Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Spec Ops: The Line

80
279 hodnocení Platformy
Žánr:
akce > 3rd person akce *
akce > taktická akce
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ano
Datum vydání:
26.06.2012 PCPS3X360
Vývojáři:
, (sekundární)
Oficiální stránky:
http://www.specopstheline.com
Spec Ops: The Line je akční střílečka z pohledu třetí osoby založená na taktice.

Příběh se odehrává v alternativní časové linii, a tak se poprvé octnete v Dubaji. Ten ale vůbec nevypadá jako metropole, kterou známe dnes, hlavně kvůli tomu, že byl zasažen přírodní katastrofou. Váš tým, jenž je složen ze tří vojáků, se objevuje poblíž a má za úkol pomoci svým kolegům, kteří jsou obléháni a už jsou skoro bez munice.

Krom střílení budete moci ve hře využívat systém krytí a také zadávání jednoduchých rozkazů svým parťákům. Můžete například zavelet útok anebo označit cíl, na který mají vaši parťáci střílet. Ve hře také budete moci využívat prostředí k zabití nepřátel, například můžete prostřelit okno autobusu plného písku abyste jím protivníka zavalili.

Dočkáte se i zajímavých prostředí. Kromě zdevastované Dubaje se dostanete i do trosek letadla anebo do pouště. Hra se zaměřuje na přírodní písečné bouře v Dubaji, respektive dynamický terén měnící se v průběhu hry, podobně jako v Red Faction. Písečné bouře tedy mohou otevřít nebo uzavřít hráči cestu.

Spec Ops: The Line je po deseti letech novým dílem série.


Poslední diskuzní příspěvek

Spec Ops se zprvu nezdají, ale na vyšší obtížnost je to celkem masakr. Hráno 4x. Dohrát to na nejvyšší chce už dobře znát prostředí. A i tak…

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 90
90%?? Proboha proč? Už ti zase mrdá Zarako?
Možná, ale spíš jsem si vzpomněla na některé lidi co jsem za svůj život poznala. Téměř vždy chlapce, muže, společná záliba airsoft, paintball, survival, akční hry. Občas jsem zahlédla nějaký jejich příspěvek na facebooku, občas dokonce jsem s nimi měla rozhovor... a člověk se nestačí divit co se doví. Víte, že mezi námi chodí zelené naconalistické zelené mozky, které mají plnou hlavu zbraní, válek a jak by strašně chtěli zabít nějakého toho sandniggera, Nechutnější na tom je, že herní odvětví je jen krmí béčkovýma sračkama typu Call of Duty a pokřivení jejich myšlenek se jen zvětšuje. Jakýkoliv odpor by proto měl být oslavován a já tedy oslavuji Spec Ops: The Line.

Je tedy jasné, že ta devadesátka nebude za gameplay, abych se k němu alespoň nějak vyjádřila tak to rychle shrnu. Unreal Engine 3, grafika ujde, Third person Cover-based střílečka. Ačkoliv Cover-based střilečky jsou mor, téhle to ještě prominu.... naposled. Nepřátel je dost, zbraně jsou nudné, vy jste terminátor, takže opět žádné překvapení.

Výjimečnost SO:TL je ve scenáristech, ti jsou si vědomi, že ve válce hrdinové nejsou, zabíjení je prostě špatné ať už zabíjete kohokoliv. Rozhodli se, že hlavnímu hrdinovi importuji mozek jednoho z těch chlapců, mužů zmíněným výše, ale přichystají mu sprchu surové reality. Hlavní hrdina má sice schopnost zabíjet 100 zloduchů na level, jeho dovednost rozhodování je ale stále pokřivená.

Vy začnete hrát a zabíjíte a pak zjistíte, že se něco posralo, moc tomu nerozumíte a zabíjíte dál, zjistíte, že se to posralo ještě víc. Problém je, že čím víc zabíjíte tím více se brodíte v tom septiku a ten vás už táhne dolů a dolů. Vám nezbývá už nic jiného než pokračovat dál a doufáte, doufáte, že ke konci se to vyjasní, všechno se spraví a vy dostanete svou medaili za záchranu galaxie. Nah nedostanete nic! protože jste vyvraždili několik stovek lidí a chovali jste se jako naprostí magoři!

Samozřejmě kritici mohou najít spoustu věcí, které fungují pouze obvázány lepící páskou, proč se nikdo nevzdával, proč víc stříleli než mluvili, proč se některé postavy chovaly jinak než by se zachovat měly. Můžete to obhajovat tvrzením, že ve válce víc věcí nedává smysl, Odsoudit, Anebo se zamyslet nad příběhem jako celek a jeho poselstvím. Nějaké poselství má a je dost aktuální. Na světě je pořád spoustu lidí, kteří si chtějí hrát na hrdiny, nebo si myslí, že válka je fajn. SO:TL je způsob sic dost přitažený za vlasy, jak jim říct, že to ve skutečnosti tak není.

Dost lidí storyline přirovnává Apocalypse Now (zde to zmínil AppleCore, ale jinak toho jsou opravdu plné internety). Já bych tohle zase netvrdila. SO:TL nemá žádného velitele, který si hraje na boha. Pouze spoustu lidí, kteří se snaží přežít. Žádna z otázek, proč se město nepodařilo evakuovat a jestli to vůbec bylo možné nebyla ve skutečnosti zodpovězena. A storyline se na tohleto ani nezaměřuje.

Nakonec mohu jen říct, že smekám před SO:TL, dovoluji si přimhouřit oči na všechny chyby a nepřesnosti a každému doporučuji aby tomu těch pár hodinek věnovali, Ke konci se určitě budete smát jako já.
We are what left of 33rd, we surrender, dubai is yours.

Pro: že tuhle brutálnost měl někdo koule udělat!

Proti: zbraně, tactical možnosti, mizerně portnutý cover-based systém

+51+53 / -2
  • PC 85
Náhoda, haluz, hra v akci, tři stovky, asi blbost, někdy si to možná zahraju. Těmito slovy by se daly charakterizovat moje pocity po nákupu této hry.
Bomba, extáze, erekce, nevychcání se, mozek na kaši, zkurvená válka, vina, sedm hodin nevstal od počítače, magor a závislák. A těmito slovy, mé pocity po dohrání této pecky. Teda ty poslední na mě řvala moje přítelkyně, ale to k tomu tak nějak patří.
„Coppolovu Apokalypsu“ jsem tedy rozhodně nečekal, příběh je asi to nejlepší co jsem u podobného typu hry viděl, i když je vám od začátku jasné jak to dopadne, žerete ho a hltáte tvůrcům až do opravdu grandiózního konce. To nádherně originálně zdevastované město, mi naprosto učarovalo a nebýt neodbytných nepřátel, jejich AI je asi nejslabší článek hry, kochal bych se dlouhé minuty.
U čeho jsem se nekochal, byla možná až přílišná brutalita. Těch ustřelených hlav, bylo někdy opravdu moc. Polomrtví nepřátelé válející se ve smrtelné agónii, s krku stříká krev, bezhlavé torzo plazící se po zemi, opálené mrtvoly civilistů, rozhodnutí o životě jednoho a smrti druhého, to je nefalšovaná posraná válka. A pak stejně zjistíte, že je všechno jinak. K tomu hraje perfektní hudba, hned se zabíjí o něco líp. A že bylo čím, zbraně tu jsou perfektně udělané, s každou jsem alespoň chvilku hrál a arzenál tak využil naplno.
Nemůžu moc srovnávat, ale tohle dílko mi, i přes kratší herní dobu, na kterou kdybych hru koupil za plnou cenu, určitě nadával, udělalo díru do hlavy. Navíc mi při závěrečných titulcích v hlavě zněla ta legendární písnička od Doors.
This is the end
Beautiful friend
This is the end
My only friend, the end…

Pro: příběh, zbraně, prostředí mrtvého města, hudba, herní rozhodnutí

Proti: AI nepřátel, kratší herní doba

+42+43 / -1
  • PC 80
Nad hraním Spec Ops jsem dlouho váhal. Demo na PS3 mě bůhvíjak nenadchlo, ale v recenzích opěvovaný příběh a zjistějní, že je to docela krátké a víc jak 2-3 dny na tom stejně nezabiju, mě přesvědčily Spec Ops alespoň zkusit. No a nelituju toho.

Střílečka tak trochu ze staré školy, žádná akcelerace myši a podobné sračičky - už ani nevím kdy se mi naposled takhle dobře mířilo. Přitom zbraňový arsenál se postupně rozrůstá a jednotlivé kousky si dokážou držet nějakou tu variabilitu i skrz jejich sekundární módy. Občas mě štvalo ovládání přeskakování překážek (nějak se mi asi zalíbilo ME3 "mezerník na vše", no) a nepřátelé moc variability ani rozumu nepobrali, ale katastrofa to taky není. Systém checkpontů dovede v krušných momentech dát zabrat, ale dřív nebo později se zadaří. Podstatné je, že i když je to dohromady celkem na jedno brdo, hraje se to dobře.

Čím mě Spec Ops hodně potěšilo a přilepšilo si tak u mě o nějakých 5-10 bodíků, je morální aspekt celé té válečné srandy. Člověk se skoro až stydí, že hrál věci jako Modern Warfare a Medal of Honor, kde dělají z války takovou velkou veselou akční jízdu pro drsný chlapy. Spec Ops radši ukážou chaos a jak lehce se v něm můžou věci (i navzdory/v důsledku vaší snahy) srát a jak snadno to může člověku vlézt na mozek. A občas to působí trošku nuceně, občas nedostanete v podstatný moment na výběr, a i jinak kosíte vojáky po tuctech, ale i tak Spec Ops přínáší do žánrů moderních válečných stříleček témata, která tam (a ve hrách všeobecně) docela chybí. Hlavně asi podobný pocit viny jsem při hraní ještě neměl.

Aale aby to nebylo moc drsné, tak vaši kolegové sem tam utrousí nějaký ten fórek. Audiovizuálně se jedná u slušný základ a jak někdo poznamenal, Dubai je dostatečně zajímavá na to, aby se hra odlišila od jiných válečných stříleček.

Nevím, jestli bych za Spec Ops platil plnou pálku (přece jen je to docela krátké a proti alternativám spíš zajímavější, než zábavnější), ale kolem Vánoc bude nejspíš k sehnání za cenu, za kterou bych ji doporučil každému. Do té doby yaaarr.
+32+32 / 0
  • PC 90
Spec Ops: The Line má hrozný název (osobně se přikláním k elegantnímu If You Liked Apocalypse Now and Fight Club, You Seriously Need to Play This: The Line), kvůli kterému jsem i přes veškerá doporučování váhala, jestli si hru vůbec pořídit. Neříkám, že mě americké patriotické demence rambo spasí svět s kulometem v ruce vyloženě odpuzují - občas se i v tomhle žánru vyskytne něco, co je tak šílené, že je to vlastně dobré - ale času je málo a her hodně. Vždycky se snažím vyvarovat jakýchkoliv spoilerů, takže jsem i k The Line přistupovala zcela nepřipravená na to, co mě čeká, a o to byl ten zážitek kvalitnější. Po nějaké době jsem se totiž zase dostala ke hře, po jejímž konci jsem měla hodně o čem přemýšlet a taky se nemohla dočkat, až si ji pustím znovu.

Spec Ops: The Line je dokonale ambivalentní. Na jednu stranu je to nalajnovaný koridor cutscéna - chvilička běhu dopředu - cover based střílení - cutscéna - běh - střílení, které se opakuje ad infinitum a vy musíte poslušně postupovat dál, běžet za ukazatelem cíle, vyčistit úsek od nepřátel (což vás poměrně baví jen kdyby se pořád tak nerojili a neházeli po vás granáty, sotva si najdete dobrou pozici) a odposlouchat si pár keců se svým týmem. Nemůžete si vybrat, co budete dělat, nad odvíjením narace nemáte kontrolu, můžete ji jen bod po bodě plnit.

Na stranu druhou ale hra právě tenhle základní princip stříleček využívá ke své hlavní pointě a nakonec vám vyčiní za to, že jste ho tak slepě následovali. Hru nelze "vyhrát" jinak než že ji prohrajete; čím více se snažíte, tím méně jste hrdinou. Všechno je vlastně jinak à la Šestý smysl a vy si to musíte projet ještě jednou, abyste zjistili, zda to do sebe opravdu tak dobře zapadá. Neříkám, že je to originální či nepředvídatelná zápletka, takové totiž neexistují - pouze to, že ji The Line skvěle zpracovala a zprostředkovala.

Disonance mezi vámi a postavou, kterou ovládáte, je geniální. Na začátku odehrajete akční flashforward letu helikoptérou a pak už je tu skok zpět a nevyhnutelná expozice kdo, kde, jak, proč. Máte jasný úkol - prozkoumat okolí písečnou bouří zničené Dubaje kvůli tísňovému signálu, který vyslal plukovník Konrad, mentorská to figura vašeho hrdiny, kapitána Walkera. Vzápětí dojde k očekávaným komplikacím, během nichž se Walker rozhodne jít ve třech zachránit Konráda, celou jeho rotu (1300 mužů) a potažmo i celou Dubaj, namísto toho, aby se zachoval rozumně a vrátil se jako normální člověk ---- a hra tak ztratí veškerou realističnost.

Kdyby se ale hrdinové her chovali jako normální lidi, neměli bychom co hrát, takže namísto vytržení z děje si říkáte, fajn, Walkere, to zní jako plán. Jak tak ale postupujete, je to čím dál divnější a divnější a nejenom vy jako hráč, ale i Lugo a Adams, Walkerovi podřízení, mají pocit, že tady něco nehraje. Walker ale vypadá, že to má zcela pod kontrolou a vy nejenže bezmocně přihlížíte, ale dokonce ho svým ovládáním aktivně podporujete v tom, že dělá čím dál zvrácenější věci. Hra je krátká, takže si odbydete několik várek ostřelování a ani se nenadějete a už ve velkém sypete po nepřátelích hnusnou chemickou látku a pomáháte ničit jediné zásoby vody pro přeživší. Vše postupuje tak hladce a mechanicky, že nemáte ani čas se zastavit a říct WTF. Mimochodem, reakce místních na vaše jednání je celkem přirozená - začnou lynčovat vašeho oblíbeného parťáka. Hra vám v tomhle momentě výjimečně poskytne možnost zvolit, jak Walker zareaguje. No, nejsem na sebe pyšná.


Jak se tak blížíte peklem Dubaje k cíli, hra se začíná tvářit čím dál subverzivněji. Loading screen se vás ptá, jestli už si připadáte jako hrdina, a Walker vypadá domláceně, špinavě a brutálně a brutálně se taky chová. Hra vás nadále nutí zabíjet kolegy Američany a zároveň se vás ptá, proč to proboha děláte. Konečné setkání s Konrádem, tj. temnotou ve Walkerově srdci, je působivé. Detail, že Konrád maluje onu tragickou scénu, která se Walkerovi nejvíc vryla do paměti, je možná enormní klišé, ale na mě fungovalo. Na výběr máte několik konců, z nichž žádný po tom všem pochopitelně nemůže být šťastný.

Spec Ops: The Line je průměrná střílečka vystavěná do skvěle sebekritického příběhu, v němž zastáváte roli psychopatického megalomaniaka, který se považuje za hrdinu, a vy mu to hodnou chvíli věříte.

Pro: dokonalý příběh, graficky taky ujde, jinak průměr

Proti: těžko kritizovat klišé, která hra využívá, když je kritizuje sama

+30+30 / 0
  • PC 90
V prvé řadě musím říct, že Spec Ops: The Line je jednou z nejvíc her pro dospělé, co jsem kdy hrál a tím nemyslím, že je hra od 18 let. Spíš bych řekl, že čím starší a zkušenější jste, tím víc tuhle hru oceníte a naopak. Rozdělil bych hodnocení na dvě části - hratelnost a příběh.

Hratelnost
Když bych měl hodnotit čistě hratelnost, tak je v podstatě repetitivní po vzoru Gears of War. Zabíjíte nepřátele po desítkách, máte k tomu celou řádku střelných zbraní, používat můžete vždy pouze dvě a tři typy granátů. Můžete sprintovat, schovávat se za překážky, pálit naslepo atd. Nic nového pod sluncem. Inovace je trochu v interaktivním prostředí, kdy čas od času je možné nepřítele překvapit závalem písku nebo sem tam se objeví písečná bouře, která je mimochodem velmi pěkně zpracovaná a má skutečný efekt na viditelnost i chování nepřátel. Škoda jen, že bouře jsou čistě skriptované a neobjevují se náhodně. Pak jsou tady detaily jako pěkně zpracované headshoty, kdy po zásahu dojde na drobné zpomalení času, výborné animace pohybů postav, možnost dodělání zraněného nepřítele na zemi opravdu krutým způsobem, zvířený prach po výbuchu granátů v písku, kdy dojde k oslepení nepřítele. Pak jsou tady minihry typu letím ve vrtulníku a v ruce mám rotačák, takže ničím všechno co zničit jde a zabíjím všechny, kteří zabít jdou. Dále musím ocenit grafiku a zpracování prostředí, které je mimořádně lákavé procházet. Poušť, písek, postapokalyptická Dubaj, mrakodrapy, luxus vs. hrůzy války, parádní level design, prostě hra vypadá krásně. O stylovém a úmyslně kýčovitém soundtracku s americkými hity ani nemluvě. I přes to všechno tohle ze Spec Ops: The Line dobrou hru nedělá.

Tím se dostávám k příběhu.

Příběh
Většinou se ve hrách objevuje příběh v klasickém duchu - hlavní představitel je kladný či záporný hrdina, přičemž převládá první varianta. Ve Spec Ops: The Line se příběh vyvíjí a to tak, že na konci hry nevíte co jste vlastně zač. V žádném případě nehodlám prozradit, jak hra skončí, protože to záleží na každém jak se rozhodne. Co ale mohu prozradit je, že s něčím podbným jsem se ještě nesetkal a dokonce mezi odborníky vyvolala tato hra velkou diskuzi. Proč? Protože je v ní spousta symboliky, překvapivě i politiky, objevují se zde narážky dokonce na hry a násilí v nich, řeší se zde smysl války, odpovědnost za zabíjení nevinných, výčitky, spravedlnost, kde je pravda, co člověk může udělat a co musí v různých situacích až z toho mrazí. Téma hry je zkrátka aktuální v každé době, ve které je válka a lidi dělají často ne to co by chtěli, ale co musí, ačkoliv netuší proč a co je k tomu vlastně vede. Pokud máte rádi až filozofická témata, tak tady je najdete.

Příběh je podaný poutavými animacemi v enginu hry, perfektním dabingem a velkým množstvím dialogů, ze kterých jde až hlava kolem. Nikdy jsem neměl problém zachytit příběh ve hrách v angličtině, ale tady mi často utíkaly celé věty, jak je hra ukecaná. A právě příběh je hnacím motorem, motivací jít dál a dál, zjistit pravdu i za cenu, že chvílemi je hra frustrující. Často jsem opakoval jednu pasáž pětkrát a víckrát, nejste zkrátka rambo a je potřeba si dávat pozor na přečíslení, nepřátelé se vás snaží obejít, háží granáty a mají různou taktiku, třebaže většina z nich jen vykukuje z krytu a je potřeba je postupně headshotovat. To vše jsem ale rád překousnul a po necelých 8 hodinách se dobral konce. Konce, který leckoho překvapí.

Verdikt
Spec Ops: The Line je víc než jen hra. Je to ukázka toho, že hry jako interkativní médium mohou stát rovnocenně bok po boku filmů, dokumentů, filozofických děl a mohou klást otázky, na které hráč hledá odpověď nejenom mačkáním tlačítek na myší, ale především sám v sobě.

EDIT: Ještě mě napadla jedna myšlenka. Hra je v podstatě simulátorem pudu sebezáchovy, který není o morálce, pravdě či spravedlnosti. Hráč zabíjí ne proto, že je to správné, ale aby přežil. Zároveň bez toho, aniž by zabíjel, by nevznikla tahle hra. Ostatně toto by šlo aplikovat na každou střílečku, kde o tom, co hráč udělá, koho zabije, už je vlastně předem rozhodnuto autory hry. Hra tím vlastně říká, že aby ses dobral jejího konce, musel si zabít všechny ty nevinné lidi a je jedno, jestli tě to bavilo, měl si při tom výčitky, prostě si to udělal. Hrál si hru, kterou nešlo vyhrát, ale jen hrát. Kdybys to udělat nechtěl, tak si tu hru nehrál. Každý, kdo tu hru dohraje je vinen za všechno to utrpení, které bylo díky němu způsobeno a to bez ohledu na to, jak moc se své činy snaží obhájit. Obhájit totiž takové činy nelze, to si jen namlouváme.

Pro: Příběh, prostředí, animace, level design, grafika, dabing, soundtrack

Proti: Příliš akční, divné ovládání

+28+29 / -1