Fade to Black, 3D pokračování úžasné plošinovky Flashback, jsem vždycky chtěl dohrát, ale vždycky jsem to vzdal hned na začátku, jako u spousty her, které mě prostě hned v úvodu odradí. Tentokrát jsem se kousnul a s pocitem, že se dovím, jak to s hrdinou Flashbacku Conradem dopadlo se do toho pustil.

Fade to Black začíná přesně na konci Flashbacku. Conrad zničil planetu Morphů a unikl ve své lodi, ale v neznámém vesmíru nezbývalo než se uložit do hibernace a doufat, že ho někdo najde. Po 50 letech bloudění vesmírem je nalezen, bohužel zrovna Morphy a uvržen do vězení. Morphové nezaháleli a podařilo se jim ovládnout Zemi, z vesmírné lodi Shadow jim vzdoruje jen hrstka rebelů a Conrad se po úniku z vězení přidává. Příběh je slušný, sledujeme rebely při snaze osvobodit Zemi, tentokrát se dočkáme uzavření a navíc je doprovázen parádními animacemi plnými akce a vesmírných scén.

Samotná hra bohužel zas tak úžasná není. Dvě věci, díky kterým jsem to vždycky vzdal jsou grafika a ovládání. Grafika je prostě odporná. Neinspirativní krabicoidní prostředí, hnusná barevná paleta, textury, prostě všechno. Chápu, že je to rok 1995 a že tehdy těch 3D pokusů moc nebylo, ale v porovnání s ostatními hrami toho roku je to prostě hnus na ntou.

Samotná hratelnost je third person akce, možná jedna z prvním a také jedna z mála, která vznikla před slavným Tomb Raiderem. Bohužel se to podepsalo na ovládání. To je neskutečně tuhé - šipkami se člověk otáčí a dopředu je běh. Občas potřebujete jen krok, ale něco jako chůze moc nefunguje, šipka dozadu není couvání, ale přikrčení se. To v celé hře nevyužijete, hodilo by se v soubojích, ale bohužel to při míření nejde. Souboje probíhají že jedním tlačítkem spustíte míření a šipkami se snažíte zaměřit nepřátele a dalším tlačítkem střílíte. Třetí tlačítko je pak na přebíjení. Něco zaměřit, natož trefit je umění, jde to naštěstí i myší, ale tam zas laguje střelba. Pokud chcete uhýbat, tak to jde zas jen na numerické klávesnici a pomalu.

Souboje jsou zkrátka peklem, navíc soupeři střílejí taky, občas máte různé poletuchy, které je těžké trefit, jindy potvory co vydrží 5-6 zásahů... a životy jdou do háje. Navíc nějakého chytráka napadlo, nacpat do hry plno nezničitelných potvor - golemové, věžičky, mechové, hlavní příšera. A tak střílíte a střílíte, než Vám dojde, že to nemá smysl a začnete prchat. Vtipné to je, když do Vás buší golemové, zatímco se snažíte řešit puzzle.

Abych je nekritizoval, tak ten zbytek je popravdě docela zábavný. Design levelů se povedl - sbíráte klíče, předměty, aktivujete zařízení pro postup dál, občas přijde nějaké puzzle, prostorový úkol (neviditelné stěny mě daly zabrat). Jsou tu různé nášlapné plošinky, vražedné sloupy rudého světla či bleskové podlahy, nebo lasery. Občas narazíte i na někoho živého na pokec. Explorace je fajn, stejně tak různé maličkosti - sbírání různých nábojů, štítů, skenerů. Funguje tu dobíjení energie na stanicích, ukládání je bez problémů, je tu povedená mapa. A kromě dějových animací je tu spousta death scén, které se spustí, pokud Vás něco originálně zabije. Asi nejvíce mě pobavilo zničitelné sklo na vesmírné stanici a následně vycucnutí ven.

Fade To Black není úplně špatná hra. Je tu slušně podaný příběh plný animací, dobře vymyšlená kola, jen to sráží mizerné ovládání a souboje a odpudivá grafika i na rok vzniku.

Drakana jsem si už delší dobu chtěl zopakovat, protože po dřívějším dohrání mě z něj nezůstaly prakticky žádné vzpomínky. Původně jsem byl tedy rozhodnutý rozjet za každou cenu Prince of Persia 3D, ale protože se nezadařilo, vyhrál Drakan, který byl pravděpodobně lepší volba.

Hrál jsem s patchem 10th Anniversary, který opravuje údajně spoustu bugů a také vylepšuje grafiku. Tu si tedy netroufnu objektivně hodnotit. Grafika byla se všemi detaily vyhlazená, líbivá, nic se nesekalo, venkovní prostředí vypadalo pěkně. Je to ale zřejmě dílo patche, protože původní grafiku jsem sledoval v in-game animacích a je to dost zubaté, špičaté a hranaté, hlavně modely postavy.

Pokud mám k něčemu výtky a za něco jdou procenta dolů, tak je to příběh. Ten vypadá ze začátku zajímavě - fantasy vesnička je vybita brutálními monstry, které unesou malého Delona. Jeho starší sestra Rynn popadne meč a vydá se ho najít a zastavit obrovské mezidimenzionální zlo. Společníka ji dělá drak Arkhon, kterého na konci první kapitoly probudí. Je tu spousta proroctví, historie, občas nějaká vedlejší postavy. Bohužel tu nejsou titulky, postavy mají dost zkreslené hlasy, 5 minutový proslov hlavního záporáka neslyšíte kvůli řevu monster. Takže jsem z příběhu moc nepochytil. Asi 25sekundový konec je na pár facek a plivnutí do tváře za tu celou dřinu Delon padá po portálu a smějící se záporák to sleduje v zrcadle.

Dále už jen chvála, Drakan je totiž parádní hrou. Dokonce bych řekl takové tři v jednom. Je to akční rubačka, tombraiderovka a letecký simulátor.

Jako Rynn procházíte buď přírodou, nebo kobkami v klasickém tomb raider stylu. Kamera je odladěná, Rynn ovládá i Lařiny kotouly a saltíčka. Na rozdíl od Tomb Raideru jsou skoky naprosto přesné a nikdy se mi nestalo, že bych spadl jinak, než vlastní blbostí. Skákacích pasáží je dost, nechybí různé pastičky, plavání, interakce s pákami a také puzzle. Není to úplně obtížnost ala dungeon, ale občas jsem se zasekl, třeba při získávání posledního meče. V rámci explorace máte vždy poměrně obrovskou mapu krajiny, plnou odboček, zkratek a tajných míst, která rozhodně hráče za ručičku nevede. Funguje to na jedničku, bohužel z Tomb Raideru je obšlehnutý i systém dvojích srázů. Na některé tak vylezete, na jiné ne a občas je to k vzteku, když se třeba nemůžete dostat z vody.

Druhou složkou je boj. Proti Rynn stojí armáda zvířecích potvor i různých "Orků", ti nejlepší mají dvě zbraně, brnění či štít. Rynn nepředvádí žádné parádičky, na nějaké kombíčka jsem nepřišel, stejně tak krytí mi přišlo k ničemu. Místo toho ale báječně fungují, úkroky, úhybné kotouly, salta, obíhání nepřítele a sekání zezadu. Taktika spočívá i ve zbraních, které nacházíte. Jsou tu zbraně s krátkým i dlouhým dosahem, neohrabané a silné vs. rychlé ale slabé. Zbraně podléhají opotřebení až na asi 3 nezničitelné kousky a tak v inventáři potáhnete náhradní arzenál, časem budete rutinně vyhazovat ty se slabším útočným číslem. Když se zadaří, useknete potvoře vyčnívající končetinu, nebo ji překvapíte zezadu. Z nepřátel bych vypíchl zmetka s dvěma ohnivými meči, co na dálku háže firebally a na blízko pro změnu fire wall, to jsou taktické orgie... A samozřejmě odpudiví pavouci, ze kterých mi běhal mráz po zádech. V nejhorším pomůže zaseknout soupeře (brutální obři) za nějakou překážku. Zkrátka boje se povedly.

Kromě různých mečů, sekery, máte i kouzelné předměty, které mě přišly kompletně k ničemu a luky. Nechybí spousta léčení, občas neviditelnosti či nesmrtelnost. A luky. Ty fungují jako sniperka, z FPS pohledu zaměříte nepřítele a různými druhy šípů s ním uděláte krátký proces. Šípů ale není tolik, abyste si tohle mohli dovolit celou hru, navíc jsou nezbytné pro určité souboje (sukuby).

Pravá zábava ale začíná když osedláte draka. Ten může chodit i pěšky, ale hlavně lítat a to je teprve maso. Ač nejsem žádný pilot, ovládání mě přešlo hned do krve. Drak je bůh. Veškerá monstra co jsou na Zemi sežehnete ve vteřině na krvavou kaši alternativním ohnivým útokem. Že jsou tu katapulty? Stačí uhýbat a rychlopalný standartní ohnivý útok. Kořením jsou naprosto parádní dogfighty s jinými draky, kdy uhýbáte, pronásledujete a v příhodný okamžik vypustíte ohnivou nálož a pak už jen sledujete padající hořící tělo, jak se řítí do propasti. Pokud draka ovládnete, je to naprostá paráda, zažijete pocit božské moci. Navíc drak má postupně i další útoky (led, blesky, jed), ale po pravdě oheň je oheň. Samozřejmě drak s Vámi všude nemůže, takže součástí "dungeonů" je i najít spínač, který drakovi otevře cestu dál. A pokud vlezete do kobky, kde na Vás vystartuje trojice orků, není nic jednoduššího, než prchnout zpět ven a s drakem fouknout plamínek do dveří na dotírající verbež :)

Zkrátka mě to moc bavilo. Drakanu fungují všechny složky (explorace, boj, létání), vypadá to pěkně a jen škoda, že z toho příběhu jsem moc nepochytil.

Po dohrání I.G.I. mě v kolonce nedohraných FPS za rok 2000 (nepočítaje různé týmové/taktické akce) zbyla jediná Kiss: Psycho Circus a tak jsem si ji s troškou váhání sehnal. Na rozdíl od jiných jsem ji nikdy extra nesháněl. Kapelu Kiss totiž nijak neprožívám, pro mě je to skupina od které znám cca 4 písničky, z toho tu nejprofláklejší odrhovačku I Was Made For Loving You hlavně díky Scooteru. Čili pro mě na úrovni Foreigner, Journey, Styx, Reo Speedwagon a podobných kapel té doby. Takže jsem měl pocit, že hra s nimi bude prostě šílená kravina.

Nebylo tomu tak. Kiss... je parádní doomovka ze staré školy se vším na správném místě. Jedinou výtku bych měl k příběhu, protože je to šílené klišé - ovládni světy 4 elementů a nakopej zadek nějakému ultimátnímu zlu, co chce zničit celý vesmír... navíc vyprávěné je to děsně pateticky nějakou jasnovidkou.

Jinak se nedá vytknout skoro nic. Ve hře si zahrajte postupně 4 kampaně za 4 hrdiny. Každá kampaň má 4 epizody a každá epizoda má ještě několik kol; nakonec Vás čeká ještě poslední kolo. Dohromady je to velice solidních 39 kol, přičemž každá kampaň se odehrává v prostředí nějakého živlu. Navštívíte zatuchlé hrobky, panství, jeskyně, město či lávové peklo (to mi dalo zabrat) a ve vzdušných kolech zavítáte i do továren a laboratoří a několikrát se vrátíte do cirkusu. Grafika je parádní, hraje všemi barvami, pokud je potřeba umí být pořádně temná, jediné kde mi příliš nesedla byly moderní lokace.

V každém kole musíte dojít do exitu a občas něco zmáčknout, protože je to doomovka, čekejte i rozsáhlá bludiště, kde jsem se dokonce dvakrát musel podívat do návodu kudy vlastně dál. Je tu taky spousta skákání po střechách, plošinkách, šplhání a lezení po trámech, žebříků atd.., což je občas na zabití hlavně v lávových kolech, protože skoky nejsou nejpřesnější. Skvělým nápadem je sbírání kartiček s popisy předmětů, monster, zbraní atd. Další specialitou je, že každý hrdina během kampaně nachází asi 6 částí zbroje, které v působivém efektu obleče, načež má větší výdrž, unese více nábojů, má více zdraví či dále doskočí. Dají se najít i různé věci jako nesmrtelnosti, maximální zdraví či pár kravinek do inventáře (zaměřovač, bomba, zuřivost), které jsem moc nevyužil.

A je to hlavně řežba jak prase! V úvodních epizodách se na Vás ve stylu Serious Sam valí občas hordy nepřátel, přičemž ti základní dvounozí brouci padají po desítkách v cárech masa. Když jim useknete obě nožičky, tak už nebojují :) Nepřátelé jsou ujetá monstra, často různé cirkusové zrůdy, včetně asi 4 bossů. někteří se valí ve vlnách, jiní stojí na strategických plošinkách a ostřelují. Nejtužší mrchy jsou "beholdeři" kteří se pohybují chaoticky, je těžké je trefit, něco vydrží a ještě svým jekotem dost ubírají. Hordy monster často přichází z respawnerů, které je nutno zničit, občas i ze vzduchu, za Vámi, prostě všude. Finální boss na tři etapy je parádní, takhle to má být - výzva, tuhý boj ale ne frustrace.

Se zbraněmi tvůrci šetřili, každý hrdina má jen 6 kousků. 4 jsou společné - slabý a nepřesný, zato rychlý ledový kulomet se hodí na čistky "drobotiny". Brokovnice (super design!) je pomalá, ale na blízko udělá paseku. Na dálkové souboje se hodí bleskový raketomet. A pak je tu bič, který je silný, pomalý, ale hlavně se využívá k přitáhnutí se na jinak nedostupná místa. 2 zbraně má každý vlastní - zbraň na blízko je kupodivu často dost účinná (sekera, meč, drápy, elektrické rukavice). A poslední zbraň je většinou ultimátní, zato má nějakou nevýhodu. Hvězdice jsou slabé, oštěp fungující jako rail gun silný, ale musí se přesně zaměřit, vrhač černé díry se hodí zaměřit pod nohy monster a dračí hlava chvíli trvá než se nažhaví. Celkově je to natolik vyvážené, že Vás hra donutí používat na střídačku všechnu výzbroj.

A málem bych zapomněl na secrety! Jsou tady, je jich celkem 115 a samozřejmě (s pomocí návodu) jsem je musel najít všechny :) Secrety se hodí, neboť obsahují často doplnění životů či nábojů.

Kiss: Psycho Circus je kupodivu výborná střílečka. Monstry a občas grafikou mi připomenula Unreal, frenetickou akcí Serious Sam, některými lokacemi Blood. Skvěle jsem si u ní odpočinul od frustrace z I.G.I.

Druhý díl je po 2 dnech (nocích) hraní za mnou a přišlo mi to ještě horší, než jednička. Začnu tedy tím, co je lepší - díky bohu se dá ukládat, na obtížnost easy máte celých 5 uložení! Zdá se to málo, ale oproti prvnímu dílu je to luxus a dokázal jsem si s tím vystačit. Oproti jedničce zmizel i nesmyslný respawn. Takže Vám neproudí z vyčištěné místnosti další a další vojáci, což ovšem nepříteli nebrání přiletět vrtulníkem, nebo APCčkem a vyložit speciální jednotky. V poslední misi kupříkladu hned třikrát + se v poslední místnosti po stisknutí úkolového tlačítka otevře stěna a vypadne šest vrahounů.

Pozitivem je i o fous lepší příběh. Na počátku pátráte po čipu odolném proti EMP, pak se objeví zrada, záporáky překvapivě zlikvidujete daleko před poslední misí. Podíváte se do Ruska, Lybie a na Čínský ostrov. Grafika se podle mě nijak extra nezlepšila, prostředí... no řekněme že ty základny vypadají už trošku odlišně a DOKONCE jsou tu dvě-tři celkem zajímavé lokace (lybijské městečko, luxusní vila, krásný čínský chrám). Jinak na rok 2003 a obrovskou konkurenci 3D her celkem bída.

Hratelnost je to oč tu běží a ta je zase mizerná. Tvůrci se tentokrát rozhodli, že I.G.I. 2 byste měli hrát jako stealth akci. Chtěli by po Vás nenápadný průchod, ale bohužel k tomu nemáte prostředky. Ano můžete picnout dva tři vojáky zezadu odhlučněnou pistolí, ale kolem Vás jich je dalších 30-50. Alternativní cesty neexistují, max obejdete nějakou skupinku v lese, na základně ale většinou musíte všude, protože na každém místě máte nějaký úkol. Nejsou zde stíny, není zde odklízení mrtvol (které nemizí), některé kamery nejde ničit a po pár zásazích někdo někde prostě spustí poplach. Obejít nepřátele v základně se rovná tomu, že Vám v nouzi padnou do zad.

Tvůrci posrali i to co v jedničce fungovalo. Dalekohled Vám tak nepřátelé už neoznačí, sniperka není tichá a klepe se i když si lehnete a zbraně unesete jen dvě. Většinu času tak opět strávíte s AK-47, do kterého je nejvíce nábojů a relativně nejpřesnější.

Jako stealth akci to hrát tedy nejde, ovšem jako tradiční střílečku taky moc ne. Nepřátel je obrovské množství, mají smrtící mušku a i když na easy mě neubírali tolik co v jedničce, většinou to stačilo. Navíc ten dostřel! V 15 kole vidíte z kopce v obrovské dálce základnu, odkud na Vás zezadu začnou střílet a skoro pokaždé se trefí. Podle dalekohledu na 180 metrů. Když jsem se tam asi na padesátý pokus probojoval, zjistil jsem, že měli jen obyčejné kalašnikovy a a jednu silnější, ale o to nepřesnější zbraň.

Kromě toho když jste zasaženi, pohyb se zpomalí, červená Vám obrazovka a reflexy Vám budou na nic. Aby to střílení stálo co nejvíce za hovno, zbraně bez výjimky kopou a rozjíždí se už tak široký zaměřovací kříž. Subjektivně mě prostředí přišlo nepřehlednější a často jsem ani netušil odkud (většinou přes půl obrazovky). Proto jsem spoustu kol řešil stylem pobít pár vojáků, po vypuknutí poplachu se někam zašít a trpělivě likvidovat jednoho po druhém - což je komplikováno agilností nepřátel a tím, že Vám co pár sekund dojdou náboje i při krátkých dávkách, načež dlouhé sekundy přebíjíte a prcháte.

Řekl bych, že poslední kapkou byly bugy, ale ty nebudu zahrnovat do hodnocení, netuším jestli chyba není u mě. Každopádně po nahrání mise se sekne obraz (občas pomůže mapa a zpět, občas znovnahrání přes hlavní menu). A v leže se zasekává myš, která typicky odmítá jít do jedné strany.

I bez bugu je to v konkurenci toho nejlepšího z 2003 (Call of Duty, Elite Force 2, Vietcong, XIII, Unreal 2, Halo ad...) přinejlepším slabý průměr. 50% snad je za pár povedených lokací včetně finálního startu raketoplánu a že se to relativně dalo hrát. Jednička ač těžší byla zábavnější.

Nevím proč jsem si při projíždění komentářů tady rozhodl po pár letech pustit zrovna 3D akci, ale nějak mě ty pochvalné komentáře a slova o adrenalinu zaujaly a rozhodl jsem se po letech zastřílet. Měl jsem vždycky pocit, že Project I.G.I. je stealth akce, ale není. Je to zkrátka úplně klasická 3D střílečka z přelomu tisíciletí, která by u mě skončila někde v mírném nadprůměru, nebýt té první, základní a největší chyby, že nejde ukládat.

Ale popořadě. Příběh je naprosto klasické akční klišé - banda rusáků ukradne atomovku a hlavní hrdina s pomocí sličné slečny za počítačem se za ní honí přes 14 misí. Prakticky stejný příběh měl ve stejném roce Soldier of Fortune.

Grafika neurazí, nenadchne. Z 99% budete procházet přírodou a vojenskými základnami. Co se povedlo jsou opravdu krásné přírodní scenérie, přičemž dojít můžete kam budete chtít. Co se nepovedlo jsou ty základny, ony totiž vypadají naprosto stejně a místnost určitého typu má v každém kole, v každé základně naprosto stejný layout. Prosvítání textur nad tím se dá mávnout rukou, dokud Vám skrze rozpadlou texturu neproběhne voják, nebo dokud se v textuře nezaseknete a nestojí Vás to smrt.

Hratelnost je ve stylu dojdi do základny, vystřílej co můžeš a něco splň (většinou stačí něco zmáčknout). Zkrátka standardní vojenská střílečka, která by se nechytala na špičky roku 2000 (Deux Ex, NOLF, Star Trek Elite: Force), ale neurážela.

Tvůrci ale přišli s tradiční prasárnou jak prodloužit hratelnost. Znemožnili ukládat. A není to jak v jiných hrách, že máte checkpointy s autosavem, nebo více životů, nebo jste bozi kterých se jen tak něco nedotkne, nebo Vám schopnosti či stealth pomůžou.

Nepomůže Vám vůbec nic. Kola jsou obrovská, většinou čistíte dvě-tři základny. Základny jsou plné patrol, nechybí snipeři které ani nevidíte. Vojáci jsou naprosto přesní a účinní, jedna dvě salvy a je po Vás. Je tu spousta zbraní, ale reálně použitelný je jen AK-47 (v krátkých dávkách, protože zaměřovač kope), do ostatních Vám dříve nebo později dojdou náboje. Brokovnice má zvláštní detekci zásahu, někdy ano, někdy ne a nevyplatí se. A samozřejmě Dragunov, sniperka, kterou když Vám tvůrci milostivě dají do ruky, budete jim líbat ruce, protože stačí vylézt na kopec a deset výstřelů = 10 mrtvol.

I to by se dalo zvládnout, ale tvůrci používají každý špinavý trik 3D akcí co jenom existuje. Nepřátelé kryjí dveře, kterými projít musíte a i když kolo budete hrát po dvacáté a budete přesně vědět kde kdo je, stejně Vám v random souboji uberou, protože jste o zlomek sekundy pomalejší. Žádný stealth Vám uvnitř nepomůže. Na celé kolo máte většinou 0-1 lékárniček, takže se Vám stane, že projdete celý monumentální hrad a pak zavřvete na zbytek života v posledním tunelu, který kryjí dva vojáci co nevidíte. Hodinu a půl hraní v prdeli.

Nechybí poplachy. Nepomůžete si odstřelováním kamer, protože výbuch kamery může slyšet voják a vyhlásit poplach, vidět to jiná kamera a totéž. Poplach znamená nekonečný respawn vojáků ze strážnice, občas vyjede i tank, který se dá zničit raketou, kterou ale vždy nemáte. Nevyvoláte poplach? Nepomůžete si, určitá místa prostě obsahují respawn, například prokletý nádraží s vlakem mě zabili vždy na konci, protože se na mě hrnula skupina za skupinou rudých baretů. Respawn často probíhá přímo před očima, nebo rovnou za zády z vyčištěné místnosti.

Byl jsem nasranej, rozzuřenej, zoufalej. Hledal jsem cheaty nebo save mod... neexistuje. Ani volba obtížnosti. Dvakrát jsem to chtěl odinstalovat. Našel jsem trainer a zase ho smazal. Ze zoufalství jsem se naučil používat zaměřování vojáků dle mapy a dalekohledem a jejich likvidaci zdálky AK47 z míst, kde jsem je ani neviděl. V posledním kole odehrávající se v obrovských tunelech mi nepomohlo nic. Prostřílel jsem se až kdesi k reaktoru, kde se na třech patrech respawnují vojáci a dál ne. Po 3 hodinách jsem to vzdal, použil trainer na nesmrtelnost a hru dojel takto, abych viděl jak to dopadne. Nic moc hrdinové jsou obklíčení a tím to končí.

Project I.G.I. mě za ty nervy nestál. Je to průměrná střílečka i na rok vzniku a konkurenci s fádním příběhem a stále stejnými základnami, kde je hratelnost prodlužování nemožnosti ukládat, zvolit si obtížnost, léčit se, poplachy a respawnem. 60% hlavně to využití přírody, mapy a dalekohledu.

Brány Skeldalu 2 přišly v roce 2002 jako velice netradiční pokračování. Jestliže jednička je čistokrevný dungeon, dvojka je pro změnu klasickou adventurou, doplněnou o prvky RPG a tahovek. Málokteré pokračování úspěšné hry si troufne na podobný žánrový veletoč a pokračování Skeldalu to celkem ustálo se ctí.

Příběh se odehrává deset let po pádu čarodějů ve Skeldalu. Mladý kouzelnický učen si otevře hubu v hospodě proti nekorunovanému vládci Rovelandu a skončí na vězeňském ostrově, odkud nemá být úniku. Což samozřejmě neplatí a postupně se odehrává dobrodružství, ve kterém jde opět o svržení velkého zla. Příběh mě v určitých bodech potěšil - dovíme se co stálo za šíleným plánem mágů ve věži i to jak dopadly určité lokace. Nejlepší atmosféru mají ruiny Skeldalu, plné pastí, levitujících trosek a magie. Nepotěšila mě návaznost na první díl. Tím zlem je totiž Wahargem, jediný přeživším ze Skeldalu, který se stal tyranským generálem s neomezenou mocí. Problém je, že v nabídce jedničky žádný Wahargem nebyl a navíc dle konce se měli všichni vrátit v pořádku. Už úplná kravina je návrat Bezry, jednoho z mágů který ve věži přežil. Sakra to si jako hrdinové nevšimli, že jim jeden mág upláchl. Navíc se právě on spojí s Wahamgerem...  

Technická stránka je v pohodě, adventurní grafika vypadá pěkně, hraje tu příjemná hudba a je tu i slušný dabing. K tomu je tu spousta minianimací, či rozpohybovaných obrázků. Nic z čeho by si člověk sedl na zadek, jako třeba o rok později v Poslu smrti, nicméně žádný průšvih. Tím je ovšem odfláklý konec, kterým je bez jakékoliv slova asi 30 sekundový slide tří obrázků.

Hratelnost mi ze začátku přišla naprosto parádní. Možná proto, že jsem dlouho nehrál adventuru, ale první vězeňský ostrov, kam se dostávají režimu nepohodlní je úžasný. Když se z něj dostanete, čekají Vás bažiny plné napevno připravených soubojů, ve kterých Vám rychle stoupají úrovně a zlepšují se kouzla. Totéž Vás později čeká na první velké mapě, kde potkáte spoustu lokací z jedničky a mezi nimi čistíte monstra, získáváte zkušenosti a za prodávané kůže šelem či zbraně banditů vyděláváte majlant.

Jelikož Engeor je mág, zapomeňte na zbraně. Cvičíte si zhruba 25 kouzel do páté úrovně, získáváte více životů i many a především více útoků za kolo. Zpočátku to je obyčejný fireball, později řetězový blesk, kterým děláte mezi monstry doslova masakry. Navíc jsou tu naprosto parádně zabudovaná kouzla do adventurní části. Ani Discworld, Simon Sorcerer nebo Kyrandia nepracovaly takhle skvěle s tradičními fantasy kouzly. Potřebujete něco zapálit? Máte fireball. Nabít elektřinou? Lighting bolt. Někam se dostat kam nemůžete? Teleport. A použijete jich mnohem víc, hlavně se vyplatí na každé obrazovce zkusit detekci magie.

Adventurní část je víceméně bez výhrad. Pravým tlačítkem chodíte, levým máte kontextové menu (mluvit, použít, kouzlo), kombinace jsou logické, pokud Vás napadne použít kouzlo, tak to většinou půjde. Občasnou prasárnou je tradiční pixel hunting (neviditelný drát, kousek země "udusaná hlína", jednopixelová svíčka). A samozřejmě občas narazíte na situaci, kdy potřebujete kouzlo, které jste netrénovali a tak Vás čeká grind.

Ve finále to jde ale do háje. Adventura ustoupí pseudo RPG, pěkná kreslená grafika se změní na izomerický hnus a procházíte lávky a později kobku, kde na Vás co pět kroků čeká nepřítel. Chodbami se musíte vracet, nepřátelé se Vám respawnují přímo za zády a je to úmorné. Tím spíše, že souboje začnou být otravné. Nepřátelé jsou v chumlu 3-4, firebally nebo blesky je nezdoláte protože Vám dojde mana, či životy. Všechny možnosti jsou zdlouhavé, než přijdete na prasáckou kombinaci - vyvolat soupeři do cesty jedničkového kostlivce, svázat ho s ním kouzlem hlubina a koukat se, jak soupeř rozmázne kostlivce a tím zabije i sebe. Takto primitivně se dá zabít i finální boss. Sbíráte levely a vylepšujete kouzla v době, když už ani jedno nepotřebujete a chcete jít za završením příběhu.

Finále mě nebavilo, stejně jako určité části příběhu, nicméně jinak jsou Brány Skeldalu 2 relativně slušným pokračováním.

Už hrozně dlouho jsem se chtěl ke Skeldalu vrátit, protože jsem si ho na poměry českých her 90. let pamatoval jako slušnou záležitost. A ani po letech mě nezklamal. Brány Skeldalu vznikly v roce 1998, tedy v době kdy klasickým dungeonům odzvonilo a grafika i hratelnost již tehdy působila dost retro.

Kupodivu právě grafika (možná i díky Windows převodu) příliš nezestárla. Zatímco různé první 3D pokusy z té doby vypadají po letech ohavně, Skeldal nabízí tradiční ručně kreslenou grafiku. Některé lokace se povedly více (lesy, ledové jeskyně, hory), některé méně (interiéry budov, tmavě fialový Skeldal), totéž platí i monstrech. Potěšily mě kozaté dryády (které jsou jinak doslova na zabití), to by v zahraničí v té době na 100% neprošlo.

Příběh je takový standart. V krajině Rovelandu se pěti odpadlých mágů pokouší vyvolat velké zlo a tak jiný mág vyvolá trojici lidí a ti se vydají zjistit původ zla a zničit ho. Pominu-li dost podivný začátek (únos hrdinů z jejich světů a defacto vymytí mozků), tak je pro podobnou hru v pohodě. Skeldal není úplně liduprázdný, dá se narazit na NPC, které můžete nabrat, je tu městečko plné lidi, kteří s Vámi i pokecají, ale většinou jde jen o obchod. Dialogy se snaží působit starobyle, ale ve výsledku to zní jak z brakovitého románu, a jsou tu i ošklivé intro a outro, které to rámují.

Hratelnost je tradiční. Vytvoříte si trojici postav (já dal dva fightery a mága), narolujete hodnoty síly, pohyblivosti, obratnosti a magie, poberete v chatce pár věcí a vydáte se do lesa. Z toho vede pár odboček, hned za rohem je první a jediné město, kde můžete spát, kecat s lidmi, prodávat loot a šetřit a kousek poblíž jsou jeskyně plné skřetů, kde se dá nahrabat spousta vybavení i pokladů. Brzy naberete další tři postavy a vydáte se do světa, sbírat legendární předměty a odhalit a porazit zlo. Snadno se to ovládá šipkama, je tu výborná automapa, do které se dá zapisovat a také mapa světa, kterou můžete využít pro fast travel.

Pro start ideální, navíc jsem se většinu hry nenudil. Jednotlivé prostředí i dungeony jsou každé jiné - budete procházet les plný střílejících dryád, ledové jeskyně s mrazivou vodou, sopky, věž plnou hádanek atd.. Většina dungeonů je hlavně o bojích, občas nějakém vybavení a puzzle jsou spíše v menšině a i pokud jsem na něco narazil, dalo se vyřešit i bez návodu. Občas do puzzlu použijete i kouzla (např. teleport). Autoři jsou skromní i různých propadlech, tajných tlačítkách a podobných chuťovkách. Zato jsou dungeony plné průchozích stěn a vřele doporučuji kouzlo true seeing neustále zapnuté, protože tajné zdi neskrývají jen poklady, ale i postup dál. Líbil se mi i fakt, že vyčištěné lokace zůstávají prázdné, žádný respawn a grind se nekonají.

Díky bohu se nekonají ani trable s nosností, co se vleze do inventáře (který lze vylepšovat), to unesete. Naopak neskutečně otravný bylo neustálé hladovění a žíznění postav. Jídlo i vodu sice můžete vyčarovat, ale stojí do drahocennou manu. Totálně mě rozsekalo podvodní kolo, kde se najednou u postavy objevila ikona žízně a já jí musel vyčarovat vodu :D :D. Naprosto jsem nepochopil odpočívání, které málokdy funguje do plného uzdravení a spát můžete asi podle toho jak se to tvůrcům líbí.

Alfou a omegou jsou boje. Ty jsou tahové a chvílemi pekelně těžké, popravdě mě zhruba do půlky (a ke konci znovu) příšerně sraly. Bojovníci se zpočátku netrefují, jejich úběry jsou malé, levely jdou nahoru pomalu, výcvik a lepší výbava pekelně drahé. Mágové nemají žádná pořádná kouzla na dálku (vrchol je magic missille) a k pěkným kouskům na blízko se dostanou až hodně za půlkou hry. To jsou pak chuťovky typu ledová krev či vykrvácení, ale problém u některých monster je, že prostě nechcete, aby byli blízko. Boje jsou přitom zajímavě vymyšlené. I když se odehrávají na tahy, než tahový souboj začne můžete získat výhodu když překvapíte soupeře zezadu. A nebo naopak neopatrně vstoupíte do dveří a sesypou se na Vás z boku. Můžete také rozdělovat družinu, což se hodí nejen u puzzlů, ale právě i v bojích. Můžete tak obklíčit prchajícího soupeře, nebo naopak schovat vzadu slabé mágy a dopředu poslat naboostované tanky.

Druhým základem je ekonomika a tady přichází obrovské minus. V dungeonech sice nacházíte zbraně, zbroje, diamanty, peníze, ale z 99% jsou to krámy výhradně na prodej (to 1% je sada Avalonské zbroje). Ta nejlepší výbava je totiž ve městě a je kurevsky ale fakt kurevsky drahá. K tomu si přičtěte nutnost zaplatit další šílené peníze za základní výcvik (do 20 bodů), pokročilý výcvik (do 30 bodů), výcvik zbraní, výcvik magie či mistrovské magie. Levelů je totiž málo, za každých jen 5 bodů. A vy potřebujete i mágy s trochou energie (síla) či více akcemi za kolo (rychlost). Navíc máte 6 postav, na každou potřebujete zbraň, štít, brnění, helmu, boty. Potřebujete manu, protože spát se dá omezeně, čas od času nějakou specialitu (kožešiny do ledové jeskyně). Pokud si chcete pořídit Temný úsvit, nejlepší sekeru ve hře, vypláznete 8 tisíc, což je suma, kterou nevyděláte ani vyčištěním celého dungeonu a prodáním všeho.

Vtipem dne je například že obří diamant prodáte cca za 300-400 zlaťáků. Skřetí poklad za 2 tisíce. A nocleh se všemi a jídlem (tedy plné uzdravení) stojí 220 zlaťáků... Nakonec mě to vedlo k úvahám o sviních zlodějských - máme tu partu cizinců co nám zachraňují zadky, tak proč je neodřít o poslední groš. Je to tak nějak typicky české.

A když se obloukem vrátím k bojům. Nakonec se mi podařilo jakžtakž vycvičit postavy, luxusně je vyzbrojit, bojovníci dostali temné úsvity, na konci měla hlavní postava kompletní avalonskou zbroj i s mečem. A výsledek? Ve finále mě i taky byly některé obludy schopné sundat na jednu ránu... Nemluvě o boji s Tiroky, pokud si to chcete vyspoilovat tak prosím. Tirokové jsou v posledním patře Skeldalu čtyři. Není se kam schovat, při boji zaútočí většinou aspoň dva. Jednou ranou sundají mága, na které se zaměřují prvotně, mají tři útoky za kolo a 500 životů. Úběry mých bojovníků tak kolem 20-30. Pomohla šílená strategie. Dostat se jednomu do zad, s bojovníky na které bylo sesláno zrychlení a oko za oko. Ustoupit s mágy o políčko zpět a posílat léčení. Tirokové si vlastními brutálními zásahy ubíraly, pokud mi bojovníka zabily, ve stejném kole byl vyléčen, takže se to nepočítá. Po tomto brutálu jsem byl rád, že střetnutí s mágy se odbylo jen animací.  

Každopádně na české poměry 90. let jsou Brány Skeldalu povedeým, pěkně nakresleným i vymyšleným dungeonem, který pro mě sráží jen občas frustrující soubojová stránka a opravdu zlodějská ekonomika.

Druhý Grimrock je po obrovských maratonech s přestávkami pouze na spánek za mnou a jsem z něj totálně vyřízenej. Na to jak se říká, že moderní hry jsou jednoduché, vodí hráče za ručičku a dohraje je každý poslepu, tak Grimrock přichází s tak brutální a často nefér obtížností, že si musím od hraní dát chvíli pauzu.

A přitom je to v jádru skvělá hra. Narozdíl od typické kobkařiny v jedničce se druhý díl odehrává na ostrově, kam se čtveřice dobrodruhů dostává po ztroskotání lodě. Grafika je opravdu neskutečná, ať už nádherné tropické pláže, pralesy, smrduté bažiny, děsivý hřbitov či různé druhy kobek. Je to pastva pro oči, vrcholící epickou podívanou při boji na střeše ve "finále". Stejně tak se povedly různé efekty, ať už střídání noci a dne, kouzlíčka, nebo potvory, ze kterých Vám spadne brada - třeba takový krysí král s monumentálním kanonem, nebo naprosto nechutní pavouci. Naprosto parádní vizuální bombou je poušť, ve které se prochází doslova horda zombíků a mezi nimi dva obrovští golemové.

Příběh je v podstatě stará škola, tzn. neexistuje. Během hry nepotkáte jediné NPC, veškeré náznaky příběhu jsou podávány útržkovitě a až na konci budete trošku moudřejší. Podivné kombinace sci-fi a fantasy odpadly a návaznost na jedničku? Inu v jednom easter eggu vykopete kostku z prvního dílu a na konci vidíte plány Grimrocku.

Hratelnost je formě hubu. Máte tedy několik vzájemně propojených venkovních lokací, pod nimi vždy několik pater dungeonů, samozřejmě se spoustou zkratek a tajných průchodů. V podstatě to funguje tak, že někam přijdete, vybijete to tu (respawn je velice vzácný), vyřešíte něco puzzlů a vydáte se čistit kobky. Cílem je hledat orby moci, každé čtyři můžete v jednom z chrámu proměnit na esenci elementu a s těmi se dostat do finále.

Ovládání, zbraně, nacházení a skládání nové výzbroje, souboje zůstaly stejné. Ve všem ostatním autoři přitrvdili a to na maximum a často dost nefér. Tak třeba puzzly či secrety. Na něco přijdete, na něco vám pomůže nápověda, na něco se podíváte do návodu a něco nepochopíte ani s návodem. Jsou tu naprosto nesmyslné secrety typu skoč z mostu doleva, obejdi ho dokola, skoč z most, obejdi ho doprava, přijdi a odejdi ke dveřím a ty se otevřou... Nápovědy jsou kryptické, často skryté v úplně jiné části hry, ideálně v té, do které teprve míříte. A secrety hledat musíte, protože skrývají ty nejlepší zbraně a hlavně výzbroj, včetně dvou epických sad zbrojí... no a bez pořádné výzbroje si neškrtnete.

Takže jsem většinou prošel všechno sám, zkusil najít co šlo, přijít na to co zvládnu a zbytek jsem zkontroloval podle návodu... chtěl jsem to mít při druhém hraní vše na 100%, což bych sám nedokázal ani za milion let.

Bohužel autoři hážou klacky pod nohy jak můžou. K nalezeným truhličkám nemáte paklíče, ke dveřím s poklady zlaté klíče. Překopaná je magie a než nakreslíte myší několika runové kouzlo, schytáte x zásahů. Ty nejmocnější zbraně mají cooldown až 7 sekund, což v situaci obklíčeni ze všech stran (a těm se nevyhnete) nepotěší.

Nejvíce zabrat dostaly skilly. V jedničce jsem věděl co trénuju (meč, sekyru, brnění). Tady je milion skillů, každý má až pět úrovní a nikdy nevíte co potřebujete. Lehké/těžké zbraně jsou základ, protože bez toho nezvednete žádnou lepší zbraň. S mágem jsem se zaměřil na jednu školu magie a také na vyvolávání, což je sice na hovno, ale nezvednete bez toho žádnou staffku. Se zlodějem pak na střelbu ze zadních řad. Bohužel vlastní skill má i alchymie, potřeba je myslet na brnění a když zapomenete na přesnost, tak máte silné útoky, které trefí každý druhý. Naprosto k ničemu jsou střelné zbraně (pušky), které jsou slabší než luky/kuše a navíc Vám ubývají náboje, narozdíl od šípů. A přestože jsem prošel co se dalo, víc než na 15 úroveň jsem se nedostal, takže bodů k rozdělování moc nebylo.

Přes všechny výtky jsem se bavil, ostrovy i dungeony jsou úžasně vymyšlené, ani jedno místo není prázdné, nudné nebo stejné, pocit ze získávání výzbroje či likvidace předtím těžkých mrch je parádní.

Na prdel to dostává až úplně na konci, kdy jsem byl naprosto znechucenej. Pokud chcete vidět skutečný konec, čeká Vás po zdánlivě finálním boji s dračím jezdcem ještě boj se samotným Island Masterem. To je čaroděj, který Vás zavře do bludiště plného ostnů, bez cesty ven. A zatímco díky původu hry jste poměrně neohrabaní, čaroděj kolem Vás lítá šílenou rychlostí, teleportuje se, bez jakýchkoliv cooldownů střílí kouzla všech škol magie na které prostě NEJDE mít resisty/ochranné kouzla. A ne to není vše - čaroděj vytváří armádu klonů, které umí totéž co on a pokud se mu dostane k tělu, útokem Vás odstrčí a ještě se kryje za silové pole. Po 3 hodinách snažení mi pomohl zázrak - čaroděj za mnou vlítl do místnosti 2*2 čtverečky, kde jsem se schoval, já východ uzavřel připraveným kouzlem silovým polem, druhé jsem pomocí staffky zakouzlil vedle sebe a dostal ho do pasti. A pak jsem naspídovaný elexiry rychlosti a s nasyslenou zásobou regeneračních krystalů bušil co to dalo a světe div se, vyšlo to.

Každopádně boss fight je naprosto přestřelený obtížností takovým způsobem, že bych si troufnul říct, že je to nejtěžší finální boss, jakému jsem kdy čelil. A přestože mě hra pořád velmi bavila, tak celková obtížnost všeho i na easy - hádanek, puzzlů, secretů, některých bojů a především finále je taková, že se zábava místy vytrácí. Proto jen 80%.

Dostal jsem chuť si opět projít Grimrock, jednu z těch mála "nových" her co jsem někdy dohrál. Nalákán vzpomínkou na Dungeon Mastera v moderní grafice, který mě bez problému jel, jsem se do toho podruhé po letech pustil. Asi jsem neměl, protože mi hra definitivně upekla prastarou grafárnu a náhrada ještě starší v posledních 2 levelech těžce nestíhala.

Každopádně Legend of Grimrock je naprosto jasná žánrová pocta Dungeon Masteru. Na začátku máte 4 kriminálníky, kteří jsou hozeni do propasti na vrcholu hory a aby se zachránili, musí projít 13 pater kobek. Příběh prakticky neexistuje, v průběhu hry s Vámi pomocí snů komunikuje něco, co Vám chce pomoc utéct a nacházíte poznámky dobrodruha Tooruma, který procházel kobky před Vámi. Přesto se dočkáte i zvratu a zakončení, ke kterému se ještě vrátím.

Hra je z roku 2012, takže grafika je samozřejmě parádní. Stíny, světla, efekty kouzel, různé vymazlené monstra (za mě top mágové a odporní pavouci) a jejich efektní likvidace. Brzy to ale vzhledem k stále stejnému prostředí přestanete vnímat.

Hratelnost je většinu naprosto tradiční a parádní. Máte 4 dobrodruhy - já zvolil dopředu dva bijce, dozadu jednoho mága a zloděje. Toho jsem nakonec nepotřeboval na páčení truhel, jak jsem myslel, ale stal se z něj expert na střelbu. Postavy povyšují, ale protože respawn se z 95% nekoná, zapomeňte na nějaký grind a trénink. Při povyšování si vybíráte do čeho zainvestujete, mě se vyplatilo s každým bojovníkem jednu zbraň (meč a sekyra) a brnění, u zloděje jsem trénoval střelné zbraně a u mága kouzelnictví a ohnivou magii. Zapomeňte na to, že byste si toho trénovali víc, protože nebudete ve finále ovládat nic. Trošku to zamrzí u mága, který má díky tomu přístup pouze k jedné ze čtyř magických škol, ale není to nic, co by neřešily různé výbušné bomby jiné magie.

Celou dobu hraní jsem si připadal jako ve vymazleném Dungeon Masteru. Stejně jako tam probíhá boj klikáním na ikony zbraní, které mají cooldown, magie je pomocí run, ale zjednodušená. Střelci automaticky sbírají šípy, nacházíte recepty na kouzla a tu máte velice jednoduchou alchymii, ve které tvoříte různé potřebné lektvary z bylinek v moždíři. Je tu perfektní automapa, spousta secretů, propasti které Vás většinou zavedou do oddělení části dalšího kola. Čas od času narazíte na léčivý krystal, funguje tu léčba spaním, jídlo, louče.

Jsou tu parádní puzzly, secrety se opravdu vyplatí hledat, protože skrývají nejlepší výbavu. Na 100% funguje hledání nových předmětů, které opravdu přináší podstatné zlepšení, s trochou štěstí se dá poskládat i celá sada brnění (asi 2*). K tomu tu máte 10 železných dveří, většinou otevíraných nějakou fintou, 7 legendárních pokladů a 16 poznámek od Tooruma, jehož osud nakonec zjistíte.

Všechno tohle funguje bezchybně na 100% zhruba 10 kol z 13ti. Pak přijde změna grafická, herní i příběhová a je to sešup. Následující odstavec popisuje proč jen 80%, kdo si nechce zkazit překvapení, neklikat.

11 kolo přeskočíte (později se vrátíte) a v 12-13 kole se ocitáte v jakémsi sci-fi prostředí. Ošklivé plechové kobky se mi nelíbily. Hratelnost jde do háje - místo puzzlů a secretů sbíráte plechové krámy a bojuje s respawnujícími se potvorami. Procházíte mrňavé, propojené patra a nakonec vlastní vinou oživíte bosse, který Vás chce zabít. Tím je jakási ďábelská plechová kostka?!!, která Vás ovšem rozmáčkne a game over. Nejenže je to dementní a ke zbytku hry se to vůbec nehodí, ale i herně je to naprosto zoufalé. Finální souboj marně prcháte před kostkou, ostřelujete ji zdáli (na boj z blízka zapomeňte), vyhýbáte se propastem i po celé mapě naspawnovaným potvorám, které Vás sice už neohrožují, ale stojí v cestě.  

Konec je zoufale antiklimatický hora vybuchne, hrdinové se ven nejspíše nedostanou.

Zkrátka finále je pro mě naprosté zklamání graficky, herně i příběhově s jedním z nejtrapnějších bossů co jsem kdy viděl. Proto jen 80%, jinak je Grimrock naprosto parádní dungeon.

Dokonáno jest. Konečně jsem se po těch desítkách, stovkách znovu dohraných a okomentovaných her vrátil k jedné z těch nejlepších, k božskému Albionu. Tahle hra pro mě symbolizovala dětství a mládí. Když jsem ji poprvé, podruhé hrál, byli mi náct, miloval jsem sci-fi a fantasy, byl otevřený a užil jsem si to na 200%. Tahle hra je pro mě osobní, je to takový symbol toho co bylo a nebude a bál jsem se k ní vrátit, bál jsem se že se na ni podívám dnešním cynickým okem a strhám ji, že už to nebude ono. A ona fungovala i po letech, byť ty výhrady bych našel.

V daleké budoucnosti se vesmírná loď Toronto blíží k pusté planetě, aby ji vytěžila. Pilot Tom Driscoll a vládní zástupce Rainer Hofsted se vydají v člunu na povrch, ale havarují a po probuzení se nestačí divit. Ocitají se živoucím, kvetoucím světě mezi kočkoidními Iskai, kteří používají magii, staví své domy z rostlin a netuší co se na ně řítí. A začíná přenádherné dobrodružství, které partu k níž se postupně přidávají další a další postavy provede několika kontinenty a různými společnostmi. Setkáte se s potomky dávných Keltů, temnými kouzelníky, společností která těží kov z živoucí země nebo učenci. Strávíte hodiny debatováním s lidmi o každém aspektu života na Albionu, jednotlivých společnostech i spoustě dalších věcí. Budete vyšetřovat vraždy, odhalovat spiknutí, zastavovat války...a na konci bude ve Vašich rukou osud celé planety. Celý ten svět je naprosto famózně vymyšlený, jen trošičku zamrzí, že o většině věcí Vám všichni lidé řeknou totéž.

Grafika je další z nezapomenutelných věcí. Když jsem hru hrál poprvé, obvykle jsem hlásil, že se jdu toulat zelenými pláněmi Albionu :) Ten svět je prostě neskutečně... zelený a přírodní. Nádherné krajinky, které vidíte z ptačí perspektivy se střídají s živoucími městy Iskaiů či temnými dungeony pro změnu z vlastního pohledu (úžasný Kamulos) a do toho tu máme i pro kontrast prostředí vesmírné lodě :) Po umělecké stránce je to pořád nádherné. Technicky to v některých 3D částech zestárlo, hlavně v počtu detailů a tom, že to 3D ve skutečnosti jako 3D moc nevypadá.

Hratelnost je stále fantastická. Jak se to pozná? Třeba tak, že je někdo jako já blázen a dá si u hry 24 hodin čistého času :) Tak se pozná chytlavá hra. Albion je tradiční RPGčko, kde na začátku máte dvě slaboučké postavy, které skolí první prevít. V městě nakoupíte nějaké zásoby, pár primitivních zbraní, protože ukořistěné laserové pušce brzy dojdou náboje a vydáte se vyčistit sklep :)

Hrdinové mají spoustu statistik v jednoduchých sloupcových grafech, přehledný inventář i postavu na které věšíte šatstvo. I když předměty či zbraně nehlásí co umí, většinu z toho poznáte právě na statistikách, kde uvidíte bonusy, ale i malusy (např. čím těžší zbroj, tím horší bojové schopnosti). Je potřeba jídlo, protože bez něj nemůžete odpočívat a léčit se. Jsou potřeba lahvičky na manu i zdraví, je potřeba si pohlídat nosnost, nebo na sebe navěsíte zbroj, zbraně, vezmete zlaťáky, jídlo a lahvičky... a nehnete se. S tímhle jsem bojoval do konce hry, protože výše vyjmenované věci jsou nutností. Naštěstí ve hře najdete amulety moci, které přidávají 50 k síle a díky tomu se z dvou hrdinů stávají nosiči... ale i tak jsem i na konci měl problémy. Třeba jsem prodal nasyslený loot z jednoho z posledních dungeonů a díky 15 tisícům zlaťáků se nehnul.

Systémově je hra neskutečně propracovaná - šetříte či nacházíte opravdu legendární předměty, které přidávají parádní statistiky. Do toho levelujete kvůli životům a mana pointům. U trenéra si za level body a peníze vylepšujete boj na blízko a na dálku. A kouzelníci musí nejen najít/koupit/naučit kouzlo ve své škole, ale musí na něj mít dostatečnou úroveň a ještě je ideální si ho vypiplat na maximum. Maximální kouzla berou více životů, jsou plošnější a je menší šance, že proti nim budou monstra odolná.

Když jsem u magie, Albion je jedna z mála starých RPG, kde se vyplatí. Zpočátku jsou kouzla k ničemu, lahvičky na manu drahé a máte sebou Drirra, který vše zvládne s mečem. Ke konci jsem poslední dva dungeony na meče prakticky nesáhl. Měl jsem 4 kouzelníky, každý s něčím specifickým. Jako mladý jsem vždy používal zmrzlou lavinu (zmrazí vše na obrazovce na 3 kola) v kombinace s hromobitím (úběry všemu na obrazovce 40 hitpointů). Tentokrát jsem ale zainvestoval čas, lahvičky a trénink do dvou ultimátních kouzel, které ze hry udělaly zívačky. Démoni exodus Vás elegantně zbaví všeho nadpřirozeného; což v jedné lokace kde se obnovuje 16 trojkových démonů znamená možnost vylevelovat postavy na max. úroveň. Hněv bohyně pak pohltí do víru vše na obrazovce. Musím uznat, že s takhle parádní magií jsem se jen tak nesetkal.

Souboje jsou tahové, na čtverečkové mapě, kde si vybíráte s kým, na koho a jak zaútočíte, přeskupujete se, stavíte formace, utíkáte, pomocí rychlosti ovlivňujete kdy začnete či počet útoků. Jedním slovem bez chybičky, navíc ty efekty kouzel jsou opravdu úžasné i dnes.

Samotný průzkum světa pak probíhá zcela netradičně ve dvou odlišných systémech - 2D a 3D. V 3D vidíte ulice větších měst a dungeonu. Mapa je tu fantastická, v městech přidává automatické transportní body, v dungeonech ukazuje něco důležité - spínače, truhličky, pasti. Na tajné čudlíky, průchozí či rozbitné stěny si musíte přijít sami. Vše se ovládá pohodlně šipkami a přestože v Albionu trávíte spoustu času toulkami přírodou spojených s grindovám či ve městech, dungeony stojí za to. Obrovské, několikapatrové, plné soubojů, parádních puzzlů, tajemství a většinou i solidní výbavy.

Ve 2D se pak procházíte přírodou, menšími vesničkami a interiéry domů. Ovládat můžete opět klávesnicí, či myší a pokud bych Albionu něco vytýkal, tak je to právě 2D. Pathfinding je mizerný, kolikrát nechápete kam se můžete dostat a kam ne, co obejít jde a co ne, zasekáváte se o každou blbost. V obrovských a nepřehledných domech lidé pobíhají a nemáte šajn, s kým jste mluvili a s kým ne. A zatímco dungeony jsou plné užitečných věcí, domy jsou doslova zaplevené milionem krámů k ničemu, mezi kterými snadno přehlídnete něco důležitého. Nebo milion skříněk, které nejdou prohlédnout, ale mezi nimi je určité procento, které jde. A největší výtka v 2D zoufale chybí mapa. V domech se ještě nějak zorientujete, ale když vylezete do přírody, nemáte ponětí kam jít a kudy... zkrátka hledej šmudlo.

Megadlouhý komentář je na světě a to jsem nezmínil spoustu věcí. O tom jak mi postavy přirostly k srdci. O úžasné keltské hudbě v některých lokacích. O překvapivém nedostatku vizuálního pozlátka (animací). O inspiraci pro Avatara. Albion je za mnou a dopadlo to dobře. Pohádková grafika, hluboký příběh mísící sci-fi a fantasy a netradiční kombinace 2D/3D RPGčka. Ty chyby v něm už vidím, ale i tak je to stále jedna z mé TOP 10.

No a teď babo raď co napsat. Cannon Fodder je naprosto stejná hra top-down střílečka jako první díl. Nezměnilo se vůbec nic - stejné menu, jména postav, ovládání. Stejné je ovládání, zbraně, úkoly - zabít všechny, odpálit budovy, občas někoho zachránit. Stejné jsou vrtulníky, tanky a vozítka. Dokonce je tu opět 24 misí, které dohromady tvoří 72 kol. Příběh opět není, autoři se neobtěžovali tentokrát ani s intrem (jsou tu pouze titulky) a místo outra je tu naplácnutý obrázek a nápis The End. Tohle není pokračování, ba dokonce ani datadisk, tohle je pouhý mission pack.

Jedinou grafickou novinkou jsou nová prostředí, hrdinové asi cestují časem a tak se podíváme mezi kozom... ehm muslimy, gangstery, do středověku, do UFA a na mimozemskou planetu. Hratelnost se nemění ani o píď, jen mě pobavilo, že místo tanku jsem v mimozemských kolech ovládal řiditelného Daleka (Doctor Who). Graficky je to spíše už podprůměr, zejména mimozemská planeta je odporná.

Je to stejná zábava jako první díl? Víceméně ano, jen autoři přitvrdili s obtížností a to hlavně ze začátku ve středověkých kolech. Nepřátel je víc, jsou agresivnější, rozmístění některých prvků jako střílny či helikoptéry je pekelně nefér. A v misi 24/1 se autoři zbláznili, vypustí dvojici vojáků na prťavý ostrůvek a kolem se ze všech stran stahuje snad 50 alienů. Tohle jsem hrál asi stokrát a byl jsem jsem si na 100% jistý že to nejde vyhrát.

EDIT: Včera jsem zapomenul napsat o posledním kole, něco tak dementního jsem opravdu ještě neviděl. V posledním kole máte proti sobě jediného mimozemšťana hned u Vás, který se ani nebrání. Picnete ho a to je konec.

Za naprostou absenci čehokoliv nového a přestřelenou obtížnost procenta dolů, jinak je to v podstatě stejná zábava jako první díl.

Při procházení starých odechovek jsem dostal šílenou chuť pustit si po letech tuhle šílenost a docela mě překvapilo, že taková notorická pecka z devadesátek tu nemá jediný koment.

U Cannon Fodderu nemá smysl pitvat příběh, protože tu žádný není. I když mě překvapilo, že GOG verze má něco jako intro. Grafika - inu detailů tu moc není, je to titěrné, rozplizlé a na mapě stěží poznáte co je co. Na druhou stranu, prostředí (džungle, poušť, ledová pustina a podzemí) jsou vykresleny slušně a rovněž výbuchy a krev jsou taky fajn.

U Cannon Fodder jde především o instantní řežbu, do které se dostane naprosto každý. V pohledu shora vidíte skupinu vojáčků, se kterou musíte vyčistit kolo, což znamená pobít všechny vojáky a odpálit budovy, kde se spawnují. Ovládání je myší, pravé tlačítko střílí, levé chodí, obě najednou odpálí raketu či granát. Nic jednoduššího a intuitivnějšího nemůže ani být. Navíc je to ze začátku naprostá pohoda. Nepřátelé padají po desítkách, se svou skupinkou si připadáte jako Rambo a mise rychle ubíhají.

Zdání ale klame a z odechovky se vyklubala dvoudenní řežba, kdy mi i ulítlo pár sprostých slov. Není se čemu divit, protože hra má 24 misí a každá mise může mít 1-6 kol, celkem to dělá 72 kol! Mezi misemi můžete ukládat, ale v misích jste odkázáni na sebe. Když Vám zařve voják, nic se neděje, když zařvou všichni, jedete znovu a to tak dlouho, dokud máte na základně rekruty. Takže jsem se zpočátku snažil projíždět mise bez ztrát, ale brzy to vzdal.

Ono totiž přituhuje a fest. Napřed se objeví voda ve které nemůžete střílet, v mapách začnou být bazukáři, kteří udělají s Vaší skupinkou krátký proces. Vyplatí se (a to platí pro celou hru) rozdělit postavy a chodit s jednou na opatrný průzkum, neboť palebná síla je stejná, ale hůř Vás zasáhnou. A pak už to jede. Obrněné domy či věže, které musíte zničit z vozítka či jiné věže. Auta co z Vás udělají krvavou kaši, nezničitelné tanky a naprosto zkurvené vrtulníky, které pokud jsou ve vzduchu nezasáhnete ničím a ony Vás bombardují granáty či raketami. O to slastnější je pocit obsazení něčeho podobného, ideálně vrtulníku a naprostá masová destrukce :) Náplň misí je vynikající.

Abych jen nechválil, některý věci tak super nejsou. Záchrana rukojmích, které se odmítají hnout, či Vás následovat (naštěstí jsou nesmrtelná). Některé mise jsou šíleně nefér, protože než se stihnete pohnout, tak na Vás něco letí a odstřelí Vás. A ovládání hapruje. Postavičky se zasekávají, chodí husím pochodem a vozítka a v menší míře i paňáci mají jakousi setrvačnost, díky čemuž občas zařvete ne vlastní vinou, ale vinou ovládání. A šílenou poslední misi si autoři mohli odpustit. Objeví se poprvé časový limit 99 sekund, svou skupinu musíte rozdělit na tři, vyčistit tři místa, obsadit spínače a přivolat vrtulník. Tím následně sesbírat ostatní a ještě zničit všechny baráky. Ve stejný moment se objeví nezničitelný nepřátelský vrtulník a prostě se to nedá stihnout. Já to zvládl asi na posté s hollywoodským časem, kdy zbývala jedna vteřina

Každopádně Cannon Fodder byl skvělou zábavou jako kdysi, jen místy poněkud frustrující. A jdu zkusit dvojku, kterou jsem nikdy nedohrál.

Namlsán celkem snadným pokořením Raptoru jsem si zkusil ještě jednu "raketku", Tubular Worlds, kterou jsem v dětství hrál, ale určitě nedohrál.

Tubular Worlds se mi na první pohled líbila o něco více než Raptor ze stejného roku. Grafika je osobitější, v každém světě jiná a hraje všemi barvami, originálně vypadají i všechny monstra a hlavně bossové, v intru je pár moc hezkých obrázků. Příběh samozřejmě není, ale to jsem ani nečekal, jen pár řádků o boji s nějakým nepřítelem.

Tak jsem to zkusil, říkal jsem si, že to není zas tak těžké, dostal se do třetího kola prvního světa a, kde jsem ztratil třetí život... a game over. Žádné uložení, žádný password po kole, nebo aspoň continue. Jediné jak si prodloužit život je sesbírat 100 kuliček pro jeden život a asi dvakrát jsem ve hře život našel. Ve hře jsou celkem 4 světy a každý má 4 kola. Poslední kolo každého světa je monumentální boss, kterého likvidujete na etapy. Na tři životy se 16 kol zkrátka nedá projít, navíc zde platí tradiční pravidlo - zasáhnou Vás, ztratíte všechny zbraně, což v pozdějších kolech znamená konec, neboť proti drtivé přesile nemáte šanci se základní zbraní přežít ani deset sekund.

Takže přišel na řadu DosBox se save states. Aby to byla aspoň trošku výzva, ukládal jsem vždy pouze na začátku kola. A celkem jsem se bavil. Hra je nejen hezká, ale i dobře vymyšlená, soupeři a překážky se dynamicky střídají, boss fighty jsou naprosto úžasné, zejména obrovská loď plná dílčích součástí na zničení ve třetím světě. Líbil se mi tradiční upgrade zbraní jak to znám z automatovek - tři druhy a každý má asi 5 stupňů, k tomu rakety, rychlost, rotující štíty. A pokud si člověk dává pozor, drží se vzadu, tak se některá kola dají i celkem snadno vyhrát. Jiné pasáže, zejména boss fighty jsem si zopakoval třeba 20*. I s tím ukládáním na začátku kol to bylo celkem náročný a za ten celý boj se mi hra odměnila asi pětisekundovou animací a hláškou, že má zkusit těžší obtížnost! Tak určitě.

Tubular Worlds je pěkná a povedená arkáda, kterou bohužel stejně jako spoustu arkád z první půlky 90. let nelze poctivě dohrát. Jsem si stoprocentně jistý, že i kdybych u toho seděl týdny a trénoval, tak bych se na konec v životě nedostal. A taková hra, byť celkem povedená ode mě víc než 70% nedostane.

Dostal jsem chuť si zahrát nějakou pohodovku na jedno odpoledne a Raptor to splnil beze zbytku. Raptoru a podobným hrám jsme v dětství říkali prostě "raketka" a tomuto žánru se dařilo především na konzolích a automatech. Na PC bych zástupců tohoto arkádového subžánru spočítal na prstech na prsté jedné, dvou rukou (Xenon 1-2, Tyrian, Tubular Worlds, Stargunner a tím moje paměť končí).

Strukturou je to typická Apogee hra, tedy 3 epizody po 9 misích s tím že jako v každé raketce je boss na konci každého kola. Obtížnost je vyvážená, na začátku je to pohodovka, na konci přituhuje a pořádně. Tou dobou jsem už ale měl naškudlené peníze, takže twin lasers a štíty to jistily. Hra neháže žádné klacky pod nohy, takže mezi misemi se dá normálně ukládat, jeden zásah neznamená smrt, protože máte určitou energii. Kromě toho mezi misemi zúročíte nasbírané peníze a můžete si kupovat různé zbraně, doplnění energie, štíty a prodávat co už nepotřebujete.

Jak jsem psal, ze začátku je to pohoda, nepřátel je dost, ale dá se jim snadno vyhnout, nebo je zničit. S lepšími zbraněmi se vyhýbat přestanete a přepadne Vás touha zničit všechno na obrazovce - kromě různých tanků a poletuch se dá protipozemními zbraněmi likvidovat prakticky vše na zemi - budovy, sklady, různé instalace, vše bouchá ve spektakulárních ohňostrojích. Ke konci je to naopak šílený bordel, nepřátelé létají v houfech, střílí do všech stran kulky, rakety nebo i lasery, které jedním zásahem smažou veškerou energii. Takže je lepší držet se pěkně u strany a likvidovat jen co Vás přímo ohrožuje. Ovládat to lze klávesnicí, což je přesnější, ale tužší a nebo myší, kdy je ovládání trošku nepřesné, ale za to rychle uniknete různým houfům střel.

To vše v neurážející ručně kreslené grafice, která je na začátku víceméně stále stejná, ke konci nabídne i nějaké variace prostředí. Příběh tu absentuje, ale po završení epizody se dočkáte kratičké animace a nějakého toho generického textu ve stylu "gratulejeme jsi největší hrdina".

Raptor je zkrátka naprosto klasická "raketka" u které je těžko něco extra vytknout, nebo chválit. Osobně mám mnohem radši automatovou sérii R-Type, ale jak jsem psal, na zabití jednoho odpoledne je to fajn.

Dungeon Master 2 byly spolu s UFO: Enemy Unknown první dvě hry, které jsme s bráchou měli na prvním počítači a byli jsme absolutně nadšení z úžasné atmosféry, i když jsme hru tenkrát nedotáhli. DM2 vznikl v roce 1995 a se Stonekeepem tvořil poslední dva tradiční dungeony a zároveň také dvě nejlepší hry v ranku RPG/dungeon v tom roce. Po znovu dohrání musím uznat, že Stonekeep je o pár maličkostí lepší.

Stejně jako v jedničce je příběh jen v manuálu. Chybí i jakékoliv intro (jen pohled na Skullkeep), nejsou zde NPC a outro je vtipné a hezky nakreslené, ale nic moc neřeší.

Systém hry se naprosto nezměnil - je tu stejný interface, pohyby, ovládání, magie, styl boje, inventář, nutnost jezení i pití, statistiky, levelování. Opět si vytvoříte partu 4 lidí, se kterými se prosekáte až k hlavnímu záporákovi Dragothovi a zatnete mu tipec. Jen jeden z party je pevně daný, ale naštěstí to není žádné máslo. Jídlo a pití už není problém, vody je všude dost a jídlo se dá "nasekat" do zásob.

Protože základy jsou stejné, není problém se pustit do průzkumu a tady přichází obrovské plus. Než se Vám podaří dostat do pevnosti nějaký čas strávíte venku a atmosféra je fantastická. Grafika sice trochu zestárla (i když ne tolik jako u Stonekeep), ale pořád funguje. Procházíte temnými lesy, kde slunce nikdy nevyjde, zato slejváky a bouřky jsou na denním pořádku. Narážíte na pasoucí se dinosaury, háj plný obrů, bažiny plné lepícího se hnusu, děr a vlků. Občas uhodí blesk (a někdy i do Vás) nebo se z lesů vyloupne krvavá fontána či hororový hřbitov. Atmosféra funguje i v pevnosti, neboť se tvůrci nebáli trošku té techno-fantasy a tak mezi monstry či čaroději narážíte na mechanické oči, parní kotle, turbíny a vše vrcholí přes 4 patra táhnoucím se strojem na portál do jiné dimenze.

Ruku v ruce s touto změnou prostředí jde i hratelnost. Cílem je projít různě propojené lesní planiny, nasbírat 4 části klíče a pak projít relativně malou pevnost Skullkeep. Patra mají sice zlomek velikosti prvního dílu, ale za to jsou po okraj nabitá pastmi, propadly, tajnými chodbami a puzzly (otáčecí zrcadla či geniální chodba s "očičky"). Změnili se i nepřátelé - někteří Vás nechají být pokud necháte být Vy je, jiní útočí jen ve smečce, další uhýbají kouzlům, nebo vlétnou do skupiny. Vrací se i trpasličí zloději, kteří dostali velké bráchy - ultratuzí lesní obři, kteří mají ve zvyku Vám vytrhnout zbraně z rukou. Hra se na první pohled zdá malá a nebýt grindu, asi bych ji dohrál i dříve, ale ani na chvíli se nenudíte.

Naprosto fantastické je obchodování. Máte dvě obchodní čtvrtě, přičemž v jedné jsou nižší ceny než v druhé. Obchodníci prodávají na dvou stolech (výkupní a prodejní) a pokud se Vám podaří střelit nasyslené věci na tom prodejním máte lepší ceny. Jsou hlídání ultratuhými ninjy, které je kumšt zabít i v závěru, při známce problémů zavřou krám, dá se s nimi smlouvat, vykupují jen to co prodávají (žádné prodávání stejků obchodníkům se zbraněmi). Je tu šest druhů platidel (od měďáků až po modré diamanty), apartní peněženka a obchodník Vám klidně smění drobáky za větší. Navíc jim nikdy nedojdou peníze... a ano, luxusní věci jsou nekřesťansky drahé. Zkrátka obchodování je jedno z nejlepších co jsem kdy ve hrách viděl.

A tak jsem se do toho pustil. Vyhlídl jsem si palouček s dinosaury, kteří dávali maso a pomalu ztuha leveloval stejně jako v prvním díle všechny 4 vlastnosti u každé postavy. Dotáhl jsem to na experta, dále už jsem neměl sílu. S nabitými zkušenosti jsem počal genocidu obrů a prodejem seker vydělal majlant, za který nakoupil vysněné tech a poly brnění a vorax sekery. A přišlo první velké mínus. Moji ranaři se skoro 500 životy unesli v průměru kolem 60 kilo, přičemž už od 30-40 kilo začali být přetížení a táhli se jak sopel. S naprosto prázdnými inventáři byli přetížení, což jsem nakonec konstantě řešil obrovskou zásobou nápojů síly, ale je to neskutečně otravné a nesmyslné, člověk si vydělává v krvi a potu na vybavení a pak ho neunese.

Druhou a podstatnou výtkou je závěr. Ano Skullkeep je výborný dungeon, ale od vstupu na Vás začne Dragoth posílat armádu minionů, zubatých koulí střílejících blesky. Moje parta supermanů je většinou smázla na 2-3 rány, ale problém je, že jsou všude, pořád a otravují, vypínají oheň v peci, ubírají životy. Teleportují se portály, které se dají zavřít, ale záhy se znovu otevřou. Místo soustředění se na puzzly, hledání tajných stěn a tlačítek člověk trpí nekonečným respawnem.

Finální boj si pamatuju jako peklo, což se tentokrát nestalo. Měl jsem univerzálně vytrénované postavy s nejlepším brněním, zbraněmi a nápoji síly a sebe vytrénovaného v bitevním valčíku. Tak stačily fireshield a spellshiled a pěkně na férovku zblízka boj. Dragoth padl než stihl přivolat hordy minionů a to je konec pohádky.

Dungeon Master 2 přišel v roce 1995 bez příběhu, NPC a s relativně krátkou hratelností, ale i tak je to až na pár much stále fantastická záležitost.

Mortal Kombat 4 mě nikdy k srdci nepřirostl. Měl jsem doma originálku, na kterou si léta sedal prach a mám krásnou vzpomínku na střední, kdy jsme s kamarádem absolvovali závěrečnou zkoušku a zatímco ostatní čekali, my vyrazili pařit do učebny MK4 :)

Největší výtka hned na začátku patří grafice. Po zapnutí na Vás vybafne odpudivé, tmavé, mizerně sestříhané a rozkostičkované intro, které je jedním z nejhorší inter co jsem kdy viděl. Kromě toho má každá postava má na konci krátký filmeček, který kromě nekvality ohromí příšerným dabingem a absencí titulků, takže jsem si několikrát hledal, co postavy vlastně říkaly.

Samotné hře 3D grafika neprospěla. Všechny postavy vypadají stejně, jsou hranaté a ošklivé a prostředí či efekty jako krev či kouzla jsou laciné až běda. V roce 1998 už 3D šlo udělat hezky (Half Life, Unreal), ale většina her se plácala v těchto ošklivých pokusech od 3D jako ryba na suchu a všichni recenzenti povinně valili bulvy jak je to nádherné. No nic.

Příběh navazuje na třetí díl. Shao Kahn je zničený a na světlo přichází bývalý bůh smrti Shinnok s čarodějem Quan Chim, který ohrožuje všechny říše. Proti nim se staví hromada starých i nových postav. Nechybí Liu Kang, Sub Zero, Sonya a Jax, po pauze ve trojce se vrací Scorpion, Cage, Raiden a Reptile. Všechny nové postavy z trojky zůstaly zapomenuty a objevují se noví bojovníci. A tady je kámen úrazu číslo dvě.

Nové postavy jsou nezapamatovatelné a po znovudohrání chápu proč. Jedna díky grafice vypadají všechny podobně, jednak se kradlo a hodně. Je tu člen Černých draků Jarek (fakt Jarek??) co má pohyby od Kana, Edenijská vyslankyně Tanya je prostě žlutá Kitana/Mileena s jejich pohyby, Kai je další šaolin/bílý lotos, Shinokův generál Reiko vypadá na 15 a připomíná Robina. Fujin je originální bůh větru ale blbě se za něj hraje, ozubený čaroděj Quan Chi se mi líbil (pohyby i vizáž). A Shinnok vypadá barevně jak šašek a kromě proměn ala Shang Tsung neumí vůbec nic. Jsou tu i tajné postavy, ale jsou ztrátou času. Ani jedna nemá vlastní konec ani fatality, Noob Saibot má vykradené útoky, Meat je jen maso kopírující ostatní postavy, Kitanu jsem nerozjel a jediným plusem je možnost si zahrát za brutálního Gora.

Šetřilo se i na zakončeních, takže jsou tu jen dvě fatality pro každou postavy a dvě aréna fatality. Úpřimně, žádná škoda animalit, friendshipů a babalit. Co ovšem škodou je je že spousta fatalit je stejných jako ve 2-3 díle a těch opravdu originálních moc není - za mě Scorpionův "škoprion" a Quan Chiho "nožička" :) Musím se pochlubit, že se mi i přes obtížnost nakonec všechny fatality povedly, i když ty Fujinovy jsem zkoušel asi 20*.

Kupodivu hratelnost není zas tak hrozná. Pod tou grafickou bídou a neoriginalitou je to pořád slušná mlátička. V menu se konečně objevily seznamy pohybů, komba jsou jednodušší, počítač se chová v závislosti na obtížnosti a tu nejnižší se z toho stane procházka růžovým hájem. Přibyl druhý typ přehozu, při kterém soupeři něco zlomíte a přibyly zbraně. Ty jsou parádní od různých palic, mečů, seker, nožů až po bumerang a kuši. Každá má 4 verze útoku a stojí to za to. Bohužel jakmile vytasíte zbraň, soupeř po Vás jde jak slepice po flusu a během pár sekund Vám ji vykopne. Starým postavám většina pohybů zůstala, u těch nových je většinou aspoň jeden útočný a jeden střílecí, které za to stojí a na nižších obtížnostech se to hraje snadno (kromě neporazitelného Gora).

Přesto - dohrál jsem všech 15 postav, vyzkoušel všechny fatality a stačilo. Když si to srovnám s tehdejší 3D konkurencí jako byl třeba Tekken 2/3, u kterých jsem strávil desítky hodin, tak tomu Mortal Kombat 4 nesahá ani po kotníky.

Mortal Kombat do třetice a nejlepší díl. Tohle je můj Mortal Kombat, tohle je hra ve které jsem hrál před dávnými časy dokonce turnaj, tohle je díl ve kterém všechno stále funguje jak si to pamatuju.

Příběh je takový, že Shao Kahn měl turnajů plné zuby, takže prostě otevřel portál na Zemi, ze všech lidí vysál duše a na ty přeživší poslal vyhlazovací čety. Na Zemi se zformovala staro-nová aliance bojovníků, dílčí příběhy začínají mít šťávu (robotická Lin Kuei, Kanova zrada lidstva, tisíce let stará císařovna Sindel).

Grafika je rozmanitá, podíváme se nejen do chrámů a lokací z Jinozemě, ale také na různá místa na Zemi, kde v pozadí vidíme rozsah katastrofy. Bojovníci jsou sexy, krev stříká ve třech odstínech (rudá, zelená a černý olej). Jediná výtka je tak slabší a nezměnitelné rozlišení v GOG verzi a také podivné efekty u animalit.

Ve trojce čeká celkem 14 + 1 tajná postava. Z jedničky se vrací Sonya i Kano, z dvojky zůstal Jax s robotickými pažemi, Sub Zero bez masky, Kung Lao, Shang Tsung a samozřejmě Liu Kang. Sedmička postav je pak zcela nová - robotičtí ninjové Cyrax a Sektor, bývalý kriminálník s maskou Kabal, oživlá císařovna Sindel, ženská představitelka rasy shokanů (Goro a Kintaro) Sheeva, indián Nightwolf a policajt Kurtis Stryker. Jako tajná postava je tu robotický Smoke, který se mihnul ve dvojce ještě v lidské podobě.

Nové postavy mě vesměs bavily - roboti jsou super, Sheeva má ultimátní útok, Kabal super vzhled, háky a útoky a ve své době jsem měl jako fanda akčňáků rád i poldu Strykera. Oželel bych Sindel i Nightwolfa.

Samozřejmě tady přichází největší výtka - zbavení se kultovních postav jako Cage, Scorpion, Kitana, Mileena či Reptile byla naprostá kravina. Tyhle výtky řeší geniální Ultimate Mortal Kombat, neboli Mortal Kombat Trilogy, kde jsou všechny hratelné i skryté postavy, pár postav navíc a ještě k tomu ty původní mají některé nové útoky. Ale MK Trilogy je braná jako samostatná hra, takže výtka zůstává.

Jinak si nemůžu stěžovat. Boje jsou rozmanité, každý soupeř reaguje jinak, žádný tupě nestojí a nepřijímá útoky, ale taky není neomylný. Volba obtížnosti funguje, většina z postav dostala nějaký nový pohyb ale ty staré zůstaly. Objevil se běh (proti PC vesměs nepoužitelný) i komba. V normálním boji s PC kombo předvést šanci moc nedostanete, ale pokud máte postavu, která umí soupeře omráčit, je to mazec. Já si takhle v minulosti oblíbil Cyraxe, který má prakticky nevyhnutelnou síť a následné celkem snadno vyťukatelné kombo ubírá 30% života. Na konci jsou kentaur Motaro, který odráží všechny střílecí útoky, ale dá se uskákat a se správnou taktikou neskutečně snadný Shao Kahn.

A samozřejmě nesmím zapomenout na fatalitky. Vše co bylo ve dvojce zůstává, přibyla možnost Animalit. Ta je podmíněna prohráním jednoho kola, vyťukáním milosti a následně můžete sledovat hrdiny jako různé vraždící zvířátka. Friendshipy jsou stále trapné, Babality stále zbytečné a Fatality - tady se tvůrci utrhli z řetězu. Většina z nich končí hromadou kostí a střev (kterých je nepoměrně více než v normálním lidském těle) a nechybí černý, brutální a někdy až animákovitý humor (nafouknutí hlavy, vymodlený automat). Takový Smoke se odváže natolik, že to odnese celá planeta :)

Takže pokud si chcete zavzpomínat na Mortal Kombat, trojka je nejlepší volba, ideálně ve verzi MK Trilogy, kde nechybí žádná z postav.

Mortal Kombat 2 přišel rok po jedničce a přinesl spoustu věcí, které chyběly v první díle. Mám ho spojený především s létem 1997 a jednou Sega hernou uprostřed zapadlého domku v brněnských Bohunicích.

Dvojka začíná příběhově na konci prvního dílu. Shang Tsung prohrál Mortal Kombat, ale císař Shao Kahn mu dal druhou šanci, omladil ho aby vedl jeho skvadru bojovníků proti válečníkům ze Země. Ty nalákal do Jinozemě na další, rozhodující Mortal Kombat.

Z jedničky se vrací Liu Kang, Raiden, Johnny Cage, Scorpion. Je tu i Sub Zero s totožnými pohyby, i když v jeho případě jde o mladšího bratra toho původního vlastním jménem Kuai Liang. Chybí tak pouze unesená Sonya a Kano. Šestým navrátilcem a hratelnou postavou, je výše uvedený Shang Tsung, který využívá všeho co uměl v jedničce jako boss - chrlení fireballů i proměny, dlužno říct že to rozhodně není tak silné.

Na nových postavách si tvůrci dali záležet - máme tu ještěřího ninju a Shang Tsungova zabijáka Reptila, Jinozemskou princeznu a vražedkyni Kitanu s ostrými vějíři, její zubatý klon Mileenu s neméně ostrými sai. Je tu prastarý šaolinský mistr Kung Lao s vrhacím kloboukem (inspirace v Goldfingerovi?), další voják maj. Jackson "Jax" Briggs a moje nejoblíbenější postava v dětství - zubatý tarkatanský mutant Baraka s noži vysunujícími se z paží.

Zlepšila se i grafika, prostředí jsou barevná, různorodá a smrtící (most přes kyselinové jezírko), animace jsou stále stejně kvalitní jako v prvním díle.

A nejvíce novinek je v hratelnosti. Postavám přibyly nové útoky, každá má nyní zhruba 3-4. Upřimně, spousta z nich je opět nepoužitelných, typickým příkladem jsou útoky postavené na držení tlačítka 3-4 sekundy, na což v boji nemáte čas, nebo útoky s mačkáním nahoru, které slouží jako skok, takže jsou prakticky neproveditelné. Hlavně přibyly zakončení - pro pedofily jsou tu Babality, na třech místech je možno provést Pit Fatalitu, každá postava má Friendship, což je více či méně trapná srandička místo očekávané brutality. Pozor, friendship či babalitu lze provést pouze pokud ve vítězném kole nepoužijete žádný box, jen kopy.

A každá postava má dvě fatality, Shang Tsung dokonce tři. Tady se tvůrci vyřádili nejvíce a oproti sucharským kouskům z jedničky už nechybí nic co na sérii miluji - trhání rukou, půlky těla, rozpůlení, sežrání, exploze, spálení. Moje nejoblíbenější byl Liu Kang, který se promění na draka a dá si půlku soupeře jako svačinku.

Největším průserem hry tak stejně jako v první díle je obtížnost. Ta není o skillu, ale o sadismu počítače, který strojově přesně reaguje na každý Váš pohyb, drtivou většinu útoků vykrývá a čte myšlenky. Pokud si nastavíte cheat na freeplay a obtížnost very easy, stane se z turnajového střetnutí s dvanácti oponenty procházka růžovým sadem.

A pak narazíte na Kintara, čtyřrukou bestii, která je prostě neporazitelná. Zkusil jsem všechno a marně - skok+kop skončí krytem a přehozem, střílecí kouzla opětuje vlastními či skokem na hlavu, jakýkoliv útočný pohyb skončí opět přehozem. I když se mi něco povedlo, damage mým útoků byla poloviční, navíc stačí 3-4 skoky na hlavu, kterým se prakticky nedá utéct ani bránit a konec. Nakonec jsem objevil taktiku, která tak jednou za 5-10 kol se štěstím zabrala - spodní firebally s Liu Kangem.

Shao Kahn po něm je už "jen" kurevsky těžký, porazit se dá i když má také svoje (série ramenních útoků v rohu, proti kterým se nedá bránit ani vstát), kupodivu nejvíce zabírají obyčejné podkopy.

Můj původní plán dohrát všech 12 postav díky šílené obtížnosti padl. Dohrál jsem to se třemi postavami (Liu Kang, Jax, Baraka) s ostatními si zkusil zahrát, zkusil "kouzla" i "zakončováky" a stačilo.

Mortal Kombat 2 je stále zábava, ale díky té obtížnosti na konci se rychle mění na frustraci.

Bojovky nejsou žánrem, který bych příliš komentoval či vůbec znal. V devadesátkách jsem sice proháněl v různých hernách Tekkeny, Street Fightery či Soul Blade, ale protože bojovky byly vždy spíše doména konzolí či předtím arkád, se zánikem heren jsem jako PC hráč ztratil niť.

Mezi všemi byla pro mě vždycky králem série Mortal Kombat. Ať už to bylo ve videoherně, na PC u kamaráda, v různých sega či playstation hernách a samozřejmě později i doma, vždycky jsem se k němu vracel. Na papírcích jsem měl fatality, komba i "kouzla", zapisoval si příběhy postav a skládal si z něj obraz světa, který mě dodnes fascinuje. Milval jsem filmy (ano i ten druhý), po nocích koukal na Nově na seriál, později na youtube shlédnul "story mód" novějších pro mě nedostupných dílů. A není to tak dávno co jsem si užil brutální animovanou řezničinu z tohohle světa a těším se na nový film.

Tak proč jen 60%? Když jsem si tak po sto letech pustil první díl herní série, došlo mi, že moje láska se týkala spíše druhého a především třetího dílu.

Ano díky jedničce to všechno vzniklo a já jsem za ni vděčný jenže.. Příběh je notorický známý - sedmička bojovníků se utkává v turnaji Mortal Kombat o osud Zeměříše, na kterou si dělá zálusk čaroděj z Jinozemě Shang Tsung se čtyřrukou stvůrou Gorem. Představí se ikonické postavy - šaolinský mnich Liu Kang, hollywoodský herec Johnny Cage, vojanda Sonya Blade, kriminálník z organizace Černý drak Kano, nemrtvý ninja Scorpion (alias Hanzo Hasashi) s ikonickým "get over her" hákem, ledový ninja z Lin Kuei Sub-Zero (alias Bi-Han) a bůh blesků a hromů Raiden. A i tady to hapruje - Raiden je vykreslený v outru jako zmetek, Scorpion si sundá masku a má normální tvář!!.

Graficky je to průměr, vyblité nedetailní a nezáživné prostředí, navíc ta digitalizovaná grafika prostě stárne hůř než ručně kreslená. Abych byl fér, animace postav, boj a to všechno kolem je samozřejmě parádní.

Postavy - 7 bojovníků je prostě žalostně málo, navíc každá má jen jeden "střílecí" útok a k tomu jeden-dva další pohyby. Některé jsou k ničemu (Sub-Zerův skluz, Scorpionův teleport, Sonyin let vzduchem, Cagův box do koulí) jiné v žáru bitvy příliš složité na rychlé provedení (Sonyin chyt nohou, Kanův kotoul). Kromě toho má každá postava pouze jedinou fatalitu, což je oproti dalším dílům fakt slabota. Žádná taková originální jako v novějších dílech tu není, jen standartní uražení/utržení hlavy, spálení atd... Vím že to není fér srovnávat hru s pozdějšími díly, ale prostě Mortal Kombat 1 toho příliš nenabízí.

A kulhá i hratelnost. Samozřejmě jsem zkoušel různé kouzlíčka, finty, než jsem zjistil že i na very easy počítač vykryje a nemilosrdně potrestá 95% takových útoků. Obtížnost roste raketově s tím, kolik vyhrajete zápasů, finální mač se Shang Tsungem se stal peklem, na které by 4 kredity rozhodně nestačily (ano použil jsem cheat na neomezeně pokračování). Nakonec jsem objevil, že stačí v určitém rytmu spamovat skok+kop, odstup vzad a pořád dokola a soupeř je většinou bezmocný. Když ne, stačí vykrýt v kleče útoky, a odskákat pryč a znovu. Díky tomu jsem dohrál všech 7 postav a jsem v rozpacích.

Ano Mortal Kombat 1 přinesl start úžasného světa i herní série, přinesl krev, brutalitu a fatality a vytvořil ikonická jména. Ale sám o sobě toho moc nenabízí. Takže 60%.

Už to bude pomalu rok, co jsem dohrál a okomentoval nějakou hru. Zmizela chuť, objevili se jiné věci v životě. Poslední dobou mě ale svrběly ruce a při přemítání nad klasikami, ke kterým bych se vrátil mě v hlavě znělo nejvíce jedno jméno - Dungeon Master.

DM jsem samozřejmě kdysi několikrát dohrál, poprvé tuším když vyšel na příbalovém CDčku od Score. Bylo to parádní dobrodružství před lety a z hratelnosti nezmizelo nic ani dnes i přes pár výtek.

Jedna z nich je absence příběhu a veškeré interaktivity. Intro prakticky neexistuje, ve hře nepotkáte ani živáčka (kromě úvodu) a o co jde se dovíte jen z pár kusých poznámek. Samozřejmě vím o příběhu v manuálu, ale komu by se chtělo louskat 20 stránek v angličtině :) Naopak na dobu vzniku musím pochválit perfektní outro kde je zničena firestaff, vesnice se obnovuje a lidé radují. Dává to člověku pocit, že jeho práce nebyla zbytečná.

Grafika je samozřejmě prastará, veškeré prostředí jsou šedivé kobky. Stydět se ale nemusí - i v dnešní době je vyhlazená, žádné čtevrečkované cosi se mi na monitor nevylilo a všechna monstra i další věci jsou nakresleny parádně.

A hratelnost je prostě dungeon v krystalické formě. Už jen výběr 4 postav z nabídky mi zabral dvě hodiny, než jsem porovnal všechny statistiky. Síla, obratnost, moudrost, mana, životy, výdrž jsou hlavní, následuje spousta podpůrných. Nakonec vyhráli Halk, Hisssa, Tiggy a Boris (2 fighteři a 2 mágové) a šlo se do boje. 13 pater kobek je naplněno tradičními tajnými stěnami, klíči, neviditelnými spínači, teleporty, propadly, plejádou monster, spoustou zbraní, zbroje, magických předmětů, jídla atd...

Hrdinové mají 4 základní schopnosti - Fighter, Ninja, Priest, Mage, které trénujete používáním. Takže poučen z předchozích her jsem se usídlil ve 3. patře, kde se obnovovaly stromečky a začal páchat genocidu. Stromečky dávají šťavnaté melouny, poblíž je voda, dá se tu spát a obnovovat mana a levely utešeně narůstaly... teda až do úrovně expert, která zabrala odhadem 5 hodin se všema postavamama a schopnostma. Dále už jsem na to neměl nervy, kdo to dotáhl až na Archmaster musí být magor. I tak jsem si s tímhle tréninkem v pohodě vystačil prakticky do konce hry.

Přesto to snadné to nebylo. Hrdinové potřebují jíst a pít. Jídlo se vždycky najde, ale voda dochází a nejsou výjimkou patra bez kašen. Hrozí Vám otrava, zranění částí těl většinou po pádu do jámy, když potřebujete spát tak Vás něco přepadne, pokud nemáte nosnost, budete neustále dumat jestli vzít radši to jídlo, nebo výbušné lahvičky. Při přetížení se potáhnete jak hlemýžď. Bez mapy budete bloudit a mapu máte jen tu, co si kreslíte na čtverečkový papír. Na internetu sice mapy jsou, ale ty mě sloužili jen pro zorientování či kontrolu zda jsem něco nezapoměl.

A pak je tu ještě boj a magie. Boj funguje klikáním na jednotlivé útoky zbraní, které mají určitý cooldown, pokud máte prostor funguje i tradiční bitevní valčík. Magii tvoří kombinace run, fungující zároveň jako protipirátská ochrana. Jeho nevýhodou je, že jsem si většinu kouzel nepamatoval a používal především léčení, trvalé světlo a všeřešící fireball. Jinak je ovšem ovládání parádní a i přes hromadu funkcí, statistik a možností naprosto intuitivní.

Monstra jsou takový fantasy standard, žádné mě nijak v hlavě neutkvělo, kromě jednoho. Tím je zlodějský trpajzlík, který ke mě přiběhl, čmajznul mi suprový meč a než jsem se vzpamatoval, byl v trapu. Takže load a pro příště jsem měl připravený fireball, který tyhle zmetky řešil ještě než stihli napáchat škodu.

Kdybych měl něco vytknout tak nutnost grindu - narozdíl třeba od EOB si běžným průchodem nenatrénujete a ve spodních patrech budete umírat. Životně důležité bílé klíče uprostřed ničeho na bílé podlaze nepotěší. Trošku matoucí je layout - prvních 5. pater projdete po sobě, pak se mezi 6-13. patry vracíte a nehrát to už několikrát, moc bych netušil co se po mě chce. Největší průser je neexistující identifikace předmětů. Kdysi jsem to řešil odhadem - plátové brnění bude lepší než kroužkové či pozorováním - která zbraň kolik ubírá. Ale až po letech jsem zjistil k čemu jsou různé náhrdelníky, staffky či králičí pacičky díky jedné fan stránce.

Výtky stranou, stejně jako objektivitu. Dungeon Master vyšel na PC v roce 1992 a je pro mě v tom roce hrou roku. A to původně vyšel už v roce 1987, což z něj dělá praotce žánru, kterému lecos odpustím. Navíc je to i po letech tuhý, ale proklatě zábavný a hratelný kousek, který mě bavil stejně jako poprvé. Takže možná trošku neobjektivních 100%.