Psychonauts 2

Psychonauts 1 si pamatuju jako takovou emocionální houpačku. Hra je roztomilá, vtipná, má sympatické postavy. Takže mě moc nepřekvapilo, když jsem si v jedné chvíli říkal „Haha, to je dobrý, autoři chtějí, aby to vypadalo, jakože ty děti chtějí spáchat sebevraždu!", aby se o několik hodin později ukázalo, že ji ty děti opravdu chtěly spáchat... Hmmm. Většinou nemám rád hry nebo filmy, které se nemůžou rozhodnout, zda chtějí být vtipné nebo tragické, ale v tomhle případě se autorům povedlo skloubit tragiku a komedii na jedničku.

Jednotlivé úrovně nabídly možnost podívat se do mysli lidí zatížených paranoiou, traumaty, nezvladatelným vztekem a podobně. O 16 let později jsme se dočkali plnohodnotného pokračování, ve kterém se pro změnu budete dívat do mysli původních "velkých" psychonautů, kteří jsou od jedné tragické bitvy psychicky zlomeni a je samozřejmě na vás, abyste jim jejich psyché napravili. Navíc se ukáže, že to tentokrát bude mnohem osobnější než posledně. Hra si díkybohům svůj vtip, roztomilost a sympatické charaktery udržela. A v závěru je pochopitelně odkaz na ty děti, které chtěly v jedničce spáchat sebevraždu, jinak by to ani nešlo.

Dvojka je tedy hodně podobná jedničce, možná až příliš, ale kdo by si stěžoval - když něco funguje, je zbytečné to měnit. Několik inovací se ale přece jen najde. Zkrácení doby trvání levitačního balónku na cca 2 vteřiny drasticky omezilo létací "akční radius", takže teď už má hráč mnohem lepší přehled, kam se plachtěním dostane a kam ne. Co mi ale vadilo bylo, že k některým kartičkám apod. se prostě nedostanete bez určité schopnosti nebo vynálezu. V dané fázi hry o tom ale nemáte ani tušení, takže se pak snažíte vymyslet, jak se sakra dostat támhle nahoru, kde je krásně na očích sběratelský předmět... Někomu to nemusí vadit, pro mě je to ale trochu minus.

Ovládání mi přišlo horší než v jedničce, jakoby byl Raz neustále na ledě. Často se mi tak stávalo, že jsem omylem skočil někam jinam, než jsem chtěl, nebo jsem použil odražení od stěny. To je zrovna novinka, bez které bych se vklidu obešel. A to říkám jako někdo, kdo jedničku dohrál víceméně v pohodě (až na Masový cirkus, tam už to moc v pohodě nebylo). Taky mi vadilo, že autoři očividně nechtěli, aby se hráč na některé místa dostal jinak, než oni sami zamýšleli, takže tu máme neviditelné stěny a nemožnost zachytit se okraje na místech, kde by to mělo být v pohodě možné. To se nestávalo nějak moc často, ale docela mě to rozčilovalo. 

Zrušení "munice" k využití „psychic blast“ je pozitivní, ale jinak se s novými schopnostmi moc nepředvedli. Za zmínku stojí jedině tak zpomalení času, což je naprostá nutnost před nejotravnějším nepřítelem ve hře, záchvatem paniky. Vylepšování schopností nakonec taky nebylo nic moc, užitečných mi přišlo jen pár (levitace, „psychic blast“ a pyrokineze). A taky nechápu, proč je možné mít nabindované jen 4 schopnosti najednou :(

Nepovinné úkoly jsou příjemné zpestření, ale užitek za jejich splnění není nic moc - pouze „rank up“, což třeba v případě hledání vašeho malého brášky nedává z hlediska světa moc smysl. Těšil jsem se třeba na nějaké extra vybavení nebo vylepšení schopností, zkrátka nějakou odměnu mimo rámec zvyšování úrovně.

Jednotlivé úrovně byly opět originální, i když mi přišlo, že se tentokrát autoři snažili být zbytečně nechutní (kancelářské prostředí "infikované" zubařskou tematikou, boss, který na vás zvrací, bakterie a hlen v kuželkářské úrovni...).

Abych ale nezněl přehnaně kriticky - hru jsem si užil, příběh má správný tah, přišel mi zajímavý a krásně prohluboval (jako správné pokračování) příběhové pozadí prvního dílu a minulost hlavního hrdiny. Obtížnost už ke konci není tak přehnaně brutální a navíc se podíváte do mysli i Forda Crullera. Zkrátka kdo měl rád jedničku, určitě si oblíbí i dvojku, na to vsadím svůj psychonautský odznak! 

Herní výzva 2022 - Rodina nadevše (HC)