Už dlouho jsem si nezahrál nějakou starší, tradiční adventuru a dlouho jsem měl chuť se vrátit právě k Syberii. Vím, že jsem nedojel desítky alternativnějších kousků z 90. let, ale nějak jsem měl náladu spíše na něco klasického.
Syberia je ve spoustě ohledů úžasná. V příběhu sledujeme mladou právničku Kate Walkerovou, která se vydává do zapadlého francouzského městečka Valadilene podepsat smlouvu o prodeji staré továrny na hračky. Nejsou to ale ledajaké hračky, jsou to automatony, geniální stroje na klíček, které zastávají nespočetně funkcí, od těch nejjednodušších jako razítko až po překrásný mechanický vlak a jeho strojvůdce. Prodej komplikuje fakt, že majitelka továrny Anna Voralbergová zemřela a její bratr je neznámo kde. A tak se Kate pouští napříč Evropou po stopách Hanse Voralberga, muže který díky nehodě v dětství nikdy nepřestal být "jednodušším" a přes spoustu vynálezů nikdy nepřestal snít dětský sen - najít mamuty.
Příběh je fantastický - hrabání se v rodinné historii doplňují mini příběhy postav, které Kate potkává - vysloužili kosmonaut, zestárlá operní zpěvačka, či ješitný, urážlivý a pedantský strojvůdce Oskar, který má v sobě na automatona více emocí, než spousta postav z jiných her. A nejlepší je samotná Kate. Uťáplá holčina, která si nechá kálet na hlavu od kdekoho a její svět definují 4 postavy na telefonu. Majetnický a sobecký přítel, povrchní kamarádka, panovačný šéf a přehnaně pečovatelská matka. V průběhu hry se Kate mění v sebevědomou ženu, která se vypořádá s povrchními vztahy a v krásném finále volí dobrodružství před jistotou. Ano Syberia končí v půlce, to všichni kdo dohráli vědí, ale není to cliffhanger, je to uzavření jedné etapy a začátek druhé.
Samotný příběh by byl k ničemu bez grafiky a tady se tvůrci vytáhli. Kate se objevuje ve 4 lokacích - městečku Valadilene, německém Barrockstadtu s univerzitou, pozůstatku sovětského průmyslového šílenství Komkolzgradu a lázních pro papaláše Aralsbadu. Všechny místa jsou nádherně nakreslené, skoro liduprázdné, vyzařuje z nich smutek, deprese a opuštěnost a všechny působí, jako by se v nich zastavil čas, jako by ani nebyl rok 2002. Obrovitá socha ruského úderníka vypadá i po letech děsivě. Úžasnou grafiku doplňuje překrásná hudba a naprosto fantastické animace, které většinou zobrazují fungování nějakého automatonu, nebo znázorňují cestu dále na východ.
To vše by bylo na 100%, ale Syberia není film, je to hra a hratelnost po letech vázne. Ano hra netrpí žádnými neduhy 80-90. let. Žádné dead endy, time limity, objevování se aktivních míst, šílenými kombinacemi. Práce s inventářem je jednoduchá, stejně jako průzkum a až na pár výjimek tu není ani pixelhunting. Většina věcí co uděláte je přísně logická.
Bohužel každé místo má desítky prázdných obrazovek, které slouží na to, abyste se kochali a nic se v nich nedá dělat. Jen úvodní Valadilen je v tomhle otřesný, na každém místě jsou dveře, které nejdou otevřít, ulice jsou liduprázdné, než se dostanete z jedné lokace do druhé, projdete deset úplně zbytečných obrazovek. A protože netušíte, jestli na té konkrétní obrazovce něco není, tak zpočátku pečlivě prohledáváte, ale časem pozornost otupí a pak si nevšimnete aktivního místa a zákys je na světě.
Ne Syberie není těžká hra, do návodu jsem nakoukl jen dvakrát, ale ta prázdnota byla občas ubíjející. Dovedu si představit, že kdyby mě nechytla grafika a příběh, kdybych neměl nostalgické vzpomínky, šel bych jako prvohráč s hodnocením asi i níž. Takhle dávám herně možná trošku nezasloužených 80%.
Syberia je ve spoustě ohledů úžasná. V příběhu sledujeme mladou právničku Kate Walkerovou, která se vydává do zapadlého francouzského městečka Valadilene podepsat smlouvu o prodeji staré továrny na hračky. Nejsou to ale ledajaké hračky, jsou to automatony, geniální stroje na klíček, které zastávají nespočetně funkcí, od těch nejjednodušších jako razítko až po překrásný mechanický vlak a jeho strojvůdce. Prodej komplikuje fakt, že majitelka továrny Anna Voralbergová zemřela a její bratr je neznámo kde. A tak se Kate pouští napříč Evropou po stopách Hanse Voralberga, muže který díky nehodě v dětství nikdy nepřestal být "jednodušším" a přes spoustu vynálezů nikdy nepřestal snít dětský sen - najít mamuty.
Příběh je fantastický - hrabání se v rodinné historii doplňují mini příběhy postav, které Kate potkává - vysloužili kosmonaut, zestárlá operní zpěvačka, či ješitný, urážlivý a pedantský strojvůdce Oskar, který má v sobě na automatona více emocí, než spousta postav z jiných her. A nejlepší je samotná Kate. Uťáplá holčina, která si nechá kálet na hlavu od kdekoho a její svět definují 4 postavy na telefonu. Majetnický a sobecký přítel, povrchní kamarádka, panovačný šéf a přehnaně pečovatelská matka. V průběhu hry se Kate mění v sebevědomou ženu, která se vypořádá s povrchními vztahy a v krásném finále volí dobrodružství před jistotou. Ano Syberia končí v půlce, to všichni kdo dohráli vědí, ale není to cliffhanger, je to uzavření jedné etapy a začátek druhé.
Samotný příběh by byl k ničemu bez grafiky a tady se tvůrci vytáhli. Kate se objevuje ve 4 lokacích - městečku Valadilene, německém Barrockstadtu s univerzitou, pozůstatku sovětského průmyslového šílenství Komkolzgradu a lázních pro papaláše Aralsbadu. Všechny místa jsou nádherně nakreslené, skoro liduprázdné, vyzařuje z nich smutek, deprese a opuštěnost a všechny působí, jako by se v nich zastavil čas, jako by ani nebyl rok 2002. Obrovitá socha ruského úderníka vypadá i po letech děsivě. Úžasnou grafiku doplňuje překrásná hudba a naprosto fantastické animace, které většinou zobrazují fungování nějakého automatonu, nebo znázorňují cestu dále na východ.
To vše by bylo na 100%, ale Syberia není film, je to hra a hratelnost po letech vázne. Ano hra netrpí žádnými neduhy 80-90. let. Žádné dead endy, time limity, objevování se aktivních míst, šílenými kombinacemi. Práce s inventářem je jednoduchá, stejně jako průzkum a až na pár výjimek tu není ani pixelhunting. Většina věcí co uděláte je přísně logická.
Bohužel každé místo má desítky prázdných obrazovek, které slouží na to, abyste se kochali a nic se v nich nedá dělat. Jen úvodní Valadilen je v tomhle otřesný, na každém místě jsou dveře, které nejdou otevřít, ulice jsou liduprázdné, než se dostanete z jedné lokace do druhé, projdete deset úplně zbytečných obrazovek. A protože netušíte, jestli na té konkrétní obrazovce něco není, tak zpočátku pečlivě prohledáváte, ale časem pozornost otupí a pak si nevšimnete aktivního místa a zákys je na světě.
Ne Syberie není těžká hra, do návodu jsem nakoukl jen dvakrát, ale ta prázdnota byla občas ubíjející. Dovedu si představit, že kdyby mě nechytla grafika a příběh, kdybych neměl nostalgické vzpomínky, šel bych jako prvohráč s hodnocením asi i níž. Takhle dávám herně možná trošku nezasloužených 80%.
Jack Keane 2: The Fire Within