Excelence v mediokritě. Prvotřídní studie uměleckého díla 'na zakázku'. Dílo vrchovatou měrou antikorporátní, které pravděpodobně vzniklo jen protože korporát tak zadal. Tak mimořádně nemimořádná hra, že ta obyčejnost je na ní tím nejzajímavějším. 

Pamatuju, jak jsem si z jedničky pamatoval pramálo již dva týdny po dohrání. Z tohoto pokračování si hádám budu pamatovat pramálo už pozejtří, neb již při nekonečném pobíhání třetí převážně prázdnou planetou jsem marně vzpomínal, co že se to dělo na planetě první. 

Budu pamatovat ty početné nezávažné bugy, zejména v uživatelském rozhrání. UI celkově je docela solidně zpraseno (a s ovladačem glhf už jen s navigací mapou a kliknutí na to, na co fakt kliknout chcete), ale stejně nepamatuju, že by mi někdy nějaká hra tak často naprosto špatně ukazovala, kam mám jít. Nebo že by mi ve výtahu ukázala, že na konkrétní patro nemám přístup, ale stejně mě tam vyvezla - asi lze je špekulovat, jetli to byl bug UI nebo onoho výtahu.

Budu blaženě vzpomínat na ten originální přístup k obtížnosti, kdy prvních circa deset úrovní je to peklo i na normální obtížnost, v rámci kterého budete většinu času nevěřícně koukat, jak vaší kumpáni vyloženě jdou tomu výprasku naproti (a enemáci s nimi granátama úspěšně hrajou aport), aby to následně se ziskem lepších kvérů a vylepšení kumpánů sklouzlo do absurdní lehkosti i na tu těžkou. Nerad za pochodu měním obtížnost, zde jsem měnil dohromady asi pětkrát? 

Budu samo pamatovat, v jak vtipném technickém stavu to vyšlo, zejména stran nastavení stínů. To už touhle dobou zřejmě fixnuli, ale celkový performance stále odpovídá UE5 tradici, tedy od pohledu by to do toho člověk ani neřekl, ale ždíme to HW fakt fest!

Budu spokojeně vzpomínat na přestřelky. Celkový gunplay je stále dost meh, ale samotnou kinestetiku zbraní od posledně mrtě vytunili.

Nicméně už teď si nevybavím jediný silný příběhový moment či dialog. Ve svém nejlepším a nejsilnějším je writing a charakterizace postav prostě oukej, většinově je všechno ale neskutečně předvídatelné a jednotvárné. Apropos, hrál jsem za observativního profesora se solidně vybušeným Speech - Profesorské dialogové možnosti jsem z 90% ignoroval, protože jsem ze sebe nechtěl dělat takového pošuka, Observation mi v přímé gameplay krom občasného extra lootu jen dodával další vizuální UI bugy, a ten Speech cywe...jako jo, často z toho vychází uvěřitelné výměny a rozhodně to nikdy nesklouzává do spisovatelského dna Starfield kalibru, ale několikrát jsem si po úspěšném vykecání stejně řekl, jakej je to bulšit.

Co si reálně budu pamatovat po delší odlmce jest asi ve hvězdách. Hodnotím kladně, páč mě nic extra nenakrklo, a hlavně na druhé planetě se mi líbilo tak moc, že na ní jsem si ani nezoufal po nějakém véhiklu (který by ovšem těm ostatním neskutečně bodl). Bavil jsem se obstojně celých 35hod, což je stav mého tachometru po zrychlování takřka všech dialogů a failnutí + kompletní vynechání řady questů. 

Hodnotil bych ale asi jinak, kdybych do toho nešel jako klasické gamepass jednorázovky.

Populární jůtuberští hráči se svými NASA kompjůtry a standardy naladěnými na tu skutečnost, že hrajou pořád a víceméně vše dostupné, si nemůžou třetí Ňóh vynachválit. Do té míry, že někteří jej označují za easily to nejlepší, co Tým Ninja zpotvořil. A mně, jakožto někomu, kdo naprosto zbožňoval jedničku a dvojku si také stále užil, byť už u té držkoval nad nepohodlně četně a liberálně recyklovanými assety, nezbejvá než křupavě a nechápavě kroutit hlavou, páč já zřejmě hrál něco jiného. 

Já hrál PS3 looking ahh bordel, kterej si účtuje plnou za novou mapu, příběh a skiny, přičemž 70% ostatního obsahu je zas a opět čistej reuse starých assetů, včetně mobek, bossů, hudby, animací, a to všechno v tom patrně nejhorším PC portu, jakej poslední dekádu pamatuju. Mnoho z toho, co předchozí díly dělaly dobře, tu není vůbec nebo tu je znatelně zmrveno, a vesměs všechno, co předchozí díly dělaly od základu debilně, zde dosahuje zhoubných úrovní imbecility; loot systém je od začátku neskutečně otravnej, tak proč si všechno příslušné sraní neužít doslova dvojnásob, neb se tu separátně buildí dva styly? A proč si to všechno neužít 976krát zdlouhavěji, když tu někdejší snadné přehledné meníčko vystřídala celá hub lokace, a tak místo pár scrollů a kliknutí musím přeběhnout celý jezero, abych se dostal od kovářky k transmogu, žeo!

Souboják prošel 50% obřízkou. Totiž ano, nově můžeme skákat, a jelikož se ze 70% utkáváme s těmi stejnými enemáky, kteří v předchozích dílech s žádným skákáním žádné trable neměly, a bobek přepracovanej Tým NINDŽÁ prostě neměl energii jim aspoň zrobit nové útoky a defenzivní možnosti, tak už jen tím jednoduchým skákáním té jejich už tak polorozbité AI dočista zauzlíte mozkové tuky a oni se ve finále tak zmůžou jen na tu smrt. Nicméně půlka všech zbraní ztratila svou někdejší hloubku, protože půlku zbraní dedikovali exkluzivně ninja stylu, a v ninja stylu Nioh 3 není Nioh. V ninja stylu neexistuje ki pulse, přepínání postojů, a ani mnohé staré ninja srandy, neb na ninjutsu tu jsou jen tři sloty a víc ani ťuk. Omnyo magie, která mívala svůj celej skill strom, nyní má velký hovno v podobě RNG sběru/dokupování dušiček a z těch čerpaných konkrétních kouzel. Kolem toho se dá postava dále upravovat skilly nalezenými ve světě, a jelikož tu máme tu nejbezvadnější novinku v podobě openfield světa, tak právě kolem lovu lítajících fretek a nahánění tlustých koťat je samo koncipován sběr skillpointů, protože proč bych prosatana snad chtěl postavu a její dovednosti vylepšovat aktivním využíváním oných dovedností, když ve hře, která od nepaměti dělá skvěle jen combat, můžu mrdat boje a běhat za plyšáky, žeo!

Sranda je, že i tak je to až děsivě zábavný a návykový, takže navzdory mému prskání na monitor jsem to stejně šluknul během jednoho týdne. Mohli bychom si střihnout filozofickou přestřelku a debatovat o tom, jaké hodnocení si hra zaslouží, když to nejdůležitější pořád dělá na výbornou. Ale na to vám jebu, 6.5/10 a řekl bych, že jsem furt hodně hodnej, protože ten technický stav je nefalšovaně katastrofický, a ta míra recyklace assetů naprosto absurdní.

Silent Hill femme je o ženskosti, a to relativně podobně i velmi odlišně oproti dílu třetímu. Lví podíl na oné odlišnosti nese neotřelé zasazení do japonských šedesátek a příslušné obutí lodiček jedné tamní studentky. A to, jak konkrétně tu jsou některé vzniknuvší motivy koumány, je s přehledem to nejlepší a nejzajímavější na celé hře - samozřejmostí jsou domluvená manželství, skryté žárlivé nenávisti, dobové zacházení s ženami jako s majetkem, a samo i razantní rebelské odmítání společenských očekávání, které se mnou rezonovalo nejvíc. 

Zdaleka nejsilnějším motivem hry je ale krize identity. A ne, nemyslím tu hlavní hrdinky, která by nejradši byla opačného pohlaví, nýbrž tu samotné hry. Na opuštění amerického maloměsta jsem se za ty měsíce a roky čekání psychicky připravil, nicméně nic mě nemohlo připravit i na tu totální rezignaci na někdejší stěžejní pilíře estetiky a atmosféry. Od Tichého Kopce si v základu slibuju melancholií podbarvený hnus, špínu, dezolátní izolaci, nepředvídatelné přechody do otherworldu a následnou touhu z něj zase co nejrychleji zdrhnout. Tady eFko je oproti tomuto ideálu ovšem pocitově pouhým simulátorem turistiky jednou veskrze obyčejnou vesničkou za nepřejícího šerého počasí, v rámci které se díky zvolené šablonovité dějové struktuře naopak velmi předvídatelně přechází do veskrze obyčejného nočního chrámu. A nikdy se nikde neděje nic, od čeho bych cítil instinktivní potřebu zdrhat.

Na což se váže ta nejkrizovější z místních krizí identity - eFko není survival horror. Ano, celá série je proslulá nepohodlnými, jaxitaxi nedomrlými souboji, kterým bylo většinou nejlepší se vyhnout. Jenomže zde je velmi často nemožné se soubojům vyhnout, a aby taky ne - musíme si přeci navýsost užít ten vynikající systém, který pro nás tvůrci ukuchtili! Systém, který v jádru stojí na tom samém nepohodlném nedomrlém základu, ale tentokrát má na sobě navíc nabalen tucet ohavných zbytečných vrstev, protože od posledně nabyly na popularitě soulsovky. Takže tu máme enemy lock, zoufale omezenou staminu, kytičkový metr příčetnosti na nabíjení spešl Focus útoků, přísně časované perfektní úskoky kompletní se směšným vžůům zpomalením času (a o tom, jak ta drobná školačka i u obyčejného úskoku rapidně škubne šest metrů do strany, nemluvě), ještě přísněji časované protiútoky dostupné jen u konkrétních vybraných útoků nepřátel, úsměvně nízkou durabilitu zbraní (a ano, softlocky, v podobě rozbitých zbraní zatímco nemám žádný vercajk na opravu a v nejbližším okolí se žádná další volná sekera nebo kladivo neválí, jsou rozkošnou realitou jakbysmet) a naprosto příšernou itemizaci, kdy svůj ultra omezený inventář zaplním pěti druhy žrádla, některé z nichž trochu doplní hp i kytičky, některé jen jedno, některé jen staminu, a některé se navíc dají obětovat u bonfiru (protože samozřejmě že je tu i zvedání statů), pak konečně najdu vercajk na opravu zbraně, ale nemám na něj místo, tak vyhodím nějaké léčivo, dlouho jsem stejně neměl potřebu se léčit, a hned na to vlezu do takové bitevní vřavy, že se pomaly nemám čím léčit ani čím bojovat. A to všechno jen abych vzal obludu přes palu trubkou ve výsledku úplně stejně, jako ve starých dílech. 

Nu a to, jak je eFko velmi primitivní akční hrou, se krásně kříží s mou vlastní krizí identity, konkrétně tou hráčskou. Letos jsem si užil solidní pauzu od hraní, jen abych tu pak seděl a ve hře za 80 éček zas a opět žasnul nad tím, že nemůžu s hrdinkou překročit půlmetrovej potůček a musím místo toho oběhnout čtvrtku vesnice. Nemůžu přelézt metrovej dřevěnej plot, přestože jsem před chvílí vyšplhal metr a půl na betonovou zeď, místo toho musím prokličkovat uličky za barákem jak Jágr, abych se dostal na druhou stranu onoho plotu. Během toho všeho samo každé stéblo trávy dokonale statické, vítr tehdy asi ještě neexistoval nebo co, ale můžu být rád, aspoň pro jednou nenáročná UE5 hra lol. A že nejtěžší hádanka je hned zkraje hry, zatímco ty ke konci mají tendenci být trapně snadné, to jistě není jen designérský fail, to se jistě narativně váže na psychózu hlavní postavy.

Ne, pokud to budete hrát, mějte se rádi a dejte si to na nejnižší obtížnost, a ideálně počkejte na razantní slevu. V rámci příběhu je hra poměrně bohatá na velmi silné momenty a solidní konečné vyznění, zbytek je za trest.

Audiovizuálně nádherná, pohlcujícně atmosférická, naprosto zbytečně nasírací a přebytečně sadistická. Taková pro mě byla Silksong jakožto někoho, kdo první HK nehrál a ze svých někdejších hráčsky masochistických choutek spíš už odrostl.

Prvních 20 hodin jsem zcela hltal to, jak opravdu secret byly zdejší secrety, jak mechanicky jednoduché poskakování i bojování mělo zdánlivě neomezený skill strop a tak jsem se nesrovnatelně více zlepšoval já sám, nežli avatar v podobě Hornet. Během dalších 20 hodin jsem si velmi ukrutně ale už nepotykal s tím, že obdobně tajnůstkářsky se tu naložilo i se základními mechanikami, a tak až po dohrání mi random jůtuber vysvětlil, že všechny erby vlastně měli nějakou pasivní vlastnost, a až na posledních 5 hodin jsem získal razantní zlepšovák v podobě neméně random zjištění někde online, že Taunt zvedá poměrně razantně dmg (což hra komunikuje, ale jen v nastavení ovládání klávesnice; na layoutu ovladače Taunt ani není, natož sebemenší zmínka, že je to užitečné i na víc než jen aggro. Tak nevím, či jen masivní oversight, nebo kryptický design á la "když to ti blázni chcou hrát na klávesnici, řekneme jim o funkci, kterou ti normální s ovladačem nebudou potřebovat").

Desítky hodin je to nesmírně návyková hra. Taky je to ale hra plná mých zbožňovaných nekonzistencí (hlavní quest a některé vybrané vedlejší vám hra +-x: na mapě ukáže, většinu vedlejších ale samozřejmě hledej šmudlo, často na základě totálně nicneříkajícího zvratku; některé filmečky lze přeskočit, některé ne, a nedává to žádnej smysl), zmrveného balancu na úkor striktní narativní věrnosti (totiž, vono dává perfektní smysl, že tu naprosto všechno od vercajku přes fast travel až po lavičky na základní blbej checkpoint stojí love, a že love je kurevsky pomálu, ale fakt mám chválit world design mrdající game design?), naprosto nepochopitelných dyzajnérských pšouků (abych sám sebe viděl na mapě, musím mít v erbu zaraženej kompas, a jakmile někde naberu novej erb, hra mi ho automaticky equipne, takže v tu ránu nemám jediný tool vč. kompasu, a dokud nepřistanu zádel na blízkou lavičku, tak s tím nic neudělám, opravdu tleskám, bravurní systém a ten nejlepší tlumič radosti z nálezu něčeho nového, jaký jsem dost možná kdy zažil), čiré tvůrčí arogance (pakliže si dáte i třetí akt a co možná nejkompletnější průchod, hra vám narve do zorničky prosím pěkně DVAKRÁT nepřeskočitelné závěrečné titulky), a samo ve finále i dost úmorné zpomalení tempa.

Většinově jsem se ale bavil velmi dobře a je to fakt krásný. Ale co jsem tak letmo zaregistroval, s tím prvním HK bych byl udělal líp. A takhle po Silksong na něj asi nikdy chuť nedostanu.

Kudrlinka Mentalista s hlasem Adama Jensena v ponču se drze vetře do karanténou střežené, občanskou válkou zdrcené rodné země, aby v ní z jedné třetiny kácel spermatické silenthillovské stvůrky, z druhé třetiny prokecával každého jednotlivého žijícího člověka a některým z nich pak dělal pošťáka, a třetí třetiny řešil hádanky a rébusy, mnohé z nichž ho opakovaně vemou na túru hned několika regiony.

Začnu tím nejlepším - náturu takové běžné občanské války hra vyobrazuje nádherně brutálně a bez kompromisů, včetně umírajících miminek, nelidských zvěrstev konaných i na těch nejmenších a nejnevinnějších, a to všechno bez patosu, naopak s vyzdvihnutím té reality, že to pro tyto postavy je navyklá realita, a nijak tomu neubližují poměrně časté příklony k ryzím klišé ani - ty už naštěstí raritní - razantní tónové odklony, např. v podobě rádoby cool finišerů či připomínek, že se všechno vlastně odehrává v rámci vyprávění kudrlinkovic příběhu final bossovi všech třetích brad. Obdobně bez skrupulí je to i většinově napsáno, a tak si mimo jiné četně užijete tu čirou cynickou dehumanizaci 'těch druhých' v rámci válečné propagandy, hezky na obou stranách. Příslušné dobré skutky, které tu slouží jako jedna z kategorií vedlejších questů, lze failnout už jen tím, že na ně hráč příliš dlouho sere, a to mne upřímně tížilo nejen kvůli ztrátě věcných odměn. 

Což mě přivádí k tomu nejhoršímu - souboje a obligátní buildy to vůbec nemělo mít. Přistoupím k věci s nuancí a rovně zhejtím dva protichůdné tábory hráčů a recenzentů, kteří se ke hře už vyjádřili: Ne, opravdu to není soulslike jen protože si tu člověk hlídá staminu, může se locknout na nepřítele, a v rámci defenzívy se obrací takřka exkluzivně na uskakování a deflektování útoků. Zároveň je ale pošetilé tvrdit, že to se soulsy nemá společného nic, a že je to přinejlepším jakási obecná akční hra. Jako taková by totiž jistě nabídla více než pět zoufalých typů nepřátel na čtyři zbraně s jediným neměnným movesetem, v čemž sice figurují čtyři rozdílné druhy poškození, ale krom jiné barvy rozdíl nepředstavují reálně žádný. Za všechny neshody se tedy alespoň s většinou dosavadních ohlasů shoduji na tom, že souboje jsou nedomrlé, nezáživné, a tak nějak navíc, čemuž moc nepomáhá ani ta většinově přitroublá, mrtě nevyvážená obtížnost, v rámci které už kdesi od čtvrtky hry až do poslední zóny je možné už tak snadné souboje zhola trivializovat skrze oné buildy a zajistit si třeba neomezené nepřetržité léčení. Jo a, ten kdo uslyší 'soulsovka' a začne se těšit na výživné bosse, bude zklamán ze všech nejvíc.

Protože to prostě soulsovka není - je to explorativní adventura s na sílu přicpanými boji. Gró hry se točí kolem té nejrozmasírovanější marketingové hlášky - hledejte cestu a pátrejte po cíli zcela bez mapy, ukazatelů, či jiného držení za ruku. A vskutku, vesměs tradiční rozumně rozměrově řešené dungeony zde střídají obrovské semi-openworld placky, na kterých se řeší hádanky, jejichž vodítka jsou rozeseta často i napříč jinými lokacemi. Některá vodítka hra dobrosrdečně samovolně zaznamená do datapadu, jiná vás nechá hledat zcela naslepo. A i v tom datapadu to většinou je natolik vágní, že pokud si prostě nebudete dělat vlastní poznámky a screenshoty, tak budete bez gůglu v hajzlu. Jako když musíte rozlousknout heslo ke kompu jistého pána, najdete jeho šrajtofli, v té poznámka o roku korunovace jistého krála, po celé mapě jsou všemožné obrazy s různými roky, já si naštěstí dělal screeny a snadno jsem rok našel. Jenže tam to nekončilo, pokračovalo to přes další odkazy na místní umění až po zdánlivě random zmínku nějaké ženské o tom, že ten pán mumlal něco o zpátečním chodu času, takže výsledné číslo vlastně musí být obráceně. A to nebyla nějaká vedlejší aktivita, nýbrž hlavní mise. 

Jenže zatímco mnohé zdejší rébusy vskutku nabízí nebývalou porci triumfální rozkoše a samolibých pocitů o vlastním intelektu, je tu i hafo absolutně zbytečných nasíraků, kdy vás po x hodinách konečné řešení neposune v ději ani neodmění něčím užitečným, ale třeba jen novou kšiltovkou. A to, že tu nikde není žádná mapa, taky není úplně pravda - jednu člověk nafasuje docela brzy a ta je naprosto zbytečná, a další pak nafasuje v nouzi a ta je cíleně matoucí. A debaty o tom, kterak je to imerzivní a smysldávající v retroscifárně odehrávající se v devadesátkách, mi přijdou poměrně mimo mísu, když tu máme striktně futuristický turbodron schopný i zhola nemožného, jen ne toho třeba uložit do datapadu to, co oskenuje, abych si to nemusel furt fotit sám. Nějaké základní zmapování lokace by zrovna ten zdejší dron měl taky zvládnout jak nic. A proč se od checkpointů můžu teleportovat ke káře, ale už ne nikam jinam? Abych v tom prostě naběhal o bajvoko 300km víc, než bych musel, a herní dobu natáhl na necelých 30hod místo těch +-20, které by tomu slušely víc. O imerzi tady nikomu nešlo, kdyby jo, tak by si přinejmenším odpustili ty směšné finišery. 

Ale atmosféru to holt jo má pohlcující a konkrétně na mě to žánrové lečo fungovalo dosti. To, že technologicky je to klasický UE5 chrchel, s level designem otrocky poddaným mé milované kriplozofii "hlavní hrdina je mrštný zabiják, ale mimo souboje nezvedne nohu do výšky vlastního kolene, a ještě běhá po světě, ve kterém je dřevo z oceli", ji vlastně nikterak neubírá na síle ani kráse. Navíc nad vizuály tady prim hraje audio a hudba, a ty jsou naprosto znamenité. Nicméně nezávidím hráči, který na to bude mít čas sotva pár hodin týdně, a před každou druhou seancí zapomene většinu rozřešených věcí. Je to rozhodně hra vhodnější na nižší množství delších sešns.

Navzdory kritice jsem si počas celého hraní byl jistý osmičkou, protože pozitiva natolik válcovala negativa. Jenže pak přišla kreativně zbankrotovaná poslední zóna a po ní ten nejzbrklejší a dějově nejtrapnější konec, jakého jsem se mohl dočkat. Ten konec skoro ani nestihl baitnout sequel, natož uspokojivě uzavřít dosavadní děj. Pokud budete hrát, silně doporučuji nastavit se na režim požitku ze samotné cesty, ne jejího cíle. Poměrně dost jsem toho minul a kdyby to mělo NG+, byl bych si jist, že právě až v něm by se to všechno mělo skrývat. Ale nemá, takže to mi zřejmě zůstane největší záhadou.

To si takhle Jaryn střihnul Khazana, který ho přesdvědčil, že navzdory domněnkám se mu žánr stále ještě docela nezajedl (byť zrovna ten je víc další niohlike než soulslike), a následně hvězdnou žiletku, která mu zase připomněla, že gooner bait nemusí nezbytně být herně laciný a nedotažený. I dorazila gooner bait soulslike Vučenk, Jaryna v několika úvodních hodinách nadchla, ale ještě před půlkou ho začla tak srát, že dohrání bylo otázkou dohromady čtyř rageodinstalací a nekonečného vyhlížení relevantních patchů (ke dnešnímu dni stále žádný relevantní nedorazil).

Nadchla vizuální prezentací, která vévodí takové specifické, specificky návykové atmosféře, jakou reálně z ničeho ani nepamatuju. V tomto světě se mi líbilo natolik, že mi těch prvních dobrých pět hodin opravdu vůbec nevadilo všechno to, co mi vadit záhy začalo velmi intenzivně (k tomu v dalším odstavci). Ozaj všechna čest, takto ladné smooth animace (a ne, opravdu nemluvím o tom, jak Vučenk při běhu houpe prdelí) mám dojem v žánru ještě nebyly. Tak samo jsem nikdy neviděl přesvědčivější sníh. Ve své mechanické podstatě souboje nevybočují ze standardu - uhýbání a čekání na příležitost protiútoku - ale s těmito animacemi a systémem dobíjení many perfektně časovanými úskoky je toto nejblíž, kdy se jaká akční hra dostala k doslovnému bojovému tanci. Dokud motor novoty běží, je tu toho hafo z čeho a nad čím žasnout. 

Satanužel to je poměrně slabej motor. Nečekal bych od debutu nevelkého studia zrovna osmilitrovou W16, ale toto připomíná přinejlepším 1.2 HTP. Původní radost ze spletitého level designu je ta tam, jakmile si člověk nadšeně po půlhodince běhu bez bonfiru otevře 'zkratku', za kterou se ale dalších pět minut musí orientovat, než si fakt vzpomene, kde že to je, a následně další dvě minuty běžet k onomu nejbližšímu bonfiru (a doufat, že přežije obra s dělem na úzkých schodech, samozřejmě). Obecně se Vučenčice může chlubit těmi nejdelšími runbacky od dědy žánru, a to i čistě na metry, i bez ohledu na ten nejpomalejší sprint v herní historii (to jistě aby si hráč mohl lépe vychutnat ono natřepávání zádele; stejně jako není náhodou, že čím víc tanga, tím lepší staty...seriózně jsem nečekal, že to bude baitit víc, než Evča, ale ta aspoň na ty oblečky žádné staty nevázala, takže tu si člověk fakt svlíkal zcela dle chuti. A jo, ok, je tu transmog, můžu nasadit tanga a hodit jim vzhled kalhot, ale stejně je v tom ten design choice dost zřetelnej).

A pak, v necelé půlce hry, člověk narazí na bosse, který je dostatečně obtížný i s parry, ale bez parry si legitimně neumím představit, že to nový hráč má jak zvládnout. Co jsem dělal při prvním hraní? Jel to na kombo sekery a kopí a ostatní zbraně jsem vesele ignoroval, v tom hloupém domnění, že hraju takovou tu hru na buildy, kde si celou hru ten jeden build buildím a všechno s ním nějak zvládnu. Jenže Vučenk je hra na buildy, kde naopak hráč ty buildy cíleně má střídat. Mohlo mi to dojít, když jsem viděl fog of war ve skill stromu a jen omezeně jsem se mohl tak dopředu podívat, jaké skilly se schovávají jakým směrem, a že respec je tu vždy grátis dostupný. Nedává mi pak ale moc smysl to, že na ten guláš kozumin člověk dostane jen čtyři použitelné sloty a loadout presety nastavovat nelze. Viz první rageuninstall.

Nedalo mi to a začal jsem pak znovu s dlouhým mečem a oným parry. Pochopitelně parry nefunguje na všechno, kdyby fungovala, nebyl by sebemenší důvod kdykoliv tasit jinou zbraň. Přesto jsem zákysového bosse pokořil a mohl vesele pokračovat, nicméně toto veselí mě rapidně opustilo a už se nikdy nevrátilo. Až do konce mě táhlo to samé, z čeho jsem hned po spuštění padl na prdel; vizuálně a artisticky jsou ty lokace prostě absolutní špička. Tu a tam se to dokonce umí schopně smíchat s hudbou, zvukem, nahodile dobře nastaveným buildem, a rozumně poštelovaným bossem k tak nádherné, epické bitvě, že z toho ty záblesky čiré brilance vyloženě stříkaj. Mnohem více jsem si ale všímal zvuků naopak zhola chybějících, jako když jsem vysoko na střeše opatrně likvidoval plesňáky, kteří už jen svou přítomností buší instakill status, a někde z dáli za nimi na mě souběžně nějaká jitrnica posílala pomaloučké výbušné projektily, které prostě jinak než okem nebylo možné zaregistrovat. V mém případě většinou tak šikovně, že jsem na tom jednom a samém místě byl z té střechy odjebnut čtyřikrát po sobě (po čemž samo následoval další rageuninstall). Také mám v paměti mnohem čerstvěji takové bosse, kteří zdánlivě nikdy svůj útok nepozastaví, a jejich porážka v mém případě byla právě tak otázka štěstí jako zcela random přehazování skillů a equipu, jestli náhodou to tak či onak půjde líp. A ze všeho nejvíc beztak za pár týdnů budu blaženě vzpomínat na to, jak jsem si po druhém Stalkerovi dal tu dost možná druhou nejhůře optimalizovanou UE5 hru.

Takže vlastně z hlediska neduhů soulslikes naprostá klasika - mechanická překombinovanost protože 'to musíme udělat jinak' (a to jsem nenapsal ani písmeno o Madness, tpč) v kombinaci se stále neutichající misí 'musíme to mít těžší a otravnější'. A jo, ta správná cílová kategorie masochistů si na své rozhodně přijde. Mezi ně ale opravdu nepatřím. A ukázalo se, že se mi žánr vlastně vůbec nezajedl - jen jsem mezi ně nepatřil nikdy. Na rozdíl od mnoha vrstevníků to ale taky má svý kouzlo a tvůrce, kteří od druhého dne po vydání, ako to tak vyzerá, hráče poslouchají a balancující patche minimálně plánujou. Takže na rozdíl od oněch vrstevníků nevylučuju, že to někdy rád zkusím znovu.

"Lidské bytosti zřídka žijí dostatečně dlouho na to, aby viděly důsledky svých chyb. A proto, když jsou lidé konfrontováni s jakoukoli situací, vidí ji skrze závoj své vlastní smrtelnosti. Dosahovat, postupovat, vystupovat... lidé jsou neustále hnáni stínem vlastní smrti. Tento strach bohužel zatemňuje jejich úsudek, umrtvuje jejich smysl pro dobro a zlo. Lidé v prvé řadě jednají, až pak myslí, a cítí až nakonec." 

Je naprosto k nezaplacení zahrát si starší RPG vykopávku krátce po nějaké moderní atrapě. Takovou, kterou nějaké hráčské pohodlí absolutně nezajímá, protože to jediné, čím se zaobírá, je poskytnutí co možná nejbohatšího roleplay zážitku. A vskutku, Arcanum může mezi svými skutečnými vrstevníky snadno zapadnout - není tak přepychově napsaná, balanc v ní neexistuje žádný, ukrutně šeredná musela být i v době vydání - ale co do herních možností těžko hledat opravdovou konkurenci.

Je záhodno hru hned do začátku pohřbít všemožnými patchi a mody, neb i pak jde o polorozbitého žigulíka, ale aspoň mu jakž takž fungujou všechny pedály. A pak velmi silně doporučuji replikovat můj styl - zkusit to hrát naprosto poctivě a bez googlení, ideálně za přitroublého zlobra, který i realtime souboje zvládá levou zadní. A pak, po nevyhnutelném nárazu do proverbiální zdi, začít od začátku za diplomata a k úspěšnému cíli se už jen prokecat, a rovnou s googlem při ruce. A to ideálně tak, že coby reinkarnace dávného božstva v tomto viktoriánském Tolkienovi, jenž obdržel požehnání od otce všech pohanských bohů, jako jediný unikl nejlepší vražedné organizaci na světě, vyvrácením válek zachránil tisíce lidí, ale po zničení bájných zlých artefaktů a záchraně mnoha měst zachránil i svět samotný, stejně nemá jak zvítězit proti gnómským konspiracím, muhehe. 

V málokteré hře máte možnost stát se svědomitě členem královské gardy, jen abyste si ochranu posléze rozmysleli a využili svého nového postavení k lehkému přístupu a následné královraždě. Což ale dá rozum ve hře, která na sto procent naplňuje ten základní památný příslib možnosti buď naprosto všechny zabít, nebo neublížit ani mravenci, nebo cokoliv mezi. A činit tak skrz magii staronové technologie, nebo skutečnou magii, nebo vlastní bicáky, nebo, opět, cokoliv mezi. Přesto opravdu nejsilněji doporučuju razit cestu diplomacie, anžto jestli ta hra dělá něco nesporně lépe, než potenciální konkurenti, tak jsou to právě přesvědčovací systémy. Už tak si u moderních her zoufám, jak trapně toto bývá zpracováno, ale po Arcanu budu potřebovat další minimálně půlroční pauzu, než vůbec nějaké moderní RPG zapnu. 

A je jen dobře, že to v něčem i legitimně vyniká, i po 23 letech bez nostalmonokla, poněvadž mnoho věcí tu neméně legitimně fakt smrdí. Ano, hra disponuje desítkami potenciálních kumpánů, mnozí z nichž budou mít velmi specifické podmínky k připojení se do grupy, nicméně skutečně obsáhlí a propracovaní jsou tu tak...tři? Apropos, ano, mnoho vedlejších questů je obdobně vázáno velmi specifickými volbami, které jsou dokonce občas i specificky časovány, ale opět, dosti často jde o naprosto irelevantní balast, který hráče moc neodmění ani věcně, kór v druhé půlce hry. Souboje, ať už rýltajmové či tahové, smrdí bez ohledu na build, a není lepší taktiky než si zajistit zdejšího turbočokla a toho nechávat bitvy vyhrát za vás. A zdaleka nejsmrdutější tu je ten user interface, kterej až do konce vskutku evokuje toho samýho žigulíka.

Ale 10% nahoru, protože už jen atmosféra to bezpečně válcuje a drží až do finiše. Atmosféra, kterou vedle kvalitního writingu tvoří především naprosto dokonalá hudba. Začtěte se, zaposlouchejte se, uvolněte uzdu své kreativitě, když už vám to pro jednou hra vítavě umožňuje, a na beton vás nasíráky srát přestanou.

Jednoho krásného dne dojde i na Elementární Zlo a já konečně budu mít trojku Troiky za sebou.  

"Vypadá to, že máte pravdu, příteli. Vskutku jste kompletní imbecil."

Po neskromném výšlapu se přede mnou rozléhá lákavý kaňon. Pluju dolů s polorozbitým digištítem a razím na průzkum blízké jeskyně. Vesele ignoruju přítomné strážné, kteří na mě štěkají ňákési nesmysly, a svědomitě se v jeskyni vydávám na další polofunkční šplh. Cestou lootím řadu beden, pouštím dolů žebřík, abych to zpátky měl snadnější, kdybych někde zahučel zpátky dolů (což jsem vskutku zahučel), a nakonec úspěšně dosahuji vrcholku a vylejzám tak akorát při východu slunce. Vrcholek samotný je ale vesměs prázdný, tak znovu tasím digištít a plachtím zpátky dolů, tentokrát směrem k blízkému questu. Ten mě posílá znovu do té samé jeskyně (nemohu zmínit, že jsem ji již navštívil), kterou zadavatel popisuje jako 'velmi obtížnou' (není), nějaké hovado mi tam ovšem opět žebřík srolovalo zpátky nahoru (ale bedny lootem samo znovu nenaplnilo), a vrcholek tentokrát nějakým kouzlem jest okupován solidní skvadrou robotů, které tam během těch 10 minut od mé poslední návštěvy asi dropl nějaký cauldronský mrak.

Matné vzpomínky na díl první jsem si osvěžil opětovným přečtením svého komentu, který jsem uzavíral fundamentálním nepochopením, proč to prosatana vůbec musel být open world se skill stromy a side questy. Zde díl druhý toto nepochopení jen potvrdil a následně ještě prohloubil, neb skill stromy soudruzi značně obohatili a vedlejší obsah přeleštili do takové podoby, ve které to z hlediska škály a cinematického zpracování dokonale souzní s obsahem hlavním, ergo natřepává to svou neandrtálskou sukni s příslibem opravdu vytříbeného, mrtě drahého pseudoRPG. Jenže pod sukní je plastová barbína, nikde žádné hloubky, svět a jeho obyvatelstvo jest striktně nereaktivní, na oko větvené dialogy jsou zas a opět úplně k hovnu, jelikož opět všechno samozřejmě zákonitě musí mít jedinou možnou trasu (a to minimálně jednou hra navoko týzuje dosti agresivně, že hráči dá možnost nějaké zásadní volby), a volný průzkum těch oku vskutku nenažraně lahodících lokací je v podstatě trestán, protože pravděpodobně tam hráče někdy veme quest a bude se ho pokoušet přesvědčit, že tam ještě nebyl.

Abych si zvětšil baťůžek na lektvary všeho druhu, potřebuju kapří kůži a kost konkrétně velkorohé ovce. Abych mohl u sebe mít o dvě léčivé bylinky navíc, to už ovšem chce tři skillpointy. Už u jedničky jsem na crafting a obtíže s ním spojené pyskoval, jsem tedy moc rád, že zde tvůrci potvrdili striktní umělecký záměr - grind za vylepšováním vercajku prostě musí být co možná největší, po bližším přezkoumání zhola nesmyslná pruda, které pod postelí opět dělá společnost ten stejnej RNG bubák, díky kterému je sehnání jedné konkrétní legendární součástky - kterou potřebuju jen na jednu jedinou věc z nějakých třiceti - otázka x hodin. Taky jsem tehdá pyskoval na fakt, že dlouhej kotrmelec ti šašci taky šoupli do skillstromu, nečekal bych ovšem, že pro pokračování ho vymažou úplně. A že místo lepšího uskakování se pokusí obohatit máchaní kopím jakože kombíčky, které ale bude v lecčem doprovázet ten stejně kreténskej input design, který doprovází vše ostatní. Protože není větší moderní herní rozkoše, než něco sbírat zmáčknutím jednoho čudla, něco jiného podržením onoho čudla, a něco dokonce podržením dvou různých čudel po sobě, m m m!

Návrat hororového craftingu v kombinaci s těžkopádnějšími souboji mne po nějakých 25 hodinách přesvědčil, abych se to přestal pokoušet hrát stejně poctivě, jako jedničku, a tak jsem z hard přešel na nejlehčí obtížnost. A voilà, po této změně mě už mohl volně srát jen ten extrémně neučesaný platforming, v rámci kterého jsem za celých 50+ hodin nenabyl sebemenší jistoty, kdy to po mně chce jen držet směrovou páčku a kdy naopak dodatečně mačkat skok, anžto někdy jen směr Aloy posune o metr a půl dál, jindy musím zmáčknout skok aby se borka posunula o 20cm. I v mých jinak velmi oblíbených cauldronech mi toto jen prznilo radost z objevování, i když tam jsem zas většinově mohl jen slepě hádat, kdy mě to na pohodu nechá zahučet přestože drtím ten skok jak o život, a kdy mi to naopak veškerou kontrolu čorkne a Aloy v podstatě přeleze celou mašinérii sama. A co teprva nízké šutry, na které Aloy moc ráda začíná šplhat samovolně, i tehdy, kdy do jednoho takového šutru nechtěně hodím kotrmelec při neúspěšném pokusu se vyhnout roboaligátorovi. M M M! 

A i příběh to má slabší tvl. V jedničce taky nešlo o satanvíco, ale aspoň tam fungoval ten základní hnací motor pátrání po odpovědích a poznávání tohoto nového čudného světa. Zde už všechny tyto odpovědi máme, a tak místo toho celou hru jen sledujeme Aloy, jak drsně na všechny queefue, protože jen ONA SAMA MŮŽE ZACHRÁNIT SVĚT, NIKDO JINÝ TO NEDOKÁŽE (lebo geny, a poměrně brzo se ukáže, že s onými geny není jediná, takže pak jsou tyhle autofelační kecy o to víc na skalp), byť jednička končila jakýmsi uvědoměním, že v přátelství je síla a asi by sama mohla čerpat z těch, kteří ji chtějí podpořit, ale nač, tady Aloy dostane základnu, do které se periodicky vrací s novými nálezy, zatímco její kámoši tam na ni prostě čekají a kopou se do prdelí. Není mi dost dobře jasný, proč jsem ani jednou nemohl třeba páprdy poslat lovit matroš, zatímco já questuju. Něco mi říká, že v tom možná měl být nějaký základní companion systém. 

Nicméně u jedničky mi zase něco říkalo, že brutální RNG u dropratů matroše bude asi bug, takže evidentně vím pejču. Samo Aloy mě bytostně až do konce srala především tou svou samomluvou. Ono, samomluva jako taková by mi v žaludku ani neležela, ale opravdu i v pokročilé fázi hry musím znovu poslouchat, jak si Aloy nahlas připomíná, že by něco mohla oskenovat? Umíte si představit, že by třeba v takovém třetím Zaklínači Geralt i ten stý kontrakt doprovázel neustálými hláškami ve stylu "Můžu použít svoje WIČÁ SENSES k nalezení stop!"? 

Jsem rád, že to má svoje fandy, ale já to stále moc nechápu. Jedničku jsem hrál před sedmi lety, a ani těch sedm let nestačilo na to, abych se při hraní dvojky ubránil pocitu protivné repetice. Na trojku asi provizorně už radši seru.

Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil oddělit dílo od zaběhlé značky a hodnotit samostatně, bez ohledu na věrnost oné značce. A nejinak tomu bude i zde. Nebudu se vůbec zaobírat tím, jak si Veilguard utrhl všechnu tu nuanci, subtilnost, tendenci držet se v morální šedé, a příklony k čiré dark fantasy, kterými se série proslavila, a vytřel si s tím vším výsostně prdel. A to navzdory tomu, že na jedničce jsem měl nejradši Broodmother, na dvojce zase osud mé vlastní mother, a na Inkvizici čoveče až moc, ale jedním příkladem za všechny budíž Rainer! 

Na Veilguardu mám nejradši nerušený průzkum okolí. :)

A nerušený jest velmi obtížně dosaženým přídavným jménem ve hře, ve které už zbůhdarma nelze nechat kumpány doma a trajdat po venku o samotě, a samo tak i ve hře, která je akční a chce být co možná nejakčnější, takže pochopitelně cpe enemáky na každý desátý volný metr čtvereční. To mimo jiné znamená i odzvonění legendárnímu banteru. Na minulé díly vznikaly mody, které banteru upravovaly kód, aby ho člověk prostě měl víc, ideálně všechen. Banter kdysi podtrhával už tak vytříbenou charakterizaci, vtiskával vztahům uvěřitelnost, a nesmírně dodával na hráčově oblibě. Zde, když už člověk chce nějaký ten banter slyšet, se musí prostě na místě zastavit hned, jakmile se kumpáni dají do řeči. A pak, i v pokročilé fázi hry, si může užít takto znamenité výměny, dovolte mi parafrázi:
On: "Všiml jsem si, žes včera nebyla na večeři."
Ona: "Jj, asi jsem zrovna dřímala."
On: "Hardingová udělala dušené brambory."
Ona: "Hmm, to zní dobře."
On: "Netušil jsem, že něco takového lze udělat bramborám. Byl to...poučný zážitek."
Ona: "To tak obvykle bejvá, nu." 
V konečném důsledku mi tedy prošvihnutý banter a to, že 15 hodin v kuse dva konkrétní kumpáni zkoušeli navázat jeden a ten samý pokec od začátku, protože se pokaždé nějak něčím vyrušil, vůbec nevadilo.

Ale to jsem poněkud odbočil, zpátky k nerušenému průzkumu. Level design v této hře zdá se být takřka stejně polarizujícím, jako všechno ostatní. A ano, je děsně samoúčelný a každá lokace díky němu působí hrozně uměle. Zároveň je ale až rozkošně proherní a z jistého hlediska dost staroškolský, a mě holt ozaj bavil, kor když tentokrát se jim povedla nadmíru uspokojující skákací mechanika, odstranili fall damage, a sprintovat lze neomezeně! Moc nechápu, že když už u toho byli, tak nezařídili i plavání, ale co už. Vážou se na to i hádanky, které si lze užít víceméně exkluzivně v rámci volné explorace - jakmile totiž na nějakou takovou hádanku narazíte až v rámci questu, tak vám jeden z povinných společníků vždy okamžitě vyhláskuje řešení. A to takovou lopatou, jakou by nepoužili ani na fakany ve školce. Jediné, co mi kapku radost z explorace mrdalo, byly ty nejtajnější truhly schovávající ten nejvzácnější rudý equip, který je takřka univerzálně oproti tomu standardnímu úplně nahovno.

Druhou relativní devízou hry je onen akční souboják, který mne rovněž vesměs bavil celou dobu, byť má rozhodně razantní mouchy. Jmenovitě - člověk by si pomyslel, když už tvoří takhle action-focused souboják, kór ve hře, která původně měla být live service, že by třeba zajistili dokonale zřetelnou čitelnost vizuálních informací; samozřejmě kachna, neb tady je každá druhá bitva intenzivně vygrcanou duhou, ve které ani s pauzou často nelze určit, co odkud proč přesně na mě zrovna letí. Taky by si člověk pomyslel, když už se kolem nich dá koncipovat celý build, že pro takedowns třeba udělají víc než dvě ultra laciné animace, které jsou o to vtipnější, když je frajer zandá jak na běžném vojínovi, tak následně na třímetrovém zlobru. V neposlední řadě by si člověk pomyslel, že když už chtěli tolik akce, zkusili by být trochu různorodější s typy nepřátel, aby člověka neprudila repetice. Avšak já se přes všechny stížnosti jakožto lučištník vskutku bavil celou dobu, nejspíš hlavně protože expy se jim povedlo rozptýlit dosti vyrovnaně a já tak zesiloval takřka až do poslední mise, a jo, nevím jak ostatní buildy, ale jako lučištník rozhodně můžete časem jet šílené bomby a na jednu dvě headky sundávat i ty nejtužší mobky.

A toto příjemno prosím pěkně existuje v kontextu takové vykastrované, bezpohlavní disneyovské adaptace Dragon Age, v níž jsou pocity důležitější, než fakta, nejlepší řešení každého problému je si o něm popovídat, všichni se k sobě chovají jak prvňáčci a né jinak hra jedná se samotným hráčem, a narativní gró zde stojí vesměs čistě na té premise, že ani apokalypsa klepajíc na dveře lidem nestačí, aby prostě na chvíli dali svoje problémy stranou (a že jde často o opravdu hluboké problémy, chudák náš necromancer musí třeba párkrát nejdřív navštívit hřbitov, než se bude schopen soustředit na záchranu světa.....). Výprava je povrchní a do morku kostí protkána klišé, postavy často disponují jedinou osamocenou dimenzí, a dojde i na jeden prvoplánový, po zpětném ohlédnutí ementálový plot twist. Ale stejně to má M rating, protože se to zároveň nebojí ukázat mrtvoly, někteří se nebojí shitovat a fuckovat, a své bicí samo sebou buší i sexuální scény, a to zřejmě ty nejasexuálnější v historii videoher.

Toto jsou osobnosti dostupných společníků:
1. Bellara - miloučká, ťuťumrtě užvatlaná DreamWorks princezna, reprezentujíc white guilt
2. Hardingová - miloučká, o fousek méně ukecaná, brutálně stereotypní trpaslice pracant
3. Neve - miloučká, elegantní dáma, kterou absolutně nic nerozhodí
4. Emmrich - miloučkej distingovanej pošuk
5. Lucanis - miloučkej flamenco lamač srdcí s doslovným démonem v těle
6. Davrin - Miloučkej SKORO brooding šedý strážce a griffon daddy (tak ho pojmenuje sama hra)
7. Taash - neustále se debilně šklebící hormonální puboš, přestože dle všeho už má mít po dvacítce, they/them #sobrave královna, sice si dupe za tím, že je nebinární, ale zároveň hned dvakrát musí téměř identicky nadávat na Dračího Krále a jak hloupé je to jméno, protože draci by přece měli královnu. Ne, nevadí mi reprezentace genderové fluidity. Vadí mi, když daná postava nemá absolutně žádné další opodstatnění své existence v daném příběhu, když ve středověké fantasy kolem toho používají exkluzivně moderní slovník, a když kolem toho ještě vymejšlej tak svébytné storky, jako že Taška sotva po dvacítce si už toho zažili a prožili a zvládli víc, než takovej zjizvenej Dračí Král. A nechť mi prosím někdo zkusí vyvrátit, až o jak nepřirozené rePReZenTaCi je řeč, když i jeden vedlejší padouch (nejpředvídatelnější villain desetiletí btw, a shodou NESPORNÝCH NÁHOD jeden z velmi raritních příkladů bajvoko tradiční maskulinity ve hře) je jakože nebinární, Rookovi to není bokem nikde vysvětleno (ale to jsem možná jen zaspal, pravda), a jakmile jeho zradu Rook probírá s bandou, nikdo nezaklopýtne a všichni vždy, neomylně, použijí správné zájmeno THEY, i když jsou na danou osobu mrtě nasraní. By mě zajímalo, jestli by si hromadně hodili pár kliků, kdyby se přistihli, jak uprostřed debaty achich ouvej borce misgenderovali... 

Z této sebranky mi byl nejméně protivný Davrin, tak jsem jej zvolil pro romanci. Romance je v této hře, jak to jen říct...nejen striktně schematická, ona je až zpáteční. Já sice pokukoval po Davrinovi, když už v Majáku imrvére kuchtil dřevěný dildo (ne fakt, není jediná scéna, v které by to neměl), ale samo jsem féélirtoval průběžně se všemi, dokud mne hra nenahnala do koutu vynucením pevného oddání jediné postavě. A pak, přestože jsem se s každou další postavou dostal dosti daleko-každý mi pomalu vyznával lásku a plánoval děti hypotéku barák-pak to všem těm ostatním bylo úplně totálně šumák, nikdo k tomu neměl žádný komentář, já už jen nemohl s nikým jiným flirtovat. A, samozřejmě, sotva jsem zakotvil u Darvina, všichni ostatní se začli párovat mezi sebou a najednou měli všici hluboké city jinde. Takže...hurá pansexualitě, brrr polyamorie? Mno, v posledku je to jedno, poněvadž ač si postavy říkají, jak se milují, a pak se dejme tomu fyzicky převážně mimo kameru i pomilují, tak minimálně Rookovi a Davrinovi jsem to opravdu nežral. Nemůžu se ubránit dojmu, že romance psal nějaký starý mládenec, možná odkojenec Davida Cage, a nebo jen obecný neumětel, anžto takhle donebevolajícně zbavený jakékoliv chemie či sebemenší jiskřičky jsem opravdu ještě nikdy žádný flirt, natož romanci, neviděl. A co si budem, ty (soft spoiler) turbohluboké herní poznatky tomu moc nepomáhají.

Nu, a dá se říct, že veškeré další interakce mezi postavami jsou napsány obdobně kvalitně, absolutně bez života, bez náboje, bez napětí, bez čehokoliv, co by se do mě mohlo zaháčkovat. Četba jest tristně banální, dialogy jakbysmet. Jeden příklad za všechny budiž tento vyostřený konflikt:
Taash a Emmrich se hádali, protože Taška se do té doby neuměli vyjádřit k tomu, jak moc jim vadí řeči okolo necromancie. Já do toho vstoupil v té nejvyhrocenější chvíli, v Emmrichově izbě, kam ho Taash asi šli proaktivně prudit?, a nechtěl jsem se do toho vůbec plést. Hra mi od obou udělila disapprove. Následně ti dva okamžitě vzájemně pohřbili verbální sekyru, navrhli o čem jiném by mohli spolu a před sebou mluvit, a tadá, hra mi hned od obou udělila zase approve. I tážu se vás, jakou hodnotu takovejhle approval systém má?

A ať jsem se snažil sebevíc to brát aspoň vzdáleně vážně, všechno mé úsilí úspěšně zabíjel design postav. Tato tetka z jižní Moravy je jakože Qunari lingvistka. Tato dvojka je de facto ústředním zdejším párkem Šedých Strážců. Ve stejné lokaci je pak taky tento nebinární jedinec a tato slečna - ingejm jsem nezaznamenal pokrevní pouto. V téže lokaci jsem ale taky narazil na futuristickou Wardenskou technologii, takže to tam možná jen někdo doklepával na koleni? A ne, nešel jsem někam do dáli, kde to většinový hráč neuvidí, je to místo, kam vás vyloženě pošle quest.

Mohl bych blít ještě dlouho, ale čas to utnout, podobně jako hra bez pádnější gradace. Umím si velmi živě představit, jak skvělá to mohla být hra, kdyby ji byli pod ruce dostali scénáristé, kteří by se nezdráhali napsat uvěřitelné postavy s uvěřitelnými vadami a vzniknuvšími konflikty. Tedy, kdyby to napsali víc po vzoru předchůdců, že. A ideálně kdyby rovnou nabrali nové quest designéry, neb design questů zde poměrně smrdí. U Inkvizice mě hratelnost přímo ubíjela, přesto jsem ji dohrál 5x, neboť na PC lze štědře modovat, a hratelnost omodovat není problematické. Nevidím ale moc šancí, že by se nějaký modder jal přepisovat příběh...a satanužel, ta hra má nejeden sám o sobě fakt silnej moment, avšak každý takový moment mi bez delšího čekání zkurvil buď kousek imbecilního writingu, nebo kousek překvapivě imbecilní animace a filmové režie, nebo, samo, často obojí naráz.

Takže ták. O imerzi to tady není, imerzi vám tady naopak bude každej druhej krok rozbíjet. Ale užít si dynamickou akcičku s různorodými buildy, a občas to proložit uspokojivou explorací, to tu jde náramně. Přeberte si to dle libosti.

Ano, remake druhého Silent Hillu se povedl. Mnohem víc, než jsem si troufal doufat. Čekal jsem vpravdě katastrofální trapas v podobě nepovedené, a hlavně extrémně přepísklé, akce vražené do nějaké párhodinové turbolineární rychlotůry jedním ikonickým městečkem. Dostal jsem ovšem velmi metodický, dnešní optikou mechanicky striktně standardní horůrek, s jehož mnoha rozhodnutími sice prudce nesouhlasím, ale rozhodně ho nemohu nařknout z nevěrnosti či jiného nedocenění originálu.

Nejsilnější devízou remaku jest audiovizuální stránka, kterou opravdu vypiplali k dokonalosti. Lépe Silent Hill v obou jeho verzích v roce 2024 snad ani vypadat nemohl, a rozhodně nemohl o nic lépe znít, mezi původní hudbou a prvotřídním sound designem a samotným VA, který bez okolků ten origo trumfnul jednoduše tím, že ještě lépe podpořil základní koncept hry - na nějaké úrovni se jedná o manifestovaný šílený sen, přičemž hráč je cíleně držen v nejistotě, co se skutečně děje a co je jen blud. Příslušný snový, odosobněný přednes nebude po gustu všem, ale vizi díla slouží neomylně. Nu a graficky musí i ten nejcyničtější puritán chrochtnout blahem nad takto znamenitou příležitostí si ty legendární lokace prohlédnout řádně zblízka a navýsost volně.

V rámci ostatních stránek se to ve mně už dost pere. Jo, staré zafixované kamerové úhly jsou technologickou relikvií, kterou v tomto případě netřeba oplakávat. Jenomže s přemístěním kamery nad Jamesovo rameno odzvonilo i památnému pocitu klaustrofobie a jisté cinematičnosti. Jistě, je to i věkem a zkušenostmi, ale kde jsem se u původního dílu jako puboš z celé duše opravdu bál, tento remake mě na této rovině nechal dokonale chladným. Jo, moderní standardní soubojový model bez debat předčí ten staroškolský tank s nemožností se při střelbě hýbat. Jenomže i to mělo své místo, a v remaku je James v podstatě stejné komando, jako Leon S. Kennedy, ovšem s naprosto primitivní opozicí. Obava o život nehrozí, za celý první run jsem nezemřel ani jednou, střídavě jsem zkoušel přepnout na nejvyšší obtížnost soubojů, ovšem shledal jsem, že ta je činí jen ještě protivněji natahovanější, ne nezbytně obtížnější. Léčení i munice je absurdní přehršel, Jamesovo uskakování je absurdně efektivní a snadné, na ucho se sice zadejchává, ale staminu má neomezenou. Jo, hraje se to tak vcelku nerušeně příjemně a psychologický horor je to stále, nicméně býval to i survival horor. 

V neposlední řadě je tu příběh, tedy to, čím se značka tehdá tak razantně vymanila z konkurence. A pro ten se to ve mně pere asi nejvíc. Na jednu stranu jsem moc rád, až jak striktně se tvůrci drželi předlohy. Na druhou stranu bych občas byl radši, kdyby se byli drželi ještě víc. Na třetí stranu jsem si často naopak říkal, že bych daleko víc ocenil volnější průchod vlastní vizi, nepotřebuji přece znovu prožít ten stejný příběh. Tento konkrétní konflikt se ve mně dost možná nevyřeší nikdy, takže věcně: Je to bajvoko dvakrát delší, než originál, poněvadž 'změny' jsou zde zastoupeny takřka exkluzivně formou 'obohacujícího prodloužení', přičemž jo, v některých chvílích jsem nadřženě hltal, v jiných zase cringoval (Mařka se i u tyče musí nakrucovat, protože bez toho by její flirt byl asi příliš subtilní; Abstraktní Tatínek musí bombasticky rozbořit celej barák, protože jeho původní vyznění by asi dnes bylo už až příliš tíživé). Celkově mi to ale rozhodně přišlo spíš neučesané a mnohdy velmi zbytečně natahované. 

Bejt to ale kratší, možná by si řekli, že za to nemůžou chtít 70 éček. A to bych se hádal, že za 70 éček to nestojí tak či tak. Pod tou přepychovou audiovizuální slupkou je to AA jak břemen, hezky se věci hýbou jen v rámci animací, nic zde nemá vlastní fyziku, sklo se rozbíjí kontextuálně, dveře James otvírá celým tělem obyč chůzí...a performance je přesto spíš žalostný. A já...já jsem v konečném důsledku spíš smutný. Šrajtofli mi to vyluftovalo víc, než by bylo zdrávo, a ještě jsem kvůli tomu přerušil svou pětiměsíční herní pauzu. 

Ale zároveň mám velkou radost, ostatně čekal jsem naprosto katastrofu. Jak říkám, pere se to ve mně, a nejspíš dlouho bude. Jako remake jedné nesmrtelné klasiky občas velmi, občas až moc, občas nedostatečně věrné dílo, které každopádně svému původu vzdává nepřehlédnutelný hold. Jako samostatné dílo s cenovkou 70€ v roce 2024 ovšem jen solidní nadprůměr.

To se takhle v baru sešel Friedrich Nietzsche s ansámblem z Monty Pythonu, do němoty se všici ožrali, a vostrej budíček jim přišla doručit mladá jeptiška, jež k prsům tiskla poněkud alternativní verzi Bible...

Indika se s tím nesere a hned od úvodních krůčků dává jasně najevo, až jak zvostra bude kritizovat náboženskou ideologii společně s aspekty moderní společnosti, a jak umně to bude podbarvovat občasnou černočernou satirou samotné lidskosti. Pod touto slupkou však taky navýsost zkoumá motivy izolace a introspekce optikou dokonale uvěřitelné mladé slečny, která holt prochází krizí nejen víry.

Herně je to prachobyčejná chodička s někde zajímavými, jinde nudnými hádankami, která je občas narušena 2D pixelovými segmenty (které jsou samy o sobě herně také dokonale prostoduché), nicméně tvůrci si dělají prdel jak sami ze sebe, tak z celého herního média, což ať vám už sedne sebemíň/víc, tak nějaké ty sympatie to z vás vyždímat musí takřka zákonitě. Je to arthouse, ale takové té odrůdy, z níž neleze puch protivné dosebezahleděnosti. Zaplaťsatan.

Byl bych asi byl ještě spokojenější, kdybych si počkal na slevu a vzal to za takových 15 éček, nicméně přespříliš si stěžovat nemohu, když je to bez ohledu na cenu prostě dosti silný, unikátní tříhodinový zážitek, na který budu blaženě vzpomínat ještě dlouho. A mile rád jej doporučím i takovým, kterým by zdejší náboženské motivy mohly být proti srsti, neb se dají relativně obstojně taky ignorovat, aby si člověk jen užíval ten kvalitní VA podávající výborný banter ve vizuálně uhrančivém, mrazivém a zároveň hřejivě uvěřitelném prostředí.

S Diablem coby sérií mám roztomile náhodný vztah. Dvojku jsem objevil jen díky tomu, že ji paříval nevlastní brat, a pro malého Jaryna to byla novota jak břemen, neboť byl zvyklý sledovat jen hraní bratra vlastního, a ten si na RPG jakékoliv odrůdy nikdy nepotrpěl. Moc jsem nechápal, co ve hře mám dělat a proč, ale byl jsem dosyta pohlcen tou atmosférou, jejímž základem v mém případě byla naprosto ikonická, nezapomenutelná hudba. A jak neochvějně se dalo žasnout nad kvalitou těch CGI filmečků! Nějakým neúmyslným pekelným rituálem se mi podařilo hru dohrát, po čemž se nevlastní brat zase zdekoval, a já na Ďáblíka na pár let zase zapomněl. 

Pak mi ale kamarád - se kterým jsme jinak hry nikterak zvlášť neřešili - dohodil i díl první, a byť už nedám dokupy, jak (pokud vůbec) jsem se mu odvděčil, vděčný jsem rozhodně byl velice, neb i ten jsem si navýsost užil. Bylo to právě tehdy, po prvním hrání prvního Diabla, kdy započal můj velice přelétavý zájem o žánr ARPG tohoto druhu. A přelétavý byl zájem hned z fleku, anžto podobné hry byly velice nedostatkovým zbožím sporné kvality. Zkoušel jsem Titan Quest, ale ten šel atmosférou komplet mimo mě. Zkoušel jsem až druhý Torchlight, a ten mne naopak přikoval na desítky hodin více než úspěšně. Zkoušel jsem třetí Diablo a velmi rychle řekl díky, nechci. A někde mezi tímto bodem a skutečným hraním D3 v gaučovém koopu s úplně jiným kamarádem (a že to byla poctivá zkouška kamarádství, když hra neumí rozdávat oběma dropy ani vzdálně rovnoměrně, a do hraní mě onen kámoš musel vyloženě nutit) jsem si zahrál i Grim Dawn, který mi okamžitě učaroval jako málokteré jiné dílo, atmosférou se mi trefilo přesně do vkusu, a navíc to bylo i výborně napsané a šokujícně hluboké jak narativně, tak čistě herně. Opravdu dohrát se mi ho podařilo teprve vloni, ale už osm let stále čekám a vyhlížím nějaké nové ARPG, které by mu svou hloubkou zdárně sekundovalo. 

A od D4 jsem si to rozhodně nesliboval, ale vcelku náhodně se z čista jasna zjevil v Game Passu, tak jsem si řekl, že zkusím, cobyne, třeba překvapí a pohltí. A můžu potěšeně zhlásat, že leda tak mroží hovno. 

Netuším, jak si aktuální stav hry stojí ve srovnání se stavem při původním vydání, a ani neřeším, nenarazil jsem na jediný legitimní technický problém s tím, že hra je online only - pokud tedy nevnímáte jako problém to, že hra, která se jinak relativně pokouší vás pohltit do své temné a depresivní atmosféry, vám tu atmošku sama mrdá přítomností ostatních hráčů divoce pobíhajících kolem - přestože to vnímám jako odpad a ten nejhorší možný směr žánrového vývoje. Je důvod, proč nehraju PoE - takovéto hry rád pauzuju, a rád v nich cítím nějakou progresi. Po šesti hodinách v D4 se furt brodím tím stejným smrtelně nudným sněhem, hladově nastražené uši si furt zoufají nad skandálně nevýraznou hudbou, mám furt sotva čtyři použitelné skilly - dva z nichž jsou jednoduše základními útoky, protože pochopitelně ten skill strom nebyl už tak mrtě simplistický a povrchní - itemizace je žalostně omezená, absolutně všechno se se mnou level scaluje, takže nikde se nejsem schopný ani na vteřinku cítit jako správný drtič, avšak přesto vším proplouvám jak delfín zasviněným mořem, protože pochopitelně že do začátku hry vám bude zpřístupněna maximálně jen druhá obtížnost, a umírám jen díky naprosto vyfetovanýmu respawnu, kdy se brutální skvadra ledovejch shreků a jejich famílií, kterou jsem právě metodicky deset minut likvidoval, následně v snad až rozmnožené síle znovu objeví po půl minutě v blízkém sklepě. 

Prej že se na tom podílelo přes 9000 jedinců, z toho jen 2464 na audio designu. I bych tomu věřil, poněvadž takový produkt zákonitě musí být čistá komerční mrdka, byť hezky draze vypadající. A jo, graficky je to v rámci žánru skvostné, a na VA taky nešetřili. Big whoop, diamantová šprcka. Společně s tím, co předvádí s WoWkem, a co předvedli s Overwatchem, po tomto už Blizzardu z celé duše srdečně přeji jen rychlou smrt.

K mé nepřeberné rozkoši a překvapení se neteři nedávno povedlo odněkud ze zaprášených končin paměti vytáhnout vzpomínku na to, jak jsme se před dávnými lety mlátili v SFxT, a vzpomínka se ji chytla natolik silně, že vypla Roblox a přišla se mě zeptat, jestli bychom se nemohli zase pobít. Nikdy jsem se necítil pyšněji. 

Nicméně kde s bajvoko osmiletou neteří nebyl sebemenší problém si takovou hru ve dvou střihnout na jedné klávesnici, s neteří takřka patnáctiletou už by to nejpohodlnější nebylo, a proč nevyužít toho, že jsem od té doby dávno majitelem mimo jiné i gamepadu? I vydal jsem se na lov pokladu ve formě PC bojovek bez krve, které lze bez nějakého dodatečného abrakadabra hrát ve dvou tak, že jeden drtí klávesnici, zatímco druhý kroutí ovladačem. Je překvapivé, až kolik her toto v základu nepodporuje, ale upřímně ještě překvapivější, kolik naopak ano. Začli jsme nejnovějším SF, dále to vzali přes tam KOF, támhle Tekken, onde druhý Injustice. Nechtěl jsem se držet toho stejného schéma, tak jsme zabrouzdali i do emulace k Narutovi a dalším alternativním bojovkám. 

Ovšem jediný kousek, který jsem musel hrát i další čtyři hodiny po odchodu neteře, byl doposud poslední Killer Instinct. Tuto hru zbožňuji už dávno, dlouhodobě si jsem samozřejmě vědom její unikátnosti a naprosté odlišnosti od vrstevníků, avšak až jakmile jsem si všiml, že jen právě u této hry neteř konečně přestala jen naslepo mastit všechny možné klávesy - anžto hru začala ovládat důmyslně - jsem pochopil, až jak impozantní přesah tato hra z hlediska přístupnosti opravdu má.

Totiž, KI již od těch původních vykopávek chrabře chčije proti žánrovému proudu a nastavuje tradičnímu modelu hratelnosti přepychově drzej fakáč. Kde vesměs každá jiná bojovka přichází s nákupním seznamem speciálních kombinací inputu, ideálně dále odlišných pro každou postavu zvlášť (a v případě takového Tekkena to není seznam nákupní, nýbrž telefonní), tam vás KI nutí zapamatovat si dvě, možná tři kombinace. Zdejší combo systém je totiž univerzální a v základu dokonale jednoduchý - jednou pěstí či kopačkou kombo začnete, dále kombinujete nabízených šest variant útoků zcela svobodně, a na závěr kombo uzavíráte finišujícím úderem. Nemusíte si zapamatovávat (a často pak ještě úchylně přesně časovat) žádné šílené input klikiháky, s každou jednotlivou postavou dokážete vypotit kulervoucí výprask i zcela pozvolnou, rytmickou sekvencí, třebaže s jedinou klávesou. Tím pádem si troufám prohlásit, že neexistuje přístupnější arkádová mlátička, neb toto opravdu může zapnout naprosto kdokoliv a okamžitě - alespoň na oko - působivě kombit.

Říkám na oko, protože hra samozřejmě musí mít i nějakou kompetitivní hranu, a i tu má KI naprosto prvotřídní a jedinečnou - ve své defenzivní části. Totiž, jakmile vás protivník chytne v kombu v drtivé většině jiných mlátiček, zbývá vám jen pasivně sledovat, jak vám hovado ždíme zdraví, a souběžně doufat, že jeho prsty zaklopýtnou a svou šňůru nedokončí. V tomto směru je KI naopak mnohonásobně náročnější bojovkou, než její konkurence, poněvadž vás ve hře drží naprosto nepřetržitě - zde totiž můžete nepřátelské kombo teoreticky kdykoliv přerušit, a to jednoduše tím, že správně odhadnete míru síly aktuálního enemákovo pohybu. Tyto míry jsou tři, a v praxi tak defenzíva dlouho funguje na kámenůžkypapírové bázi, než už jen od pohledu poznáte u každého protivníka, o jakou variantu zrovna jde. A je žádoucí to sledovat opravdu hodně pečlivě, protože pokud se pokusíte přerušit nepřátelské kombo a zvolíte k tomu špatnou míru síly, místo přerušení vás to na celé tři vteřiny vyřadí z provozu, během čehož nepřítel může nerušeně v kombu pokračovat, ještě více nabít jeho sílu, a ve finále vám třeba hned zkraje souboje sakumprásk sežrat 70% healthbaru. Pokud se vám kombo naopak přerušit podaří, může oproti tomu být řeč o ztrátě zdraví jen do 10%, neboť - a toto je zase gró ofenzivní části - pokud kombo neukončíte příslušným finišujícím úderem, svého nepřítele jen tak zlehka polochtáte, protože drtivá většina způsobeného poškození se 'sbírá' na onen finiš, bez něhož holt jen tak vyšumí do prázdna. Suma sumárum jde tedy o systém, který svébytně ignoruje zvyklou a obvyklou potřebu si něco zapamatovávat, aby zanechal ještě více prostoru pro mentální předvídající a manipulační hru s protivníkem. Vůbec na rovině mindgames je to nářez, o jakém se mnohé konkurenci může jen zdát.

K tomu si připočtěte naprosto královskou variabilitu mezi jednotlivými postavami, mnohé z nichž disponují ještě dodatečnými vlastními unikátními mechanikami, brutálně nabušený soundtrack z pera Micka Gordona (dle mého jde o jeho mistrovské dílo), absolutně bezkonkurenční audio design, fantastický netcode (jež byl fantastický už dlouho předtím, než se dobrý netcode stal standardem!), a v neposlední řadě rozhodně úctyhodné množství singleplayer obsahu, a masterpiece je na světě. Taky to dodnes má svou zapálenou komunitu, a není tak problém si užít i online - v tomto směru satanužel musím ale kacířsky silně doporučit odvrátit zrak od Steam verze a dát si to na Game Pass, protože byť ta možnost si to na Steamu stáhnout zdarma (což rozhodně pro prvotní okoštování doporučit můžu) může být lákavá, online se Steam verze dá hrát pouze s dalšími Steam hráči, a těch je nicotné minimum. Na Game Passu je naopak i crossplay, a mezi touto PC verzí a tou xboxáckou je základna hráčů naopak stále velmi slušná.

EDIT: Zasáhla nějaká vyšší síla, a krátce po tomto komentu vyšel důrazný update pro hru, který do Steam verze přidal ten stejný crossplay, a není již tedy důvod se jí vyhýbat! Pakliže si ale už platíte Game Pass, máte přístup ke kompletní, kompletně odemčené verzi, takže pokud se vám nechce kupovat placenou na Steamu, moc se vás to netýká.

Jediné, co bych hře osobně vytknul, je na můj vkus, nad rámec částicových efektů, vyloženě šeredná estetika. Nicméně aspoň je to věrné značce, neb předchozí díly se taky krom hratelnosti vyznačovaly tím, že byly hnusné jak tejden nemytá prdel. Ale povězte mi, jak můžu reálně této výtce přikládat nějakou hodnotu, když i má patnáctiletá, v mnohém navýsost rozmazlená, neteř se do toho navzdory grafice - navzdory tomu, že v krátkém časovém sledu kolem toho viděla nesrovnatelně pohlednější kousky - zažrala tak hbitě a snadno, že to opravdu poctivě hrála se snahou? Samozřejmě, na sociálních médiích se už kojila, takže je dost možné, že se svým rozsahem pozornosti už teď vůbec neví, že jsme spolu něco hráli, ale já na to jen tak nezapomenu!

Troy Baker se už dočista zbláznil. V jakémsi rozhovoru se nechal slyšet, že Snow Day existuje jako odpověď na otázku, kterou nikdy nikdo nikde nepoložil, a sice: "Proč neexistuje nějaká South Park akce, kterou bych si mohl jen tak zapařit s kámošema?!" 

Přesto to vzniklo, a já fakticky absolutně nechápu, kdo je cílovka. Skalní fandové značky? Inu, pokud jde o skalní fandy, kteří ale seriál přestali sledovat circa dvacet let zpátky, a tak je nezajímá ta absurdní satira a parodie všeho možného i nemožného, pro které je značka od té doby známá, tak si možná vskutku užijí skutečnost, že zastoupen tu je humor striktně jen ten infantilní a hovínkový, zatímco na pozadí se to pokouší odvyprávět ten nejlínější vtip o COVIDu, jaký si vybavuju. Asociální fandy koop akcí? Možná, ovšem jen za předpokladu, že jim nebude vadit šílená mělkost hratelnosti, technologická nedomrlost, otravně chaotická nátura soubojů, a ten brutálně nekreativní a ubíjející design map. To, že to nemá splitscreen a lze si to s těmi kámoši užít jen online, je už pro ty asociálnější vlastně jen bonus.

Já si chtěl ale střihnout singl. Kreslené intro mi úspěšně vyčarovalo na tváři úsměv, ovšem během prvních pár minut po přechodu do samotné hry mi ten úsměv, po vzoru těch několika nešťastných místních, velmi rychle zamrzl. A ani úmorné investování bodů do skillů tomu nepomohlo, těch jsem stihl do konce hry odemknout sotva 12 a vesměs jsem ani jeden nepocítil, neb jde takřka výhradně o nicotnou hru procent navíc/namíň. Ještě méně tomu pomohla otrocká inspirace v roguelike/lite žánru, díky kterému buď dohrajete každou 30-60min misi na posezení, nebo si ji zopakujete od začátku. Přítomné speciální schopnosti a upgrady pak již samozřejmě tvrdě doplácí na onu povrchní hratelnost, na nějakou variabilitu a 'stavění buildu' zapomeňte. Úsměv mi ale úspěšně odmrazil žár toho všudypřítomného chaosu, který doprovází každou bitvu, obzvláště s AI pomocníky, které uprostřed bojové vřavy absolutně není možné rozeznat od nepřátel. Což ale ničemu moc nevadí, protože AI pomocníci mají vší hodnotu bezprstových rukavic v krutém mrazu, a kdyby se vůbec neukazovaly, nepoznám rozdíl.

Nevěřil bych, že si někdy budu přát, aby se nějaká značka vrátila do rukou Ubisoftu, ale nezrobíš nic. Pokud vám 30 éček za 3-4 hodinky takřka cenzurované, politicky vesměs korektní verze South Parku, která se hraje tak debilně, že už po první hodince budete trpět nudou, zní líbezně, tak směle do toho. Osobně mě ale už víc bavilo i to házení sněhovejch koulí po krocanech.

Je fascinující pozorovat, jak paměť pracuje se vzpomínkami z dětství. Jak specificky nostalgie některé zkresluje, jiné překvapivě nechává dokonale neutrální. Jak je známo, lidská paměť je přinejlepším volnou adaptací skutečných událostí, pod kterou se podepisujeme jako režiséři, scénáristé, i střihači. Vše, co si pamatujeme, je striktně zaujatou verzí toho, co se opravdu stalo. 

Je tedy klidně možné, že zatímco jsem sledoval bráchu, jak krmí Larryho fazolovým dipem, souběžně se téhož dne stalo něco nesouvislého, co mé dětství náramně obšťastnilo a obohatilo, a tak mám tu scénu - společně s perfektně zvoleným hudebním podkresem a parádně nakresleným pozadím - vypálenou do mozku opravdu silně, a silně pozitivně. Natolik, že sotva jsem ji nyní po více než dvaceti letech opět viděl, celým tělem mi projela ta neskutečně hřejivá vlna pramenící z takového toho mžiku, během kterého jste krom fyzického snad všemi způsoby zpátky v tom pokoji, na té židli, vedle staršího bratra, a přestože nechápete, na co to koukáte, i tak vás to výsostně baví. Asi hlavně protože to v prvé řadě baví onoho staršího bráchu, ale i to se počítá. A z opačného konce téže dvacetikačky, je klidně možné, že když brácha měl v podpalubí ve sprše sexy blondýnu, souběžně se ve stejnou dobu dělo něco nesouvislého, ale důležitějšího, neb u této scény mi pro změnu trvalo bezmála pět minut, než jsem si vybavil, že jsem ji opravdu už někdy viděl, avšak i poté mě nechala dokonale chladným.

Ale jebal plešatící skoročtyřicátník country dvojčata na jevišti nějaké vzpomínky a nostalgii - Důležité je, že ta hra je neskonale zábavná dodnes! Sice jsem potřeboval po ruce návod, neb jsem chtěl dosáhnout perfektního skóre, a stripovací kostky byly brutálně úmorné a zdlouhavé i s cheatem (sranda je, že si nepamatuju, že by se u toho brácha kdovíjak nervoval, ale na beton vím, že jemu to trvalo minimálně dva celé týdny - ale taky poprvé v životě hrál něco takového, takto zanimovaného, a hlavně takto plné ženských poprsí, a přístup k jiným hrám byl přinejlepším brutálně omezený - cítím se jako sprostej rozmazlenec), ale tato značka pohoršujícího až místy toaletního humoru se mi prostě zřejmě nikdy nezprotiví, alespoň s takovouto úrovní writingu. A takovou přítomnost ženských postav jako Nailme Jugg a Jamie Lee Coitus beztak ani brácha tehdá absolutně nedokázal ocenit, cha!

A ještě zajímavější, než zkoumat vlastní vzpomínky, je sledovat, jak se hra možná podepsala na bráchovi, který tedy už má po čtyřicítce a plešatění šel dávno chrabře naproti a neméně dávno v jeho koupelně hřeben vystřídal krém pro plešaté; nicméně jeho vztah k ženám rozhodně vzdáleně pomrkává potenciální inspirací právě zde. Ale tím si z něj rozhodně nedělám prdel - samotného by mě zajímalo, co by to děcko sedící vedle staršího bráchy řeklo na to, jak moc si sám v dospělosti bude vážit toho, že existuje i takováto znamenitá reprezentace zoufalých starších mládenců menšího vzrůstu, kterým je radost se posmívat, ale ještě větší radost je obdivovat ten jejich bezedný optimizmus a životní elán, jelikož co na tom, jestli to někomu přijde zoufalé či patetické - je to jeho vášeň, a svou vášní prostě žije. 

A rovněž kvituji fakt, že hra sice ráda ženy svléká, ale nikterak jim neubírá na síle, intelektu, či vlastní vůli. Ostatně, vesměs celá série je dokonale feministická, což je o to působivější v časovém kontextu, kdy tyto hry existovaly po boku hudebních videoklipů a filmů, které se naopak v rámci otázek sexu a romance většinově podbízeli velmi specifické demografii mladých a poněkud krátkozrakých mužů. Naproti tomu Larry napříč jeho početnými eskapádami neomylně předesílá naprosto jednoduché, a zároveň nepochopitelně vzácné poselství o zhola základní lidské slušnosti - tedy nezahanbovat ženy za prosté chemické potřeby, neodsuzovat je za odmítnutí, a hlavně nevěšet nad takovým odmítnutím hlavu. A pokud si myslíte, že jsou tyto hry až moc nadržené a zaměřené na nezávazné mambodžambo, tak si jen dovolím podotknout, že už v prvním díle Larry zřetelně dává najevo, že vyhledává hodnotné, smysluplné citové spojení.

Ležíš na stole a Marta stojí nad tebou s připraveným rezavým nožem. Přichází bodavá bolest, zatímco se ti zařezává do břicha, pak brutálně řeže dolů v pilovitém pohybu, odhalujíc tvé vnitřnosti. Navzdory té bolesti jen v němé, morbidní fascinaci pozoruješ, jak plení tvé orgány a přitom si pro sebe brouká... "Aha!" Marta zvedá vláknitou hmotu tvých střev, ze kterých proudí krev a další tekutiny, a tebe jen jímá další svíravá bolest. "Podívej, Marto... podívej se na tohle... Vidím, vidím, řež tam, řež tam..." Marta činí  malý, obratný řez v boku jednoho ze střev, a ty slyšíš *tnnng* jak něco malého a kovového dopadá na podlahu. Marta ti posléze vysypává tvůj vnitřnostní gulášek zpět do trupu, načež se natahuje, zvedá předmět... zdá se, že je to nějaký prsten, a cvrnká ho k tobě. "Hezkej, hezkej, co, Marto?" Přikyvuje si. "Ano Marto, taková věcička by se neměla polykat, ne, ne..." 

I takto lze v tomto světě najít obyčejný equip. 

Jeden dávný a kolosální rest dohnán, jedna obří mezera ve vzdělání doplněna. Musel jsem si holt počkat na to správné období. Na období, kdy jsem se zase hodně rozečetl. Totéž období, kdy mne mnohé modernější hry vyloženě štvou svou obsahovou mělkostí. To stejné období, kdy chytám choutky obstarat si elegantní fajfku, nosit fešnou fedoru, a samolibě si protahovat koutky kníru nad tím, jak si hezky dokážu užít i takové kreativní dítě zplozené z žhavé trojky Bulgakova, Dostojevskijho, a ... Aristotela, řekl bych. Ne nadarmo je ve hře mimo jiné i nevěstinec pro intelektuály - ten zdaleka nejzajímavější bordel v herní historii, mimochodem.

Jsem ovšem přesvědčen, že na mnohé zdejší hlubší pochody jsem pořád dost tupej. Ostatně, v onom nevěstinci jsem v prvé řadě chcal smíchy Maggi, třeba u takové lekce roastingu s Kimasxi, či z Mortovy neutichající potřeby flirtovat. Ale nemyslím si, že by to čemukoliv vadilo. Řekl bych, že po vzoru dobré knížky je to dílo velice štědře otevřeno vlastním interpretacím. A ta má je jednoduše taková, že navzdory všemu hnusu - silně hmatatelnému i tomu navýsost abstraktnímu - je to neomylně pozitivní příběh, oslavující ty nejlepší stránky lidskosti, jež platí univerzálně napříč plochami bytí. Přesto hra sama o sobě absolutně ani jedinkrát nemoralizuje; hráč má dokonale volnou ruku v rozhodování, jestli jeho pokérovaná hora zjizveného svalu bude dobrákem od kosti, nebo neutrálním budižkničemu, nebo tím nejhorším monstrem, jaké ulice Sigilu kdy strašilo. Nebo cokoliv mezi. Samozřejmě, na mechanické úrovni dává hra vcelku zřetelně najevo, co měl v hlavě autor; asi není náhodou, že zpravidla vždy člověk dostane víc expů a celkově lepší odměny za rozhodnutí tolerantní, dobrosrdečné, nesebocké, a jinak všelijak milé, a že dle gůglu nejsilnější zbraň ve hře je exkluzivně určena jen Lawful Good Bezejmennému. 

A jak lépe všechno to dobro oslavit, než nesmírně detailním vyobrazením zla všemožných tvarů a intenzit? Dobro beze zla přece ani nemůže existovat, stejně jako nemůže existovat život bez smrti, štěstí bez utrpení. Utrpení je jedním ze stěžejních témat hry, pronásleduje nás a nutí nás jej různě prozkoumávat z vícero úhlů takřka až do konce. A to v tom stejném světě, kde někdo může mít naprosto bezuzdnou, krystalicky čirou, nevinně ryzí radost z toho, že jsme našli jejich milovanou vidličku. 

"Ženy jsou důvodem, proč jsem se stal mnichem. A také proč jsem si to pak zase rozmyslel." - Morte

Samo o sobě to nebylo nic převratného ani tehdy, natož dnes. Ale, stejně jako tehdy, i dnes se dá naprosto neskutečně zažrat do toho, jak je to odvyprávěno. Šmátrám v paměti, jestli jsem někdy hrál lépe napsanou hru, a mám dojem, že se nedošmátrám. A je fajn, že i po pětadvaceti letech to audiovizuální stránka stále umně obohacuje, i když, opravdu už nikdy nemusím slyšet, jak si Scarface updatoval žurnál, a budu rád, když už nebudu muset zmateně čumět na kousek konkrétní mapy a nechápavě žasnout, že vlastně koukám na šlapatelnou cestičku, a né na random kus zdi. A pro pánajána, už nikdy nechci do Rubikonu - kdyby náhodou nestačilo, že jde o to nejdebilnější bludiště, jakým jsem zřejmě kdy bloudil, tak právě tam mi taky hra jedinkrát za necelých 50 hodin spadla, a po reloadu mi evidentně jedna z tamních plechovek sežrala klíčový předmět, který jsem potřeboval pro postup hlavním dějem. Musel jsem si zpřístupnit konzoli a daný předmět načítovat zpátky. Stará škola se nezapře.

A jo, mohl bych držkovat i na souboje a jejich zhola nicotnou zábavnost, krkolomný management inventáře, systém dialogů, který dělá ledasco, ale rozhodně nezprostředkovává plynulý chod rozhovorů, totální absenci armorů navzdory otevřeného slotu pro armor, přestože jinak hra nepoužitelné sloty ráda znázorňuje a dává tak najevo, co člověk nemusí vyhledávat...ale...toto za mě krásně vystihla tato rychlá výměna mezi Mortem a Bezejmenným:

"Wow, šéfe...jaká to kráska, což? Né všude se dá potkat tak líbezná, slaďoučká kůstka, víš jak."
"Mno, možná když se přeneseš přes to, že je to smradem prolezlá, červy obtěžkaná, hnijící mršina..." 

A vskutku. Přeneste se přes obtíže pramenící z obstarožnosti a nemám pochyb, že vás to absolutně pohltí. Stejně jako dobrá literární klasika. 

"When you *feel* instead of *think*, there is little room for choice."

Takhle nějak bych si představoval adaptaci Lovecrafta v režii Davida Lynche, ie. regulérní Nyarlathotepovy Masky, ovšem podbarvené neúnavným jazzem, se sklony k absurdnímu humoru, a okupované postavami, které slouží primárně jako ozubená kola mašinérie zdejšího celkového příběhu, a až někde v dáli jako skutečně celistvé charaktery. 

Bez urážky k panu Přístavu jsem pro první hraní zvolil Emily s tváří mé oblíbené Jodie Comer, a velmi rychle jsem si následně potykal s tím, jak sebevědomě herní je to hra (krabička s municí v lednici? Co by ne!), a jak se zároveň ba až svůdně míchá se svéráznou kinematografií. Také jsem si hbitě začal všímat mizivých mikrodetailů a uvažoval, zde jde o foreshadowing či jen random doplňky (a ulala, že jde o to první, a jak!). Hádanky jsem si užíval vrchovatě, souboje už nesporně méně, ač zbraním nechybí řádná citelná hmotnost, a umlácení kdejakého kutululu hlenu nahodilým pádlem nebo krucifixem zase nechybí ona skoro absurdistická humornost. Nu a dějově jsem pak už vyloženě chrochtal blahem nad tím, jakým velmi specifickým způsobem hra prozkoumává témata psychického zdraví a gradujícího šílenství, jenž se právě velice zdatně podřizuje lovecraftovskému základu.

Má to ale lobonužel i kvanta stinných stránek, a ještě více nepopiratelných tristních nedostatků. Jedním za všechny budiž fakt, že čtyři z celkových pěti kapitol jsou mezi oběma protagonisty herně v podstatě identické, lišíc se de facto jen v custcénách a dialozích, a i v těch jde většinově o rozdíly iba mikroskopické. Nemůžu se tedy ubránit pocitu, že oba protagonisté existují samoúčelně pro prodloužení herní doby, když jde o převážně tu stejnou hru 2x hned po sobě, a za oba se taky úplně stejně hraje (a vzhledem k tomu, že Éďa je ostřílenej alkoholickej detektiv, zatímco Emily je jeho pouhou klientskou kopretinkou, je vcelku komické, že oba ustojí totéž, oba umí střílet stejně adekvátně, oba se nepřátelským úderům vyhýbají némlich identicky, a oba se léčí chlastem). Hlavní rozdíl tkví vesměs jen v tom, jak k oběma protagonistům přistupují ostatní okolní postavy - i proto vřele doporučuji, po mém vzoru, začít s Emily, neb skrz její oči toho ve hře hodně tak nějak 'víc dá smysl', a pakliže budete chtít odhalit ještě víc, střihněte si to následně i za Éďu, a rovnou s přítomným noir filtrem; totiž posbírat všechny itemy a dočíst se tak veškerého textu ve hře si žádá odehrát obě kampaně. Oba protagonisté taky sdílí poměrně mrtvolný VA, přestože znatelně více si to dává David Harbour, u kterého je snad v každé jednotlivé lajně slyšet to, jak suverénně to u toho mikrofonu prostě jen tak pasivně předčítal, jakoby sám pro sebe nahlas četl knížku. Svým způsobem to ale opět souzní s tím celkovým lynčovým vjemem, že oproti vedlejším postavám se ty dvě hlavní vyjadřují tak intenzivně odtažitě a bez emocí, takže mi to vlastně ani nevadilo. V konečném důsledku to na mě každopádně působí jako otrocké marketingové rozhodnutí, protože co si budem, marketing spočíval exkluzivně v přítomnosti dvou slavných herců. Přitom přepsat příběh k přítomnosti jen jednoho protagonisty a ušetřit tak na jednom z nich, mohlo zbýt love na vypilovaní něčeho podstatnějšího. A rozhodně by nešlo o nic obtížného, neb ať už hrajete za toho nebo tu, ta druhá postava je pak v příběhu vyloženě navíc, tedy příběh není nikterak extra uzpůsobený tomu, že v tom jsou oba naráz.

Nicméně dát si to dvakrát hned po sobě zas tak moc nebolí, protože hra je nebývale variabilní, neopakuje jediný svůj setpiece, a ty nejsilnější momenty, u kterých ústa zevlí otevřená dokořán, je radost si užít opakovaně (kór to silně uspokojivé finále, muah). Ale váš požitek se opravdu silně bude odvíjet od toho, jak dlouho už čekáte na pořádného herního Lovecrafta, a kolik toho budete ochotni přehlížet a odpouštět. Protože jestli jeho dílo vám je šumák a chcete především další - ideálně akčnější - survival horor po vzoru třebas moderních Resi remaků - a ideálně se srovnatelným polišem a produkčními hodnotami - s podobným mainstream appeal, tak tady šlápnete mrtě vedle. Je to průměrný survival horror, podprůměrná akce, příběh není založen citově, postavy nejsou uvěřitelné. Je to velmi specifické dílo pro neméně specifické publikum. Pakliže do něj ale patříte, můžete zde najít i takového GOTY kandidáta.

Nebudu ale zastírat, že kdybych byl počkal na ještě větší slevu, též bych beztak byl ještě spokojenější a shovívavější. Přece jen, dvojnásobné dohrání mi zabralo bajvoko jedenáct hodin, a potřetí už by to bylo striktně pro radost z opětovné návštěvy, popř. lov ačívu za dohrání bez jediného vyléčení. A na to se jim rozhodně můžu vybodnout. A taky po opečování možná už nebude nejděsivějším výjevem pohled do jediného funkčního zrcadla v celém špitále.

Noční Můra v Jurském Parku je chutnou jednohubkou na hodinku hraní, které se na tom prťavém prostůrku daří zprostředkovat solidně intenzivní napětí a nádherně úzkostnou atmosféru, a následně to vystřídat herní frustrací. Tedy do té doby, dokud je hrozba jen naznačena, hra funguje opravdu výborně, ale jakmile se hrozba zhmotní, vykouknou s ní i růžky poněkud horšího programování a kapku krátkozrakého game designu.

Ale na to, že to spolu spíchli osamoceně dva šikulové, je to pořád dosti působivé, a nemám pochyb, že ve vedení trochu početnějšího týmu by byli schopni znamenitých věcí. Navíc, v aktuální slevě jsem to měl za jedno pivo, a i beze slevy by to bylo za jedno pivo, byť v Pohlreichově hospě. Ve finále jsem tedy nadmíru spokojen a hlavně nadšen, že jsem se po tolika letech mohl opět dinosaurů poctivě bát.

Milujete Ukradené Vánoce Tima Burtona? Já zřejmě miloval; na čsfd mu tam ode mne hnije 5* hodnocení již třináct let. Taky jsem to ale minimálně už třináct let neviděl, a po té době jsem si opravdu specificky pamatoval jen tuto melodii a část tohoto textu. Nemalý byl můj šok, když jsem skrze letošní výzvu objevil existenci této herní adaptace. A vskutku, byť dějově hra navazuje tam, kde film končí, adaptace je to takřka dokonalá.

Jedná se totiž o interaktivní muzikál obsahující hudbu z původního filmu - i když s místy přepsanými texty - a k dodatečnému opepření i velice simplistickou verzi DMC soubojů, přičemž párátko Jack samozřejmě místo normálního uskakování hází rovnou vytříbené piruetky, a místo meče má k dispozici glorifikovaný elastický snopel. Gró hry je ale vedle virtuální prohlídky slavného městečka Halloween - kterou často narušují zoufalí řádoví enemáci - dojít na konci každé kapitoly k jejímu bossfajtu, aby si v něm Jack mohl střihnout své showmanské číslo, přičemž zde hra dočasně mutuje z prosťounké mlátičky v prosťounkou rytmičku á la Kytarovej Hrdina, ergo otravné QTE, díky kterému se nemůžete plně soustředit na dění v pozadí a tak si tedy naplno užít ono vystoupení. 

A já, navzdory onomu starému hodnocení filmové předlohy, satanužel nepocítil ani ždibítko nostalgie, tedy mně se hra prostě hrála jako neuspokojivě jednoduchá mlátička, občas pozastavena neuspokojivě lehkou rytmickou hříčkou, bez pádnější přidané hodnoty. Avšak přesto i já dokázal ocenit, jak věrně zde ono městečko Halloween tvůrci zpotvořili se vším všudy, a jak věrně se dokonce drželi původního artstylu. Nemyslím si tedy, že by se to satanvíjak povedeně přeložilo do plně hratelného 3D - hádám, že mé četné problémy se souboji, kdy jsem enemáka snoplem netrefil zřejmě jen kvůli mého zmršeného vnímání perspektivy a hloubky, mají co do činění už jen s tím, jak vysokej a vychrtlej Jack je oproti jeho často malým a obtloustlým nepřátelům - ale zároveň si to neumím nikterak konkrétně představit líp. Co naopak rozhodně mohlo a mělo být vyřešeno lépe je ona hudební vložka, protože aby ty songy jely imrvére ve smyčce na pozadí poměrně zdlouhavých bossfajtů - a já je tak stihl začít nesnášet ještě dřív, než jsem daného bosse konečně usnoplil - to je zřejmě něco opravdu jen pro ty nejskalnější fanoušky, kteří soundtrack k filmu celá ta léta stále sjíždí, a takovým fanouškem jsem na beton nebyl ani před těmi třinácti lety.

Tedy i pokud Ukradené Vánoce milujete přímo bytostně, do té míry, že to dodnes definuje váš celý život, tak i vám spíš doporučím někde na jůtubu zkouknout nějakou ořezanou verzi. Neb je to sice opravdu mimořádně věrná, svým způsobem velmi povedená adaptace, ale taky je to adaptace něčeho, co takovou adaptaci opravdu mít nemuselo.

♪ Just like a man
I am immune
to the disease
that's inside you ♫ 

Když vás v hlavním menu uvítá takovejhle banger, naladění na tu správnou vlnu je otázka pěti vteřin. 

Tři roky před vstupem do převelké milosti - a osmnáct let před úpadkem do hluboké nemilosti - Rocksteady z nějakého důvodu vytvořili tařka dokonalou adaptaci libovolného Stallonovo béčka. Hrajete za 'nováčka' protiteroristické jednotky, jenž jede bomby jako ten nejvostřílenější veterán, zachraňujete životy, vzájemně si pomáháte s hasiči a mediky, ženy vám doslova vysvětlují, že potřebují, ať je zachráníte, a i ti největší mrzouti dřív nebo později čekají v kajutách polití humrovým koktejlem, chystajíc na snídani uzenáče!

Ano, je to v podstatě hrozně debilní, avšak dokonale uvědomělá a sarkasmem nasáklá, průzračně čirá mačo male fantasy, jejíž hlavní hrdina - vhodně pojmenovaný Nick Mason - nemá hlas ani ksicht. Nedávno jsem znovu koukal na Demoličního Ogara a můj mozek tak s tímto znamenitým designérským rozhodnutím spojil síly a já si úspěšně Nicka představoval jako dokonalé zkřížení Sylva, včetně toho jeho legendárního šklebu, a Esa Rimmera. A s touto představou jsem to také na posezení za necelých šest hodin šluknul, přičemž blažená bageta mi z obličeje vlastně neslezla ani jednou. Ani ve chvíli, kdy mi hra tu pohádkovou iluzi zkoušela zkazit vnucením téhlenc kyselé okurky!

Alfasamecký podíl na tom ale nese především ta překvapivě výborná hratelnost, která je jednak konceptuálně značně nadčasová tím, jak jsou všechny úkoly a úkony zcela logické a pevně vázané na centrální téma každé mise, a druhak hlavně nesmírně satisfakční skrz svou přepychovou celkovou kinestetiku a gunplay. Kvéry jsou zde pocitově opravdu poctivými macky, které stanužel nikoho nerozsekají zcela na sračky, ale pořád je každý jednotlivý výstřel kulervoucně cejtit. Něco mi říká, že když už hra úplně nevypadá na konec generace, tak si to kompenzuje alespoň mechanickým programováním, a vskutku - v málokteré střílečce je tak nehorázně uspokojivé rozdávat headshoty, jako právě zde. A co teprve štědře nadílet otřesy mozků pomocí toho luxusního protiúderového štítu!

Taky je nutno ocenit, že se nejedná o žádné ořezávátko, a i na normální obtížnost jsem umíral vcelku regulérně. Ono rozdávat ty headshoty není jen uspokojivé, ale taky postupně krajněji a krajněji nezbytné. Chcete více munice do svých zbraní? Tak plňte bonusové úkoly a sbírejte medaile. Chcete rovnou i lepší zbraně? Tak se nezapomínejte pravidelně uklidňovat a vůdčí enemáky sundávat taserem k odemčení vedlejších misí, každá z nichž je časově omezená, a to velmi chamtivě. Chcete se během mise mít jak léčit? Tak koukejte toho medika/medičku opravdu chránit, protože pokud odejdou na onen svět, odejde s nimi i ta už tak omezená možnost se jakkoli uzdravit. 

Pokud máte jak, a jste fps pozitivní, tak si to zahrajte. Je to skvělý. Jo, stihne to být repetitivní, a v druhé půlce i navýsost frustrující, ale pořád je to skvělý.

Myslel jsem si, že klasickému Raidení u mě doma už dávno odzvonilo. Po dokončení speedrunu pátého dílu dvanáct let zpátky jsem toho měl natolik plnej krk, že už jen z představy dalšího opakovaného hraní kterékoliv klasiky se mi ježily chloupky i na prstech. Během následujících let jsem ale neúnavně dál sledoval scénu fanouškovských výtvorů, mezi kterými se často našly experimenty, jež tu základní hratelnostní smyčku opravdu znamenitě uměly obohatit, a takové jsem si i převelice rád zahrál. A kór po těchto obohacených hříčkách se někdy vracet k těm nejzákladnějším základům? Proč? Určitě by mě už to absolutně nebavilo.

Jenže pak dorazil zdejší remaster, já bez rozmyslu okamžitě 'volil šrajtoflí' a produkt zakoupil v té přihlouplé naději, že by to snad mohlo vést k poctivému remaku dílu čtvrtého, a jen tak na košt to i spustil, abych si jen tak chvilku zavzpomínal. Mno, vzpomínání velmi rapidně zmutovalo v challenge hraní celého prvního dílu (žádné léčení, všechny secrety, a pouze s pistolemi), následně druhého, následně třetího (u těch už jen ty secrety a bez léčení, dohrávat ty další dva díly jen s jejími ikonickými bouchačkami je na mě dnes již až překouřeně masochistické), a onen prvotní košt se tak natáhnul na necelých 60 odehraných hodin. A největší cipovina je, že mi to nestačilo; následně jsem šoupl čtyřku do Dreamcast emulátoru a kompletně dohrál i tu (to už ovšem bez jakékoliv dodatečné vlastní challenge, neb [ne]překvapivě na Dreamcast verzi jednoduše není možné přesně replikovat PC ovládání, a hrát to najednou se značně bastardizovaným ovládáním bylo zcela dostačující výzvou). Tož kde je hernajs zakopanej vruboun?

Po nekrátkém pátrání jsem se doškrábal odpovědi, přátelé. Vono totiž ty klasické díly sice jsou stále technicky vzato akčními adventurami, ale oko moderního hráče těžko přesvědčit, že ty doslova kvádrové úrovně mají jakože reprezentovat nějaké skutečné, nějak uvěřitelné lokace. Nicméně proti ironii času a žánrovým vývojům v herní branži žádný dišputát; pokud ty klasické díly lze označit za nestárnoucí, tak striktně pro svou hratelnost. A ta se dnes dá popsat jako ryze puzzle plošinková. Odmyslete si představu, že jsme tehdy nad grafikou legitimně žasli a zcela upřímně se cítili jako na návštěvě ve všech těch exotických lokacích - přestože tomu tak opravdu tehdy bylo - a zkuste na zdejší úrovně pohlédnout čistě jako na hádanku čekající na vaše vyřešení - čímž i tehdy už ultimativně byly. 

Každá úroveň je postavena z bloků, každý blok má přesně ty stejné rozměry, některé akorát mají některé své strany všelijak sklopené do všelijakých úhlů. Jakmile začnete hrát, budete nevyhnutelně ztraceni. Když tomu ale chvíli času pověnujete a sžijete se s ovládáním, najednou se vám všechna ta matematika začne pálit do hlavy a zdejší herní svět se vám před zrakem začne otvírat způsobem, jakým se to minimálně u mě doposud žádné jiné hře prostě nepodařilo. Najednou budete instinktivně jednoduše vědět, že když skočíte s rozběhem, doskočíte vzdálenost těsně necelých tří kvádrů, kdežto když skočíte z místa bez rozběhu, pokryjete vzdálenost přesně dvou kvádrů. Budete vědět, že aby Lara vůbec skočila s rozběhem, musí přeběhnout vzdálenost přesně jednoho kvádru. Budete vědět, že salto dozadu ji dostane výš a dál, než skok dopředu. Budete vědět, kolik času během výskoku máte na potenciální přemet, aby Lara dopadla v opačném úhlu. Budete vědět, jak moc sklopená musí vrchní strana kvádru být, aby po něm Lara sklouzla. Budete vědět, do jakých úhlů se Lara může vytočit po skoku bez rozběhu vs. s rozběhem. Budete vědět, že s odstupem jednoho kvádru Lara dokáže vyskočit na výšku jednoho kvádru, aniž by musela šplhat. Budete vědět, že zvládne padat zhruba kvádr a půl, než zcela ztratí kontrolu. Budete znát vychytávky, které působí jako čistě speedrunerské triky, ale reálně jsou součástí základního movesetu a tvůrci s nimi počítali - jako to, že když uskočíte dozadu z nějakého vyvýšeného kvádru, který pod sebou ale do hloubky jednoho kvádru a půl má další volný prostor, a zmáčknete akční čudlo, tak to Laru do toho volného prostoru posune a borka se nezabije.

Tomuto designu je samozřejmě uzpůsobeno i věhlasné tankové ovládání, na které jo si člověk musí zvyknout, ale jakmile si zvykne, všimne si, že je vlastně dokonale precizní. A z tohoto důvodu, ať už to opečujou sebevíc, budu již navždy tvrdým odpůrcem jakéhokoliv pokusu o moderní ovládání. Moderní ovládání do tohoto kvadrového světa prostě nepatří, přestože se to i tak samozřejmě dá dohrát. Ale vězte, že s moderním ovládáním akorát sami sebe hendikepujete, mnohé manévry jsou zbytečně daleko obtížnější, některé možná dokonce vyloženě nemožné.

Krom moderního ovládání ale remaster samozřejmě obsahuje to nejdůležitější - nový grafický nátěr. Jakožto někdo, kdo ty hry zná nazpaměť, musím silně ocenit, co s některými úrovněmi tito umělci dokázali vytvořit za scenérie. Souběžně ale posmutněle musím seznat, že ve většině případů solidně zmršili atmosféru daných lokací, zbůhdarma utlumili původně skoro až agresivní barvy, a hlavně mnohá místa pogrcali černočernou tmou, která si moc netyká s nově velmi nevýraznými itemy či pákami na zdech. Pro neznalce musí remasterovaná grafika dělat hru ještě o mnoho těžší, jelikož v původní grafice bylo aspoň na první dobrou jasně vidět, kde co leží a kde je s čím interaktovat. 

Dalším velmi citelným neduhem nové grafiky je její brutální nekonzistence. Totiž, tvůrci najali jisté fanoušky, kteří už dávno před nějakým remasterem jen tak pro vlastní radost ty úrovně modovali a převlékali do modernějšího kabátku. Tyto úrovně - bez ohledu na vztah s původní atmosférou či disproporční obtížnost si všimnout lékarničky, nad kterou Lara zrovna stojí - jsou férově naprostým zjevením. Taková Cisterna v prvním díle nebo Džungle ve třetím jsou absolutně novým zážitkem. Ale...většinu úrovní bohužel evidentně žádný fanda předpřipravené neměl; většina se zřejmě musela dodělat na koleni. Tyto úrovně působí jakoby je vyprcl AI upscaler textur a následně jim jen trošku poštelovali osvětlení. Konečný vjem je takový, že chvíli hrajete a cítíte ta kvanta poctivé láskyplné roboty, načež hned v další úrovni naopak cítíte rychlokvašku spíchnutou z povinnosti, a pak zase zpátky. 

Celkově bych tedy remaster zhodnotil jedním slovem jako zbytečný, konkrétně pro PCčkáře. Protože PC verze klasik můžete úplně stejně dobře hrát a zároveň si užívat původní atmosféru se vším všudy, a souběžně se nemuset bát, že byste někdy někde přehlédli klíčové předměty. Na druhou stranu ale samozřejmě má svou hodnotu to pohodlí, s jakým jsou nyní ty původní tři díly dostupné, a vzhledem k nátuře produktu se pořád musím culit nad tím, jak dobře si to vede na Steamu. Jo, té naivní dětinské naděje se držím pořád. Tedy za ono pohodlí a za ty vyšperkované, ručně vytesané nové verze jistých úrovní, 7/10. Navíc ty nejdůležitější aspekty původní atmosféry - tedy smysl pro osamocenost a izolaci, vše jen umocněno kompletní oddaností co nejsilnější imerzi - ty jsou zachovány naprosto perfektně. Jen kde původní díly uměly být občas hororové, jindy až étericky tajemné, a někdy dokonce hmatatelně exotické - tam je remaster daleko pocitově ucelenější. Ne ve všem chci železnou konzistenci.

Je to divná disparita - souběžně si říkat, že za 30 éček to mohlo a mělo být vymazlenější, a zároveň být nevěřícně nadšen, že se vůbec někdo obtěžoval to udělat - ale nezrobíš nic. Osobně si na remasteru nejvíc cením toho, že jsem díky němu konečně pochopil, v čem že to tkví skutečné kouzlo klasického Raidění a kde je tedy zakopán vruboun. Je to ten velmi vzácný příklad puzzle hry, která na chytlavosti vůbec se znalostí řešení neztrácí, neb samotný proces řešení je svou vlastní unikátní zkouškou, kterou lze zdokonalovat donekonečna.

Někde mezi drcením hráčských koulí velkými roboty a velkými démony se dnes již legendární FromSoft utrhl z uzdy a dohodil i jejich variaci na první Resident Evil. A byť mezi rodáky se to těšilo poměrně slušné oblibě, na západě to jaxi prosvištělo pod většinou radarů, a fyzická kopie je dnes jedna z těch věcí, za kterou by šlo koupit levnou ojetinu. Tedy nepřekvapuje mne, že jsem teprve druhý zdejší hodnotící, ale mrzí mě to, protože se dle mého jedná o vynikající horůrek, který i dnes má echt co nabídnout, i bez sebemenší nostalgie.

Je ale záhodno říci, že je to tak či tak značně polarizující kousek, a váš požitek se bude velmi zásadně odvíjet jednak od toho, jak adekvátní si pro hraní starší hororové vykopávky dovedete zařídit prostředí, a druhak hlavně od toho, jak moc - pokud vůbec - se zajímáte o japonský folklór a kulturní historii jeho Heian období. Protože mechanicky je to překvapivě velmi simplistický survival horor, který dokonce hereticky nabízí možnost se kompletně vyléčit i bez použití jakékoliv uzdravovací zásoby, a bojový systém z velké části sestává z kouzel, většina z nichž zase spočívá ve vyvolání pomocníka, na kterého se automaticky všichni enemáci soustředí. Tak trochu jako si vyvolat summona na epického bosse v nějaké soulsovce, akorát zde ještě AI nenaučili své aggro rozdělit na více než jediný cíl.

Pakliže vás tato etapa Japonska zajímá, neurazí vás řada zjevných inspirací v dobově populární japonské hororové filmografii, a máte možnost hrát po nocích v co možná nejdokonalejší tmě s co možná nejdokonalejšími sluchátky, pak nemám pochyb o tom, že i vás si Kuon na dva dlouhé večery může hravě omotat kolem prstu, stejně jako mě. Né že by hra byla vyloženě děsivá, ale ta absolutně přepychová atmosféra si zaslouží co nejhruběji umocnit. 

A hrát samozřejmě výhradně s japonským dabingem, a pakliže už nějaké žánrové expy máte, tak si to dejte rovnou na nejvyšší obtížnost - i tak je to spíš snadnější, ale trochu stresu to té procházce virtuálním panským sídlem přec dovede vtisknout. Pakliže žánrové expy postrádáte, ale milujete modernější tvorbu tohoto tvůrce, tak i vám to vřele doporučím, neb ten jejich ikonický smysl pro příběhovou výpravu s takřka perfektní koncentrací poetiky - též známým jako 'co to má dpč znamenat' - je i zde velice zdatně zastoupen. I jejich estetiku nelze přehlédnout, navzdory generačním rozdílům; v nejednom bossovi je vidět pomyslný původ designů, které implementovali v budoucnu; a osobně jsem taky zaslechl minimálně dva zvukové efekty, které na beton jen vytáhli z archívu a oprášili, než je mrskli do svých novějších her.

Na druhou stranu, pokud vás žánr nebo Japonsko nikterak zvlášť netankuje, můžete nadále pokračovat v nasazené nevědomosti o samotné existenci této hry, anžto vám to opravdu nemá co nabídnout.

"Já se tak cítím, a ty to musíš jednoduše akceptovat!", pronesla poklidně Anténa a nasadila Jarynovi solidního brouka do hlavy. Takovýho toho brouka, který člověka přiměje krátce po úvodu hru vypnout a nijak zvlášť neplánovat ji znovu zapínat. Takovýho toho brouka, jaký člověka po konečném dohrání nutí nekrátkou dobu rozdýchávat a rozmýšlet, jestli k tomu vůbec něco psát. A když už začne psát, ohoho, že si dá na čas víc, než s hrou samotnou! Protože to holt dalo sáhodlouhé rozjímání, než se Jaryn dopracoval konkluzivního závěru. A závěr je takový, že se vskutku jedná o mimořádný zážitek.

Vyháněči jsou takovým Zaklínačem z poločervené knihovny. Trajdáte po světě, mapu máte poblitou otazníčky, zvedáte kletby, pomáháte obyčejným lidem zahnat jejich bubáky, a každým druhým krokem kosíte monstra. Ale o tom příběh není, na žádné ze svých vrstev. Na vrstvě první je to příběh o lásce - konkrétně mezi skotským kolouškem Redem a již zmíněnou Anténou (kteréž tak říkám jednak protože odmítám skloňovat 'Antea', druhak protože 'Anténa' mi k ní přijde mnohonásobně trefnější; ještě trefnější by bylo 'Rozbité Posedlé Rádio', ale to už se původnímu jménu moc nepodobá) - a její nepřeberné síle i v situaci, kdy jeden v páru chcípne a následně protějšek následuje jak unikající plyn. Na druhé vrstvě je to příběh o dívce, která byla křivě obviněna z čarodějnictví. Na třetí vrstvě je to příběh o krutopřísně drsných ženách a náležitě submisivních mužích. A všechny tři vrstvy jsou překvapivě důkladně spjaty!

Ano - Hlavní děj je vesměs velice zdařilý, a v tom nejlepším umí evokovat i takový Silent Hill. Když už tomu dá patřičný prostor a péči, tak vyobrazení zármutku nad ztrátou milované osoby a obtíží spojených s jejím přijetím je vyloženě vyšperkováno a zpracováno způsobem, jakým to snad doposud žádná jiná hra ani nezkusila.
Ale - I hlavní děj satanužel hodně zásadně trpí na to nejhorší na celé hře - tedy Anténu - a tak v tom nejhorším evokuje spíš Velmu od Mindy Kaling. Jak jsem si tuhle u Divotvůrce vychvaloval, kterak se jeho tvůrcům povedlo okomentovat nejedno moderní tíživé téma s nuancí a smyslem pro subtilnost, neb jim neujížděla ruka a zrak do optiky striktně moderních citlivostí, Anténa je prostě a jednoduše specifická ženská postava vytržena z aktuálního desetiletí a šoupnutá do Ameriky poblíž Bostonu roku 1695. Ale k tomu více později.

Ano - Naše protagonistické duo se miluje. Asi. Na začátku se přesvědčivě tulí v pelíšku a občas v hlavním ději vyjadřují řádnou vzájemnou náklonnost. 
Ale - Svou lásku v drtivé většině případů umí jen vyřknout, avšak ne ukázat. Po valnou většinu herní doby se baví jako relativně dobří známí, ale romantický vztah byste jim netipli ani pod lampou. Žádná zjevná chemie, žádná zřejmá jiskra kterýmkoliv směrem. Nehledě na to, že teprve až v průběhu hlavním dějem si o sobě vzájemně říkají poměrně hodně základní informace, které by normální, normálně fungující pár pokryl v rámci prvního měsíce randění. Jde samozřejmě o expoziční skládky, ale přijde mi to jako spíš nešťastné řešení.

Ano - Byť hra rozhodně ani vzdáleně nevypadá jako něco, z čeho by mělo být normální dnešní sestavě ouzko, pořád vypadá dostatečně xvětu a zároveň je všechno lahodně plynulé a s ultrarychlými loadingy.
Ale - Taky každý kout zdejšího krajíce Ameriky vypadá nějak moc uhlazeně, hezky, čistě. Poněkud to mrdá kýženou atmosféru dusící depky a mrtvol, když se mi hned na začátku každej vyřvává na rameni nad kletbou, která na jejich vesničku uvrhla doslova pekelnej slejvák, a přitom opticky to působí jako běžný jarní podvečer na anglickém venkově. Ale možná jsem úmysl vnímal chybně; možná mělo prostředí odpovídat tomu zamilovanému motivu, v kterémžto případě všechna čest, na ten to sedí dokonale.

Ano - Svět je až překvapivě rozlehlý a nabízí bohatý prostor k svébytné exploraci a početným soubojům. Kvituji, že se konečně něčemu AA podařilo vcelku přesvědčivě emulovat AAA.
Ale - Kosti jsou AA až do morku, takže de facto každá akce nad rámec obyčejného běhu je striktně - a tristně - kontextuální. Něco prolézt, přelézt, podlézt, přeskočit, seskočit, vyšplhat nebo sešplhat - to všechno lze jen na přesně určených místech, přestože to velmi často absolutně nedává smysl. Samozřejmostí jsou také zábrany z různě zhnilého dřeva, na některé z nichž stačí Redův meč, na jiné už musí Anténa zakouzlit. A pak, aby to příslušnou nesmyslnost tučně podtrhlo, vám hra předhodí obří řetězy, na jejichž slabé články je už zase Anténino kouzlo slabé, zatímco Redův meč je silný dostatečně. A souboje? Bueno; drtivá většina dovedností je pochopitelně zamknuta ve stromu dovedností - aby to mohlo odůvodnit existenci stromu dovedností - a jakmile daný strom z většiny odemknete, máte plus mínus k dispozici takový souboják, jaký by v kdejaké jiné akční hře byl od základu. Díky tomu platí, že soubojům s přimhouřením očí zábavnost postupem času roste. Oči je ale třeba ideálně rovnou zavřít nad tou skutečností, že hra nabízí nějakých pět druhů nepřátel, které furt dokola rotuje. A když říkám furt, tak tím myslím pořád - respawn je mimo civilní osady nepřetržitý. Delikátní tečku všemu dává fakt, že táboráků k fast travelu je docela pomálu, takže při plnění vedlejšáků budete velice bohatě probíhat, proskakávat, prošplhávat, a různě prolejzat ty stejné úrovně imrvére dokolečka, a ještě vám to budou zpříjemňovat naprosto prázdné repete fajty s postupně zoufalejšími a zoufalejšími čmoudy z řad mrtvých.

Ano - Volby konané v rámci titulárního vyhánění duchů se povedeně podepisují na jisté části hlavního děje. Tohle dontnoďákům od ruky jde a jejich zkušenosti se nezapřou.
Ale - Už se vůbec, nikterak znatelně, nepodepisují na nic jiného. Tedy krom toho hlavního člověk samo narazí na ozvěny svých rozhodnutí i v dalších vedlejších dějích, ale co ty osady? Čímpak to, že můžu teoreticky celou osadu krom obchodníka a kováře vyvraždit, a hra na to v podstatě nereaguje? Kde jsou ty velmi hmatatelné následky z Vampyra, natož jeho integrace příběhu s hratelností, kdy se vraždění pevně vázalo na skilly protagonisty? V tomto směru jde o velmi razantní downgrade. Ale jsem rád, že na rozdíl od oné upíří túry se v závěru nekoná žádné out of nowhere fakjů odhalení, na které by teprve ty průběžné volby měly vliv. 

Tak jo, melu už dost dlouho kolem, čas adresovat to, jak se ve mně postupně rozrostla zášť k Anténě, aneb o tom, jak jsem hře strhl 15% dolů jen za její hlavní postavu. A hodím to celé do spoilu bo už tak je to překouřeně dlouhý. A když už to bude ve spoilu, tak budu i spoilovat, bez toho bych to vysvětlit úplně nedokázal.

Hra do popředí dává mladý mezirasový pár - bílého skotského pobrecita Reda a jeho milovanou černou kubánku Anténu. Je rok 1695, jsme v Americe, konkrétně nějakém koutu ovládaném puritány, a Anténa je velmi inteligentní a študovanou dámou. Hra mohla velice snadno přepsat ze pár svých scén k vyobrazení toho, jak Anténa využívá svých sil a intelektu k překonání staré idiocie a předsudků. Ale ne, Anténa je prostě a jednoduše #yaaasqueen, zosobněná dokonalost, chyby či snad slabiny u ní žádné k nalezení nejsou. Tedy, pochopitelně jsou - jmenovitě je odporně arogantní, egocentrická, se sklony k misandrii, a časem i přirozeně intenzivně sobecká - ale hra tyto vlastnosti nevykresluje jako záporné. Nu a jak taková postava může fungovat lépe než po boku toho nejsubmisivnějšího, ufňukaného, přitrouble simpujícího chlapa, za jakého jsem kdy hrál? 

Hra tedy umožňuje hráči se v Redově kůži - mimochodem Red má být sám o sobě taky dosti silný, bitvami zjizvený bývalý voják - s názory Antény omezeně neztotožnit, ale je to prd platný, poněvadž už jen to, jak své věty formuluje, je stejně už dávno mentálně vybičováno jeho vztahem s Anténou. Anténa Reda buď popichuje nebo se po něm vyloženě vozí; Red Anténu jen nekončícně adoruje. Hned dvakrát je doslovně vyjádřeno, že Red nesmí mít vlastní názory, které by se s Anténou jakkoli křížily, dovolte mi parafrázi -
Anténa: "Kdybych chtěla tvůj názor, dala bych ti ho."
- a později -
Red: "Můžu se vyjádřit?"
Anténa: "Jen pokud nás to nezpomalí."
Pokud to mělo být v žertu, jaksi jsem nezaslechl sebemenší náznak žertovného tónu. A vzhledem ke kontextům těchto výměn hádám, že žertovat se Anténě nechtělo.

A pak tam jsou všechny ty vedlejší postavy a - byť výjimky se najdou, hezky před závěrem hry, kde je mnoho běžných hráčů už neobjeví - takřka univerzálně platí, že pro hrůzné činy konané ženami má Anténa vždy v rukávu alibistické kecy kolem, zatímco zlé činy mužů pramení čistě z toho, že muži jsou prostě zlí; tedy alespoň do té chvíle, než si je nějaká žena nepřevychová a nezašlápne pod pantofel. Dovolte mi další parafráze...
- Jistá žena sebevědomě vysílala ty jedince, které vnímala jako slabé, do lesa, a vybavila je přitom píšťalkou, kterou si měli přivolat v případě potřeby pomoc. Věděla ale, že pokud na ní zapiští, akorát tím na sebe nalákají hladové vlky. Co na to Anténa? "Takže ses zbavovala slabších článků, abys pro ty silnější ve vesnici oddálila hladomor...jo, to dává jakýsi zvrácený smysl." Přitom hravě mohla poslat ty silnější ty vlky, popř. jejich pozůstatky, jít lovit a tím zbavit své skromné obyvatelstvo hladu. V té stejné osadě vám obchodník zaplatí za to, že mu přinesete kytičky, ale nikoho v tom jejich úmorném hladovění nenapadne někoho schopného vyslat sehnat maso?! 
- Jiná, tentokrát vdaná, žena se zamiluje do prachobyčejného zlodějíčka. Ten ji pomůže zabít jejího manžela. Následně zlodějíček začne předstírat, že je celou dobu on její manžel - shodou okolností nový místní kovář. Celá vesnička se v tu ránu rozpadá, protože týpek netuší, jak kovat. I jeho hřebíky jsou tak křehké, že v útrobách každé budovy vyvolávají vše, jen ne stabilitu pevné stavby. Ale chraň Reda ruka páně ho z toho nařknout, nedejsatan ho snad označit za padoucha - je to totiž jedna ze vzácných chvil, kdy ho za nesouhlas Anténa ráda velmi vostře zprdne. Protože dle Antény je to naopak dobrák, neřkuli hrdina, jelikož pomohl té nebohé ženušce zbavit se manipulativního grázla, který ji občas dal facku. 
- Pak tam máme strašení okolo dvou bratrů. Jeden lhal, aby si získal ženu, pro kterou následně začal nefalšovaně simpovat, a druhý tutéž ženu - kterou údajně miloval - uvěznil do svého těla a zařídil ji tak nekončící muka. Smeteme ale oboje pod jeden stůl, protože se to hromadně dá zredukovat do jednoduchého chlapského majetnictví - nebýt toho, že se o jednu ženu dva chlapi prali coby o pomyslný majetek, nic by se nestalo!
- Lékařka pomalu a metodicky otráví a zabije pacienta se syflem, aby zabránila jeho sňatku s její sestrou. Samozřejmě i té se Anténa bez sebemenšího zamyšlení zastane.
- Anténa jen tak pro prdel duchům zkritizuje fňukání mrtvého chlapa, který reálně vůbec nefňukal.
- Anténa opakovaně držkuje, ať Red jedná s nějakou ženštinou opatrně, protože je chudinka vnitřně zraněná a zlomené srdíčko se hojí dlouho. Samozřejmě, je naprosto vyloučeno, aby kvůli zlomenému srdíčku udělal chybu i muž.
- Kdykoli Anténa mluví o nějaké ženě nebo ji adresuje, činí tak s neomylnou jemností a něžností, třebaže mluví o té nejhrůznější svini. Jakmile mluví o chlapovi, tak ať je to obyčejnej ochlasta, zoufalej pánbičkář nebo násilník, téměř vždy je naopak zřetelně slyšet absolutní pohrdání. 
- V jednom náhodném vedlejším dialogu z Anténky můžete jen tak udělat legitimní bisexuálku. Já tak učinil; chuděra ještě aby byla striktně heterosexuální, když ve svém životě má jakž takž ráda jen jednoho muže a valný zbytek je pro ní póvl. 
- Anténa má monolog o tom, kterak jsou celé hony na čarodějnice jen o patriarchátu utlačujícího silné ženy. Občas si budete muset dost tvrdě připomenout, že hrajete čirou fantasy, nikoli historickou fantasy.

Anténa taky tak nějak neumí držet hubu a musí utrousit komentář obecně za všech okolností:
- Red random ženě: "To máte štěstí. Udržet si takové blízké spojení s partnerem si žádá hodně tolerance a tvrdé práce."
Anténa okamžitě v uchu: "Ty jsi takový šťastlivec, že jsi se mnou."
- Stařenka: "Má paměť je, milý pane, v poslední době jako prázdné stránky knihy, ale sestru bych si snad pamatovala."
Anténa: "Její paměť už selhává."
(A samozřejmě, že jakmile jde o osamocenou zapomnětlivou stařenku, máme automaticky soucítit a jednat v rukavičkách, ať už spáchala sebehorší svinstvo...)

Ke konci hry se situace balancuje přítomností hned dvou - avšak dvou jediných, na jaké jsem narazil - mužů nějak zapletených s nějakými ženami, na které Anténa nemluví přes zuby/povýšeně/pohrdavě/posměšně - černého bývalého otroka ctěné paničky, která mu odmítla svobodu, protože se přece milovali; a prostého bílého poslíčka jedné obchodnice, který svou zaměstnavatelku okradl a s úlovkem se rovnou někam zdekoval. Jenže opětovanou náklonnost otrok jen prozíravě předstíral, a první instinkt hry - tentokrát slovy Reda, v automatickém dialogu, bez zjevného pošťouchnutí Anténou - je ho stejně odsoudit a zjebat za to, že ji zmanipuloval k vlastnímu benefitu. A jouda svou šéfovou okradl, protože mu x měsíců v kuse odmítla za práci dát jediný halíř, a při úprku ho zaživa sežrali vlci. Tohoto jinocha Anténa dokonce proaktivně sama od sebe označí za moc milého muže. Avšak ani v tomto případě, kdy proti pánovi nemá co namítnout a žádnou femipsycho obhajobu na jeho šéfovou nevycucne ani ze svého duchařského malíčku, si prostě nedovolí být vůči oné obchodnici sebemíň nevrlá. Místo toho jen hned instinktivně tlačí na Reda, ať to dořeší co nejrychleji, přece nebudeme ztrácet čas nějakým komentářem.

Jaxi asi umíte představit, touto dobou jsem už toho měl opravdu plnej pytel, ale řekl jsem si, že tomu dám jednu poslední šanci. Jedno poslední strašení, třeba to konečně bude takové, při kterém i sama Anténa sezná, že prostě neví, že na to je její morální turbokompas krátkej. Místo toho jsem ale narazil na druhou černošku celé hry, kterou zdánlivě strašil její prudce rasistický lovecký kolega. Říkal jsem si uuulala, že by si společně s jedinými jinochy, které Anténa nenabyla důvodu vraždit pohledem, nechali i ten nejkomplexnější případ na závěr hry? Protože slečna je to samozřejmě na první dobrou další hyperdrsná queen, kterou nic nerozhodí - a to do té míry, že je první postavou, která si je přítomnosti zlověstného ducha vědoma, a má onu přítomnost v paži - tedy možná je to jen maska, pod kterou se skrývá morbidní tendence k trestání ortodoxních rasistů, vzniknuvší z vyrůstání v otřesných podmínkách, třeba? Thé, ani hovno samče, je to čistá masturbační konina v čele s karikaturou takového rasisty - v rámci zbytku hry, nikoli reálného historického kontextu - a borka prostě opravdu je přesně tak hustodémonsky tvrdá, jakou se jeví.  

Takže tak, vytříbenější simulátor podpantofláka jsem nezažil. Vše, co musíte vědět o dynamice vztahu Reda a Antény, je fakt, že když zrovna bojujete v kůži Antény, Reda ani nenapadne byť šeptem ceknout - jakmile ale bojujete v kůži Reda, Anténa ustavičně, bez přestání, rejpe a vtíravě držkuje, ať ji taky pustíte do akce. Anténa je natolik zvyklá nezavřít hubu, že i když rovnou v její kůži nějaký boj začnete, stejně jednu takovou hlášku utrousí, jakoby seděla na střídačce. Dalším výrazným symbolem jejich naprosto zdravé lásky budiž fakt, že zatímco Anténa velmi ráda povýšeně Reda kritizuje a popichuje, Red za celou hru pro Anténu nemá jediné sebekřivější slovíčko. A Anténa samotná? Vemte si, že kdykoli použije své tlakové kouzlo, POKAŽDÉ to oba musí okomentovat jednou z asi pěti hlášek - a každá hláška má opět strukturu "Red pohoní nad nadgalaktickou dokonalostí své ženy, zatímco Anténa samolibě promastí nad tím, jak je vskutku skvělá." A pak je tu samo i struktura samotného světa, ve kterém by se Red třeba bez své ženy dokázal bránit v boji, ale už by nikam bez jejích kouzel nedošel. Tedy i samotný celý design světa je podřízen tomu, že Red potřebuje Anténu. Což by mi nijak žlučí nehejblo, kdyby i Anténa potřebovala Reda...

Přesto musím seznat, že je to opravdu dobře napsané. Ostatně, špatně napsaná postava by mi v žaludku tak neležela. Špatně napsaná postava by mi nebyla protivná tak bytostně. Jenže já jsem pro takový ten feminizmus, který káže rovnoprávnost i rovnocennost mezi ženami a muži. Anténa...Anténa razí spíš tou cestou, která káže, že když muž a žena spáchají totéž zlo, žena pro to má pádný důvod, kdežto chlap je prostě špína. A byť jednotlivé příběhy ve hře jsou taktéž napsány většinou velmi kvalitně, s onou nuancí a občas i trochou subtilnosti, satanužel nám jsou podávány přes Anténin pohled, který na všechno holt vrhá dosti nevábný puch. Nemluvě o tom, že díky tomu dílo myslí za nás, místo toho, aby nás přimělo se nad čímkoliv zamyslet sami.

Ve finále jde neomylně o ryze lidský příběh, ale já si opravdu nepotykal s tím, jakým tónem a stylem se jej rozhodli odvyprávět. Nicméně ve svém headcanonu jsem se rozhodl, že ústředním záporákem je celou dobu Anténa (a její slova a jednání ke konci hry tomu rozhodně přihrávají), a hned se mi spí líp.

"Pokud máte rádi chlast, puch potu, moči a zvratek, nebo snad pohled na chcanky na brankách, zdech a pouličních lampách, tato část Varšavy je pro Vás!" 

Divotvůrce je taková evropská Persona ležící v louži politického thrilleru, který shodou okolností obsahuje i nějakou magii, nikoli thrilleru o magii samotné. A já to zprvu čekal přesně naopak. Po prologu jsem předpokládal, že půjde o grimdark historickou fantasy, jejímž gró bude lov zaklínačských pokémonů na pozadí bobtnajícího napětí v ulicích Varšavy roku 1905, kdy opravdu neomylně všechny skupiny již měly ruské vlády dost. Nečekal jsem, že půjde o historickou fan fiction, v níž nadávky padají striktně anglicky a rusky, židé jsou zastoupeni exkluzivně obchodníky, rabíny a bandity, magie prostě existuje a pochopitelně jsou proti ni všichni magií netknutí tuze bigotně diskriminační, a že má prvotní radost nad reprezentací Rasputina jakožto někoho přinejhorším neutrálního, neřkuli snad i kladného, se časem potvrdí jako hrubě předčasná a neprozíravá. A už vůbec jsem nečekal, jak strohá bude hra na jisté detaily.

"Přijedete sem s cílem být uklízečkou nebo třeba učit děti, a pak to jediné, za co vám je kdokoli ochotný reálně zaplatit, je vaše prdel." 

Začátek 20. století, dvě slečinky se mnou flirtují formou hodnocení mého zevnějšku na stupnici 1-10, což se nelíbí pánům opodál, kteří si od stejných slečen okamžitě vyslouží sick burn v podobě ohodnocení nulou. Nasere je to natolik, že okamžitě tasí své kvéry a z nějakého důvodu chtějí zamordovat mě, přestože já se na ně ani nepodíval, natož hodnotil jejich vzhled. A tak morduju já je, načež slečinky k tomu - či mně samotnému - už nemají co říct.

Lezu do knajpy, hledajíc konkrétní servírku. Naprosto nevinně se na ní ptám barmana a ten na mě za to ihned posílá tři štamgasty, ať mi dají co proto. Místo toho všechny tři bez problému posílám k zemi, načež se okamžitě objevuje ona servírka a říká, že šéf ji vyřídil, že ji hledám. Barman na pohodu stále leští bar rok nemytou hadrou, uprostřed baru se ledabyle válí tři mrtvoly, nikdo k tomu nemá žádný komentář.

V barbershopu jsem se nechal dokonale do hladka oholit. Přesto se náhodný borec v hospě nenechal pozvat na vodku, protože 'takovej vousáč' nebyl jeho typ. Kvanta postav mě bez přestání v jejich domovech a na jejich pracovištích s vražednými pohledy griluje, že tam nemám co dělat, avšak zatímco celej kvartýr proluftovávám, jen tak nehybně stojí a nic s tím nedělají.

"Dospělý život je jako cibule; čím více se jej snažíte rozdělit na jeho základní části, tím hůř smrdí a tím víc vám je do pláče." 

Je nasnadě doporučit si hru užít jako poměrně povrchní jízdu do cíle, který nechť je pro celkový zážitek irelevantní. Protože epilog je v případě všech tří konců ledasjaký, jen ne uspokojivý. Příběh není větvený; hráči je umožněno sem tam učinit nějakou 'volbu', nicméně tyto volby ovlivňují jen malé záležitosti, a to s ještě menším dopadem na větší schéma. V neposlední řadě se absolutně nejedná o RPG - v dialozích de facto rozhodujete pouze o míře Wictorova pýchy, v soubojích zase čerpáte z možností, které jsou většinově předurčené, resp. první půlku stromu dovedností budete mít tak či tak, druhou pak už můžete a nemusíte řešit v druhém aktu. A já silně doporučuji řešit, poněvadž:

- Obtížnost soubojů začíná na velice nízké úrovni, načež se brutálně nevybalancovanou trasou mezi prvním a třetím aktem přehoupává na vyloženě absurdně nízkou úroveň. Jelikož jsem druhý akt, stejně jako ten první, prioritizoval vedlejšáky, přibližně od půlky aktu jsem byl v podstatě nepřemožitelným demigodem, jenž ve většině potyček ani nemusel kteréhokoliv nepřítele jedinkrát pustit ke slovu, pokud nechtěl. Už tak otravné, otravně početné souboje se rázem ziskem 'pokročilých' pokemonů staly triviálními a o to otravnějšími. A ne, ani těžká obtížnost zde ničemu nepomohla. Přesto do té doby se mi podařilo párkrát zemřít, anžto Wictor nemá žádnou jistou metodu léčení (než mu tedy léčení dokáže garantovat jedna z oněch schopnějších stvůrek), která by byla adekvátní - musí se nekrátkou dobu spoléhat na RNG a já musím zvídavě koukat, jestli mi to hodí zpátky hápéček 30 nebo třeba jen 3.

- Krom soubojů tu ale samozřejmě jde i o zvedání základních čtyř atributů, přičemž dostat je dostatečně vysoko je také otázkou zisku těch lepších a již nepovinných bubáčků. A vysoko je dostat chcete, jelikož krom dialogových možností mají i nahodilé itemy rozeseté po světě své lvl požadavky, a některé questy je možné začít, solidně v nich pokročit, a pak rezignovaně nedokončit jen proto, že v pokročilé fázi vás právě jeden z takových itemů cockblockne. 

A questy získávat a plnit chcete, protože questy a souboje jsou vším, co hra nabízí. Existuje zde tedy i naprosto arbitrární systém časové omezenosti questů, kdy některé mají v žurnálu ikonku takřka plných stopek a jiné zase jen stopek polovičních, ale reálně vůbec nejsou omezené časem, nýbrž pouze vašim postupem v hlavním příběhu, a také über detektivní složka, která ovšem mechanicky sestává striktně z luskání prsty a klikání na všechno, co se v nejbližším okolí označí jako interaktivní. Vše nad tento rámec je plně automatizované. A je to škoda, společně s pár dalšími náznaky z toho mám dojem, že na papíře to možná mělo být daleko ambicióznější a více hráčsky angažující. 

Po vzoru obtížnosti se houpe i celkový tón hry, kdy se krutá smrtelná vážnost ladně střídá s komičností vícero druhů a z vícero zdrojů. Po nějakých 10 hodinkách jsem si ale na to zvykl, sám pro sebe si utrousil, že jde jistě o umělecký záměr, a naráz jsem si to začal užívat více jako velmi nenásilnou humoresku, v rámci které se můžu proběhnout nádherně vykreslenými historickými kulisami, tu si chvíli zahrát na průměrného simpa, tam zase na učitele, a to všechno s Wiktorovým báječným přednesem á la "jsem ten typ drsňáka, který zásadně nikdy a nic nepodbarvuje sebemenší známkou emocí". A byť herně je to velice povrchní, příběh rozhodně pro subtilnost a nuanci nechodí daleko; osobně jsem z toho vyčetl dokonce nepatrný komentář na grooming, aniž bych si jedinkrát za celou stopáž musel profackovat kebuli k utlumení pocitu, že tu někdo zase napsal historickou fikci přepískle liberálně a striktně přes optiku moderních citlivostí. A to s tím hra docela dělá bububu! 

"Jestli jsem se v životě něco naučil, milý Wiktore, tak je to nikdy nezanedbávat kurvy." - Grigorij Jefimovič Rasputin

Na AW2 jsem se vůbec netěšil, tudíž jsem se na něj vůbec nechystal. Samo gameplay videa jsem zkoukával a spodní ret nezůstával docela suchý, ovšem po dokončení každého takového videa a utření onoho retu následovala automatická vzpomínka na to, jak to byla místo chtivé sliny kapka krve, kterou rukáv vstřebal, když jsem si proverbálně rozbíjel hubu nad tím, jak prudérně se mi hrála Control a AW1. A tak jsem se a priori rozhodl, že by mě to prudilo taktéž.

Ale ohlasy byly nebývale orgasmické, a v kombinaci s mým nedávným znovuzhlédnutím všech tří sérií Twin Peaks jsem přece jen vzpomínku potlačil a chuť si udržel úspěšně až ke koupi. A vskutku - od intenzivní obliby damn good kávy, přes takřka dokonalou rekreaci Double R jídelny, až po povedenou - byť možná neúmyslnou - imitaci Bobova lišáckého, okouzlujícího úsměvu - AW2 je doposud ultimátní AAA adaptací Twin Peaks. Ani samotné Temné Místo už nemá daleko k Černé Lóži, byť na tučné rudé závěsy je skromnější.

Taky jsem teprve loni konečně dočetl celou Kingovu Temnou Věž, a byť meta příběhů přímo a nepřímo odkazujících právě na způsob, jakým sám sebe Král vepsal do vlastního románu, je už dávno kotel, teprve tady druhé Alanově túře jsem to sežral i s navijákem. A paralel v tom je samozřejmě dalekosáhle více, než jen v onom meta aspektu.

A víc o příběhu ani psát nechci. Zkoušel jsem to, napříč několika drafty, ale po pár slovech vždycky chytnu pocit, že buď plácám naprosto prázdné a irelevantní plky, nebo už vyloženě spoiluju. Řeknu nicméně alespoň to, že tuto hru si užijete exponenciálně dle toho, jaký máte vztah k fiktivním příběhům obecně. Do jaké míry dokážete ocenit to spojení takřka všech médií pro odvyprávění takového příběhu - AW2 je hra, film, kniha a hudební zážitek v jednom. Chybí snad jen komiks? Konkrétní znalost/přesné vzpomínky na díl první, popř. někdejší DLCčka na tento příběh navazující, jsou upřímně až druho, možná dokonce třetiřadé. Postavy vám mohou přijít zajímavé samy o sobě, ale toto není příběh stojící na svých postavách a je v konečném důsledku jedno, zda vám nejsou třeba dokonale šumák, stejně jako mně. I když i takto si hru samozřejmě můžete užít. Ale dle většinových ohlasů, co jsem tak vypozoroval, se to opravdu nedá doporučit někomu, kdo od toho bude čekat poměrně tradiční survival horor s tradičně pojatým budováním atmosféry (či snad tradičními lekačkami, ha!), nedejsatan tradiční výpravou příběhu. Takové hráče bude AW2, řekl bych, víc než cokoliv pekelně dožírat. Jsem toho názoru, že hra si vůbec nedává za cíl být opravdu děsivá. Případnou děsivost si v tom každý individuálně může najít na radikálně odlišných místech. Podobně jako u Twin Peaks. AW2 je čistokrevná experimentálka, která je mechanicky vystavěna na dlouhých letech zkušeností jejích tvůrců, díky čemuž NENÍ taková pruda to hrát! Chm, úplně jsem se těm prázdným plkům nevyhnul, cóuž.

Avšak 10% dolů za převážně herní problémy. Některé si, třebaže naivně, dokážu odůvodnit, přestože mě bytostně serou - jako třeba skutečnost, že Alan i Saga upřednostní vyměnit baterce baterku před okamžitou střelbou, anžto ta omniprezentní, všechno polykající temnota je přece vždycky větším a důležitějším nebezpečím, než Jožka s kudlou metr ode mě. Stejně tak dokážu hodit skutečnost, že Saga na frajera provede pitvu jen tak, bez rukavic, na Alanovu spisovatelskou neschopnost a vostrej nedostatek smyslu pro detail. Už si ale tak hezky neodůvodním naprosto zprasenou kameru, jakmile se musím vypořádat s několika stínaři v úzké chodbě, nedejsatan když na mě dokonce jeden z nich skočí. A to, jak je myšlenkový palác jen čím dál tím prudérnější, kór ve chvíli, kdy třeba Saga odmítne vzít klíčový předmět - přestože ho svědomitě okomentuje - jen protože jeho polaroidku ještě imaginárně nešoupla na zeď. A v neposlední řadě ty sekvence, které jsou imho překouřeně táhle dlouhé, a bylo by jim slušelo je trochu pročesat.

Jinak je to ale boží, originální, na poli videoher nesrovnatelný zážitek, který by měl každý minimálně okusit. Je ale opravdu krajně důležité k tomu přistoupit s velmi otevřenou myslí, ideálně bez jakéhokoliv konkrétního očekávání. 

Jo, a dejte si NG+. ;)

Pamatuju si, jak se někdy během mého ranného fakanství, díky mému nevlastnímu bratrovi, na omezený čas náš obývák proměnil v komnatu nekonečně se opakujících PS2 demíček. Žádnou plnou hru jsme neměli, nikomu se žádná nechtěla kupovat, ale měli jsme jeden vyvolený disk plný demíček. Druhého - vlastního - bratra tato novota omrzela docela rychle, neb ten tou dobou již mastil žhavé PC novinky, a na tátu, jenž naposled střílel kachny na NES a později využíval sílu osobního počítače striktně na pálení hudebních cédel, porno, a Rybičky, to bylo už až nepohodlně moderní. Já ale žasnul. Možná jsem měl i nějaké zabudované dětské proroctví, které mi do podvědomí pouštělo informaci, že nevlastní bratr se do necelého roku zdekuje a konzoli nám jistě nenechá, ale hlavně jsem žasnul. Též jsem tehdy už mastíval co šlo na PC, ale byl jsem v takovém tom přechodovém věku, kdy sedět na koberci u televize a hrát - oproti PC - rozmazané hry s nepřesným ovládáním mělo prostě stále naprosto neodolatelné kouzlo. A už si ani přesně nevybavím, co všechno jsem pouze viděl v rovněž přítomných trailerech a co jsem si opravdu osahal v demoverzích, ale nikdy nezapomenu na jediné demo, které jsem během toho roku nikdy nepokořil. Nikomu se to u nás nepodařilo. 

Šlo o demo k této hře a obsahovalo její první misi. Stejně jako v případě většiny misí šlo o klasické kombo jízdy městem a nějaké té přestřelky v cíli. V první misi se nejdřív jede, pak střílí. U nás doma jsme tehdy k tomu střílení ani nedojeli. Je možné, že jsme měli rozbité blinkry. Je možné, že jsme byli kolektivně příliš tupí na to pochopit, že ty blinkry nám ukazují, kam máme jet. Ale bylo s podivem sledovat skutečnou virtuální Alfu Romeo ve skutečném Londýně, a tak nikomu ani moc neleželo v žaludku, že jsem tu jízdu tak často opakoval. Byly to skromnější, nevzdělané časy - neměli jsme pádně s čím srovnávat, nevěděli jsme, jak se takové hry na ovladači mají normálně chovat a ovládat, tedy nevěděli jsme, že se pokoušíme hrát pekelně mechanicky zprasenou hru. A většina z nás v tom nevědomí pohodlně žila dál; to až já si skrze emulátor, o nějakých 20 let později, vzpomínky oživil a zpětně potvrdil, až o jakou katastrofu se jednalo. V retrospektu si nyní uvědomuju, že to možná ani nebyl zájem v projížďce virtuální Alfou Romeo, nýbrž hlavně otravný chrobák v kebuli, protože tehdy mi reálně žádná hra žádný větší problém nedělala, tak proč prosatana zrovna tohle mi tak absolutně od ruky nešlo? 

Protože jsem sice byl s hrami zručnej, ale taky relativně netrpělivej. A protože jsem asi fakt nepobíral ty blinkry. V emulátoru, rovněž na ovladači, jsem tu první jízdu konečně, prvně v životě a po tolika letech, pokořil. A během pěti minut při první přestřelce jsem emulátor zavřel a razil to zase smazat. Nejdřív jsem ale koukl na DH a opožděně zaregistroval zprávu o Charllizeho odchodu. Došel jsem k příspěvkům, kde se řešilo, že by mohla vzniknout specializovaná herní výzva na jeho počest kolem her, které miloval. Nevím, které neurony za to pokárat, ale následující mozková vlna mě zahnala do diskuze u této hry, jakási čirá zvědavost, jestli i k tomuto měl Charllize někdy co říct. A vskutku - ze samé frustrace to nikdy nedohrál a to za to vysolil necelou dvojku, takže jakoby za to dnes dal necelou čtyřku. Tak jsem si řekl, že čekání na onu specializovanou výzvu si zkrátím alespoň pokusem to dohrát, rovněž na jeho počest, už jen protože za to nechal takové prachy. A byť to byl boj, jaký v rámci her nepamatuju, mise se zdařila. Musel jsem si tedy pokaždé, kdy jsem s tím chtěl seknout - tedy bajvoko co deset minut - tuto motivaci opakovat, ale povedlo se!

Jak píše Naginata v diskuzi, srovnání s první Mafií je rozhodně zcela místné. Obě hry využívají otevřené město pouze jako detailní kulisu a storytellingový nástroj v jednom, obě se pokusily nějak minimalizovat prvky čistě herní a povznést prvky čistě filmové, obě jsou gangsterky snažící se o co nejsilnější realismus často na úkor herní zábavnosti. Nicméně první Mafia to všechno pojala ještě s poměrně rozumným designérským nadhledem, díky kterému se stále může hrát obstojně příjemně. The Getaway se naopak té vizi oddává zcela a absolutně bez kompromisů.

A jo, výsledkem je zcela upřímně ta nejcinematičtější a souběžně nejimerzivnější akce, jakou jsem dost možná kdy viděl. Když se zrovna trefí přesná konstelace hvězd do dokonalé synchronizace všech normálních a paranormálních jevů mezi mnou, mým počítačem, a programem zrovna běžícím na onom počítači. Jinými slovy, za těch 7 hodin, které mi dohrání přibližně vyžralo, jsem dohromady takových 20 minut fakt ohromeně čuměl, jaký skvost se přede mnou odehrává. Jak už to ale s extrémy bývá, ty pozitivní se střídají s těmi negativními, takže zbylých šest hodin a čtyřicet minut jsem rovněž byl ohromen, ovšem tím, jak zrůdně nehratelnou hru to hraju. Hra nemá jediný HUD element, tedy vskutku nemá ani žádnou mapu, natož minimapu. Pro navigaci se tedy člověk musí oddat slepé důvěře v ty prokleté blinkry. Ty někdy fungují oukej, někdy zase člověka navedou skrz zdánlivě celé město, ale do cíle prostě ne - musel jsem dohromady čtyřikrát kouknout na jůtub, kam že to mám reálně dojet. Řekl jsem si, že možná chyba emulace, ale na zabugované blinkry dle gůglu držkovali lidi už v době vydání. Většinu aut zde stačí třikrát čtyřikrát trochu ťuknout, třebaže jen o patník, a začne se jim kouřit zpod kapoty. V tu chvíli má člověk ještě tak minutku, než kouř zčerná a auto se stane zcela nepojízdným. Naštěstí je až absurdně snadné a bezproblémové jít a ukrást libovolné jiné auto - což je další z mnoha věcí, která nás tehdá s tím demíčkem ani nenapadla - takže navzdory ohavnému jízdnímu modelu většinově není problém do cíle dojet, pokud tedy zrovna blinkry blikaj jak maj, a ani ještě absurdněji snadné policejní honičky tento klid nenarušují.

Všechno se rozpadá až jakmile člověk musí běhat po svých a k tomu ještě střílet. Hra má autolock, bez kterého se to hrát nedá - má i manuální míření, u kterého se ale zbůhdarma není možné pohybovat, a tak je prakticky nepoužitelné. Blbý je, že se to kolikrát nedá moc hrát ani s tím autolockem, protože nepřátel je často poměrně hafo a hra téměř vždy hodí autolock na random enemáka opodál, zatímco jiné dva přímo u mě vesele ignoruje. A tak zkraje každé přestřelky jsem s železnou pravidelností polomrtvej, oblek dokonale prosáklej mou krví, a chrabře se opírám o zeď pro zdejší uzdravovací mechaniku. Nicméně i ta někdy někde funguje, někdy někde ne. A když zrovna ne, vím, že budu muset znovu celou přestřelku reloadovat od začátku a zužitkovat paměť, kdo kde kdy a s jakou zbraní přesně je. Svým způsobem je to tedy taková puzzle akce á la Hotline Miami. Na rozdíl od té je ale dalekosáhle pomalejší a hlavně nekonečně otravnější skrze ony povinné a zcela arbitrární jízdy městem, a hlavně - a toto opravdu nepochopím nikdy, ať se snažím respektovat věrnost vlastní vizi sebevíc - skrz tu kompletní absenci jakékoliv kontroly nad kamerou. Jo, můžu nehybně a unyle manuálně mířit, ale proč prosatana musím čekat, než se kamera sama dobrosrdečně natočí přede mě, jakmile zahnu do neprobádané chodby? Toto je skutečným zdrojem té nejzásadnější frustrace, a je to velmi unikátní frustrace, jakou jsem u žádné hry nikdy nezažil. Když už mi nějaká hra nedovolí pohnout kamerou, obvykle alespoň zabírá dostatečný záběr na to, abych měl přehled. Zde je nemožnost pohnout kamerou za běhu otrokem té až úchylné urgenci uměle zvyšovat obtížnost a nutit hráče xkrát opakovat jednu a tu samou pasáž, než si zapamatuje, z kterých všech mrtvých úhlů po něm někdo bude střílet.

A ani příběh to nezachraňuje - rozhodně není špatnej, a podobně jako hratelnost i samotný příběh obsahuje pár mírně řečeno odvážných autorských rozhodnutí, ale rozhodně trpí na prapodivně vykreslené postavy, které často působí jako mdlé karikatury, tedy ostře nepřesvědčivě a zároveň šíleně nudně. Ale, stejně jako hratelností, i příběhem si byli tvůrci evidentně velice jistí, a tak Vás budou nutit na ty cutscény koukat opakovaně bez možnosti je přeskočit. Tedy, někdy přeskočit jdou - konkrétně v případě, kdy hra správně registruje, že jste je již viděli - ale jakmile někde častokrát umřete a hru vzteky vypnete, po dalším zapnutí hra svébytně pouští z hlavy, že jste vlastně už tu cutscénu viděli, a budete ji holt muset prosedět znovu. A že se jedná takřka výhradně o několikaminutové cringe srance!

Musím ale říct, že tu striktní věrnost a důslednost vlastní vizi opravdu hluboce respektuju a takhle zpětně vlastně žasnu, že to vůbec vzniklo. Že zrovna tahle hra získala licenci na skutečné značky automobilek. Že to prošlo playtestingem. Že to nějaké kravatě ze Sony tehdy přišlo pravděpodobně nejen akceptovatelné, ale dokonce výborné. A taky samolibě žasnu sám nad sebou, že jsem to fakt dohrál. Za to ale zcela upřímně vděčím jen a pouze Charllizemu, nikoli nějakému svému hráčskému umu či ambici. 

Ať je ti zem lehká, kolego. Vím, je to volovina a prázdné gesto, ale stejně věřím, že minimálně jeden krátký úsměv bych si od tebe dohráním téhle šílenosti na tvůj účet vysloužil. Další v pořadí snad ale bude už hra z rubriky tvých oblíbených, jejíž hraní pro mne nebude tak sebemrskačské.

Těšil jsem se, že budu nad vší tou akcí a referencemi na Tarantina a grindhouse obecně vhlnout, a místo toho název hry svědomě reflektuje iba tak vlhkej prd.

WET se hned v první minutě prezentuje jako čirá stylovka, od které je moudré nečekat jakoukoli hloubku, což se mi do aktuální nálady trefilo přímo náramně. Záhy jsem se i přes značně krkolomné ovládání a často dosti nemastnou kinestetiku úspěšně začal usmívat nad každým zpomaleným skokem, během po zdi, skluzu po podlaze a především sjezdu po žebříku, zatímco jsem střílel po všem živém i neživém. Bejt to půlhodinové tech demo, odcházím nadmíru spokojen.

Jenže tech demo to není, je třeba nějakou herní náplní zalepit aspoň pár hodin. A i tito opravdu suverénní tvůrci - vrchol jejichž suverenity osobně lepím na přítomnost české postavy jménem Kafka Dvorak; hned jsem pocítil inspiraci a jal se napsat povídku o německé bohaté paničce Remarque Beethoven, která životní nudu vyplňuje najímáním feministek ze školy Lary Croft k lovu vzácných knih - si byli vědomi, že zasadit celou hru do bulettajmu by jim neprošlo. A tak to samozřejmě má i obligátní dementní jakože platforming, dobově bolestivě typické rychlokvašné minihry vícero druhů, a boss fajty sestávající exkluzivně z QTE. 

Po nedávno investovaných bezmála 60 hodinách do remasteru původní TR trilogie jsem holt stále měl chuť na nějakou chladnokrevnou, samotářskou, dost možná sociopatickou ženskou, která má dva kvéry a ty ji ke štěstí stačí. Bohužel kde Lara má napříč třemi hrami alespoň nějaký prostor k alespoň nějaké osobnosti, tam zdejší Rubi prostě jen zabíjí, má dva nahodilé čínské kámoše, a v jedné scéně je svlečená do kalhotek. Kde Lara se ovládá naprosto dokonale precizně, tam si Rubi při divočejší akrobacii ráda dělá, co chce, a chuj s tym chujem na druhé straně obrazovky. Kde Lařino dobrodružství je na desítky hodin a já u toho ty desítky hodin opravdu stále nemám problém vydržet, tam je Rubi na návštěvě sotva na hoďky čtyři, a i to je moc. 

V jistých dezolátních, smyslu a lidskosti zhola zbavených koutech internetu - jako třeba youtube komentářích - se najdou kacíři, kteří zcela seriózně tuto hru zmíní v jedné větě i s takovým Maxem Paynem. Nenechte se ale ošálit; je to čistá arkáda, která je mechanicky v lecčem dost hrubě nedomrlá, a kdyby opravdu existovala ve velkým arkádovým automatu v libovolném shoppinu, sbírá tam leda prach.

Je klidně možné, že opravdu už jen po třicítce lamařím. Nebo se mi celý ten subžánr už opravdu zajedl a již nepatřím do cílovky. Nebo jsou Péčkovy Lži opravdu jen nedomrlou soulsovkou, která typicky nepochopila skutečné devízy děl, jež opravdu okatě a často velmi líně kopíruje. 

Lies of P se hraje jako vcelku povedený hybrid mezi Sekirem, Bloodborne a klasickými Soulsy, tj. tempo je adrenalinové, zatímco reflexy prochází zkouškou ohněm skrz extrémně těsné odrážení nepřátelských úderů v kombinaci s ještě těsnějším uskakováním úderů příliš rudých a tvrdých, a explorace je metodická a zádumčivá, zatímco pozornost prochází zkouškou kyseliny a pěticentimetrové klády, kdy se hráč musí koukat pod nohy opravdu důsledně. Problém je, že takto se hraje až druhou půlkou své stopáže, a navíc jen sporadicky. 

Hra totiž i ty nejzákladnější funkce schovává ve svém skill stromu, který se mi svou koncepcí zamlouvá velice, ale za konkrétní skilly by tvůrci zasloužili facku. Tedy připravte se na to, že budete nekrátkou dobu trpět, než se Pikoneo naučí uhýbat relativně obstojně vč. základního wake up kotrmelce, díky kterému už nebude muset přijimat celou nálož enemákovo pomalého komba po první odhazující trefě. Tak samo alespoň vzdálená použitelnost Legion vercajku je zamknutá v tomtéž stromu. A jsou to právě tyto skilly, odemykané pomoci velmi vzácného dropu, na kterých opravdu záleží - Vaše atributy sere loutka, je úplně jedno, jestli chcete jet 'mrštného glass cannon šermíře á la dex build' či 'nosorožce tankující většinu dmg s obrovským pomalým kladivem á la str build', hra buildy nemá neboť nemá žádný super armor/poise, Váš útok prostě přeruší každé pošimrání třebaže celé tři vteřiny nabíjíte turbochvat s 20kg sekerou, takže dřív nebo později stejně zakotvíte na nejrychlejší zbrani, jakou najdete, a té prostě změníte scaling na atribut, do kterého investujete nejvíc. 

A tam je zakopanej robopes. Hra vskutku neskrývaně kopíruje takřka všechno, co se kdy v soulsech objevilo, aniž by ovšem poskytla všechny nástroje, které těm situacím byly uzpůsobeny. A opravdu nikdy nepochopím, proč se tvůrci soulslike pořád tak pevně drží té základní myšlenky "Když už kopírujeme soulsy, měli bychom je aspoň trumfnout a bejt těžší a otravnější!" místo toho, aby třeba NEzahrnovali elementy, které jsou takřka univerzálně už léta nenáviděné. Tedy doufám, že v Soulsech milujete opatrné přebíhání po uzounkých deskách, zatímco do Vás z vícero stran šijou enemáci na dálku - v této hře je to navíc opepřeno skutečností, že Vy žádné pádné ranged nástroje nemáte! Doufám, že v soulsech milujete otravný lov krystalických ještěrek - v této hře máme motýlky asi pěti druhů, většinově pochopitelně se objevující velice dočasně uprostřed davů enemáků, a od určitého bodu dál dropující úplné sračky, ale stejně Vám to nedá, protože co kdyby zrovna tenhle motýl konečně dropl další šutr na další vylepšení zbraně. Doufám, že v soulsech milujete instakill a jinak líbezné, velice obtížně vyhnutelné status efekty - v této hře se můžete těšit i na takový elektrický šok, který vyždímá Váš modrý fable džus, který potřebujete pro de facto jediný útok v arzenálu, který OBČAS nějaký ten armor má a nějaký ten dmg dokáže absorbovat. Bavily Vás obrovské koule v Sen's Fortress? Prima, v této hře si obdobné koule užijete hned čtyřikrát. A hlavně doufám, že jste milovali parry mechaniku v Sekiru, ale mrzelo Vás, že náročnost časování nebyla blíž Dark Souls - v této hře, skrze šukézní kombinaci často nepřátelské kamery s často sotva několikasnímkovou animací útoků, je úspěšná parry otázkou zejména štěstí, a aby toho nebylo málo, samotné úspěšné odražení útoku nic neudělá, posléze ještě musíte daného enemáka trefit plně nabitým tvrdým útokem s tím, že to i s rychlejšími zbraněmi může trvat i dvě vteřiny, Vaše nabíjení přeruší jakékoliv pošimrání, a AI enemáka mu v tu chvíli dává pokyn se stáhnout a prioritně se onomu Vašemu útoku vyhnout. 

Nicméně přestože na mechanické úrovni je to ztělesněním čiré frustrace, nemůžu říct, že by to tak bylo nepřetržitě, a výše popsané potyčky vcelku regulérně střídají potyčky zcela upřímně férové a zábavné. Hra je navíc prosáknutá magickou atmosférou, díky níž mě velmi rychle přestal trápit ten v základu divnej koncept hry za Pinocchia ve světě, který působí jako love child Yharnamu a Rapture. Celou dobu jsem to vnímal jako poměrně solidní sedmičku, jo bylo to difficult for difficult's sake, kopírovalo to až moc a až mnoho věcí naráz zcela bez rozmyslu, ale taky to mělo pár výborných vlastních nápadů, strhujících set pieces a lahodných zákoutí, která byla radost prozkoumávat. Jenže pak přišla předposlední zóna a já jen velmi marně hledal tu stejnou hru. Předposlední zónu musel designovat někdo jinej, protože najednou jsem se ocitl v naprosto šeredném, odpudivém a obrovském bludišti, jehož každá místnost byla přeplněna směsí toho nejhoršího z nejhoršího. Cit pro detail byl tentam, najednou všechno bylo striktně jednotvárné, velké tuhé mobky v úzkých chodbách již nebyli nešťastnou raritou, nýbrž velmi regulérní realitou. Do té doby se mě držel zcela upřímný zájem objevit každé tajemství, ovšem po první půlhoďce na této mapě se mě sotva udržela chuť to vůbec dohrát, tedy nasadil jsem rushovací a takřka speedrunerské okuláry a jal se to už jen co nejrychleji dokončit. A stejně to byl problém, protože se tam absolutně nedalo odhadnout, kam a kudy vůbec razit k cíli. 

A tak jsem se ke konci úspěšně dopracoval, po titulcích po mně pomrkl roztomilý sequel bait, a hru jsem dával odinstalovat s jedinou posmutnělou myšlenkou - proč to prosatana vůbec musel být soulslike? Se svou výpravou, neotřelým a vrchovatě zábavným systémem zbraní, a hned několika nefalšovaně kreativními designy, to mohlo s přehledem uspět jako mechanicky relativně jednoduchá akční dobrodrůžo hra. Atributy to opravdu nepotřebovalo, souboják opravdu nemusel být vázán soulslike pouty, příběh nemusel narativně být vázán soulslike estetikou a tónem. Ale zřejmě jsem mimo mísu, neb hra je i tak úspěšná dosti, komunita si ji vychvaluje, a ti, kteří zřejmě soulslike mají rádi opravdu jen pro obtížnost a chuj s opodstatněním obtížnosti, jsou nadmíru spokojeni. 

Já ale pokračování - pokud opravdu bude - vyhlížet budu jen za předpokladu, že to překopou a nebudou znovu z 80% jen kopírovat.

Mířil jsem ke hvězdám. Ležíc v trávě pod širákem, nechal jsem Todda našeptávat mi do ouška tuze lahodící pohádku. Pohádku o tom, kterak budu moci manuálně přelétávat mezi jednotlivými hvězdnými soustavami, v každé z nichž si užiji hratelnostní zážitek něčím unikátní právě té soustavě. Když mi hrábne, budu moci zničit libovolnou vesmírnou stanici. Když se vším posléze budu chtít seknout, budu moci vletět přímo do slunce. Nemluvě o příslibu planet vytvořených striktně dle konzistentních pravidel, jejich realistických rotacích a oběžných drah, a samo i možností si nějakou takovou planetu prohlédnout z pohodlí nedalekého asteroidu. Nicméně já se jeho croissantem opít nenechal, pohádku jsem vytěsnil, a ke hře přistoupil zcela střízliv.

A všechna čest, Starfieldu se povedlo trefit hned několik nej. Ten nejhorší user interface v Bethesdí historii + jeden z nejhorších, jaký jsem kdy viděl obecně. Ta nejhorší, nejotravnější a nejvíc zdržující lockpick minihra, jakou jsem si kdy osahal. Ten doposud nejhorší, nejsměšnější writing a quest design, s jakým se pochlubili, i když to mám možná jen zkreslené vzpomínky na díla minulá. Je to poctivá scifárna, nepotkal jsem jedinou uvěřitelnou lidskou postavu, ergo vlastně to musí být emzácká civilizace! Všichni jsou bytostně nepřirozeně dobráčtí, i ten nejhrubší vesmírný pirát nemá problém otočit celej svůj morální kompas o stovosumdesátku v rámci jediného dialogu, popř. si v rámci báječné přesvědčovací minihry nasrat do orbitrenek a intenzivně mě začít rešpektovat po jediné větě, protože můj hornickej kuchař s oblibou máchat kudlou i po lidech je holt takovej stříbrnej jazyk vod kosti, malá Tarzanka narozená na vzdálené planetě, jejíž rodiče dávno zemřeli a ona již léta jen přežívá uprostřed džungle plné zmutovaných rostlin a dinosaurů z Wishe, komunikuje jako dokonale společensky začleněná noblesa, a není pak tedy s podivem, že sotva ji opravdu vezmeme do civilizované části vesmíru - kterou, znovu podotýkám, vidí poprvé v životě - řekne k tomu pouze "wau, tolik lidí pohromadě jsem nikdy neviděla!" a tím její báječný input a impact končí. 

Ad. quest design - v této vzdálené budoucnosti, ve které skáčeme i stovky světelných let během mrknutí oka, patrně vymřela veškerá kapacita pro dálkovou komunikaci, včetně základní vysílačky. A tak mě basic fetch quest posílá o dvacet soustav vedle, beru item a vracím se, ale k mé nepřeberné rozkoši quest nekončí tam, neboť po mně pajdulák navíc chce, abych letěl zpátky druhé straně vyřídit, že zásilku přijímá. Rád bych druhé straně jen brnknul, ale nemůžu. Nicméně dálková komunikace určitě nevymřela, protože pajdulák věděl, že už item u sebe mám, protože ještě před mým příletem mu druhá strana dala vědět, že se s itemem právě vracím. Proč druhé straně pajdulák nemohl dát sám zpátky vědět, že zásilku přijímá? Proč jsem nemohl jen brnknout? Asi roleplay, mno. A na tomto principu funguje bajvoko 90% vedlejších questů, které jsem podstoupil. Takmer vždy každej quest giver dopředu ví, jak to či ono dopadlo, ale já musím fyzicky do nekonečna pendlovat sem a tam jak vesmírnej poštovní holub, přestože velmi často by opravdu stačilo jen. dát. vědět. dálkově. ZaplaťsvatýTodd za všechen ten fast travel. Zaplaťsatan za tak imbecilní quest design.

Nelze se pak divit, že ať tlachám s horníky na Marsu nebo vědátory o 300 světelných let vedle, všichni působí víceméně identicky, nikdo nemá rozeznatelnou osobnost, všichni všude napříč všemi rozsáhlými systémy mají stejné přízvuky a zvyklosti, přičemž jedinou výjimku tvoří příležitostný megafrajer z řad lovců trofejí či oněch pirátů, kteří si dovolí semtam zashitovat. Proč že to má rating 17+? Půl bídy, writing je Bethesdí slabinou od nepaměti a jejich hry přeci nikdo nehraje pro pamětihodné příběhy. Ba ba. Horší ale je, že ta stejná skandální absence variability zde platí i pro všechno ostatní. Jakmile navštívíte dvě libovolné planety, víceméně jste viděli všechny. A když už nějaká 'questová' planetka má něco navíc, tak s tím něčím navíc stejně vypadá jako průměrná cestovatelská destinace ze Země. Každá jeskyně v podstatě identická, ať ji člověk najde na zamrzlé planetě nebo naopak planetě vařící. Apropos, ať už je na planetě 198° nebo -198°, vemte jed na to, že obě jsou opticky tou úplně stejnou pustinou. Jakmile je nejzajímavějším nálezem přerostlá fialová palma, dere se na mysl otázka, jaký význam vůbec ta tuze volná explorace má.

Na rovině vývoje vlastního intergalaktického dobrodruha je hra vesměs taktéž dosti slabá. Jo, je zde přítomno 82 skillů, avšak ani jeden z nich není zábavný, a některé z nich naprosto bez debat měly být součástí defaultního starter packu zdejšího demigoda. Některé zase neměly být vůbec skilly. Sorry jako, ale muset investovat skill point, abych vůbec mohl použít jetpack? Použít skill point na to, abych jakože vykouzlil v úložném prostoru lodi víc místa? Co mají mé osobní skilly společného s kapacitou štítů mé lodi? A s dosahem mého skeneru? Proč prosatana nejsou takové věci otázkou sehnání lepšího vercajku? A když už dojde na legitimní skilly - jako třebas pilotování - proč pro hněv satanův je jejich zlepšení zamknuto za tak monstrózním grindem? Prošel jsem jen jedním z nich - chtěl jsem větší loď pro více kumpánů, na jejíž třídu byl ale můj řidičák krátkej - a musel jsem kvůli tomu zničit 50 nepřátelských lodí. 50! Kombinace občas zábavného, občas spíš těžkopádného vesmírného combatu se skutečností, že člověk v tom obřím černým prostoru musí ty lodě prvně najít, znamenala, že jen 15 z nich mi trvalo bezmála 5 hodin. Nicméně kvituji, že zde existuje i možnost dostat se k bitevnímu simulátoru a v tom jet tyto bitvy pořád dokola. V každém případě, na 20. úrovni se hra hraje víceméně úplně stejně jako na té první, ale v pozadí běží jinčí procenta. Paráda.

Ad. struktura hlavního příběhu: 
- Jakožto nahodilej horník na nahodilé planetě dolujete sotva druhou šichtu matroš, když v tom okamžitě povýšíte na vostřílenýho dobrodruha s vlastní lodí, asistenčním robotem a klubovnou. Třebaže jste někdejší kuchař, diplomat či amatérský geolog, něma problema neprodleně vykidlíte tři skvadry pirátů a následně i celou jejich nedalekou základnu. Posléze se přesunete do hlavního města a stejně svižným krokem si to nakráčíte do údajně poměrně exkluzivního, dekády fungujícího společenství, a obratem se de facto stanete jeho nejdůležitějším členem. Následující celé půlce hlavního questu dominuje jeden fetch za druhým, pak konečně jedna relativně silná momentka, a pak sakumprásk se to zvrhne do pseudofilozofické slátaniny bez jediného ždibítka smyslu pro detail. A copak by to bylo za RPG, kdyby se finální boss nedal ukecat k mírumilovnému odchodu. A copak by to bylo za Bethesdu, kdyby to nemělo ten samý náboj a smysluplnost, jako přiklad odkázán výše. Ve finále se dokonce tvůrci chrabře pokouší naladit na citovou strunu, jak kdyby opravdu věřili tomu, že napsali zajímavé postavy, ke kterým si hráč nějakou vazbu vskutku dokáže vytvořit. Ale nechce se mi věřit tomu, že by byli až tak naivní. Když bych chtěl být zlý, mohl bych taky říct, že konec hlavního příběhu mi z vícero úhlů připomněl konec třetího ME. :)

Abych ale jen monotónně kriticky nepyskoval - pro ty, kteří tu jejich stálici už v základu zbožňují, připravili bezpochyb nefalšované hody, v rámci kterých průměrně jednou za 10 hodin najde člověk i v tom velice objemném vedlejším obsahu nějakou tu zajímavou momentku, nad kterou někdo trochu toho kreativního džusu vyždímal. Kdo bude mít radost i ze stopadesáté random opuštěné základny, kterou bude moci vysekat/vylejzrovat/vystřílet a zbavit jejích přivtěřených okupantů, si neomylně na své přijde. Kdo bude mít radost z random velkých nevysvětlených kostlivců v pustině, ještě více. A z měst, metropolí, hned několika chvilek v hlavním příběhu, a vůbec těch ručně tesaných částí hry, musí bez výčitek mít radost de facto každej. Né kvůli postavám a jejich minidějům, ale už jen kvůli té přemíry audiovizuálních detailů a z nich vyplývajícího worldbuildingu. Na povrchní úrovni to opravdu působí jako stanovené, uvěřitelné univerzum.

Základní pětiminutová rešerše odhalí, že Bethesda už od Morrowindu jede jeden a ten samej šlágr - vydat hru, nechat komunitu obohatit její základ, a vydat vydatné datáče. A pár let po vydání těchto her z nich jsou mimořádné záležitosti. Hvězdopoli hraje do karet, že onen základ je tentokrát velmi solidní s luxusně budovanou atmosférou, obstojnou hratelnostní smyčkou, řadou nových systémů a mechanik, a vyjma performance na Bethesdí poměry přímo znamenitou stabilitou. Taky je na tento základ ale tentokrát nabalený opravdu slabej, extrémně vanilkovej zážitek. Pořád chytlavej, ale ani na ten čtvrtý Fallout se to nechytá, natož ještě starší tvorbu. 

A je to právě vize toho, co ze Starfieldu za takové dva roky může bejt, proč koupě nelituju. Být to jakákoliv jiná hra jakéhokoliv jiného tvůrce s jakoukoliv jinou komunitou, byl bych hodně mrzutej. Mimo jiné i proto, že tentokrát člověk opravdu za dvě hodinky nestihne obkouknout a ozkoušet všechno, takže kdybych to byl měl refundovat, tak tak v podstatě činím uprostřed 'tutoriálu'. Ve hře lze již nyní strávit stovky hodin, já to ovšem zabalil po necelých 40 a jsem naprosto přesvědčen, že jsem dávno viděl a okusil x odstínů všeho, co momentálně nabízí. 

Ovšem čekání je ve hře striktně imerzivní, votomžádná.

Jak už to tak bejvá, člověk si zahraje jedno vyčerpávající cRPG, a pak jen horkotěžko s lupou pátrá po byť ždibítku chuti na cokoliv jiného. Tedy naprosto ideální čas si znovu zahrát druhý kotůrek, jehož jsem chrabře šoupl do letošní výzvy v domnění, že na něj jistě ta chuť dorazí sama, organicky, bez obtíží. Mám tu hru přece velmi rád! 

Jenže Star Wars nikterak zvlášť rád nemám. Nelze se mi pak divit, že ani prvního kotůrka jsem si nikterak zvlášť neoblíbil, když ten - nad rámec dnešní optikou již hodně zastaralých, nepohodlných mechanizmů - byl po vzoru klasického SW questu epickým dobrodrůžem napříč galaxiemi, ve kterém bylo dobro naprosto binárně dobré, zlo zlé, všechno bylo zábavně barevné krom oné dokonale černobílé morálky, a na svém správném místě tu byl i dobrý konec á la "Tož jasný, stal ses násilným vojevůdcem, který džedáje nechával mučit, a nepřímo jsi zodpovědný za to, jak se tvůj učeň vyšplhal k moci, aléé on byl horší než ty, a tys ho zabil, takže cosmesi tosmesi, rádi tě přijmem zpátky do Řádu na plnej úvazek!" Čili rozhodně né můj panák skotské, ale zcela chápu, proč kvanta hráčů naopak prvního kotůrka zbožňují.

Kotůrek numero dos je totiž temnější a zádumčivější, k mému nepřebernému potěšení, ale značce značně navzdory. V jedničce si to tamní superhrdinové rozdali s tamními superzlouny; ve dvojce se místní pokouší uklidit všechen ten bordel, kterej po sobě ti lehkomyslní neřádi zanechali. Je to depresivní úvaha o následcích války a jejích dopadech na běžné smrtelníky, jakož taková mi prostě zákonitě musí brnkat na struny mnohem líp, než heroická válka samotná. Avšak až nyní si všímám a naplno doceňuji tu skutečnost, že oba kotůrci se vlastně báječně doplňují, a na individuální úrovni by oba byli bez toho druhého výrazně oslabenou entitou. 

Dvojku prostě vždycky budu preferovat už jen proto, jak zdůrazňuje důležitost šedé ve světě plném černobílých nesmyslů, a jak jsou jednoduché černobílé karikatury hluboce vadné. A proto, jak připomíná, že nuance existují naprosto ve všem. Jeden by se mohl hádat, že to tím vzdoruje značce, druhý by mohl argumentovat, že to značku jen obohacuje a zvedá na novou úroveň. Mně je to tak či tak upřímně buřt, značka samotná mě nezajímá. Což by ode mě ještě před nějakým tím ročkem bylo značně pokrytecké, ale ozaj dnes už mě značky samotné tak nějak nezajímají obecně vůbec. Nechť mají tvůrci naprosto a dokonale volné ruce a oddávají se absolutně svobodným kreativním proudům, co na tom sejde. Když to rezonuje, tak to prosatana nechte rezonovat a nezaobírejte se dumáním nad tím, jestli by to v této franšíze nemělo náhodou rezonovat nějak jináč.

Jo a mechaniky, QOL apod. dvojka trochu zlepšila. Ale jen trochu, obě to jsou citelné vykopávky a pohodlně se už nehraje ani jedna, takže čert to vem.

Ať jsem poloelfka s penisem, nebo řádně vousatý trpaslík s vagínou, či naprosto prachobyčejný člověk, odhadem větší půlka populace Zapomenutých Říší, od druidů přes ďábly až po samotné chapadloníry, zakopává o své ztopořené údy a uklouzává na loužích vlastní výroby v honu za mým odpaněním. Aneb o tom, kterak BG3 může působit na někoho, kdo D&D nikdy nehrál, a z děl předchozích si sotva pamatuje záběry z dětství. 

Příhodně si hra užívá mediální felaci po několikaleté early access rozkuřovačce, a já také chválou šetřit nebudu, odbijme si tedy otravné technikálie a další protivné rozkošnosti rovnou z kraje, což?

- Miluju všechny ty konzistentní nekonzistence. Mnoho psaní lze přečíst jediným klikem, několik psaní pajdulák místo toho chce defaultně nabrat, a minimálně jedno psaní mu dokonce do inventáře skočí turboteleportem a ukáže se, že jestli si to chci přečíst, musím si to nejdřív koupit. A ne, nedává to absolutně žádný smysl ani kontextuálně. A co takové páčení zámků? Drtivá většina všeho zamčeného se dá ledabyle lockpicknout, včetně nejedné KAMENNÉ ZDI BEZ JEDINÉ ŠKVÍRKY, ale jakmile příběh rozhodne, že tyhle polorozpadlý dřevěný dvířka předčasně neotevře, tak je to najednou lockpick impossible. 
- Jestli bych nějakou nekonzistenci uvítal, tak by to byla ta dialogové kamery. Jsem všemi deseti pro, aby v plné kráse ukázali svůj vynikající mocap a mimořádnou variabilitu xichtů (vlastně si nevybavuju jedinou konkrétní kopii!), ale probhaal, opravdu se hra musí seknout a mrdnout mě do dialogu pro každý uniklý pšouk i toho nejvíc random enpécéčka? Když na ně tolikrát kliknu zcela nechtěně? Fakt nemohli svůj jediný skvostný žblept hodit do éteru, stejně jako to dělá má družina při banteru? 
- To už se váže na tu nejzásadnější nekonzistenci, ze které pramení mnoho menšího bordelu, a jejíž samotný původ bych tipnul na překouřeně velké oči tvůrců. Totiž, vesměs ustavičně mou hru krom vypravěčky s podmanivým hlasem doprovázel i nepohodlný pocit, že se autoři mermomocí snažili skloubit co možná nejvěrnější adaptaci tabletop zážitku s co možná nejfilmovější cinematickou hrou. Narvali, hádám, nechutný kvanta prostředků do dialogů - které jsou většinově solidně napsané a bravurně zahrané, ale s přehledem první housle opravdu hraje ten tělesný mocap - a na 'zbytkovou' kameru už toho moc nezbylo. A tak pohoňkám nad intenzivním předbitevním prokecnutím nějakého zlosyna, a začátek boje kamera hrdinně oslaví vyšvihnutím se do stropu, ideálně až do oob. Nascrolluju se zpátky dolů, připravím si útok, a sotva se útok spustí, kamera se zbhaaldarma mrdne do zdi a to tak šikovně, že před samotnou akci mi postaví sloup a já ani na první dobrou nevidím, jestli můj útok vůbec trefil. Ve finále bych asi byl radši, kdyby kamera byla nad rámec dialogů striktně izometrická a statičtější. Mnoho prostředků pak taky zřejmě nezbylo na vypolišování takových malicherností, jakou je třeba snadná sběratelnost malých předmětů, a tak kolikrát musím vydrtit alt a kliknout circa metr pod klíček na nočním stolku, abych ho ozaj vzal. Nebo interaktivní okno na spojení něčeho s něčím, co mám v inventáři, které se umístí doprostřed obrazovky a jakmile otevřu inventář, tak toto okénko skryje, takže pokaždé musím nejdřív řádně oldschoolově inventář přesouvat. A inventář samotnej! A SKÁKÁNÍ, BHAALE MŮJ!

Nicméně, i přes všemožné nasíráky se hře podařilo mne přikovat a to tak silně, že jsem ji byl schopen věnovat bajvoko 90 hodin napříč devíti dny, tedy průměrně 10 hodin denně od vydání, a to v době prudkého sucha, kdy jsem si delší dobu na žádnou hru ani nevzpomněl. Něco tedy musí dělat i velice dobře.

A zastřešující příběh to není! Ten je sám o sobě donebevolajícně všední verzí klasického modelu "jsem vyvolený a razím zachránit svět, ve kterém jsou všichni odporní bigoti!", nicméně v dílčích částech se tu skrývá toliko narativní geniality, že to opravdu suverénně člověka žene a nutí nevypínat, protože ještě jeden kout mapy přece před spaním zvládneme. Celkovému dojmu úspěšně napomáhá i fakt, že zdejší tři akty jsou dějově a hlavně atmosférou natolik distinktivní, že si to imrvére samovolně vrací dech zpátky do plic, a s přehledem to mohly být tři rozdílné hry a vesměs bych to i sežral. První akt je sluncem zalité seznámení s několika hlavními aktéry na pozadí ustavičného hajpování nadcházejícího prokletého kraje, který dominuje aktu druhému. A právě v druhém aktu dle mého hra dosahuje svého neomylného vrcholu, kdy servíruje nejen exkvizitní adventůrku, ale taky ten zdaleka nejbáječnější cRPG horor, s jakým jsem měl kdy tu čest. Ty rámcově nejsilnější důrazné dějové momenty a finále, které by si nezadalo s koncem dobré knížky, ani netřeba zmiňovat. Hra klidně mohla skončit přesně tam a do Baldur's Gate mě ani nepustit, a stejně bych odcházel nadmíru spokojen. Jenže hra mě do slavného města pustila v aktu třetím, scénu ukradly zbrusu nové postavy, a vzpomínky na první akt se jevily býti mlhou z úplně jiné hry. Taktéž nám znovu vylezlo slunénko, avšak přítomné motivy se plynule sklouzly do těch nejdusivějších temnot. Jo, hrál jsem za dobráka a dočkal se hromady feel good momentů, každému z nichž ovšem předcházely minimálně dva, ze kterých se až čelisti chtělo padat na stůl. Svůj part na tom opět hrál ten rukopisný lariánský jemný humor, který je zaplaťbhaal většinově spíš Ego Draconis než-li Original Sin. 

A ještě daleko zásadnější part na tom hrálo místní osazenstvo dostupných kumpánů. Považuji za malý zázrak každý kolektiv, ve kterém si dokážu oblíbit skorem každého jedince, a přesně tak tomu bylo na této túře. Dokonce i takovej Astarion, kterého jsem po téměř celých 30 hodinách prvního aktu stále nesnášel úplně stejně, jako při seznámení, se mi nakonec přisál k srdíčku natolik, že jsem ho nechal přisát se mi i na krk a nakrmit se, a že se to posléze v boji vyplatilo! Mám holt slabost pro trýzněné, hluboce traumatizované osobnosti, které si to kompenzují falešným sebevědomím, nuceným šarmem a nemístným humorem. A dokonce i naše rezidentní připitomělá ďáblice Karlach, která sic bezesporu byla napsaná a zakomponovaná jako poslední - a vsadím fusky, že mnohem později, než ostatní - a tak má oproti zbytku vyloženě prosťounkou osobní linku a vývoj, stejně mě jako ústřední fanynka vracejících se ikonických postav bavila, a jako barbarka měla na mnohých bojištích možná až to nejdůležitější uplatnění. Nicméně to, jak ji vystřihli z mého konce, bylo ozaj sprostý. Oblíbil jsem si je všechny natolik, že jsem jim i odpustil tu ohavně překouřenou touhu mě ojet. Jediný, kdo mě nakonec vlastně vůbec nezajímal, byl Minsc, ale to on ani nemohl, když mi ho hra dobrosrdečně přihrála do party až na posledních circa 10hod.  

A byť tu poslední plusmínuskrátděleno desítku odehraných hodin to už citelně ztrácelo dech, aniž by si to i nadále dokázalo onen dech samo vracet, neboť 12. úrovně člověk dosáhne s velice divokým předstihem, pakliže razí a snaží se zkompletovat vše možné, nové druhy nepřátel pak už hra taky nikterak s chutí neservíruje, a poslední hrstce vedlejších questů dominují spíše různé kryplopucle (kryplo hlavně kvůli zmíněným technikáliím) než zajímavé dějové berličky či záživné boje, tak se hře stejně daří skončit na velice vysoké notě skrze nefalšovaně epické finále, které přece jen, ještě jednou na závěr, lecčím překvapí. Závěrečné titulky následně doprovázely jen ty hezké vzpomínky. Na ten úžasný tělesný mocap v dialozích, nikoli na čudnou, často nechtěně legrační mimiku. Na to absurdní moře tuze variabilního obsahu (dokonce jsem nejednou narazil na řádového enemáka, který se objevil jen jedenkrát za celé dobrodrůžo!), nikoli na to, jak prudce tu hromadě věcí značně chybí poliš. Na často nezapomenutelné rozhovory v kempu, nikoli na to, kolikrát mě vyloženě sralo, že se do toho kempu musím trmácet jen abych rychle vyměnil druida za čaroděje. A samo sebou i na nadstandardně povedenou rostoucí zábavnost bojů skrze nesmírně citelné rozdíly po každé další dosažené úrovni, nikoli na to, jak mě vlastně většinu  prvního dlouhého aktu nebavily de facto vůbec. A ze všeho nejvíc na druhý akt, jeho labužnickou atmosféru, a naprosto všechno okolo Moonrise Towers. Opravdu to stojí za ty prachy a čas už jen kvůli tomu.

Teď si jen tak pro prdel veverkám na pár hodin vyzkouším Dark Urge drowku, poctivé druhé hraní si ale nechám až na něěěkdy, kdy bude v éteru více modů a hlavně, doufám, patchů. Je to nedomrlý, ale pořád impozantní technický div a obrovský úspěch, který si rozhodně zaslouží být i pořádně vopečovanej.

Kapku tučnější sbírka pohlednic, jen z druhého a třetího aktu

Když to vyšlo, zmohl jsem se na to iba tak plivat. Třetí Mafie, po tolika letech si mučos nasadím italskou rádiovku a užiju roleplay poctivého mafiósa. A vonohovno, místo toho hraju za černocha a užívám si roleplay oběti všudypřítomného rasismu. V rámci značky asi jako koukat na 12 let v řetězech a v půlce filmu se najednou fokus přepne na nějakého kolonistu. Nicméně to je již 7 let zpátky a já si řekl, že za tu dobu se má disciplína zajisté posunula a prostě to zvládnu dohrát. A vskutku! A ani to moc nebolelo! 

A samo že disciplína s tím má prdlajs co dělat, jen mě v této životní fázi už absolutně nezajímá nějaká věrnost značce a nemám tudíž problém si hru jednoduše užít takovou, jaká je, aniž bych se přitom zaobíral takovými externími nesmysly. Známku ovšem nechávám na dokonale průměrných 5/10, neb byť příběh je fajn, jeho výprava je přímo boží, soundtrack, leč omezený, je zcela famózní, a i té jízdě a střelbě jsem vcelku obstojně po těch letech přišel na chuť, tak to zásadní - tedy herní náplň sestávající z imrvére opakující se smyčky "běž tamto zničit, tamtoho zabít, tamtoho vyzpovídat, a pak se vrať na tamto místo a zab spešl borce, který místo jedné rány do hlavy potřebuje aspoň tři, a PAK ti za odměnu dáme příběhovou misi, v rámci které poběžíš, všechno vystřílíš, a na konci zabiješ spešl borce, jen v jiné kulise než posledně" mi kurevsky leží v žaludku stále a již navždy bude. 

Neměl jsem to problém dohrát, nemusel jsem se do toho nikterak závažně nutit, a když jsem se při východu slunce za hustého deště proháněl svou vytuněnou exotickou károu a z rádia na mě řvala Janis, ať čorknu kousek jejího srdénka, tak jsem si v minutových intervalech i vyloženě chrochtal blahem. Ale na titulky jsem koukal s hořkým knedlíkem v krku, alt+F4 jsem mačkal smířeně rezignovaně, a odinstalovat jsem to dával s osvěžujícím potvrzením, že čas opravdu všechy rány zahojí, ať už bylo zklamání sebevětší. Jsem rád, že jsem si to konečně zahrál celé, ale vůbec se svému mladšímu já nedivím, že z toho před těmi sedmi lety byl tak monstrózně otrávanej.

Mohla to být herní 30 dní Dlouhá Noc, nebo Noc Hrůzy, nebo moderní Drákula, nebo Soumrak do Úsvitu, ale ne. ŘiťFall se rozhodl být méně vtipný, ale za to ještě infantilnější herní Hotel Transylvánia. Kdyby Hotel Transylvánia svým stářím odpovídal Interview s Upírem a jednalo se o letní kino v Borderlands.

Ukrutně nechápu tón. Chvílemi to regulérně umí skoro i navodit atmosféru, ovšem hned na to panák hodí bravurně dementní hlášku s projevem pohádkového prince. Většinu času si tu budete užívat intenzivně statické přestřelky s kultisty a žoldáky, díky čemuž si budete při opatrném procházení potemnělých uliček v této děsivé upírské hře užívat audiovizuální paletu Železných srdcí. A když už náhodou nějakou chvíli opravdu tu atmosféru nasajete, třeba při vyklízení zamořeného kostela, na závěr Vám celkový požitek krásně uzavře hiphop beat doprovázející dosažení nové úrovně. Tleskám. Vona to klidně mohla být gurmánská akční hra, ale s touto bezduchou AI, bambusovým gunplayem, a hlavně tou skandální donebevolající absencí jakéhokoliv gore ozaj nie.

Ukrutně nechápu hratelnost. Absolutně nedynamická akce s lidmi se dá nahradit absolutně hysterickým stealth šimráním kostrčí, nicméně samotní vupejři jsou na tom ještě hůř. Mají vší subtilnost kovářských kladiv, tendenci kolem mě otravně poletovat a bzučet po vzoru těch nejchtivějších letních komárů, a navzdory relativně obstojnému množství druhů a papírové variability mají všichni zřejmě schopnost mi ublížit jen tak, že na mě prostě naběhnou. Jakmile po mně cupitá jediný upír, dokonale ho přechytračím a obtančím pouhým strafováním do strany. Jedná se patrně o ty nejméně nebezpečné, nejméně děsivé a nejméně respekt budující upíry, jaké jsem napříč všemi médii kdy potkal. Když už umírám, nevím proč a jak, vždycky jde o kousnutí něčeho mimo záběr kamery. A je to tak zabugovaný a skromný na detaily, že ani nevím, jestli je to fíčurka, že třeba nemám jak poznat, že za mnou hoří, dokud v tom ohni už nestojím a nechcípám. 

Ukrutně nechápu strukturu. Je řeč o AAA produkci v roce 2023. Open world AAA produkci v roce 2023. A já si musím mise sbírat ze stolu a tabulí v safehauzech. A nedočkám se jediné cutscény, jediného filmečku. Dočkám se jen ošklivých namluvených čmáranic. Vzhledem k jádru hratelnosti asi nikoho nepřekvapí, že struktura samotných misí disponuje veškerou hloubkou víčka Relax džusů, ergo náplň hry v první půlhoďce je následně de facto identická po celou dobu hraní. Teda hádám, včil po 7 hodinkách dumám, jaký význam bude mít to znovu zapínat. 

Když vono ale městečko Redfall nakonec ozaj má jistý šarm a umí nabudit chuť jej prozkoumat a vidět ze všech úhlů. Vcelku překvapivé množstí domečků a budov lze rovněž prozkoumat, což potěší. Sice člověk v drtivé většině případů najde toliko vzácné poklady jako tuby hajzlpapírů, které se společně se vším ostatním, co není zbraň, automaticky mění v prachy, ale i tak to potěší. A mít to jako takovou pozoruhodnou tůru jedním virtuálním městečkem, zatímco se designéři pokusili emulovat úspěšné looter shooters zkloubené s vlastními immersive sim kořeny a žalostě v tom selhali, je docela fajn. Až by se chtělo říci, že to má i jakousi..chytlavost? 

Prásknu božskou, napadlo mě, když už hraju za kryptozoologa Tima, který si sám manuélně mechanikotechniko vykutil arzenál, že bych tím třeba mohl zalepit výzvu č. 3. A bylo by to asi to nejlepší, co by pro mě ta hra mohla udělat. Následně jsem si uvědomil, že to je hovadina. A upřimně fakt nevím, jestli to bez této dodatečné motivace zvládnu dohrát. I na Deathloop jsem se jim po pár hodinách zvysoka vysral, a to byl oproti tomuto naprostý vymazlený masterpiece. 

Tož držte palce, třeba to zvládnu. Mezitím přikládám malý sestřih toho, jak konzistentně hra pracuje s budováním atmosféry a předvádím, jak excelentně nezabugovaná jest.

EDIT:
 Kupodivu dohráno, GP říká že za 19 hodin, nicméně kdesi v poslední třetině mi u toho příhodně chcípnul pad a zbytek jsem poměrně solidně speedrunnul na k+m. Souběžně touto cestou chci předeslat, že si neumím představit finálního bosse odehrát na padu.

Kdosi hlásal, že Arkane začal tvořit sračky po odchodu Colantonia. Já si myslím, že především Redfall je víc než cokoliv důsledek majkrosoftí koupě Zenimaxu. Dishonored i Prey musely být dobré, neb zavření studia v případě neúspěchu bylo velmi reálné riziko. Pod hřejivou dečkou Microsoftu už jim to může být vesměs buřt, momentálně jim reálně nic moc nehrozí.

No a co Vám budu povídat, v druhé půlce na druhé větší mapě se všechno špatný jen ještě zhoršilo, i desáté navštívené upíří hnízdo ten čurák okomentovával jako to první, a proč by taky ne, když vlastně vypadalo a hrálo se úplně stejně, jako to první a těch dalších osm mezi. Od určitého bodu na Vás upíří bozi začnou posílat spešl bouřkaře. Jeho první příchod je legitimně fantastický a nepřeberně atmosférický. Těch dalších deset - neboť repetici museli holt namrdat komplet do všeho - už jen nasíralo, kór když hra vůbec neřešila, že jsem zrovna dodělal misi a souběžně přitom vylezl z hnízda, přičemž venku na mě čekala menší skvadra upírů a kultistů. Samo sebou ani při sólo hře to nejde pauznout, takže souběžně vyskočilo okno informující o splněné misi, mezitím jsem střílel co jsem byl schopný spozorovat na levé půlce obrazovky a čekal, kdy budu konečně moci PODRŽET čudlo na potvrzení a zavření potvrzovacího vokna, mezitím přistál i bouřkář, já dropnul ultimátku a všechno vykidlil, bouřkaře jsem stáhl dostatečně nízko během ultimátky, že i jeho zkameněla, stáhl jsem jeho HP na nulu, nicméně bouřkář se bugnul, hned odmrznul a krásně jednou dobře mířenou mě zabil. Respawnul jsem se u nejbližší cedule, bouřka přetrvávala a bouřkař nikde. U bouřky nelze fast travelovat. Takže jsem hezky pěšo běžel nějaký ten kilásek zpátky do základny nabrat novou misi, bouřkař se nespawnul a blesky metaly celou cestou. Po nabrání mise jsem se už byl na pohodu schopen fasttravelnout do blízkého safehauzu, jakmile jsem z něj vylezl, bouřka přetrvávala a bouřkař se konečně ukázal a konečně jsem jej mohl normálně zabít. Zajímavý, že jednou fasttravel šel a jednou ne. Možná bug, možná fiíčurka. Bouřkaře zrychleně vyvolává plnění vedlejšího obsahu, takže hra sama proaktivně tlumí motivaci se tomu nesnesitelně repetivnímu vedlejšímu obsahu věnovat. Opět, nezbývá než tleskat.

Ale je to opravdu škoda, příběh je ve finále fakt dobrej, jen je mizerně podanej skrz nudné čmáranice a z velké části velmi otravné collectibles. A při metodickém prolejzání konkrétních koutů mapy se opravdu jde do té atmošky ponořit a rochnit. Je v tom naprosto neomylně vidět ten základní koncept, který v tom musel už dlouho existovat, než přišla nějaká zfetlá kravata se vším zamávat, v důsledku čehož je to rozbitý, nedokončený, absolutně nevyrovnaný, a jen další live service polotovar na pár měsíců, pokud vůbec aspoň to.

Byl rok 2020, vypukl Covid, já na nekrátkou dobu skončil zašprajcnutej doma, a nemalá byla má chuť zmasírovat se náročnou hrou, která se soustředí na své souboje, nutí mě důmyslně upravovat svou družinu, a všechno to válcuje kulervoucí postapo atmosférou. Nyní je rok 2023, po Covidu zůstává zejména na sociálních sítích několik maskovaných hrdinů, můj osobní život se dosti zásadními způsoby změnil, a tak dá rozum, že letos jsem měl chuť na alternativu zaměřenou na příběh a postavy, která mi umožní vrátit se 15 let zpátky časem, kdy jsem chtěl být štíhlým sexy edgy středoškolákem s waifu v kapse.

A byť se mnou P5 tak úplně nerezonovala, mé cynické srdénko stejně zahřála, protože si umím velmi živě představit, jak moc to mé šestnáctileté já žere a vnímá jako to nejmoudřejší a nejhlubší veledílo pod měsícem, tudíž si umím živě představit, jak naprosto dokonale se hra musela trefit své cílovce do chuti. Jakmile ale člověk už v oné cílovce nějakou tu středu není, může se stát, že ho mnoho ze zdejšího příběhu bude se svou mělkostí vcelku prudit. Zcela neomylně zde vítězí forma nad obsahem. Ale víte co? Forma je to natolik vytříbená, že při samotném hraní to ani nevnímám. Jo, jakmile hru vypnu, hned si uvědomím, že hraju značně povrchní kravinu, ale než ji vypnu, tak klidně i pět hodin v kuse mastím dialog za dialogem, dungeon za dungeonem, a napříč vším mám co dělat, abych udržel ovladač v suchu. Protože fakt nevadí, že příběh se dá zredukovat do "chňá, celej systém je zmanipulovanej, bojujme s mocí, rage against the machine a ták!", že hratelnost je velmi simplistická a že hra rozhodně ráda chytá hráče za ruku.

Nevadí to, protože souboje jsou skvostné, vizuály jedinečné, hudba znamenitá. Každá má stížnost jde při hraní stranou, protože ve finále opravdu jde o velmi zábavnou bejkárnu plnou velmi příjemných postav, se kterými trávit čas. A management času je tím skutečním stavebním blokem a zdrojem napětí! Dejme tomu, že mi zabere tři dny splnit tenhle dějový bod, co zbytek týdne? Měl bych víc zevlit s Ryujim? Zalil jsem doma kytku? Neměl bych PRÁVĚ TEĎ makat v hospě? Jsem připravenej na tu divnou prohlídku u toho divnýho doktora 25. den v měsíci?? BOHA, zastavoval jsem se v tý mlíkárně, kde jedou spešl nabídku jen o nědělích?! Tolik otázek, tak málo času. A nejlepší je, že je to v podstatě dobrovolná vložka hry, resp. míra Vaší snahy se věnovat všemu a všem plusmínus férově a rovnoměrně. Taky se na to můžete vysrat, nechat to tak nějak plynout, vono se to vystříbří, a soustředit se čistě na hlavní děj.

A to rozhodně doporučuji občas praktikovat, neb jsem toho názoru, že P5 je naprosto famózní 50hod hra, kterou někdo roztáhnul na třetí cifru. Bavil jsem se většinou výborně, né že ne, ale bajvoko půlka obsahu v tom ozaj být nemusela, mnoho repetivních bitev mohlo být vystřihnuto, mnoho z onoho dating sim balastu taktéž. Jeden by se ovšem mohl hádat, že by to tím něco ztratilo. Jeden by mohl argumentovat, že to tak beztak vnímám jen protože mám už tak divnej vztah s žánrem jRPG. Ať je to jak je to, mohu vcelku sebevědomě prohlásit, že pokud jRPG vyloženě rádi nemáte, P5 Vás určitě nezkonvertuje. Pokud ale s žánrem problém nemáte, tak směle do toho, je to opravdu vytříbená stylovka. Jen buďte připraveni spláchnout dalších 100+hodin Vašeho života.

Už jsem toho pro naší databázenku vokomentoval hafo. Komentoval jsem dlouhé i krátké hry, zábavné i nudné hry, složité i prosté hry, a všechno možné mezi. Ale ještě nikdy jsem nekomentoval cokoliv byť vzdáleně podobné tomuto. Vlastně jsem za těch 25 let své herní kariéry nic podobného hlavně ani nehrál. Ozvěna Osudu je až šokujícně originální počin a souběžně jedna z nejnáročnějších her, na které jsem doposud narazil.

Všedně zde působí jen prezentace a děj. Kajsi v budoucnosti se lidsto proprdělo až do té krajní meze znečištěného ovzduší, kdy hrozilo kompletní vymření druhu. Bořek stavitel ale zaplaťsatan postavil atmosféru čistící věž, na které souběžně poslední zbytky obyvatelstva mohly nadále přežívat v relativním klidu. Nicméně teď zas vypovídá službu mašinérie, která věž pohání, takže samo sebou ulicemi věže roste zločin, násilí, a patrně z nějakého důvodu i mutace. Ale na tohle všechno můžete klidně zapomenout, protože toho se první půlka hry ani vůbec netýká. Celé první půlce dominuje sitcom o našich třech protagonistech, v rámci kterého prostě žijí své žoldácké životy a předhání se v nadávání a sexuálních vtípcích.

Pokud to vůbec budete hrát, tak kvůli příběhu to stejně beztak nebude. Pokud to vůbec budete chtít hrát, zjistíte to poměrně rychle, neboť RoF se naštěstí nedrží zpátky a hned v prologu Vás zmasíruje naprosto vším, co má a umí. A je toho fest. Jen tutoriál je na jednu až dvě hoďky, a je společně s trénovací arénou naprosto povinný. Nechci ten notorický soubojový systém popisovat nikterak detailně, protože jednak by to zadělalo na dalších deset odstavců, a druhak objevování mechanik a jejich nových nuancí je zdaleka tou největší a nejkouzelnější devízou hry, takže tu masochistickou rozkoš bych rozhodně nikomu nechtěl upřít. Je ovšem záhodno poskytnout alespoň jakýs ten základní popis, takže:

- Zdejší systém jest kombinací realtime a turn-based, a upřímně nevím, čemu se reálně naklání víc. Všichni jedou své tahy souběžně, nikdo na nikoho nečeká.
- Mezi jednotlivými postavami můžete dynamicky přepínat kdykoliv si zamanete, což v rámci strategie i musíte. Kulomety činí škrábací dmg, který je následně potřeba "potvrdit" přímým dmg bambitkou. Nicméně škrábací dmg se postupně healuje. A abyste vůbec nějaký útok provedli, musíte jej nejdřív nabít. Čím blíž jste nepříteli, tím rychleji se nabíjí. Netřeba vysvětlovat, že čím blíže jste nepříteli, tím většímu nebezpečí se vystavíte. Čím vyšší má konkrétní postava lvl, o to vícekrát může v rámci jediného tahu nabít útok. Takto nabíjet se musí i použití předmětů. Pokud některý nepřítel nabije svůj útok dřív, tak po Vás vystřelí a Váš tah tím ukončí.
- A pak tu máme multikulti bezely. Dokud máte alespoň jeden bezel, celá Vaše družina může obdržet pouze škrábací dmg. Pokud některá postava touto cestou příjde o všechna HP, instantně se vyhealují a jeden bezel se ztratí. Nicméně mnohem zajímavěji se bezely využívají v rámci Hrdinských akcí, při kterých Vám enemáci de facto nemůžou zabránit v rozjezdu baletu režírovaného Johnem Woo. Každá taková akce stojí jeden bezel. Pokud přijdete o všechny bezely, jste v prdeli. Bezely lze doplnit ničením nepřátel či jejich částí či konáním spešl pohybů. Nicméně bezely potřebují sloty, a sloty Vám enemáci můžou rozstřílet na kousky. Doslova, čtyři kousky se rozhodí po zemi a Vy je musíte hbitě posbírat, bo bez slotů nejsou bezely, a enemáci Vám ty kousky taky můžou čorknout.

A tímto jsem načrtl sotva ždibec šlehačky na pětipatrovém dortu. Musíte si souběžně hlídat stav bezelů, HP Vaší družiny, HP nepřátel, nabíječ nepřátel, rezonanční body, Váš nabíjecí čas a zbytkový čas tahu. K tomu se musíte srát s důmyslným ustavičným přemisťováním jednotlivých postav, využíváním krytů, taktickým přeskakováním tahů, výběrem vhodných zbraní, správným výběrem dobře časovaných Hrdinských akcí, rozhodováním kdy a jak použít bezely, rozhodováním kdy se soustředit na jaké enemáky, vhodným skákáním, vhodným vybíráním konkrétních částí těla enemáků, přepínáním cílů i uprostřed akcí pro maximální zisk...a nic z toho není frajeřinka navíc, všechno je to nedílnou a obligátní součástí hry, jinak Vás to prostě vyžvejká a do chřtánu Vám to více než rádo bude furt dokola rvát nekonečné připomínky o tom, že furt chcípáte a jste neskutečný lamy.

Ale skoro vůbec to nefrustruje, neboť přestože manuálně ukládat hru můžete výhradně jen doma nebo ve Vámi postavených stanicích, zároveň můžete hru kdykoliv pozastavit a přesně od toho bodu příště zase pokračovat. Jako správné jRPG to má dlouhé dungeony, které jsou rozděleny na oblasti. Pozastavit hru můžete až ve chvíli, kdy jste danou oblast úspěšně pročistili. V praxi pak tedy můžete narazit na obzvláště vypečenou oblast v půlce dungeonu, tři hodinky po posledním uložení, a dokud onu potyčku prostě nepokoříte, tak si to neuložíte. Proto jen skoro. Apropos, samozřejmě že zrovna tahle hra nebude mít normální navigaci po mapě. Místo toho je navigace po mapě svou vlastní minihrou á la hex Tetris. Ale o tom bych taky mohl vyblít další dva odstavce.

Šílený Max zašprajcnutej v Matrixu rozhodně není hra po každého. To, co já vnímám za znamenitou hloubku, jiní můžou zcela validně mít za šílený mikromenežment ad absurdum. Kde já vnímám velmi ostrou, ale zcela férovou výzvu, jiní můžou zcela legitimně prskat nad laciností. Protože jo, asi je to až zbytečně překombinovaný a náročný, ukládací systém mohl být shovívavější, tutoriál mohl být stravitelnější a všechno mohlo být vysvětleno lépe. A nemyslím si, že se na tohle dá reálně připravit. Můžete si říkat, že jste fandové hardcore RPG a komplexních systémů a BDSM kluby Vám nejsou cizí, a přesto Vám to vůbec sednout nemusí. Tak či tak se musíte obrnit mimořádnou trpělivostí, což zvládá málokdo a všichni sami sobě rádi o vlastní trpělivosti kecaj. Pokud na to ale máte a shodou šťastných okolností si to sedne, tak věřím, že v tom můžete najít jednu z nejlepších her, jakou kdy budete hrát. Stejně jako já.

Dlouhej WO je taková porce poněkud nedochucené rajské v podniku, kde mi předtím naservírovali dvakrát po sobě naprosto výbornou svíčkovou, ale pajzl vedle začal taky dělat rajský, a tak to konkurence musela prostě zkusit též. 

První sousto. Vizuálně je hra sotva o trochu pohlednější, než katastrofický SoP, tedy pořád to vypadá jako něco vytaženo z ranné éry konzolí minulé generace, ale alespoň ona konzole už není zaražena v řiti postaršího mrože. Ale framedropy a divný performance celkově si stříhá velice úspěšné repete. Což ve hře, která mrdá do prvních houslí časování deflectů, vcelku štípe.

Druhé sousto. Hraje se to velice příjemně, je to šíleně zábavný a návykový, ale už během druhé mise si říkám, že je to prostě takovej Nioh z Wishe. Opět rozděleno do misí, které jsou vesměs lineární, z hlediska designu na kreativním dnu, a hlavně jsou pak výsostně recyklovány i pro mise vedlejší. Ale po mapě světa už třebas nelze volně brouzdat, teď už má člověk k dispozici jen nudné statické meníčko, ve kterém je o to větší vopruz se vyznat a vědět na první dobrou, co člověk vůbec už vlastně udělal. To, že zde tohle meníčko vůbec existuje, jsem mimochodem zjistil až kolem mise osmé, kdy jsem konečně klikl na Travel v domnění, že mě to nechá odcestovat k jinýmu bonfiru v rámci mise. 

Třetí sousto. Ta zbytečná přemíra už tak zbytečného lootu mi už leze krkem. Je fajn, že můžu pajduláka voháknout dle gusta. Je fajn, že můžu pošimrat svého vnitřního čísilkového fetišistu a vybírat zbraně podle toho, jak snadno se s nimi deflektuje a jak rychle máchá a zhola přitom srát na ten nákupní seznam dalších atributů, který s sebou každá vidlička přináší. A všecha čest, odlišné typy zbraní typicky opravdu mají odlišný feeling a je radost vozkoušet všecko. Ale ve finále jsem stejně celou hru prostě držel blok a drtil deflect a z valné většiny toto jen opakoval tak dlouho, dokud mi nebylo svoleno a rozkročeno a já mohl doručit kritický zásun. A ten už má pokaždé stejnou animaci, ať už máchám čímkoliv. A nebo možná vlastně ani ne, já si to vlastně ani nepamatuju. Ale je super, že můžu nabušit ohnivýho magiče na level 40, abych si odemkl kvalitný plamínkomet a aplikoval na enemáky hoření, protože dle mého equipu jakmile enemák hoří, tak se k tomu kritickému zásunu dostanu o 5% dřív. 

Čtvrté sousto. Od prezentace přes vizuál po čistotu a plynulost animací z toho ten nižší rozpočet rozhodně páchne. Ale zdaleka nejvíc páchne z toho uspěchaného/nepromyšleného designu. Člověk to x misí v kuse hraje s prstem v nose, pak najednou přijde mise s brutálním skokem v obtížnosti, a pak to zas na dlouho spadne. Pak člověk udělá další hlavní misi v domnění, že dělá vedlejší, protože někomu přišlo rozumné v pokročilé fázi druhé půlky hry nadyzajnovat mnohonásobně menší a přimočařejší misi, než jaké ji poslední desítky hodin předcházely. A pak najednou poslední mise, která je lokalitou recyklovaná, kompletně vyprázdněná, bez čeeeeeehokoliv zajímavého nového. Tak nevím či lenost nebo ozaj neschopnost.

Páté sousto. Neschopní byli i konečně nabrat normálního scénáristu. Filmečky jsem kajsi od páté mise prostě začal přeskakovat, absolutně jsem se neorientoval a hlavně mi to vůbec nevadilo, umění zaujmout nula nula nic.

Šesté, konečné sousto. Garson se ptá, jak mi chutnalo. Mno, zprvu mou paletu atakovala jakási zvláštní pachuť, ale vlastně jsem si ji po pár lžících oblíbil. Jakmile to ale trochu vystydlo, začalo se mi z toho spíš dělat trochu bluvno, nicméně stále mi to v základu chutnalo, tak jsem to dojedl, že. A ke konci už jsem si i na ten zvedlej kufr zvyknul, že. Ale talíř nevylížu, to se nezlobte. Stejně jako nevyzobu ty knedlíčky, a vůbec, kde kdo viděl v rajské játrové knedlíčky? Vedle ji dělají poctivou, bez podobných výmyslů, měli byste se inspirovat. 

Mám kocovinu jako bejk a melu deváté přes páté. Prostě, je to fajn, ale Sekiro to udělalo dřív a značně líp.

Odkaz Bradavic je jako nespecifikovaná účastnice Miss World. Na venek nádherná, nesmírně do posledního detailu vypiplaná, doslova pozlacená, ovšem v hlavě iba průvan jak na průměrný turecký půdě.

Příběh, quest design, dialogy, všechno vrchovatou měrou banální a klišoidní. Je to prostě o jednom vyvoleném a ten je megaxoxo silnej. Vlastně stejná storka, jako u filmů, jen ještě hloupější. Volby jsou čirá iluze, ani výběr koleje, ani přístup k ostatním nemá na nic absolutně žádný vliv. To by ani nemohl, neboť NPCčka jsou statickými budkami á la GTA 1, všichni mají fečproblém a jen já, nejnovější student, jim můžu pomoci to řešit. Všichni postávají na stejných místech a na noc mizí. Nechodí spát, mizí. Nic a nikdo tu nemá žádný režim, zaběhlý systém, jen vypínač, který se na noc prostě, inu, vypíná. Logicky tedy nemají ani žádnou osobnost, u které by mohlo dojít k nějakému vývoji, žádný vlastní příběh, nic, jsou pouhou dodatečnou dekorací světa. 

Úča říkala, že si budu muset máknout, abych dohnal spolužáky, když nastupuju s takovým zpožděním. Místo učení mě ale posílá za sedmero řek a hor, abych v bezpečné vzdálenosti od školy vytáhnul z kapsy mandragoru na bandu zloduchů. Tehdá v těch vosumnáctkách tam byli teda solidně nadčasoví, vyúka formou ostrého boje, fajne. Je nicméně kuriózní, že takový fanfrfá zrušili "kvůli loňskému zranění"... A co teprve ta nadčasovost v rámci diverzifikace! Je jaro 18. století a mě v Anglii učí tam arab, támhle východní asiat, v knajpě čepuje baba s chlapským hlasem, hned za branami Bradavic se toulá babička, která horoucně a láskyplně tlachá o své manželce, kvanta obchodníků a studentů z Ugandy s přízvuky z těch nejvzdálenějších kmenů. Byl jsem upřímně poměrně šokován, že jsem nenarazil na jediného jedince, který by se identifikoval jako jednorožec. A kvůli tomuto bylo řváno, ať se to na účet Veslařky bojkotuje? Když se právě na její účet tvůrcům roztrhl pytel a místo dochucovací špetky s citem do toho spadlo hnojivo komplet všechno naráz? A ano, věřím i tomu, že nepoměrně nízké množství bílých obličejových variací oproti těm barevnějším není náhodou. Přece jen i Hermiona byla vlastně celou dobu černá, žejo.

Já nikdy nebyl kdovíjaký fanda, ale partnerka ano. Za poslední dva roky jsem tedy viděl celou filmovou sérii již pětkrát. A jo, procházet se hradem a objevovat každé zákoutí, zatímco z postele za mnou někdo chrochtá nadšením nad každým animovaným obrazem, levitující orchestrou, každou hnusnou kočkou, každým okřídleným klíčkem k profacknutí, má cosi do sebe. I souboje mne dobrých 15 hodin bavily přímo znamenitě, než teda dorazila onu zábavu trochu vyluxovat chůvička Repetička, protože ta kouzla si jsou na praktické úrovni vlastně hrozně podobná, systém jejich učení a zlepšování je kreativně naprosto zbankrotovaný, a hlavně druhů nepřátel by se v tom člověk napočítal na prstech jedné ruky stavebního dělníka, jehož dostala cirkulárka do třetího invalidního stupně. Ale takhle mělkou, donebevolajícně povrchní záležitost si opravdu snad odjinud ani nepamatuju. Nostalgii to ždíme přímo mistrně, vypadá to krásně, a ještě krásněji to zní (co se hudby týče, VA je někde průměrný, někde tragikomický, a často technicky nedomrlý), ale jakmile absolutně NIKDE není ani trošičku hloubky, tak se holt neponořím. 

A snažně Vás žádám, rozumní lidé, přestaňme tomu říkat RPG. Je to naprosto zbytečně open-world dobrodrůžo se zbytečným levelováním bez buildů, s jednou volbou rozhodující mezi dvěma konci těsně před oným koncem. So roleplay, much wow.