Wo Long: Fallen Dynasty

Dlouhej WO je taková porce poněkud nedochucené rajské v podniku, kde mi předtím naservírovali dvakrát po sobě naprosto výbornou svíčkovou, ale pajzl vedle začal taky dělat rajský, a tak to konkurence musela prostě zkusit též. 

První sousto. Vizuálně je hra sotva o trochu pohlednější, než katastrofický SoP, tedy pořád to vypadá jako něco vytaženo z ranné éry konzolí minulé generace, ale alespoň ona konzole už není zaražena v řiti postaršího mrože. Ale framedropy a divný performance celkově si stříhá velice úspěšné repete. Což ve hře, která mrdá do prvních houslí časování deflectů, vcelku štípe.

Druhé sousto. Hraje se to velice příjemně, je to šíleně zábavný a návykový, ale už během druhé mise si říkám, že je to prostě takovej Nioh z Wishe. Opět rozděleno do misí, které jsou vesměs lineární, z hlediska designu na kreativním dnu, a hlavně jsou pak výsostně recyklovány i pro mise vedlejší. Ale po mapě světa už třebas nelze volně brouzdat, teď už má člověk k dispozici jen nudné statické meníčko, ve kterém je o to větší vopruz se vyznat a vědět na první dobrou, co člověk vůbec už vlastně udělal. To, že zde tohle meníčko vůbec existuje, jsem mimochodem zjistil až kolem mise osmé, kdy jsem konečně klikl na Travel v domnění, že mě to nechá odcestovat k jinýmu bonfiru v rámci mise. 

Třetí sousto. Ta zbytečná přemíra už tak zbytečného lootu mi už leze krkem. Je fajn, že můžu pajduláka voháknout dle gusta. Je fajn, že můžu pošimrat svého vnitřního čísilkového fetišistu a vybírat zbraně podle toho, jak snadno se s nimi deflektuje a jak rychle máchá a zhola přitom srát na ten nákupní seznam dalších atributů, který s sebou každá vidlička přináší. A všecha čest, odlišné typy zbraní typicky opravdu mají odlišný feeling a je radost vozkoušet všecko. Ale ve finále jsem stejně celou hru prostě držel blok a drtil deflect a z valné většiny toto jen opakoval tak dlouho, dokud mi nebylo svoleno a rozkročeno a já mohl doručit kritický zásun. A ten už má pokaždé stejnou animaci, ať už máchám čímkoliv. A nebo možná vlastně ani ne, já si to vlastně ani nepamatuju. Ale je super, že můžu nabušit ohnivýho magiče na level 40, abych si odemkl kvalitný plamínkomet a aplikoval na enemáky hoření, protože dle mého equipu jakmile enemák hoří, tak se k tomu kritickému zásunu dostanu o 5% dřív. 

Čtvrté sousto. Od prezentace přes vizuál po čistotu a plynulost animací z toho ten nižší rozpočet rozhodně páchne. Ale zdaleka nejvíc páchne z toho uspěchaného/nepromyšleného designu. Člověk to x misí v kuse hraje s prstem v nose, pak najednou přijde mise s brutálním skokem v obtížnosti, a pak to zas na dlouho spadne. Pak člověk udělá další hlavní misi v domnění, že dělá vedlejší, protože někomu přišlo rozumné v pokročilé fázi druhé půlky hry nadyzajnovat mnohonásobně menší a přimočařejší misi, než jaké ji poslední desítky hodin předcházely. A pak najednou poslední mise, která je lokalitou recyklovaná, kompletně vyprázdněná, bez čeeeeeehokoliv zajímavého nového. Tak nevím či lenost nebo ozaj neschopnost.

Páté sousto. Neschopní byli i konečně nabrat normálního scénáristu. Filmečky jsem kajsi od páté mise prostě začal přeskakovat, absolutně jsem se neorientoval a hlavně mi to vůbec nevadilo, umění zaujmout nula nula nic.

Šesté, konečné sousto. Garson se ptá, jak mi chutnalo. Mno, zprvu mou paletu atakovala jakási zvláštní pachuť, ale vlastně jsem si ji po pár lžících oblíbil. Jakmile to ale trochu vystydlo, začalo se mi z toho spíš dělat trochu bluvno, nicméně stále mi to v základu chutnalo, tak jsem to dojedl, že. A ke konci už jsem si i na ten zvedlej kufr zvyknul, že. Ale talíř nevylížu, to se nezlobte. Stejně jako nevyzobu ty knedlíčky, a vůbec, kde kdo viděl v rajské játrové knedlíčky? Vedle ji dělají poctivou, bez podobných výmyslů, měli byste se inspirovat. 

Mám kocovinu jako bejk a melu deváté přes páté. Prostě, je to fajn, ale Sekiro to udělalo dřív a značně líp.