Jednoduchý herní princip, překvapivě zábavná hra. Z vaší báze vám v pravidelných intervalech vypadávají pixely, které posíláte na nepřátele. Můžete jim namalovat trasu myší, jenže počítejte s tím, že víc jak 2 zatáčky vaši bojovníci většinou nezvládnou.

Pokud sevřete nepřátelské pixely do kleští, dostanete značný bonus k útoku (což platí i naopak). Obtížnost časem příjemně přitvrdí a často je pak potřeba kromě rychlých reakcí i nějaké to strategické myšlení, resp. schopnost umět si vyčíhat správnou chvíli k útoku.

Navíc se pak v úrovních objevují různé powerupy, některá místa vás posílí, jiná způsobí, že chrlíte pixely mnohem rychleji, jednou za čas část úrovně exploduje atd. Cenou za tato posílení je ale velmi nevýhodná pozice, kdy na vás může útočit více nepřátel najednou.

Jediné, co mi vadilo, byla nepřehlednost, protože posun obrazovky pomocí myši nebo klávesnice byl zoufale pomalý. Často jsem tedy neměl, jak sledovat situaci u všech nepřátel, což velmi zamrzí. Pomohla by jednoduchá možnost zoom-out.

Kathryn je kuřačka. Těžká kuřačka. Chtěla by s tím přestat, už to párkrát zkoušela, ale závislost je už moc velká. Navíc to není její jediný problém – její nejlepší kamarádka Penelope si našla přítele, který je nafoukaný idiot a Penelope jenom využívá. Kathryn se na naléhání Penelope objedná k psychologovi, ale po prvním sezení se rozhodne, že to není pro ni. Své problémy vyřeší jinak.

Kouřením...

Fixation je důkaz, že na vytvoření vtahující hry nepotřebujete nutně AAA rozpočet. Jedná se o logickou skákačku s dominantní herní mechanikou – vyfukováním cigaretového kouře. Ten vás dokáže ochránit před lasery, můžete s jeho pomocí přepínat vypínače a později i vyfukovat mířené kroužky skoro jako Gandalf.

Každý level je chytře propojen s příběhem, který pojednává o závislostech (nejen na kouření), o jejich důsledcích a neschopnosti či neochotě je překonávat. Například v úvodních levelech postupujete zprava doleva, posléze se musíte dostat do spodní části obrazovky a nakonec chodíte zleva doprava. Což nenápadně symbolizuje životní obrat, který Katrhyn v průběhu hry učiní.

Hra je docela ukecaná (na poměry skákaček), dabing chybí, ale to mi moc nevadilo. Co mě trochu rozčilovalo je, že postavy během svých promluv neustále chodí sem a tam, což sice přidává na dynamice, ale čtení textu pak bylo trochu krkolomné.

Dohrání vám zabere zhruba hodinu a je to freeware hra – za sebe ji doporučuju :) Příběhově na ni pak navazuje The Company of Myself.

Hra, kterou jsem doporučoval asi 3 lidem, kteří mají rádi galerie, umění a všechny tyhle věci, ale žádného z nich hra neoslovila.

Přišlo mi to jako škoda, sám jsem ji pár hodin hrál a sice mě osobně stavění vlastní galerie nebavilo, zato jsem si užíval prohlížení galerií, které vytvořili ostatní. Někteří lidé mají opravdu *mnohem* větší fantazii než já.

Rovněž to byla první hra, kde jsem se setkal s umělou inteligencí takříkajíc „naživo“. Nemohli jste si totiž vybrat ze seznamu děl, co konkrétního chcete vystavit – AI DAISY vám nabízela náhodné kousky a dle vašeho výběru vám pak nabízela další a další. Nevím, zda za tím stál nějaký skrytý důvod, který pak autoři chytře monetizovali, nebo jestli se jednoduše snažili rozšířit hráčům obzory.

Chtěl jsem napsat komentář, abych třeba aspoň jednoho člověka z DH namotivoval hru zkusit (byla zdarma), ale už to nestihnu. 16. 3. 2026 byl provoz hry ukončen a servery vypnuty.

Škoda. Těch pár hodin, které jsem ve hře strávil, jsem si docela užil.

Docela zajímavá tahová strategie s dost jednoduchými pravidly, ale ať se propadnu, jestli jsem ji kdy dohrál. Začínal jsem s demem v nějakém SCORE či LEVELU a když jsem se dostal k celé hře, myslím, že jsem skončil v předposlední úrovni. Když jsem se o dohrání pokoušel nedávno, nedostal jsem se ani tam. Už zkrátka nenám tolik skillu, času a trpělivosti.

Kampaň obsahuje 16 misí, vždy po 4 misích pro každou ze 4 stran konfliktu. Velmi zamrzí, že tyto 4 strany se mezi sebou liší pouze designem budov, jednotek a voice overem. Jinak jsou úplně totožné, což je hrozná škoda. Hra tak velmi rychle omrzí, protože vás prostě nemá moc čím překvapit.

Ale jinak to hrozně pěkně vypadá a na nějakou chvíli to zabaví.

Roztomilá, krátká a jednoduchá výuková hra, která má malé děti naučit základní anglická slovíčka. Hrajete za medvídka, který má narozeniny, takže musí připravit oslavu, rozeslat pozvánky a podobně.

Minihry jsou jednoduché a většinou zaměřené na výuku angličtiny, takže vás hra naučí základní počítání do deseti, barvy a další základní slovní zásobu. Dodnes si pamatuju, že právě tahle hra mě ve druhé třídě ZŠ naučila slovíčka jako je present (dárek) a worm (červ) :)

V dnešní době už jsou samozřejmě mnohem hezčí, lepší, promyšlenější a já nevím jaké alternativy, ale mně přijde, že tahle hra má prostě svoje kouzlo, takže bych ji sám pak svému dítěti jednou taky zkusil pustit :)

Co se stane, když pokračování populární arkády uvedete primárně na mobily? Budete se ji snažit co nejvíc monetizovat!

Což by samozřejmě samo o sobě nevadilo, ale proboha, jestli jsem si u druhého dílu stěžoval, že je grindu moc a peněz málo, tady to platí ještě mnohem víc. Třeba jen u samotného Burrita máte 15 typů vylepšení, která můžete vylepšit 8 – 9krát. Přičemž třeba už čtvrté vylepšení maximální rychlosti stojí 635 000 peněz. To v době, kdy za každý run získáte cca 50 000, podle toho, jestli máte štěstí.

Jak z toho ven? No samozřejmě si za reálnou měnu koupit další peníze, body, vylepšení, piňaty a já nevím co všechno... pak se vám leveluje jedna radost. Ugh. Jisté ozvláštnění spočívá v tom, že občas hrajete i za jiného luchadora, ale hraje se za ně úplně stejně, takže je to jen kosmetická záležitost.

Jako zabíječ času při cestě MHD to ale asi obstojí.

Původní Vlak jsem nikdy nehrál (měli jsme ho myslím na jednom počítači na ZŠ, ale nikdy jsem si na něm nezahrál) a jelikož se letos hodí do Herní výzvy, chtěl jsem ho zkusit. Jenže jak má spoustu komentářů a je na DH populární, přišlo mi líto, že Vlak do Becherovky je takový smutně odstrčený - zvlášť když je od stejného autora. A já měl nevím proč za to, že se jedná o nové úrovně, odlišné od původní hry.

Až později jsem náhodou zjistil, že úrovně jsou úplně stejné, jediné, co se liší, že už vláčkem nevozíte ovoce, zvířátka a drahokamy, ale předměty s alkoholovou tematikou - podtácky a lahve od Becherovky. Což někoho, kdo alkoholu zrovna neholduje (a Becherovce už vůbec ne), moc nepotěší - radši bych převážel ta zvířátka.

No, co naplat, mám za sebou 50 úrovni a musím říct, občas mě tedy dokázaly slušně potrápit. Zhruba do 25 úrovně to je o pohodě, ale od té doby už se tu a tam zákys objevil. Ta pravá zábava začala až od 40. dál - hlavně 41 a 48 mi daly dost zabrat. Nakonec jsem na řešení vždycky přišel, ale bohužel občas to bylo zkrátka metodou pokus-omyl.

Takže jsem moc rád, že mám tuto českou legendu úspěšně za sebou, byť tedy v jiném (alkoholovém) kabátku.

Herní výzva 2026 - Jízdenku, prosím (HC)

Při vší úctě k autorovi, tohle se opravdu nepovedlo. Ani by nevadilo, že hra vypadá graficky hůře než originál z roku 1993 (aspoň v ní hraje docela pěkná hudba). Je to koncekonců freeware hra, tak co.

Co hru zabíjí jsou dvě naprosto nepochopitelná designérská rozhodnutí. Za prvé, vláček vám roste neustále a nejenom když sbírá předměty. Není tedy moc velký problém se do sebe zamotat, protože za chvíli byste se svou délkou měli problém i na transsibiřské magistrále.

Za druhé, nevidíte celou arénu, ve které máte sebrat potřebné bodíky. Vidíte jen obrazovku o rozloze cca 10x10 čtverců, přičemž celé kolo může mít rozlohu např. 20x20. Správně - takže si předem nemůžete rozmyslet, kam jet, jak se natočit a jak to udělat, abyste do sebe nenarazili. Změnit rozlišení nejde, posouvat obrazovku nejde, jedete zkrátka na první dobrou.

Z tohoto důvodu se mi nepodařilo dostat ani přes druhý level (!). Vůbec se nejde zorientovat a už v prvním levelu jsou úzké cestičky, ve kterých se nejde otočit (zapomeňte na otevřená prostranství z originálu). Takže se z příjemné logické arkádovky stává frustrující adrenalinová jízda, kdy vůbec netušíte, kam máte jet a ve které další vteřině si sami zablokujete cestu.

Kdo tohle dohraje bez toho, aby si natáčel obrazovku apod., má můj obdiv.

Klasické pokračování – stejný gameplay, ale více všeho. Více typů gumových medvídků, více možností vylepšení a hlavně více grindu. Opravdu MNOHEM více grindu než v prvním díle, který bylo možné dohrát cca během dvou hodin.

Dohrání druhého dílu zabere mnohem více času, protože k úspěšnému dohrání a odemčení survival modu potřebujete spoustu vylepšení, takže spoustu peněz, takže spoustu opakování téhož pořád dokola.

Což by nutně nevadilo, ale po několika hodinách hra prostě omrzí, a to v době, kdy zdaleka nemáte vylepšené všechno.

Chtěl jsem mít SW:TOR rád. Opravdu. A zhruba polovinu hrací doby se mi to dařilo. Kvůli menšímu karambolu se Steam účtem nevím, kolik času jsem hraním strávil, protože tento údaj jsem nikde ve svém SWTOR profilu nevyčetl. Odhaduju ale nějakých 50 – 70 hodin.

To není úplně málo, ale kdyby nebylo letošní herní výzvy, určitě bych hru nedohrál a někdy v půlce ji odinstaloval. Samozřejmě mi bylo jasné, že nemám čekat KotOR 3. Chtěl jsem se jen dozvědět, jak příběh dopadne. No a když jsem se tu dočetl, že nejvíc se tomuto rozuzlení blíží hra za Jedi Guardiana, zkusil jsem to.

V první řadě musím kvitovat, že je hra zdarma a free-to-play omezení vám cpe jen v přijatelné míře. Nikdy jsem během hraní neměl pocit, že bych byl nějak nepřiměřeně krácen co do možností, jak hru hrát. Naopak, celou hrou jsem prošel jako světelný meč rozehřátým máslem. O tom ještě později.

Moje ambice byly spíš opatrné, jelikož jsem si pamatoval, že mě hra v roce 2015 moc neoslovila. Mým cílem tedy bylo opravdu jen dohrát hlavní příběhovou linku jako by to byl single-player a šmitec. Skončil jsem na úrovni 53 a neúčastnil jsem se žádných PvP soubojů, endgame obsahu, vesmírných bitev apod.

Leveluje se rychle. Opravdu velmi rychle. V podstatě celou dobu mi hra musela uměle snižovat moji úroveň, abych NPC moc nepřevyšoval. Což beru. Na druhou stranu mě to pak moc nemotivovalo plnit další nepovinné úkoly. Proč bych se s nimi zabýval, když mi hra stejně mou úroveň sníží? Zajímavé většinou moc nebyly. Tak kvůli výbavě? To těžko, protože…

Protože SW:TOR je až úmorně jednoduchý. Ze začátku mi to přišlo fajn, protože začátek by jednoduchý být měl. Jenže ono to bylo jednoduché POŘÁD, takže mi jednoduše stačilo v různých frekvencích mačkat 4 – 5 různých útoků a měl jsem od začátku až k finálnímu záporákovi naprosto vystaráno.

Lékárničku jsem použil asi 3x za hru a umřel jsem jednou, protože jsem vlezl někam, kam jsem neměl a sesypalo se na mě víc nepřátel, než bylo zdrávo. Je mi jasné, že to takhle jednoduché je asi až teď, po X letech od vydání, aby se člověk dostal na level 80 co nejdřív a mohl dělat všelijaké jiné vylomeniny, které hra nabízí. Pro mě, kdo to chtěl hrát tak, jak jsem psal výše, to byl ale spíš ubíjející zážitek.

A rozuzlení příběhu… jako, nic moc. Začátek byl dobrý, takový klasický svěží Star Wars, kdy člověk začíná jako padawan a rozkoukává se a zjišťuje co a jak. Docela mě zmátlo, že se kdovíkde opět objevilo sithské impérium, které opět republice pořádně zatápí. Až později jsem si na internetu přečetl (ze hry jsem se to nedozvěděl), že se hra odehrává nějakých 300 let po událostech KotOR 2. Jinými slovy je to restart příběhu a začínáme zase od nuly. Achjo, ale tak co už.

Mistr Orgus Din byl fajn, i když bych byl asi raději, aby s ním můj Guardian strávil víc času – to by pak jeho tvrzení, že ho Orgus Din naučil vše o tom, co to je být Jedi, dávalo větší smysl. Potom se snažím všelijak uškodit impériu, hledám ultra-mega-nechutně-přísně-tajné-a-neskutečně-mocné zbraně a následně konfrontuju samotného Císaře, který mě ovládne… což vyzní naprosto do ztracena. Nějaká varianta na návštěvu Korribanu z prvního dílu, kde bychom si ukázali názory „druhé strany“ by mi přišla vhod. Nic takového se bohužel nekoná, jen lehce v podobě parťáka Scourge.  

Zhruba od této chvíle (konkrétně od Hothu) už jsem hrou doslova probíhal, protože už mi nepřišlo zajímavého vůbec nic – rozhodně ne repetitivní pátrání po mistrech Jedi a jejich navracení na Světlou stranu Síly a ani to, jak se z padawana během pár dní stane největší Jedi, který kdy žil a kterému se nikdo nevyrovná (!), takže ho i rada mistrů posílá na mise se slovy „Osud galaxie i nás všech je ve tvých rukou!“ Bleh.

O finálním souboji a závěrečné oslavné cutscéně ani nemluvím, oboje měl lepší už první KotOR.

RPG prvků samozřejmě moc není, protože kromě úvodního zvolení povolání jsem si s výběrem dalších schopností nemusel vůbec lámat hlavu a navíc jsem měl jen 2x – 3x během hry pocit, že moje rozhodnutí mají na další události aspoň jakýs takýs vliv.

Společníci mi přišli většinou nudní, takže jsem jejich rozhovory často jen zběžně proklikával, abych dostal 16 000 XP za to, že jsem si s nimi promluvil.

Návětěva lokací z předchozích dílů a znovuvyužitá hudba (Endar Spire!) mě ale potěšily.

Takže jestli jste jako já a chcete pokračování KotOR, tak vám radím, ušetřete si 50 – 70 hodin času, přečtěte si knížku a nějaké shrnutí děje SW:TOR Jedi Guardiana na internetu a máte vystaráno.

Herní výzva 2026 - Spoluhráči (SC)

Velmi zábavné a překvapivě propracované závody s pohledem shora.

Za vyzávoděné peníze si kupujete jednak další a lepší auta a jednak i jejich vylepšení - od rychlosti, kvalitu pneumatik, přes účinnost nitra až po pancíř. Ano, pancíř, protože máte dva způsoby, jak vyhrát – buďto být v cíli první, nebo být v cíli jediný.

Můžete si tak nakoupit několik typů zbraní (kulomet, laser, raketomet…) či pasti (olejové skvrny, miny). Ze začátku samozřejmě budete rádi, když do cíle vůbec dojedete, ale postupně si odemknete lepší a lepší zbraně a ze závodů se tak může stát docela krutá řežba. Opravdu není lepší pocit, než si koupit finální tank, pořádně si ho vylepšit a vyrazit na lov.

Navíc hra obsahuje celkem 13 tratí a několik typů závodů, takže kromě samozřejmého klasického závodu s ostatními a závodu na čas (kdy jste na trati sami, ještě s variantou pastí na trati) je tu ještě mód chaos, kdy polovina závodníků jede v protisměru.

Jeden z mých největších herních restů. Hra, kterou jsem hrál tuším ještě před nástupem do školy (ehm). Nikdy jsem se v ní nedostal dál než do 7. úrovně (s lektvarem "volného pádu"). V rámci letošní Herní výzvy jsem se rozhodl, že ji konečně pokořím. Podařilo se, ale bylo to trochu o nervy.

Hlavní zásluhou na tom měla v první řadě malá prodleva, než Princ vyskočí. Načasování skoků (zejména v poslední úrovni), tak muselo být velmi přesné a klávesu pro skok bylo potřeba zmáčknout o trochu dříve, než by člověk očekával. Nedávno jsem dohrál Bzzzt a když jsem umřel tam (a že jsem umíral opravdu *často*), vždycky jsem měl pocit, že za to můžu já. Tady jsem měl občas tendenci osočovat pitomé ovládání.

Ruku v ruce s tím jde známý časový limit. Dohrát hru za hodinu (byť to tedy není nutné dohrát na posezení) může dát docela zabrat, zvlášť když jako já v posledních třech úrovních začnete zmatkovat a zbytečně umírat.

Naštěstí jsem znal (asi z videí na Youtube?) všechny největší špeky (myš, jak porazit svůj zrcadlový obraz, jeden otevírač dveří na stropě atd.), takže aspoň to mi ušetřilo trochu trápení. Ale nutnost 2x za hru "připlížit se" ke strážnému mi nějak utekla, takže díky @adam.kulhanek: za radu.

Taky moc nevím, proč dali autoři nejtěžšího strážce do 8. levelu a druhého nejtěžšího do 6. úrovně. Přitom finální záporák je až směšně jednoduchý.

No ale přes tahle všechna "negativa"... když pak člověk konečně spočine v náručí princezny, výsledná úleva a pocit zadostiučinění z pokořené legendy všechnu frustraci hravě přebijí :)

Herní výzva 2026 - Odkojený klasikou (HC)

Arkádová akční jednohubka s pohledem shora, docela dost krvavá a lehce humorná – hlavní hrdina má hlášky, za které by se nemusel stydět ani John Rambo.

Za zabité nepřátele získáváte zkušenosti, za které si můžete vylepšovat několik svých vlastností, například životy a rychlost regenerace, rychlost pohybu nebo třeba poškození. Dále získáváte i peníze, za které pochopitelně vylepšujete své zbraně, kterých můžete mít až 6 – revolver, brokovnici, uzi, motorovou pilu, sniperku a raketomet. Navíc když vám klesnou životy pod určitou hodnotu, čas se zpomalí a vy máte tak máte větší šanci se z té prekérní situace dostat.

Nepřátelé jsou celkem variabilní a jsou jich opravdu hordy. Ze začátku je obtížnost v pohodě, ale časem trochu přituhne, hlavně až nastoupí zombíci střílející projektily. Hra je patřičně krvavá a po dohrání můžete několikrát začít new game+.

Druhý díl je mnohem delší, propracovanější, nepřátelé jsou variabilnější a odolnější, resp. vaše věže jsou slabší. Tím je hra taky mnohem těžší. V prvním díle časem stačilo vylepšit si kouzlo kácení lesa, získávat za to peníze, dát si nohy nahoru a jenom sledovat, kterou věž můžete vylepšit.

Tady už si s tímto přístupem nevystačíte, byť tedy kácení lesa je užitečnější než kdy dřív – můžete (musíte?) s jeho pomocí zabírat různé neutrální budovy (důl, bazének s manou) a hlavně ty nepřátelské. V praxi to vypadá tak, že na mapě máte třeba dvě takové budovy, ze kterých pravidelně vychází nepřátelé, takže vás velmi brzy zahltí.

Jakmile ale chytíte potřebný gryf a zorientujete se ve stromu dovedností, mise už nebudou tak brutální. Navíc body vylepšení můžete dle libosti odebírat a přidat je jinam, dle toho, co se v dané úrovni zrovna hodí.

Nepřátelé jsou taky zákeřnější, například typ piráta, který po smrti upustí bednu, ze které se vyvalí opice a dva papoušci… toho jsem nesnášel. Nebo třeba valkýra, která vám po ztrátě svého brnění na několik vteřin vyřadí všechny věže v okolí... a o bossech ani nemluvím.

Jednička mě bavila asi trochu víc, ale ani druhý díl není špatný. Byť toho nutného „grindování“ pro zkušenostní body už je zde na můj vkus trochu moc.

Tower defence hra, ve které hrajete za záporáka, který chrání své drahokamy před nájezdy chamtivých hrdinů. V krádeži se jim snažíte zabránit pomocí třech typů věží, které lze různě vylepšovat. Navíc máte k dispozici tři různá kouzla – meteor nepřátele zraní, frenzy zvýší rychlost útoku věží a kácení lesa umožní stavět věže i na nepřístupné oblasti.

Hra je vcelku propracovaná, protože si ještě můžete věže vylepšovat v docela rozvětveném technologickém stromu. A je pravda, že jakmile si vylepšíte kouzlo kácení a budete za každé vykácené políčko získávat peníze, hra bude opravdu VELMI jednoduchá.

I tak mě vždycky bavila, člověk musel mít občas rychlé reakce a úplná pohoda to nikdy nebyla, zvlášť když se snažíte dosáhnout co nejlepšího skóre, tj. tehdy, kdy se vám žádný z hrdinů ani jediného vašeho drahokamu nedotkne. Což je v případě ninjů dost ošemetné, protože ti sviňáci se umí zneviditelnit… (a co teprve když přijde na řadu takový ninja-boss).

Na těch pár hodin rozhodně zabaví :)

Pokud by se mě někdo v roce 2010 zeptal, jaké hry bych si chtěl vzít do protiatomového krytu, ve kterém následně strávím zbytek života, určitě bych zmínil Baldurs Gate, Deus Ex a Fallout. Kdyby mi následně dotyčný oznámil, že do této kategorie budu časem řadit i druhý Starcraft, myslel bych si, že to krapet přehnal se stimpacky. Přesto je tomu tak. Život je plný překvapení.

Těžko říct, čím mě Starcraft II kdysi tak uchvátil. Strategie nejsou můj nejoblíbenější žánr a první díl jsem poctivě dohrál relativně nedávno a na jeho datadisk jsem už nikdy nenašel odvahu. Asi to bylo westernovou atmosférou, drsným a sympatickým hlavním hrdinou a koneckonců i tím, že se tu člověk může na poměry strategií docela dost vyřádit i mimo mise.

Prokecávat lidi v různých částech lodi. Koukat na zprávy. Hrát arkádovku na hracím automatu. Vylepšovat jednotky jednak za peníze a jednak pomocí nasbíraných vzorků cizích ras. Najímat žoldáky. Poslouchat v baru jukebox.

Pořadí misí není pevně dané a každá vám zpřístupní novou jednotku. Na rozdíl od jiných her jsou mise navržené tak, že se vám nová jednotka bude setsakra hodit. Variabilita misí je další klad druhého Starcraftu. Takových těch klasických „postav chumel a pošli to na nepřítele“ tu je jen několik. Zbytek misí obsahuje nějakou speciální vychytávku - mezi mé oblíbené patří opatrná těžba na lávové planetě nebo závod s žoldáky o to, kdo jako první natěží 2000 minerálů :)

Grafika je za mě prostě překrásná, všechny ty modely, rozkládající a skládající se stroje (Viking a Siege Tank ve skladišti!), radost na to pohledět i dnes.

Hrál jsem většinou na normální obtížnost a bylo to dost o pohodě. Zkoušel jsem i těžkou a docela to šlo, ale když mně se u této hry tak krásně relaxuje, že mi přišlo škoda míchat ji s adrenalinem…

Pravda, příběh už nám vykazuje náznaky debility (aneb když nevíš jak dál, hoď tam mýtus o věčném návratu), ale v této první části to ještě není tolik znát (koukám na tebe, Heart of the Swarm a hlavně Legacy of the Void!)

Zkrátka je toto pro mě hra, kterou si užiju pravidelně, nepřestává mě bavit a je to taková příjemná oddechovka (na normal).

Herní výzva 2026 - Opomenutá kvalita (SC)

Kdybych měl vybrat hru, kterou hraju rád a velmi se za to stydím, byl by to určitě Pogo Swing.

Je to relaxační a postřehová flashová hra s vtipným nápadem - skupina dětí si chce vydělat na raketu, takže se rozhodnou, že budou vyskakovat z houpačky a následně skákat na pogo tyči a za to že jako budou dostávat peníze. Jak to? No protože je to flashová hra, to dá rozum.

No a to je princip celé hry, snažíte se doskákat co nejdál to jde. K tomu musíte dopadnout vždy co nejrovněji, jinak zpomalíte nebo rovnou spadnete. Vaše pogo skákací tyč taky vydrží jen určitý počet dopadů, ale můžete si ji postupně vylepšovat, stejně tak tako velikost houpačky nebo třeba bonus, který získáte za to, že ve vzduchu uděláte přemet.

Navíc se můžete odrazit od obří houby či od ptáčka ve vzduchu a koupit si maximálně tři papírové draky, kteří vás vynesou docela vysoko a zvýší rychlost.

Cílem hry je získat 50 000 peněz na raketu, po jejímž odpálení hra končí. Přičemž to má celé docela ujetou pointu: dítě na raketě se roztočí tak rychle, až překoná bariéru času, cestuje jím 65 000 000 let zpátky a dopadne na Zemi tak tvrdě, až způsobí tlakovou vlnou vyhynutí téměř kompletního tehdejšího života. Tedy aspoň tak to vypráví učitel ve škole, načež se objeví novinový titulek, že místní škola slíbila, že přestane šetřit a místo bezdomovců začne najímat opravdové učitele... :D 

Je to hrozná blbost, ale i po těch letech mě stále baví :)

Vizuální a patřičně ukecaný román, ve kterém se řeší vliv umělé inteligence a přístup k vlastnímu životu, rutina, přátelství, odcizení, neschopnost (či nechuť) cokoliv změnit atd. Takže když se na scéně objeví šéfka korporace s plánem na ovládnutí světa pomocí umělé inteligence, náš hrdina se musí rozhodnout, co udělá dál. Pokud něco.

Příběh je trochu snový, imaginativní, otevřený interpretacím. Několik situací a dialogů se záměrně opakuje a u některých filozofických částí jsem si vzpomněl na první The Talos Principle, což míním jako pochvalu.

Víc než na zápletku a její rozuzlení se klade důraz na myšlenky a úvahy hlavního hrdiny, takže nějakou akční napínavou jízdu rozhodně nečekejte. Je to spíš pomalá hra a důkladné čtení dialogů je nutnost a řekl bych, že vás občas donutí k zamyšlení.

Takže mě Smyčka ty cca 4 hodiny bavila, postavy mi přišly dost sympatické a celé to příjemně odsýpá. Hudba je docela chytlavá, ale jak má český text, tak jsem si ji místy musel vypnout, aby mě neručila při čtení dialogů.

Herní výzva 2026 - Doba AI (HC)

Čerstvě dohráno a za mě... prostě mě Baldur's Gate I a II baví mnohem víc.

Původní IWD jsem dohrál už hodně dlouho zpátky a za těch cca 15 let jsem neměl moc chuť se k němu vracet. Až když jsem viděl enhanced edition v pěkné slevě, rozhodl jsem se, že mu dám znovu šanci.

Hra mě většinou spíš bavila, ale musel jsem si od ní dávat na pár týdnů oraz. Dungeon crawling prostě není můj šálek čaje a spíš mě frustruje a tady tvoří drtivou většinu hry. Mám zkrátka rád otevřenější lokace, mrtě nepovinných úkolů, postavy, které můžu cestou nabrat, které mají nějaké své postoje, názory, historii, soukromé úkoly... to vše mi tu chybělo. 

Navíc startovní městečko Easthaven pro mě jakožto herní postavu nemá žádný význam. Tím pádem je finální návrat trochu méně emocionálně působivý, když je to jenom další z vesniček, kterými hrdinové prochází. Zkrátka a dobře oproti návratu do Svítící Tvrze to se mnou moc nehnulo. 

Na druhou stranu atmošku hra má, to zase ano (ta hudba!) a z některých scenérií opravdo dýchalo to staré dobré kouzlo Mečového pobřeží. Souboje byly občas krásně vypečené (hrál jsem na "core rules" obtížnost). Většinou jsem ale souboji procházel jak nůž máslem, což mi ale vyhovovalo, hra tak víc odsýpala.

Díky Enhanced edici jsem měl k dispozici spoustu funkcí zlehčující život, takže za to dávám palec nahoru - zejména nápovědu v obchodu, zda už kouzelník dotyčné kouzlo zná nebo ne, to bylo skvělé. Na druhou stranu výmaz kouzel nemá potvrzovací tlačítko, takže jsem si často nevědomky nějaké kouzlo nechtěně smazal.

Je vážně škoda, že se celou dobu vracíte do jednoho menšího města velikosti Nashkelu, které je docela rozplizlé, takže návštěva kováře, kouzelníka a noclehárny je zbytečně zdlouhavá. Navíc se u obchodníků objevují nové předměty v návaznosti na pokročení v hlavním příběhu - ale přitom jsou zaházené věcmi, které jsem jim už prodal. Vyznat se v tom bylo vážně umění.

Co mi ale kazilo zážitek ze hry mnohem víc, bylo to, že nastavení chování postav mělo přednost před mými příkazy. Takže když jsem např. měl u kouzelníka standardní chování (útoč na postavu, která na tebe útočí) a zadal jsem mu, že má něco zakouzlit, tak ten blbec šel útočit na postavu, která na něj útočila. S tím jsem se něco natrápil a často jsem musel mít umělou inteligenci prostě vypnutou, jenže pak postavy často nedělaly nic a nechaly do sebe s úsměvem řezat (což se v nepřehledném chumlu nepřátel často schovalo).

Proto jsem finální souboj vyhrál se třemi mrtvými členy party, z nichž 2 jsou mrtví trvale a nemám po několika pokusech vůbec chuť to kvůli výše zmíněnému nějak narovnávat.

Herní výzva 2025 - Požárník (SC)

Jednoduchá postřehová hra s mírně komickým nádechem. Titulního luchadora unesli do cukrového světa zlí gumový medvídci (!) a je na vás, abyste mu pomohli utéct.

Každé kolo se vystřelíte z ringu a snažíte se prorazit tři brány, přičemž ta třetí znamená úspěšný útěk zpátky do našeho světa. Samozřejmě že to ale není tak snadné, protože se musíte snažit dopadnout na gumové medvídky - s každým dopadem na zem či kontaktu s policií zpomalíte, až vás nakonec zastaví, zatknou a odvezou zpět do ringu.

Za peníze si svého wrestlera vylepšujete, například počet speciálních raketových útoků, lepší odrážení, menší ztrátu rychlosti při kontaktu se zemí atd. Dále můžete nakupovat speciální medvídky, kteří vám naopak pomohou. A někteří z nich jsou vážně originální, například ten, který si nese pálivou chilli papričku, takže po jeho rozplácnutí vám začne ucházet pára z uší a musíte klikat co nejrychleji, čímž začnete hrozně rychle za sebou narážet do země a rozmačkávat vše ve vaší cestě :D

Je to hra zhruba na hodinku, takže množství opakování a „grindu“ je docela únosné, oproti druhému dílu, kde už autorům trochu ujela ruka. I když je mi záhadou, proč za výhru nebo splěnní achievementu nezískáte nějaký peněžitý bonus.

Jakmile poprvé vyhrajete, další pokusy už budete mít na čas a můžete se tak snažit překonat svůj vlastní rekord. Můj byl kdysi nějakých 45 vteřin :)

Překvapivě propracované freewarové akční RPG. V roli mladého hrdiny se probojováváte nebezpečnými lokacemi na různých řeckých ostrovech a jdete si za svou pomstou.

K dispozici máte meč, luk, štít a posléze i useknutou hlavu Medúzy. Po dosažení nové úrovně si můžete přidat bodík do vlastností (síla, obrana, rychlost a magie), končil jsem na 10. úrovni. Ve vašem putování vám pomáhají samotní bohové, kteří vám občas za odměnu věnují lepší vybavení.

Ze hry dýchá řecká středomořská atmosféra, přestože není zrovna moc detailní. Potěší i možnost nakupovat si lektvary či šípy a také to, jak je Mythology na poměry freewarovky různorodá. Narazíte na několik miniher, bosů, bludiště, jednoduché puzzly a spoustu nepřátel.

Hra je v principu jednoduchá a zábavná, i když mě trochu mrzelo, že si nemůžu přemapovat útok na jinou klávesu než na E. Pak by se mi hrálo mnohem líp. I přesto ale hru doporučuju, je to taková příjemná prosluněná řecká jednohubka.

Herní výzva 2026 - Středomoří (HC)

Příjemná a hrozně roztomilá jednohubka na cca 20 minut. V roli pejska a malého klučiny hledáte v parčíku tři věci, které vám chybí k dokončení sněhuláka, přičemž ovládáte mohutného pejska a kluk vás poslušně následuje :)

Pokud utíkáte moc rychle, klučina spadne a pokud se prodíráte křovím, nebude za vámi chtít jít. Gameplay je velmi jednoduchý, prostě chodíte po parku a hledáte něco, co byste mohli na sněhuláka použít. Přičemž na zamrzlém jezírku je to celé trochu dobrodružnější, protože pejskovi to samozřejmě klouže a kluk začne přímo rotovat :)

Celková rozloha parčíku není moc velká, takže i když se ze začátku musíte zorientovat, hra vám víc jak 20 minut asi nezabere. Je to spíš takový roztomilý veselý experiment na téma co se dá vytvořit spojením Blenderu a Godotu (Godota?)

Herní výzva 2025 - Zvířecí duše (SC)

Stejně jako v případě filmu The Thing i Predátora a Vetřelce jsem viděl v době, kdy bych ho správně vidět neměl. Zvlášť toho Predátora, to jsem ještě ani nechodil do školy, ehm. A když jsem měl poprvé vidět Vetřelce (od Camerona), měl jsem za to, že to je western a ze svého omylu jsem byl velmi rychle vyveden. Film jsem ale dokoukal.

Samozřejmě, že jsem monstra Vetřelce a Predátora v té době žral. Takže když jsem pak měl možnost si za ně i zahrát, neváhal jsem a od kamaráda si hru nechal, ehm, neoficiálně sehnat. Tato verze ale při načtení druhého levelu za libovolnou postavu spadla. Když jsem to tedy teď po dlouhých letech hrál znovu, všechny první úrovně jsem znal zpaměti, ty další vůbec.

Mariňák by měl teoreticky postupovat pomaleji a obezřetněji, aby neskončil jako rozsekaný flek na podlaze, ale opak je pravdou. Neustálý respawn vetřelců v kombinaci s adrenalinovou hudbou mě naspeedovaly tak, že jsem všechny úrovně v podstatě probíhal a neměl tak třeba vůbec čas zastavit se a kochat se významnými lokacemi z filmů. Kdo by se proboha zastavoval, když mu za zády co chvíli syčí dva Vetřelci, kteří už si na něj brousí vysunovací čelisti?

Sama hra pak toto reflektuje při závěrečném vyhodnocení průchodu dané úrovně, kdy jedním z měřených prvků je i vaše průměrná rychlost. To bych u FPS zrovna nečekal. A navíc svým zběsile rychlým průchodem jsem často minul novou zbraň, pokud jsem o ni vyloženě nezakopl.

Nic naplat, akce za mariňáka je sice hektická, ale na druhou stranu bezvadně atmosférická. I díky té zmíněné hudbě, takže mně i dnes dokázala docela pocuchat nervy. Trochu blbě pak působí to, že mi přes obrazovku zadává úkoly můj nadřízený, který mi často podrobně vysvětluje situaci a co mám udělat – jenže já mám většinou plné ruce práce s tím, abych vůbec zůstal naživu, takže jeho slova vůbec nevnímám (ale aspoň že jde poslední psanou zprávu zpětně vyvolat pomocí F1).

Taky působí docela divně, že je celá kolonie v háji, líhnou a útočí se Vetřelci, všude křičí alarmy a na začátku můj mariňák… spí jako špalek, takže zůstane na své ubikaci úplně sám a opuštěný.

Za Predátora byla hra docela o pohodě, dokud tedy na scénu nepřišli ve třetí úrovni Vetřelci, ale i s těmi si náš rastafarián dokázal (víceméně) poradit. Je fajn vidět, jak je Predátor mnohem vyšší než lidé a na druhou stranu taky méně obratný než Vetřelec, takže ti mě při souboji zblízka často dokázali nepěkně pocuchat. Každopádně Predátor by nebyl Predátorem bez svých technologických vymožeností. Jejich převedení do herní podoby se povedlo opravdu znamenitě – různé druhy vidění, neviditelnost, vrhací disk, ramenní kanon… opravdu jsem měl pocit, že jsem TEN působivý badass, který si to na férovku rozdá i s Vetřelčí královnou či různými vetřelčími kyborgy. Bez těch bych se ve hře asi obešel.

No a Vetřelec je pěkně rychlý zmetek se schopností lézt po stěnách a po stropech, děsivé nepochopitelné a dokonalé monstrum a paradoxně mě hra za něj bavila nejméně. Mimo jiné i proto, že logicky bojuje pouze na blízko a že jsem s ním často velmi dlouze bloudil a hledal, kam to mám jít a co udělat.

Ještě tedy štěstí, že jsem hrál Classic verzi, ve které se dá ukládat (počet možných uložení závisí na zvolené obtížnosti). Nevím nevím, jestli by mě i dnes bavilo po každé smrti rozehrávat úroveň znovu. Počkat, vím to naprosto přesně, nebavilo.

Zároveň je to ale jedna z mála her, kde můžete ovládat nějaké „monstrum“. Takových her, pokud vím, zrovna moc není. Napadá mě jen I of the Dragon, Carrion, Maneater, Outpost 13, Giants: Citizen Kabuto… 

Herní výva 2025 - Crash (SC)

No... nebylo to špatné, ale dle ohlasů jsem čekal asi trochu víc.

Je sice fajn, že ve hře můžete dělat všemožné vylomeniny, koupit si domeček, randit, oženit se, rybařit, nadávat, plnit nejrůznější úkoly pro tajemné dveře atd., ale co je to platné, když je stejně gameplay smrsknutý na nepříliš zábavný soubojový systém s divnou kamerou.

Nemohl jsem si pomoct, ale svět a postavy v něm jsem nedokázal vnímat jako nic víc než jen kulisu pro mě, jakožto hrdinu, kolem kterého se vše točí. Což není vyloženě šptně, ale zkrátka jsem neměl vůbec chuť dělat cokoliv jiného než hlavní a vedlejší úkoly. U obchodníka si tak např. můžete koupit nový titul, kterým vás budou ostatní častovat (pokud máte dost vysoké renomé), ale když se vrátím po roce z vězení, guildmaster to nijak nekomentuje. Taky mi přijde divné, že v guildě pro hrdiny mám možnost přijímat úkoly pro bandity a páchat tak ničemnosti (genocida vesnice apod), eh.

Aspoň že magických schopností je docela dost a člověk se může docela vyřádit tím, jak se chce profilovat, i když já stejně používal tak 3 - 4 kouzla, protože grindovat pořád dokola respawnující nepřátele v těch samých minilokacích se mi zhruba v půlce zajedlo. A nedej bože, když máte v rámci úkolu někoho chránit, protože dotyčný/á většinou moc inteligence a hitpointů nemá, takže ať při vás stojí všichni svatí, pokud nemáte kouzlo léčení...

Taky mě nějak nenapadlo, že lektvary přidávající zkušeností bodíky jich přiřadí víc, pokud mám aktivní multiplikátor. Takhle jsem přišel o hezkých pár desítek tisíc zkušenostních bodů. No, co už.

Kamera mi přišla zvláštně neposedná, ale to mi moc nevadilo, když jsem nepřátele většinou střílel lukem zdálky. Co mi vadilo mnohem víc byl inventář, resp. jakékoliv menu - něco tak zdlouhavého, blbého a nepřehledného jsem už dlouho neviděl, to jsem s láskou vzpomínal na inventář v Kingdom Come. V důsledku toho se mi nechtělo kromě lektvarů nakupovat vůbec nic, takže novou zbraň a zbroj jsem za hru koupil nové dohromady asi dvakrát.

Ještě taky docela otravovalo zaměření na nepřítele, resp. doba, po kterou zůstal umírající nepřítel zaměřený. Zatímco se tedy nešťastník svíjel ve smrtelné křeči a spadnul na zem, jeho kolegové měli spoustu času do mě bušit, protože po celou tuto dobu jsem na něj měl zamknutou kameru. To se nejvíc projevilo v hlavním úkolu v aréně.

Příběh nenadchne ani neurazí, hlavní záporák je fajn (i když nevím, co bych si proti němu počal, kdybych nepoužíval luk...) a zrádce ve svých řadách odhadnete hned, jak se na scéně objeví. Na to, jak humorně je celá hra laděna, je ale příběh místy brutální a krutý.

Škoda, že konzolovitost je ze hry cítit opravdu hodně. Proto mám teď chuť rituálně se očistit dohráním nějaké FPS nebo RTS strategie na klávesnici a myši, jako správný člen glorious PC master race...

Herní výzva 2025 - Byl jednou jeden život (HC)

"How you use what I have given you falls upon you, as it has to the others before you. And now, I return you to your world, but know that I will be watching with great interest."  

Dishonored není zrovna veselá hra. To jsem tedy věděl už z dřívějška, ale když jsem ji teď hrál po letech znovu, přišla mi mnohem depresivnější, než jsem si ji pamatoval. Možná se ze mě na stará kolena stává větší cíťa, protože všudypřítomný ekonomický, sociální a morální úpadek na mě hodně zapůsobil.

Ponurá atmosféra města bojujícího se smrtící nákazou na pokraji zhroucení by se dala krájet a bylo tak jenom na mně, jestli celou situaci ještě zhorším (zabíjením), nebo se následky katastrofy budu snažit zmírnit. Jelikož rád hraju hry stylem bez zabíjení, volil jsem druhou možnost a měl jsem ze svého mírumilovného postupu ještě větší radost než v Deus Ex. Jsem moc rád, že to hra nereflektuje jenom třemi různými konci, ale i reakcemi ostatních na mou osobu.

Je tedy pravda, že schopností by mohlo být pro takový nezabíjecí postup trochu víc, ale koneckonců jsem stejně používal hlavně blink a zlepšení vidění, tak co. Ke konci už jsem trochu s dohráním pospíchal a nechtělo se mi s postupem moc babrat, tak jsem využíval i zpomalení času, které opravdu leckteré situace výrazně zjednodušilo. Nejsem si úplně jistý, jak bych se bez něj v posledním levelu obešel, tam už to bylo co se zabezpečení týče docela brutální. 

Rambo stylem jsem to nikdy nehrál, ale dle videí na Youtube se touto cestou se schopnostmi dá taky slušně vyřádit, když má člověk trochu fantazie.

Prostředí a svět Dunwallu se mi taky moc líbily, špína, mor, krysy, velrybí olej a jeho ne zrovna humánní získávání, temné náboženství, kontrast chudoby a luxusu, steampunk... to se projevuje mimo jiné i v promluvách NPC, např. v jedné úrovni posluhovačka říká něco jako "Řekne ukliď to, tak to uklidím, řekne přines to, tak to přinesu, řekni svlékni se, tak se svléknu... tuhle práci potřebuju..." Atmosféra zvládnuta na jedničku, brrrr! 

Taky mě potěšily možnosti voleb i v nepovinných misích, jako třeba volba, zda zachránit místního krále podsvětí, nebo ho nechat sníst místní obdobou Baby Jagy.  

Příběh mi do hry seděl, není nějak extra rozvětvený, ale to myslím vůbec nevadí. Hráč nejspíš odhadne, jak se to celé povine dál a že revoluce ráda požírá své vlastní lidi... a že to často odskáčou ti bezbranní. Na mě to zkrátka emocionálně fungovalo, mnohem víc než druhý díl. 

Herní výzva 2025 - Zločin a trest (HC)

Wastelandu 2 se podařilo něco neskutečného. Něco, co se nepovedlo třetímu Zaklínačovi, natož Kingdom Come. Připoutal mě k obrazovce na cca 75 hodin. Čím jsem starší, tím méně se mi chce hrát takto dlouhé hry, zejména RPG. Wasteland mě chytnul tak moc, že mě určitá nuda a stereotyp dostihly až skoro na konci. Hra mi ze všeho nejvíc připomínala povedený klon Fallout: Tactics. 

Popravdě jsem nečekal, že mě bude bavit tak moc. Měl jsem ji zafixovanou jako takový slabší klon původního Falloutu (přičemž vlastně je pravdou opak) a jako takové se mi do ní moc nechtělo. Až letošní herní výzva mě přiměla se do ní pustit.

Abych se přiznal, v úvodu při tvorbě postavy jsem se lehce vyděsil. Místo SPECIAL z Falloutů, na který jsem zvyklý a který mám rád, je tu jeho táta CLASSIC. Abych se do hry dostal co nejsnáz, nejdřív jsem kouknul na toto video, následně na toto a nakonec jsem se řídil touto tabulkou. A asi jsem udělal dobře - po celou hru jsem neměl s dovednostmi ani atributy problém a nikde jsem se nezasekl (pravda, hrál jsem na normální obtížnost). Jenom perky jsem si posléze vybíral vlastní, až jsem si byl dost jistý v kramflecích.

Jakmile jsem pochopil principy CLASSIC, šlo to samo, i když mi tedy přijde lehce divné, že bonusové XP získává postava s nejvyšším charisma namísto inteligence, ale co už.

Příběh mi ze začátku přišel docela fajn a trochu napínavý, bohužel časem se trochu rozmělnil a neustále vytahoval a zmiňoval postavy a události z prvního dílu, který jsem (troufám si říct stejně jako většina ostatních) nikdy nehrál. Takže mi pak přišlo škoda, když je záporák vlastně oživená "postava" z předchozího dílu. 

Lokace se mi docela líbily, i když nemám rád oblasti nebo gangy, které mají svůj "styl" založený na nějakém pozůstalém artefaktu - manerité, Robbinsonové, Rail Nomads, následovníci Titana - i když ti mi třeba přišli docela zajímaví.

To hlavní, co mě u hry udrželo, byly bezpochyby souboje. Byly i na normální obtížnost ze začátku příjemně težké a v momentě, kdy jimi procházím jako horký nůž máslem, znatelně přituhlo (při přesunu do nové lokace). Nakonec jsem ale s většinou postav končil na úrovni 45+, takže finální souboj moc těžký nebyl. I proto, že se k vám připojí NPC, kterým jsme v průběhu hry pomohli (a já si tedy více než polovinu z nich už vůbec nepamatoval...). Takže to byla na konci docela slušná podpůrná armáda. Soubojě ale hlavně krásně odsýpaly a díky spoustě typů zbraní, vlastností a perků se mohl člověk krásně vyřádit (já se tedy držel rozvržení postav dle zmíněného videa). Jo, takhle nějak jsem si představoval, že by měl fungovat Fallout: Tactics.

Co mě trochu rozčilovalo byla kamera - při přechodu do nové lokaci nebo při vstupu/odchodu z budovy bylo pokaždé potřeba ji znovu nasměrovat na sever, což bylo potřeba, když se chtěl člověk na mapě trochu zorientovat. Taky to věčné vrzání jehličkové tiskárny, která vám stylově předkládá, co se ve hře děje, mi cca v půlce hry už začalo lézt krkem. Navíc při soubojích tam některé důležité informace chyběly, nevím proč. Např. když někdo zasáhl moji postavu, tak jsem se často nedočetl, za kolik to bylo HP.

A taky ke konci už mě hra po té dlouhé době přestávala bavit, ale to se mi po 75 hodinách prostě stává.

Podtrženo a sečteno, Wasteland 2 je za mě důstojný nástupce původních Falloutů. Vřele doporučuji!

Herní výzva 2025 - Nekonečné čekání (HC)

Jak mě to ze začátku bavilo, nakonec hodnotím docela nízko.

Hlavní zápor vidím v tom, že velmi brzy přestane záležet na tom, zda klikáte, protože vaše kliknutí generují směšnou sumu peněz. To se týká i speciálních "bonusů", kdy se např. vaše kliknutí násobí atd. - ale k čemu to je, když kliknutím získáte milion, zatímco automaticky získáváte miliardy?

Je to škoda, protože premisa je zábavně ujetá (postupem hry vaše kapybary co do inteligence předčí lidstvo a navážou kontakt s mimozemšťany) a hudba aspoň ze začátku je správně chytlavá. Jinak je to ale i na poli jedoduchých idle her hodně velký podprůměr...

Podle všeho bych z téhle hry měl být nadšený. Propracovaný soubojový systém, realistické středověké prostředí, vypiplané úkoly a dialogy, spousta možností, jak si utvářet svoji postavu… Inu, není všechno zlato, co se třpytí.

První varování ještě dlouho před datem vydáním hry pro mě bylo, že hra bude celá z pohledu první osoby. Byť se to Viktor Bocan snažil v jedné z jeho prezentací prodat jako naprosto logické a imerzivní rozhodnutí, věděl jsem, že mně to bude dělat problém.

Druhý zádrhel pro mě spočíval v tom, že mě hra tak nějak prostě… nelákala. Možná to bylo částečně tím, že mám rád systém zkušenostních bodů a vylepšování statů tím, že je opakuju pořád dokola, mě většinou nebaví. Možná to bylo tím, jaké kolem hry bylo velké haló a možná taky tím, že předchozí velebená veleautorova velehra se u mě taky zrovna velké oblibě netěší. Důkazem budiž to, že jsem KD před několika lety v rámci herní výzvy vyhrál a donutil jsem se ji hrát až teď, protože se mi hodila do jedné z letošních kategorií herní výzvy.

No, instinkty mě nemýlily. Začnu tím, co se mi líbilo – prostředí je opravdu jako vystřižené z Posázaví, všechny ty stromy, potůčky, řeky, kytičky, chaloupky… radost pohledět. Taky mě celkem bavilo plížení, kradení a páčení zámků. Asi bych si měl konečně zahrát nějakého Thiefa.

No a… to je víceméně všechno. Zbytek hry mám otrávený za mě dost nešťastnými designerskými rozhodnutími.

Tak třeba to zmiňované opakování činností, kterými se pak samy vylepšují. To mě baví maximálně tak ve Stardew Valley, ale to je relaxační hra. Tady, abych si vylepšil mluvení, musím prokecat každého v Ratajích a zeptat se ho na totožné otázky: Jak se ti v Ratajích líbí? A co pan Hanuš, jaký je pán? Pořád dokola.

Taky jsem si nějak nevšiml, navzdory tomu, co uvádí tutoriál, že by v rozhovoru ani tak nezáleželo na mých schopnostech (přesvědčování, vyhrožování…), ale na tom, CO řeknu a KOMU to řeknu. Jakmile jsem získal perk, který mi ukázal číselné hodnoty moje a „protivníka“, vždy stačilo zvolit tu možnost, kde jsem měl větší číslo, a bylo. Jen v jednom případě to nefungovalo, ale tam nefungovalo nikdy nic a ten „skillcheck“ tam byl jen pro okrasu, takže se to imho nepočítá.

No a pak tu jsou takové radosti, jakože abych si vylepšil výdrž, tak musím neustále skákat jako dement, případně abych si zlepšil sílu (která je docela důležitá), musím mít perk, který mi ji lehce zvedne pokaždé, když seberu nějakou kytičku. A že těch kytiček jsem se něco nasbíral, takže zatímco bratr Walome juchá nad animací sbírání rostlin, já jsem ji po několika hodinách už proklínal. Také kvůli tomu, že se často stávalo, že k sebrání dotyčné kytičky bylo potřeba lehkého pixelhuntingu, protože jsem musel najet na opravdu velmi specifické místo, aby byla sebratelná.

Druhé prokletí je inventář, vlastně všechny obrazovky se statistikami a vlastnostmi atd., na ten jsem si musel zvykat hodn dlouho a ještě před dohráním hry se mi stávalo, že jsem něco zahodil místo toho, abych to přesunul do inventáře mého koníka.

Když jsem u koníka, „jízdní model“ mi přišel dost divný a kostrbatý, ale to možná bylo tím, že v jezdectví jsem zas tolik bodů neměl. Nevím.

Systém ukládání si zaslouží samostatný odstavec, já vím, že je to jakože hustodémonsky krutopřísný prvek typu „sesmiřsesvýmineúspěchywoe“, ale proboha, co to přidává jiného než další vodu na mlýn neustálého otravného opakování? Buď toho, že musím pořád dokola hledat kytičky, abych si mohl pořád dokola míchat sejvovici, případně toho, že musím jako idiot pořád dokola hledat vhodnou postýlku, ve které bych se na hodinku prospal.
V rámci autentického zážitku jsem to podstoupil, ale v příštím průchodu hrou (haha) bych si klidně nějaký mód ukládání pozic pořídil. Bez přehánění můžu tvrdit, že dobrou třetinu herní doby jsem strávil přendáváním věcí z inventáře do truhly/koníkovi/hledání vhodné postele, takže obrazovky „rychlého“ cestování jsem si užil opravdu dosyta.

Jestli jsem si ze hry ale něco odnesl, tak to, že opravdová odměna za úkoly nejsou zkušenosti, ani peníze, ani vylepšené schopnosti, ale přátelé, které si při jejich splnění nadělám. Protože zhruba takový imho mělo smysl se jim věnovat. Uvedu jeden příklad za všechny. Mlynář mi zadával úkoly vhodné pro zloděje. Úkoly samozřejmě postupně stoupaly svou náročností, což se ale nedalo říct o odměnách. Takže na začátku jsem dostal nějakých 50 grošíků za vykradení nějaké lehké truhly, v posledním úkolu jsem už musel nejdřív vypáčit zámky v půlce Posázaví, než jsem se do té konkrétní velmi těžké truhly dostal. A co jsem získal za odměnu? 200 grošíků. To v době, kdy mi průměrná zlodějská výprava vynášela zhruba 1800 čistého.

A za vyřešení docela dlouhého úkolu zabití kameníka pracujícího na klášteře jsem odměnu nedostal žádnou, to je prý bug, který ještě nebyl opraven. Ehm.

Zhruba v půlce hry jsem se tak na vedlejší úkoly prostě vykašlal, jelikož mě samy o sobě moc nebavily a odměna nestála za řeč. Snad jen v případě jednoho úkolu pro Hanuše bylo fajn, že mi na jeho konci dal meč. Co už nebylo fajn bylo, že jsem měl tou dobou meč mnohem lepší.

No a soubojový systém opravdu měl zůstat z pohledu třetí osoby. Když vycházel For Honor a já ho hrál v rámci prokrastinace před státnicemi, tak mi ten systém krytí a útoků přišel docela plynulý a neotřelý a vlastně zábavný. Člověk si musel počíhat na správnou příležitost a musel protivníka zaskočit nějakým kombem nebo výpadem. A soupeř se samozřejmě snažil o to samé. Docela se mi ve hře dařilo, takže ze začátku jsem vyhrával cca 6 – 7 soubojů z 10.

To zde uvádím jenom proto, aby bylo vidět, že nejsem, co se podobného „rozvážnějšího“ soubojového systému úplný amatér. Jenže ve For Honor byl pohled ze třetí osoby. Tady ne. Tady půlku času svůj meč nevidím, nemám pořádně ani přehled o bojišti, což je sice skvěle realistické, ale na druhou stranu i pěkně otravné, protože krucifix CHCI MÍT PŘEHLED O BOJIŠTI. Což o to, v souboji jeden na jednoho to ještě jde, ale když je nepřátel víc – A ŽE TĚCH NEPŘÁTEL JE TAKŘKA VŽDYCKY VÍC – ze soubojů se stane nepřehledný mišmaš útoků, úhybů, krytů, kdy jsem ale nikdy neměl moc pocit, že vím, co dělám. To hlavně proto, že se většinou jeden z nepřátel přemístí za moje záda, kde mě mastí dobře mířenými údery do hlavy.

A zapomeňte na to, že byste souboje mohli prostě nějak uklikat, to snad jen v případě, že se nadopujete zaklínačskými lektvary. A to jsem si přitom dával pozor na to, jakou zbraň používám a jaký typ brnění má nepřítel – stejně jsem většinou dostal po hubě.  

Jasně, člověk si musí sílu a boj postupně vylepšit, to dá rozum. Jindra prostě nemůže naběhnout na partu kumánů a čekat, že mu to jenom tak projde, super. Jenže proboha, když mám teda cvičit boj, abych se mi zvedly vlastnosti, opravdu byl dobrý nápad do hry vložit pouze jedinou postavu, se kterou toto můžu trénovat? A zrovna kapitána stráží? Nebylo by lepší využít, já nevím… třeba nějakého jiného nováčka???

V praxi to vypadá tak, že si dávám cvičný souboj s Bernardem, zaútočím na něj a můžu si jít udělat kafe, nechat ho trochu vychladnout a klidně ho i vypít, protože mezitím ze mě Bernard nacvičenými mistrovskými komby udělá fašírku a já musím čekat, než se mi doplní stamina.

Takhle mi kolikrát rozkřápl lebku i při souboji s dřevěnými zbraněmi. Ale opakování je matka KC:D, takže jsem se potřebný vzorec naučil: Chvíli trénovat s Bernardem + jít se vyspat ze zranění + nechat si opravit zbraň a zbroj, to celé v závorce, opakováno asi stokrát = mám teda sílu a boj s mečem zhruba na 15.

Pak se nechám najmout na likvidaci táborů banditů, už mi to celkem jde a cítím se docela silný v kramflecích (to hlavně díky drahé výbavě, kterou jsem si mohl dovolit díky kradení)… aby mě pak sejmuli 4 vesničani na cestě se svými pěstmi a vidlemi. Ugh.

Tyjo, nějak jsem se rozepsal. Tak dále už jen stručně.

Nějaké bugy jsem ve hře měl, ale nic vyloženě zásadního. Kromě zmíněné chybějící odměny za splnění úkolu to bylo třeba procházení NPC skrz jiná NPC, samozamykací truhla na začátku hry, na které jsem mohl cvičit páčení zámků pořád dokola, nesedící dabing (který byl prý do hry přidán až s pomocí modu, to radši nekomentuju), občas jsem měl správný předmět v intentáři, ale hra to nereflektovala (bylinky pro Nikodéma, výbava na pochůzku hlídky)…

Lukostřelba byla opravdu ultrarealistická, a to do té míry, že jsem se jí (stejně jako v reálu) vůbec nevěnoval. Proč nemá taky nějaké perky je mi docela záhadou. Kdyby hra měla normální systém ukládání pozic, možná bych se v ní měl motivaci procvičovat, ale takhle, když šlo v soubojích už tak docela o dost, mě moc nelákalo zbytečně riskovat.

Hlavní příběh byl docela fajn, prý lehce inspirovaný skutečnými událostmi, předpokládám až na to WTF s tatínkem na konci. Jenom když jsem pak musel prchat ze zajetí bez výbavy a nemohl jsem se proplížit kolem keře, kde by to normálně mělo jít, chytil mě menší rapl, hru jsem odinstaloval a dal si od ní na 2 měsíce oraz.

Jo a část v klášteře jsem měl přeskočit, těch několika ztracených hodin docela lituju.

Takže tak. Nemusím snad už ani zmiňovat, že do hype-vláčku do stanice druhého dílu jsem nenastoupil… 

Herní výzva 2025 - Tenkrát na Západě (SC)

Prý že je to relaxační hra, haha. To bych ale já nesměl být já, se svou potřebou být maximálně efektivní. Takže i když vás hra do ničeho netlačí - vlastně ani do vydělávání peněz, protože narozdíl od The Sims žádné účty platit nemusíte - stejně jsem u ní občas zažíval lehký stres.

Každý den totiž začínáte s omezeným množstvím energie a hlavně času. Jedna herní hodina představuje 42 vteřin skutečného času, takže si moc zevlování dovolit nemůžete. Moje perfekcionistická mysl se tedy neustále snažila přicházet s co nejúčinnějším akčním plánem. Teď půjdu nakoupit tyto věci do obchodu, cestou se stavím tady u této postavy a dám jí dárek (protože má narozeniny) a nakonec půjdu do dolů, protože potřebuju stříbro na vylepšení sekery. Tu si nechám vylepšit další den, takže opět musím do města, cestou se nebudu nikde zdržovat, pak půjdu rybařit... abych následně s hrůzou zjistil, že jsem druhý den na vylepšení sekery zapomněl a můj dokonalý plán byl nabouraný. V momentě, kdy jsem si na papír psal seznam denních úkolů, abych na ně nezapomněl, mi došlo, že bych měl trochu zvolnit.

Ano, máte možnost vydělat denně určitý počet peněz (např. farmařením nebo výrobou), ale když tu šanci promarníte, co se stane? Nic. Prostě si vyděláte peníze pomaleji. Nebo je nevyděláte vůbec. Půjdete si zarybařit, zabojovat do dolů, pokecat s obyvateli nebo si zahrát docela těžké arkádovky do místního baru. Jakmile jsem si toto uvědomil, hra byla rázem mnohem pohodovější.

Je neuvěřitelné, že za hrou stojí jenom jeden člověk (alespoň co se předchozích verzí týče), protože těch možností, jak se vyřádit, je opravdu požehnaně. Navíc každý obyvatel městečka má svůj denní rytmus (!), který závisí na ročním období (!!) a počasí (!!!). Vážně klobouk dolů.

Ale jak jsem psal na začátku, hra vás do ničeho nenutí. Nechcete být s nikým kamarád? Nemusíte. Nechcete bojovat a těžit suroviny? Nemusíte (pravda, rozvoj farmy se tím pádem krapet prodlouží). Nechcete farmařit? Nemusíte, klidně můžete jenom chovat zvířata. Osobně mě ale všechny tyhle věci hodně bavily, hlavně shánění předmětů do komunitního centra. Pravda, nebavilo mě zkoušet metodou pokus/omyl, kde potřebnou rybu/surovinu/věc můžu získat, proto jsem často koukal do informací na internetu.

Symbolický konec hry nastává až začátkem 3. roku, kdy se vám zjeví duch vašeho dědečka a vaše úsilí zhodnotí.

Takže pokud hledáte nějakou pohodou relaxační hru, kterou můžete zapnout denně na 20 minut, neváhejte :)

Herní výzva 2025 - Coffee Break

Hercule Poirota jsem nikdy nečetl. Až relativně nedávno jsem viděl několik televizních dílů s Davidem Suchetem a celkem se mi líbily,  takže když jsem pak narazil na hru na GOGu v hezké slevě, řekl jsem si, že ji zkusím.

Hra se odehrává v době, kdy je Poirot ještě mladý a relativně neznámý detektiv a svou image si teprve buduje. Jeho trademark hlášky ale jsou samozřejmě přítomny (šedé buňky, nabubřelé namítání, když mu někdo lže atd.) Příběh nevychází z žádné knižní předlohy, takže je původní.

Ve hře musíte vyřešit tři případy, přičemž ten první je kratší prolog/tutoriál, abyste se seznámili s tím, jak hra funguje. Hlavní prvky jsou prozkoumávání stop, zpovídání podezřelých a hlavě dávání si zjištěného do souvislostí v myšlenkových mapách. Každou dílčí záhadu máte v samostatné myšlenkové mapě a v ní seznam zjištěných faktů či tvrzení od podezřelých. Spojením dvou souvisejících prvků pak dojdete k dalšímu zjištění, následně musíte např. znovu někoho vyzpovídat nebo něco prozkoumat, dostanete další materiál do myšlenkové mapy... a tak pořád dokola. Hra vám přitom říká, kolik takových souvislostí v dané myšlenkové mapě je a když se vám opravdu nedaří (jako několikrát mně), tak vám i napoví, které dvě věci k sobě patří. Občas to tedy bylo vážně potřeba, protože jak případem postupujete dál a dál, zjištěných věcí přibývá docela dost.

Toto tvoří celou náplň hry, takže pokud hledáte klasičtější adventuru, kde sbíráte a kombinujete předměty či řešíte logické hádanky, poohlédněte se někde jinde.

Příběh a zápletka mi přišly celkem fajn a snažit se rozplést zamotané klubko vztahů, stop a tvrzení mě (za)bavilo. I když nejsem nějaký vášnivý adventurista či čtenář detektivek. Každopádně mě potěšilo, že pachatele druhého zločinu (vydírání) jsem odhadl správně na základě rozhovorů ještě dlouho před tím, než jsem k výsledku došel v rámci hry. Rozluzlení dává smysl, i když mi přišlo, že konec trochu zbytečně tlačí na sociální strunu.

Poirot samozřejmě neběhá, ale hlavní sídlo, ve kterém se hra odehrává, není moc rozlehlé, takže to ani moc nezdržuje.

Jako v každé jiné adventuře se mi stalo, že jsem něco přehlédl a musel jsem se tak vracet a prohledávat místnosti znovu, případně si s někým znovu promluvit, ale to k adventurám patří.

Herní výzva 2025 - Zase práce! (SC)

Jestli jste si mysleli, že starat se o plážový resort je procházka prosluněnou pláží, tahle hra vás relativně rychle vyvede z omylu.

Beach life jsem kdysi dávno hrál jakodemo verzi, ale moc jsem hru tehdy nepochopil a nebavila mě. Až teď nedávno jsem si na ni zase vzpomněl a rozhodl se, že ji využiju do letošní Herní výzvy. Po spuštění hry jsem měl ale problém s velmi malým frameratem, hrát se vůbec nedalo a spíš to vypadalo jako sledování slideshow. Zkoušel jsem různé rady na internetech a nakonec pomohla ta nejjednodušší - stačilo vypnout minipamu a problém byl vyřešen. Celou hru jsem tak musel mít minimapu vypnutou, ale to zas tolik nevadilo.

První úrovně klasicky nejsou nic těžkého, hra vás v podstatě seznámí s ovládáním a herními principy. Musíte po vzoru jiných "tycoonovek" zajistit všechny potřeby návštěvníků vašeho resortu - od dodávek elektřiny, najmutí všemožného personálu, zajištění kapacit ubytování, dostatečného občerstvení, sociálního zázemí, pobřežní hlídky... Budov a potřeb návštěvníků je docela dost, stejně jako možností, co vše můžete/musíte nastavit. Např. v jedné z počátečních úrovní nesmíte dopustit, aby se vám utopil určitý počet lidí, takže musíte postavit dostatečný počet budek pobřežní hlídky... jenže nesmíte (jako já) zapomenout nastavit 24/7 služby záchranářům, čili jich musíte najmout víc než dva na jednu budku.

V jiné misi musíte zamezit tomu, aby vám nespokojení lidé odešli, takže musíte dávat pozor na všechny ukazazele spokojenosti klientů - atraktivita resortu, krátké fronty, pořádek a čistota, nízké ceny, sociální zázemí a bezpečnost.

Ano, v pozdějších úrovních tak znatelně přituhne a moc tomu ani nepomáhá fakt, že máte v každé úrovni daný časový limit, do kdy musíte určité cíle splnit. To se pak musíte otáčet rychleji než křeček hozený do mixéru. Nebýt rad na internetech, nevím, zda bych hru zvládl dohrát. Což trochu nekoresponduje s relaxační tematikou a pohodovou hudbou, která vám do toho hraje, ale tak co už.

Kolem a kolem je to fajn strategická hra a k závěru i pořádná výzva.

Herní výzva 2025 - Na život a na smrt (HC)

Žádného Dooma jsem pořádně nikdy nehrál. Na základce jsem měl k dispozici jen Quake 2 a ten nešel dohrát, jelikož to byla „neoficiální“ verze, ve které chyběl jeden z klíčů nutných pro postup dál. Takže jsem si řekl, že tento svůj rest napravím a začnu třetím dílem, protože se v něm používá baterka a hodí se tak do letošní herní výzvy. A moje dojmy jsou… rozporuplné.

Nejvíc jsem na hře ocenil atmosféru, protože ta je vážně parádní, temné chodby základny na Marsu jsou hezky ponuré, plné tmy a stínů, takže baterku budete používat opravdu hodně často. Ideální je hrát v noci se sluchátky. Hra se mnohem méně stylizuje do akční řežby jako předchozí díly a je více zaměřena na hororovou část. Což není vyloženě špatně, ale je fakt, že akční řežbu bych si asi užil víc. Takhle se většinu hry pohybujete v úzkých uličkách, nemůžete pořádně uhýbat do stran a pocit ze střelby taky není nic moc (hlavně u útočné pušky jsem měl pocit, jako bych střílel spíš z airsoftky).

Bohužel taky autorům s tou temnotou trochu ujela ruka. Trochu dost. To, že nic nevidím a musím si svítit, by moc nevadilo. Jenže mi opravdu hlava nebere, proč proboha nemůžu střílet a mít vytaženou baterku zároveň. Zvlášť ve hře, kdy nepříjemně často opravdu nic moc vidět není. Takže jsem běžně zažíval přestřelky, kdy jsem pálil víceméně naslepo do míst, kde jsem zhruba tušil výskyt nepřátel. Nechápu, že tohle autorům přišlo jako dobré rozhodnutí.

Další výtka za mě je neustálé zjevování nepřátel za vašimi zády. V praxi to vypadalo tak, že jdu po chodbě, svítím si, objeví se přede mnou nepřítel, já schovám baterku a přepnu na zbraň a automaticky se otočím dozadu… protože tam se velmi často minimálně jeden další potvorák zjeví. Jasně, párkrát za hru by to byl skvělý prvek, ale Doom 3 to dohání vyloženě do otravného extrému. Připadal jsem si tak jako v Posledním akčním hrdinovi a scéně:
„Jak jsi věděl, že tam někdo je?“ –„Vždycky tam někdo je.“  

Aniž bych chtěl Doom 3 příliš srovnávat s Half-Life 2, tak tu malou část, kterou v HL 2 strávíte v Ravenholmu, jsem si užil DALEKO víc než celý Doom 3. A to včetně pekla, které bylo docela povedené, ale bylo ho tam na můj vkus velmi málo. 

Zkrátka a dobře, od takové legendy jsem čekal asi trochu víc... :(

Herní výzva 2025 - Bdím, či spím? (SC)

Páni... ani se mi nechce věřit, že jsem tento polozapomenutý český klenot nehrál tak hrozně dlouho!

Original war je opravdu originální (pun intended!) hra. Co se RTS týče, moc nevím, k jaké jiné bych ji připodobnil, i když, pravda, moc velký znalec RTSek nejsem. 

Kdo to náhodou neví, ne bedny z budoucnosti, ne siberit/alaskit, ne ropa, ale lidé jsou ve hře váš nejcennější zdroj. Nemůžete je "vyrábět", na začátku každé mise jich dostanete určitý počet (a většinou jich je samozřejmě zoufalý nedostatek) a pokud o nějakou postavu přijdete, už ji víckrát neuvidíte.

Sympatické je, že se s vedlejšími postavami setkáváte v průběhu kampaně pořád dokola, takže není problém si k nějakým výraznějším vytvořit vztah. To pak jejich případná ztráta zabolí dvojnásob. Toto ještě umocňuje dnes již legendární český dabing a hlášky. První dvě mise za USA jsem hrál v anglickém dabingu a prostě to nebylo ono. Navíc třeba Powell (kterému v poslední misi za USA hrábne) v angličtině vyzní úplně jinak, jakoby ho situace na konci moc nevzrušovala, což vzhledem k tomu, co udělá, působí dvojnásob absurdně. Kdepak, poctivým českým hláškám se nic nevyrovná (centimetry, pokračujte severovýchodně, Macmillane, zpochybňovat, já-když-vyměním-prasklou-žárovku, pro armádu...) 

Lidem můžete kdykoliv v průběhu mise měnit povolání (voják, dělník, mechanik a věděc), a to v k tomu určených budovách. Využíváním schopností daného povolání se pak postavě zvyšuje její dovednost v této profesi, takže voják na úrovni nula nemá proti svému kolegovi na úrovni 10 moc šanci. Obdobně např. lepší mechanik mnohem rychleji opravuje vozidla, vědec rychleji léčí a zkoumá atd. A třeba dělník automaticky vylepšuje budovy a dává jim vyšší odolnost vůči poškození, což je hodně užitečné. Na konci každé mise pak ještě můžete lidem rozdělit (výše se liší dle počtu splněných nepovinných úkolů) zkušenostní body do jednotlivých profesí.

Mise jsou taky občas lehce provázané, takže se sem tam stane, že si danou mapu pamatujete z hraní za předchozí stranu.

Vozidel, staveb a technologií je tu opravdu mrtě moc a každá strana (Američané, Rusové, Arabové) se navíc v některých zásadnějších věcech dost liší. Američané např. spoléhají na solární energii (alespoň ze začátku), zatímco Rusové jedou výhradně na starou dobrou naftu. Američané mají speciální povolání snipera, který dokáže zastřelit vojáka v tanku (a vozidlo přitom nepoškodí), kdežto Arabové mají speciální jednotku minometčíka, který dostřelí dál, než vidí. Rusové si zase můžou hrát s časoprostorem, mají různé zpomalovače a rakety, které dokážou promíchat nepřátelskou formaci... A ještě k tomu přičtěte možnost hrát za Alianci (mix Američanů a Rusů), kteří mají zase jiné speciální vychytávky. Těch rozdílů mezi stranami je opravdu požehnaně a chvíli potrvá, než se v těch všech možnostech a strategiích zorientujete.

Četba manuálu se proto velmi vyplatí a je mi záhadou, proč verze z GOG neobsahuje in-game příručku. V ní bylo možné přečíst si přesné údaje o povoláních, stavbách, vozidlech, technologiích... když jsem tedy chtěl vidět, co vylepšuje Optoelektrický výzkum II, musel jsem hledat na webu, což moc pohodlné nebylo.

A to mi věřte, že se vám orientace v povoláních/technologicích/vozidlech bude sakra hodit, protože v této hře můžete většinou zapomenout na to, že byste protivníky převálcovali hrubou silou - ve smyslu, že si postavíte víc jednotek než on, uděláte jeden velký chumel a pošlete to na něj s tím, že ono to nějak dopadne. S takovým přístupem moc nepochodíte, protože má nepřítel často brutální převahu a na to, že byste měli někdy víc surovin než on, můžete taky rovnou zapomenout.

Proto hodně zamrzí, že je AI poměrně slabá a pokud můžu soudit, vůbec nereaguje na to, co děláte, ale má zkrátka naskriptované útoky, které provádí stůj co stůj. V praxi to vypadá tak, že zapnete misi a dostanete brutálně "po křížoch" (teda aspoň v mém případě), protože začínáte na strategicky špatně bránitelné pozici a netušíte, odkud bude počítač útočit a zda se k vám nedostane nějakou překvapivou cestou. Navíc nevíte, čím na vás zaútočí, takže netušíte, co máte vyzkoumat a postavit. Tak misi po neúspěchu dáte znovu a tentokrát už *víte*, takže se podle toho zařídíte a... v pohodě vyhrajete. Je to horší o to víc, že v základní hře ani není žádný skirmish. Ačkoliv i kdyby v ní byl, stejně mám za to, že by počítač útočil stejně šablonovitě.

Další výtka pro mě je také to, že je málo misí, ve kterých máte čas na vybudování obrany, výzkum a postavení silné armády. Takové mise jsou v celé hře snad jen dvě - tři. Většinou závodíte s neúprosnými časovými limity, neskutečnou přesilou (takže nezbývá nic jiného než s několika jednotkami postupně upižlávat nepřátelskou základnu kousek po kousku) a velmi specifickými cíli mise. Což není vyloženě špatně, ale vzhledem k zmíněné absenci skirmishe by se víc takových "obyčejných" destrukčních misí dost hodilo.

I přesto mě hra hodně bavila, byť mě svou obtížností častokrát frustrovala (vyznamenání za splněnou misi bez načtené pozice jsem nezískal snad ani jednou).

Autorům se taky dle mého soudu krásně podařilo vystihnout rozdíl mezi americkou a ruskou armádou: McMillan dostane na výběr, zda se chce akce v minulosti bez možnosti návratu zúčastnit / Burlaka prostě do stroje času naženou. John si ve volných chvílích píše a maluje do deníčku, Burlak se musí spokojit s propagandistickými filmečky. A když pak dostane možnost připojit se k Alianci, převzít vedení nad Rudou armádou, nebo zůstat věrný Platonovovi, tak za svou případnou loajalitu dostane za odměnu vykonstruovaný soudní proces, mučení a kulku do hlavy :) 

Kolem a kolem teď nezbývá nic jiného než hru zase nějakou dobu nehrát, zapomenout na všechny mise a co v nich správně dělat a následně si to celé zahrát znovu. Tak zas příště naviděnou, Johne a Yuri!

Herní výzva 2024 - Cesta do pravěku (HC)

Já si pořád říkal, nečekej další Jedi Outcast / Jedi Academy, nebude to ono. Ale že mě to nebude bavit takhle moc, to mě teda překvapilo.

O hře jsem si nic moc nezjišťoval, z lehkého proběhnutí gameplay videí se mi líbila a negativní ohlasy jsem ignoroval. Že se tam hodně leze a skáče? No a? To se v JO/JA dělá taky, to mi vadit určitě nebude!

No, zase jsem v rámci Herní výzvy šlápl vedle. Nikdy jsem nehrál žádného Tomb Raidera nebo soulsovku a po dohrání Fallen Order už vím, že to zkrátka nejsou hry pro mě.

Fallen Order jsem rozehrál někdy loni a začátek mě docela nadchnul, jak byl atmosférický. Fakt, vizuálně je to paráda a už úvodní tutoriálová planeta se mi hrozně moc líbila. Pak jsem se dostal na Bogano a byl jsem ještě nadšenější, jak to krásně vypadalo. Po troše bloudění jsem nakonec dorazil k tajemnému trezoru, cestou zpět na loď jsem odbočil ze známé cesty naskenovat si obřího ještěra a… ztratil jsem se a nedokázal najít cestu zpátky. 

Nekecám, prostě mi to nešlo, jelikož mapa sice ukazuje přístupné oblasti, ale zrovna na Boganu je plná cestování sjížděním po laně a vyznat se co kam vede a kam můžete a nemůžete je opravdu umění. Nepomohly mi ani walkthroughy na internetech, tak jsem si řekl, že zkusím nainstalovat mod na rychlé cestování. Jeho instalace byla solidní opruz, ale fungoval pak krásně. Posléze jsem měl za to, že mi hru rozbil (při načtení pozice se hra sekla), což nebyla pravda. Stejné záseky se mi děly i teď (bez modu). Pomohlo opětovné spuštění hry (někdy to bylo potřeba i 3x za sebou). Čím to bylo doteď netuším.

To mě docela otrávilo, takže jsem hru odložil a vrátil se k ní až letos. Začátek mě opět dostal a tu blbost se skenováním obřího ještěra už jsem neudělal a poslušně se vrátil hned na loď. Doufal jsem, že další planety budou trochu přehlednější a z hlediska gameplaye záživnější. Bohužel jsem se mýlil.

Ano, v JO/JA se taky hodně skáče, ale proboha, tam to skákání FUNGUJE. Navíc vám 2. a 3. stupeň skákání dává docela slušné možnosti co do variability skoků – můžete tak dělat efektivní skoky, otočky, běhání po stěnách a přemety ála Matrix.

Tady? Tady můžete leda tak udělat směšný „dvojvýskok“ a běhat po zdi můžete jen tam, kde vám to autoři dovolí. Hra vás pevně drží za ruku, takže když autoři chtějí, abyste někam vylezli, jinak než lezením se tam nedostatene. Což je podle mě hrozná škoda. Ani v soubojích skákání nevyužijete, můžete akorát tak lehce poodskočit nebo udělat kotoul. A opravdu by mě zajímalo, kdo dostal ten úžasný nápad, že pro kotoul musíte 2x zmáčknout tlačítko pro odskok. Idiotsky to při soubojích zdržuje.

Když jsem u těch soubojů, tak mě z celé hry bavily nejvíc, ale nikdy mi do krve úplně nepřešly. Nevím čím to, ale zkrátka mi přišly hrozně kostrbaté a konzolovité. Když se nepřátelů sešlo víc, kvůli trochu nepřehledné kameře na obrazovce vypukl mírný chaos. Opět se nevyhnu srovnání s JO/JA, kde bylo nepřátel mnohonásobně víc a ani na těžkou obtížnost jsem s nimi neměl větší problémy (většinou). Samozřejmě ale může být na vině i mé neumětelství, to taky úplně nevylučuju. A taky je mi záhadou, proč nemůžu mít žádnou další zbraň mimo světelného meče. Sniperka nebo granáty by se občas opravdu hodily.

Nerad zním jako přeskakující deska, ale i princip boje se světelným mečem má JO/JA lepší. Tři styly, které lze měnit pomocí prostředního myšítka, kombinované s kotouly nebo skoky… tady světelný meč nebyl úplně špatný, ale přišlo mi, že typů seků a komb mohlo být mnohem víc. Taky mě pobavilo, že jsem hned po Boganu náhodou zamířil na Dathomir, kde jsem zase bloudil a kde si Cal v jeskyni jenom tak, z ničeho nic, sestrojil světelnou tyč. Heh.

Co by to bylo za Hvězdné války bez schopností pomocí Síly? Naneštěstí se ani tady autoři moc nepředvedli. Odstrčení, přitažení, zpomalení, hození meče… a to je jako všechno? Kde je třeba mind trick? Kde je škrcení, blesky, ochrana před zraněním/Silou… ? Právě i nedostatek schopností a nepříliš rozvětvený strom dalších dovedností mi souboje časem znechutily v unylou nudu. I když je pravda, že třeba začátek Kashyyyku (AT-AT) a úprk před Devátou sestrou byl docela adrenalinový. K tomu je ještě potřeba přičíst fakt, že body Síly se nedoplňují automaticky, nýbrž útočením (což není zrovna jedijské, ale budiž). Takže jste pak v jejím použití zbytečně limitováni.

Příběh mě taky zrovna nenadchl, asi kvůli nepříliš sympatickým postavám. Nevýrazný Cal, trochu divný Greez a Cere, která mi pokaždé, když se objevila ve filmečku, dala vzpomenout na vousatý vtip „Babičko, proč máš tak velké oči?“ – „Protože mám zácpu, děvenko.“

No a nakonec nepříliš využitá Merrin, která se k vám přidá z důvodu, který jsem vůbec nepochopil a navíc po přidání ke Calovi zapomněla vypnout své oživlé nightsisters, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč na mě posléze dále útočily. Darth Vader jako správný badass na konci mě ale potěšil. 

Kolem a kolem je Fallen Order asi fajn mix Tomb Raidera a Elden ring, pokud tyhle hry máte rádi. Mě ale očividně nesedl, takže druhý díl si nechám ujít, byť už prý má aspoň ten fast travel… hru jsem v rámci Herní výzvy dohrál ve španělském dabingu, chtěl jsem si oprášit své velmi omezené znalosti ze střední školy. A překvapivě to (i s pomocí Duolinga) docela pomohlo!

Herní výzva - Ztraceno v překladu (SC)

Lovecroftova díla mě nechávají docela chladným. Kdysi jsem četl soubor povídek V horách šílenství a moc velký dojem na mě neudělaly. V současnosti čtu Barvu z kosmu a mám podobné pocity. Napínavé mi to moc nepřijde, zajímavé taky ne... navíc opakující se témata a to, že po přečtení 3 povídek pak vždycky lehce uhádnete pointu, mi na chuti do čtení taky zrovna nepřidává. Nejsou to vyloženě špatné knížky, ale mám v hledáčku jiná díla, která mě lákají mnohem víc.

Takže když jsem na DH uviděl hru, která přímo kopíruje děj jedné Lovecraftovy povídky a navíc je zdarma, neváhal jsem - herní zážitek třeba bude mnohem lepší.

Jestli jsem se u Medusa's Labyrinth rozčiloval, že tam toho ke hraní moc není, zde to platí mnohem více. Celá adventura se odehrává na ploše dvou (sic!) obrazovek a pro dohrání je potřeba vykonat opravdu jen několik akcí. I přesto ji ale hodnotím lépe než zmíněnou Medůzu, a to hlavně díky atmosféře, kterou se autorům na ploše cca 20 minut ze hry podařilo vykřesat.

Portréty postav jsou záměrné karikatury, které působí dojmem, jakoby je kreslily děti na prvním stupni základní školy. Hra se odehrává v noci, "hudba" je nepříjemná a děj klasicky lovecraftovsky temný. A hlavní hrdina je nesympatický zločinec, i když je pravda, že má narozdíl od svých kumpánů určité skrupule.

Kolem a kolem musím říct, že mě tahle krátká hra bavila mnohem víc než jakákoliv povídka, kterou jsem od Lovecrafta dosud četl. Takže je škoda, že se jedná spíš o experiment než o plnohodnotnou hru. Něco delšího a komplexnějšího bych si určitě rád zahrál.

Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu (SC)