Polda 2

Druhý díl Poldy je za mnou a můžu říct, že mě z celé série bavil vždycky možná nejmíň. Nevím čím to je, možná tím, že na rozdíl od jedničky, trojky či čtverky jsem ho hrál mnohem později, možná zápletkou, možná hratelností. Pokud mě ale nějaká hra strhne, nemám problém u ní prosedět celou noc až do rána. U druhého Poldy jsem ji včera vypnul v půlce poslední kapitoly.

Grafika šla sice trošku nahoru, ale roztomilost jedničky je pryč, naopak celý vizuál je takový temný, depresivní.

Hratelnost, tady mám trošku problém. Ze začátku to vypadá báječně - funguje tu dvojklik na přesun, předměty mají konečně své popisy, zůstalo inteligentní používání věcí, nepotřebné krámy mizí. Nezmizel ale nešvar z jedničky, objevování se aktivních předmětů či nových předmětů na už prozkoumaných místech. Předměty navíc brzo mizet přestanou, takže inventář máte nacpaný k prasknutí kravinama, které nemají žádné logické využití. Opět tu nechybí šílený pixelhunting, k tomu se připojuje opravdu otravný backtracking. Ten se projevuje tak, že v lokaci vyzkoušíte všechno logické, pak všechno na všechno a pak se ve vzteku podíváte do návodu, kde zjistíte, že se musíte vrátit někam na začátek a něco udělat.

Typický příklad je hra v pokeru. Už jen dostat se k samotné hře je šílené, pak se Vám podaří zakrýt kameru, sebrat falešné esa... a stejně prohrajete. Řešení je vrátit se na policejní stanici, promluvit s náčelníkem, který Vám dá falešná esa - protože si Pankrác pamatuje, že umí hrát karty. Hráč to ovšem netuší a bez návodu či procházení lokací stále dokola nemá šanci zjistit.

Podobných nelogických řešení, vyplývajících z pixelhuntingu, backtrackingu, nenalezení skryté cesty či toho, že něco nejde udělat hned, ale až později je většina. Když se k tomu přidají nesmyslné kombinace, hratelnost je spíše otravná.

No a příběh a humor. Ocitáme se v nějakém městečku Marsyas, centru klonování, kde Pankrác řeší požár hotelu a únos jedné celebrity. Protože se tu klonuje, čeká ho absolutní nálož historických osobností v kombinaci s českou pop kulturou 90. let. A je toho prostě moc. Příběh je prostě pobíhání od čerta k ďáblu, kde na Vás hra chrlí další a další klony, aniž by to nějak gradovalo. Neříkám, že jsem se nebavil, některé dialogy jsou naprosto geniální - třeba takový Miloš Zeman se svým monologem je fantastický (před ním by emigrovaly i mouchy).

Jen toho českého bizáru je trošku moc. A to říkám jako člověk, který koncem 90. let žil, sledoval politickou scénu, pop kulturu, koukal na Novu. Jen mi z toho devadesátkového bizáru místo nostalgie šla spíše hlava kolem - posuďte sami. Potkáte Michaela Jacksona, Pamelu Anderson, Laru Croft, Esmeraldu, Claudii Schifferovou, Billa Gatese, Davida Coperfielda. Z historických osobností Boženu Němcovou, Sloního muže, Caesara, Hitlera, Napoleona, Marylin Monroe, Ein, vlastně Zweisteina (s hlasem Václava Klause). A samozřejmě nechybí i tuzemská scéna, takže tu máme Mečiara (neublížil som), Zemana, Vladimíra Železného, Baštu, Rumla či Viktora Koženého. Dojde i na Lunetic.

Přes parádní dabing, doplněný novými dabéry, přes spoustu vtipných situací je více než 50% postav a scén zoufale nevtipná, tlačená na sílu a hlavně bez jakékoliv gradace. Takže jsem se příběhově nudil a hratelnost mě štvala a přes občasné geniální hlášky to více než na 60% nevidím.

PS: Nejgeniálnější je ovšem drink zvaný Zetor (zelená, tonik, rum), který jsme si jednou s partou kamarádů opravdu objednali. Barman na nás koukal jak na debily, ale kupodivu to nechutnalo vůbec špatně. Dokonce jsme udělali upgrade na Zetorr (zelená, tonik, dva rumy) a bylo to ještě lepší :)