Painkiller mi učaroval už když vyšel, ale počkal jsem na jeho zlevnění a v roce 2005 jej koupil. Demo se jevilo bezproblémově, jak z hlediska zábavy a funkčnosti, zatímco plná nešla vůbec spustit! Mé peníze za ni tehdy přitom byly vyhozeny dvakrát, nezbývalo tedy než to vzdát. Uplynulo dalších pár let a shodou okolností světlo světa spatřila edice Painkiller Universe, jenž nezůstala ladem a našla své využití hned po zakoupení a nainstalování koncem září. Kdy tato série zahrnovala celkem už čtveřici dílů a má očekávání z ní proto byla poměrně velká. O čemž svědčí i bezpočet hodin mnou v očistci následně strávených.
Třebaže šlo o tu nejtypičtěji pojatou střílečku, k níž bych mohl zopakovat to samé z mého předešlého komentáře. S tím rozdílem, že bych tentokráte vyzdvihl i autentickou fyziku, líbivou grafiku a motivaci hráče k opětovnému hraní již prošlých úrovní. Díky hledání a sbírání všemožných předmětů, následně oceněných formou získávání zlatých a stříbrných tarotových karet. Propůjčující hlavnímu hrdinovi Danielu Garnerovi řadu schopností, usnadňujících a zpříjemňujících mu souboje s nepřáteli a hlavně bossy. Ti představovali kapitolu sami pro sebe a každý souboj s nimi tak nepostrádal velkolepost, a nutil k přemýšlení jak je sejmout.
Samotný pocit ze soubojů byl výborný. Jelikož brutalita a používání Painkilleru na několik způsobů, poskytovalo tu nejzábavnější kratochvíli při zneškodňování běžných nepřátel. Za neustávající mely a velkého houfu všelijakých kreatur se nesčetněkrát osvědčil i hozený granát, zkombinovaný střelbou do výbušných sudů. Opravdu radost, na ta jatka pohledět. Využití pochopitelně našly i další zbraně, např. sekundární zmrazovací mód u brokovnice nebo raketomet. Za skvělý nápad považuji různá omezení v té a té úrovni, nesebrat žádnou duši, najít všechny tajné lokace anebo použít jen kolíkomet v primárním módu a podobně. Právě i z těchto činností pramenily ony karty. Z obtížně dosažitelných secretů mou trpělivost nejvíce poškádlily ty, jež vývojáři umístili na různé úzké římsy a výčnělky, k nimž nevedla jiná cesta, než obtížně proveditelnými skoky, doskoky a výskoky. Hojně se vyskytujících v úrovních Hrad, Sněžný most a Vodní město.
Menu s tarot kartami, přístupné před začátkem dané úrovně či z autosave pozice, krom checkpointů, představovalo jedinou možnost si získané karty dosadit do slotů, nechyběl-li k nim dostatek peněz. A zároveň tyto karty usnadňovaly postup při navštívení řady předešlých úrovní, buď za účelem zlikvidování bosse v daném limitu nebo zjednodušení libovolné šarvátky s protivníky v obtížných úsecích. „Je docela rozdíl mezi ukládáním po zabití pár potvor a spoléháním jen na checkpointy, po zneškodnění mnoha desítek nepřátel“. Nejen tady dočasně nabité schopnosti ústředního hrdiny prokazovaly svůj um a záleželo na mně, jaké mu dosadím. Zda Replenish, Mercy, Rage, Iron Will, Time Bonus, popř. kterékoli jiné. Při tomto vracení se, v rozehrané kampani zpět, nebylo od věci si pečlivě hlídat dosažený postup ve hře, ať už peníze, karty a save pozice. Zejména z důvodu mírné nepřehlednosti SaveLoad menu. Takže při několikerém dokončení levelu a obdržení další karty, jsem se vždy přes herní menu s taroty a úrovňovým kolem vracel k posledně odemčené úrovni, načetl ji a uložil přes quick save. Tím došlo k uložení dosavadního postupu ve hře spolu s počtem získaných financí a karet.
Pro zkušené pařany měla tato polská FPS i jednu specialitku, pár úrovní zamčených a přístupných jen na poslední dvě obtížnosti Nightmare a Trauma. Já jel nejdříve na Insomnii a projevil zpočátku údiv, když mi dvě úrovně z celé kampaně zůstaly skryty. A od různých obtížností se odvíjel i vývoj hry. O spoilery se nebojte. Ale je třeba říct, že mě ty možnosti zaujaly a já si poté předsevzal hru dohrát také na čtvrtou, a nikoli jen druhou obtížnost. Dodám, že prostřílet se k druhému outru, na obtížnost Trauma, nepředstavovalo až takový problém a potíže se dostavily jen minimálně. Nejdříve v levelu Millitary Base, venku na letišti mezi hangáry a později ve Forestu, který suverénně vedl v nervy drásající challenge. I tak ale naštěstí stálo druhé dohrání za to. Zvláště po tom, co se Painkiller ukázal být ještě atmosféričtější řežbou, než předtím.
Třebaže šlo o tu nejtypičtěji pojatou střílečku, k níž bych mohl zopakovat to samé z mého předešlého komentáře. S tím rozdílem, že bych tentokráte vyzdvihl i autentickou fyziku, líbivou grafiku a motivaci hráče k opětovnému hraní již prošlých úrovní. Díky hledání a sbírání všemožných předmětů, následně oceněných formou získávání zlatých a stříbrných tarotových karet. Propůjčující hlavnímu hrdinovi Danielu Garnerovi řadu schopností, usnadňujících a zpříjemňujících mu souboje s nepřáteli a hlavně bossy. Ti představovali kapitolu sami pro sebe a každý souboj s nimi tak nepostrádal velkolepost, a nutil k přemýšlení jak je sejmout.
Samotný pocit ze soubojů byl výborný. Jelikož brutalita a používání Painkilleru na několik způsobů, poskytovalo tu nejzábavnější kratochvíli při zneškodňování běžných nepřátel. Za neustávající mely a velkého houfu všelijakých kreatur se nesčetněkrát osvědčil i hozený granát, zkombinovaný střelbou do výbušných sudů. Opravdu radost, na ta jatka pohledět. Využití pochopitelně našly i další zbraně, např. sekundární zmrazovací mód u brokovnice nebo raketomet. Za skvělý nápad považuji různá omezení v té a té úrovni, nesebrat žádnou duši, najít všechny tajné lokace anebo použít jen kolíkomet v primárním módu a podobně. Právě i z těchto činností pramenily ony karty. Z obtížně dosažitelných secretů mou trpělivost nejvíce poškádlily ty, jež vývojáři umístili na různé úzké římsy a výčnělky, k nimž nevedla jiná cesta, než obtížně proveditelnými skoky, doskoky a výskoky. Hojně se vyskytujících v úrovních Hrad, Sněžný most a Vodní město.
Menu s tarot kartami, přístupné před začátkem dané úrovně či z autosave pozice, krom checkpointů, představovalo jedinou možnost si získané karty dosadit do slotů, nechyběl-li k nim dostatek peněz. A zároveň tyto karty usnadňovaly postup při navštívení řady předešlých úrovní, buď za účelem zlikvidování bosse v daném limitu nebo zjednodušení libovolné šarvátky s protivníky v obtížných úsecích. „Je docela rozdíl mezi ukládáním po zabití pár potvor a spoléháním jen na checkpointy, po zneškodnění mnoha desítek nepřátel“. Nejen tady dočasně nabité schopnosti ústředního hrdiny prokazovaly svůj um a záleželo na mně, jaké mu dosadím. Zda Replenish, Mercy, Rage, Iron Will, Time Bonus, popř. kterékoli jiné. Při tomto vracení se, v rozehrané kampani zpět, nebylo od věci si pečlivě hlídat dosažený postup ve hře, ať už peníze, karty a save pozice. Zejména z důvodu mírné nepřehlednosti SaveLoad menu. Takže při několikerém dokončení levelu a obdržení další karty, jsem se vždy přes herní menu s taroty a úrovňovým kolem vracel k posledně odemčené úrovni, načetl ji a uložil přes quick save. Tím došlo k uložení dosavadního postupu ve hře spolu s počtem získaných financí a karet.
Pro zkušené pařany měla tato polská FPS i jednu specialitku, pár úrovní zamčených a přístupných jen na poslední dvě obtížnosti Nightmare a Trauma. Já jel nejdříve na Insomnii a projevil zpočátku údiv, když mi dvě úrovně z celé kampaně zůstaly skryty. A od různých obtížností se odvíjel i vývoj hry. O spoilery se nebojte. Ale je třeba říct, že mě ty možnosti zaujaly a já si poté předsevzal hru dohrát také na čtvrtou, a nikoli jen druhou obtížnost. Dodám, že prostřílet se k druhému outru, na obtížnost Trauma, nepředstavovalo až takový problém a potíže se dostavily jen minimálně. Nejdříve v levelu Millitary Base, venku na letišti mezi hangáry a později ve Forestu, který suverénně vedl v nervy drásající challenge. I tak ale naštěstí stálo druhé dohrání za to. Zvláště po tom, co se Painkiller ukázal být ještě atmosféričtější řežbou, než předtím.
FlatOut: Ultimate Carnage