V jednoduchosti je krása a přesně takhle jsem si zpočátku užíval hraní Painkillera. Žádné přemýšlení jen čisté masakrování nepřátel, kterých je opravdu požehnaně. V každé misi jsou nepřátelé různí a nestává se tak často, že by na Vás v další misi čekal stejný nepřítel, i když vlastnosti mají stejné. Povětšinou musíte vymydlit slabé nepřálele na které stačí jedná rána z brokovnice, či kolíkovače, po nich přichází někdo silnějším případně bossové. I když nemám rád souboje s bossy, právě v Painkillerovi mi nevadili. Každý má jiné slabiny, každý je jinak silný a na každého platí něco jiného a tak to má být. Všichni jsou přitom neuvěřitelně velicí, což Vám dává pocit malého brouka, kterého stačí jen zašlápnout ;-)

Na všechny tyhle pekelné nepřátele nebudete mít možnost použít hordu zbraní, ale budete si muset vystačit s pár kousky, mezi nimiž jsem si nejvíce oblíbil "bezbolestnou", která konečně dostala využití. Průběh misí není složitý, skvěle Vás zabaví a zpočátku nebudete dostávat slovo nuda na mysl, ovšem postupem času se mi všechno už tak nějak přejedlo a chtěl jsem změnu, která bohužel nepřišla. Všemu pak nasadil laťku závěrečný boj s Luciferem, který se zkrátka nepovedl. Boj se všemi ostatními bossy byl zajímavý, ale ten závěrečný zkrátka ne.

Painkiller má jednoduchý příběh s fajn myšlenkou, na které je postavena celá hra. Je mi jasné, že hra pro jednoho hráče je až na druhé koleji a spoustu prostoru zde bylo věnováno multiplayeru. Ale tak nějak mě to po těch cca. 9 hodinách už nebavilo. Ovšem se nejedná o stereotyp. Ale i přesto je Painkiller fajn drsným nářezem s parádním zvukovým doprovodem.