Painkiller se velice podobá známému Serious Samovi ve kterém šlo jen o zabití všech monster, které na vás vyběhnou a následný přesun do další lokace. Tento základ je u Painkillera stejný ale zatímco SS sází na různorodost protivníků, na jejich odlišnou taktiku, na vtipy, odlehčenou atmosféru a coop mod, Painkiller se zaměřuje na rozmanitost úrovní, originální zbraně a jakési archievementy v podobě karet jež dodávají hráči nové schopnosti. SS i P mají každý své klady i zápory a přestože mají stejnou myšlenku, dělí je od sebe celá řada věcí, takže se nedá říct, že hráč, který si oblíbil jednu hru, bude spokojený i s tou druhou.

Grafická stránka Painkillera ve své době sklízela úspěchy, ale ani dnes není nijak špatná a ti kteří neholdují na moderních hrách a nevybírají hry jen podle grafického zpracování budou spokojeni. Nečekejte žádné bombastické efekty ani jemné detaily textur. Ani s odstupem let však není Painkiller ošklivá hra.

U her tohoto typu jsou důležité prostředky k likvidaci monster, čili dostupné zbraně. Těch sice mnoho není, vlastně jen 5, ale vzhledem k tomu, že má každá minimálně dvě funkce je počet dostatečný (celkem 13 funkcí). Kromě toho jsou zbraně vysoce originální a najdete zde kousky, které u jiných FPS nemají obdoby nebo jste snad už někde viděli strojek na metání shurikenů neboli vrhacích hvězdic? :) Co se týče nepřátel tak v každé úrovni najdeme přibližně tři nové druhy, což je jistě dost, ovšem… pokud mám Painkillerovi něco vytknout pak bezpochyby běžná monstra. Jsou jich desítky druhů, avšak řada z nich má jen jeden cíl – hnát se za vámi a praštit vás. SS předvedl podstatně méně monster, ale byly mezi nimi značné rozdíly a boj s nimi byl dynamický, jelikož na každého platila trochu odlišná taktika. V Painkilleru to tak slavné není. Naštěstí se vše snaží zachránit ta různorodost. V případě bossů je to mnohem lepší, neboť se jedná o hotové obry, kteří se povětšinou nedají jen tak zastřelit. Mnohdy je zapotřebí najít nějakou fintu a též je zapotřebí umět si poradit se spoustou různých útoků, jimiž bossové disponují.

Každý Painkiller je obohacen o možnost získávání karet za určité úkoly. Je to jakási verze dnes často viděných archievementů, za kterými se hráči ženou, aniž by k tomu měli smysluplný důvod – nebo vám snad svítící obrázek k něčemu je? Karty jsou však o něčem jiném, neboť každá karta může propůjčit určitou schopnost ulehčující hru, jako například větší poškození, sběr duší na dálku, rychlost atd. V každém Painkilleru čeká za každou úroveň přesně jedna karta a tyto karty je možné nakupovat za získané zlaťáky, které se povalují všude možně po úrovních. Karty se dělí na zlaté a stříbrné, přičemž ty zlaté mají omezenou dobu trvání, kdežto ty stříbrné fungují po celou úroveň. Počet karet ovlivňuje ještě jeden faktor a to přístupnost nejvyšší obtížnosti – pro její zahrání potřebujete 23 karet.

Úrovní je 24 přičemž jsou rozděleny do 5 kapitol (na konci každé kapitoly je boss). Některé úrovně však nejsou přístupné na všechny obtížnosti, což si vynucuje opakované hraní, to pokud chcete projít opravdu vším co Painkiller nabízí. Na nejlehčí obtížnost jsou uzamčeny 3 úrovně a s každou vyšší obtížností se jedna úroveň zpřístupňuje. Abyste si zahráli všechny úrovně, musíte projít hrou minimálně dvakrát a ještě získat alespoň 23 karet. Jinými slovy znovuhratelnost je očekávána, jenže právě v tom tkví kámen úrazu. Komu se bude chtít absolvovat celou hru znovu kvůli jedné, či dvěma novým úrovním?! Mělo být možné nejprve zvolit úroveň a až poté vybrat obtížnost. Některé úrovně by hráč nemohl hrát pokud by nesáhl po vyšších obtížnostech, ale nemusel by kvůli nim hrát celou kampaň znovu. Tohle se Painkilleru moc nevyvedlo.

Rozmanitost úrovní je obrovské plus a hráč není vázán prostředím ani historickou dobou jako tomu je u naprosté většiny podobných stříleček. V Painkileru procestujete středověké hrady, pohřebiště, katedrály, orientální paláce, ale i novější místa jako je věznice, nádraží, vojenská základna, doky, mostní konstrukce a mnohé další. Závěrečné úrovně kapitol bývají mnohem menší a stylizované do jakýchsi arén ve kterých svedete souboj s bossy. Ani tyto úrovně však nejsou nezajímavé, neboť prostředí každé z nich je jedinečné a kolikrát vyloženě vražedné.

Nedílnou součástí Painkillera jsou tajné oblasti, které obvykle obsahují munici, brnění, či zlato navíc. Zatímco ve spoustě jiných her, kde jsou secrety přítomny, stačí prošmejdit každý kout, či otevřit skryté dveře, Painkiller představuje opravdovou výzvu. Drtivá většina secretů se dá získat za pomoci velmi přesného skákání a to vyžaduje nejen bedlivě sledovat okolí a pátrat po secretu, ale především vymyslet, jak se k danému secretu dostat a též se naučit svoji postavu ovládat. Může to znít divně, ale není to vůbec jednoduché. Jsou tu perličky jako například zvýšení rychlosti za pomocí řetězce skoků, anebo možnost vytvořit si pomocí jedné zbraně ‚odrazový můstek.‘ Secrety jsou tak dělané především pro poctivé hardcore hráče a nejen pro ty, co se ženou za závěrečnými titulkami a míjejí to, co dělá Painkiller Painkillerem.

Co říci závěrem? Painkiller je stará dobrá odreagovačka, která má co nabídnout i současným hráčům, kteří nepotřebují velké výbuchy, hromady scriptů a maskovanou primitivnost viděnou v dnešních FPS, které nemají daleko od nálepky ‚pro blbce.‘ Painkiller si na nic nehraje, vytahuje na hráče frenetickou akci i jednoduchý koncept a přesto dokáže pobavit.

Herní doba - cca 10 hod.