Limbo je taková vzpomínková hra. Tehdy někde mezi 2011/2012 jsem pomalu přestával hrát hry, ale čas od času si zašel do knihovny vypůjčit Scorečka, přelouskat recenze a podívat se na to, co si na své dosluhující šunce nezahraji. A mezi nimi byla nadšená recenze na Limbo, naprosto prastaře vypadají černobílou plošinovku, která prakticky nastartovala vlnu retro, indie a pixel art her. Zaujala mě, vypadala, že bych ji mohl rozjet.
A tak jsem si tehdy Limbo sehnal, dohrál ho a zanechalo ve mě nesmazatelný, mystický zážitek. Tak silný, že jsem hledal v hlubinách internetu odpovědi, vysvětlení. Příběhy o životě po smrti mě totiž vždycky fascinovaly. Po letech, při nostalgickém projíždění her z té doby jsem si řekl, že bych to mohl zkusit znovu. Zážitek už se neopakoval (což je mnou, ne hrou), ale vynikající plošinovka zůstala.
Limbo je totiž zjednodušené až na kost. Žádné menu, intra, nastavování, dialogy, složité herní principy, dokonce skoro žádná hudba a zvuky a jen jednoduchá (leč působivá) černobílá grafika. Prostě sednete ke hře, šipkami ovládáte pohyb, nahoru je skok a Ctrl slouží k tomu něco posunout, nebo přepnout. A to je celé, nic víc po vás hra nechce, během 10 sekund můžete hrát, podobně jako kdysi u starých hopsaček na Nintendu.
Příběh tu je a není. Je to takové to domyslete si... což mě u 99% her, filmů či seriálů příšerně sere, ale Limbo je ta 1% výjimka potvrzující pravidlo. Takže máme klučinu, který pravděpodobně nějak tragicky zahynul a ocitá se v očistci. A musí se dostat pryč (?) a přežít. Černobílá grafika dodává děsivou atmosféru, procházíte jeskyně plné mrtvol a oběšenců, rozpadající se střechy města či továrny. A všechno Vás chce zabít. Elektrické podlahy, ozubené pily, kulometné věže, balvany, pasti na medvědy, pár místních obyvatel. Nic z toho se nevyrovná naprosto odpudivému monstr pavoukovi, který na Vás přes veškerou újmu znovu a znovu útočí... pro arachnofobika dokonalý zážitek.
Klučina je šikovný, umí lézt po lanech, skákat (skoky jsou přesné) a přitahovat se. Občas něco přesune, aktivuje a většinou řeší puzzle spočívající v tom, jak dál. Řešení je většinou vykoupeno pár brutálními úmrtími, než ho pochopíte a postoupíte dále. Možná jsem si to i po těch letech příliš pamatoval, ale v porovnání s různými nelidskými hopsačkami z devadesátek mi Limbo přišel i přes množství úmrtí celkem jednoduchý. Frustraci brání i hustě rozeseté checkpointy, lehce přituhlo až na konci, ale i tak za necelé tři hodiny bylo hotovo.
A tak sem skočil poslední skok, shlédl kratičké "outro" a v hlavě mám zase otázky. Co udělalo malé dítě tak strašného, že skončilo v Očistci (či předpeklí)? Proč ho tam všechno a všichni chtějí zabít a proč vůbec duše v očistci může umřít (a pěkně krvavě)? Co znamenal ten konec? Limbo je každopádně výjimečná, naprosto jiná hra a to i pro někoho, kterého celá tahle moderní retro/indie vlna minula obrovským obloukem.
A tak jsem si tehdy Limbo sehnal, dohrál ho a zanechalo ve mě nesmazatelný, mystický zážitek. Tak silný, že jsem hledal v hlubinách internetu odpovědi, vysvětlení. Příběhy o životě po smrti mě totiž vždycky fascinovaly. Po letech, při nostalgickém projíždění her z té doby jsem si řekl, že bych to mohl zkusit znovu. Zážitek už se neopakoval (což je mnou, ne hrou), ale vynikající plošinovka zůstala.
Limbo je totiž zjednodušené až na kost. Žádné menu, intra, nastavování, dialogy, složité herní principy, dokonce skoro žádná hudba a zvuky a jen jednoduchá (leč působivá) černobílá grafika. Prostě sednete ke hře, šipkami ovládáte pohyb, nahoru je skok a Ctrl slouží k tomu něco posunout, nebo přepnout. A to je celé, nic víc po vás hra nechce, během 10 sekund můžete hrát, podobně jako kdysi u starých hopsaček na Nintendu.
Příběh tu je a není. Je to takové to domyslete si... což mě u 99% her, filmů či seriálů příšerně sere, ale Limbo je ta 1% výjimka potvrzující pravidlo. Takže máme klučinu, který pravděpodobně nějak tragicky zahynul a ocitá se v očistci. A musí se dostat pryč (?) a přežít. Černobílá grafika dodává děsivou atmosféru, procházíte jeskyně plné mrtvol a oběšenců, rozpadající se střechy města či továrny. A všechno Vás chce zabít. Elektrické podlahy, ozubené pily, kulometné věže, balvany, pasti na medvědy, pár místních obyvatel. Nic z toho se nevyrovná naprosto odpudivému monstr pavoukovi, který na Vás přes veškerou újmu znovu a znovu útočí... pro arachnofobika dokonalý zážitek.
Klučina je šikovný, umí lézt po lanech, skákat (skoky jsou přesné) a přitahovat se. Občas něco přesune, aktivuje a většinou řeší puzzle spočívající v tom, jak dál. Řešení je většinou vykoupeno pár brutálními úmrtími, než ho pochopíte a postoupíte dále. Možná jsem si to i po těch letech příliš pamatoval, ale v porovnání s různými nelidskými hopsačkami z devadesátek mi Limbo přišel i přes množství úmrtí celkem jednoduchý. Frustraci brání i hustě rozeseté checkpointy, lehce přituhlo až na konci, ale i tak za necelé tři hodiny bylo hotovo.
A tak sem skočil poslední skok, shlédl kratičké "outro" a v hlavě mám zase otázky. Co udělalo malé dítě tak strašného, že skončilo v Očistci (či předpeklí)? Proč ho tam všechno a všichni chtějí zabít a proč vůbec duše v očistci může umřít (a pěkně krvavě)? Co znamenal ten konec? Limbo je každopádně výjimečná, naprosto jiná hra a to i pro někoho, kterého celá tahle moderní retro/indie vlna minula obrovským obloukem.
Jack Keane 2: The Fire Within