Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 65
Post Mortem jsem si chtěl zahrát už od té doby, kdy jsem se dostal ke Still Life (což bylo už někdy před dvanácti, třinácti lety). Hru jsem si pak pořídil už během Vánoc 2012 v rámci svých prvních Steam sales... abych ji dvakrát nainstaloval, jednou spustil a až do roku 2019 ji nechal hnít v backlogu. Což byla chyba, protože nezestárla dobře. Hra mi po technické stránce připomněla Sherlock Holmes: Mystery of the Mummy (samozřejmě s větším důrazem na dialogy).

Hra se odehrává ve dvacátých letech dvacátého století v Paříži, ale nenašel jsem pro to žádný důvod (maximálně tak to, jak do příběhu organicky zapracovat amerického ex-detektiva s uměleckými vlohami, takových Američanů s vlohami se v té době potloukalo po Paříži mraky, např. Hemingway). Nějaké další dobové elementy aby člověk pohledal (secese na člověka vykoukne tak možná jednou, ta odrhovačka, která co chvíli zazní, aby narušila mysteriozní atmosféru připomíná hudbu pro charleston, Beatrice/Bebe je tak trochu flapper). I když dalo by se tomu rozumět i tak, že zatímco okolo bouří dvacátá léta, není všechno jen sex, chlast a charleston, ale několik set let starý alchymista vykonává rituální vraždy a policie se to snaží ututlat.

Popravdě, když se mi na hře nejvíc líbily animace bez postav, které se přehrají jen jednou jedinkrát při příchodu do nové lokace, tak to moc dobré hodnocení není (ty animace mi stylem zpracování připomněly první Baldur's Gate, jen ponuřejší:). Ano, první část hry můžete hrát několika způsoby, v závislosti na tom, co určitým postavám namluvíte. Dialogy jsou zpracovány unikátním, nelineárním způsobem, ale nepůsobí to příliš dobře, plynule.

Hra mi po instalaci ze Steamu nejprve vůbec nešla spustit - nerozumí si s Windows 8/10 a hlásí, že se v počítači nenachází grafická karta. Naštěstí existuje řešení, které spočívá v jakési softwarové obdobě karty Voodoo, z kteréhožto programu je nutné zkopírovat několik .dll souborů (více zde).

Jedno pozitivum bych tu ale viděl - další rest z krku:-) - Herní výzva 2019: Historie se opakuje



+14
  • PC 50
Po Art of Murder jsem si chtěl jsem si znovu zahrát sérii Still Life, ale abych to vzal od začátku, pustil jsem se do Post Mortem. 3D adventury, kterým se většinou vyhýbám jak můžu. V průběhu jsem si uvědomil, že jsem Post Mortem už kdysi dohrál, ale absolutně na ni zapomenul a jak vidíte z hodnocení, prostě mě to nebavilo. A to natolik, že jsem hru v sobotu zapnul, zhruba v půlce otráveně vypnul a další dny radši strávil dosledováváním příšerných posledních dílů Doctora Who. Ale ke hře.

Post Mortem je 3D adventura z roku 2002, takže by člověk čekal aspoň slušnou technickou stránku, třeba na úrovni v té době vznikajících pokračování Atlantis. To ovšem marně. Grafika je tmavá, nevýrazná, rozplizlá natolik že jsem u jednoho puzzle ani nebyl schopný rozeznat písmenka. K tomu si přidejte naprosto odporné animace postav, asi 5sekundovou smyčku  dokola hrající odrhovačky a nulovou atmosféru. Absolutně jsem neměl pocit, že bych doopravdy byl v Paříži 20. let, možná tak během intro animací, kterými se představují jednotlivé lokace. Ostatně i ta kozí bradka, kterou má hlavní hrdina vypadá jak přelomu tisíciletí, ale rozhodně ne jak z 20. let. Občas se mi ve hře rozpadla perspektiva, čemuž pomohl naštěstí exit do systému a znovu zapnutí.

Hratelnost není o nic lepší. V té šedi je občas problém objevit aktivní lokace; naštěstí si na ně hra moc nehraje, Post Mortem je spíše výslechová hra. Problém je, že rozhovory nejdou nijak odklikat, ale zároveň se při nich často větví děj, bez možnosti vrátit se a zkusit to jinak. Takže nastává save/load a zkoušení možností, přičemž kombinací je spousta a neustále posloucháte víceméně stejné dialogy. Díky té nelinearitě můžete spoustu věcí zapomenout, neudělat a pokazit a protože nepovinným úkolem je očistit nespravedlivě obviněného, pro jistotu jsem kontroloval během hry návod, aby mi nic neuniklo.

Ovládání se mě taky nelíbilo, většinou procházíte na určité předdefinované místa, kde se můžete rozhlížet a zkoumat, ale občas je kumšt vidět tu správnou cestu (například najít schody zpět z de Alepinova domu). Inventář je dole, což mě neustále vedle k automatickému posunu kurzoru dolů, i když ten dělá jen rozhlížení. Naprosto příšerný je systém dokumentů. Těch taháte spoustu, každý se uloží na random místo v inventáři. Něco se dá v inventáři rozkliknout, něco jde přečíst jen ve složce dokumenty, něco vůbec. A po nalezení jednoho dokumentu se mě hra bugla a ve složce  zobrazovala jen dva z mnoha co jsem táhnul sebou.

Většinu hry jsem měl pocit, že absolutně netuším kam a proč jdu a do toho jsou tu ještě puzzle. Na některé se víceméně dá přijít, některé ani za milion let. Z naprosto vágního popisu musíte třeba nakreslit portrét, což je zrhuba 8 části obličeje po 10 možnostech. Nebo paklíče. Máte 5 paklíčů, 4 části zámku a v každé 3 možnosti umístění paklíče. Můžete to zkoušet metodou pokus omyl, problém je, že ani ve správné poloze nepoznáte, že paklíč máte dobře umístěný.

Jediné co mě jakžtakž chytlo byl příběh. Gustav McPherson je soukromé očko v Paříži 20. let a ve stylu starých noirovek pátrá po brutální vraždě jednoho páru v hotelu. Mrtvol přibývá, zadavatelka práce lže jak když tiskne a z historie vyplouvá na povrch příběh o jednom nesmrtelném, kultu Bafometa, templářích a převtělování. Nebo jde jen o šílenství? Jak už tady padlo, identitu vraha není těžké odhadnout, zvlášť na konci kdy Vám prakticky žádný jiný podezřelý nezbyde, nicméně díky příběhu a tomu, že si chci zahrát Still Life jsem to nakonec dotáhl do konce. Jinak je Post Mortem dost slabota.
+14
  • PC 75
Velice zajímavě vytvořená adventura.

Nejzajímavější je stylizace. Lokace klasické 2D adventury jsou tu protažené do 3D prostoru. Po něm se pohybujete podobně jako v krokovacích dungeonech. S tím rozdílem, že se neposouváte o jednotlivé kroky, ale na předem stanovené pozice. Tohle si hra vypůjčila z dnes již klasických adventur, jakou je například Shadowgate. Nicméně myslím si, že už i tehdy v roce 2002 mohla být grafika trošinku lepší. Rozdíly mezi aktivními prvky a pouhou grafickou kulisou jsou místy až příliš zřejmé. Uznávám ale, že v takovém případě by některé věci mohly být k nenalezení.

To, kvůli čemu by dnes hra již v žádném případě neuspěla jsou animace. Někdy jsem i odvracel zrak, abych se nemusel dívat na špatně se pohybující ústa. Ano, v roce vydání byly takové animace běžné, jen říkám, že dnes se na to dá stěží koukat.

V čem je naopak síla téhle hry jsou dialogy. Ty totiž směřují vaši cestu hrou. Můžete tak třeba získat podrobnější popis podezřelého, nebo také ne. Můžete někoho naštvat a pak si ho jen s tíhou usmiřovat, nebo naopak někomu tzv. „lézt do zadku“ a dostat z ní/něj informace navíc. Procházet touto hrou je jako jít z bodu A do bodu B a mít k tomu na výběr několik cest, které se různě proplétají. V tomhle se Post Mortem vůči běžné adventuře vyjímá a spíše připomíná novější hry od Telltale Games.

Příběh je vždy u adventury „alfou a omegou“ a tady se povedl. Má spád a hlavní postavě vše dochází v ten pravý moment. Navíc celý příběh podtrhuje potemnělá atmosféra a noirový hudební podkres. U toho jsem měl z počátku strach, že mě bude po čase štvát (a to mám rád styl noir), ale to se nestalo. Soukromý detektiv, za kterého hrajete má charakter nastavený tak, že můžete být jak skeptičtí vůči nadpřirozenu, nebo tomu všemu i věřit. Bohužel mi nepřišlo správné hrát za skeptika, jestliže hlavní postava trpí vizemi. Tohle lépe zpracoval první Posel smrti (alias Black Mirror), kde i na konci máte jako hráč možnost věřit v rodinné prokletí, nebo v dědičnou nemoc.

Pokládám se za celkem ostříleného „detektivkáře“. Zatím mě v napětí dokáží udržet jen švédští spisovatelé ukrývající se pod pseudonymem Lars Kepler, nebo Robert Galbraith, kterým je ve skutečnosti J.K. Rowlingová. Pokud jste na tom podobně a máte schopnost mezi řádky vyčíst identitu pachatele, pak vás zklamu, ale nejspíše vám i tady hned z kraje dojde, kdo jím je. (Hned při prvním setkání mi došlo, že mi doktor Kaufner lže, nebo alespoň něco zatajuje. O psychologickém profilu pachatele totiž řekl, že šlo o zločin z vášně, pozapomněl ale zmínit možnost okultizmu, na který jasně ukazovalo umístění hlav pachatelem. Později hra ukáže pachatele zezadu a je vidět jeho účes. Ve chvíli, kdy se začalo mluvit o de Allepin, mi došlo, že zabil i jeho, a dokonce i důvod.) Mile mě ale překvapil Gus MacPherson (hlavní postava objevující se i ve hře Still Life coby dědeček Victorie McPherson). Už od začátku dává najevo, že mu v tomto případě něco nesedí a ve chvíli, kdy získáte první stopu ukazující na pachatele dává najevo, že už totožnost zná, ale že „nemá dostatek důkazů“. Ostatní charaktery jsou také zpracovány zajímavě. Měl jsem z nich pocit, že skutečně prožívají své životy a že právě to co dělají je vede k chování vůči mně. Co se týče tří možných konců hry, nejsou zas tak rozdílné. Špatný konec vás může potkat jen když nenasbíráte dost důkazů, a i tak se mu můžete vyhnout. Dobré konce jsou tedy dva, ale rozdíl mezi nimi je minimální a jaký z nich vyberete je jen na vás v poslední dialogové volbě.

Rébusy v této adventuře potřebují trpělivost. Musím uznat, že tou moc neoplývám. (Takže u Alchymie jsem se podíval do návodu, i když jsem věděl jakým způsobem to vyřešit. Byl jsem prostě líný.) Jsou na úrovni takové Syberie, ačkoliv jich tu není zase tolik, a jsou vsazené spíše do druhé půlky hry.

Závěrem bych tuhle hru doporučil lidem, kteří hráli staré klasiky coby již výše zmíněný Shadowgate, nebo i lidem, kteří mají rádi Telltale adventury, ale rádi by něco náročnějšího s trochou z klasického pojmutí žánru adventura. Tahle hra sice zestárla, ale pořád má co nabídnout. Tohle je potemnělá detektivka, jak má být.

Pro: příběh, různorodost cest v příběhu, hudební podkreslení, potemnělá atmosféra stylu noir

Proti: stáří je přeci jen znát

+10