Velice zajímavě vytvořená adventura.
Nejzajímavější je stylizace. Lokace klasické 2D adventury jsou tu protažené do 3D prostoru. Po něm se pohybujete podobně jako v krokovacích dungeonech. S tím rozdílem, že se neposouváte o jednotlivé kroky, ale na předem stanovené pozice. Tohle si hra vypůjčila z dnes již klasických adventur, jakou je například Shadowgate. Nicméně myslím si, že už i tehdy v roce 2002 mohla být grafika trošinku lepší. Rozdíly mezi aktivními prvky a pouhou grafickou kulisou jsou místy až příliš zřejmé. Uznávám ale, že v takovém případě by některé věci mohly být k nenalezení.
To, kvůli čemu by dnes hra již v žádném případě neuspěla jsou animace. Někdy jsem i odvracel zrak, abych se nemusel dívat na špatně se pohybující ústa. Ano, v roce vydání byly takové animace běžné, jen říkám, že dnes se na to dá stěží koukat.
V čem je naopak síla téhle hry jsou dialogy. Ty totiž směřují vaši cestu hrou. Můžete tak třeba získat podrobnější popis podezřelého, nebo také ne. Můžete někoho naštvat a pak si ho jen s tíhou usmiřovat, nebo naopak někomu tzv. „lézt do zadku“ a dostat z ní/něj informace navíc. Procházet touto hrou je jako jít z bodu A do bodu B a mít k tomu na výběr několik cest, které se různě proplétají. V tomhle se Post Mortem vůči běžné adventuře vyjímá a spíše připomíná novější hry od Telltale Games.
Příběh je vždy u adventury „alfou a omegou“ a tady se povedl. Má spád a hlavní postavě vše dochází v ten pravý moment. Navíc celý příběh podtrhuje potemnělá atmosféra a noirový hudební podkres. U toho jsem měl z počátku strach, že mě bude po čase štvát (a to mám rád styl noir), ale to se nestalo. Soukromý detektiv, za kterého hrajete má charakter nastavený tak, že můžete být jak skeptičtí vůči nadpřirozenu, nebo tomu všemu i věřit. Bohužel mi nepřišlo správné hrát za skeptika, jestliže hlavní postava trpí vizemi. Tohle lépe zpracoval první Posel smrti (alias Black Mirror), kde i na konci máte jako hráč možnost věřit v rodinné prokletí, nebo v dědičnou nemoc.
Pokládám se za celkem ostříleného „detektivkáře“. Zatím mě v napětí dokáží udržet jen švédští spisovatelé ukrývající se pod pseudonymem Lars Kepler, nebo Robert Galbraith, kterým je ve skutečnosti J.K. Rowlingová. Pokud jste na tom podobně a máte schopnost mezi řádky vyčíst identitu pachatele, pak vás zklamu, ale nejspíše vám i tady hned z kraje dojde, kdo jím je. (Hned při prvním setkání mi došlo, že mi doktor Kaufner lže, nebo alespoň něco zatajuje. O psychologickém profilu pachatele totiž řekl, že šlo o zločin z vášně, pozapomněl ale zmínit možnost okultizmu, na který jasně ukazovalo umístění hlav pachatelem. Později hra ukáže pachatele zezadu a je vidět jeho účes. Ve chvíli, kdy se začalo mluvit o de Allepin, mi došlo, že zabil i jeho, a dokonce i důvod.) Mile mě ale překvapil Gus MacPherson (hlavní postava objevující se i ve hře Still Life coby dědeček Victorie McPherson). Už od začátku dává najevo, že mu v tomto případě něco nesedí a ve chvíli, kdy získáte první stopu ukazující na pachatele dává najevo, že už totožnost zná, ale že „nemá dostatek důkazů“. Ostatní charaktery jsou také zpracovány zajímavě. Měl jsem z nich pocit, že skutečně prožívají své životy a že právě to co dělají je vede k chování vůči mně. Co se týče tří možných konců hry, nejsou zas tak rozdílné. Špatný konec vás může potkat jen když nenasbíráte dost důkazů, a i tak se mu můžete vyhnout. Dobré konce jsou tedy dva, ale rozdíl mezi nimi je minimální a jaký z nich vyberete je jen na vás v poslední dialogové volbě.
Rébusy v této adventuře potřebují trpělivost. Musím uznat, že tou moc neoplývám. (Takže u Alchymie jsem se podíval do návodu, i když jsem věděl jakým způsobem to vyřešit. Byl jsem prostě líný.) Jsou na úrovni takové Syberie, ačkoliv jich tu není zase tolik, a jsou vsazené spíše do druhé půlky hry.
Závěrem bych tuhle hru doporučil lidem, kteří hráli staré klasiky coby již výše zmíněný Shadowgate, nebo i lidem, kteří mají rádi Telltale adventury, ale rádi by něco náročnějšího s trochou z klasického pojmutí žánru adventura. Tahle hra sice zestárla, ale pořád má co nabídnout. Tohle je potemnělá detektivka, jak má být.
Nejzajímavější je stylizace. Lokace klasické 2D adventury jsou tu protažené do 3D prostoru. Po něm se pohybujete podobně jako v krokovacích dungeonech. S tím rozdílem, že se neposouváte o jednotlivé kroky, ale na předem stanovené pozice. Tohle si hra vypůjčila z dnes již klasických adventur, jakou je například Shadowgate. Nicméně myslím si, že už i tehdy v roce 2002 mohla být grafika trošinku lepší. Rozdíly mezi aktivními prvky a pouhou grafickou kulisou jsou místy až příliš zřejmé. Uznávám ale, že v takovém případě by některé věci mohly být k nenalezení.
To, kvůli čemu by dnes hra již v žádném případě neuspěla jsou animace. Někdy jsem i odvracel zrak, abych se nemusel dívat na špatně se pohybující ústa. Ano, v roce vydání byly takové animace běžné, jen říkám, že dnes se na to dá stěží koukat.
V čem je naopak síla téhle hry jsou dialogy. Ty totiž směřují vaši cestu hrou. Můžete tak třeba získat podrobnější popis podezřelého, nebo také ne. Můžete někoho naštvat a pak si ho jen s tíhou usmiřovat, nebo naopak někomu tzv. „lézt do zadku“ a dostat z ní/něj informace navíc. Procházet touto hrou je jako jít z bodu A do bodu B a mít k tomu na výběr několik cest, které se různě proplétají. V tomhle se Post Mortem vůči běžné adventuře vyjímá a spíše připomíná novější hry od Telltale Games.
Příběh je vždy u adventury „alfou a omegou“ a tady se povedl. Má spád a hlavní postavě vše dochází v ten pravý moment. Navíc celý příběh podtrhuje potemnělá atmosféra a noirový hudební podkres. U toho jsem měl z počátku strach, že mě bude po čase štvát (a to mám rád styl noir), ale to se nestalo. Soukromý detektiv, za kterého hrajete má charakter nastavený tak, že můžete být jak skeptičtí vůči nadpřirozenu, nebo tomu všemu i věřit. Bohužel mi nepřišlo správné hrát za skeptika, jestliže hlavní postava trpí vizemi. Tohle lépe zpracoval první Posel smrti (alias Black Mirror), kde i na konci máte jako hráč možnost věřit v rodinné prokletí, nebo v dědičnou nemoc.
Pokládám se za celkem ostříleného „detektivkáře“. Zatím mě v napětí dokáží udržet jen švédští spisovatelé ukrývající se pod pseudonymem Lars Kepler, nebo Robert Galbraith, kterým je ve skutečnosti J.K. Rowlingová. Pokud jste na tom podobně a máte schopnost mezi řádky vyčíst identitu pachatele, pak vás zklamu, ale nejspíše vám i tady hned z kraje dojde, kdo jím je. (Hned při prvním setkání mi došlo, že mi doktor Kaufner lže, nebo alespoň něco zatajuje. O psychologickém profilu pachatele totiž řekl, že šlo o zločin z vášně, pozapomněl ale zmínit možnost okultizmu, na který jasně ukazovalo umístění hlav pachatelem. Později hra ukáže pachatele zezadu a je vidět jeho účes. Ve chvíli, kdy se začalo mluvit o de Allepin, mi došlo, že zabil i jeho, a dokonce i důvod.) Mile mě ale překvapil Gus MacPherson (hlavní postava objevující se i ve hře Still Life coby dědeček Victorie McPherson). Už od začátku dává najevo, že mu v tomto případě něco nesedí a ve chvíli, kdy získáte první stopu ukazující na pachatele dává najevo, že už totožnost zná, ale že „nemá dostatek důkazů“. Ostatní charaktery jsou také zpracovány zajímavě. Měl jsem z nich pocit, že skutečně prožívají své životy a že právě to co dělají je vede k chování vůči mně. Co se týče tří možných konců hry, nejsou zas tak rozdílné. Špatný konec vás může potkat jen když nenasbíráte dost důkazů, a i tak se mu můžete vyhnout. Dobré konce jsou tedy dva, ale rozdíl mezi nimi je minimální a jaký z nich vyberete je jen na vás v poslední dialogové volbě.
Rébusy v této adventuře potřebují trpělivost. Musím uznat, že tou moc neoplývám. (Takže u Alchymie jsem se podíval do návodu, i když jsem věděl jakým způsobem to vyřešit. Byl jsem prostě líný.) Jsou na úrovni takové Syberie, ačkoliv jich tu není zase tolik, a jsou vsazené spíše do druhé půlky hry.
Závěrem bych tuhle hru doporučil lidem, kteří hráli staré klasiky coby již výše zmíněný Shadowgate, nebo i lidem, kteří mají rádi Telltale adventury, ale rádi by něco náročnějšího s trochou z klasického pojmutí žánru adventura. Tahle hra sice zestárla, ale pořád má co nabídnout. Tohle je potemnělá detektivka, jak má být.
FRAMED
Pro: příběh, různorodost cest v příběhu, hudební podkreslení, potemnělá atmosféra stylu noir
Proti: stáří je přeci jen znát