Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Tyranny

79
38 hodnocení Platformy
Žánr:
RPG > nezařazeno *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
10.11.2016 PC
Vývojáři:
Obsidian Entertainment
Oficiální stránky:
http://www.tyrannygame.com/
Příběh Tyranny začíná vítězstvím zlého vládce Kyrose ve velké válce. Hráč se chopí role jednoho z Kyrosových důstojníků a bude v jeho botách zemí rozsévat strach, odpor, nebo se naopak snažit přimět zbylou populaci k loajalitě.

Jednoduchou grafiku kompenzují bohaté herní mechanismy. Stav světa kolem vás generujete už v prvních minutách hraní, kdy na jednoduché strategické mapě volíte vaše akce během Kyrosovy invaze a ovlivňujete tak už v úvodu hry vaše vztahy s jednotlivými frakcemi. Poté se hra přepne do klasického izometrického pohledu, kde podobně jako v jiných titulech od Obsidian Entertainment utváříte družinu z několika dostupných společníků a vyrážíte vstříc dobrodružství. Už během prvních okamžiků v kůži důstojníka narážíte na dialogy i volby, které nemůžete učinit, kvůli odlišnému zaměření.

Hra tak slibuje bohatý a pestrý svět, který bude v závislosti na vašich akcích pokaždé o něco odlišný.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 95
Kdykoliv vyjde další izometrické rpg ve kterém ovládáte partu, tak si nemůžu pomoct a musím ho srovnávat se staršími kousky jako Icewind Dale a Baldurs Gate. Jaké jsou tedy moje dojmy z Tyranny oproti těmto starým herním titánům?

Souboje: K dispozici máte tentokrát pouze čtyři postavy z čehož jsem neměl zrovna radost. Docela rád běhám s 6ti člennou skupinou, ale po krátké době jsem byl celkem i rád, že mám postavy jen čtyři. Během hry každá postava získá další a další schopnosti a mezitím co ve hrách jako Baldurs Gate bojovníci toho moc víc nedělají, než že sekají, tak zde mají i oni celou řadu speciálních dovedností a celý gameplay se později spíše podobá hraní za čtyři mágy. Tomu přidává i skutečnost, že ve hře je k dostání celá řada artefaktů, které propůjčují postavě nějaké kouzlo, takže ke konci můžete očekávat, že každá vaše postava bude mít tak 10-15 schopností, které bude moci použít.

Zajímavý prvek představují však kombo útoky, kdy dvě postavy se spojí a vytvoří nějaké silnější a vizuálně strhující kombo. Například jedna postava vyhodí druhou do vzduchu a ta začne s lukem sestřelovat nepřátele.

Vizuál: Víceméně hodnotím pozitivně. Mapy jsou pěkně nakreslené a i přes určitou nepřehlednost v soubojích, které způsobuje hromada 3D efektů, to není až taková katastrofa, aby to vyloženě rušilo. Herní mapy jsou oproti některým starším titulům poněkud menší, což mi ale spíše vyhovovalo především kvůli případnému backtrackingu, který mě celkem nudí u některých starších titulů.

Příběh: Asi nejsilnější stránka hry. Ve hře máte jedno rozhodnutí za druhým, kterým ho utváříte a rozhodně se nejedná o typické rpg rozhodnutí, které vás nakonec stejně pošle na stejné místo. Velice na mě udělal dojem už prolog vytvořený skrze pouhé figurky na mapě se kterými procházíte prvních pár let vašeho působení ve válce a v závislosti na vašem chování se k vám budou chovat ostatní frakce přímo ve hře.

Postavy a dialogy: Dialogy jsou velice kvalitně napsané a postavy zajímavé. Trochu mě zklamaly jen ostatní postavy z party, které sice můžete pořádně prokecnout, ale nečeká vás žádný příběh, ve stylu BG2, kdy se vám během hry postavy postupně otvírali a vy jste o nich postupně zjišťovali víc a víc. Ano některé dialogy se vám zpřístupní až později, když máte jejich loajalitu/strach, ale jedná se jen o pár rozhovorů, které je občas v hromadě jejich dialogů těžké najít, protože se jich nejdřív musíte zeptat na něco jiného.

Pevnosti/vlastní tábor: Docela oblíbený v rpg poslední dobou je mít nějakou tu vlastní pevnost ve které můžete prokecnout své postavy a něco málo si vylepšit. Tento prvek zavítal i do Tyranny i když mě tedy příliš nezaujal. K dispozici máte několik věží. V každé z nich si můžete vybrat nějaké vylepšení (například kovárna nebo knihovna), které vám poté dá nějaké bonusy. Například v kovárně vám učedníci mohou vytvořit novou zbraň a v knihovně zase mohou objevit nějaké to kouzlo. Zajímavý způsob, ale dával bych přednost tomu, kdyby vše bylo jen v jedné lokaci. Sice se mezi svými věžemi můžete instantně teleportovat, ale v zásadě pokud si chcete projít všechny své věže a z každé si něco vzít, tak vás čeká hned několik nahrávacích obrazovek, což mi přijde zbytečné pro takové malé věžičky.


Ve výsledku musím říct, že jsem spokojený. Především kratší herní doba v kombinaci s vysokou znovu hratelností mi udělala celkem radost, protože jsem si nemusel brát dovolenou, jen abych si mohl Tyranny zahrát, jako tomu bylo například u třetího zaklínače :D. Už teď se nemůžu dočkat dalšího RPGčka od Obsidianů.
+28
  • PC 85
K Tyranny jsem přistupoval jinak, než ke klasickým RPG hrám s družinou. Z toho, co jsem o hře četl, jsem získal určitá očekávání a na základě toho se rozhodl vybrat ženskou postavu a ke všemu ji pojmenovat poeticky Hamartia. To abych cítil jistý distanc od toho, co moje postava ve hře vyvádí. Nakonec to nebylo tak horké a dokázal jsem se do kůže mé „Fatebinder“ vcítit docela snadno a v celém tom guláši intrik, zrad a blafování se mi podařilo hru zakončit přesně dle mé představy. Takže veliké plus za to, že mi hra umožnila konec, o který jsem od začátku usiloval a taky smetla ze stolu pochyby, že se vše bude točit jen okolo trapného sporu dvou velkých frakcí z prvního aktu.

Ale hezky popořadě.

Tyranny je menší kousek, který se nedá přirovnat ani ke Společenstvu prstenu vůči trilogii Pán prstenů, spíš se na konci budete cítit, jako když s Frodem teprve opouštíte kraj. Ale to vůbec nevadí, hra je i tak uspokojivě dlouhá, má značné množství zajímavých prvků, a i ten konec vlastně působí docela dobře.

Hra pro mě trpí velkým záporem, a to je veliké množství postav, které se od náhodného NPC liší snad jen jménem. Mnohdy jsou skryté pod helmou a konverzace s nimi jsou ubíjející, protože se v té změti stejných uniforem brzo ztratíte (taky je skoro každý druhý lídr ženská..). Kvůli tomu jsem občas neudělal přesně to, co jsem zamýšlel, protože mi to v tu chvíli bylo jedno a nepovažoval jsem to za nadvakrát důležité a v nepozornosti jsem klikl na úplný blábol. Co se dá dělat, hru to moc nesráží, ale nějaké portréty pro všechny postavy by nebyly od věci. Ta jejich gestikulace v malém okénku působí komicky.

Druhý zápor je soubojový systém, ale k tomu se moc říct nedá. Slušel by tomu tahový systém, protože postavy občas ignorují vaše rozkazy, motají se pod nohama a je nutnost často pauzovat. A stejně se ve výsledku hraje „na tahy“. Co je ale hezké, jsou kombinace útoků prováděné dvojicí postav, kdy třeba Verse nastřílí do Barika šípy a ten je pak nechá vybuchnout do okolí. Nebo má Hamartia udeří pěstí do země a vystřelí tak Verse do vzduchu, která takhle z výšky pokropí nepřítele. Vypadá to komicky, trocha vážnosti by tomu neuškodila, ale je to fajn spestření.

Loot je podivný, často jsou věci tam, kde vůbec nedávají smysl a skoro mi až přišlo, že tam jsou nějak náhodně nasázené nějakým algoritmem. Abych v táboře šupáků našel pod několika šutry a v pár barelech hromadu fialových zbraní… to teda ne. Ale to je tak vše, co se týká nějakých negativ.

Systém magie je originální, na základě nalezených svitků si skládáte vlastní runu, která má vždy dvě části plus jakési dodatky, kterých si tam můžete naklikat co vám to váš Lore sklil dovolí.

A teď to hlavní.

Příběh je perfektní. Zpočátku jsem si připadal ztracen množstvím postav, byl jsem znechucen tím, že o Kyros vím prd a tak nevím, co to vlastně prosazuju za ideologii. Ale časem jsem si začal tvořit vlastní postoj a do hry se zapojovaly mocnější figurky a z každého většího rozhovoru šla cítit váha. Jednou jsem si připadal jako Jaime Lannister s nálepkou „králokat“ vyjednávající mír v řekotočí. Pak jsem hleděl na to, jak hra perfektně načrtne bod zlomu a u postav, z kterých jste dříve měli autoritu a vážili jste opatrně každé slovo se stávají postavy, které vám kleknou k nohám. Tohle je největší klad Tyranny. Hodí před vás perfektně napsané mocné postavy a … dá vám možnost je přeargumentovat. Chtěl by si někdo vyzkoušet, jaké je to stát vedle například Tywina Lannistera a udělat z něj někoho, kdo poklekne? Tak hurá na Tyranny! A mimochodem je tu i systém dopisování, kdy vám během hry chodí korespondence, na kterou odpovídáte. To musí být ve více hrách!!

Pro: Příběh, Edikty, Conquest (úvod hry), Postavy Archonů, Sirin (písně),

Proti: Řadové postavy jsou nevýrazné, Loot působí náhodně, Chce to pokračování

+25
  • PC 85
Máte chuť si po osmdesáté zahrát Baldurs Gate, ale tentokrát s převážně zlou družinou a hl. hrdinou padouchem? Tak proč si nezahrát rovnou Tyranny? Edwin, Viconia či Sarevok zde sice nejsou, ale i tak by vaše mocichtivé touhy měl být řádně ukojeny. A že nechcete být donekonečna zlý? Tak nebuďte, jen si zvykněte, že ve zlém světě budete, tak abyste na to byli připraveni...
Kyros. Ultimátní nemilosrdná zlá síla, která se za pomocí svých mocných vazalů rozhodla ovládnout svět. Snad nic před ní neobstojí. Ti, kdož vzdorují, zemřou. Ti, kteří se vzdají, jsou vrženi do otroctví či se ke zlé říši připojí. Naděje však neumírá, stále je zde hrstka statečných, kteří se rozhodli hrozivé moci vzdorovat. A vy jednou takovou hrstkou.... fakt nejste! Naopak, tentokrát stojíte na té špatné straně a je jen na vás, jakým způsobem svým vládcům posloužíte. A jelikož se toho chopil šikovný Obsidian, o zábavu bude postaráno...

Příběh a atmosféra mě do hry vtáhly jak Vetřelec své oběti do ventilací. Ten fakt, že se pohybujete převážně mezi postavami s "evil alignmentem" je prostě krásně bizarní. Člověk si mnohdy musí dávat bacha co řekne, protože na vašich slovech a rozhodnutí závisí měřítka přízně a hněvu určitých frakcí a postav, která můžou mít velký dopad na hl. příběh. V určitých částech mi to i silně připomínalo PS: Torment, už především kvůli atypickému prostředí, unikátních, dlouhých a chytře napsaných dialozích, které když jen tak bez řádného přečtení projedete, zážitek ze hry bude minimální, a vícero řešení určitých situací. Možnosti dialogu hl. hrdiny taktéž určují některé skilly, silně doporučuju vylepšovat "Lore", ten mi v mnoha případech leckteré situace opravdu hodně usnadnil (a připadal jsem si jak anti-hrdina intelektuál, cha!) Ano, rozhodnutí je zde hodně, a jejich následky určitě výrazně pocítíte. Hra je výborně znovuhratelná právě díky nim, protože podobně jak ve Witcherovi 2 vás jiné cesty zavedou na jiná místa, přičemž následné finále může dopadnout zcela jinak, než při vašem prvním rozehrání. Atmoška se dá krájet, to díky pěkné rozmanitosti prostředí, drsné avšak pitoreskní společnosti a celkovému příběhu, který se zde povedl.

Parťáci jsou velice slušně napsaní. A taktéž to většinou nejsou řádní rytíři na bílých koních. Máte tu krvelačnou a mírně sadistickou zabijačku Verse (btw má nejoblíbenější parťačka), terminátorsky obrněného Barika (ne, ne toho psa), který lpí na dodržování krutých a drsných zákonů, arogantní patnáctiletou ovládačku myslí, bělovlasou čarodějku z nepřátelských řad (snad nejslušnější), vtipného a svérázného mystika a nakonec svou vlastní dogu. Pozor! Kouše jak divá! Můžete si s nimi kdykoliv skvěle pokecat, v některých případech to i nějakou dobu potrvá, protože textu je mnohdy opravdu hodně. Trochu mě mrzí absence romance (holt jsem romantická duše), aspoň ňákej ten lacinej sex by se sem hodil, ale předpokládám, že od toho jet tu ten bordel v Lethian´s crossing.
Souboje jsou v podstatě hodně podobné PoE, už co se týče schopností, kouzel a quick slot předmětů. Parádní novinkou jsou ale kombo schopnosti, které můžete provést se svými parťáky, pokud u nich máte vysokou loajalitu či bázeň. Můžete je využít ale jednou za odpočinek, tak s nimi šetřete. A jsou i skvěle nápadité, například když jedna z mých holčin vystřílí několik šípů do brnění jednoho z mých chalanů, přičemž on je v kadící póze z úsilným tlakem vystřelí na všechny strany a zraní nepřátele v okolí, to prostě člověk musí zatleskat.
Hudba... je pěkná. Vlastně jak kdy. Na některých místech (tábory dvou hl. frakcí) hrají pouze dva protáhlé tóny v celkem krátkém loopu, což může po čase začít prudit. Pak tu jsou ale zase místa jako Lethian´s crossing, Tunon´s court nebo některý ze Spirů, kde je vyloženě nádherná. Celkově mi přijde rozhodně lepší, než v PoE, kdy mi v určitých chvílích i lezla na nervy.

Ze záporů bych chtěl vyzdvihnout ovládání družiny během soubojů, které bylo v určitých případech dost tuhé. Družníci občas neposlouchali, trvalo jim věky než někoho uzdravili a zasekávali se o nesmyslné překážky. Z příběhu snad jen poslední část Actu 2 během vypořádávání se s "Edict of Earth", kde hra trochu ztrácela tempo a přicházel menší stereotyp a nuda. (Act 3 to ale skvěle napravil.) A občas taky dialogové možnosti neodpovídaly přesně mému přesvědčení.

Tyranny je vynikající originální RPGčko s parádním příběhem, slušnou atmosférou a chytrými dialogy. Určitě ho v budoucnu zahraju znovu, to bych viděl ty další outcomy, co hra nabízí.
Hrozně si přeju, aby Obsidian udělal nějaký RPG zase ze světa Forgotten Realms v podobném stylu, už mi ta moje nejoblíbenější fantasy říše docela chybí.

Pro: Příběh, atmosféra, NPC, dialogy, možnosti soubojů, občas hudba

Proti: Otravné hrubky v soubojích, nudnější čtvrtina Actu 2, někdy nedostatek d. možností

+17
  • PC 60
Tyranny, mierne rozporulná hra, prišla a odišla bez veľkého ohlásenia, čiastočne zaslúžene, čiastočne kvôli svojmu rozsahu a poňatiu. Po úspešnom Pillars of Eternity je Tyranny skôr taká odbočka alebo experiment od klasického fantasy žánru. Veľké plus si hra zaslúži vďaka svojmu zobrazeniu žien a minorít. Časy, kedy boli hry robené pre bielu mužskú násťročnú majoritu sú už dúfam za nami a je fajn, že hlavný hrdina vo forme primitíva s chrapľavým hlasom je už skôr raritou než pravidlom. Ak má niekto problém s minoritami, nech sa páči - Rusko je ideálna voľba na život, alebo so ženami - Saudská Arábia je tu len pre vás. Tyranny je západná hra s liberálnymi hodnotami pre západný trh, ženy sú v popredí, minority v primeranom zastúpení; ďakujem za pokrok.

Čo je horšie je, že Tyranny jednoducho nie je príliš konzistentná hra. Integrita deja je dosť mimo, nie som si istý, či to mal na svedomí jeden hyperaktívny človek s určitou diagnózou, alebo niekoľko ľudí bez toho, že by spolu komunikovali, ale dej je príliš kúskovaný. Na začiatku príde veľké pozlátko a dej sa rozvíja relatívne dobre, pod povrchom to však navzájom do seba nezapadá. Jednotlivé dejové časti sú príliš odtrhnuté od seba a robené len tak na oko. Nič nejde poriadne do hĺbky, všetko plynie len tak na povrchu, na moment niečo zazriete a už idete ďalej a po 30 hodinách to dohráte a zistíte, že napriek tomu, že sa vás hra snaží presvedčiť, čo všetko sa dialo, tak sa v skutočnosti nič poriadne nedialo.

Tomu neprispieva fakt, že mapy sú extrémne malé. Každá sa prebehne za minútu-dve. Na každej sú 2-3 súboje, pár truhiel s obsahom, ktorý vás už nezaujíma, občas pasca, občas použitie Athletic skillu, a nejaký ten dialóg. V podstate v hre nie je ani jedno mesto (Lethian Crossing je skôr osada), a aj to z toho jediného čo na mape je (Bastard's City) uvidíte len jeden interiér s hlavným bossom. Design má množstvo nápadov, ale nič poriadne nefunguje. Tým, že môžete upgradovať itemy lacno, dochádza k devalvácií hodnoty predmetov, čo nájdete. Je jedno, či to je Exquisite, Superior..., keď to aj tak jednoducho upgradnete alebo vyrobíte. Množstvo herných prvkov RPG žánru je tým pádom viacmenej zabitých.

Chcel som mať Tyranny rád, nápad sa mi spočiatku páčil, aj grafika, ale stále počas hrania som čakal, že niečo príde. Väčšia mapa, epický dejové udalosti, čokoľvek, ale nič také sa nedialo a aj, keď sa ma hra snažila presvedčiť, že také niečo epické malo prísť, tak sa to zjavilo a zmizlo behom minúty. Všetko ostalo plávať len tak na povrchu, bez väčšieho efektu a boomu tak, ako celá hra na herný svet.
+15 +20 −5
  • PC --
Tyranny je přesně tou hrou na hrdiny, která za svůj vznik vděčí crowdfundingovým platformám typu Kickstarter; tedy až na drobnost, že žádnou takovou kampaní neprošla. Avizuji, že nejsem fanouškem party-based her na Infinity enginu. Jsem určitě schopný ocenit jejich individuální kvality, ale střežím se je stavět na piedestal a nostalgicky na ně vzpomínat jako na doby již zašlé slávy. Tyranny je podle mne ve svém přístupu erpégéčkem výrazně zpátečnickým, což ponejprv vede k nemalým rozpakům nad patrnými atavismy.

Naděje jsem měl veliké, zpočátku navíc podpořené výživným úvodem, v němž při vytváření postavy hráč velmi působivě buduje personální historii na základě rozhodnutí učiněných během válečného tažení, v nichž přední místo zaujímají sváry dvou obtížně spolupracujících armád. Svět se zdá zajímavý a vykazuje značný potenciál. To vše se však při rozehrání postupně vytrácí.

Kyros se nezdá být všemocný vládce, ale spíše jakási záhadná síla. Místo toho, aby působil jako nelítostný panovník, si svou autoritu vynucuje skrze přírodní katastrofy a nepřímé narušování rovnováhy, mnohdy se mi zdál být spíše jakýmsi rozmařilým bůžkem, o jehož samotné existenci lze pochybovat. To není nutně špatně, ale zapříčiňuje to lhostejnost: ke Kyrosovi je těžké si vybudovat obdiv nebo nenávist, alespoň v mém případě. Hra s tím sice počítá a vede to i k pozoruhodnému a nejednoznačnému závěru, ale ne vždy se s něčím tak odvážným umí vypořádat.

To mě přivádí k další stránce, od níž jsem měl značná očekávání. Tyranny podle mě zcela postrádá nějaký etický rozměr; těšil jsem se na dilemata, u nichž nebude snadného rozřešení; volby, které mě budou stát určité sebezapření a které si vyžádají nutnost delších úvah; přál jsem si dostat se do podoby totalitního světa, v němž člověk nemůže nikomu věřit, plného zlomených lidí a zničených životu, kde jedinec v zájmu holého přežítí ztrácí i tu poslední důstojnost. Místo toho mě hra obdařila až nepochopitelně silným pocitem naprosté ataraxie, kdy jsem se uchyloval k zrůdným činům tak lehkovážně a nezodpovědně, že u toho zůstávál můj rozum stát. Pokud by chtěli autoři ukázat, jak by popravčí v takovém stavu věcí naprosto přišel o morální kompas, nelze si představit lepší hru.

Terratus mi velmi záhy připadala jako svět pustý, nezajímavý a jeho budoucnost mě nijak nermoutila. Pochvalu si jistě zaslouží, že hra v důležitých momentech umožňuje hlubokou profilaci hlavní postavy podle vlastních preferencí; můj zlomyslný Fatebinder problémy, namísto jejich urovnávání, k vlastnímu pobavení rozdmýchával a těšil se z nepřátelství a rozepří, do něhož tím životy ostatních uvrhl. Roleplay, zejména vzhledem k možnostem v rozhovorech, jež byly mé postavě nabídnuty, funguje a uspokojivě se větví. Naneštěstí to zpočátku rámuje neochucený celek, plný nezajímavých lidí, zaměnitelných rozhovorů a banálních konfliktů.

Svět na mě zprvu nepůsobil přesvědčivě a často ve mně probouzel nedůvěru. Moje první společnice, na niž narazím během prvních několika minut, má na hlavě číro, pociťuje odpor ke konvencím rodičů a dětství na farmě, načež aby stvrdila, jak drsná a emancipovaná nyní je, afektovaně se vyžívá v hrubém chování a vyprávění, jak je úžasné stahovat lidi z kůže. Uhozené a k smíchu. (Už ji chybí jenom martensky, křivák a roztrhlé punčocháče.) Ostatní postavy na tom nejsou o nic lépe. Skrumáž postav utvářející kruh představuje tábor, pláň ozvláštněná několika stromy a rozesetými kameny zas představuje v několika svých variacích většinu venkovních lokací; všechno jsou to pouhé kulisy.

Můj předpoklad, že v Tyranny půjde o intriky a mocenské machinace, se rovněž ukázal jako lichý. Takové pojetí vyžaduje nějaký horizont, z něhož rozumím danému světu; v tom okamžiku může přijít anomálie, zkušenost nezdaru či zrady, která mě donutí pohled přehodnotit, být překvapen; k ničemu takovému ovšem v Tyranny nemůže ani vzdáleně dojít, protože tam se nenajde situace, v níž by svět byl srozumitelný. Neustále, po celou dobu hry, se seznamuji se zákonitostmi světa, o němž nic nevím. Začínám sice jako protřelý charakter, jenž už se stihl v minulosti vojensky vyznamenat, ale ve skutečnosti jsem pouze zmateným cizincem. Pozadí intrik ruší sám setting, který pracuje s různými mystérii, u nichž se nikdo neobtěžuje s vysvětlením. Atmosféra nedůvěry a plánování několik kroků napřed je tak zmařena různými zásahy ze zásvětí a postavami, jejichž schopnosti zdaleka přesahují lidské. Zkušený hráč proto od začátku správně tuší, že se jedná o protivníky, jimž bude čelit na samém konci, a to ve výrazně obtížnějších soubojích. Zbytek nepřátel utváří schematický kanónenfutr, který by se osobě vašeho postavení vůbec neměl plést do cesty; málokoho asi překvapí, že se tomu tak ale děje.

Zápletka točící se okolo vzájemné nevraživosti dvou armád také nenabídla nic z toho, co jsem si od ní, vzhledem k inspiraci ve skutečném historickém podhoubí, původně sliboval. Transmutuje v podařený, ale nikoliv strhující hrdinský příběh, v jehož závěru se z mysticky obdařeného hrdiny stane svrchovaný Archon.

Od druhého aktu, přestože v něm hra místy opravdu nepříjemně bifurkuje určitým směrem bez toho, aby byla možnost to ovlivnit, jsem se už upřímně bavil. (Blade Grave je úžasná lokace, i tak jsem si v ní ale připadal jako faraon z Exodu, který byl po předchozích prohřešcích zbaven svobodné vůle. V rozhovorech jsem po vyplýtvání všech dialogových možností musel ostatním vyhrožovat smrtí, ačkoli jsem to neměl v úmyslu. Vývoj příběhu se v ten moment stává striktní, aby se předchozí rozhodnutí mohla zacelit v jeden z možných konců. Nešťastné je, že iniciátory násilného řešení tu nejsou druzí, ale ústřední Fatebinder, nad nímž má mít hráč kontrolu.) Lethian's Crossing má svůj půvab a vypořádat se s Bronze Brotherhood už v sobě neslo stopy nefalšovaného potěšení. Z družiníků mi učarovala krutá Sirin: vzezřením křehká dívka, která v mnohých vzbudí velkou nenávist, ve mně svou monstrozitou a vůlí ubližovat ostatním našla přízeň. Opomenout nesmím ani animální a nespoutanou Kills-in-Shadow, vůči níž není snadné se jasně vyhranit.

Je třeba se přenést přes určitá očekávání a začít hru chápat jako dobrodružství. Pak se stává zábavnou a naplňující. Přesto se vystříhám toho, abych ji ostatním doporučoval jako obohacující zážitek.
+11