Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Vampyr

74
38 hodnocení Platformy
Žánr:
RPG > nezařazeno *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
05.06.2018 PCPS4XOne
Vývojáři:
Dontnod Entertainment
Oficiální stránky:
http://www.vampyr-game.com/
Ve hře Vampyr sledujete příběh upíra Jonathana Reida, který se musí vyrovnávat s údělem svého nemrtvého života. Jako doktor musí volit cestu skrz složité dilema – zachovat Hippokratovu přísahu, nebo se oddat své zvířecí nátuře. Hratelnost se soustředí na dialogový systém, skrz který se Jonathan krmí na obětech, doplňuje si tak sílu a získává nové schopnosti.

Dějištěm hry je Londýn a jeho měšťané mají každý svou minulost, vztahy a denní povinnosti. Reid je však schopen navštívit obydlí těchto měšťanů, pouze pokud jimi bude sám pozván. Měšťany lze také proměnit v upíry.

Ve hře se nachází jak střelné zbraně (revolvery), tak i ty chladné (pila), které přijdou vhod při likvidaci několika typů nepřátel, jako jsou ostatní vyšší upíři, nižší upíři, vlkodlaci, a nebo i lovci upírů. Jonathan má v rukávu samozřejmě bohatou škálu upířích schopností. Hru je však také možno dohrát bez zabití, což slibuje zcela odlišný konec.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 75
Konečně se na trhu objevila nějaká hra, která se alespoň může tvářit jako nástupce Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Noční život plný vysávání lidí, upírská politika ve které se smetánka považuje za něco víc, než zbytek upíru, skvěle zpracované postavy a hromada rozhodnutí, které ne vždy dopadnou tak, jak se zprvu může zdát. Ne každá hra mě takhle dokáže chytnout, že bych jí vyloženě hrál od rána do večera, ale vampyrovi se to povedlo.

Vampyr je založený na dvou hlavních složkách - adventurní a akční.

Adventurní část je to co mě na téhle hře vážně zaujalo. Běhat po světě a jen tak vysávat lidi je vysoce kontraproduktivní. Daleko víc se vyplatí pro lidi udělat questy a získávat o nich co možná nejvíce informací, protože v tomhle světě, čím víc upír ví o své oběti, tím víc síly (xp) z její krve získá. Vyplatí se tedy pečlivě prokecat každou postavu a projít každý šuplík jestli nenajdete nějaký ten zatoulaný dopis, který vám napoví něco o postavách.

Akční část je to, kde mám se hrou problémy. Nevím co je to za zvyk v poslední době si do herní mapy naházet tunu respawnujících se nepřátel, které musíte při každém průchodu znovu a znovu kosit, nebo obíhat. Asi do poloviny hry jsem měl jen málo co hře vyčíst, ale později, když probíháte po několikáté stejné lokace a znovu a znovu vám tam hází ty samé nepřátele, tak to skutečně hodně rychle omrzí.

Neříkám, že akční část je vyloženě špatná, protože minimálně bossové mě bavili asi všichni, ale to že vytvořili hru, kde za zabíjení nepřátel nedostáváte žádné xp a pak vás je nutí dokola furt mlátit (ne vždy je můžete oběhnout, když s nepřítelem poblíž ani neotevřete dveře) mi přišlo jako vyloženě špatný nápad.

Jediná věc, kterou celou tu situaci kolem soubojového systému vysvětluje je skutečnost, že ve hře se musíte snažit zabít co možná nejméně lidí, protože jinak lidi začnou ze čtvrtě utíkat (pokud jim vysajete nějakého známého), případně bude celá čtvrť natvrdo evakuovaná. Zároveň ale ty masy nepřátel mezi lokacemi vás nutí být co možná nejsilnější, protože i když naprosto bez schopností se dá celá hra rozhodně dohrát, tak mlátit se 20 minut jen protože potřebujete jít do vedlejší čtvrti není zrovna něco na co bych se těšil. Na konci mě už to tak štvalo, že jsem (a tohle raději dám do spoileru) natvrdo vysál jednu celou čtvrť - lidi začnou utíkat až poté co si půjdete odpočinout do úkrytu ze dne na den, takže jsem si takhle instantně nahrabal asi 35 tisíc xp, vyleveloval si několik útočných schopností a zbytek hry jsem prošel jak nic.

No být to na mě, tak většinou soubojů ze hry prostě vyhodím a udělám to daleko víc o bossech, kteří ke konci taky dají zabrat a přijde mi že oni sami mohou představovat daleko lepší motivaci proč se snažit být co možná nejsilnější upír, než bandy respawnujících se lovců upírů.
+26
  • PC 65
Johnathan Reid je staromódní, džentlemanský, Londýnský batman. Aby taky nebyl, když je to doktor veterán, který se vám takhlenc jednou vzbudil s šeredným bolehlavem a čestvými superschopnostmi v jednom! Vzbudil se totiž jako upír. Zfleku ukojil tu zcela novou a nezkrotnou žízeň na své sestře, což mu do mysli vtisklo jediný cíl - vypátrat svého tvůrce a řádně se pomstít. Cestou se mu do cesty ovšem přimlelo tolik různorodých joudů a čmoudů, že si holt Johnny nemohl pomoct a jal se jim všem pomáhat, co mu síly stačily.

A já si tuto pouť s Johnnym zprvu nadmíru užíval. Malé, ovšem nadmíru detailní a atmosférou pekelně prosáklé městečko byla zprvu neskonalá radost prošmejzovat, kor když na každém třetím kroku jsme poznali zase další vpravdě unikátní postavičku a mohli tak vypomáhat se zase novým problémem. Rozhovory jsem hltal, neboť je tentokrát někdo napsal přímo znamenitě, a bez vyjímky všem aktérům jsem baštil každou slabiku. Nedlouho po rozehrání se taky notně zvýšily sázky a já můžu s relativním klidem na tepně prohlásit, že takto promakanej, do hloubky jdoucí C&C (čti volby a následky) systém jsem dost možná v žádné hře ještě nezažil. Na paměť se sice dere Until Dawn, který měl podobnou premisu v tom, že kdokoliv mohl umřít, ale zároveň mohli všichni přežít, nicméně v U(uu)Du byla řeč o postavách do jednoho tuctu, zatímco zde kráčí o celou šedesátku. Nemluvě o tom, že tady můžu jednoho šerého večera s jistou slečnou koketovat, jen abych kvůli svým akcím tu samou slečnu musel za necelej tejden v zatemnělý uličce porazit v neférovým souboji a zabít. A žádná fanfára se nekoná, prostě zcela obyčejný koloběh života a smrti v pradávné době, a jasné stanovení potravního řetězce. Všechna čest.

Možná jste si v předchozím odstavci všimli toho podezřelého 'zprvu', a pokud ano, tak chválím váš čich. Bo přestože mít tolik unikátních postav je fakt fajn, a možnost je všechny vykidlit a tím seriózně ovlivnit svět kolem sebe a životy jejich blízkých je přímo boží, tak...to ve výsledku stejně hovno znamená díky tomu, jaký to všechno reálně má vliv na konec příběhu. A to vám povím, jak jsem si příběh užíval a zvrat v polovině hry mě vyloženě odrovnal, tak samotný závěr si vysloužil ten patrně nejsilnější ksichtfacan, jaký jsem si v dohledné minulosti udělil - bo vono si to prostě muselo střihnout Twilight a vyzobrazit prastarého upíra (v tomto případě upírku, starou cca 500 let), jak se bezhlavě zaláskuje do někoho, koho dohromady zná bajvoko 15 minut. Na tenhe anální chlup jsem neskutečně alergickej a kor v takovéto hře, kterou jinak nemám problém brát zcela seriózně, to fakt zamrzí. Nejhorší ovšem ale je, že právě táto überláska je vlastně to jediné, co se ve finále řeší, a přežití Johnnyho milé je to jediné, do čeho jeho průběžné volby zasahují.

A hratelnost? Bueno: Je to přísně akční erpégéčko, jehož bojový systém je nepříjemně pomalý, otravně nepřesný, citelně neintuitivní, a vůbec kolem a kolem nedomrlý. Půl bídy, ale tady se na každém kroku imrvére enemáci respawnujou, a to v rámci každého zdravotního stupně naprosto a dokonale identicky. Půl bídy, když nechcu fajtit tak to prostě proběhnu...akorát že tady dveře a branky nezůstávají otevřené, a Johnny je neschopnej je otevřít, pakliže do vzdálenosti dvaceti metrů nějakého enemáka jen cejtí. Půl bídy, je to semi open-world, zajisté to můžu vzít jinudy...akorát že eeeh, jak je to město vizuálně impozantní, tak na praktické úrovni si hovno zapamatuješ stezky, a i kdyby, v takové situaci je prostě mnohem rychlejší kidlit, ačkoliv se ti do toho už těžce nechce. Půl bídy, to je všechno určitě na pohodu snesitelné...akorát že vedlejšáky tě budou permanentně posílat na všechny možné konce mapy, cestou budeš permanentě narážet na zamklé brány, seš ultraupír kterej se umí instatně teleportovat čtyři metry na balkon, ale jednu a půl krabice už borečku nedáš, bo to by bylo až moc pohodlné, víme.

A vůbec, stejně jako u Remember Me jde zcela bez debat o hru se srdcem a duší, nad kterou si dontnoďáci dali kus poctivé práce, ale nachcali si do konvice buď soustem natolik přemrštěným, že na něj jejich čelisti prostě nestačí, nebo je to fakt jenom o tom, že krom kreativity v rámci výpravy a příběhů obecně jsou prostě slabí. A ten populární AA argument neberu, furt je to hra za 50 éček, tedy skoro třiáčkovou cenu, která je bohužel s některými prvky svého designu zašprajcnuta ve staré generaci, a možná ani ne hned té poslední.

Pro: Atmosféra; audiovizuál v čele s fantastickým OST a kvalitním VA; 90% příběhu; unikátní zpracování NPC a s nimi spojený ultimátní C&C

Proti: Hratelnost; design mapy z praktického hlediska; hratelnost; příšerně četné loadingy; hratelnost; děsně ošklivé, odflákle působící UI

+22 +23 −1
  • PS4 65
Při hraní Vampýra se u mě střídala netrpělivost na hranici nudy s občasnými záblesky zájmu o to, co se dozvím dál. Za hlavní problém této hry považuji její nekonzistentnost v tom, co vám chce vlastně nabídnout. Boje jsou až neuvěřitelně repetitivní a snadné, a to i při hraní „hodného“ Jonathana (jen co se trochu rozkouká někdy kolem druhé kapitoly). Jedinou výzvu představovali zmutovaná Doris Fletcher a McCullum hrající si se světlem, což pro mě zároveň byly i dva nejzajímavější a nejzábavnější boss fighty. Při hraní zlého Jonathana jsou pak souboje ke konci, kdy mi na levelu 50 v podstatě stačilo stisknout L2+R2 a bylo vystaráno, vyloženě směšné, ba až zbytečné.

Prozkoumávání okolí je taky takové … nijaké – atmosféra poválečného Londýna zamořeného epidemií chřipky a vampýrismu je sice vykreslena pěkně, ale prostředí je za prvé koridorovité, za druhé ohraničené nespočtem zamknutých dveří, které si musíte odemknout z druhé strany, a za třetí velmi skromné co do velikosti a proměnlivosti. A ano, Vampyr se přidává do nekonečné řady her, kde dříve nebo později musíte prolézat kanalizaci a otáčením kohoutů výpustí si zpřístupňovat cestu. Pro mě už je to takové deja-vu, že se v momentě, kdy pod nohama mojí postavy začnou cachtat splašky ve stoce pod městem, vracím do vzpomínek na první RPG, které jsem kdy hrála … Nicméně – zpět k Vampýrovi – explorace zde spočívá v monotónním proklikávání všech popelnic, skříní a truhel, které vám přijdou do cesty. Dokumenty, které sesbíráte, se ale alespoň čtou dobře a pěkně vám poskládají vysvětlení hlavního příběhu ještě dřív, než si ho odehrajete.

Opravdu silnou stránkou Vampýra jsou všechny vedlejší postavy (a že jich je) a poctivě namluvené dlouhé dialogy, které vám nabízí a které můžete postupně s pomocí odhalených hintů dále rozvětvovat. Všichni ti obyvatelé East Endu, West Endu, Doků a okolí nemocnice a povídání s nimi o jejich touhách a trápeních totiž představuje jádro celé hry a to nejlepší, co může nabídnout. Setkáte se s opilci, zločinci, sufražetkou, gurmánem, sériovým vrahem, ztracenou dcerou, týranou dcerou, válečným invalidou, afroamerickým novinářem, šíleným kazatelem, rumunskou prostitutkou, ublíženou social justice warriorkou, nepochopeným básníkem, sirotkem – bezdomovcem a taktéž řadou více či méně profesionálních lékařů a zdravotních sester … a to je jen začátek. Pokud si totiž dali tvůrci Vampýra na něčem opravdu záležet, tak jsou to právě tyhle opravdu širokospektrální vedlejší postavy a jejich pohnuté osudy. Otázkou zůstává: co z toho? Mojí jedinou odpovědí po dohrání hry jak za hodného, tak ze zlého Dr. Reida je, že nic. Všechny ty nekonečné rozhovory jsou samoúčelné – takže pokud vás baví (mě ve chvíli, kdy mi došlo, že právě v těchto rozhovorech hra spočívá, bavit začaly), tak si je užijte. Pokud ne, nemá v postatě smysl Vampýra hrát.

Je sice pravda, že tyto vedlejší postavy mají určitý přesah do hlavního příběhu (můžete jim buď pomoct nebo je vysát – nebo jim pomoct a pak je vysát) a jejich přežití a zdravotní stav podmiňují budoucnost celé čtvrti, do které patří. Nicméně Jonathanova role v hlavní dějové lince je předem daná a vy s ní nijak hýbat nemůžete, pouze ovlivnit počet lidí, které při jejím procházení zabije. Ať už jste krvelačná příšera nebo sebezpytující hříšník, tak vás čeká ta samá cesta a ten samý konec – zachráníte Londýn před upíří epidemií (a to i v případě, že jste ho předtím systematicky ničili). Jediný rozdíl, který zvolený přístup zabíjení/nezabíjení zapříčíní, spočívá ve vyústění taktéž pevně zakomponovaného romantického příběhu Jonathana a starobylé upírky Lady Ashbury (když ji najednou začal Jonathan oslovovat drahá a trousit komentáře o tom, že jde o lásku jeho (posmrtého) života, došlo mi, že zde na výběr asi taky nebude.)

Hlavní příběh je poměrně zajímavý, plný odkazů na tehdejší medicínu a provázání s britskou historií a mytologií, ale s výjimkou Lady Ashbury neovlivnitelný. Příběh je to sice hezký, pěkně provázaný, i morálně provokující (celou smrtící epidemii způsobil neškodně působící lékař/upírolog amatér), ale v kontextu hry a toho, co se v ní děje, bohužel tak nějak nesmyslný. Hodný pan doktor Jonathan, který se před Elizabeth chvástá tím, že od vysátí své sestry nikomu nezkřivil ani vlásek, má totiž ve skutečnosti na kontě desítky krvelačných vražd lidí – strážců, které zabije při svých toulkách Londýnem a kteří se přece snažili o to samé, co on: uchránit obyvatele před upíry. Pokud má být nejsilnější stránkou hry právě příběh (protože boj ani objevování to rozhodně nejsou), tak se jedná o poměrně kritické nedotažení... Poslední kapitoly hry jsou v tomto vůbec takové neúplné, neuzavřené, jako by autorům už došel dech (Například: můžete se rozhodnout, zda nechat McCulluma naživu nebo z něj „za trest“ udělat upíra - vypadalo by to, že to bude mít nějaký efekt na vaše další setkání s ním – ale ne, tak jako tak vám se stejným dialogem dá to, co chcete a ve hře už se neukáže. Obdobná situace se opakuje i s vůdcem Ascalonu. Ve finále je tak nějak jedno, zda sympatizujete s upíry, jejich lovci nebo jejich obdivovateli, což ve hře, kde je vaším úkolem vybrat si svou cestu, působí dosti zvláštně).

Zkrátka – potenciál být skvělou hrou ve Vampýrovi je. Jenom bohužel nebyl ve všech směrech dotažen a využit. Pořád je to ale pěkné konverzační RPG s občasným zajímavým boss fightem a ještě občasnějším překvapivým dějovým zvratem.

Pro: zajímavé vedlejší postavy a dlouhé konverzace

Proti: slabý boj, nudná explorace, nemožnost ovlivnit hlavní příběh

+20
  • PS4 80
Vampyr je hodně divnej pavouk. Hra, která se moc nezajímá o to, co zrovna frčí nebo co si o ní lidi budou myslet. Hra, která si jde tvrdošíjně za svým a je jí jedno, jestli hráče trápí nebo ne. Hra, která mě strašně štvala, ale přesto je pro mě zatím nejsilnějším letošním herním zážitkem.

Všechno samozřejmě stojí a padá na pohlcující atmosféře temných gotických uliček. Nebýt místy rozházených automobilů, tak zdě těžko budete hádat meziválečné období. Tohle je starý dobrý viktoriánský Londýn. Londýn v těžké době španělské chřipky, plný krys, mrtvol a špíny. A tak to má být.

Po prapodivném úvodu se rozehraje výborná konverzační adventura s old-school rozhovory a se všemi s tím souvisejícími plusy a mínusy. Naneštěstí záhy začne být zbytečně často přerušována hloupými souboji. Bylo velmi zvláštní rozhodnutí dát do hry, kde o vaší lidskosti rozhoduje zabíjení občanů, nekonečné vraždění zástupů enémáků. Ale to koresponduje s celkově zvláštním designem hry, který osciluje mezi genialitou a diletanstvím

Ústřední téma chirurga proměněného ve vampýra je výborný námět, jenž by před 15 lety vyústil ve skvělou 2D adventuru klasického střihu. Základ v podobě obyvatel jednotlivých distriktů, jejich léčení, minipříběhy a systém levelování spánkem je moc povedený. Dokonce i příběhová rozhodnutí mě po opravdu dlouhé době donutila zastavit se a chvíli přemýšlet o možných následcích. Konečně dialogy, kde kladná, záporná a neutrální odpověď nemají své pevné místo a výsledek vašich rozhodnutí málokdy odhadnete. Už už se těšíte, jak budete odebírat vzorky, analyzovat krev, pátrat po svém stvořiteli, léčit pacienty i sebe... když v tom nic z toho nepřijde.

Místo toho se designéři rozhodli, že budou děj hry posouvat souboji. Ať už nesmyslně na každém kroku v ulicích Londýna nebo s nevýraznými bossy. Tady jsem si asi poprvé říkal, že by byl Vampyr perfektní hra být to raději... já nevím... walking simulator. Souboje nejsou frustrující jen pro svoji neohrabanost, ale hlavně pro svoji naprostou zbytečnost. Vůbec nezapadají do zbytku hry, ruší její atmosféru a jakoukoliv serióznost děje. Ta se tedy v závěru naruší sama omšelým prime evil motivem, ale typická žánrová finální romance to docela vynahradila <3

Originálním designérským prvkem je obtížnost hry, kterou si hráč sám určí dle toho, kolik občanů bude ochotný zabít. Z nich totiž získá nejen zkušenosti, ale často i unikátní zbraně. V těžkých soubojích to funguje jako dokonalý psychologický test. Jste ochotni zabít člověka, abyste snadněji dosáhli svého cíle? Tedy fungovalo by to, kdyby mezitím hráč nepovraždil v ulicích půlku Londýna.

Fascinující je na hře také hutný cellový soundtrack. Po většinu času poklidně dokresluje uličky ponořené v mlze, aby ve vypjatých momentech dokázal geniálně strhnout. Oko potěší i vkusné použití filmového zrna ve hře i ve filmečcích.

Vampyr je pro mě hra obrovských protikladů. Hra protkaná nekonečnou řadou zbytečných chyb, které jsem jí ale ochotně neustále odpouštěl. Má jednoduše své unikátní kouzlo, které když vás dostane, tak se z něj těžko uniká.
+16
  • PC 75
Herní výzva 2018 - 9. "Nerozbalený dárek"

Vampyr, pro někoho zklamání, pro někoho překvapení, ale určitě se většinově shodneme na tom, že jsme od hry, dle prvotních představení, rozhovorů a trailerů čekali každý tak trochu něco jiného, než ve výsledku ze hry je. Je to dobře? Kdo ví. Pro mě byla hra spíš tím překvapením.

Celé jsem si to z doslechu představovala jako atmosferický polo-openworld, kde bude čistě na mě, zda půjdu cestou zabití nebo se potenciálním soubojům zcela vyhnu. Kde na mě budou čekat těžká morální rozhodnutí a vlastně víc nic. Nemyslela jsem si, že si utvořím vztah s některými z postav, že nad nimi budu více přemýšlet, nebo že strávím tolik času u rozhovorů. A vadilo mi to? Ne. Bavilo mě to? Velice. A to celou dobu!

Ač jsem se chtěla vyhnout veškerým střetům, nebylo to možné. Lovci upírů byli na každém rohu a občas narazíte na nějaký klíčový bossfight. Takhle jsem si to nepředstavovala. Spíš, že půjdu stealth, z něčeho se vykecám a ublížím možná tak v zápalu žízně po krvi nějakému zvířeti nebo si krev obstarám v nemocnici. A ono prd. A když jste nějakou lokaci vyčištili, příště jste nepřátele potkali zas a znova. Ale i přes to mě to nakonec bavilo.

Graficky se mi hra líbila, i když původní představa (utvořená na základě ukázek) také byla jiná. Atmosféra byla dobrá, místy výborná. Stejně tak hudební podkres vynikající. Jediné co mě zaráželo a rozhodně v tom nejsem sama, je zjev Jonathana. Proč jsou ostatní upíři k nerozeznání od normálních lidí a já musím mít krví podlité oči a celkově vypadám jako přenašeč mnoha smrtelných nemocí, se kterým by nikdo nechtěl mít nic společného? A proč si toho nikdo nevšímá?! Je to jasné, Jonathan je blázen a já spolu s ním!

Nakonec mi veškeré mechaniky vyhovovaly. Jo, rozhovory byly dlouhé a časté, obzvlášť pokud jsem chtěla splnit většinu vedlejšáků. Nutnost vracet se do lokací kvůli udržení zdraví ve čtvrtích bylo možná chvilkama otravné a repetitivní. Soubojů bylo víc, než by mě normálně bavilo. Snažila jsem se jít dobrou cestou a v temném zákoutí zakousla pouze pár velmi nesympatických jedinců, a i přes to jsem se dostala ke třetímu konci. Za což si můžu sama díky rozhodnutím. Ale bylo to překvapení. Jak píšu výše, celá hra pro mě byla a je jedno velké překvapení.

Pro: Atmosféra, audio, grafika, herní doba, level design, OST, příběh, vedlejší postavy

Proti: Repetitivní hratelnost (souboje a pro někoho možná i obíhání čtvrtí)

+14