Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Vampyr

05.06.2018
29.10.2019
kompatibilní
73
70 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Ve hře Vampyr sledujete příběh upíra Jonathana Reida, který se během epidemie španělské chřipky roku 1918 musí vyrovnávat s údělem svého nemrtvého života. Jako doktor musí volit cestu skrz složité dilema – zachovat Hippokratovu přísahu, nebo se oddat své zvířecí nátuře. Ať už však zvolí tak či tak, cílem cesty je přijít na kloub tajemné infekci sužující jeho rodné město, která na rozdíl od běžné chřipky mění nakažené v agresivní stvoření podobná upírům.

Hratelnost se soustředí na dialogový systém, skrz který se Jonathan krmí na obětech, doplňuje si tak sílu a získává nové schopnosti. Dějištěm hry je Londýn a jeho měšťané mají každý svou minulost, vztahy a denní povinnosti. Všechny měšťany je možno vysát a některé dokonce i proměnit v upíry, což se v herním světě náležitě odráží. Jonathan je však schopen navštívit obydlí těchto měšťanů, pouze pokud jimi bude sám pozván. Hru je ale možno dohrát bez toho, aby Jonathan prolil krev nevinných, přičemž počet vysátých civilistů pak určí jeho finální osud ze čtyř různých konců hry.

Zásadní roli hrají ve hře i souboje, v nichž se Jonathan pustí do křížku s několika typy nepřátel, jako jsou ostatní vyšší upíři, nižší upíři, příšery, a nebo i lovci upírů. K jejich likvidaci přijde vhod řada jednoručních i obouručních zbraní na blízko, jako jsou palcáty, meče či pila na kosti, které může doplnit i sekundárními zbraněmi jako jsou dubové kolíky, dýky nebo střelné zbraně jako revolvery a brokovnice. Jonathan má v rukávu samozřejmě i bohatou škálu upířích schopností.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 75
Konečně se na trhu objevila nějaká hra, která se alespoň může tvářit jako nástupce Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Noční život plný vysávání lidí, upírská politika ve které se smetánka považuje za něco víc, než zbytek upíru, skvěle zpracované postavy a hromada rozhodnutí, které ne vždy dopadnou tak, jak se zprvu může zdát. Ne každá hra mě takhle dokáže chytnout, že bych jí vyloženě hrál od rána do večera, ale vampyrovi se to povedlo.

Vampyr je založený na dvou hlavních složkách - adventurní a akční.

Adventurní část je to co mě na téhle hře vážně zaujalo. Běhat po světě a jen tak vysávat lidi je vysoce kontraproduktivní. Daleko víc se vyplatí pro lidi udělat questy a získávat o nich co možná nejvíce informací, protože v tomhle světě, čím víc upír ví o své oběti, tím víc síly (xp) z její krve získá. Vyplatí se tedy pečlivě prokecat každou postavu a projít každý šuplík jestli nenajdete nějaký ten zatoulaný dopis, který vám napoví něco o postavách.

Akční část je to, kde mám se hrou problémy. Nevím co je to za zvyk v poslední době si do herní mapy naházet tunu respawnujících se nepřátel, které musíte při každém průchodu znovu a znovu kosit, nebo obíhat. Asi do poloviny hry jsem měl jen málo co hře vyčíst, ale později, když probíháte po několikáté stejné lokace a znovu a znovu vám tam hází ty samé nepřátele, tak to skutečně hodně rychle omrzí.

Neříkám, že akční část je vyloženě špatná, protože minimálně bossové mě bavili asi všichni, ale to že vytvořili hru, kde za zabíjení nepřátel nedostáváte žádné xp a pak vás je nutí dokola furt mlátit (ne vždy je můžete oběhnout, když s nepřítelem poblíž ani neotevřete dveře) mi přišlo jako vyloženě špatný nápad.

Jediná věc, kterou celou tu situaci kolem soubojového systému vysvětluje je skutečnost, že ve hře se musíte snažit zabít co možná nejméně lidí, protože jinak lidi začnou ze čtvrtě utíkat (pokud jim vysajete nějakého známého), případně bude celá čtvrť natvrdo evakuovaná. Zároveň ale ty masy nepřátel mezi lokacemi vás nutí být co možná nejsilnější, protože i když naprosto bez schopností se dá celá hra rozhodně dohrát, tak mlátit se 20 minut jen protože potřebujete jít do vedlejší čtvrti není zrovna něco na co bych se těšil. Na konci mě už to tak štvalo, že jsem (a tohle raději dám do spoileru) natvrdo vysál jednu celou čtvrť - lidi začnou utíkat až poté co si půjdete odpočinout do úkrytu ze dne na den, takže jsem si takhle instantně nahrabal asi 35 tisíc xp, vyleveloval si několik útočných schopností a zbytek hry jsem prošel jak nic.

No být to na mě, tak většinou soubojů ze hry prostě vyhodím a udělám to daleko víc o bossech, kteří ke konci taky dají zabrat a přijde mi že oni sami mohou představovat daleko lepší motivaci proč se snažit být co možná nejsilnější upír, než bandy respawnujících se lovců upírů.
+32
  • PC 70
Do hry Vampyr jsem se dostávala dlouho a ani ke konci jsem nemohla říct, že bych se na hraní hry hodně těšila, a tak se její hraní protáhlo na docela dlouhou dobu. Při hraní jsem měla rozporuplný pocit, kdy se ve mně mísil zájem o tamní svět, líbila se mi jeho ponurá atmosféra a vůbec tématika upírů, ale do toho se vkrádal i stereotyp, který jsem na můj vkus začala pociťovat až příliš brzy.

Pro mě jsou největší předností hry bezesporu postavy, jejich příběhy a dabing. Každá postava měla svůj příběh, svoji minulost, některé byly syrové, kdy se přiznávaly k vraždám, jiné si s sebou táhly břímě v podobě ztráty milovaného člověka a hledaly cestu, jak mohou svůj život žít dál. Jejich životy se zdály prosté, ale po bližším zkoumání jsem zjišťovala, že je to jen zdání a že mi toho mají hodně co říct. Všechny je spojoval stejný osud - život v zamořené části Londýna, kde propukla epidemie a aby toho nebylo málo, tak se začali objevovat na ulicích i upíři. Nebyli úplně odevzdaní životu a většina z nich viděla lepší zítřky, i když někde kdesi v dáli...

A do jejich životů jsem přišla já, která si řekla, že Vampyr by mohl být skvělou hrou pro roleplay zlé postavy. Musím říct, že tohle vývojáři vymysleli skvěle. Hráč může ostatní postavy léčit, může pátrat po jejich minulosti, plnit pro ně úkoly a tvářit se, že právě on může být jejich přítelem, jejich člověkem, na kterého se mohou v nouzi obrátit. A pak jejich nuzný život ukončit v temné uličce bez svědků. Jonathan se tak stává silnějším a mocnějším upírem a je na hráči, aby si sám pro sebe zodpověděl morální otázky a ospravedlnil si své chování, je-li to vůbec možné.

Co už mi přišlo méně propracované, tak byl vztah s mojí milou Lady Ashbury, že k sobě chováme lásku jsem se dozvěděla až poté, co měla moje postava vzkázat Elisabeth, že jí miluje. Samozřejmě ty náznaky tam jsou, ale toto zjednodušení mi do hry moc nepasovalo vzhledem k tomu, jak se hra zaměřovala na příběh a NPC. Vždyť jsme se sotva znali!

Největším záporem je pro mě soubojový systém. A to ani ne tak z toho důvodu, že by mě nebavil, i když mě ani nenadchnul, ale štvali mě ti nepřátelé a jejich respawn. Ne, že by se neměli vůbec objevovat znovu, ale proč to pořád museli být ti stejní, se stejnou úrovní a na úplně stejném místě? Když jsem měla běžet z bodu A do bodu B v pozdější fázi hry, tak už jsem přesně věděla, koho kde potkám a to mi na těšení se nepřidávalo.

Hru jsem si užila a myslím, že studio Dontnod Entertainment odvedlo dobrou práci, jen bych některé věci ve hře měla raději udělané jinak. Na případný druhý díl se těším, pokud bude.

Pro: atmosféra, komorní příběh, postavy, dabing, hudba

Proti: souboje a s nimi spojený stereotyp, absence mimiky

+32
  • PC 70
Tento komentář je věnován všem krysičkám a krysáčkům. Přinesli jste nejvyšší oběť. Nezapomeneme!

Dontnot jsou čínská fabrika. Po LiS je Vampyr další hra, která si poměrně okatě vypůjčuje jinde. Máme tu sledování stop s pomocí "witcher senses" a z Bloodlines toho je více (včetně onoho výše zmíněného vysávání krys). Nicméně zatímco LiS je velmi zdařilá syntéza, zde se to podle mého už tak moc nepovedlo.

Příběh samotný je ale poměrně dobrý. Postavy z velké většiny zajímavé a rozhodně nijak černobílé. Ospravedlnění pro smrt toho či onoho obyvatele nemusíte hledat dlouho. Snad žádný nemá čisté svědomí. Až to trochu působí, že naživu v Londýně zůstali už jen ti nejhorší. Zároveň má ale téměř každý i svou světlou stránku.

Samotný hlavní hrdina naopak místy působí trochu jako blázen. Nebo spíše obecně hodně drhne logika celé hry. Možná jsou Guards of Priwen vlastně zombies, jinak nevím, jak může Jonathan skálopevně Lady Ashbury (vztah s ní asi taky musel z většiny proběhnout "mimo záběr") tvrdit, že nikoho celou hru nevysál. O chudinkách krysičkách nemluvě. Zvířátka se nepočítají, jakkoliv by jim měli v Londýně postavit sochu, neboť bez nich by se hlavní hrdina stěží dostal přes pět soubojů.

Podobný zásek je probodnutí Mary Reid kůlem a následně slib, že Jonathan ten vampyrismus vyléčí. Působí to až jako černý humor, když Lady Ashbury slíbí na konci hry vlastně totéž. Ale tentokrát se to obejde i bez její smrti, páč upíři mají přece moře času. Ale tak… Kdo se chce věčně (pun intended!) dohadovat se sourozenci.

Kde ovšem Vampyr nejvíce ztrácí je gameplay. Tady jsem místy vážně uvažoval, že to nedohraji a hře fláknu šedesát procent. Ty neustále souboje s mobem jsou příšerné. Dvojnásob když naprosto nelogicky nemáte „fast travel“. Nedává žádný smysl, že musíte ty stejné lokace procházet třebas stokrát a znova se probíjet respawnujícími se nepřáteli. Jakkoliv přesun z jedné strany mapy na druhou už s boostnutou staminou trvá jen pár minut, anžto mobem lze proběhnout.  

Velmi rychle mě rovněž napadlo, jak si ušetřit další čas. Jakmile rozdělíte nastřádané zkušenosti do jednotlivých schopností, uběhne den. Nový den znamená nový respawn nepřátel a nové choroby obyvatel města. Čím méně tedy spíte, tím méně musíte pobíhat po celé mapě. Osobně doporučuji rozdělit zkušenosti jen jakmile začnete dostávat od nepřátel (bossů i mobu) přes pozadí. Spal jsem tak asi jen čtyřikrát za celou hru. Končil jsem na dvacáté čtvrté úrovni (s devíti a půl tisíci zkušenostmi v záloze) a na finální souboj to stačilo.

Vampyr má své světlé momenty. Místy jsem tak uvažoval až o zeleném čísle. Následně mě ovšem zase hra posílala přes celou mapu (a respawnutý mob) a já skřípal zubama a naopak mířil k šedesátce. Výsledné číslo je tedy kompromisem. Vampyr je vyloženě hra pro „lockdown“. I svým ústředním tématem do něj hezky pasuje. Až jednou korona víceméně skončí, tak si hru ale můžete s klidem umístit velmi nízko na svůj seznam „k dohrání“.

Celkově jsem se ale bavil. Díky tedy Ronikovi za poskytnutí hry zdarma! Darované krysičce na zuby nekoukej (až na ten koment výše)! :)

Pro: Slušný příběh a atmosféra, ucházející grafika, krysy zachraňují Londýn.

Proti: Respawn, chybí fast travel, málo originální, místy nelogické chování hlavního hrdiny.

+28
  • PC 65
Johnathan Reid je staromódní, džentlemanský, Londýnský batman. Aby taky nebyl, když je to doktor veterán, který se vám takhlenc jednou vzbudil s šeredným bolehlavem a čestvými superschopnostmi v jednom! Vzbudil se totiž jako upír. Zfleku ukojil tu zcela novou a nezkrotnou žízeň na své sestře, což mu do mysli vtisklo jediný cíl - vypátrat svého tvůrce a řádně se pomstít. Cestou se mu do cesty ovšem přimlelo tolik různorodých joudů a čmoudů, že si holt Johnny nemohl pomoct a jal se jim všem pomáhat, co mu síly stačily.

A já si tuto pouť s Johnnym zprvu nadmíru užíval. Malé, ovšem nadmíru detailní a atmosférou pekelně prosáklé městečko byla zprvu neskonalá radost prošmejzovat, kor když na každém třetím kroku jsme poznali zase další vpravdě unikátní postavičku a mohli tak vypomáhat se zase novým problémem. Rozhovory jsem hltal, neboť je tentokrát někdo napsal přímo znamenitě, a bez vyjímky všem aktérům jsem baštil každou slabiku. Nedlouho po rozehrání se taky notně zvýšily sázky a já můžu s relativním klidem na tepně prohlásit, že takto promakanej, do hloubky jdoucí C&C (čti volby a následky) systém jsem dost možná v žádné hře ještě nezažil. Na paměť se sice dere Until Dawn, který měl podobnou premisu v tom, že kdokoliv mohl umřít, ale zároveň mohli všichni přežít, nicméně v U(uu)Du byla řeč o postavách do jednoho tuctu, zatímco zde kráčí o celou šedesátku. Nemluvě o tom, že tady můžu jednoho šerého večera s jistou slečnou koketovat, jen abych kvůli svým akcím tu samou slečnu musel za necelej tejden v zatemnělý uličce porazit v neférovým souboji a zabít. A žádná fanfára se nekoná, prostě zcela obyčejný koloběh života a smrti v pradávné době, a jasné stanovení potravního řetězce. Všechna čest.

Možná jste si v předchozím odstavci všimli toho podezřelého 'zprvu', a pokud ano, tak chválím váš čich. Bo přestože mít tolik unikátních postav je fakt fajn, a možnost je všechny vykidlit a tím seriózně ovlivnit svět kolem sebe a životy jejich blízkých je přímo boží, tak...to ve výsledku stejně hovno znamená díky tomu, jaký to všechno reálně má vliv na konec příběhu. A to vám povím, jak jsem si příběh užíval a zvrat v polovině hry mě vyloženě odrovnal, tak samotný závěr si vysloužil ten patrně nejsilnější ksichtfacan, jaký jsem si v dohledné minulosti udělil - bo vono si to prostě muselo střihnout Twilight a vyzobrazit prastarého upíra (v tomto případě upírku, starou cca 500 let), jak se bezhlavě zaláskuje do někoho, koho dohromady zná bajvoko 15 minut. Na tenhe anální chlup jsem neskutečně alergickej a kor v takovéto hře, kterou jinak nemám problém brát zcela seriózně, to fakt zamrzí. Nejhorší ovšem ale je, že právě táto überláska je vlastně to jediné, co se ve finále řeší, a přežití Johnnyho milé je to jediné, do čeho jeho průběžné volby zasahují.

A hratelnost? Bueno: Je to přísně akční erpégéčko, jehož bojový systém je nepříjemně pomalý, otravně nepřesný, citelně neintuitivní, a vůbec kolem a kolem nedomrlý. Půl bídy, ale tady se na každém kroku imrvére enemáci respawnujou, a to v rámci každého zdravotního stupně naprosto a dokonale identicky. Půl bídy, když nechcu fajtit tak to prostě proběhnu...akorát že tady dveře a branky nezůstávají otevřené, a Johnny je neschopnej je otevřít, pakliže do vzdálenosti dvaceti metrů nějakého enemáka jen cejtí. Půl bídy, je to semi open-world, zajisté to můžu vzít jinudy...akorát že eeeh, jak je to město vizuálně impozantní, tak na praktické úrovni si hovno zapamatuješ stezky, a i kdyby, v takové situaci je prostě mnohem rychlejší kidlit, ačkoliv se ti do toho už těžce nechce. Půl bídy, to je všechno určitě na pohodu snesitelné...akorát že vedlejšáky tě budou permanentně posílat na všechny možné konce mapy, cestou budeš permanentě narážet na zamklé brány, seš ultraupír kterej se umí instatně teleportovat čtyři metry na balkon, ale jednu a půl krabice už borečku nedáš, bo to by bylo až moc pohodlné, víme.

A vůbec, stejně jako u Remember Me jde zcela bez debat o hru se srdcem a duší, nad kterou si dontnoďáci dali kus poctivé práce, ale nachcali si do konvice buď soustem natolik přemrštěným, že na něj jejich čelisti prostě nestačí, nebo je to fakt jenom o tom, že krom kreativity v rámci výpravy a příběhů obecně jsou prostě slabí. A ten populární AA argument neberu, furt je to hra za 50 éček, tedy skoro třiáčkovou cenu, která je bohužel s některými prvky svého designu zašprajcnuta ve staré generaci, a možná ani ne hned té poslední.

Pro: Atmosféra; audiovizuál v čele s fantastickým OST a kvalitním VA; 90% příběhu; unikátní zpracování NPC a s nimi spojený ultimátní C&C

Proti: Hratelnost; design mapy z praktického hlediska; hratelnost; příšerně četné loadingy; hratelnost; děsně ošklivé, odflákle působící UI

+26 +27 −1
  • PS4 80
Vampyr je hodně divnej pavouk. Hra, která se moc nezajímá o to, co zrovna frčí nebo co si o ní lidi budou myslet. Hra, která si jde tvrdošíjně za svým a je jí jedno, jestli hráče trápí nebo ne. Hra, která mě strašně štvala, ale přesto je pro mě zatím nejsilnějším letošním herním zážitkem.

Všechno samozřejmě stojí a padá na pohlcující atmosféře temných gotických uliček. Nebýt místy rozházených automobilů, tak zdě těžko budete hádat meziválečné období. Tohle je starý dobrý viktoriánský Londýn. Londýn v těžké době španělské chřipky, plný krys, mrtvol a špíny. A tak to má být.

Po prapodivném úvodu se rozehraje výborná konverzační adventura s old-school rozhovory a se všemi s tím souvisejícími plusy a mínusy. Naneštěstí záhy začne být zbytečně často přerušována hloupými souboji. Bylo velmi zvláštní rozhodnutí dát do hry, kde o vaší lidskosti rozhoduje zabíjení občanů, nekonečné vraždění zástupů enémáků. Ale to koresponduje s celkově zvláštním designem hry, který osciluje mezi genialitou a diletanstvím

Ústřední téma chirurga proměněného ve vampýra je výborný námět, jenž by před 15 lety vyústil ve skvělou 2D adventuru klasického střihu. Základ v podobě obyvatel jednotlivých distriktů, jejich léčení, minipříběhy a systém levelování spánkem je moc povedený. Dokonce i příběhová rozhodnutí mě po opravdu dlouhé době donutila zastavit se a chvíli přemýšlet o možných následcích. Konečně dialogy, kde kladná, záporná a neutrální odpověď nemají své pevné místo a výsledek vašich rozhodnutí málokdy odhadnete. Už už se těšíte, jak budete odebírat vzorky, analyzovat krev, pátrat po svém stvořiteli, léčit pacienty i sebe... když v tom nic z toho nepřijde.

Místo toho se designéři rozhodli, že budou děj hry posouvat souboji. Ať už nesmyslně na každém kroku v ulicích Londýna nebo s nevýraznými bossy. Tady jsem si asi poprvé říkal, že by byl Vampyr perfektní hra být to raději... já nevím... walking simulator. Souboje nejsou frustrující jen pro svoji neohrabanost, ale hlavně pro svoji naprostou zbytečnost. Vůbec nezapadají do zbytku hry, ruší její atmosféru a jakoukoliv serióznost děje. Ta se tedy v závěru naruší sama omšelým prime evil motivem, ale typická žánrová finální romance to docela vynahradila <3

Originálním designérským prvkem je obtížnost hry, kterou si hráč sám určí dle toho, kolik občanů bude ochotný zabít. Z nich totiž získá nejen zkušenosti, ale často i unikátní zbraně. V těžkých soubojích to funguje jako dokonalý psychologický test. Jste ochotni zabít člověka, abyste snadněji dosáhli svého cíle? Tedy fungovalo by to, kdyby mezitím hráč nepovraždil v ulicích půlku Londýna.

Fascinující je na hře také hutný cellový soundtrack. Po většinu času poklidně dokresluje uličky ponořené v mlze, aby ve vypjatých momentech dokázal geniálně strhnout. Oko potěší i vkusné použití filmového zrna ve hře i ve filmečcích.

Vampyr je pro mě hra obrovských protikladů. Hra protkaná nekonečnou řadou zbytečných chyb, které jsem jí ale ochotně neustále odpouštěl. Má jednoduše své unikátní kouzlo, které když vás dostane, tak se z něj těžko uniká.
+23