Jednička pro mě byla milým překvapením. Užil jsem si veškerá dostupná DLC a ke hře se i několikrát vrátil, jelikož ve mě vzbuzovala příjemnou originalitu v žánru stealth akcí a příběh mě bavil i opakovaně.

Dvojka, se kterou jsem si dal poměrně na čas, už bohužel u mě takové nadšení nevyvolala. Příběh mi přijde jako přes kopírák, který je ještě zabalen do poměrně nudného balení - pokud neberu v potaz ty skvělé herní mechanismy z jedničky, tak dvojka nepřináší moc co nového.

Nutno zmínit, že se mi hru podařilo dokončit na Low Chaos, bez superschopností a bez jediného zabití - challenge complete :) Možná v tom je ten kámen úrazu, protože jednička byla vždycky o schopnostech, ale já hledal výzvu a možná právě proto jsem si hru tak neužil, říkal jsem si. Takže hodnotím to, co na mě působilo celou dobu hraní.

Většinu misí začínáte na lodi, kde není moc co dělat, co upravovat, vylepšovat, nebo doplňovat. Poté se vrhnete na misi, které až na pár již všude zmíněných výjimek působí velmi podobně a pak zase hurá zpět na loď ... až se dostanete do finále, které Vás pravděpodobně vůbec neuspokojí a řeknete si "Tak to je asi vážně všechno!".

Dvojku beru jako příjemný přídavek, ale už se k němu pravděpodobně nikdy nevrátím, i když 17h herního času za 170,- je vynikající poměr Cena/výkon.

Raději jdu oprášit jedničku, která pro mě stále zůstává vzorem "moderní" a chytré stealth akce.

Deadlight je pro mě jedna z těch mnoha her, které jsem koupil ve slevě na Steamu. V knihovně má tedy dlouhou dobu své místo, avšak ten čas si ji vyzkoušet nastal až nyní, kdy nebylo do čeho proniknout ve stylu "ještě pět minut a končím" a na co připravit své mozkové závity.

Mám rád postapokalyptický žánr ve všemožném podání, proto mě hned na první pohled Deadlight zaujal ... ano, vůbec jsem nevěděl, co mě v této hře bude čekat, prostě tam byla sleva, však víte!

PŘEŽÍT! Je hlavním úkolem v této 2D hře se zombíky, hádankami a nespočtem respawnů, protože načasování je v mnohých případech klíčové. Zároveň hra dokáže perfektně vykreslovat zničené město Seattle a některé scenérie se již honosí v mém albu na Steamu. Akční části jsou hodně zajímavé a v momentě, kdy máte dostatek munice i vskutku zábavné. Adventurní část mě přiváděla k šílenství, ale ve výsledku se mi líbí, jaký poměr tvůrci zvolili, přeci jen se jedná o survival hru, takže akce je hodně především ve finále.

Deadlight mě překvapil po všech stránkách, tenhle typ her mě baví a jsem rád, že existují takovéto hry. Docela rád bych uvítal druhé pokračování :)

Série Call of Juarez vždy patřila mezi hry, které v sobě měly perfektní příběh, postavy a především se jednalo o jedny z mála cest na Divoký západ v herním podání. U čtvrtého pokračování jde vidět, že se tvůrci museli vydat méně mainstreamovou cestou. Podle mého názoru za to může fakt, že ... Cartel. Třetí pokračování se prostě nepovedlo a možná díky tomu vychází ... rychlá, oldschoolová a neuvěřitelně zábavná, jednoduchá, prostě návyková záležitost jako prase s podtitulem Gunslinger.

Gunslinger v sobě opět spojuje prvky série Call of Juarez. Hlavní postava Silas Greaves přichází do saloonu a začíná místním štamgastům vyprávět své příhody z mládí a že jich nemá málo! Od parťákování s Billy Kidem, přes štaci s Jessem Jamesem, až po duely s Butchem Cassidym a Sundance Kidem. To vše doplňuje návyková hratelnost v čele s jakýmsi bullet-timem, kdy nepřátelé zčervenají a zkušeností body se násobí. Strašná paráda je vykopnout dveře, hra vás automaticky zpomalí a mrtvoly na zemi jsou už jen otázkou rychlosti.

Hratelnost je u Gunslinger pravděpodobně tím nejvetším kladem. Je možno využívat jak jednotlivé revolvery, tak si je vzít obouruč. K dispozici jsou také klasické brokovnice, pušky a především pomyslná druhá metla lidstva, kulomet Gatling (hned po legendárním MG42). Variabilita misí je opět hodně široká, od klasického westernového městečka, přes saloony, močály, doly, až po jízdu na vlaku.

Gunslinger je za svou cenu překvapením, které udělá radost všem, kteří hledají nenáročnou akci s příjemnou grafikou,, tahle záležitost je navíc zábavná, motivuje ke znovuzahrání a nabízí i po pěti hodinovém příběhu další vyžití, jehož největší výzvou jsou duely na životy. Potěší i arkádové mise zrecyklované z kampaně, kdy jde jednoduše o to vystřílet parchanty, v co nejzajímavějším pořadí.

PS: Jsem rád, že je série Call of Juarez zpět, díky Techlande!

„Nejlepší hra této generace, kterou bude mít spousta budoucích her za příklad!“, dušuje se v podobném smyslu spousta recenzí.

Původní BioShock je jsem odehrál nesčetněkrát a doposud je v mých očích stále poněkud nedoceněný. Utopistický svět podmořského města skýtal neuvěřitelné množství zajímavých prvků, v čele s výpravou a vybroušenou hratelností. Ke druhému dílu jsem osobně přistupoval poněkud skepticky, jelikož jsem prostě nevěřil, že by se na první díl dalo nějak adekvátně navázat. Spletl jsem se. Od té doby jsem samozřejmě začal o velkým očekáváním vyhlížet třetí suverénní pokračování.

První krůčky v Infinite jsou vzpomenutím a blaženým zadostiučiněním všem hráčům původní hry. První krůčky na Columbii jsou ukázkou dechberoucnosti svět a podivení se, jestli je tohle opravdu možné, jestli se vám to nezdá. Vše působí tak věrohodně a to především živost světa. Do první akce se dostanete opravdu rychle, přičemž vše působí neuvěřitelně rychle a logicky. Hodně mě bavily zbraně, které jsou ve hře obsaženy ve standardním sortimentu – pistole, brokovnice, kulomety, pušky, odstřelovačky, RPGčka a několik zajímavých kousků. Celkový pocit z nich mám velmi pozitivní, už dlouho mě nebavilo si takhle zastřílet. Vše to i dobře vypadá i zní velmi dobře, zvuková stránka a UE3 stále odvádí svou práci velmi dobře, tak jak to od série máme rádi. Bohužel takové „plasmidy“ jsem prakticky nevyužíval, přišly samozřejmě vhod až ve chvílích, kdy docházela munice.

Asi největším zklamáním pro mě v Infinite je příběh. To, co působí na začátku velmi pěkně a hodně to připomíná Dishonored, mi ve výsledku přišlo jako recese na vše, co se za tu dobu událo. Vše funguje, pomyslné motorky příběhu fungují, jak mají. Jen výsledek je takový ... zbytečně matoucí, ale samozřejmě hráči vyžívající se ve všemožných odkazech na historii budou v sedmém nebi. Na mě to působilo tak, že je potřeba se za každou cenu odlišit a svým příběhem poskytnout něco zbytečně složitého a komplexního, přičemž to Infinite nemá absolutně vůbec zapotřebí.
Infinite je velká hra. Hra tak velká, že působí v některých momentech neuvěřitelně dobře, hraje se dobře. Nepřátel je mnohdy více než dost, že by se Call of Duty mohlo cítit zahanbeně. Stylem mi zase připomněl Wolfensteina a příběh se svou výpravou jako by "odkazoval" na nevlastního bratříčka, již zmiňovaný Dishonored. Všechny negativa mi pak ale stejně zapláclo posezení na židli, brnkání na kytaru a sametový hlas Elizabeth, jak zpívá malému chlapci.

V kostce: Tahle písnička je pro mě vším v Infinite!

Tales of Valor je pro mě jako druhý datadisk příjemným překvapením, i když na úkor obtížnosti, která byla skvěle vybalancovaná v předešlých dílech. Druhý datadisk se totiž nese ve značných zjednodušeních, včetně léčení vojáků. Celkově se mi ale líbila příjemná recyklace levelů, které jsou ve hře vlastně tři, ovšem zdárně obměněny a ozvláštněny. Kupříkladu v první misi jako tanková posádka, se kterou vyčístíte městečko, aby jste z něj za chvíli prchali před dotěrným nepřítelem a potřetí ... vrátíte jim to se vším všudy.

Tales of Valor mě potěšil hraním za tři strany, rychlou hratelností, s zjednodušeními je to ošemetné. Čekal jsem totiž nějakou výzvu, která se mi moc nedostávala a jedna z misí, která vypadala neuvěřitelně obtížně, nakonec byla jedna z nejzajímavějších, ale přesto z nejjednodušších. Potěšilo mě opět střídání počasí, bránění pozic a nové vlastnosti vojáků. Jako datadisk obstojné, misí je tak nějak dostatečně, ale po Opossing Fronts jsem byl asi až moc náročný! Zfouknuto jsem to totiž měl za necelých pět hodin! Tak, a kde je ta dvojka?

Jako by to bylo včera, kdy jsem samotným úžasem koukal na perfektně zpracovanou dvojku a mlaskal si blahem, jaký ten pokrok od jedničky nastal. Podobně jsem přistupoval i k suverénnímu, třetímu pokračování, ale asi si někdo řekl, že už je značka na takovém stupínku oblíbenosti, že podobných skoků není třeba.

Assassin’s Creed III mne i přesto přikoval k monitoru na více než 16 hodin čisté herní doby i s videi. Celé to od začátku působí parádně, protože jsou hráči ukazovány stále nové a zajímavé věci, včetně parádní atmosféry a doby, ve které se samotná hra odehrává. Svým způsobem hráč hraje za tři postavy, přičemž jsou dvě minulosti propojeny a pak samozřejmě za Desmonda. Hlavní hrdina Connor přesto není postavou, u které by hráč řekl "to je postava, která mě baví!" Žádná z postav mě nebavila, žádná. Ony ani ty vedlejší nemají prakticky co nabídnout, snad jedinou výjimkou je Connorův mentor. Celý příběh ovšem končí v bodě, kdy si říkáte, že chcete ještě další porci, kuchařka toho přitom přichystala málo a vám nezbyde, než se potloukat po jídelně – myšleno po herním světě s hromadou zbytečných vedlejších misí.

Příběh je u mě pravděpodobně největším zklamáním a snad ani jednička nebyla tak „hrozná“, tam byla hlavní chybou vlastnost misí. Ve trojce je to bohužel příběh, protože hratelnost stále baví, i když je to už léta stále ta samá pohádka a ovládání bylo spíše kosmeticky upraveno. Co se ale nedá hře upřít, je vynikající výprava, v čele s perfektní, hudbou a atmosférou své doby, různými udělátky a nádherně vypadající grafickou stránkou. Nových vychytávek je poměrně hodně, ale přesto jsem u většinou neměl žádnou potřebu je využít.

V kostce: AC3 je krásně vypadajícím plnohodnotným pokračováním s velmi špatným příběhem, který ač kvalitně začíná, v tom nejlepším končí. K větším pozitivům chybí pořádný hrdina s charisma, delší a nepředvídatelný příběh. Zlatá trilogie okolo Ezia Auditore z Florencie!

Sám sobě se divím, že jsem se pořádně k Battflefieldu 3 dostal teprve nedávno. Singleplayer jsem měl už možnost dohrát zhruba před rokem na Xboxu360, ale teprve na PC mě to bavilo, tak jak jsem zvyklý. Především jsem pak mohl konečně okusit dlouho vychvalovaný multiplayer a to s tím, že u předešlých dílů mě vůbec nebavil a skoro jsem jej nehrál!

Singleplayer je tak trošku nucenou součástí, protože se jedná o několikrát viděné a slyšené. Opět nějaký ruský extremista, opět američani a opět útoky po celém světě … opět hrdina, který tomu musí zabránit. Osobně se vážně divím všem vydavatelům vydávat prakticky to samé, jen v jiném grafické kabátku a s jinými postavami. Každopádně příběh u BF3 jen držen určitým tmelem a příjemně se to hraje, dokonce i s logickým odůvodněním, ne jako u konkurence. Především se mi pak líbil styl hraní, který má nejblíže asi k restartu série Medal of Honor z roku 2010, za což jsem byl rád. Protože mám raději méně chaotické a uvěřitelnější akce, než ty šílené! Hlavní postava příběhu Sgt. Blackburn mě ani tak nezajímal, všechno parádní na kampani totiž obstarávají postavy, které jsou tak trochu bokem příběhu a spíše jej doplňují, jako Hawkinsová ve stíhačce, Dima či velitel tanku Miller. Jak tvůrci sami řekli, singleplayer je pouze přípravou na multiplayer a jde to na něm vidět, vše potřebné se v něm naučíte, ale ruku na srdce, potřeba to není! * 75/100

Kooperace obsahuje šestero misí, které je zábava procházet, ovšem musíte narazit na hráče, který trošku ví, jak se akční hry hrají. Bohužel se mi povětšinou stalo, že jsem narazil na úplné poleno a tak byla celá hra postavena jen na mě, což k zážitku nepřidá, když vás kolega ani není schopný vzkřísit. Také zamrzí, že se nepřátelé objevují stále na stejných místech, ve stejných počtech, takže na několikeré hraní se kooperace stává spíše střelnicí s předem danými nepřáteli. Perfektní by bylo, kdyby se nepřátelé objevovali pokaždé jinde, přesně po vzoru SWAT4, ale to bych chtěl od takové mainstreamu asi hodně! * 60/100

Multiplayer je záležitostí, která musí vydržet hodiny a přesně to se v současné době u mě děje. Na každou bitvu se těším, jako bych si další užít nemohl. Válečná vřava v Battlefieldu je totiž někde jinde než u konkurence Call of Duty. Battlefield se snaží být autentičtější, zajímavější a především zajímavější. Ostatně vycházející DLCčka mluví za vše a zábava je všude minimálně stejná. Stejně tak se mi líbí, že hra není tak rychlá, postup na vyšší levely není tak jednoduchý a vše to je o píli a umu/skillu. Za mě se jedná o nejlepší střílečkovou záležitost po internetu! 95/100

K úžasnému pocitu z Battlefieldu pomáhá vynikající Frostbite engine, zvukové zpracování, včetně výborného soundtracku, který mohu poslouchat i samostatně. Zároveň musím po dlouhé době trošku vychválit i pocit ze střelby, který není tak jednoduchý a zaměřování na dálku také není jen o zmáčknutí spouště, za což jsem taky rád. Battlefield 3 je hrou, která díky svému obsahu a ceně obstojí na desítky, ne-li stovky hodin.

Previously on the AMC's The Walking Dead ...

Vlastně ne! Omlouvám se, ale nic tak debilního v seriálu nenajdete, hra je stupidní až na kost a jde vidět, kam Activision mířil, při tvorbě téhle hry ... na fanoušky!

Už od první chvilky se hra snaží "šokovat" protože Vás ihned někdo zastřelí, po vzoru Modern Warfare, přičemž k smrti jste museli projít nechutným koridorem a vlastně i po zbytek hry to vypadá podobně. Ne, že by hra byla koryto potoka = koridor, ale cesta je pokaždé jen jedna a pokud se budete chtít vydat někam jinam, stejně moc nepochodíte, prostě musítě udělat, co si páni vývojáři z Terminal Reality usmyslili. Kdyby hra alespoň graficky vypadala k světu, samozřejmě se najdou vyjímky v podobě obstojně vypracovaných postav, na kterých jde vidět, že si s nimi někdo skutečně tu práci dal, narozdíl od level designu, který je prostě prkenný a hravě jej strčí do kapsy i hra deset let stará.

Hra totiž zastává velmi výstřední vlastnosti, zombící jsou tupí. Pouze Vás vidí, neslyší Vaši chůzi, takže když za nimi budete tančit kankán, bude jim to jedno. Pokud se tedy netrefíte do jejich naprogramované cesty. Jak ale vystřelíte, naběhnou na Vás i zombíci, po kterých ještě před vteřinou nebylo vidu ani slechu. Survival Instinct má celkově takový móres Vám posílat zombíky do Vašich zad, i když víte, že jste všechno poctivě vyčistili. Řekl bych, že to je takový trest za troufalost se chovat ve hře mimo rámec jejich pravidel.

Co se hře upřít nedá je zasazení do apokalyptického světa, které se v několika málo případech vskutku povedlo. Stejně tak dabingové obsazení a možnost hrát hru stealth stylem. Zabíjení zombíků z bezprostředné blízkosti je občas zábava, protože munice tolik není a použítí střelných zbraní je stejně k vzteku, protože "teleportující se zombíci na místo střelby"! Bavilo mě i cestování, které ale je jen jako načítaní misí, škoda. Takových nápadů se pro tuhle hru dá použít. Proč to nemohlo být RPG s větší volností a s volbami?! Mno, jasně, to by neměl mít na starost Survival Instinct Activison.

V kostce: Hra, která potěší fanoušky a možná i u těch bude mít problém. Adaptace jdoucí ruku v ruce se seriálem, zpočátku potěší, ale pokud Vám do půl hodinky nesedne, je zbytečné ji věnovat další čas, i když je záležitostí tak na 5h.

Teprve nedávno jsem měl tu možnost se konečně zakousnout do série Company of Heroes. Po původní hře přišel standardně na řadu první datadisk, který je některými hráči vychvalován více než sama původní hra. Co se týče mého názoru, jsou si hry dosti podobné, ale na to, že je Opposing Fronts "pouhým" datadiskem, který vyšel rok po původní hře obsahuje tolik novinek, jako by se jednalo o naprosto nové pokračování.

Oproti původní hře se graficky a hratelnostně moc nemění. Zachovává si své standardy a hlavně nahazuje dvě kampaně, jak za Angličany, tak i za Němce a pohled na druhou stranu je neméně zajímavý. Popravdě mi v první části chyběla spojenecká vojska, na stranu druhou těch možností, jak okusit hru za němce moc není. Obě kampaně jsou přitom ukázkou vynikajícího výběru lokací - bitva o město Caen a německá odpověď na operaci Market Garden.

K mému překvapení je hra opravdu v některých aspektech lepší, než-li původní hra. Kampaň je přibližně stejně dlouhá, ne-li delší, graficky se hra posunula k lepšímu a nových možnostní je tolik, že se mi ani nechce věřit, že rozdíl mezi hrami je skutečně rok. Přesto tam je to něco, co mi chybí, abych dal lepší hodnocení, než původní hře. U Company of Heroes jde i přesto vidět, že tématika 2. světové války má stále co nabídnout!

V kostce: Jeden z nejlepších datadisků, jaký jsem měl možnost hrát! To jako kompliment snad stačí, nebo ne?! Ne? Tak si padejte zahrát!

Upozornění pro fanoušky prvního dílu: Šílenost zachována!

Vezměte si Borderlands, přidejte o kvantalion více zbraní, hudbu Jespera Kyda a odeberte hře tři roky rozdíl mezi pvním dílem - vyjde Vám prakticky totéž. Herně velké hry jako právě Borderlands 2 to mají totiž těžké, to i přes fakt, že to vypadá stylověji, namakaněji. Pořád prostě ve výsledku převládá pocit, že to není úplně tak druhé pokračování jako natáhlejší, hodně natáhlejší dodatek. Kromě prvních lokací, které jsou ve sněhu mě lokace nijak extra nevytrhly, v občasných případech spíše frustrovaly svou zbytečnou náročností, co se počtu nepřátel týče.

Info: smrt je drahá!

Co mě nejvíce potěšilo na druhém pokračování jsou ale především postavy, ať už zmíním návrat starých známých z prvního dílu, či úplně ty nové, které mají co do sebe a v závěru mě i zamrzelo, že nedostaly více prostoru. Stejně přistupuji k vedlejším misím, díky kterým jsem si hru prodloužil bohatě o nějakou desítku hodin a to jsem ani všechny nesplnil. Opět je to počet misí jako maskování velmi chatrného příběhu, který je vlastně poslepován pouze kapitolami a do dobrých 3/4 hry jsem ani pořádně nechápal, co se děje a proč se to děje. Herně je hra na chlup podobná jedničce, sice přihazuje několik nových nepřátel, ale nic co by mě od plnohodnotného pokračování překvapilo. Souboje s bossy jsou stále nudné a zbytečné.

Asi z předešlých řádků vypadá, že se mi hra nelíbila, nebo že mě zklamala. Nenazval bych to úplně zklamaním, jen jsem po tom všem chválení ostatních asi čekal něco silnějšího a zajímavějšího. Možná to bylo herní postavou, možná něčím jiným. Přesto jsem Borderlands 2 věnoval tolik času jako málokteré hře za poslední měsíce.

V kostce: Povedené pokračování, které potěší především hráče, kterým jednička utekla. Pokud neutekla nechte se unášet více než 30ti hodinovou záležitostí s perfektními postavami, dabingem a hratelností.

Jedna z nejmilejších postav v celé hře: Tiny Tina

Statistika

Postava: Axton
Herní level po dokončení: 34
Achievementy: 29 z 59 (49%)
Herní doba: 34 hodin

Městečko Dunwall a jeho obyvatelé. Je to zhruba měsíc, co jsem toto místo opustil. Učarovalo mi! Dlouhou dobu jsem neměl možnost hrát něco tak uvěřitelného, či v určitých směrech oldschoolového. Zpočátku sice byl problém se v Dishonored vyznat, ale stačila hodinka hraní a příběh okolo zrady Corvo Attana si mě absolutně získal.

Nevím, jestli za to může výborná výprava od mistrů svého řemesla, či možnost hrát konečně po dlouhé době něco stealth stylem, či prostě jen perfektní zkloubení vlastností, které se vysmívají moderním hrám alá "Hollywoodská akce". Dishonored si jde svou cestou (ve hře dává možnost na výběr z mnoha cest ke svému cíli!) a to je právě to, co oceňuji nejvíce.

Zpočátku hraní jsem si říkal, že jsem opět po dlouhé době zase naletěl něčemu, co je jen nafouknutá kachna, nebylo tomu tak, byl to omyl. Jak už bylo řečeno, stačila hodinka hraní, abych se do vlastností Dishonored vžil, pochopil principy a rázem se z toho stala potřeba zkoušet a vymýšlet nové možnosti a cesty. Je výborné, jak hra dokáže na začátku levelu předhodit úkol a není to jen o tom, jak se dostat k cíli a poté ho odstranit, ale také jak ho odstranit "humánně". Právě tato možnost, jak se k cíli dostat a poté se s ním vypořádat mi činila neuvěřitelnou radost. Neustálé promýšlení nových možností, zkoumání a sledování, to bude to, co mi dlouhou dobu chybělo a v podobných momentech jsem si občas vzpomněl na starší díly Hitmana.

Právě od Hitman je ale velký rozdíl, i když toho hry mají dost podobného, právě v možnosti hrát stealth. Speciální schopnosti, kterými disponuje Corvo jsou ale poměrně zajímavější. Možnost se v mžiku přesunout na danou pozici, či se převtělit do jiného tvora, ať už člověka či krysy, činí právem z Dishonored jednu z nejzajímavější her loňského roku. Trošku zamrzí snad jen předvídatelnost příběhu a některé složitější pasáže, ale i tak to jsou malé vrásky na jinak mladém čele.

O Dishonored, jeho kvalitách a perfektnosti se dá hovořit ještě hodně dlouho, další řádky jsou však skoro zbytečné, tohle se musí zahrát. Výborný zážitek! Mažte si to zahrát!

Dishonored: Credit song

Steam statistiky
Obtížnost: normální
Herní doba: 10h
Achievementy: 22/50 (44%)

Absolution ... aneb absolutní bezmoc při mém hraní pátého dílu. Hitman je pro mě herní postava numero uno a i přes fakt, že jsem se na nový díl relativně těšil, dostal jsem jen něco … něco herně zvláštního, příběhově prapodivného, technologicky příjemného, přesto Absolution filmovým zpracováním smrdí na hony! Hitman totiž nikdy nebylo zapotřebí prezentovat nikterak filmově – kromě filmového zpracování. Ale popořadě!

Série se u mě pokaždé vyznačovala osobitou hratelností, která je bohužel jaksi „pryč“. Samozřejmě rozumím, že byla potřeba se posunout dále, ale tenhle směr/styl se mě osobně – jako fanouškovi – moc nezamlouval. Stealth je víceméně pryč, až na vyjímky a to jsou asi dvě mise, které se dá splnit stylem „Silent Assassin“. Ostatní jsou buď o náhodě, jak se k cíli dostat, či o vystřílení tupých nepřátel, kteří chodí na stále ta samá místa a tak si stačí počíhat za rohem a headshotovat. Popravdě mne tohle přestalo bavit asi po nějaké čtvrté misi.

Nevím, jak u ostatních obtížnosti, ale na Hard mají nepřátelé neuvěřitelný zrak a i s převlekem se můžu stát, že vás poznají, přitom umělá inteligence celkově není na nikterak zajímavé úrovni. Převleky celkově mi přišly naprosto zbytečné a jejich používání mě spíš iritovalo, i když se našlo několik opravdu zajímavých i s odkazem na předešlé díly.

Kladem u Hitman: Absolution je bezesporu návrat hrdiny, který si dával se svým návratem poměrně na čas. Graficky se tedy jedná o posun vpřed, samozřejmě na úkor některých dalších aspektů, které provázeli Hitmanovy začátky. Předně je nutno konstatovat fakt, že na hudbě nedělal Jesper Kyd. Ne, že by to bylo nějak vidět, ale už samotný fakt poměrně zamrzí. Na druhou stranu potěší fakt, že se vrátil alespoň David Bateson jako hlas hlavního hrdiny, bez kterého si to prostě představit nedokážu.

Hitman nikdy nestál na perfektním příběhu, stačila mu jednoduchá myšlenka, kterou dokázal příkladně využít a s vynikající hratelností se jednalo o zábavu konkurující ve stealth žánru málo čemu – snad jediný konkurující je Sam Fisher.

Absolution: je graficky příjemným návratem oblíbeného zabijáka v saku a s červenou kravatou. Hratelnost je nemotivující, stejně tak jako příběh. Přesto je hrdina takový, jakého ho známe. Welcome back, 47!

Obtížnost: Hardy
Herní doba: 16h
Splněno achievementu: 33/47 (70%)

Příběh okolo této série začal standartně prvním dílem, který udělal opravdu díru do světa. Dokázal ve své době konkurovat tak věhlasným sériím jako Doom a Half-Life. Druhé pokračování přineslo zajímavé novinky, ale způsobilo spíše rozporuplný dojem. Far Cry 3 si vzalo všechny chyby a neduhy předchůdce k srdci, vrátilo tropický ostrov a nasadilo klasické zbraně dnešní doby - frenectickou akci, krásnou grafiku a záporáka tak dobře napsaného, že to snad ani už ani nešlo.

Pro milovníka akčních her, pro mě bylo Far Cry 3 jasnou volbou! Proč? Protože jsem už z většiny rádoby akcí přejeden, letošní rok nedokázal, aby zabodovalo Call of Duty nebo Medal of Honor, muselo prostě přijít něco jiného. Jedním z letošních příkladů budiž Far Cry 3.

Akční titul, který se dokáže rychle dostat pod kůži. U mě například zabodoval uvěřitelný příběh s jednoduchou myšlenkou, která je rozvrstvena o šílené tajemství ostrova. Ostrov přímo vybízí k sandboxové hratelnosti a pokud zrovna nechcete plnit hlavní mise, je možné se jen tak rozkoukávat, plnit výzvy, zabírat nepřátelská stanoviště, či jen objevovat celý svět Far Cry 3, včetně jeho fauny. Uvěřitelnost života jde na ostrově tak daleko, že se občas musíte vypravit na lov zvěře, abyste měli možnost vůbec zdárně odolávat nepřátelům lidským. Ti se dokáží poměrně kvalitně krýt, kooperovat a celkově je jejich inteligence na velmi zdařilé úrovni. S tím souvisí i zajímavě napsané postavy s vrcholnou zajímavostí Vaase. O kterém by si každý myslel, že to je boss, kterého porazíte ve finálním souboji. Tvůrci si totiž byli určitě vědomi silou jejich charakteru a tak nám ho předkládají jako odměnu za postup ve hře. Sledovat totiž jeho monology je opravdu parádní, všechna čest!

O Far Cry 3 se dá psát hodiny, pozitiv je takové množství, že pořádně nevím, kterým začít a ty hlavní jsem zmínil. Negativa se samozřejmě také najdou. Nebavilo mě například zdlouhavé cestování přes ostrov - rychlé cestování mi přijde nereálné! Nepochopil jsem fantasmagorické vsuvky, kdy bojuji s nějakou příšerou, to si mohli tvůrci nechat pro něco jiného.

Ve výsledku je Far Cry 3 výbornou střílečkou s parádní grafikou, Vaasem, uvěřitelností, kopou herní doby, krásnou hudbou (viz.)a hlavně vynikající hratelností , kterou jsem ve střílečkách už dlouho neviděl!

Stále trvá to, že nechápu, proč se série Medal of Honor přesunula do éry moderních akcí. Přesto jsem si před dvěma lety bez očekávání zasedl k reinkarnaci a tzv. restartu série. Danger Close neumí udělat hru, která by chytla, kromě několika momentů! O tom jsem se přesvědčil už u singleplayeru předešlého dílu. S Warfighterem je to přesně tak, jak jsem počítal.

Mě se totiž ani pořádně nezdá, že by za tenhle titul mohlo Danger Close. V některých momentech mi totiž přišlo, že hraji zase nějakou déčkovou hru od City Interactive, protože některé pasáže, včetně té úvodní jsou opravdu hrozné a ani po dohrání nechápu, čím jsem byl doveden do konce. Akční scény totiž postrádají jakoukoliv zajímavost a gradace příběhu je na bodu mrazu. Samozřejmě poznáte, která mise je závěrečná, ale něco, co by vás motitovala ve hraní prostě Warfighter postrádá.

I tak je ve hře několik rozporuplných pozitiv - grafika a jízda auty. V obou případech jde o to, jak se k nim hráč postaví. Frostbite 2 klasicky odvádí kvalitní práci, v některých momentech je ale hra tak nechutně hnusná, že se na to ani nedá dívat! Podobně mi do hry nejdou jízdní vlastnosti s řízením aut a desetiminutovými naháněčkami, ale je to zajímavé zpestření. Třeba na začátku mi to lehce potěšilo a říkal jsem si, že přišlo něco zajímavého po špatné první misi.

Dost mě mrzí, že se série Medal of Honor vydala tímhle směrem. Danger Close dejte na starost dětské hry, vraťte sérii kam patří a vyhoďte ty nadité hlavy co tohle dokázali schválit! Tuhle rozporuplnost už nechci vidět!

Byla doba, kdy jsem se na nové Call of Duty těšil. První díl se totiž stal mojí srdcovkou, dvojkou jsem se oháněl jen díky parádnímu singleplayeru a čtyřka nasadila v moderních akcích laťku tak vysoko, že se každoročně stále někdo snaží trumfnout tu velkolepou jízdu. Nedaří se ani na poněkolikáté té samé sérii. Marně tedy hledám slova, která bych použil u tohoto komentáře, protože se mi zdá, že se budu opět o roce hodně opakovat.

Treyarchu se opět snažil posunout hru trošku dále. Co se týče grafického zpracování, tak se jim to v některých momentech podařilo a takové obličeje vypadají opravdu přívětivě. Ostatně i několik lokací není k zahození a příjemně se na to kouká, už to nejsou ty ubohé textury, které byly vidět v předešlých dílech. Na Black Ops 2 mě opět nejvíce zaráží debilita příběhu, ve kterém jsem byl opět ztracen už během první mise a vlastně jsem ani pořádně nerozuměl tomu, proč jsem najednou na koni, na kterém si to ukrutně rychle šinu proti třem tanků. Proč jsem vlastně hrál za toho magora se sekerou, který byl nesmrtelný a obrazovka byla celá červená? Takových momentů a nepochopitelností je v Black Ops 2 víc než dost.

Co mě ovšem trošku překvapilo, že ve hře je několik miniher, asi podobně jako Duke Nukem automaty. Zde lítáte helikoptérami, ovládáte drony, a v jedné misi si zahrajete i strategii, poté zase máte neviditelný suit alá Crysis. Treyarch asi konečně narazili na tuhle sérii, protože se mi v několika případech stalo, že se jím jejich hra poměrně často inspiruje. Nevím, proč nám to sem cpou, tohle má být Call of Duty, ale jde vidět, že tahle série je už vážně na odpis. Jen škoda, že to střílení je relativně pořád zábava, jinak bych jim to už tak tři roky nežral!

Daaarkneeesss!!!

První díl komiksového ztvárnění jsem vyzkoušel už na Xboxu 360, ovšem nejednalo se - v mých očích - o nic zajímavého. O dvojce jsem tudíž neměl žádné velké mínění, ale demo na Steamu mi ukázalo, že se v jádru jedná o poměrně zajímavý počin a hra na mě působila neuvěřitelně svěže. Když se The Darkness II dostal do akce za pár kaček, byl hlavním kandidátem.

Na první pohled zaujme komiksová stylizace, která sice jde ruku v ruce se svou předlohou, ale v některých částech mi přišla lehce nevyužita, například v částech s Monkeym. Samozřejmě se nejedná o úplnou výtku, jako spíš o fakt trošku nevyužité a možná i nucené komiksovosti vůči originálu. Čím Darkness hodně vyniká je celkové ozvučení, včetně dabingu. Temnota Vás v tomto případě naprosto pohltí a cítíte ji v každém záběru, na každém kroku.

Čím ale u mě The Darkness II především boduje, je hratelnosst, která jednoduše ukazuje prostředníček všem současným střílečkám. Využítí démonických paží hru činí neuvěřitelně variabilní, návykovou a donutí Vás trošku přemýšlet nad dalšími kroky. Ono takové získání munice skrze brutální rozsekání nepřítele, či možnost házet předměty a brát si třeba štíty, hru ozvláštňuje a dává ji nový rozměr. Přesně, hratelnost pro mě byla tím bodem, který mě u The Darkness II držel, i když v závěru se to všechno trošku ohraje. Jsem s výsledným efektem spokojen.

Nebyla by to dnešní střílečka, aby nebyla možnost rozšiřovat své schopnosti díky bodům, které získáváte za co nejzajímavější zabití (headshot, rozsekání a třeba vyrvání srdcí z mrtvol). Ano, na to, jak je hra stylizována je i přesto dost brutální a těžko hledám titul, který bych dokázal k takové brutalitě přirovnat!

V kostce: The Darkness II je výbornou střílečkou se komiksovou stylizací, příběhem o mafii a moci Temnoty. Nepostrádá hromadu zajímavých nápadů, ale především netypická hratelnost a brutalita činí s druhého pokračování titul, který nemá moc konkurence. Pokud komiksy, střílení a brutalitu rádi, tak Jackie a Temnota na Vás čekají :)

Herní doba: 5h 40 minut
Obtížnost: Mobster (2 ze 4)
Steam achievementy: 17 z 50 (34%)

From Normandy after the Rhine

Za všechno vlastně může oznámení Company of Heroes 2. To mě totiž konečně přinutilo se opět ponořit do strategie, i když jsem měl CoH už dlouho v hledáčku, myslím, že tohle byl ten správný impuls! Z počátku jsem měl menší obavy ohledně letitosti hry a hlavně jsem moc nevěřil, že se to bude hrát jak novější "konkurence". Přesto mě po spuštění překvapil jednoduchý – za to bohatý – tutoriál, jenž mne provedl všemi zákoutími hry!

Každá z obsažených misí začíná opravdu povedenými filmečky, které dokáží navodit pocit druhoválečné atmosféry a ve které si nemůžete být ničím jisti, především pak následujícími vteřinami. Hra je orientována na pěchotní/výsadkářská boj, ale v pozdějších fázích hry mi dělala společnost i všemožná spojenecká technika (tanky, protitanková děla, minomety, dělostřelectvo, ...).

Nic z toho si ale nemůžete dopřát v napěchované formě, jinak než zabíráním nepřátelského, či neutrálního území, přičemž je možné generovat pouze určitý limit ovládané populace a samozřejmě k tomu mít potřebné budovy. To že po nich jde nepřítel jak moucha po hovně, snad není třeba zmiňovat! Zároveň se mi líbilo i získávání zkušeností za zabití nepřítele, zabrání teritoria, zničení děla, dokonce i za zabití mého vojáka. Za nastřádané body je možné vylepšovat pěchotní, výsadkové, či tankové jednotky. V závěrečných fázích hry, kdy musíte preferovat pouze jednu ze zmíněných se jedná poměrně o složitou volbu s nemožnosti návratu!

Potěšil mě i počet patnácti různorodých misí, každá z nich je o něčem jiném a každá mi vystačila na více než hodinku čistého hraní. Bohatě jsem si užil mnohokrát profláklé vylodění v Normandii v Den D, stejně tak i útok na továrnu raket, hlídání kopce, či nedovolit nepříteli překročit Rýn! Tvůrci v tomhle ohledu ukázali naprosto kreativitu a potěšilo mě, že vzdali hold reálným bojům!

Ohledně grafické a zvukové stránky jsem nadmíru potěšen. Grafika sice po zazoomování není zrovna dvakrát uspokojující, ale stejně jsem to zkoušel spíše ze zajímavosti. Oddáleně vypadá hra opravdu krásně a efekty vypadají možná daleko lépe, než u mnohých současných strategií, což dodává na ojedinělém zážitku. Nemohl bych dovolit nezmínit hudbu, která v některých napjatých situací podtrhuje již tak hutnou atmosféru druhoválečných bojů a hlavní motiv je prostě radost slyšet. Dovolil bych si ho dokonce přirovnat k – pro mě legendárnímu - ústřednímu motivu z Band of Brothers, což je vážně poklona!

V kostce: Pravděpodobně jedna z nejlepších druhoválečných strategií, která dle mého viděla světlo světa. Vyvážená hratelnost je podtržena neuvěřitelnou variabilitou misí a podmanivým hudebním doprovodem. Troufám si zařadit Company of Heroes na pomyslný TOP žebříček!

Herní doba: 21h
Obtížnost: Normal

Vážení tvůrci z Techlandu,
po dohrání základní kampaně Dead Island jsem byl nadšen. Váš inovativní přístup ke tvorbě vynikající žánrovky jsem ocenil mnoha pozitivními názory a nemohu jinak, ale hru doporučuji, kde se dá. V kooperaci hra dostává naprosto jiného zážitku a proto jsem se vážně těšil na dodatečný obsah v podobě kampaně plukovníka Rydera Whitea.

Rovnou se Vás tedy zeptám, tohle DLC je myšleno vážně? Chápu, že tvorba koridorové hratelnosti je velmi jednoduchá, ale zrušit prakticky všechny krásy původní hry mi přijde jako pěkná prasárna. Chtěl jsem, ale nakonec jsem zcela upustil od prozkoumávání, které mě spíše iritovalo, v první části dokonce dost s*alo! Neustále na mě nabíhaly tlupy zombie a jejich typický řev - se kterým se na mne povětšinou ženou - byl taky pryč. To ani nemluvím o naprosto zbytečném sbírání předmětů! Co jako můžu vytvořit z 50 krabic pracího prášku a třech desítek náramkových hodinek, které mi zůstali po dohrání v pomysleném batohu?!

V první části jsem byl z Vaší práce dosti zklamaný a v jedné chvíli (kdy mě zabíjela stále ta samá skupinka zombie) jsme chtěl s hraním tohoto obsahu seknout, přesto jsem ale věřil, že to nemůže být tak hrozné. V "druhé částí" jsem byl přeci jen spokojenější. Konečně jsem si mohl vychutnat pořádné střílení, jelikož bylo nábojů a vybavení konečně habaděj, i když jejich umístění bylo jak pro blbečky a nebyla o ně tudíž nouze!

Z tohoto DLC mám rozporuplné pocity, nas*alo mě, pak si reputaci trošku vylepšilo. I přesto je to ale čistý průměr, který svou tříhodinnovou délkou takové nevytrhne. To ale byla prakticky jediná věc, se kterou jsem počítal! Za to závěrečné a příjemné video jsem rád, to mě hodně navnadilo ... . I tak už žádný takový obsah nikdy nedělejte a raději se vrhněte na pokračování ... případně bych taky rád pořádný westernový Call of Juarez :)

Váš fanoušek

Lesson of Physics: Gravity is a bitch

Z portfolia Saber Interactive je Inversion mou první hrou a to i přes fakt, že se mi jejich zajímavé náměty líbí (viz. TimeShift). Přesto jsem od Inversion nic neočekával a pustil jsem se do něj především kvůli zajímavé myšlence s gravitací, která je slušně zkombinovaná – s již zmíněným – zajímavým námětem. První krůčky ve hře mi i lehce připoměli Freedom Fighters, kdy je město zmítané invazí, civilisté strachy utíkají, všechno se bortí a vy se snažíte jen přežít. Celkově vzato bych hru ale popsal jako kombinaci Gears of War (systém krytí a grafika) a Mass Effect (sci-fi námět a pozdější fáze hry).

Příběh nemá prakticky žádný potenciál hollywoodského blockbusteru, ale i tak má hodně zajímavou myšlenku, ze které se snaží vytěžit co nejvíce. Občas jsem se i přes jednoduchý příběh cítil poměrně zmatený. Může za to především retrospektivní vyprávění příběhu a pak samotný závěr (myslím ten "vysvětlující"). Oba faktory jsou sice kvalitním článkem, ale jejich vynechání by mi ani trošku nevadilo. Stejně tak je to s úkoly, které ve většině případů postrádají jakéhokoliv zajímavého významu. Hra totiž jede ve stylu "Vystřílet koridor, doběhnout k bodu, odstřelovat nepřátele z dálky, doběhnout k bodu, kde postava otevře dveře, video, souboj s bossem, video, ...".

Systém krytí zakomponovaný do hratelnosti hru poměrně zjednodušuje a z hry se tam stává "Hra na čekanou, aneb, kdo ji vystrčí dříve"! ... teda standartně by tomu tak bylo, ale v Inversion hlavní postava disponuje poměrně zajímavým zařízením a to uvádět danou oblast do stavu beztíže, takže pokud se stane, že je nepřítel schovaný, stačí ho "vyslat do vzduchu" a libově odkrádlovat. Případně pokud dojdou náboje, tak je možno pomocí zařízení "sebrat" kus zdi, barel, či dokonce auto a mrsknout jím po nepříteli – efekt je stejný, ne-li lepší než u střelných zbraní. Možná i z toho důvodu není k dispozici tolik střelných zbraní, jak jsem si původně myslel. Originálně zpracované zbraně v čele se samopalem, brokovnicí, těžkým kulometem a raketometem v pozdější fázi vystřídá pár libových future kvérů, samozřejmě nesmím opomenout smrtonosnou odstřelovačku, na kterou jsem náhodou narazil :)

Inversion i přes fakt, že obsahuje spoustu kvalitních nápadů, zajímavý námět a zažitou hratelnost se snaží obohatit o hrátky s gravitací, je prostě NUDA. Motivace pro postup příběhem je minimální a jak se hra přehoupla do "druhé části", motivace opadla snad úplně. I tak jsem se ale snažil hrou prokousat až k závěru, který je dost fantasmagorický! Hra se totiž v poslední části snaží nahazovat tolik různorodých lokací, až jsem z toho měl hlavu kolem a skoro jsem ani netušil, kde se zrovna nacházím!

V kostce: Inversion je po grafické stránce slušnou hrou, má zajímavý námět a obsahuje originální hrátky s gravitací. Bohužel hra postrádá jakýkoliv vyšší význam a ani nedokáže motivovat k postupem příběhem. Oceňuji snahu o neotřelý přístup a snahu se vymanit ze zarytých standartů. Fungovalo by to, jen by to nesměla být taková nuda!

Zombies, come to me and I'll show you something ... special :)

Rok a půl starý, mistrovský trailer na Dead Island ve mě pokaždé vyvolá pocit úzkosti, souznění a především milosrdnosti. Neexistuje přitom tolik her, u kterých byla očekávání natolik vysoká jako právě u Dead Island a ani u mě neexistuje tolik her, kterým bych dokázal prominout takové chyby, jaké mne občas postihly při hraní právě Dead Island. Naštěstí všechno zachraňuje neotřelý námět, příjemné zpracování a svým způsobem i originalita!

UPOZORNĚNÍ: PORCOVÁNÍ ZOMBIE ZPŮSOBUJE ZÁVISLOST!

Ohledně příběhu se tvůrci naopak moc nevytáhli. Struktura je víceméně taková, že … „probudil jsem se s kocovinou, jak prase. Všude samej zombík. Všichni mě chtějí zabít, občas i zfanatizovaní přeživší, jsem imunní. Takže asi jediná spása ve zdejším ráji!“ Mise přitom ani nejsou nikterak originální a je to povětšinou o tom samé – doběhnout někam, sebrat/zachránit/najít, něco/někoho a pak zase zpátky. Bonusem po cestě je hromada zombie na porážku, což je hrozná … ano, zábava :)

Zabít zombíka se přitom dá pěknou hromadou zbraní od férovky, pěkně pěstmi, přes různé trubky, pádla, mačety, sekyrky, lopaty, nožíky, nože, cihly, katany a nesmírnou radost mi udělala má první střelná zbraň v podobě šestiranného revolveru, který, jak jsem náhle zjistil, stál úplně za houby. Naštěstí ho stačilo trošku vylepšit a stal se příjemným parťákem do nepohody. Záhy byl vyměměn za 9mm, Desert Eagle, brokovnici, či útočnou pušku AK74, či M16. Střelivo je dosti nedostatkovým zbožím, proto jsem byl rád, že jsem v jedné vedlejší misi získal návod na tvorbu nábojů, které mi jejich získávání značně ulehčilo.

MacGyverovské schopnosti se totiž v Dead Islandu nezapřou a vytvořit z „obsahu odpadkového koše“ pár košér nábojů stojí určitě za zmínku. Ostatně i vylepšování všech sečných zbraní, jako mé oblíbené mačety, či sekyrky do podoby elektrizujících, hořlavých, či jedovatých mršinek, mě potěšilo. Zlepšení a účinek na nemrtvých je okamžitý, vyzkoušeno odborníky :)

Co mi občas dělalo vrásky na mém, jinak mladém, čele … byl několikrát haprující radar, který mě naváděl do míst, kam jsem se jednoduše dostat nemohl, či mě naváděl zbytečně dlouhou cestou, která byla ještě k tomu zatarasená. Párkrát ani nepotěšila umělá intelinge souputníků, kteří ingnorovali střelbu do vlastní řad, či eskort přeživších, který zavinil nějaký skript a boreček běhal stále dokola, a hledal mě. Kvůli špatnému skriptu se mi ani nepodařilo otevřít jedny dveře, přičemž jsem byl nucen restartovat checkpoint – ještě že jsou tak dobře rozmístěny a nehrozí moc velká frustrace.

Chrome Engine 5 odvádí svou práci více než dobře. Prvotní pláž a džungle vypadají přímo noblesně, až mě z té ponořující krásy občas pěkně bolely oči. Trošku horší je to s uzavřenými lokalitami, které nevypadají moc zajímavě a určitě má engine daleko větši potenciál, ale chápu, že by to asi každého nebavilo běhat pouze v exteriérech. Osobně jsem ale uzavřené lokality (např: tunely) moc v oblibě neměl, možnost taktizování je tařka nulová a hra tak trošku ztrácí na kráse, kterou se pyšní zbytek hry!

V kostce: Dead Island má několik naprosto zbytečných chyb, ale to je u tak velké hry asi už nutností. Přesto ve mě převládá pocit, že návštěva ostrova Banoi mě zase naučila něco nového a jsem za tuto "dovolenou" rád. Díky, studiu Techland!

Herní postava: Logan
Odehraný čas: 23h 21minut
Dosažený level při dohrání kampaně: 39
Splněných úkolů: 121
Uražená vzdálenost: 117.96
Prozkoumané oblasti: 95%
Splněných výzev: 37%
Úspěchy: 50%
Počet zabitých zombie: Já se vrátím ,)

Who do You voodoo, Bitch!