Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Fallout Tactics: Brotherhood of Steel

  • PC 75
Můj vztah k Fallout: Tactics bych asi vyjádřil tímto memem.

Pokud bych měl jmenovat hru, kterou mám rozehranou nejdéle ze všech, tak F:T s přehledem vyhrává. Začal jsem ho hrát na Vánoce 2004. Já ho prostě nikdy nebyl schopen dohrát, vždycky mě to cca za půlkou přestalo bavit. Takže jsem využil Herní výzvy 2020 a konečně to hecnul.

Oproti původním Falloutům se změnila důležitost některých skillů, takže takový gambling je imho už úplně k ničemu, krádeže taky a kupříkladu vědou si nejsem vůbec jistý. Na druhou stranu zálesák je takřka nezbytný, pokud se tedy nechcete zbláznit z tun a tun náhodných setkání. Za jednu cestu několika čtverečky jsem jich měl třeba 57. Fakt 57, počítal jsem to.

Máte k dispozici 6 postav, takže stačí, když každá bude umět něco jiného (doktor/opravavy/zálesák/páčení zámků/řidič). Řízení vozidel je novinka, ale přiznám se, že jsem moc nepozoroval rozdíl, když řídil vozidlo někdo s 10% nebo 100% v této dovednosti. Taky by mě zajímalo, zda by to šlo dohrát sólo s postavou na blízko.

SPECIAL zůstal beze změn, autoři zachovali charismatu aspoň nějakou důležitost, takže vám umožňuje rychlejší povyšování, a tím i přístup k lepší výbavě. Když jsem to hrál úplně poprvé, dal jsem si CH 2 (jako jsem byl z klasického Falloutu zvyklý) a pak jsem se divil, že jsem v půlce hry pořád junior rytíř nebo tak něco.

Hra si uchovává feeling a atmosféru původních Falloutů, což je fajn. Co už není fajn je smrsknutí hry na sérii jednotlivých misí bez možnosti dělat cokoliv jiného, plnit nepovinné questy, prozkoumávat pustinu apod. Uaaa, jak by mě jenom bavilo stavět si základnu, vylepšovat ji, bránit ji, mít zní nějaké bonusy, aspoň v nějakém omezeném režimu, nemusel by to být rovnou Xcom. To mi přišlo škoda, ale aspoň že ty mise jsou docela povedené – tuhle vyhazujete do vzduchu továrnu, támhle zachraňujete stařešiny, onehdy sbíráte části ukradené výbavy.

Jen je škoda, že i když má hra v názvu taktiku, moc té taktiky tam není – většinou stačí prostě nepřítele ustřílet z dálky. Ocenil bych třeba takovou blbost, jako je možnost vlézt do místnosti oknem, což se občas jevilo jako naprosto ideální postup. Je ale pravda, že do plížení jsem žádné body nikomu nedal, tak třeba by to taktizování v noci s tímhle skillem šlo líp.

Mým největším nepřítelem v této hře nebyli nepřátelé, ale schody, resp. druhá a vyšší patra budov. Ta perspektiva byla občas docela zmatená, takže jsem občas svoje svěřence posílal naprosto jinam, než jsem chtěl.

Taky se mi postavy celkově ovládaly trochu zvláštně, většinou jsem se tak o jeden nebo dva akční body sekl, takže mé postavě nezbylo dost akčních bodů k palbě atd. Rozdělení na hexy z předchozích dílů mi prostě přišlo mnohem přehlednější.

Pathfinding taky nebyl nic moc, přišel mi o dost horší než v původních Falloutech, takže popoběhnout pro postavu o jednu obrazovku dál a obejít přitom plot byl často neřešitelný problém.

V první části hry mi přišlo, že mód na tahy vlastně ani nebyl potřeba (jen v určitých situacích), ovšem cca od půlky jsem ho už využíval pravidelně (hlavně s příchodem robotů), protože tam už docela přituhlo. Systém tahů podle týmů jsem vůbec nepochopil, takže jsem ho nevyužil ani jednou.

Ke konci už jsem měl tolik XP, že jsem fakt nevěděl, do čeho mám ty skillpointy rvát, ale na to jsem u Falloutů vlastně zvyklý. I přesto to ale nebyla žádná procházka růžovým sadem a třeba munice do energetických zbraní jsem měl většinou… no, ne přímo nedostatek, ale tak cca 60 nábojů na vojáka na misi, takže to byl takový příjemný tlak, jakože musím trochu municí šetřit (nebo hledat u nepřátel nějakou další).

Kolem a kolem to byla fakt dobrá hra, ubrala se trochu jiným směrem, ale nevzala to zkratkou do pekla, jako Fallout 3 a dál :) Možná to někdy zase na 15 let rozehraju, kdo ví.

Herní výzva 2020 - Ještě jeden tah (SC)
+32

Postal 2

  • PC 40
Nemám nic proti násilným hrám nebo hrám, ve kterých člověk může hrát za hroznýho hajzla. Pravda, když hraju třeba RPG a mám na výběr, většinou volím hru za klaďase. Samozřejmě občas hraju i za záporáka, ale když mám v nějaké propracovanější hře na výběr, většinou mi dělá trochu problém páchat zlo. Ne že bych kvůli tomu v noci nespal, ale nedokážu si tu hru tolik vychutnat.

V ne-RPG hrách s tím ale problémy nemívám, takže tam mi kosit protivníky brutálními způsoby (Mortal Kombat, Manhunt) nebo zabíjet nevinné lidi (Carmageddon, GTA) nedělá žádný problém a dokážu si to užít. Koneckonců i toho Fallouta 2 jsem s temným zadostiučiněním dohrál za Ďáblova spratka a vraha dětí.

V této hře jsem si to ale užít nedokázal. Mám takový pocit (a měl jsem ho i kdysi, když jsem v Levelu nebo kde četl rozhovor s tvůrci), že se autoři snaží být děsně provokativní a edgy, ale moc jim to nejde. Jestli na mě ta hra nějak působila, tak ne provokativně, ale směšně. Z části za to může technické zpracování, z části náplň hry.

Při instalaci hry na mě vybafl nápis, že hra je tak násilná, jak si ji udělám sám. Tak jsem si řekl, že budu zabíjet jenom když to bude nutné a pokud to půjde, budu se kolem nepřátel plížit, obcházet je, a tak. To by bylo super, kdyby něco takového ve hře šlo.

V praxi to vypadá tak, že musíte jít do třeba banky/do knihovny/do kostela/do obchodního centra/kamkoliv jinam (!), přičemž dotyčné místo někdo v cutscéně přepadne a vy nemáte jak se konfliktu vyhnout. Takže vám nezbývá než se prostě prostřílet pryč, nebo prostě zdrhat a nechat do sebe pálit. Bohužel akční stránka hry je za mě dost nepovedená a rychle mě omrzela - pocit ze střelby je takový nijaký a fakt, že žádná zbraň nemá zásobník, tomu moc nepomáhá. Navíc i z M16 (či co to je) musíte do nepřátel vysypat tak 10 headshotů, abyste je zabili, což působí prostě divně. To i ve Vampire: The Masquerade Bloodlines jsem měl lepší pocit ze střelby, a to je vážně co říct. Takže jsem pak hrál za hodného z větší části ne proto, že by mi činilo problém být na NPC zlý, ale proto, že jsem se chtěl vyhnout dalším otravným přestřelkám a mít to co nejrychleji za sebou. Většinou hry jsem tak doslova proskákal.

Asi po hodině mi došlo, že mě tahle hra fakt bavit nebude, takže jsem ji rozehrál znovu na nejjednodušší obtížnost, abych to měl za sebou co nejdřív. Většina lidí tím pádem měla chladné zbraně - takže se jim utíkalo docela snadno, byť potom např. střet bankovních lupičů s policí vypadal docela zábavně, když do sebe obě strany mlátily lopatou.

AI je i na poměry akční hry docela dementní, takže např. v té bance jsem si počkal, až do mě před zraky policie začnou střílet (mlátit lopatou), načež jsem se tedy začal bránit, ale ouha, policii se to nelíbilo, takže po mně začala střílet (mlátit mě lopatou) taky. Nebo jsem se snažil celý incident v klidu přečkat v horním patře, jakože si pak posbírám zbraně po mrtvých, jenže lupiči po mně pak naprosto přesně šli, i když mě vůbec nemohli vidět.
Na druhou stranu díky AI ale vznikaly fakt zábavné (směšné) situace, protože během hry po vás chtě nechtě půjdou určité skupiny lidí a nedá se tomu zabránit. Takže jsem šel po ulici, odpůrce PC her mě uviděl a začal do mě střílet (mlátit lopatou). Jenže mě minul a místo toho trefil civilistu. Civilista začal útočit na odpůrce. Uviděl to policista, který začal útočit na civilistu. Civilista útočil střídavě na policistu a na odpůrce. Civilista měl po chvíli málo HP, takže začal utíkat, takže ho odpůrce a policista začali pronásledovat. Tohle se mi tam stávalo opravdu často a většinou to bylo vážně vtipný, zvlášť když se takhle nakumulovalo víc lidí.

Vtipné taky byly některé rozhovory, které spolu vedly NPC. Předdefinované věty, které si mohly říct, zahrnovaly i otázky a celkově těch vět moc nebylo, takže potom vznikaly dadaistické dialogy typu Questions Only z Whose Line. Tohle měl líp pořešený už první Gothic. Taky mě štvala úroveň s "redneky" a to jejich "eyyyhaaaah!", které opakovali každé 2 vteřiny...

Jak už jsem zmínil, autorům se prostě vůbec nepovedlo naznačit aspoň trochu fungující simulaci reálného života. Je fajn, že mám možnost podpalovat lidi, ale k čemu mi to je, když k nim nemám žádný vztah, žádný důvod jim škodit, a co je nejhorší, není to ani trochu zábava? Prostě jsem kvůli technické stránce vůbec neměl pocit, že by se jednalo o "živé" lidi, neměl jsem z toho násilí žádný požitek, žádné emoce to ve mně nevyvolalo. Měl jsem z toho trochu pocit jako bych hrál nějakou arkádovou akční hru typu Matiční ulice. Jo, na pár minut to zabaví, ale pak už je to jen nuda.

Asi bych se nebál Postal 2 přirovnat k filmu od Zdeňka Trošky. Je tam narvaný snad každý stereotyp, aby to bylo jakože hrozně satirický a vtipný, ale je to humor primitivní a tupý (čest tomu, že si autoři umí udělat takovou "legraci" i sami ze sebe). Samozřejmě je to tak přepálené schválně, ale mám za to, že se tvůrci prostě na nic lepšího nezmohli. Asi nad tím nikdo moc nepřemýšlel a prostě tam dali hromadu věcí, však oni si tam lidi to svoje už najdou (přesně jako Zdeněk Troška).

Zkrátka mi tahle hra přijde nedodělaná, nudná, o ničem a její humor trapný. Kdyby se toho námětu chytilo jiné studio, měli by třeba větší tým, víc peněz a času, mohlo to dopadnout mnohem lépe a já bych opět mohl prožívat svoje staré známé "nepříjemné" pocity z toho, že jsem zlý. Kdyby například přidali stealth složku, body za kreativní zabití (viz Manhunt), nebo nějaké jiné in-game mechaniky jako odemykání kreativnějších možností jak nepozorovaně zabíjet atd. To už simulátor padání ze schodů mě bavil víc než tohle.

Té spoustě kladných hodnocení se docela divím ne proto, že je to násilná hra, kde můžete páchat zlo na nevinných lidech, ale proto, že je IMHO v tom, co nabízí, vážně nepovedená.

Herní výzva 2020 - Základní kameny (HC)

Pro: Různé drobnosti - rozbíjení bankomatů pro prachy, kostičky pro psy z nich udělají vaše spojence, možnost kupovat si zbraně a vybavení, v arkádě se prý dá hrát nějaká hra (ale nenašel jsem ji)...

Proti: Viz komentář

+11 +13 −2

Mad Max

  • PC 85
Tahle hra mě podle všeho neměla vůbec bavit. Ale bavila mě. Svět je plný překvapení!

Nejnovější film ze světa Šíleného Maxe se mi hodně líbil, takže jsem si říkal, že ta hra vypadá dost podobně, takže by mě mohla bavit taky. A měl jsem pravdu. To prostředí, rozpadlé ponorky, lodě, pevnosti a pevnůstky, zbytky lidstva živořící ze zbytků civilizace… Tohle je jedna z mála her, kdy mě fakt bavilo koukat se na lokace a prozkoumávat je, jak to vypadá vevnitř, jak je to tam "zařízené".

Je to jedna z těch „Ubisoft-like“ her, kde si běháte po mapě, děláte jedny a ty samé věci pořád dokola (vylézt na rozhlednu, dobít nepřátelskou základnu, přepadnout konvoj…) a vylepšujete si postavu, auto a zlepšujete svoje postavení. Ve hře je i několik nepovinných misí, ale většinou je to pořád to samé dokola, takže pokud vás to nechytne během cca prvních dvou hodin, nemá cenu to hrát. A mě to za těch 35 hodin překvapivě neomrzelo.

Možná to bylo i díky tomu zajímavě ujetému světu, od sympatického Chumbucketa, který vyznává svou vlastní víru v „Angel Combustion“ (oproti Scrotusovi a jeho kultu V8 :)) přes tajemného Griffu (který může být vlastně jen výplodem Maxovy mysli) po psychopatického Stunk Guma nebo lorda Scrotuse… třeba takový War Crier měl hrozně zábavné hlášky, pokud jste zabili všechny ostatní a on zbyl jako poslední :) Nebo jsem se divil, proč Chumbucket říká psovi Dinki Di. Pak jsem si všiml, že se tak jmenujou psí konzervy se psem na obalu… Bavilo mě číst si i o postavách, autech, nepřátelích a lokacích (!). S tím si autoři opravdu vyhráli. Taky nespočet "relikvií" z minulých dob a Maxovy komentáře k nim byly fajn.

Zkrátka se tu snažím říct, že ačkoliv je to akční hra, ten svět je docela propracovaný a zábavný.

Soubojové systémy mi hrozně sedly, jsou jednoduché, ne příliš těžké (i když ke konci trochu přituhne, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout s pomocí několika upgradů) a intuitivní. A to jak souboje na blízko, tak souboje s auty a konvoji – autorům se povedlo udělat zábavné adrenalinové automobilové honičky a bitky s pomocí brokovnice, bodců na kolech, harpuny, plamenometu apod. Fakt jsem měl při hraní podobné pocity jako když jsem sledoval film, za to palec nahoru. Navíc když umřete, tak se vlastně nic neděje, žádný postih za respawn tu není.

Co se mi nelíbilo bylo to, že vás autoři de facto pořád vodí za ručičku a když chtějí, abyste šli jednou cestou, tak to jinudy prostě nejde a musíte se jim podvolit (např. musíte vylézt po žebříku a nemůžete vyskákat po bedničkách, což by dávalo větší smysl apod.) Taky nůž máte z nějakého důvodu jen na jedno použití, u sniperky mě občas rozčilovaly neviditelné stěny (ačkoliv nepříteli vykukovala hlava zpoza plotu, prostě jsem ho nemohl zasáhnout) a ta repetitivnost může být pro spoustu lidí taky velké minus. Taky systém levelování je docela fajn, ale některé schopnosti mi přišly úplně na nic, např. sbírání munice nebo šetření benzínu, když si ho můžete doplnit v základnách. Na to, že je to v tom světě spolu s vodou ta nejcennější komodita, jsem s ním nikdy neměl problém. To je ale na druhou stranu možná i dobře.

Herní výzva 2020 - Neseď doma (SC)
+25

The Talos Principle

  • PC 90
Víra. Rozum. Humanita. Stroje. Technologie. Koťátko.

Když jsem The Talos Principle viděl poprvé, moc mě nezaujal a nechápal jsem, o čem to vlastně je a proč by mě to mělo zajímat. Když jsem mu ale dal přes sdílenou Steam knihovnu šanci, naprosto jsem mu propadl.Dobře, možná trochu přeháním, není to hrací automat. Každopádně se mi ale hrozně moc strefil do vkusu tou poklidnou atmosférou, kdy víte, že je ve vašem světě něco špatně (a tak nějak tušíte co), ale nevíte proč to tak je a co to všechno znamená a kdo je ten tajemný hlas, který k vám promlouvá. Navíc ta hudba! Ta naprosto skvělá hudba!

Úrovní je opravdu dost a obtížné jsou tak akorát, zasekl jsem se jenom párkrát a vždycky, když jsem konečně přišel na řešení, připadal jsem si hrozně chytře.

Pokud chcete, můžete si číst v terminálech úryvky (většinou) filozofických děl, popřípadě se přít s umělou inteligencí o nejrůznějších filozofických záležitostech (Jsi stroj nebo osoba? Jak to poznáš? Jak se od sebe liší? Je důležité být osoba? Proč ano, proč ne?). Trochu mě rozčilovalo, že jsou ty odpovědi stavěny tak, že vás hra dostane tam, kde vás chce mít, ale jinak to samozřejmě udělat nešlo, když máte na výběr z omezeného počtu odpovědí. Je ale fajn, že k postupu hrou to nutné není, takže koho by ty rozmluvy nebavily, nemusí je vůbec řešit. Mimoto si tam občas můžete přečíst úryvky z internetu (a poslechnout si audiology), které vám postupně osvětlí, co se vlastně stalo. Některé úryvky mě docela zasáhly, např. tento, tento a na něj navazující tento. Jsem holt cíťa, co se na to dá říct.

Ale opět, pro postup hrou to není nutné vůbec číst.

Hvězdičky jsem nesbíral (jen ty hodně jednoduché), většinou na mě byly moc těžké a neměl jsem moc motivaci se s nimi párat (zvlášť když jsem se dozvěděl, že z hlediska příběhu se mi konec, ke kterému vedou, moc nelíbí).

Já sám mám na tuhle hru hrozně hezké vzpomínky (resp. na dobu, kdy jsem to hrál poprvé), takže se musím krotit, abych to nehrál moc často a abych postupně zapomněl na řešení všech úrovní. K tomu přispěl i datadisk, který se taky povedl (byť tam už mě to filozofování bralo podstatně méně) a kde teda obtížnost hádanek znatelně přituhla. O to větší jsem měl ale radost, když jsem tu hru dohrál (opět bez hvězdiček).

Herní výzva 2020 - Heuréka (HC)
+21

StarCraft

  • PC 90
Tohle byl hodně velký rest. Starcraft jsem hrál už jako malej, měl jsem „neoficiální“ verzi, ve které nebyly žádné filmečky, hudba, ani dabing (pouze zvuky postav). Jaké bylo tedy moje překvapení, když jsem po několika letech zjistil, že hra těmito věcmi disponuje.

Vždycky jsem to hrál tak jakože „na pohodu“, tzn. začal jsem skirmish, nastavil třeba 5 nepřátel a na začátku hry následovalo okamžité „black sheep wall“, „show me the money“ a pokud jsem těch nepřátel nastavil fakt hodně, tak i „operation cwal“. Bavilo mě se prostě jenom dívat, jak se např. vlna za vlnou zergů snaží prolomit moji patřičně vybudovanou terranskou obranu složenou z bunkrů a siege tanků, nebo naopak jak nekonečnými zergskými hordami ničím Protossy atd.

Strategie nejsou moc můj šálek čaje, pokaždé, když nějakou bitvu prohraju, nebo přijdu o příliš jednotek, následuje lehký rage-quit. Vždycky se snažím mít ve hrách co nejméně ztrát, být co nejefektivnější, udělat maximálně nabušenou postavu – což mi docela jde v RPG, ve strategiích mi to nejde vůbec (a samozřejmě to ani nemá jít). A to mě štvalo, proto jsem si užíval tu moji nacheatovanou převahu, kdy na případné prohrané bitvě tolik nezáleželo, protože jsem si vcukuletu mohl udělat novou armádu.

Takže jsem si řekl, že po těch letech hanebného cheatování tu hru pokořím poctivě. A rozhodně toho nelituju! Bylo to pro mě fakt nové dobrodružství (byť třeba druhý díl jsem dohrál na normální obtížnost úplně v pohodě, některé mise jsem dával i na hard…)

Hlavně jsem ale musel opustit svůj zakořeněný herní přístup k této hře, např. jsem se v mládí nikdy nenaučil stavět více kasáren zároveň (protože k čemu to, žejo). Taky jsem musel opustit svůj postoj typu „Vylepšování brnění a zbraní je k ničemu“ a aspoň trochu se naučit využívat speciální jednotky a jejich schopnosti. Taky jsem konečně zjistil, že Reaveři a jejich „skarabové“ (protosská dělostřelecká housenka) nedávají poškození mým vlastním jednotkám, heh. Myslel jsem, že je to podobné jako se Siege tanky.

No, takhle to vypadá, když hrajete nějakou hru od svých cca 11 let a máte v ní zakořeněné špatné návyky. Vzpomínám si, jak jsem zhruba v této době hrál jednu hru proti svému staršímu bratránkovi po síti a odmítal jsem opustit svou počáteční lokaci, kterou jsem obestavěl obrannými věžemi atd. Jak to asi mohlo dopadnout, že.

Obecně jsem pak měl problém, když jsem měl hodně jednotek nebo když byla velká mapa, udržet si přehled nad bojištěm, co vyrábím, co musím vyzkoumat, co postavit, jaké budovy postavit 2x apod. Ještě že šlo hru zpomalit, to jsem využíval docela často, abych měl čas rozmyslet si co a jak.

První dvě kampaně (Terrané a Zergové) byly překvapivě v pohodě, nemusel jsem ani nějak extrémně často loadovat. Problémy jsem měl až v poslední kampani za Protossy, zejména od 7. mise včetně (mise, kdy musíte porazit Conclave na Aiuru a zničit aspoň dvě její základny). Dosud počítač útočil docela na pohodu, ale od této mise už byl vážně nebezpečný a vždycky zaútočil tam, kde jsem měl nejmenší obranu, sviňák.

V misích za Protossy jsem také poprvé narazil na problém s inteligencí mých jednotek, nevím proč, ale Protossové měli většinou dost debilní zvyk stát a čumět, když zrovna 2 metry od nich útočil nepřítel a ničil mi obrannou věž. Fakt, u Terranů ani Zergů jsem nic takového nepozoroval. A ještě dodám, že Protossové jsou hrozně ukecaná rasa, ty jejich nepřeskočitelné in-game promluvy o povinnosti, hrozbě a nutnosti jí čelit mě už ke konci začínaly trochu nudit. Naštěstí jich nebylo zas tolik.

Jsem rád, že jsem tedy konečně čestně zvládl tuhle herní legendu, a tím jsem si trochu spravil své strategické sebevědomí. Do datadisku se ale pouštět nebudu, abych o něj zase rychle nepřišel…

Herní výzva 2020 - Výzva naruby (SC)
+22

The Thing

  • PC 75
Film The Thing jsem viděl v době, kdy jsem se správně na horory moc koukat neměl. Zvlášť na takovéto gore-festy. Ten film ve mně zanechal stopu, a to tak hlubokou, že se vlastně do dneška nejsem schopný na první díl podívat. I když mám za to, že už by mě ty praktické efekty tolik neděsily, ale těžko říct. Nějak nemám moc chuť to zkoušet :)

Na druhou stranu mě ale myšlenka "Věci" vždycky fascinovala a občas jsem nad ní rád přemýšlel. Uchovává si člověk po asimilaci svoji identitu? Pokud ano, jak dlouho? Bylo by možné Věc v sobě ovládnout, jako se o to pokusil hlavní záporák v této hře? A mohla by se Věc šířit například kapénkami? Tuhle teorii trochu i potvrzuje hra, když mluvíte s vojákem, který cítí, že byl nakažený, a radši se sám zabije. Já ji ale moc rád nemám, protože by to v praxi znamenalo, že psovi z filmu by stačilo prostě jenom kýchnout a čekat.

Na tyto otázky hra moc odpovědi nenabízí a asi je to dobře – zejména po zkušenostech s filmy jako Prometheus a Alien: Covenant :) Člověk si nad tím tedy může nerušeně dumat i nadále, pokud chce. Hru jsem hrál relativně nedávno po jejím vydání a rád jsem si ji zase připomněl.

"Věci" se nedá upřít atmosféra, zejména v cca první polovině hry. Tma, arktický chlad (a nutnost se před ním chránit), otázky typu "co se to tady sakra stalo?", tísnivý pocit, uzavřené prostory... Je fakt škoda, že cca po vašem zajetí už to tak tísnivé není, ovšem "survival feeling" ze hry naštěstí nezmizí. Jojo, není nic lepšího, než se prohánět základnou beze zbraní a přitom koukat na Věc, která na vás za sklem netrpělivě čeká :)

Jen je škoda systému střelby, který mi přišel takový zvláštní. Proč nemůžu se zbraní normálně mířit? Resp. můžu, ale musím přitom přepnout do zvlášního modu, ve kterém musím stát na místě (to fakt v akčních pasážích chcete). Naštěstí má Blake docela dobrou mušku (možná nakonec i lepší než já), takže to zas tak moc nevadí. Naopak nutnost větší Věci nejdříve postřelit, a až poté dorazit plamenometem (nebo letlampou) mi pořád přijde super.

Systém strachu a důvěry/nedůvěry ve vaši osobu byl taky fajn, ale zpracován je trochu nešťastně. Adrenalinové injekce jsem ve hře na spolubojovníka použil asi 2x a systém "hádej, kdo je nakažený" je nehorázně naskriptovaný, takže to v praxi vypadá tak, že použiju na kamaráda test, aby se mi za 20 vteřin po proběhnutí určitým místem změnil. Navíc ke konci už ale bojujete spíš s vojáky a stropními věžičkami než s Věcmi a finální boss fight mě teda dost zklamal. Fakt škoda.

Docela by se mi tenhle koncept líbil v nějaké méně akčně pojaté hře, kde byste byli odkázáni na něčí pomoc a museli byste spolupracovat, ale zároveň byste si nemohli být jistí, že vám nevrazí kudlu (chapadlo) do zad. Takové adventurní Alien: Isolation mixmuté s Among us, řekněme.

Herní výzva 2020 - Zimní radovánky (HC)
+24

Max Payne 3

  • PC 50
Když bylo na konci druhého Maxe Payna napsáno, že jeho cesta nocí bude pokračovat... takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval :(

Třetí díl jsem hrál docela dlouho po jeho vydání. Slyšel jsem na něj dost rozporuplné názory, tak jsem si říkal, že třeba budu patřit k těm, komu by se líbil. Jenže mě při prvním rozehrání stačil docela rychle otrávit, takže jsem ho smazal a už se k němu nevracel. Teď jsem se rozhodl mu v rámci Herní výzvy 2020 dát druhou šanci, že mu třeba přijdu na chuť. Inu, nestalo se tak :(

Začnu tím pozitivním - hra si pořád drží docela hustou atmošku. Hudba k tomu docela sedla. Střelba ze dvou zbraní najednou je fajn. A taky nechali "painkillers" jako lékárničku, žádný autoheal tam není, za to palec nahoru.
A tím víceméně končím.

Nevím jak to mám přesně pospat, ale dobrý pocit ze střelby a akce šel docela do kytek, rychlou a plynulou akci vystřídal systém krytí. Bullet-time mi nesedl (hlavně to, že během skoku se tempo zpomalení času mění) a HLAVNĚ se hra smrskla na gameplay typu koridor + cutscéna v závorce, to celé vynásobeno 80x. Hra je opravdu rozdělena na místnosti a koridory, přičemž do další místnosti můžete vejít až potom, co vystřílíte všechny nepřátele. A nevím kdo měl ten geniální nápad, že občas nepřítel padne na zem, ale ještě bude naživu. Takže vy je pak pod tou hordou mrtvých přehlédnete (o tom později), snažíte se jít dál, ovšem ouha, nechali jste někoho naživu = smrt. V tom levelu na stadionu se mi tohle stávalo s železnou pravidelností, takže jsem pak chodil a hledal kdo že to je ještě živej, abych ho mohl dorazit. Co jsem četl diskuze na internetu, tak se lidem stávalo i to, že polomrtvý nepřítel spadl někam za zeď, takže nebylo možno ho dorazit. To se mi díkybohům nestalo.

Co se počtu nepřátel týče, tak tady Rockstaru fakt ujela ruka, protože kdyby bylo nepřátel o polovinu míň, tak by jich pořád bylo přespříliš. Takhle mi to připadalo, že si ze mě buď tvůrci dělají srandu (něco ve stylu Spec Ops: The Line) a jen jsem čekal, kdy se objeví hláška NEJKRVAVĚJŠÍ HRA VŠECH DOB!
A přísahám, že ve scéně kdy pronásledujete padouchy na motorovém člunu vyloženě zkopírovali tuhle scénu s padáním padouchů do vody...
To už ani nemluvím o tom, že Max v pohodě zvládne rozstřelovat na něj vystřelené rakety, přičemž visí na vrtulníku (!) hlavou dolů (!!). Já vím, že ty hry nemají být reálné, ale tohle machování je fakt trochu moc. Občas jsem si při hraní naprosto neironicky připadal jako v Duty Calls.

Co se příběhu týče, tak tam to teda taky není žádná sláva. Děj je variací na film Muž v ohni, navíc docela nezajímavou a nudnou, přestal mě bavit tak po půl hodině. A proboha, opravdu musíme každou kapitolu koukat na to, jak je Max v háji a jak pije a bere prášky? Pominu to, že to neguje oba konce dvojky (I had a dream of my wife. She was dead. But it was allright), ale to nemohli vymyslet něco zajímavějšího? Schválně jsem si dělal poznámky, kdy vidíme scénu, jak je Max v háji, chlastá a bere přehršel prášku: - úvod 1. kapitoly, kapitola 2, začátek 4. kapitoly, konec 5. kapitoly a konec 6 kapitoly.

Pryč je ten sympaticky pochmurný hrdina s pochmurnými hláškami, tady je to jenom vychlastaný idiot, který pořád mele o tom, jak jsou ti bohatí zkažení, jak ho všichni ostatní mají za pitomýho gringa a jak je úplně k ničemu. Fakt, asi 90% jeho monologů je plytkých a naprosto o ničem a Max má ve trojce tendenci komentovat v podstatě všechno, takže se stalo něco, co se mi v jedničce ani dvojce nikdy nestalo - přál jsem si, aby už sakra zavřel hubu.
Co se ostatních postav týče, tak ty mi taky zrovna k srdci nepřirostly, v podstatě mi bylo jedno, co se tam stane.

Taky mě štval ten občasný filtr, roztřesená kamera a psaný text postav na obrazovce, což mělo asi nahrazovat komiksový feeling z prvních dvou dílů.

Shrnuto a podtrženo, do hraní jsem se po cca dvou hodinách vyloženě nutil, ačkoliv je hra krátká a zabrala mi cca 10 hodin (některé pasáže mi fakt nešly, no :( ), subjektivně to bylo tak 3x tolik a já si přál, aby už byl proboha konec.

To nejlepší na téhle hře je to, že jsem díky ní zase dostal chuť na jedničku a dvojku.

Herní výzva 2020 - Moje jméno je... (HC)
+12 +15 −3

Armed and Dangerous

  • PC 70
Vždycky jsem si říkal, že Armed and Dangerous je takový slon v porcelánu.

Kdo jste někdy viděl slona v porcelánu, tak víte, že je s to docela sranda, všechno ničí, rozšlape, klidně projde stěnou, prostě srandy kopec. Jenže Armed and Dangerous je slon v porcelánu, jehož majitel včas zjistil, že k němu vedete slona, takže všechno cenné stihl včas evakuovat a vy jenom smutně koukáte, jak slon v podstatě nemá co ničit.

Jinými slovy, ta hra na mě působí hrozně prázdně. Máte sice zajímavé speciální předměty (obraceč obrazovky, černá díra...), kterými můžete likvidovat nepřátele, ale k čemu vám to je, když většinu času stejně budete moct používat hlavně miny? A ani ta variabilita není kdovíjaká a třeba zbraní máte k dispozici asi pět různých typů, což mi přijde fakt málo.

Co se zničitelnosti prostředí, zabíjení nepřátel a celkové variability týče, má ta hra hrozně nevyužitý potenciál :(

To by se vlastně dalo říct i o náplni misí, protože většinu času budete ničit domy označené terčem, popř. vracet domů zajaté vesničany. Pryč je variabilita misí z a ras z Giants (akční mise, závodní mise, strategické mise). Jo, vlastně tam máte mise ve střílně, kdy musíte likvidovat postupující armádu, ale ty jsou docela snadné a nudné. I když mně nikdy předtím nedoteklo, že s tou věží můžete po té zdi jezdit sem a tam, proto pro mě byla poslední mise neskutečně náročná, vždycky mě sejmuli... jakmile jsem ale zjistil, že se můžu těm střelám trochu vyhýbat, dal jsem to s prstem v nose. Jsem vůl, co se na to dá říct.

Podobně jako v Giants je i tady přítomen humor v cutscénách, ale tady mi přišel víc puberťácký a často ne moc vtipný až vyloženě trapný (retardovaný Stig opravdu někomu přišel vtipný?).

A taky mi všechna NPC přišla tak trochu... děsivá. Takové zubaté figurýny, brrrrr.

Přes všechny tyhle výtky jsem si hru ale užil, jako taková akčí odreagovačka v pohodě obstojí. Jenom mě štve, že není víc promakaná a propracovaná, ten potenciál tam fakt je :(

Herní výzva 2020 - Parťák (SC)
+10

Dreamfall Chapters - Book Five: Redux

  • PC 60
Na tuhle hru jsem čekal od dohrání druhého dílu. Což může být dobře 10 let, protože vydávání her na epizody nesnáším, takže jsem si počkal ty dva roky, až budou všechny díly venku a já si to mohl zahrát najednou.

Oba předchozí díly mám hrozně rád. Jedničku díky její seversky pohádkové atmosféře, dvojku díky zajímavému rozvětvení příběhu a koneckonců i těm docela napínavým tajným misím (hotel, výzkumné centrum...).
Asi hned na začátek uvedu, že tenhle komentář bude samý spoiler, takže to hodím do spoileru celé.

Začnu tím, co se mi líbilo a co oceňuju:
Líbilo se mi, že měli autoři cojones na to nechat umřít Damiena a Liv z dvojky. Docela hustý. Systém voleb, který taky běžně moc nemusím, byl OBČAS fajn. Marcuria byla pěkná, zejména to tržiště a tak. A taky cesta a setkání s Babou Jagou (celých 5 minut).
A to je asi tak vše, přátelé.

Zbytek mě docela otrávil. Tak například hned začátek. Člověk se těší, jak se vrhne po hlavě do děje a ono nic, Zoe nechají ztratit paměť (navíc má takový chraplák, jako by denně ztrestala krabičku cigaret), takže tu začínáme zase od začátku víceméně už potřetí. Místo toho, aby se něco dělo (byť Kianův útěk z věznice byl fajn), řešíme, co si Zoe počne se svým životem a jestli koupíme Rezovi nový druh párků nebo ne. WTF. Já chci sakra vědět, jestli mu vymyli mozek nebo ne, nezajímá mě, co budou mít k večeři, nezajímá mě jejich vztah z téhle normální běžné perspektivy.
To bych se mohl rovnou kouknut na romantickej film. Čekal jsem, že někdy na konci první části Zoe něco zjistí a Reza jakožto spící agent na ni namíří doma pistoli (Totall Recall style), nebo tak něco. Místo toho jenom nuda.

Ona vůbec ta Marcuria (resp. Arcádie) mi přišla mnohem zajímavější, protože se tam toho dělo mnohem víc. Co máme ve Starku? Zoe řeší politickou kampaň, ze které de facto nic nevyplyne a je tam úplně zbytečně. Tamní socio-ekonomicko-politická situace by mě zajímala mnohem víc, kdyby to mělo nějaký drajv, "tah na branku", cokoliv.

Takhle se tam v podstatě nic nestane. Čekal jsem např., že vyjde najevo, že Waticorp manipuluje voliči a těmi volbami. Nebo že manipuluje samotnými politiky. A že se bude muset nějak zastavit. Nebo něco takového. Cokoliv. Že to bude mít nějaký dopad na hlavní linku...
Těch 15 minut, které strávíte ve dvojce v deštivém Newportu, který se ještě nevzpamatoval z kolapsu, na mě z tohoto hlediska zapůsobilo mnohem víc.

Kian v Arcádii a jeho postupné sbližování s těmi, kterými byl učen celý život opovrhovat, mě teda bavilo mnohem víc. Nebylo to nic extra, z čeho bych si spadl ze židle, ale bylo to docela fajn. Mnohem lepší než otravná mechanička s tím příšerným přízvukem...

Když jsem u těch postav, tak mě teda docela nakrklo, že udělali z Klackse záporáka (druhému dílu navzdory). Co záporáka, rovnou X století starého nekromanta, který ve dvojce April ochotně pomáhá, aby o ní ve třetím díle tvrdil, že je to děvka a chtěl ji zabít... Vážně to dělali ti samí lidi??

Co se herní náplně týče, tak 90% strávíme ve dvou městech, tj. dohromady tak v 5 lokacích. Z celé hry mi utkvěly v paměti jen koncentrák pro magické bytosti a Baba Yaga. Z celé hry.

Pak zde máme nádherná intermezza v domu Sagy typu "najdi X věcí". Těch jsem se děsil a většinou prostě hledal na internetu kde co je, protože potřetí už mě tohle hledání fakt nebavilo. Potom ta snaha za každou cenu natáhnout herní dobu v tuším třetí kapitole, kdy vám ve Starku rozmístí po městě zábrany, abyste se jako idioti museli učit nové cesty...

Ono vůbec, té interaktivity tam bylo docela málo, málo věcí, na které se dalo podívat, okomentovat, sebrat... o hádankách ani nemluvím, ty tam byly snad tři.
Příběh to teda taky zrovna nenarovnal. Tohle všechno předchozí bych té hře i odpustil, kdyby měla právě poutavý příběh, nějaké vyvrcholení toho Xletého čekání. Ale ani tady se toho moc většinou nestane, a co se stane, to je tak dementní, že by se za to nemusel stydět ani Damon Lindeloff.

Tak hned ten Westhousův plán, který spočívá v tom, že se mu stýská po domově, takže chce oba světy sjednotit dohromady... aby mohl jít domů, do světa, který už nebude existovat. Opět popření dvojky, stejně jako v případě Klackse (samo o sobě by to nevadilo, kdyby to mělo, krucinál, hlavu a patu!)

Taky by mě zajímalo, jak se sakra vůbec Westhouse mohl teda bez JAKÝCHKOLIV magických schopností stát prorokem tak mocného státu? To jako nakráčel k jejich radě a... co? Undreaming v sobě neměl, nic neuměl, tak jak se mu to povedlo? Třeba tohle by mě zajímalo, místo řešení politické kampaně ve Starku tam švihnout nějakou část z pohledu Proroka. Teda kdyby to dávalo nějaký smysl, že.

Taky by mě teda zajímalo, proč Cortéz na konci dvojky Westhousovi pomohl s tím, že "je potřeba." Pokud vím, tak mu dopomohl ke genocidě magických bytostí a draků... Fakt super plán...

A k té genocidě - bylo myslím řečeno, že k propojení těch obou světů je potřeba magické bytosti vyhladit. Ale k jejich vyhlazení nedošlo. Tak jak pak mohli chtít ty světy propojit?

April se ve hře nevyskytuje v podstatě vůbec, až jako deus ex machina na konci, stejně jako Saga, která je v tomhle smyslu deus ex machina na entou. "Jsem tu, protože to tak bylo napsáno (patrně scénáristy)." To mi utkvělo v paměti, protože to přesně vystihuje to scénáristické neumětelství - nebudeme vám vysvětlovat co a jak, prostě se smiřte s tím, že se vždycky objeví tam, kde je jí potřeba...

Lux a samotný Undreaming je potom naneštěstí jenom nevýrazná kopie Chaosu a Gordona z jedničky, tzn. dvě protikladné části jednoho celku, které se musí propojit. To pak člověk čeká, že když do sebe Zoe přijme de facto boha, že se něco začne dít, Matrix style, speciální schopnosti, něco, cokoliv... a ono zas nic. A to nemluvím o tajemné ženštině, která pak na svém křesle odletí v dál...

A Helenu Chang, která na konci zmizela, si patrně nechávají do dalších částí. Myslím že se Tornqist vyjádřil v tom smyslu, že mají ještě spoustu příběhů, které by chtěli vyprávět. Vyprávěj si jich třeba 1000, ale já už u toho patrně nebudu, protože další scénáristickou berličku ve stylu "Projdi chodbou. Dozvi se pravdu" bych už asi nevydýchal.

Přišlo mi, že toho v tom příběhu spoustu naznačili ve dvojce a teď to všechno chtěli pohřbít, aby to bylo překvapivé - Lady Alvane nebude April, April nepřežije, ani stará Vrána není TA Vrána, světy nakonec NEsplynou, Westa neovládá Undreaming, ale naopak, ovládá to on...

Ano, to všechno jsou důvody, proč jsem u té závěrečné scény necítil nostalgii, ale spíš vztek, jak to krásně domrvili. Je to prostě celý takový... meh. Pomalé, nic moc se tam nedělo, řešily se kraviny a v pátém díle se to všechno rozseklo, protože si autoři uvědomili, že těch dílů bude vlastně jenom pět. Nebyl tam snad jediný moment, který by na mě nějak výrazněji zapůsobil (snad jen ten koncentrák) - oproti krásným pohádkovým scenériím jedničky, atmosférickým stealth misím (zmíněný hotel, výzkumné středisko, závěr v Sankt Peterburgu s tíživou hudbou) a smutným koncem Faith ve dvojce...


Pro mě vážně zklamání desetiletí. Hrát se to dá, ale čekal jsem mnohem víc.
+18

Tormentum - Dark Sorrow

  • PC 70
Ale... tak jako jo, no :)

Tormentum je klasická point and click adventurka. Je docela krátká (cca na 4-5 hodinek) a nepříliš náročná (aspoň si teda nevzpomínám na žádný větší zákys, ale už je to dlouho, co jsem to hrál).

Příběh začíná docela klasicky, hlavní hrdina si nepamatuje na nic ze své minulosti, přičemž ho zajmou jacísi temní rytíři a hned šup s ním do vězení s příslibem, že z něj zanedlouho všechnu jeho špatnost a hříchy hezky po staru doslova vymučí (to je od slova mučit). Takže je samozřejmě na vás, abyste ho z té šlamastiky dostali a zjistili, co to je za tajemnou sochu, co se mu zjevuje ve snech.

Hra vám v určitých částech (tuším 7x za hru?) nabídne jistou možnost volby, kdy můžete drobně ovlivnit to, jak se příběh povine dál. Co potěší trochu víc je to, že se na konci všechna vaše rozhodnutí vyhodnotí a vy se tak můžete těšit na jeden ze dvou konců (i když nevím, jestli by se mi chtělo to hrát znovu, abych zjistil jaký je ten druhý konec - kouknul jsem se na něj na Youtube).

Co je asi největší tahoun je ale atmosféra a zpracování ve stylu prací H.R. Gigera (ano, TOHO H.R. Gigera). Stačí letmý pohled a hned je to jasné. Já osobně jeho kdovíjaký fanda nejsem, ale ty lokace/postavy/atmosféra byly dostatečně zajímavé na to, aby mě to bavilo. Tomu samozřejmě pomohla i ta krátká hrací doba - nejsem si jistý jestli je vyloženě zápor, protože vzhledem k příběhu a jeho vyznění jsem docela rád, že se autoři nerozhodli hru nějak zbytečně natahovat.

To závěrečné rozuzlení spolu se sečtením a vyhodnocením vašich voleb je docela fajn, sice je to celé tak trochu diskutabilní, ale na druhou stranu je hezké, že se autoři rozhodli dát hře nějaké to menší poselství.

Tormentum je prostě taková fajnová adventurní jednohubka (nebo možná dvojhubka) a pokud jste Grigerovi fandové (nebo vám ten styl aspoň nevadí), tak i příjemný umělecký zážitek.
+17

The Moment of Silence

  • PC 70
Opravdu hodně ukecaná adventura, tak to jsem, lidově řečeno, ještě nežral.

Ale byla to zábava! Nesmírně mě potěšilo, že (pokud si to pamatuju správně, už je to delší doba, co jsem to hrál) každý krok ve hře je docela logický, vždycky jsem tak nějak věděl či tušil, co se po mně chce a hrou jsem "projel" jako nůž máslem. Žádné zbytečné tápání, žádná nouzová metoda "zkus použít všechno na všechno".
Dobře, dobře, zase tak moc jednoduché to nebylo, několik menších zákysů a jeden větší na konci se objevilo, ale každopádně v tomto směru je hratelnost parádní.

Dialogy, postavy, hratelnost, to vše je skvělé. Příběh se točí kolem vašeho souseda, kterého jednoho dne (téměř) před vašima očima unese policejní zásahová jednotka a vy se vydáváte zjistit, co se s ním vlastně stalo, proč byl unesen a kým apod. Víc k příběhu asi není potřeba.

Jak už jsem řekl, hrozně moc se mi líbily dialogy. Jsou správně košaté, dobře napsané a vážně docela dlouhé. S téměř jakoukoliv postavou se můžete (musíte) vykecávat dlouhé minuty, přičemž vaše otázky a jejich odpovědi mají hlavu a patu- není to jen prostředek k dosažení delší hrací doby. Ať už jsou to vaši spolupracovníci, techno výrostci posedlí konspiračními teoriemi a UFO, nebo vaše "asistentka" na orbitální stanici (hodně zábavný rozhovor :)). Za to vážně palec nahoru!

Co mi ale docela vadilo, byly "díry" v příběhu. Tedy ne ani tak díry, jako spíš absence vysvětlení, nebo určitá nelogičnost apod. Tak například: Zhruba v půlce hry se musíte vloupat do kanceláře vašeho šéfa a něco z ní získat. Uděláte to (přičemž není možné, aby si toho šéf nevšiml, až se vrátí), hlavní hrdina pronese "Tak za tohle mě stoprocentně vyrazej..." A pak až do konce hry... vůbec nic! Není o tom ani zmínka. Jasné, je to trochu hnidopišská poznámka, ale já byl právě zvědavý, jak se to nakonec vyvine a byl jsem teda trochu zklamaný. Dále: Po přestřelce v parku policii nenapadne pronásledovat hrdinu do kanálu. Nebo při "vysvobození" sousedovy rodiny ze spárů tajných agentů nikoho nenapadne se po nich po těch avizovaných pěti minutách shánět... (a že by je tou dírou ve zdi v pohodě našli). Z Alcatrazu, vězení, odkud se nesmí dostat žádný politický vězeň, může bez větších problémů utéct jak hlavní hrdina, tak zmučený reportér. Zatýkaný starožitník na vás na ulici před policií křičí "Světlo! Světlo!" a policisty to moc nevzrušuje. Hlavní hrdina je hledaný muž číslo jedna a na letišti si ho nikdo nevšimne... Jak říkám, jsou to takové klasické "díry" v příběhu, které má snad každý film a hra, ale zkrátka jsem čekal, že to bude všechno v rámci zápletky pořešeno nějak lépe, zvlášť když se hra nese v odkazu Orwellovy knihy 1984.

A co teprve závěr, kdy teda zničíte superpočítač, který to má všechno na svědomí, načež se chystáte na reportérův pohřeb... a ani se nedozvíte, jestli teda hrdina už není hledaný muž číslo jedna, jestli ho vyhodili z práce, jestli se nějak svět změnil, jestli na to s tím superpočítačem někdo přišel atd. Tohle mi tam fakt chybělo.
A taky finální záporák mi nepřišel nic moc, čekal jsem po tom všem (a hlavně těch kvalitních dialozích!) něco trochu lepšího. Třeba rozhovor s Morpheem v Deus Ex 1 mi přišel mnohem mnohem lepší.

No, navzdory těmhle poněkud hnidopišským poznámkám jsem si hru užil, (za)bavila mě a rozhodně bych ji doporučil. Jen kdyby některé věci byly dotaženy trochu víc do konce...
+27

Imperium Galactica II: Alliances

  • PC 80
To je fakt zvláštní, že tu není žádný komentář a je že tak málo hodnocení :) Přitom tahle hra je fakt kvalitní záležitost.
Jedná se o vesmírnou real-time strategii, kterou lze kdykoliv zapauzovat. Na začátku kampaně si můžete vybrat jednu ze tří ras, každá z nich má určité výhody a nevýhody:
Solariané jsou lidé, mají výhody ve výzkumu, Shinariové jsou dobří obchodníci a KraHeni jsou nelítostní válečníci.
Hra má dvě základní fáze- v první koukáte na vesmírnou mapu, máte přehled o svém impériu, zadáváte vědcům pokyny o tom, co mají vyzkoumat, planetám, co mají vyrábět, nastavujete výši daní, trénujete a vysíláte špiony... je toho dost.
Druhou fázi tvoří vesmírné či pozemní bitvy, můžete ovládat každou jednotku zvlášť, a tak je zde i prostor pro strategii a je to celé nehorázně cool :)
Navíc se můžete podívat na povrch každé své planety ve stylu SimCity... sice máte možnost rozhodovat pouze o tom, kterou budovu postavit a kam, ale to ani moc nevadí. Planet je samozřejmě více typů, takže tu máme pouštní, vodní, ledové, "marsovité", vulkanické... variabilita je celkem vysoká. Sympatické je, že na každé planetě se daří určité populaci jinak- to se pak projeví jednak v populačním růstu (který je důležitý z hlediska stavění budov) a jednak v efektivitě továren (na tanky a bitevní lodě).
Když jsem u těch lodí a budov, tak těch je vážně požehnaně druhů a typů. Samozřejmě úzce souvisí s výzkumem.
V průběhu kampaně získáváte ( v případě KraHenů ve vizích přímo od svého boha :)) různé úkoly, které jsou většinou dobrovolné, ale z jejich plnění pro vás plynou výhody (lepší morálka obyvatel, nějaký nový vynález atd.)
Mimo kampaně můžete hrát i několik misí, s patchem se navíc otevře možnost skrimish hry, kde můžete hrát za všechny z celkem 7 ras (a to je pak ta opravdová řežba)
Je to zkrátka všechno hrozně komplexní, ale přitom jednoduché a intuitivní a hlavně zábavné.
Jestli budete někdy mít možnost si hru přivlastnit, určitě doporučuju. A pokud jste fandové scifi strategií, tak to platí dvojnásobně.
+14

Neverwinter Nights

  • PC 75
Čtu si komentáře a říkám si: Sakra, vždyť oni mají vlastně pravdu! Tak jaktože mě NWN tak bavil?
Já vlastně ani nevím. Zkusím tu vypíchnout nejzásadnější výtky a přidat k nim svůj názor.
Tak za prvé, symetrie lokací. Ano, ta tady je, o tom žádná. ALE: člověk aspoň vždycky ví, kam má jít a ztratit se je v podsatatě nemožné :) Navíc mi města rozdělená do částí nepřipadá nijak moc WTFidní, že by byly identické mi taky (moc) nepřišlo.
Dějová linka je víceméně klasická, vše se točí okolo jedotlivých předmětů, které musíte najít. Podle mě nic zásadně špatného, vzpomeňme třeba na KotOR (prozkoumej planety a najdi mapu, popř. ve dvojce Jedie).
Henchmani mi přišli celkem fajn, kdo nechtěl, tahat je s sebou nemusel a jejich "promluv si se mnou až budeš na vyšším levelu/budeš u mě mít větší vliv" mi opět nepřipadá jako něco vyloženě špatného. Kdo jejich bolístky řešit nechtce, nemusí.
Příběh je víceméně klasický, žádný zázrak a většinu hry hlavní dějovou linku ani moc necítíte, ale na konci se konečně něco začne dít a už je to mnohem lepší.
Lokace asi taky většinou nezaujmou, i když se najde pár výjimek- třeba svět ve sněhové kouli byl super, nebo vesnice duchů (atmosféra jak vystřižená z Twin Peaks :)a následný soud... taky mě dostal veršující trpaslík ve světě Ducha lesa :)
S kamerou a (ne)přehledností jsem žádný problém neměl.
Hra je zaměřená na akci, nejlíp by se asi dala přirovnat k datadisku Baldrus Gate II- Throne of Bhaal.
Co bych vytkl jako opravdový zápor je fakt nízká obtížnost, ovšem na nejtěšží obtížnost už se to víceméně hrát dá (párkrát jsem musel i loadovat :))
Nevím, možná je to tím, že v době, kdy jsem NWN hrál poprvé mi bylo cca 13, tehdy mi přišla super a já do ní od té doby vkládám své osobní pocity. Je to možný, ale zkrátka to tak vnímám a myslím, že minimálně těch 70% si zkrátka zaslouží.
Chopte se mě, pochopové! :)
+30

Jade Empire

  • PC 80
Konzolovitá tahle hra je, o tom žádná, ale zas tak tragické to s ní není :)
Ovládání je jednoduché a hned mi padlo do ruky, stejně tak základní principy hry- energie chi slouží jako jakási mana, zatímco soustředění (focus) odčerpává používání "bullet-timu" a používání chladných zbraní.
Klasicky chodíte, bojujete (bojujete opravdu hodně), získáváte zkušenosti a po postupu na další úroveň si můžete zvýšit zásobu chi, soustředění či životů. Taky dostanete pár bodíků, které můžete postupně vrazit do různých bojových stylů (tyto styly vás nejdříve musí někdo naučit) a postupně je tak vylepšovat.
A že jich je- máme tu klasické kung-fu styly pro boj zblízka, boj se zbraněmi (tyč, meč, sekery) pak tu jsou různé "magické" styly (metání fireballů či naopak zmrazování), které se hodí spíš pro boj na delší vzdálenosti, pak tu jsou styly, které vám umožní proměnit se v obří žábu či golema... Je toho požehnaně. Jako lahůdka tu je taky možnost bojovat tzv. opilým boxem (mo(u)dří vědí:)).
Taky je fajn, že se můžete vydat buď cestou Sevřené pěsti či Otevřené dlaně, což jsou v podstatě ekvivalenty pro Temnou a Světlou stranu :)
Trochu mi vadila určitá linearita- jakmile jednu lokaci projdete, nemáte už většinou důvod se vrátit zpět, což je škoda.
Taky by mi nevadilo, kdyby byla hra méně akční, i když se tu najdou celkem originální úkoly (slovní bitva s "cizincem", popř. divadelní hra neměly chybu :))
Příběh Jade Empire je celkem slušný, hudba dokonalá (Into the Fray mi v mp3 přehrávači zazní docela často), perfektně padne do čínského prostředí a rovněž potěší možnost mít s určitými parťáky romanci.
Po dohrátí hry se navíc otevře možnost hrát ji znovu se stejnou postavou na supertěžkou obtížnost, ovšem se všemi skilly, které jste za předchozí hru nasbírali.
Abych to shrnul, Jade Empire je povedené akční a přitom ukecané RPG, mixující Mortal Kombat, KotOR a staré filmy s Jackie Chanem. Pokud máte podobné záležitosti rádi, neváhejte ;)

Pro: Příběh, boje, zajímavé bojové styly, hudba, parťáci (na Bioware standard), dlouhá hrací doba

Proti: Konzole jsou tu cítit na sto honů, linearita

+31

Giants: Citizen Kabuto

  • PC 90
Giants je hrozně netradiční počin, hlavně tedy tím, že kombinuje žánr akční hry a strategie.
Hra za Meccy je asi nejklasičtější, máte na výběr několik zbraní (které si "kupujete" v obchodech) a podpůrných zařízení, od suprového jetpacku, po štít, maskování a POP bombu :) Navíc v průběhu hry postupně sbíráte své parťáky (max. jich můžete mít 5), kteří sice mnoho rozumu nepobrali, ale i tak se v boji celkem hodí (mají neomezeně munice a střílejí na stejné místo jako vy, bohužel se po zabití znovuobjeví jen jednou, pak až v další misi).
Ačkoliv jsou mise celkem klasické (dojdi tam a tam, zabij stráže, vyhoď do vzduchu hlavní bránu...), během hry se nedostavil žádný stereotyp. Možná to bylo z části díky humoru a nadsázce, který se nesl celou hrou.
Navíc je zde těch pár misí ve stylu RTS, kde usilujete o vybudování tzv. party domečku, kde si můžete opatřit silnou bombu popř. kouzlo Tornádo, které potřebujete k dokončení mise.
Část za "reaperku" Delphi je zase docela odlišná, vaší hlavní zbraní bude nejspíš mačeta, občas si zakouzlíte (kouzlo zpomalení času je nehorázně cool) a regenerace ve vodě je taky fajn :) Navíc můžete po smazání určitého souboru zařídit, že bude Delphi nahoře bez ;)
S Občanem Kabutem je to opět naprosto něco jiného, máte možnost nahlédnout za druhou stranu barikády. Přiznávám, že i mě drcení nepřátel wrestlingovými skoky bavilo nejméně (taky díky chybějícím filmečkům). Ovšem v které jiné hře máte možnost nepřítele sežrat, pak si zařvat a ještě si k tomu pořádně zadupat? :)
Jako hlavní minusy bych viděl poslední nedotaženou část za zmíněného Kabuta, málo účinných kouzel Delphi a pak ještě 5 misí, v nichž musíte zvítězit v závodě kluzáků, u kterých jsem se málem rozpustil...
Jinak mě hra ale vážně chytla a i teď si ji občas nainstaluju a dohraju.
"Timmyyyyyyyyyy!!"
+26

Zanzarah: The Hidden Portal

  • PC 60
Člověk situace neznalý by mohl podle prvních dojmů přirovnat Zanzarah k The Longest Journey. Tedy ne že by byl úplně mimo, určité podobnosti tu jsou. Máme tu náš "klasický" svět a svět magický (do kterého se vstupuje portálem), hlavní hrdina není hrdina, ale mladá hrdinka a co čert nechtěl, je předurčena k velkým věcem, konkrétně k záchraně světa :)
Tady ovšem veškerá podobnost končí. Zatímco TLJ je čistokrevná adventura, Zanzarah by se dal přirovnat k Pokémonům. Bez legrace. Základní princip hry spočívá v tom, že se svou svěřeňkyní běháte po různých lokacích a sbíráte (=porážíte) zdivočelé "víly", které chytáte do pokéba... ehm, kryšťálových koulí :)
Boj probíhá vždy v pohledu třetí osoby a odehrává se v arénách, kterých je vícero typů. Vždy můžete ovládat pouze jednu svojí vílu, ovšem maximálně jich můžete mít pět a můžete mezi nimi v boji libovolně přepínat.
A to je fakt důležitý, protože víl je hodně druhů- máme tu klasické živly, pak přírodní, vzdušné, ledové, kamenné, mechanické, ďábelské, svaté, nemrtvé... Vždy přitom platí, že každý typ má své uplatnění proti jinému, tzn. dává mnohem větší poškození- vodní víly jsou dobré proti ohnivým, ale zato slabé proti přírodním atd.
Díky tomuto dostávají boje celkem zábavný prvek, s vaší vílou můžete navíc i omezeně létat, takže je o zábavu postaráno.
Své svěřence můžete vybavit různými útočnými a obrannými kouzly, která kupujete u obchodníků (stejně tak jako různé léčivé lektvary a podobně).
Sympatické je, že vaše víly v boji získávají zkušenosti a postupně levelují, takže se jim zvyšují statistiky, mohou více létat atd. Navíc pak na určitém levelu evolují a vy se můžete rozhodnout, v co necháte svou vílu přeměnit. Přesně jako v Pokémonech :)
Ve hře se podíváte do rozličných lokací, ať už to jsou ohnivé jeskyně, bažiny nebo horské království trpaslíků. Lokace jsou zkrátka variabilní, a to je rozhodně dobře.
Taky nemůžu nezmínit úžasnou hudbu, která krásně podtrhuje celkový pohádkový nádech hry.
Hra má ovšem i několik chyb, hlavně bych vytkl v podstatě nulové sžití s hlavní hrdinkou, se kterou vlastně ani nemáte možnost se jakkoliv sžít. Na začátku hry se prostě octne v cizím světě a jakýsi skřítek jí řekne, že musí porazit zlé síly a ona na to jenom "Tak jo." A tím to hasne =/
Taky bych uvítal trochu větší využití RPG prvků, více (MNOHEM více) dialogů s postavami, trochu méně klišoidní a přímočarý příběh, méně konzolovitě udělaný inventář a... to bude asi všechno.
Kdyby si autoři s hrou trochu více pohráli, neváhal bych jít s hodnocením klidně o 20 % nahoru.
Takhle se jedná "jen" o celkem fajnovou oddychovku ve stylu Pokémonů, a to je celkem škoda. Vymačkat se z toho dalo určitě víc.
+15

Severance: Blade of Darkness

  • PC 80
Severance je tak trochu klon Rune (nebo je Rune tak trochu klon Severance? :)) Zhostíte se zde úlohy jednoho ze čtyř hrdinů s jasným cílem rozsekat/rozšípovat/rozdupat všechno, co se vám na vaší cestě postaví do cesty.
Tak mě napadá, že by se hra ještě dala přirovnat k jakémusi Tomb Raiderovi z fantasy prostředí.
Hned na začátek je sympatické to, že každá ze čtyř postav preferuje trochu jiný styl boje a každá má startovní level úplně jiný.
Boje s nepřáteli jsou opravdu povedené, princip je jednoduchý a není problém ho zvládnout. Zaměříte nepřítele, chodíte kolem něj, útočíte, kryjete se, občas uděláte pomocí kombinace kláves nějaké cool combo :)
Během hry můžete narazit na všelijaké předměty, které vám ve vašem putování pomohou, ať už je to lektvar výdrže či zdraví, ale hlavně zbraně a štíty. Přitom každá zbraň a štít, ať je sebelepší, má určitou životnost. Po vyčerpání téhle životnosti se vám rozpadne v rukách a musíte si sehnat novou. Je to celkem fajn, protože alespoň máte důvot rozmýšlet se, kterou zbraň kdy použijete a neřídíte se jenom jejím dmg. Navíc jich v inventáří můžete nosit jen velmi omezené množství.
Magie v této hře není :(
Jednotlivé lokace jsou opravdu povedené, dodnes vzpomínám na lokaci vysoko v horách, kde byl všude kolem sníh a ospalá mlha... vážně paráda :)
Jak je řečeno v popisu hry, herní náplní je hledání svitků a artefaktů. A že se při jejich hledání pěkně zapotíte! Stydím se, ale musím přiznat, že jsem občas musel použít návod. Holt nejsem odkojený TombRaiderák...
Obtížnost je celkem na slušné úrovni a díkybohům, že hru lze uložit na jakémkoliv místě. Je totiž nutné vědět, že kromě nestvůr vás občas mohou slušně potrápit i pastí, které vás rozříznou vejpůl stejně rychle a účinně, jako třeba Perského prince :)
Co bych tak vytknul... no, možná trochu stereotyp, který je patrný hlavně v pokročilých fázích hry, pak věčné prolézání jednotlivých lokací a hledání tajné páky, kterou jste třeba přehlídli a ještě zvyšující se obtížnost (hlavně ke konci)- díky té jsem u hry nevydržel a nedohrál ji :(
I přes to je Severance: Blade of Darkness parádní hra, která by neměla uniknout pozornosti minlovníkům fantasy Tomb Raiderovek... a nejen jim :)


+21

Eternally Us

  • PC 80
Fajnová freeware adventurka cca na 20 minut s povedeným prostředím, atmosférou a zajímavým námětem. Nic víc, nic míň :)
+10

Max Payne 2: The Fall of Max Payne

  • PC 95
K Maxovi 2 jsem nejdřív přistupoval dost skepticky... Ale hned po několika minutách hraní si mě získal. Oproti minulému dílu se toho moc nezměnilo, snad jen drobně upravený bullet-time (nabíjení zbraně s rotující kamerou je úplně nehorázně cool ;)), celkem povedená grafika a možnost střílet ze dvou Desertů najednou. Musím říct, že příběh je celkem obyčejný a tuctový, ale je podán takovým stylem, že to vůbec nevadí a Maxova cesta nocí vás do sebe prostě vcucne. Škoda jen, že není trochu delší, 6 hodin je opravdu málo :(
Ano, Max Payne je lineární hra, ale nemyslím si, že by to něčemu vadilo. Koneckonců je to "jenom" TPS, tak co :) I přesto mě Max Payne 2 dostal, hlavně svojí ponurou atmosférou, ponurým příběhem, ponurým hlavním hrdinou a ponurým prostředím. Závěr hry je správně filmový a kdo náhodou neví, při dohrání na nejtěžší obtížnost vás čeká alternativní konec.
I kvůli tomu dávám tak vysoké hodnocení.

Takže nezapomeňte... .mirrorS arE morE fuN thaN televisioN ;)

Pro: Fungující a efektivní bullet-time, noir atmosféra, Mona Sax :),

Proti: Krátká doba hraní

+47

Unreal Tournament

  • PC 90
Jak by napsal zapálený FaceBookář "jhako upa nejwíc tahle hra" :)
Patřím mezi ty, kterým Quake 3 k srdci nepřirostl, zato UT... to je iné kafe. Tuny zbraní + možnost alternativní střelby, parádní hratelnost, kruté hlášky ("Tag, you're it!"; "You suck!"; "Die, bitch!" atd. :)), naprosto KULERVOUCÍ hudba, spousta typů her... Jojo, co jsem se tohodle někdy v devátý třídě napařil...
Nutno dodat, že mě hodně bavil i singl, popř. hra proti botům :)
+27 +28 −1