Po Art of Murder jsem si chtěl jsem si znovu zahrát sérii Still Life, ale abych to vzal od začátku, pustil jsem se do Post Mortem. 3D adventury, kterým se většinou vyhýbám jak můžu. V průběhu jsem si uvědomil, že jsem Post Mortem už kdysi dohrál, ale absolutně na ni zapomenul a jak vidíte z hodnocení, prostě mě to nebavilo. A to natolik, že jsem hru v sobotu zapnul, zhruba v půlce otráveně vypnul a další dny radši strávil dosledováváním příšerných posledních dílů Doctora Who. Ale ke hře.

Post Mortem je 3D adventura z roku 2002, takže by člověk čekal aspoň slušnou technickou stránku, třeba na úrovni v té době vznikajících pokračování Atlantis. To ovšem marně. Grafika je tmavá, nevýrazná, rozplizlá natolik že jsem u jednoho puzzle ani nebyl schopný rozeznat písmenka. K tomu si přidejte naprosto odporné animace postav, asi 5sekundovou smyčku  dokola hrající odrhovačky a nulovou atmosféru. Absolutně jsem neměl pocit, že bych doopravdy byl v Paříži 20. let, možná tak během intro animací, kterými se představují jednotlivé lokace. Ostatně i ta kozí bradka, kterou má hlavní hrdina vypadá jak přelomu tisíciletí, ale rozhodně ne jak z 20. let. Občas se mi ve hře rozpadla perspektiva, čemuž pomohl naštěstí exit do systému a znovu zapnutí.

Hratelnost není o nic lepší. V té šedi je občas problém objevit aktivní lokace; naštěstí si na ně hra moc nehraje, Post Mortem je spíše výslechová hra. Problém je, že rozhovory nejdou nijak odklikat, ale zároveň se při nich často větví děj, bez možnosti vrátit se a zkusit to jinak. Takže nastává save/load a zkoušení možností, přičemž kombinací je spousta a neustále posloucháte víceméně stejné dialogy. Díky té nelinearitě můžete spoustu věcí zapomenout, neudělat a pokazit a protože nepovinným úkolem je očistit nespravedlivě obviněného, pro jistotu jsem kontroloval během hry návod, aby mi nic neuniklo.

Ovládání se mě taky nelíbilo, většinou procházíte na určité předdefinované místa, kde se můžete rozhlížet a zkoumat, ale občas je kumšt vidět tu správnou cestu (například najít schody zpět z de Alepinova domu). Inventář je dole, což mě neustále vedle k automatickému posunu kurzoru dolů, i když ten dělá jen rozhlížení. Naprosto příšerný je systém dokumentů. Těch taháte spoustu, každý se uloží na random místo v inventáři. Něco se dá v inventáři rozkliknout, něco jde přečíst jen ve složce dokumenty, něco vůbec. A po nalezení jednoho dokumentu se mě hra bugla a ve složce  zobrazovala jen dva z mnoha co jsem táhnul sebou.

Většinu hry jsem měl pocit, že absolutně netuším kam a proč jdu a do toho jsou tu ještě puzzle. Na některé se víceméně dá přijít, některé ani za milion let. Z naprosto vágního popisu musíte třeba nakreslit portrét, což je zrhuba 8 části obličeje po 10 možnostech. Nebo paklíče. Máte 5 paklíčů, 4 části zámku a v každé 3 možnosti umístění paklíče. Můžete to zkoušet metodou pokus omyl, problém je, že ani ve správné poloze nepoznáte, že paklíč máte dobře umístěný.

Jediné co mě jakžtakž chytlo byl příběh. Gustav McPherson je soukromé očko v Paříži 20. let a ve stylu starých noirovek pátrá po brutální vraždě jednoho páru v hotelu. Mrtvol přibývá, zadavatelka práce lže jak když tiskne a z historie vyplouvá na povrch příběh o jednom nesmrtelném, kultu Bafometa, templářích a převtělování. Nebo jde jen o šílenství? Jak už tady padlo, identitu vraha není těžké odhadnout, zvlášť na konci kdy Vám prakticky žádný jiný podezřelý nezbyde, nicméně díky příběhu a tomu, že si chci zahrát Still Life jsem to nakonec dotáhl do konce. Jinak je Post Mortem dost slabota.

Překvapivě mě z celé série bavila nejvíce trojka a to i při prvním dohrávání. Pamatoval jsem si z ní nejvíce lokací i pár scén a také záporáka (ne jeho identitu).

Ve třetím díle se Nicole vydává po stopě Card Mana, který své oběti zabíjí pomocí důmyslně sestavených pastí. Nicole si vybral jako soupeřku a hraje s ní hru na kočku a myš - zná perfektně procesy, získávání důkazů a stop a tak cokoliv Nicole vyřeší vede jen k další vraždě. Za mě byl Card Man nejlepším záporákem v sérii - jeho motivace je na konci vysvětlená a pochopitelná, jeho pastičky i důvod mě připomělo to nejlepší ze série Saw. Navíc mám opravdu rád podobný typ thrilerů a příběhu pomáhají špičkové animace, které by se neztratily v žádném hollywoodském filmu.

Vůbec poprvé v sérii to nevybředne, naopak si to drží styl temného thrileru od začátku do konce, čemuž vydatně pomáhají i skvělé lokace. Dostávání se do starého kina a zprovozňování promítačky nebo postupné odhalování tajemství zábavního parku a navazující elektrárna stojí opravdu za to. Nechybí jeden parádní zvrat, který vysvětlí jednání jedné z postav. Bohužel co se týče postav, tak mě to vrací do reality, že tohle opravdu není žádná klasika. Postavy se objevují a mizí, aniž by cokoliv vyřešily, hrdinka je stále stejně nevýrazná, dějová linie s matkou není dořešená. A v kanceláři? Šéf je kokot, parťák je megakokot, ajťák je nemocný a laboratorní technik věčně zaneprázdněný. Ve výsledku tak Nicole bojuje nejen s časem a vrahem, ale i těmi, co by ji měli pomáhat.

Hratelnost je pekelná. Autoři omezili (ale ne úplně) objevování aktivních míst a předměty, které Nicole odmítá vzít. O to víc Vás potom taková prasárna překvapí. Na místo toho přitvrdili v kombinacích a jejich nelogičnosti. Kromě naprosto šílených spojení přichází chuťovky typu předmět A lze použít na předmět B, ale ne naopak, popřípadě jej lze použít až to hra uzná za vhodné. Je to málo? Každý předmět se dá v inventáři zvětšit, otočit a a na jeho část něco použít. Do návodu jsem tak nakukoval dost často a to většinou v naprostém zoufalství, kdy jsem vyzkoušel všechno na všechno i všechno na okolí. Přibylo pár meziher, zejména skákání stojí za to.

Výše popsané se týká misí venku, ale pak je tu ještě práce v FBI a to teprve nastává peklo. Formou puzzlů budete řešit všechno to, co by měl dělat zaneprázdněný technik (či v případě sériového vraha spíše tým techniků). Porovnávání důkazů, triangulaci lokací, hledání stop v záznamech hovorů, skládání hádanek, hledání otisků v databázi. Na vše je tu špičkové vybavení, ale použít ho správně musíte Vy. Dočkáte se i zneškodňování bomby či různých kódových zámků. Některé věci byly nelidsky těžké, ale na druhou stranu, jsem si při podobné práci připadal opravdu, že hraju za agentku FBI a celkem se bavil.

Bylo to dlouhé, náročné a přiznávám ke konci ty šílené kombinace byly už lehce únavné. Moc mě nepotěšila ani grafika natolik temná, že jsem musel zesvětlovat. Každopádně i tak jsem se z celé série bavil nejvíce.

Art of Murder 2 je za mnou a k výraznému zlepšení nedošlo. Drobnosti jsou lepší, ale ve výsledku jsem se ve finále už těšil, až to bude ze mnou, což by se mě u dobré hry rozhodně nestalo. Na vině je opět hratelnost i příběh.

Jedno z těch drobných zlepšení je grafika, která tentokrát vypadá celkem slušně, je tu opravdu moře animací a ve většině z nich se i děje něco zajímavého - útěk před čokly, zásah SWAT na začátku či finální animace fungují tak jak mají animace v podobné hře fungovat - jako odměna za dobře vykonanou práci.

Příběh začíná nadějně. Nicole pronásleduje Loutkáře, sériového vraha, který oběti zbavuje krve a věší jako marionety. Jeho řádění začalo v USA a pokračuje ve Francii, kam se Nicole vydává k pramalé radosti šupáckého inspektora Petyho (s vizáží poručíka Colomba), který ji háže klacky pod nohy jak jen může. První tři kapitoly v Marseille to ale přesto vypadá jako skvělý temný thriler, Nicole se chová jako skutečná agentka - sběr otisků, materiálů, focení míst činu.

V druhé půlce to ale neskutečně vybředne. Původ vražd totiž vyplývá z jedné křivdy z doby francouzské revoluce. Hra se tak mění v průměrný dobrodružný spektákl kde nechybí cestování po světě a spousta neskutečných děr. Důkazy nejsou potřeba a jejich získání v první části není k ničemu. Nicole postupně ztrácí i veškeré věci k jejich získání - foťák, dokonce i mobil. Do konce hry u sebe naopak máte otisk, který je k ničemu. Ze třech zdrojů získáváte mapu katakomb a složitě určujete cestu, aby katakomby ve finále tvořily tři obrazovky... Pak jsou tu drobnosti - Nicole nemá opět pistoli a vytře si s kdokoliv zadek, klidně nechá v domě mafiánů uvězněného muže, nebo odejde od požáru. Na Kubě to vypadá jak v 50. letech (šamanka included). A musím souhlasit s tím co psal Pluto - proč na tu Kubu jedeme jsem vůbec nepochopil. Korunu tomu dává odhalení vraha, porušující všechny zásady detektivek kdy vrahem je někdo, kdo se v celé hře ani neobjeví.

Hratelnost kopíruje příběh. Ze začátku je to celkem logická záležitost, kdy ubylo otravné vracení se pro předměty, sbíráte hlavně důkazy a dostáváte se na nová místa - parádní je například snaha uniknout vyhoštění a vrátit se na místo činu. I ty aktivní místa se už zobrazují všechny. Postupně to ale vybředne  do toho stejného co bylo v prvním díle. Nicole opět odmítá sebrat to, co teď nepotřebuje, opět se objevují předtím neaktivní místa místa (zapalovač!), postup je zdržovaný plněním kravin pro nedůležité postavy. Na hřbitově se z toho stává peklo, protože Nicole se vrací postupně jednotlivě pro několik věcí, které kdyby vzala hned, tak ušetří sobě i mě minimálně 10 minut času.

Ve výsledku je to opět průměrná adventura s hratelností bržděnou naschvály a kravinami a příběhem, který se rozplizne do mizerného rozuzlení.

Po projetí série Secret Files jsem měl chuť na další sérii adventur ženskou postavou a vrhl jsem se na sérii Art of Murder, která se mi kdysi celkem líbila. Čekal jsem něco jako béčkovější Sinking Island, první díl ale mě ale spíše zklamal.

Hra je temnou kriminálkou, ve které se jako mladá agentka FBI Nicole Bonetová ujímáte vyšetřování série vražd. V New Yorku někdo vyřezává obětem srdce, do těl klade mince. Mrtvol přibývá, příběh odpálí totální klišé - ztráta parťáka, následovaný dalšími věcmi co známe z desítek kriminálek. Šéf šlape Nicole na paty, její parťák Nick, který oficiálně vede vyšetřování se prakticky celou hru neukáže, jedinou reálnou pomocí je sekretářka. Pominu-li další hovadiny, že hrdinka si sama dělá laboratorní testy a ohledává místo činu, tak to není špatný. Není to bohužel ani skvělé, je to čistý průměr. Stopa vede k 20 let staré peruánské expedici, ale než se to rozjede, trvá to 4 z 8 kapitol, během kterých se objevují falešné a s případem prakticky nesouvisející stopy. Identita záporáka je sice parádní a málokdo by to čekal kdyby... MEGASPOILER vážně si tvůrci mysleli, že si nikdo nevšimne přesmyčky Raches/Chaser?). Druhá půlka má už docela spád, i když víte kdo je vrahem. Ještě jeden čistě subjektivní pocit - Nicole nemá žádnou osobnost a je naprosto nevýrazná.

Z průměru to nevytrhne ani grafika. Ta je fádní, od hry z roku 2008 bych čekal trošku lepší vizuální zážitek. Je to docela logické vzhledem k často odporným lokacím, kde se Nicole pohybuje, ale ono se to příliš nezlepší ani v Peru. Animací moc není, aspoň ta finální se povedla.

U hratelnost jsem chvílemi fakt běsnil. Možná jsem si zvykl na bezproblémový postup v Secret Files, ale tady je všechno táááák strašně těžkopádné. Ukládání trvá dlouho, dvojklik na opuštění lokace neexistuje, zobrazování aktivních míst zobrazí co se tvůrcům hodí, zbytek ne a občas nezobrazí ani to důležité. Hlavně je to přesně jak popisuje Pavloun - běhání od čerta k ďáblu. Ale bohužel ne tím zábavným způsobem "teď jsem něco zjistil od osoby X a půjdu konfrontovat osobu Y). Ne je tu plno byrokracie, získávání povolení, hlášení a tím že promluvíte s osobou A, můžete na místě B sebrat předmět C, načež můžete znovu promluvit s osobou A a tak pořád dokola.

V tomhle duchu se nese umíněnost hrdinky, která dokud to neuzná za vhodné, tak si prostě něco neprohlídne/nevezme. Nejhorším hříchem je objevování se aktivních míst či předmětů na místech, kde předtím nic nebylo, často ještě někde, kam Vás ani nenapadne se vracet. Pokaždý, když jsem to vzdal a mrknul do návodu to byl zázračně zjevivší se předmět/místo. Zdánlivě snadné věci (nalezení a přečtení mikrofilmu) trvají věčnost. Pokusy o logické kombinace selhávají, doprovázané výsměchem Nicole k samotnému hráči.

Po 4 kapitolách jsem to chtěl vypnout a jít spát, naštěstí se to v druhé půli rozjede jak příběhově tak herně. Logické věci začnou fungovat, backtracking a objevování se aktivních míst ustane a hlavně v posledních dvou kapitolách to má konečně spád i herně - víte co dělat a co Vás napadne logicky použít, tak použít jde. I tak je ale Art of Murder spíše průměr.

Neodolal jsem a ve 2:50 zapnul i poslední díl Secret Files. Výsledek? V 5:30 se koukám na závěrečné titulky. Dvě a půl hodiny na dohrání adventury považuju za špatný vtip a jestli to měl být jen nějaký datadisk či DLC k sérii, pak nechápu proč se prodával a prodává za plnou cenu.

Sam Peter je totiž jen ultralaciná ždímačka peněz. Teoreticky jsou tu tři lokace, ale první dvě jsou jen příběhový i hratelný rozjezd - dostat se během událostí v druhém díle z Indonésie a zjistit v Německu kam cestoval profesor. Obě lokace mají pár obrazovek a vyřešíte je během pár desítek minut a nic podstatného se zde nestane. Třetí lokace v Africe je už celkem velká. Příběhově to ale za moc nestojí - novinářka Sam Petersová pátrá po zmizelé expedici profesora a odhaluje tajemství zmutovaných domorodců. Chytí jakékoliv intro a v podstatě i outro, je tu jen pár animací. A samotná Sam? Příšerně nesympatická, namyšlená bloncka u jejichž komentářů jsem měl chuť vypnout zvuk.

Grafika je pěkná, hratelnost ujde - je stále ono adventurní běsnění s tunou aktivních míst a přehršlí předmětů. Ani tady ale nemůžu příliš chválit - předměty narozdíl od prvních tří dílů neubývají, takže do závěrečného bludiště vzcházíte s téměř třemi desítkami krámů, které z 90% už nepotřebujete. Tvůrci takhle natahují hru, o totéž se snaží závěrečným nezmapovatelným bludištěm, kdy jsem poprvé a naposled musel kouknout do návodu a také si několikrát zopakujete stejný puzzle se skládáním objektů.

V podstatě jsem se většinu hry absolutně nebavil, takže za ty 2,5 hodiny jsem i rád, ale i tak to považuju za absolutní nehoráznost a tomu odpovídá i mé hodnocení.

Trojka byla pro mě už celkem zklamáním. Zdánlivě se toho nic moc nezměnilo, jen to co se mi líbilo na prvních dvou dílech přešlo do extrému a překročilo určité hranice.

Začal bych příběhem. Jestliže v jedničce byl napínavý dobrodružný a poměrně vážný příběh a ve dvojce stále slušný příběh s trochou odlehčení a trochou béčkovitosti, trojka je slátanina. Max je unesen komandem a Nina se po něm vydává pátrat. Pátrání ji zavede po stopách jeho práce na odhalení tajemství Pí o které neměla ani tušení. Docela divné na to, že se měli brát. Ústí to v poměrně hard sci-fi, nicméně vyústění ve stylu vědecký pokrok je špatný áno (mimozemská rasa, chrání lidstvo před objevením tajemství Pí, které by znamenalo jeho zkázu) se mi nelíbilo. Nelíbily se mi zbytečné a otravné snové pasáže, chvílemi to skřípe až tak, že si toho všimne i člověk, co si děr ve scénáři či logice většinou nevšimne vědci z CERNu mají možnosti a agenty jak nějaká tajná služba. Konec je odfláklý a useklý včetně kraťoučkého outra bez většího vzrušení.

Grafika je stále úžasná, ty díry v příběhu zachraňuje pár působivých a zajímavých lokací jako postapo svět, Alcatraz. Působivá ale herně otravná je i Florencie.

A jsem u hratelnosti. Tam se zdánlivě nic nezměnilo, všechno funguje jako v prvních dvou dílech. Jen ta modernizace a debilizace bohužel za 4 roky od dvojky pokročila. Jsou tu dvě rozhodnutí, které po Vás chce hrát znovu, ale výsledku jde jen o získání achievementů. A kdo proboha potřebuje v adventuře achievementy? Jsou tu dementní minihry (celá ponorková pasáž je za trest, souboj robotů čistě random a zdržovačka). Chybí mi tu deník, přebývá mizerné menu a dostavili se problémy se zvukem - ať děláte co děláte, dialogy jsou utopené v hudbě a zvucích kolem.

Jinak se to hraje stále snadno. Kombinace jsou celkem logické, puzzle s výjimkou jednoho vyřešitelné, zobrazovaní aktivních míst je na místě. Možná se to hraje až příliš snadno - ve většině lokací máte jednu-tři obrazovky, prolétnete je ani nevíte jak a honem hurá někam jinam. Výjimkou je snová Florencie, kde mě ale autoři pro změnu málem unudili k smrti neustálým hledáním jedné ze tří cest. Zkrátka lokace z prvních dvou dílů mě bavily mnohem více.

Ve výsledku je to pořád celkem slušná adventura, ale i na mě už trošku moc hloupá jak herně, tak příběhově.

Secret Files 2 je za mnou a bavilo mě víceméně stejně jako první díl. Dvojka přišla v roce 2008, kdy nemám moc s čím srovnávat, ale prvnímu dílu rozhodně nedělá ostudu. Opět nabízí odladěnou adventuru v lehkém dobrodružném stylu.

Příběh je tentokrát subjektivně o něco slabší. Nina a Max se rozešli a oba nezávisle na sobě přichází na stopu sektě Puritas Cordis. Tu vede psychopatický Pat Shelton, který se rozhodl následovat proroctví ze 17. století o Apokalypse a trošku tomu dopomoci. Příběh nenabízí tentokrát žádné nadpřirozeno, sci-fi, jen spoustu katolických žvástů a silně béčkového záporáka. Na druhou stranu je tu o něco více humoru, narážek a odkazů. Vrátí se pár (doslova) postav z prvního dílu, hrdinka občas prolomí čtvrtý rozměr odkazy na videohry a pokud autoři kradou, tak aspoň přiznaně - když s ocitneme na potopené a otočení lodi, Nina zvolá Poseidone (pro mladší slavný film Dobrodružství Poseidonu z 1972). A vzhledem k nedávno dohraným dílů Splinter Cell mě pobavily dva vrahouni ze začátku, kteří jako by Samu Fisherovi z okna vypadli, jen místo tří zelených světel mají dvě.

Grafika je opět o něco hezčí. Některé lokace sice tolik nevyniknou (Paříž a okolí), ale džungle je nádherná, stejně jako luxusní jachta. A samozřejmě nechybí spoustu špičkových animací včetně perfektní akčního finále jak z devadesátkového akčního filmu (obří výbuch included).

Hratelnost se naštěstí nijak nezměnila, řekl bych že i trošku zlepšila. Skřípe to hlavně na začátku, protože Nina přijíždí na dovolenou na výletní loď a než se to trošku rozjede, zabývá se prkotinami, ty se však ale brzy mění na sérii vražd a obří katastrofu. Ale dál už to šlape jako hodinky. Líbilo se mi intenzivní adventuření na jedné obrazovce na pláži, zaměřování laseru či naopak běhání po Paříži a shánění pěti kostek. Max zase v džungli řeší typické přírodní problémy a oba se setkávají až na konci, což opět vede k střídání charakterů, výpomoci i měnění předmětů. Finále je akční, ale žádný stres i když se dočkáme i jedné smrti, vše se přetočí zpět a hrdinka prohlásí něco ve stylu "tak tohle by se stalo, kdybych tam šla".

Stejně jako v jedničce tu nejsou žádné stresy, neférovosti, pár pěkných puzzlů a spousta logických i nelogických kombinací. Secret Files 2 je v tomhle trošku ze staré školy, nesete si tunu předmětů, máte spoustu aktivních míst a zkoušíte. Pokud něco nejde hned, hrdinka to okomentuje ve stylu že neví proč by to teď dělala a vy víte aha do budoucna to pude.

Bavil jsem se stejně jako v prvním díle, jen ten příběh mě přišel trošku slabší, což ale vynahrazuje bombastické finále kdy zjistíte, o co sektě vlastně jde. Takže opět 80%.

Secret Files byla moje oblíbená série z období znovuzrození adventur a už dlouho jsem se k ní chtěl vrátit. Někde v první dekádě milénia si producenti po úspěchu her jako Longest Journey, Syberia 1-2 a dalších uvědomili, že adventury nejsou mrtvý žánr a tak začaly vznikat technicky promakané adventury s s pořádným spádem a bez všech neférovostí, kterými žánr proslul v 80-90. letech.

Secret Files: Tunguska je dokonalým příkladem. Nabízí dobrodružný příběh, který hrdinu zavede po celém světě. Nina Kalenko zjistí v Berlínském muzeu, že její otec byl unesen a s pomocí okouzleného kolegy Maxe Grubera zjišťuje, že pátral po tajemství Tunguského meteoritu z roku 1908. Na Zemi se našly mimozemské artefakty, které byly zcela jasně uměle vytvořené a pátrá po nich nejen ústřední dvojice hrdinů, ale také ruská vláda, stále se zvětšující kruh záporáků a telepatičtí mimozemšťané, jejich úmysly nejsou tak úplně jasné. Není to žádný nezapomenutelný příběh, spíš takové dobrodružné béčko s lehkou příměsí sci-fi a hlavní hrdinka je víceméně povrchní pipka, ale svižně to ubíhá, nechybí pár zvratů a dramatické finále.

To vše je podpořeno líbeznou grafikou, střídajícími se lokacemi a špičkovými animacemi, které jsou plné akce. Ani završení tvůrci neodflákli a tak se dočkáme bombastického finále, vtipného shrnutí jak dopadly vedlejší postavy a dokonce i pár nepovedených záběrů.

A stejně jak lehce se sleduje příběh, tak lehce se to hraje. Nenechte se zmást, Secret Files není v žádném případě odfláknutá či lehká adventura, kterou projdete s prstem v nose. Na každém místě je přehršel lokací a v nich spousta předmětů a aktivních míst. Není to ani žádná výslechovka jako třeba Sinking Island či Posel smrti. Je to čistá kombinatorika s občas hustě nelogickými a nesmyslnými kombinacemi. Pár puzzlů je tu jen aby se neřeklo a světe div se, ani na jeden jsem nemusel koukat do návodu.

Ale! Secret Files je jak jsem říkal moderní adventura bez zákeřností. Takže žádný časové limity, dead endy, předměty či aktivní místa objevující se tam, kde předtím nebyly. A především tlačítko na zobrazování aktivních míst. S touto vychytávkou mizí veškerý pixel hunting či hledání cest a tak se můžete soustředit na kombinace a v případě, že nevíte kam dál se dá prostě zkusit všechno na všechno. Do návodu jsem tak nakouknul asi 4* a většinou vlastní nepozornosti - jednou mě nenapadlo něco zkombinovat, podruhé prozkoumat předmět pravým tlačítkem a závěrečná Antarktida mě dala zabrat, protože toho tam bylo docela dost.

Nejvíce mě bavilo Irsko, kde přijedete získat informace od starého lorda. Ten ale leží na dně studny a jediná cesta k němu je otevřít sérii tajných dveří. Což znamená obléci figuríně původního hradního pána celou zbroj a její výroba a získání je na Vás. Moc se mi taky líbilo střídání charakterů a předávání předmětů v blázinci.

Zkrátka velká pohoda, kdyby to byl film, tak by to určitě nebyla Oskarovka, ani nesmrtelná záležitost, ale 4* bych tomu na ČSFD dal. Čemuž odpovídá 80% tady.

Nepamatoval jsem si že by čtvrtý Splinter Cell stál nějak výrazně za houby, ale po znovu dohrání musím dát zdejším hodnotitelům za pravdu. Ta hra mi házela klacky pod nohy od samotného začátku až po odfláknutý konec.

Už při spuštění jsem nechápal kam se mi poděl indikátor viditelnosti a kde je k čertu kurzor při hackování? Pohybem myší jsem sice mohl na jednotlivé položky najet, ale myš jsem neviděl. Po marné procházení diskuzí jsem koukl na youtube a zjistil, že to není bug ale featura. Double Agent vychází vstříc konzolím, takže se vše velice neprakticky ovládá šipkama - pohyb v počítači, hackovací mezihra, přecitlivělé ovládání trezorů a dokonce i inventář, který snad vymýšlel sám ďábel. V duchu konzolí už tu nemáte popisy, ale velké barevné ikonky, které ovšem občas nenaběhnou. Pokud se minutu plížíte za nepřítelem a nenaskočí Vám ikonka chycení, je to k vzteku. Pokud Vám nenaskočí ikonka otevření dveří, kterými projít musíte, je to na zabití a nakonec mi musel pomoc cheat na procházení zdí...

A takhle můžu pokračovat dál a dál. Noční vidění je odporné, paradoxně jako bonus za všechny sekundární úkoly získáte noční vidění z prvních dvou dílů. Noční vidění je Vám stejně na hovno, protože většina misí se odehrává ve dne, kde prakticky nemáte kam schovávat těla. Odměnou za sekundární úkoly získáváte gadgety, což jsou většinou nepoužitelné granáty. Nikdy se mi nepodařilo třeba plynový granát trefit tak, abych někoho uspal (což ovšem platí i pro předchozí díly). Zmršené jsou i naprosté základy - úkoly kdy občas netušíte kam jít (hlavně při odchodu z lokace). Ukládání na spoustu pozic, kdy se quick save občas ztratí, nekonečné loadingy a to i během mise.

Jsou to sice drobnosti, ale ono stojí za prd i to ostatní. Tak třeba příběh. Sam ztratí při nehodě dceru, zdrcený se vzdá kariéry a infiltruje se do teroristické organizce JBA. Je tak zdrcený, že o dceři nepadne v příběhu ani zmínka. V JBA plní Sam mise, přičemž je ale úkolován i NSA a na plnění záleží důvěra jednotlivých organizací. Na papíře to zní hezky, v reálu to nefunguje. Není problém mít důvěru na max a i když jsem ve třech klíčových rozhodnutích udělal správnou věc, jako zrádce jsem byl odhalen až v poslední misi. K dovršení všecho na konci umírá Lambert.

Oproti parádním příběhům je čtverka vůbec slabý odvar. JBA tvoří pět hlavních postav, přičemž většina není ve hře nijak důležitá, o co JBA jde se v podstatě nedovíte tradiční odpálit bomby mě moc nestačí a vůbec to nevypadá jako Clancy, spíše jako řadový díl Walker Texas Ranger. K celé té bídě se přidává absence pořádných animací a jsou tu sice tři konce, jenže ty jsou podány formou dialogu při titulkách...

Mísí je tentokrát 11, ale nenechte se zmást. První mise nemá s příběhem nic společného, poslední je kraťoučký potitulkový bonus. A ze zbylých devíti se čtyři odehrávají na základně JBA. Což je další level pekla. Na základně máte 25 minut, při kterých musíte splnit něco pro teroristy. Pokaždé do zblbnutí musíte opakovat střelnici, skládání min (které v příběhu nejsou nijak využitý) a opičí dráhu. A kromě toho Vás úkolují, abyste sesbírali o každém z pětice osobní, profesionální a medicínský záznam, záznam hlasu, sken otisku prstů a sítnice. Divím se, že nechtěli ještě vzorek moči a stolice... Připočtěte si k tomu, že v normálních prostorách máte vypnuté plížení a běhání a že místa kde tohle máte sbírat jsou zakázané oblasti a máte představu jak to stojí za hovno. Neustále jsem bojoval s vyhazováním z míst, přistižením při něčem co nemám, jednu misi jsem si zopakoval, protože jsem tu nálož úkolů prostě nestihl.

Těch 60% dávám nakonec za to málo dobré co zůstalo. Občas vtipný výslech, pár nových pohybů (chytání zpoza zdi je parádní, stejně jako omračující údery). Občas úžasná grafika. A především těch pár kol, kdy to funguje jako dříve. Stealth od začátku do konce, žádné časové limity ani podobné nesmysly, parádní lokace. Především luxusní výletní loď, ale i hotel v Šanghaji nebo vězení uprostřed vzpoury. Naopak v Africké Kinshase uprostřed války jsem si připadal jako v Call of Duty a na jakýkoliv stealth jsem mohl zapomenout.

Nejslabší z dílů, které jsem hrál a plánoval hrát, ale aspoň stále Splinter Cell. Conviction jsem kdysi zkusil ale to už se stealth akcí nemělo nic společného.

Třetí díl je podle diskuzí tady brán jako ten nejlepší a právem. Trojka je pro mě z celé série co jsem kdysi dohrál, tedy 1-4 asi nejvyladěnější. Zachovává všechny tradiční postupy, ale přidává spoustu novinek, které neztěžují ovládání, ani orientaci, spíše si řeknete no konečně je to napadlo.

První novinkou je vylepšená grafika, která tentokrát vypadá opravdu docela sexy. Moc jsem se ale nekochal, protože první co člověk dělá je likvidace světel a přepnutí na noční vidění. A i se světly se většina kol odehrává v temnotě.

Opravdu parádní je tentokrát příběh. I první dva díly měly slušný příběh, ale co, kdo a proč bylo jasné +/- od začátku. Tady Sam Fisher začíná zachraňováním ajťáka od třetiřadých teroristů, vyšetřuje zapojení agentury starého přítele Douga Shetlanda (mihnul se ve dvojce) a než se nadějete, na světě je krize v Asii, jaká tu nebyla od druhé světové války. Čína, Japonsko a obě Korey si chtějí dát vzájemně na frak, hrozí třetí světová a kdo v pozadí tahá za nitky nebudete tušit do poslední mise. Plno zvratů, rozkazy objevující se v průběhu mise a špičkový filmový náboj.

Příběh Vás v deseti obrovských misích zavede opět na nejrůznější místa na Zemi - Japonsko, Korea, Peru či Noční New York a lokace se opět povedly. Autoři se snaží vytvářet originální lokace (alespoň v rámci série), mě nejvíce bavil New York po blackoutu plný vojáků Národní gardy a naprosto dokonalá je zlodějská mise v bance. Stráží je tu přiměřeně, zato ochrana ve formě kamer, laserů, detektorů pohybu, trojité jištění sejfu, zkrátka paráda, stealth v čisté podobě a asi zatím nejlepší mise z celé série.

Samotná hratelnost je pro sérii tradiční. Lapání vojáků a jejich omračování, uklízení těl, ničení světel a všudypřítomné kamery. V základu se moc nezměnilo, jen ti vojáci jsou zase o trošku přístupnější a většinou se dají dohonit i v plížení po vylákání hvízdáním.

Přibylo ale spousta detailů - Fisher má nůž, kterým může prořezat igelit či zlikvidovat generátor a tím i světla v okolí. Po lapnutí zezadu s ním jde nepřítele oddělat, což jsem věrný své omračovací cestě nedělal. Zabil jsem ve hře jen 3 úkolové postavy a pravděpodobně osádku dvou tanků. Střílení mě přišlo odladěnější i když jsem ho v podstatě použil jen na světla, většinou jsem se trefil. Dále je jednoduchá hackovací minihra, díky které hacknete nejen počítač, ale i dveře ke kterým nemáte kód či skener sítnice.

Naprosto parádní jsou výslechy. Pokud někoho chytíte zezadu, můžete ho vyslechnout, což ústí nejen v zisk informací, ale i naprosto geniální rozhovory plné suchého humoru Fishera a zbabělosti zajatců.

Nejdůležitější novinkou jsou úkoly. Kromě primárních co přibývají v průběhu mise jsou tu i sekundární, které můžete prošvihnout. Já si takhle zopakoval druhé kolo díky vlastní blbosti. Optimální úkoly jsou většinou na určitý počet věcí v misi a někdo Vám je zadá ze spřízněné agentury. Budete skenovat a napichovat bedny, odstraňovat štěnice či naopak napichovat telefony či videokamery. A pak jsou tu bonusové úkoly, většinou spočívající ve vlastní iniciativě. Příklad? Najdete havarované letadlo, ze kterého už nejde nic zachránit a má být zničeno. Sam ale z vlastní vůle zachrání dvojici pilotů. Smutné je, že z těchto úkolů nemáte nic kromě vlastního pocitu.

S úkoly souvisí i procentuální hodnocení na konci mise. Nejen za jejich splnění, ale i za to že nevyvoláváte poplachy, vojáci Vás neuvidí, nenajdou tělo. Ve dvou misích, jsem nakonec 100% neměl, protože se to nedalo zvládnout, většinou to bylo v misích, kde stealth ustoupil akčnosti.

A jsem u toho co se mi nelíbilo. Celá hra jde hrát a dohrát jako absolutní stealth. I přesto si hra neodpustila opět akční pasáže, kdy o Vás nepřátele vědí i přestože jste nevyvolali alarm a jdou po Vás. Když se to zkombinuje s vojáky s nočním viděním jako v 9. misi, je to peklo a úpřimně jsem autory za tuhle hovadinu proklínal.

A ještě jedna novinka mě nenadchla. Kamery už nejdou zničit. Vyřadíte je na 20-30 sekund pulsem, což je ale dost na hovno, když kolem nich potřebujete stěhovat těla. Obyčejné kamery ošálíte vyřazením světel kolem, ovšem infračervené kamery jsou jako mor.

Celkově ale nejlepší díl příběhově, graficky i hratelností a vrchol série po kterém to začalo jít z kopce.

Pandora Tomorrow vyšla rok po prvním díle, takže je to v podstatě totéž jen s pár drobnostma navíc. Příběh je opět na PC hru slušný. Jak je u Clancyho zvykem, nepáře se s vymýšlením fiktivních zemí, takže je tu novopečený diktátor z indonézského Východního Timoru Sadono, který v úvodu obsadí americké velvyslanectví a odvetě USA se brání s pomocí zrádného agenta CIA Sotha. Zmocnil se totiž viru neštovic a vyhrožuje jeho vypuštěním v USA, pokud se mu něco stane. Příběh Vás opět zavede po celém světě - ať už je to Izrael, Francie, samozřejmě Indonézie a nebo třeba USA. Nechybí tu staří známí Lambert a Grimsdothor, stejně jako telefonáty Samově dceři Sáře, prostřihy na zpravodajství (podivně usekané) a závěrečné vyřešení hrozby je parádní.

Grafika se příliš nezměnila, lokace vypadají funkčně, ale žádný zázrak to není. Pochválit můžu hlavně hru světel, různé reflektory, prosvítající slunce či zaměřovací kužely vypadají parádně.

A co hratelnost? Víceméně je to totéž - opět platí najít si v lokaci nějaké odlehlé místo, omračovat nepřátele aby to nikdo neviděl a ukrývat těla. Rozstřelovat světla a s nočním viděním lovit zbloudilé duše. Hra je v tomto trošku jednodušší, soupeři už nemají bezchybný sluch a oči vzadu, ani se neotáčejí na poslední sekundu - i když občas... Opět jsem se snažil nezabíjet nikoho pokud to nebylo nezbytně nutné. Hra Vás do této situace dostane 2* - ve finále viz níže a při jedné zajímavé morální volbě. V Izraeli Vám pomáhá do úkrytu teroristů agentka Šin Bet. Před sestupem dostáváte rozkaz ji zabít. Pokud to uděláte, nedovíte se zbytek hry proč. Pokud ne, agentka Vás na konci mise zradí, s partou sniperů se Vám pokusí ukrást Vaši kořist a únik je peklo - ale dovíte se proč.

Misí je jenom osm, z toho první jednoduchoučká je víceméně tutoriál. Další mise jsou ale brutální, obrovské a díkybohu i pěkně rozdílné. Nechybí tu vlak, rozlehlá chatrčová základna v džungli, ponorková základna, pár baráků a nějaká městečka. Naprosto luxusní je finální mise ve které se snažíte dostat teroristy na letišti v LA, kteří se vmísili mezi ochranku, dělníky i lidi, musíte je zabít a zároveň nesmíte zabít nikoho jiného. Poznáte je termovizí, ale problém je, že všichni ostatní Vás považují za teroristu a jdou po Vás, nebo spouští alarmy.

A novinky? Pár zbytečných - SWAT turn mezi dveřma, střílení ze závěsu, split jump jsem použil asi 3*. Pár na nasrání - miny mě několikrát překvapily, sniperské věže jsou pěkný oser, protože k nim nemůžete. Pár menších ulehčení - s tělem v ruce si konečně otevřete dveře, před otevřením dveří máte v kontextovém menu možnost použít optickou kameru či paklíč (páčení je stejné). Jedinou dramatickou novinkou je hvízdání. Zahvízdáte a nepřítel se jde podívat co se děje, pak stačí troška manévrů, šikovnosti a chytíte ho zezadu pěkně pod krkem.

Celkově? Splinter Cell: Pandora Tomorrow se hraje stejně dobře jako první díl, mise jsou různorodé, příběh opět fajn a přichází pár drobných vylepšení. Za mě spokojenost.

Splinter Cell jsem dohrával ne zas tak dávno, projel jsem tehdy 4 díly a až pátý s naprosto změněnou hratelností znechuceně odložil. A chtěl jsem se vrátit buď k němu, nebo k Hitmanovi, jenže u Hitmana nepřekousnu nemožnost ukládání. Splinter Cell má naštěstí volbu quicksave, čili veškerá frustrace se omezuje na hledání občas nemožných řešení.

Ve hře jste Sam Fisher, agent NSA který se s podpůrným týmem (šéf, extrační agent, IT expertka) pouští v 9 misích po stopách Kombajna Nikoladzeho. Ten se dostal k moc v Gruzii a rozjíždí špinavou válku proti USA plnou kyber útoků, trávení vody a v rukávu má schovanou i tajemnou Archu. Ač by se Gruzínský diktátor nezdál jako velký problém, na jeho straně je odpadlý čínský generál, ruský zabiják a dokonce i krysa v CIA, takže hrdinu čeká dost práce. Příběh je vyprávěn dokumentárně pomocí televizního zpravodajství, chybí mi v něm bohužel titulky, leč víceméně jsem rozuměl. A není špatný. Clancy se nezapře, ač další díly mají mnohem lepší story.

Grafika je slušná, neuráží, nenadchne, procházíte většinou různé budovy, občas se podíváte do města. Není to žádný hnus, hrdina je perfektně naanimován se všemi jeho pohyby, na druhou stranu žádnou opravdu eye-candy lokaci nepotkáte.

Hratelnost je krystalická stealth akce. Dá se to sice hrát i jako střílečka, ale problém je, že Sam střílí pouze z prvního pohledu, kde se nedá moc pohybovat, nábojů je málo, muška šíleně nepřesná (rozstřelit světlo je kolikrát umění) a nepřátelé hodně vydrží.

Hra má "jen" 9 misí, ale bohatě to stačí. Kola jsou obrovská, po okraj zaplněná nepřáteli a dostatečně rozmanitá - kromě ministerstva či vyslanectví si projdete třeba ropnou plošinu, naprosto parádní misi v ústředí CIA a samozřejmě prezidentský palác.

Takže si v každé misi najdete, čí vytvoříte rozstřílením světel "mrtvoliště", tj. temný kout kam nepřátelé nechodí a kde skládáte omráčená těla. Vyberete si nešťastníka, připlížíte se za něj, chytíte ho, klepnete pistolí a tělo odtáhnete mimo dosah. Občas se chycený nepřítel dá využít i jinak - vyslechnout, použít na skener či jako rukojmí. Nepřátelé se kryjí, vědí o sobě, na druhou stranu se rámusem dají vylákat ven a pak mimo dosah ostatních drapnout. Naprosto zásadním je noční vidění, které Vám osvětlí temnou oblast a umožní vidět tápající soupeře. Termovizi jsem zase tolik nepoužil.

Co dál? Máte pár gadgetů jako lékárničky, paklíče, vystřelovací kamery, optické kabely. Líbily se mi elektrické náboje, které omráčí soupeře na dálku a které doporučuji šetřit na těžší situace. Občas narazíte na nějaký časovaný úkol, sbíráte emaily a v nich kódy. Občas jsem se i zasmál, například když voják s gustem v kuchyni flusne do jídla nenáviděnému plukovníkovi.

Takže jsem veden profesionální ctí zkusil projít hrou bez zabíjení. Omráčil jsem a ukryl prakticky každého ve hře. Občas mě nějaký alarm utekl, občas to bylo ostré, kdy jsem místo připlížení zezadu musel použít slaboučký přední útok - Sam na dva údery zvládne každého soupeře, jenže ten mezitím střílí. Obrovskou výtkou je, že k nepřátelům se kolikrát nedá přiblížit. Kromě nejpomalejšího pohybu v přikrčení Vás totiž uslyší a otočí se, ale tím pomalým pohybem ho nemáte šanci dohnat.

Osm kol a většinu devátého jsem takto prošel, bohužel v devítce na konci se autoři rozhodli, že stealth nebude. Dvakrát se dostanete do situace kdy bojujete s nepřáteli, kteří Vás vidí i potmě a čeká se střílení. Po miliardě loadů a experimentech typu kouřový granát a dorážky loktem či střelba kamerou do hlavy jsem i to zvládl. Konec je ale pekelný, věci typu nepřátelé čekají za dveřmi, respawn z ničeho a hlavně mě zklamalo, že k Nikoladzemu se nejde dostat, musíte ho střelit skrz okno.

Přestože Splinter Cell je takový rozjezd série, je to stále výborná hra, která se s dostatkem trpělivosti dá dohrát i formou čistého stealth.

Sinking Island byl opravdu parádní záležitost. Tak parádní, že jsem k němu sedl někde v šest večer a teď hlásím status dohráno a po napsání komentu to jdu dospat :) Nadchla mě už kdysi, kdy jsem poctivě projížděl adventury první a částečně i druhé dekády nového milénia a roky odstupu na tom prakticky nic nezměnili.

Sinking Island je detektivka. Ne sci-fi detektivka jako série Tex Murphy, nebo hororová detektivka jako série Gabriel Knight. Ani moderní krimi/thriler typu Art of Murder. Ryzí, čistá ve stylu Agathy Christie a jejich Deseti malých černoušků (nebo jak se to v dnešní pošahané korektní době jmenuje). Uzavřený prostor, skupina podezřelých a detektiv, který se mezi milionem motivů a falešných stop snaží dobrat pravdy.

A ten příběh je naprosto fantastický! Jack Norm přilétá na jeden z ostrovů Maledivy vyšetřit smrt stařičkého milionáře Waltera Jonese. Výstřední milionář si nechal na ostrově postavit obrovskou věž, kterou ale ohrožuje bouře století, která zamezí odletu postav a hrdina má tři dny, aby našel vraha. Na ostrově ho čeká pěkná sebranka - dva vnukové, jedna vnučka, jejich partneři, prohnaný právník a architekt a zdánlivě slušný starý domorodec s mladou dcerou, ke které ale nezvratně ukazují první stopy. Všichni Waltera nenáviděli, všichni chtěli jeho peníze a měli sakra důvod! Hra postupně vykreslí mrtvého jako jednu z nejodpornějších zrůd, co jsem ve hrách potkal a když ke konci zjistíte motiv, spadne Vám čelist.

Jako detektivka to funguje na 100%. Psychologie postav, motivace, vzájemné vztahy, to jak se postupně všichni odhalují do naha. Sokal mate jak to jen nejvíce jde, takže vrahem je zaručeně někdo, kdo Vás dlouhou dobu ani nenapadne (bohužel já si vzpomněl).

Naprosto úžasný je i styl hry. Tady nestačí intuice nebo zkombinovat pár předmětů. Jack Norm má 13 podúkolů, které vedou k odhalení vraha a každý z nich může splnit jen poskládáním nezvratných důkazů. Zpovídáte tedy svědky, konfrontujete jejich výpovědi, hrabete se v jejich špíně, sbíráte otisky prstů, chodidel i šlapek, porovnáváte jednotlivé stopy. To vše v geniálním PDAčku, kde můžete srovnat otisky, rukopisy, laboratorní stopy. Žádné CSI šílenství se ale nekoná, pořád je hlavní detektivní práce. Pro každý splněný subquest musíte srovnat až pět druhů důkazů a pokud to trefíte, můžete si odfajknout prokázání teorie a oznámit to šéfovi. Je to mravenčí práce a zatímco první fajfku jsem si odbyl hned, na další jsem se nadřel.

Je tu rozdělení na tři dny dny, přičemž jak voda stoupá a lidi jsou nervoznější, tak Vám ubývá lokací a zintenzivňuje se adventuření. Nechybí samozřejmě ani sbírání předmětů a jejich používání, které je dost upozaděno, ale je tu. A právě tady je důvod, proč přes své nadšení z příběhu a skládání stop nedávám 100%. Sokal hru opět zaplnil tunou prázdných lokací, občas přihodil pixelhunting a pár prasáren. Najdou se aktivní místa, které aktivní nebyly, hádanky bez jakékoliv nápovědy (knihovna) a zejména na konci je to pořádný oser. Přestože Vám hra řekne, že zatopné je vše až po helipad, pro jeden důkaz se musíte vrátit zpět, kde leží naprosto neviditelný kondom. Další důležitý důkaz je vyhozený neviditelný dopis v jednom z mnoha košů, který byl prázdný. Díky těmto úletům jsem bohužel párkrát musel otevřít návod a je to škoda, protože právě tady mě moc bavilo objevovat a přicházet si na vše sám.

Sinking Island je úžasná adventura, pro mě ještě o něco lepší než obě Syberie a kdo má rád detektivky i jemné inovace, nebude zklamán.

Ve vší úctě k nebožtíku Sokalovi, ale Paradise se mu příliš nepovedla. Moc mě nenadchla ani před lety, když jsem ji hrál poprvé a po opáčku je to ještě horší.

Co můžu pochválit je grafika. Ta se od Syberie nezměnila a tak tu máme opět cizí zemi v celé její kráse, různá prostředí a k tomu spoustu animací a jako bonus příjemnou hudbu. Tady není co vytknout.

Příběhově je pro mě Paradise spíše zklamáním. Hlavní hrdinka je sestřelena nad fiktivní africkou zemí Mauránií a ztrácí paměť. Což je klišé jak prase, ale některé hry s ním umí pracovat. Bohužel tady ne - díky ztrátě paměti je Ann Smithová v podstatě prázdnou nádobou, která jen sleduje a pasivně přijímá co se kolem ní děje. V hlavním příběhu se bijí dvě složky. Ann prochází Mauránií, zjišťuje že je pravděpodobně dcerou místního krále Rodona a že to není vůbec dobrý král, ale pěkný zmetek. Jsou tu rebelové (kteří se mi nezdáli o moc lepší než vláda), špioni, čistky a vraždy. Tenhle realistický příběh spolehlivě zabíjí fantasy elementy Paradise - hrdinka se probouzí v pohádkovém harému (což je spíše Arábie), jsou tu vymyšlená zvířata, stromoví lidé, na konci nechybí ani voodoo (spíše Haiti). Celá linie s leopardem je naprosto zbytečná, včetně všech scén kdy ho ovládáte. Kde se vzaly tu se vzaly (ze Sybérie) automatony. A konec je příšerný Hrdinka si nevzpomene kdo je a rozhodne se zabít vlastního otce, ozve se výstřel, ale co se stalo neuvidíme.

Hratelnost je ze začátku tragická. Všechny elementy, které jsem přešel v Sybérii tady bijí do očí a ještě přibyly technické chyby. Aktivní místa se hlásí pouze změnou kurzoru, nikoliv popisem. Kurzor se ovšem mění jak se mu chce, občas se nezmění, občas kliknete a nic se nestane. Některá místa se stanou aktivními až něco uděláte (tlačítko ve fotolabu, vosí hnízdo), jindy se něco/někdo objeví až s někým promluvíte. Něco jde použít jen na přesně určeném bodu (nabrání vody z bazénu). I bez těchto devadesátkových prasáren jsou aktivní místa schovaná, většinou přesně tam kde se nepodíváte, zatímco očividné věci jsou neaktivní.

Aby toho nebylo málo, dvě kapitoly (úvodní palác a stromová vesnice) jsou naprosto příšerné bludiště, ve kterých se navíc jasně nehlásí východy, občas jsou ty východy dokonce rafinovaně schované. A tak jsem jak kretén hledal co dělat ve mezi stromy, než jsem objevil nehlásící se žebřík do dalšího patra, nad kterým je půl metru nahoře šipka. K dovršení všeho si hrdinka chodí většinou kam chce. Většina zákysů tak nepramení z toho, že nevíte co kde použít, ale že nemáte v rukou nic a netušíte co dělat/kam jít.

Po třech kapitolách jsem toho měl plný zuby a hru vypnul s tím že ji napálím 50%, Sokal neSokal. Naštěstí se to v posledních dvou kapitolách jakžtakž zlepší - jakmile totiž hrdinku zavřeme do uzavřeného prostoru, odpadne bloudění a s trochou usilovného myšolovu na obrazovce se i ty schované akční místa dají najít. Navíc mě to ve finále konečně jakžtakž začalo bavit.

Dávám 60%, ani víc ani míň. Některé tyhle věci byly i v Sybériích a tam jsem přivřel oči a ke konci to byla celkem slušná adventura, ale žádná must play klasika to není.

Druhý díl Syberie vznikl 2 roky po prvním a spíše než o pokračování se jedná o doplnění příběhu jedničky. Novinky tu prakticky nenajdete, hned na začátku Vás uvítá naprosto stejné menu jako v jedničce a naprosto stejně se to také ovládá a hraje. Jedinou změnou v enginu je že zářící kolečko, označující východ z lokace má nyní nepatrnou šipku, tažek poznáte, když se dá vyjít ven dvěma různými směry poblíž sebe.

Grafika k té není co psát. Opět jsou tu bezchybné animace a nádherné prostředí. Při procházení magickou zasněženou divočinou jsem měl chuť típnout pár obrázků a dát si je na pozadí i když něco podobného nikdy nedělám.

Příběh už se netočí kolem toho vzorce vyřešit v lokaci všechny úkoly a natáhnout vlak pro cestu dál. Ze začátku to tak vypadá, když zastavíte v Romansburgu, poslední výspě "civilizace" před nekonečnou divočinou, ale situace se komplikuje a nakonec ani vlakem neodjedete. Dvojka se samozřejmě týká završení pátrání po bájné Syberii plné mamutů. Ubylo automatonů a městeček, přibylo divočiny, nechybí vesnička Youkolů, které se nepodařilo změnit ani misionářům, ani brutálnímu sovětskému režimu. Dá se říct, že už to není tak strhující jako jednička, ale i tak jsou tu dojemné a nezapomenutelné scény smrt Oskara, finální shledání Hanse s mamuty.

Hratelnost se trošku změnila. Ubylo bezcílného bloudění prázdnými obrazovkami, na většině míst je co dělat. Přibylo adventuření a obtížnost přituhla. Romansburg a divočinu jsem vyřešil bez návodu, ale ve vesničce Youkolů jsem se beznadějně ztratil a návod otevřít musel. Tady jsem tvůrce proklínal už kdysi dávno při prvním hraní. Pokud totiž uděláte lokaci se spoustou obrazovek, které navazují všemi možnými směry, mělo by to jít nějak zmapovat. V RPG/dungeonu bych měl mapu, v 3D hře bych měl buď mapu, nebo aspoň vlastní orientační smysl. Jenže tady jdete na obrazovce vlevo a přijdete zespod... to se pak zmapovat nedá. Navíc je tu spousta obrazovek prázdná a mezi nimi se skrývají věci kterých si nevšimnete a dost jsem netušil co mám dělat. Příklad - přesvědčíte Youkoly, aby zahákovali vlak. Najdete kladku, kterou by se měl vlak přitáhnout, ale nic se nestane. Obcházíte dokola a hledáte, jak lano upevnit - nic. V životě by mě nenapadlo znovu kliknout na kotevní hák a lano napnout u vlaku, protože to nedává smysl. Přibylo různých puzzlů, něco jsem vyřešil sám (letadlo/radar, vlak), něco jsem netušil a ani po přečtení návodu nebyl moudřejší (hodiny, srdce).

Sybria 2 jako pokračování rozhodně nedělá ostudu. Je tu trošku méně bloudění, o fous slabší příběh a o fous tužší hratelnost. 80% si ale stále zaslouží.

Už dlouho jsem si nezahrál nějakou starší, tradiční adventuru a dlouho jsem měl chuť se vrátit právě k Syberii. Vím, že jsem nedojel desítky alternativnějších kousků z 90. let, ale nějak jsem měl náladu spíše na něco klasického.

Syberia je ve spoustě ohledů úžasná. V příběhu sledujeme mladou právničku Kate Walkerovou, která se vydává do zapadlého francouzského městečka Valadilene podepsat smlouvu o prodeji staré továrny na hračky. Nejsou to ale ledajaké hračky, jsou to automatony, geniální stroje na klíček, které zastávají nespočetně funkcí, od těch nejjednodušších jako razítko až po překrásný mechanický vlak a jeho strojvůdce. Prodej komplikuje fakt, že majitelka továrny Anna Voralbergová zemřela a její bratr je neznámo kde. A tak se Kate pouští napříč Evropou po stopách Hanse Voralberga, muže který díky nehodě v dětství nikdy nepřestal být "jednodušším" a přes spoustu vynálezů nikdy nepřestal snít dětský sen - najít mamuty.

Příběh je fantastický - hrabání se v rodinné historii doplňují mini příběhy postav, které Kate potkává - vysloužili kosmonaut, zestárlá operní zpěvačka, či ješitný, urážlivý a pedantský strojvůdce Oskar, který má v sobě na automatona více emocí, než spousta postav z jiných her. A nejlepší je samotná Kate. Uťáplá holčina, která si nechá kálet na hlavu od kdekoho a její svět definují 4 postavy na telefonu. Majetnický a sobecký přítel, povrchní kamarádka, panovačný šéf a přehnaně pečovatelská matka. V průběhu hry se Kate mění v sebevědomou ženu, která se vypořádá s povrchními vztahy a v krásném finále volí dobrodružství před jistotou. Ano Syberia končí v půlce, to všichni kdo dohráli vědí, ale není to cliffhanger, je to uzavření jedné etapy a začátek druhé.

Samotný příběh by byl k ničemu bez grafiky a tady se tvůrci vytáhli. Kate se objevuje ve 4 lokacích - městečku Valadilene, německém Barrockstadtu s univerzitou, pozůstatku sovětského průmyslového šílenství Komkolzgradu a lázních pro papaláše Aralsbadu. Všechny místa jsou nádherně nakreslené, skoro liduprázdné, vyzařuje z nich smutek, deprese a opuštěnost a všechny působí, jako by se v nich zastavil čas, jako by ani nebyl rok 2002. Obrovitá socha ruského úderníka vypadá i po letech děsivě. Úžasnou grafiku doplňuje překrásná hudba a naprosto fantastické animace, které většinou zobrazují fungování nějakého automatonu, nebo znázorňují cestu dále na východ.

To vše by bylo na 100%, ale Syberia není film, je to hra a hratelnost po letech vázne. Ano hra netrpí žádnými neduhy 80-90. let. Žádné dead endy, time limity, objevování se aktivních míst, šílenými kombinacemi. Práce s inventářem je jednoduchá, stejně jako průzkum a až na pár výjimek tu není ani pixelhunting. Většina věcí co uděláte je přísně logická.

Bohužel každé místo má desítky prázdných obrazovek, které slouží na to, abyste se kochali a nic se v nich nedá dělat. Jen úvodní Valadilen je v tomhle otřesný, na každém místě jsou dveře, které nejdou otevřít, ulice jsou liduprázdné, než se dostanete z jedné lokace do druhé, projdete deset úplně zbytečných obrazovek. A protože netušíte, jestli na té konkrétní obrazovce něco není, tak zpočátku pečlivě prohledáváte, ale časem pozornost otupí a pak si nevšimnete aktivního místa a zákys je na světě.

Ne Syberie není těžká hra, do návodu jsem nakoukl jen dvakrát, ale ta prázdnota byla občas ubíjející. Dovedu si představit, že kdyby mě nechytla grafika a příběh, kdybych neměl nostalgické vzpomínky, šel bych jako prvohráč s hodnocením asi i níž. Takhle dávám herně možná trošku nezasloužených 80%.

Tron, jedna ze starších stříleček, ke které jsem se dlouho chtěl vrátit, ale vždycky mě odrazovala šílená složitost těch všech IT záležitostí. A nakonec to bylo co mě nejvíce bavilo. Kde začít? Asi u filmu (dvojka vznikla poté). Tron byl neskutečně originální záležitost nejen za rok vzniku, ale i na celá 80. léta, kdy se hrálo většinou na jistotu, rodinnou podívanou či naopak brutální akci. Bohužel si z příběhu moc nepamatuju, abych si hru lépe užil.

Hra nicméně začíná stejně - firmu jednoho z hrdinů přepadne konkurence, která chce určité programy a umělá inteligence zdigitalizuje jeho syna do počítačového světa. Ten dlouho neotálí a vydává se na megadlouhou cestu napříč sítěmi, počítači, servery a dalšími prostředími. Kromě děje v počítačovém světě, sledujeme i vývoj v laboratořích a nakonec se příběhy propojí. Nechybí spousta postav, rozhovorů, děj je svižný, ač mám pocit, že vlastně trošku o ničem (krádež nějakého programu).

Naprosto úžasná je grafika. Tvůrci nejenže zachovali podobu původního světa, ale rozšířili ji, obohatili a zasadili do nekonečné palety barev. Každý sektor, kolo vypadá trošku jinak a většinou odpovídá i prostředí, kde by se mělo odehrávat a moc pěkně se na to kouká.

Pocit IT prostředí dodává i hratelnost, kde se to jen hemží IT termíny a hlavně celý ten RPG systém, který mi trošku připomínal Deus Ex. Hrdina má pět statistik - zdraví, energie, výkon zbraní, rychlost oprav a rychlost stahování. Za splněné úkoly získáváte body a za každých sto bodů je hrdina vylepšen na lepší verzi a může do něčeho body rozdělit. Já se soustředil na energii, protože tu potřebujete jako sůl, pak na zdraví a ke konci na zbraně. Aby to levelování bylo zábavnější, v každém kole je rozeseto několik binů, které dají dva body zkušeností. Ve hře je je jich celkem 100, což dává dohromady dvě levely. Funguje to jako secrety, nechce se Vám kolo opouštět, dokud je nenajdete, ale dá se říct, že poctivým šmejděním po všech koutech nebudete mít problém.

Tím ale zábava nekončí - energie se totiž hodí na vylupování datových kostek, ve které nacházíte emaily, přístupové klíče a hlavně programy. Programy mají každý tři úrovně a je jich spousta ve třech katagoriích. Tou první jsou zbraňové doplňky, které jsem paradoxně moc nevyužíval, protože zbraně žerou energii a v rámci šetření na loupení jsem jel prakticky jen s diskem. Zbrojové doplňky Vám přidávají obranu a hodí se je mít, ke konci se 6 zlatými částmi zbroje a 300 životy jsem byl prakticky nesmrtelný. A pravou zábavou jsou doplňkové programy - životně důležitý skok, který Vás dostane na nepřístupná místa (ale ne natolik, abyste si rozbili průchodem kolem), virová ochrana pro Vás i programy, zoom, identifikace, blok. Jsou tu ještě optimizéry, které Vám vylepší jeden program, místa na doplňování zdraví a energi, můžete se nakazit zavirovaným programem a odvirovávat či naopak zkoumat neznámý program.

Tohle šmejdění, lovení programů, binů, klíčů, optimalizace (vše na sebe nenaplácáte, to až ke konci) mě neskutečně bavilo a hnalo celou hrou dopředu. Tvůrci navíc věděli, že je to často náročné a tak ke všemi přidali spoustu popisků, nápověd a to včetně úkolů.

Zbytek je "jen" solidní nadprůměr. Občas je tu skákání, po vzoru filmu se projedete na motorce ala "had", což mě děsně nešlo a nebavilo, zvlášť když soupeři mají tendence k sebevražedným útoků. Občas máte něco na čas, občas někoho bráníte.

A samozřejmě bojujete s nepřáteli. Těch je několik frakcí (zelené viry, rudí vojáci, teleportující se stínoví přízraci ze světa lidí), ale všechny jdou po Vás, kromě pár civilních programů. Ty pro změnu nesmíte zabíjet, jinak game over. Bohužel to samotné "střílení" je trochu nuda. Vyzkoušel jsem všechny z asi 4 zbraní, ale žraly životně nutnou energii a nebyly nijak skvělé. Takže jsem používal vrhací a (ne)vracející se disk, stejně jako spousta nepřátel a výsledek mi připomínal spíše vybíjenou než střílečku. Pocit ze střelby a akce je prostě slabý.

Jinak je Tron super hrou - celá RPG nástavby je fantastická, stejně jako grafika a prostředí a nudit se u ní nebudete.

Iron Storm je jedna z posledních kdysi dohraných 3D akcí, ke kterým jsem se nikdy nevracel. Poté co jsem zkusil rozehrát x her různých žánrů a nic mě nechytlo mě nakonec zabavila obyčejná střílečka. I když úplně super to nebylo.

Iron Storm trpí ve všech ohledech nevyvážeností. Už ten příběh. Zasazení je parádní - v roce 1914 vypukla první světová válka... nu a v roce 1964 stále pokračuje. Proti sobě stojí západ a východ, přičemž ten tvoří samozřejmě rusáci, občas němci (donrvetr :D) a také mongolové v čele diktátorem baronem Ugenbergem. Stále se bojuje v zákopech, používají plyny, ale nechybí tu tanky, rakety, moderní vrtulníky i věže. Setting je výborný, ale autoři do toho dají klišovitý příběh o honbě za atomovkou, který končí naprosto antiklimaticky Jako deus ex machina se objeví nový záporák, který při dobývání pevnosti Ubengerga zabije a utíká i s plány atomovky. Jestli ho hrdina porazil se nedovíme a smrtí Ugenberga válka pokračuje s novou intenzitou.

Grafika je v podstatě totéž. Odpudivé modely postav, nevýrazné prostředí a občas překvapivě pěkná lokace jako by z jiné hry. Na rok vzniku průměr.

A nakonec hratelnost. Hrál jsem na easy, protože jsem se nechtěl vztekat a ze začátku si říkal o jaké obtížnosti tady mluví? Hra má šest (obrovitých) kol a první dvě jsou naprostá brnkačka. Procházíte zákopy, bunkry, s přesným a smrtícím kulometem čistíte naprosto neschopné vojáky, občas trefíte stejně neschopného snipera či sestřelíte vrtulník.

A pak přijdou ruiny města a stane se z toho absolutní peklo. Ze všech baráků na Vás někdo útočí, občas zafunguje respawn, se kterým nepočítáte. Je to naprosto hrozivé bludiště, vojáci občas používají zvláštní granátomet, který z Vás udělá hromadu masa a nejdou mu moc uhnout. A na každém kroku jsou snipeři, které můžete hledat i dlouhé minuty a prostě je nenajdete. Vrchol je náměstí, kde jich je asi pět a ještě tank, který nemáte čím zničit (zatím). Autory jsou proklínal až do pátého kolene.

A tak je to i po zbytek hry. Je tu skvělý vlak s relativně normálními soupeři. Laborky procházíte většinu hry na stealth. A závěrečná pevnost zabere pár hodin než se v ní jakžtakž zorientujete (a pochopíte co se po Vás chce s elektřinou). Doomovskému bludišti by slušela mapa, ale bohužel.

Nepřátelé někdy realisticky padnou na jednu ránu, někdy na dva zásobníky... a někdy vůbec, protože skript. Takhle jsem asi 10* loadoval jednu střílnu ve vlaku, než mě došlo, že autoři prostě nechtějí, aby jednoho z vojáků zabil, protože je mám zabít z dálky sniperkou... Jsou tu psi, kteří vydrží absurdně moc zásahů (a občas vybuchují).

Je tu stealth, který někdy funguje a někdy ne. Ne když hra usoudí, že stealth nebudete a prskne Vám do místnosti 6 vojáků, kteří okamžitě jdou po alarmu (vlak). Občas se to vyplatí, když nechcete zapnout alarm čelit nezničitelným věžičkám.

Zbraně - unesete pistoli, brokovnici, sniperku, bajonet, 5 druhů granátů a min ale jen jednu těžkou zbraň. Takže si musíte vybrat slabým automatem, silnějším poloautomatem se zaměřovačem, nepřesným granátometem a raketometem, který se občas hodí na nějaký těžký stroj. Zbraně fungují, nepřehřívají se, necukají, neroztahuje se jim kříž... ale buď teda máme realismus a unese dvě zbraně, nebo nemáme a pak mám unést všechno.

Celkově vzato Iron Storm není špatný, ale ani žádný zázrak. Slušná 3D akce, která nezklame, ale má některé podivné mechaniky.

MDK 2 mě dalo zabrat. Pokud jsem prvnímu dílu něco vytýkal, autoři to ve dvojce odstranili, přesto mě paradoxně bavil první díl trochu více.

Ze začátku jsem byl nadšený. MDK 2 konečně přichází s příběhem, který je vyprávěn v enginových animacích a na začátku a na konci stylově ve stylu starých komixů. V podstatě jde o to, že po odražení první vlny ufounů, se objevuje druhá, ještě silnější. Jsou tu dva opakující se a otravní bossové a hlavní záporák chce zničit Zemi protože se prostě nudí. Celé je to pojato ve stylu hodně dementního humoru - ale v dobrém. Bavil jsem se, zejména profesor Hawkins kraluje.

Grafika šla taky nahoru. A neskutečně. Lokace jsou obrovské, velkolepé (třeba výstup na věž je na rok 2000 opravdu úžasný), pryč je černo-žluto-hnědá stylizace prvního dílu, dvojka září všemi barvami. Přitom si ale grafika drží +/- styl prvního dílu.

Krátkost a jednoduchost je také pryč. Autoři přišli s 10 koly, které jsou ale monumentální a ač to ze začátku nevypadá, i na easy pekelně těžké. Je tu spousta puzzlů a úkolů, občas si pobloudíte a nebudete tušit kam jít. Je tu milion zkratek, rozstřelitelných cest, cest co se otevřou až po zničení něčeho, teleportů. Přituhlo i v soubojích a to pořádně. Nepřátelé používají naváděné střely, míří do protipohybu, některé lze zničit za přímého boje jen sniperováním - včetně otravných věží a megaotravných kuliček, nutných pro postup dál. Kapitolou sami o sobě jsou bossové. Snad žádný nejde zničit jen obyčejnou palbou, někde musíte zasáhnout určitou část, jindy zrušit štít, zastavit dobíjení, sejmout ho nějakou stacionární zbraní. Bohužel je tu také spousta respawnu a čas do času něco, co prostě nezničíte, což mě štvalo.

Jinak u Kurta je víceméně všechno při starém, Kurt ovšem není jediný, za koho si zahrajete. Na střídačku si projedete i šíleného doktora Hawkinse a také čtyřrukého psa Maxe.

U Kurta se hra zaměřuje hodně na létání padákem, sniperování včetně přímého boje a jinak je vše až na pár maličkostí při starém.

Max je killer. Má mnohem více životů, po cestě nachází zbraně a do každé ruky si můžete vzít jinou zbraň. Což je masakr. Ještě větší masakr jsou čtyři rotačáky, to pak potvory chcípají během sekundy/dvou. Max nemá padák, ani sniperku, ale dostává jetpak, kterému pomalu dochází palivo a při snahách někam doletět/vyletět si užijete v dobrém i zlém (docházející palivo nad kyselinou nepotěší).

A profesor Hawkins pro změnu killer není. Je to vědec, má málo hitpointů, žádnou zbraň, nikam nevyskočí a tak si musíte něco vytvořit. Toaster střílející radioaktivní topinky je super :) jinak ale u Hawkinse budete především řešit puzzle, občas si užijete srandu při deaktivaci bomb a občas frustraci při bloudění. Profesor se ještě umí proměnit v Hulka, který je killer, ale příšerně neohrabaný.

Do určité fáze je vše zábavné, možná více než jednička. Pak ale obtížnost, věčný pocit že nevím co mám dělat a nekonečná kola plná složitých úkolů vyvolají spíše frustraci. Závěrečný boj je peklo - napřed zničíte bosse, který Vás vtáhne dovnitř. Uvnitř musíte ničit jeho orgány, ale boss Vás čas od času vyplivne. Pokud ne, útočí na Vás kyselinoví hadi, kterým nejde uhnout, ani je zničit a ještě je potřeba skákat/lítat nahoru a třepe se obraz.

Ve hře jsem narazil na zajímavý bug - za Kurta funguje mouselook normálně, ale Max a Hawkins mají problémy s otáčením myší. Řešení viz zajímavosti.

Ač to vypadá, že jen kritizuju, dvojka je stále výborná střílečka. Je větší, delší, hezčí a s více možnostmi než jednička, ale ta byla díky rychlému a snadnějšímu průchodu zábavnější.

V jednoduchosti je síla a MDK je hrou, která to na 100% dokazuje. Na MDKčka si pamatuju ještě z 90. let z jedné brněnské herny, kdy jsem nechápal, proč hraju za chlápka se špičatou hlavou a proděravělým padákem :) Byla to ale parádní řežba a tou je MDK dodnes.

V každém ze šesti kol Vás čekají tři fáze. Seskok na cíl, který komplikuje radar a rakety, ale pokud jste šikovní, můžete posbírat cestou pár bonusů. Fáze číslo tři je odlet tunelem, který různě zatáčí a vy se snažíte dohonit energo bonus. A hlavní fáze je prakticky nonstop řežba v nějakém z kol. Ale jaká! MDK je uzpůsobené rychlé akci, takže kulometu nikdy nedojdou náboje, vyplatí se nevypínat běh a ovládání je naprosto perfektní. Hrdina zaměřuje víceméně automaticky pokud míříte aspoň přibližným směrem k monstrům a i když ne, tak je na obrazovkách většinou takový bordel, že stejně něco trefujete.

Nejrůznější variace příšer na Vás útočí ze vzduchu i ze země, nechybí respawnery, stíhačky i větší lodě, tužší protivníci na plošinkách se spoustou životů a další a další. Nejlepší na tom je, že na easy nepředstavují výraznější hrozbu, pokud se rychle hýbete, běháte, strafujete a nepouštíte prst ze spouště. Na tu destrukci máte kromě základního kulometu občas i upgradovaný, který je asi 5* silnější, bomby, občas nějakou srandičku typu návnada, tornádo či kladivo.

Samozřejmě jen se střílením by to byla brzy nuda, takže je tu ale jen jako doplněk pár vedlejších činností. Skáčete po plošinkách, přičemž k plachtění můžete použít padák. Používáte sniperku, kterou se dají odstřelovat hlavy nepřátel za štítem, děla z lodi a nebo také posílat mortarové granáty do různých puklin.

A není to tak úplně bezduché. Po vyčištění nějaké arény musíte najít cestu dál a občas to není tak jednoduché. Většinou je to o tom něco odstřelit, někam doletět, ale najdou se i špeky typu střelbou posunout nakladač na plošinku a vypnout silové pole. Na konci každého kola Vás čeká boss, který není vždy jen otázkou hrubé síly, zejména ten poslední je slušná výzva. Ale nic na co by se nedalo přijít a zrealizovat, na frustraci se tu nehraje.

To vše ve stylové temné grafice, která občas překvapí nějakým až animákovitým úletem, či vykouzlí nečekanou scenérii zimní krajinky.

Chyb je jen pár:
1: Hra je opravdu kraťoučká. Za 3-4 hodiny na easy je dohráno. Za mě to zas tak velký minus není, má to spád a drajv, ale někomu to může vadit.
2. Absence příběhu. MDK nemá ani intro, každá mise je ve stylu "nad město přilétá loď, zničit". Něco je v manuálu, ale žvanění šíleného vědce se mi nechtělo číst. Outro se ovšem povedlo, málokdy člověk vidí v outru sestřih hry s nějakým klipem, v tomto případě nějakým francouzským poprockem.
3. Ani za boha jsem nepřišel na to, jak hru z GOG spustit na klasické 19ce LCD monitoru bez černých pruhů ze všech stran. Nevím jestli je chyba u mě, nebo ve hře, ale zážitek byl poloviční.

I přes chybičky je MDK stále parádní frenetická akce se skvělým ovládáním.