Film The Thing jsem viděl v době, kdy jsem se správně na horory moc koukat neměl. Zvlášť na takovéto gore-festy. Ten film ve mně zanechal stopu, a to tak hlubokou, že se vlastně do dneška nejsem schopný na první díl podívat. I když mám za to, že už by mě ty praktické efekty tolik neděsily, ale těžko říct. Nějak nemám moc chuť to zkoušet :)
Na druhou stranu mě ale myšlenka "Věci" vždycky fascinovala a občas jsem nad ní rád přemýšlel. Uchovává si člověk po asimilaci svoji identitu? Pokud ano, jak dlouho? Bylo by možné Věc v sobě ovládnout, jako se o to pokusil hlavní záporák v této hře? A mohla by se Věc šířit například kapénkami? Tuhle teorii trochu i potvrzuje hra, když mluvíte s vojákem, který cítí, že byl nakažený, a radši se sám zabije. Já ji ale moc rád nemám, protože by to v praxi znamenalo, že psovi z filmu by stačilo prostě jenom kýchnout a čekat.
Na tyto otázky hra moc odpovědi nenabízí a asi je to dobře – zejména po zkušenostech s filmy jako Prometheus a Alien: Covenant :) Člověk si nad tím tedy může nerušeně dumat i nadále, pokud chce. Hru jsem hrál relativně nedávno po jejím vydání a rád jsem si ji zase připomněl.
"Věci" se nedá upřít atmosféra, zejména v cca první polovině hry. Tma, arktický chlad (a nutnost se před ním chránit), otázky typu "co se to tady sakra stalo?", tísnivý pocit, uzavřené prostory... Je fakt škoda, že cca po vašem zajetí už to tak tísnivé není, ovšem "survival feeling" ze hry naštěstí nezmizí. Jojo, není nic lepšího, než se prohánět základnou beze zbraní a přitom koukat na Věc, která na vás za sklem netrpělivě čeká :)
Jen je škoda systému střelby, který mi přišel takový zvláštní. Proč nemůžu se zbraní normálně mířit? Resp. můžu, ale musím přitom přepnout do zvlášního modu, ve kterém musím stát na místě (to fakt v akčních pasážích chcete). Naštěstí má Blake docela dobrou mušku (možná nakonec i lepší než já), takže to zas tak moc nevadí. Naopak nutnost větší Věci nejdříve postřelit, a až poté dorazit plamenometem (nebo letlampou) mi pořád přijde super.
Systém strachu a důvěry/nedůvěry ve vaši osobu byl taky fajn, ale zpracován je trochu nešťastně. Adrenalinové injekce jsem ve hře na spolubojovníka použil asi 2x a systém "hádej, kdo je nakažený" je nehorázně naskriptovaný, takže to v praxi vypadá tak, že použiju na kamaráda test, aby se mi za 20 vteřin po proběhnutí určitým místem změnil. Navíc ke konci už ale bojujete spíš s vojáky a stropními věžičkami než s Věcmi a finální boss fight mě teda dost zklamal. Fakt škoda.
Docela by se mi tenhle koncept líbil v nějaké méně akčně pojaté hře, kde byste byli odkázáni na něčí pomoc a museli byste spolupracovat, ale zároveň byste si nemohli být jistí, že vám nevrazí kudlu (chapadlo) do zad. Takové adventurní Alien: Isolation mixmuté s Among us, řekněme.
Herní výzva 2020 - Zimní radovánky (HC)
Na druhou stranu mě ale myšlenka "Věci" vždycky fascinovala a občas jsem nad ní rád přemýšlel. Uchovává si člověk po asimilaci svoji identitu? Pokud ano, jak dlouho? Bylo by možné Věc v sobě ovládnout, jako se o to pokusil hlavní záporák v této hře? A mohla by se Věc šířit například kapénkami? Tuhle teorii trochu i potvrzuje hra, když mluvíte s vojákem, který cítí, že byl nakažený, a radši se sám zabije. Já ji ale moc rád nemám, protože by to v praxi znamenalo, že psovi z filmu by stačilo prostě jenom kýchnout a čekat.
Na tyto otázky hra moc odpovědi nenabízí a asi je to dobře – zejména po zkušenostech s filmy jako Prometheus a Alien: Covenant :) Člověk si nad tím tedy může nerušeně dumat i nadále, pokud chce. Hru jsem hrál relativně nedávno po jejím vydání a rád jsem si ji zase připomněl.
"Věci" se nedá upřít atmosféra, zejména v cca první polovině hry. Tma, arktický chlad (a nutnost se před ním chránit), otázky typu "co se to tady sakra stalo?", tísnivý pocit, uzavřené prostory... Je fakt škoda, že cca po vašem zajetí už to tak tísnivé není, ovšem "survival feeling" ze hry naštěstí nezmizí. Jojo, není nic lepšího, než se prohánět základnou beze zbraní a přitom koukat na Věc, která na vás za sklem netrpělivě čeká :)
Jen je škoda systému střelby, který mi přišel takový zvláštní. Proč nemůžu se zbraní normálně mířit? Resp. můžu, ale musím přitom přepnout do zvlášního modu, ve kterém musím stát na místě (to fakt v akčních pasážích chcete). Naštěstí má Blake docela dobrou mušku (možná nakonec i lepší než já), takže to zas tak moc nevadí. Naopak nutnost větší Věci nejdříve postřelit, a až poté dorazit plamenometem (nebo letlampou) mi pořád přijde super.
Systém strachu a důvěry/nedůvěry ve vaši osobu byl taky fajn, ale zpracován je trochu nešťastně. Adrenalinové injekce jsem ve hře na spolubojovníka použil asi 2x a systém "hádej, kdo je nakažený" je nehorázně naskriptovaný, takže to v praxi vypadá tak, že použiju na kamaráda test, aby se mi za 20 vteřin po proběhnutí určitým místem změnil. Navíc ke konci už ale bojujete spíš s vojáky a stropními věžičkami než s Věcmi a finální boss fight mě teda dost zklamal. Fakt škoda.
Docela by se mi tenhle koncept líbil v nějaké méně akčně pojaté hře, kde byste byli odkázáni na něčí pomoc a museli byste spolupracovat, ale zároveň byste si nemohli být jistí, že vám nevrazí kudlu (chapadlo) do zad. Takové adventurní Alien: Isolation mixmuté s Among us, řekněme.
Herní výzva 2020 - Zimní radovánky (HC)
