Vampyr je hodně divnej pavouk. Hra, která se moc nezajímá o to, co zrovna frčí nebo co si o ní lidi budou myslet. Hra, která si jde tvrdošíjně za svým a je jí jedno, jestli hráče trápí nebo ne. Hra, která mě strašně štvala, ale přesto je pro mě zatím nejsilnějším letošním herním zážitkem.
Všechno samozřejmě stojí a padá na pohlcující atmosféře temných gotických uliček. Nebýt místy rozházených automobilů, tak zdě těžko budete hádat meziválečné období. Tohle je starý dobrý viktoriánský Londýn. Londýn v těžké době španělské chřipky, plný krys, mrtvol a špíny. A tak to má být.
Po prapodivném úvodu se rozehraje výborná konverzační adventura s old-school rozhovory a se všemi s tím souvisejícími plusy a mínusy. Naneštěstí záhy začne být zbytečně často přerušována hloupými souboji. Bylo velmi zvláštní rozhodnutí dát do hry, kde o vaší lidskosti rozhoduje zabíjení občanů, nekonečné vraždění zástupů enémáků. Ale to koresponduje s celkově zvláštním designem hry, který osciluje mezi genialitou a diletanstvím
Ústřední téma chirurga proměněného ve vampýra je výborný námět, jenž by před 15 lety vyústil ve skvělou 2D adventuru klasického střihu. Základ v podobě obyvatel jednotlivých distriktů, jejich léčení, minipříběhy a systém levelování spánkem je moc povedený. Dokonce i příběhová rozhodnutí mě po opravdu dlouhé době donutila zastavit se a chvíli přemýšlet o možných následcích. Konečně dialogy, kde kladná, záporná a neutrální odpověď nemají své pevné místo a výsledek vašich rozhodnutí málokdy odhadnete. Už už se těšíte, jak budete odebírat vzorky, analyzovat krev, pátrat po svém stvořiteli, léčit pacienty i sebe... když v tom nic z toho nepřijde.
Místo toho se designéři rozhodli, že budou děj hry posouvat souboji. Ať už nesmyslně na každém kroku v ulicích Londýna nebo s nevýraznými bossy. Tady jsem si asi poprvé říkal, že by byl Vampyr perfektní hra být to raději... já nevím... walking simulator. Souboje nejsou frustrující jen pro svoji neohrabanost, ale hlavně pro svoji naprostou zbytečnost. Vůbec nezapadají do zbytku hry, ruší její atmosféru a jakoukoliv serióznost děje. Ta se tedy v závěru naruší sama omšelým prime evil motivem, ale typická žánrová finální romance to docela vynahradila <3
Originálním designérským prvkem je obtížnost hry, kterou si hráč sám určí dle toho, kolik občanů bude ochotný zabít. Z nich totiž získá nejen zkušenosti, ale často i unikátní zbraně. V těžkých soubojích to funguje jako dokonalý psychologický test. Jste ochotni zabít člověka, abyste snadněji dosáhli svého cíle? Tedy fungovalo by to, kdyby mezitím hráč nepovraždil v ulicích půlku Londýna.
Fascinující je na hře také hutný cellový soundtrack. Po většinu času poklidně dokresluje uličky ponořené v mlze, aby ve vypjatých momentech dokázal geniálně strhnout. Oko potěší i vkusné použití filmového zrna ve hře i ve filmečcích.
Vampyr je pro mě hra obrovských protikladů. Hra protkaná nekonečnou řadou zbytečných chyb, které jsem jí ale ochotně neustále odpouštěl. Má jednoduše své unikátní kouzlo, které když vás dostane, tak se z něj těžko uniká.
Všechno samozřejmě stojí a padá na pohlcující atmosféře temných gotických uliček. Nebýt místy rozházených automobilů, tak zdě těžko budete hádat meziválečné období. Tohle je starý dobrý viktoriánský Londýn. Londýn v těžké době španělské chřipky, plný krys, mrtvol a špíny. A tak to má být.
Po prapodivném úvodu se rozehraje výborná konverzační adventura s old-school rozhovory a se všemi s tím souvisejícími plusy a mínusy. Naneštěstí záhy začne být zbytečně často přerušována hloupými souboji. Bylo velmi zvláštní rozhodnutí dát do hry, kde o vaší lidskosti rozhoduje zabíjení občanů, nekonečné vraždění zástupů enémáků. Ale to koresponduje s celkově zvláštním designem hry, který osciluje mezi genialitou a diletanstvím
Ústřední téma chirurga proměněného ve vampýra je výborný námět, jenž by před 15 lety vyústil ve skvělou 2D adventuru klasického střihu. Základ v podobě obyvatel jednotlivých distriktů, jejich léčení, minipříběhy a systém levelování spánkem je moc povedený. Dokonce i příběhová rozhodnutí mě po opravdu dlouhé době donutila zastavit se a chvíli přemýšlet o možných následcích. Konečně dialogy, kde kladná, záporná a neutrální odpověď nemají své pevné místo a výsledek vašich rozhodnutí málokdy odhadnete. Už už se těšíte, jak budete odebírat vzorky, analyzovat krev, pátrat po svém stvořiteli, léčit pacienty i sebe... když v tom nic z toho nepřijde.
Místo toho se designéři rozhodli, že budou děj hry posouvat souboji. Ať už nesmyslně na každém kroku v ulicích Londýna nebo s nevýraznými bossy. Tady jsem si asi poprvé říkal, že by byl Vampyr perfektní hra být to raději... já nevím... walking simulator. Souboje nejsou frustrující jen pro svoji neohrabanost, ale hlavně pro svoji naprostou zbytečnost. Vůbec nezapadají do zbytku hry, ruší její atmosféru a jakoukoliv serióznost děje. Ta se tedy v závěru naruší sama omšelým prime evil motivem, ale typická žánrová finální romance to docela vynahradila <3
Originálním designérským prvkem je obtížnost hry, kterou si hráč sám určí dle toho, kolik občanů bude ochotný zabít. Z nich totiž získá nejen zkušenosti, ale často i unikátní zbraně. V těžkých soubojích to funguje jako dokonalý psychologický test. Jste ochotni zabít člověka, abyste snadněji dosáhli svého cíle? Tedy fungovalo by to, kdyby mezitím hráč nepovraždil v ulicích půlku Londýna.
Fascinující je na hře také hutný cellový soundtrack. Po většinu času poklidně dokresluje uličky ponořené v mlze, aby ve vypjatých momentech dokázal geniálně strhnout. Oko potěší i vkusné použití filmového zrna ve hře i ve filmečcích.
Vampyr je pro mě hra obrovských protikladů. Hra protkaná nekonečnou řadou zbytečných chyb, které jsem jí ale ochotně neustále odpouštěl. Má jednoduše své unikátní kouzlo, které když vás dostane, tak se z něj těžko uniká.
