Post Mortem

Po Art of Murder jsem si chtěl jsem si znovu zahrát sérii Still Life, ale abych to vzal od začátku, pustil jsem se do Post Mortem. 3D adventury, kterým se většinou vyhýbám jak můžu. V průběhu jsem si uvědomil, že jsem Post Mortem už kdysi dohrál, ale absolutně na ni zapomenul a jak vidíte z hodnocení, prostě mě to nebavilo. A to natolik, že jsem hru v sobotu zapnul, zhruba v půlce otráveně vypnul a další dny radši strávil dosledováváním příšerných posledních dílů Doctora Who. Ale ke hře.

Post Mortem je 3D adventura z roku 2002, takže by člověk čekal aspoň slušnou technickou stránku, třeba na úrovni v té době vznikajících pokračování Atlantis. To ovšem marně. Grafika je tmavá, nevýrazná, rozplizlá natolik že jsem u jednoho puzzle ani nebyl schopný rozeznat písmenka. K tomu si přidejte naprosto odporné animace postav, asi 5sekundovou smyčku  dokola hrající odrhovačky a nulovou atmosféru. Absolutně jsem neměl pocit, že bych doopravdy byl v Paříži 20. let, možná tak během intro animací, kterými se představují jednotlivé lokace. Ostatně i ta kozí bradka, kterou má hlavní hrdina vypadá jak přelomu tisíciletí, ale rozhodně ne jak z 20. let. Občas se mi ve hře rozpadla perspektiva, čemuž pomohl naštěstí exit do systému a znovu zapnutí.

Hratelnost není o nic lepší. V té šedi je občas problém objevit aktivní lokace; naštěstí si na ně hra moc nehraje, Post Mortem je spíše výslechová hra. Problém je, že rozhovory nejdou nijak odklikat, ale zároveň se při nich často větví děj, bez možnosti vrátit se a zkusit to jinak. Takže nastává save/load a zkoušení možností, přičemž kombinací je spousta a neustále posloucháte víceméně stejné dialogy. Díky té nelinearitě můžete spoustu věcí zapomenout, neudělat a pokazit a protože nepovinným úkolem je očistit nespravedlivě obviněného, pro jistotu jsem kontroloval během hry návod, aby mi nic neuniklo.

Ovládání se mě taky nelíbilo, většinou procházíte na určité předdefinované místa, kde se můžete rozhlížet a zkoumat, ale občas je kumšt vidět tu správnou cestu (například najít schody zpět z de Alepinova domu). Inventář je dole, což mě neustále vedle k automatickému posunu kurzoru dolů, i když ten dělá jen rozhlížení. Naprosto příšerný je systém dokumentů. Těch taháte spoustu, každý se uloží na random místo v inventáři. Něco se dá v inventáři rozkliknout, něco jde přečíst jen ve složce dokumenty, něco vůbec. A po nalezení jednoho dokumentu se mě hra bugla a ve složce  zobrazovala jen dva z mnoha co jsem táhnul sebou.

Většinu hry jsem měl pocit, že absolutně netuším kam a proč jdu a do toho jsou tu ještě puzzle. Na některé se víceméně dá přijít, některé ani za milion let. Z naprosto vágního popisu musíte třeba nakreslit portrét, což je zrhuba 8 části obličeje po 10 možnostech. Nebo paklíče. Máte 5 paklíčů, 4 části zámku a v každé 3 možnosti umístění paklíče. Můžete to zkoušet metodou pokus omyl, problém je, že ani ve správné poloze nepoznáte, že paklíč máte dobře umístěný.

Jediné co mě jakžtakž chytlo byl příběh. Gustav McPherson je soukromé očko v Paříži 20. let a ve stylu starých noirovek pátrá po brutální vraždě jednoho páru v hotelu. Mrtvol přibývá, zadavatelka práce lže jak když tiskne a z historie vyplouvá na povrch příběh o jednom nesmrtelném, kultu Bafometa, templářích a převtělování. Nebo jde jen o šílenství? Jak už tady padlo, identitu vraha není těžké odhadnout, zvlášť na konci kdy Vám prakticky žádný jiný podezřelý nezbyde, nicméně díky příběhu a tomu, že si chci zahrát Still Life jsem to nakonec dotáhl do konce. Jinak je Post Mortem dost slabota.