více, pokud si pamatujete, jak dopadl druhý díl. Takové vyústění mě ve hrách vyloženě štve, nepiplám se se hrou dlouhé hodiny, aby to dopadlo mizerně. 

Přes ty výtky je Chains of Satinav příjemná, pěkně nakreslená, dobře hratelná adventura s krásným fantasy příběhem, které nemám problém dát 80%.