Deponia Doomsday

Posledních pár týdnů jsem herně bloudil ve světě Deponie. Říkal jsem si, že když už, tak na plno. Takže jsem si užil hodiny a hodiny ve světě nelogiky. A nebýt tohoto dílu, asi bych byl spíš i nadšen.

Deponia Doomsday nebyla plánovaná. Je to na ní totiž hrozně znát. Fanoušci původní trilogie asi úplně nezvládli finále, které bylo všelijaké, jen ne podle očekávání většiny. Patrně. Takže to tvůrcům nedalo a ještě jednou se sešli, aby vydali čtvrtý díl a na vlnách nelogiky pokračovali až do totálního extrému.

Zatímco v předchozích dílech se roztrojila Goal nebo Rufus, popřípadě jste si tu tvořili vztah k postavám, které vlastně jsou neživé. Popřípadě si tu užívali klonování a já nevím co ještě všechno dalšího. Bědovali, kam tvůrci až zajdou, bědovali nad obtížností hry způsobenou tím, že si pro postup hry vytvořili berličky tak, jak je prostě po hromadném zhulení hašiše napadlo. A přitom se v rámci sebetrýznění kochali pěkně nakresleným prostředím, kvalitním hudebním podkresem, zábavnými charaktery, vtipnými dialogy, neméně povedeným dabingem, tak tady je to všechno trošku jinak. Trošku moc tlačeno na pilu. Trošku moc do extrému a často bez toho, co Vás tak bavilo u předchozích dílů.

Hlavním tématem tohoto příběhu je cestování v čase. Tady si ale tvůrci nelámou hlavu vůbec nad čím, takže teorie relativity, paradoxu, strun a bůhví čeho tady dostávají na prdel snad nejhůř, co jsem kdy kde viděl. Ve výsledku jsem vůbec nevěděl, která bije a jenom ledabyle chodil po prostředí a různě naklikával s tím, že se snad něco stane. Také tu ale chybí většina vedlejších postav, kvůli kterým mě předchozí díly tak bavily. Jsou tu zase jiné, ale už to prostě není ono. Ano, s Rufusem a Goal se vracíte v čase do momentů předchozích dílů. Mohlo by to být fajn, ale těch momentů je strašně málo a jsou děsně něvyužité. Když už ale mají přijít s prostředím novým, je to s ním vlastně hrozná nuda.

Zde se mi poprvé stalo, že jsem přeskakoval dialogy. Zde se mi poprvé stalo, že mě příběh vůbec nebavil, protože se vysmíval celé předchozí sérii. Zde se mi také poprvé stalo, že mě vůbec nebavila Goal. Jindy protivná, ale vtipně protivná. Dnes s moderním krátkým účesem a zadní pleškou snad tvůrci nemůžou myslet ani vážně. Nakonec to stejně skončilo na posrání, takže k čemu vůbec ten čtvrtý díl vznikal? 

Dokonce tu chybí i bard Huzzah, který vždycky určil novou kapitolu nějakou zábavnou hudební hřičkou...a musím říct, že na něj jsem se obzvlášť vždycky hodně těšil.

Přitom hudba je tu opět super a prostředí je také hezky nakreslené. Jen právě u tohoto dílu se projevilo to, že u Deponie je velice tenká hranice, kdy ze ztřeštěného a zábavného příběhu může vzniknout absolutní fraška. To se zde bohužel stalo. A i přesto, že tvůrci z Daemonic studia mají zkušeností na rozdávání. Tady to čistě a jednoduše přehnali se vším, co původní trilogii tak povyšovalo. Dokázala vytvořit nejšílenější adventurní příběh na trhu a ještě k tomu hráče bavit. Tady už je to ale jednoznačně k pláči.