Fahrenheit

Když už se k nějaké hře rozhodnu napsat komentář je to většinou proto že byla dobrá, líbila se mi a bavila mě. Mám prostě raději pozitivní věci a tak když je nějaká hra špatná než abych se nad ní  v kometu rozčiloval raději se na ní snažím rychle zapomenout. U Fahrenheitu to hodně dlouho vypadalo na klasické vychvalování ale nakonec se asi sám budu divit co jsem schopen do komentáře napsat. 

Začnu ale zlehka a to nejdřív grafikou která je na rok vydání slušná a jak jsem se z později dozvěděl všechny scény byly točeny velmi precizně pomocí Motion capture takže tady ze sebe vývojáři rozhodně vymáčkli jen to nejlepší. Ještě lépe je na tom soundtrack který byl po celou dobu perfektní a to ať už šlo o ambientní hudbu složenou přímo pro hru nebo mix klasických songů. Hudba je vlastně podle mě nejsilnější stránka titulu a rozhodně jsem ji neslyšel naposled. Jelikož nepatřím mezi zapřisáhlé nepřátele QTE bavily mě i akční pasáže i když mi ze začátku přišly hodně dlouhé.

Bez ohledu na vše zmíněné jde u Fahrenheitu ale hlavně o příběh. Ten je už od začátku poměrně ponurý a dost mysteriózní, kdy jsem absolutně netušil která bije, ovšem brzy se začal zajímavě rozvíjet a kromě hlavní linky sledovat i osobní příběhy hlavních postav. Z těch jsem si nakonec oblíbil nejvíce detektiva Milese, asi i proto že byl vždycky tak trochu nad věcí a přinášel do hry dokonce humor. Kladný vztah jsem si postupně vybudoval i k druhé polovině detektivního dua Carle Valenti ovšem k úplně nejhlavnější postavě Lucasi Kaneovi nikoliv. Od začátku mi prostě přišel tak nějak nesympatický a ačkoli to k jeho osudu, kdy se stává pouhou hračkou v souboji nadpřirozených bytostí o nadvládu nad světem asi sedne zdálo se mi že je až moc "ublížený". 

Od nějaké třetiny hry se ale příběh čím dál více rozbíhá a hlavně v Lucasově větvi postupně přibývají další nadpřirozené a nevysvětlitelné věci, postavy i prostředí což ale vůbec není na škodu. Spíš naopak to působí velmi zajímavě v kontrastu s pragmatickým postupem policistů. Úroveň napětí tak pořád stoupá a nutí hráče pokračovat se stále větší chutí dál. Na samotném konci jsem pak sice měl pocit že story i gameplay vygradovaly už trochu moc, když přišla na řadu bitka à la Matrix 2 a 3 mezi Lucasem a hlavním záporákem ale i tak jsem měl z celé hry dobrý pocit a dokonce už i samotný Kane začínal pomalu získávat určité sympatie. Jenže...

Pak přišel pro mě naprosto nepochopitelný zvrat kdy se ukáže že ještě není konec a vše je úplně jinak než se zdá. Takovéto twistploty sice někdy dokáží opravdu šokovat a vymačkat z hráče ještě víc emocí ale tady to byl nehorázný krok vedle a doslova zavraždění do té doby neobvykle vynikající hry. Po poražení hlavního šmejda na kterého máte spadeno celou dobu se totiž najednou zčistajasna objeví jiný do dosavadního, mystického příběhu naprosto nehodící se oživlý počítačový vir. Zkrátka těžce WTF moment ale naneštěstí to ještě nebylo všechno. Našeho geroje pak totiž zachrání bezdomovci kteří jsou ve skutečnosti tajní ochránci lidstva a s kriminalistkou která se ho několik dní snažila zavřít za několikanásobnou vraždu zplodí dítě. Přitom se znají sotva jedno odpoledne a Lucas je tak trochu, ehm... mrtvý. Tady už jsem začínal mít pocit že si ze mě autoři snad dělají srandu. Ještě ke všemu pak hra místo předchozího epického souboje vyvrcholila jak po herní tak příběhové stránce absolutně nemastným, neslaným závěrem na vojenské základně. V epilogu v konci který jsem dohrál navrch najdeme Lucase který je stále mrtvý ovšem s neskutečnými superschopnostmi brečet nad tím jak se zlé oživlé počítačové viry a božstva z jiných dimenzí znovu ujaly nepozorovaně vlády nad světem. Takový nesmysl už mě definitivně dožral a na účet autorů letěla jedna nadávka za druhou. Jinými slovy asi moje největší zklamání na poli videoher a přitom stačilo tak málo a mohl to být jeden z nejsilnějších zážitků. Navíc když vás něco takhle naštve začnou se vám vybavovat další pitomosti co hra nakupila jako třeba basketbalový zápas v mínus deseti stupních. Jediný světlý moment jsem tak našel v tom že jsem svého oblíbence Tylera poslal před koncem s tou jeho gotičkou na Floridu a pomyslně ho tak ušetřil následné ostudy co si hra uřízla. A že jí byl pořádný kus.

Co dodat? Fehrenheit byl titul s neskutečným potenciálem plný nekonvenčních herních mechanik, propracovaným, napínavým příběhem a dechberoucí atmosférou (každou chvíli jsem čekal kdy se za rohem mihne Max Payne) Vše ale bylo zahozeno do koše poslední částí která nejen že byla zbytečná ale vše předchozí nekompromisně rozbořila a zanechala místo parádního zážitku jen hořkost a vztek. A nezachrání to ani přebohaté bonusy. 75% je ode mě ještě milosrdenství, za ten konec by měl David Cage dostat spíš přes držku.