Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Deus Ex

Deus Ex: The Conspiracy

22.06.2000
16.03.2002
16.05.2012
89
458 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ano

Píše se rok 2052 a svět je neutěšeným místem zmítaným terorismem, epidemií téměř neléčitelného viru Šedá smrt, celkovým úpadkem. Po té, co se teroristická skupina NSF zmocní poslední zásilky Ambrozie, velice vzácného léku na Šedou smrt, dostává se do hry J. C. Denton - teprve druhý agent protiteroristické organizace UNATCO vybavený nanoaugmentacemi. J. C. se vydává po stopách NSF a ukradené Ambrozie a velice záhy zjistí, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Do popředí se dostává čím dál tím více konspiračních teorií a ze všeho nejvíc křičí otázka, zdali je možno vůbec někomu věřit...

Deus Ex představuje jedinečný mix mnoha žánrů, z nichž prim hraje RPG a first person akce. Hráč je postaven do role agenta J. C. Dentona vybaveného nanoaugmentacemi. Na těle máte celkem 9 míst, do nichž si můžete instalovat vždy jedno ze dvou nano-vylepšení, každé z nich nabízí 4 úrovně vylepšení. Nejen díky nim se brzy stanete nadčlověkem. Kromě augmentací dostáváte za průzkum zkušenostní body, které investujete do vylepšení schopností ovládání zbraní, překonávání zabezpečení apod. Hra je pověstná existencí hned několika cest ke stejnému cíli, na své si přijdou tichošlápci i akčněji zaměření hráči. Když nebudete chtít, nemusíte skoro po celou dobu hraní nikoho zabít. Deus Ex nabízí cyberpunkový příběh s temnou atmosférou. Při hraní můžete počítat až s několika desítkami hodin zábavy.

Deus Ex se dočkal v roce 2003 přímého pokračování s podtitulem Invisible War. Celá série byla v roce 2011 vzkříšena titulem nesoucím název Deus Ex: Human Revolution, který je prequelem původního Deus Ex.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 85
Už dlouho jsem nebyl na takových pochybách, jak tento komentář vlastně začít. Něco se totiž hodně změnilo. Uznávám, že tato věta nezní na začátek nejlépe, ale právě změna tu hraje roli dosti významnou, řekl bych přímo nejzásadnější.

Na DH nejsem zas tak krátkou dobu, a proto si většina z vás, kteří mě znají, v úvodu mých řádků musela všimnout něčeho, čemuž nevěřil snad opravdu vůbec nikdo, včetně mě. Ano, je to neuvěřitelné, ale tuhle dříve nenáviděnou hru, kterou jsem tolikrát rozehrával a brzy ji opakovaně tvrdě zazdil a div na ni ještě neplivl, jsem opravdu dotáhl do zdárného konce. A ta změna druhá, která doslova bije do očí? Správně, je to její hodnocení, které oproti tomu předcházejícímu podprůměrnému může nyní nabývat dojmu, že moje zdraví není tak úplně v pořádku.

Kdo by si ale myslel, že jsem hrál s kyselým výrazem a pouze s touhou jednu z nejoblíbenějších her na DH pokořit a mít ji co nejdříve z krku, toho mohu ubezpečit, že tomu tak není. Úvod hry mi sice znovu příliš nesedl, ale tentokrát jsem se napumpoval trpělivostí a jednoznačně mohu říct, že pověstné růže tentokrát přinesla a nevoněly vůbec špatně, ba přímo líbezně.

Hra už má sice léta a občasné rozplizlejší textury mi zpočátku opět trochu vadily, ale dokázal jsem je poměrně brzy naprosto ignorovat a zaměřit se na onen vyhlášený konspirační příběh, který jsem dříve z nějakých záhadných důvodů nedokázal tolik ocenit a s chutí jej vnímat. A právě to byla škoda největší, jelikož jeho vývoj, zvraty a možnosti jej svým vlastním přičiněním přímo ovlivnit, dělá z Deus Ex titul s výbornou atmosférou, kterou nemálo ovlivňuje noční doba, během níž se celá hra odehrává. Ihned za příběhem musím s několika vykřičníky vyzdvihnout hlavní postavu J. C. Dentona. Klidně si myslete, že přeháním, ale jeho považuji za jednu z nejlepších hlavních herních postav, které jsem z hlediska sympatie a vyrovnané charismatické povahy měl možnost ve hrách potkat.

Dalším velmi významným pozitivem hry jsou její možnosti procházení. Pokud totiž máte s cestou k cíli trable, je téměř jisté, že není potřeba zoufat, jelikož na vás kdesi čeká cesta další, i když je pravda, že často s různým stupněm obtížnosti.

A neduhy hry? Troufnu si říct, že se v jejich definici shodnu téměř s každým, kdo měl možnost hru alespoň jen vyzkoušet a tím je inteligence nepřátel. Ta je často doslova tragická, a to nejvíce tehdy, zvolíte-li stealth metodu postupu. Nepřátele totiž jaksi nevzrušuje, jestli se jejich parťák válí v krvi na zemi a nevzbudí u nich sebemenší dávku podezření, že se v oblasti nachází narušitel. Jelikož jsem hrál poměrně dost stealth zaměřených her, vadilo mi, že případný poplach, který svým hlučným či neopatrným postupem způsobím, po chvilce skončí a jede se dál, aniž by se narušitele někdo alespoň pár vteřin snažil hledat.

Co dodat? Čert vem těch pár neduhů, které se v průběhu hraní dají brzy s přehledem vytěsnit. Pozitiv je totiž ve hře opravdu hodně a až nyní mě začíná mrzet, že mi trvalo tak ohromně dlouho je najít. Jsou asi hry, na které prostě musí uzrát ten správný čas a teprve potom je dokážete o to víc ocenit. A to je případ mého já a Deus Ex.

Pro: hlavní postava, příběh, různorodý postup hrou, možnosti ovlivnění děje a závěru

Proti: chování protivníků, občas grafika

+62 +63 −1
  • PC 95
Přidávat další oslavný komentář k této hře je možná zbytečné, ale stejně se neudržím. Jedná se totiž o ukázku skvělého řemesla na všech frontách. Za základní kámen úspěchu této hry je obecně považován příběh a ztvárnění světa, s čímž nelze nesouhlasit. Síla onoho světa spočívá zejména v tom, jak děsivě blízko je naší realitě a dnešním politickým problémům. Scénáristé ještě před událostmi z jedenáctého září či před epidemiemi SARS, ptačí chřipky a bůhvíčeho ještě rozehrávají skvělý příběh, který jakoby pozdějším událostem z oka vypadl. Konspirační teorie, kdy vlády (Unatco, MJ12, whatever) používají strašáka terorismu a chorob k omezování svobody a ke kontrole občanů, působí deset let od vydání hry velmi aktuálně. Pravděpodobně i aktuálněji než v době vydání.

Další lahůdkou je level design. V tomto je Deus Ex dosud nepřekonán, volba možností postupu zde má opravdu vliv na celou misi a není to pouze PR kec jak to velmi často bývá u jiných her. Nejde pouze o volby stealth/hacker/rambo v samotných bojových misích, ale i úžasně propracované drobnosti v každém koutku levelů. Můžete si vyslechnout spousty rozhovorů, číst e-maily, knihy a vstřebávat informace, které nejsou vždy pro příběh podstatné, dotvářejí však dojem živého světa kolem vás.

Deus Ex pochopitelně není dokonalá hra. Za jeho největší neduh považuji konec, o kterém hráč rozhoduje až v závěrečné misi, umělou inteligenci (spíš umělou demenci) a trochu slabší tempo v druhé polovině hry. Hra není nijak extra dlouhá, přesto by ke konci potřebovala vyškrtat pár pasáží a trochu zhustit děj.

Pokud to shrnu, Deus Ex je povinnost pro milovníky RPG a nejen pro ně. I deset let od vydání je to stále výborně hratelné a příběh zraje jak dobré víno.

Pro: Téměř vše, od příběhu, atmosféry či level designu až po hudbu či dabing

Proti: AI, zakončení závisí jen na poslední misi, ke konci ztrácí dech

+47 +48 −1
  • PC 100
Po obloze táhnou děsivě vyhlížející temná mračna. Důsledek ekologické katastrofy, nad kterou už lidstvo dávno mávlo rukou. Budovy chátrají. Písmena v neonových
nápisech blikají - nikdo je neopravuje. Všude se válejí vraky aut a černé pytle s odpadky, které nikdo neodváží. Mezi nimi se beze strachu prohánějí krysy. Na láhvi piva je místo viněty jen nápis: "sem přilepit vinětu" a tyčinky jsou z recyklátu. Na téměř prázdných ulicích hlídkují silné policejní oddíly. Jsou po zuby ozbrojené a zbraně mají odjištěné. Teroristi jsou všude. Socha Svobody na Liberty Islandu je bez hlavy. Teroristi ji utrhli náložemi. Sotva policie rozbije jeden oddíl NSF, objeví se další. Jako drak, kterému dorůstají hlavy. Ale i v tomto světě žijí obyčejní lidé. Chodí do práce, baví se, dívají se na televizi a je jim jedno, že svět má nějaké problémy. Svět přece vždycky měl nějaké problémy. Jenom kdyby nebyla Šedá smrt.

Nová doba přinesla novou nemoc. Nedá se léčit, jen zmírňovat utrpení, než... než nemocný zemře. A zemře jistě, protože lék není. Někteří hlupáci tvrdí, že vláda lék má, ale tají ho. Takový nesmysl. Přece kdyby vláda lék měla, tak ho lidem dá. Při každé epidemii se v minulosti objevovaly takové hloupé fámy, které vyvolávaly jen nepokoje. Když zemřít, tak jako člověk. I když je vážně divné, že na Šedou smrt umírají jen chudí. Neví se, že by zemřel nějaký politik, nebo filmová hvězda. Asi mají tihle bohatí štěstí, ale budiž jim přáno, zaslouží si ho. Nějaký těžký pracháč poslal miliony dolarů na provoz bezplatné kliniky, kde ošetřují nemocné na Šedou smrt. Pomohl jim, jinak by kliniku museli zavřít. Je vidět, že to je dobrý člověk, který to myslí upřímně.

U Sochy Svobody vláda zřídila centrálu UNATCO. Je to mezinárodní policie, která pronásleduje teroristy po celém světě. Špičkoví agenti, kteří pro ni pracují, se dobrovolně vzdali svých soukromých životů a podstoupili náročné operace, které jim do těl implantovaly mechanické augmentace, nesmírně zlepšující jejich schopnosti v akci. Stali se z nich napůl roboti. Obětovali se pro společnost a společnost nikdy nezapomene na jejich zásluhy. Prý už je v akci i úplně nový druh agentů, kteří mají v těle místo mechanických augmentací nanotechnologie. Miliony mikroskopických robůtků kolují v jejich tělech a dávají jim úžasné schopnosti. Od těch nových agentů si velení UNATCO hodně slibuje, teroristi z NSF jsou už teď vyřízení. Jenže, místo aby se NSF schovali někam do díry, tak ZASE napadli a obsadili Sochu, jen kousíček od samotné centrály vedení UNATCO! Drzost. Ale také vhodná příležitost, aby si UNATCO vyzkoušelo v akci nového agenta. Agenta jménem JC Denton.

Takto nějak začíná Deus Ex, jedna z nejlepších sci-fi 3D akcí s prvky RPG, jakou kdy kdo vymyslel. Hra se odehrává v blízké budoucnosti, kde se hráč ujme osudu agenta organizace UNATCO, JC Dentona. JC je policista na svém místě, to co řekne platí a na zločince dokáže být pěkně ostrý. Zároveň je to ale rovný chlap, který by nikdy neudělal nějakou levotu. Nebojí se jít do sporu s nadřízenými, pokud je přesvědčen, že má pravdu. Dokáže si získat ty nejchudší na ulici, kteří mu pak často prozrazují důležité informace. Ale jeho policejní práce, to je jen úvod k něčemu většímu. Deus Ex dává hráči příběh, který si svou silou nezadá s kvalitním filmem. Emocionální síla hry nespočívá v tisíckrát použitých filmových frázích. Není tam žádný srdcervoucí příběh lásky, žádné zamilované novinářky a podobné romantické součástky béčkových filmů. Síla hry spočívá (kromě mnoha jiného) v překonávání strachu ze sebe sama. Přemoct strach z pádu do neznáma, zahnat pohodlné myšlenky, které našeptávají: "nech to být, zařaď se a tvař se, že se nic nestalo - zapomeň. Máš dobrou práci, pěkný plat, lidi tě obdivují - o to všechno přijdeš!" Jenže když do toho nepůjde ani JC, který je pro to speciálně vycvičen, tak kdo?

Hra v ničem hráče neomezuje. Skoro každý předmět se dá na něco použít, stačí jen popřemýšlet. Kovové krabice? Můžou posloužit jako schody, když se šikovně
naskládají. Nebo jako hradba, za kterou se JC schová a může odtud střílet. Nebo může krabici někomu shodit na hlavu, pokud se trefí. Fantazii se meze nekladou, Deus Ex je zábavné herní pískoviště. Grafika hry vypadá na první pohled nehezky, ale ponurá šedá grafika se bezvadně hodí k charakteru hry, neměnil bych ji. Zbraně poskytují dokonalý pocit za střelby a když člověk najde barevnou krabičku se zbraňovým vylepšením, má radost jako malé dítě.
Deus Ex je dokonalé souznění ponuré grafiky, povznášející hudby a chytlavé hratelnosti.
Je málo her, které mají ten dar, vtáhnout člověka do děje tak, že vnímá skutečný život jako sen.

Pro: Dokonalost

Proti: Starší grafika, umělá inteligence

+43 +46 −3
  • PC 95
Je to více než 20 let, co slýchávám přídomek „nejlepší hra všech dob“ nejčastěji ve spojení s hrou Deus Ex a je to přibližně 10 let, co jsem pod osobním nátlakem uživatele Fatality (bylo to po společně strávené noci) dohrál první misi této hry a více se k ní nevrátil. Tedy až do doby, než jsem překopal svůj pohled na videohry a začal si více cenit jejich složitosti a chytrosti – tedy do teď.

Ačkoli nerad plýtvám slovem „revoluční“, Deus Ex je vskutku revoluční, a to nejen svou tehdy nevídanou fúzí žánrů. Přitom Deus Ex je vlastně logické vyústění herního průmyslu. Je to hra, která se musela stát. Je to hra, o které básnil John Romero, akorát se nejmenuje Daikatana a museli ji v jeho kancelářích naprogramovat úplně jiní lidé. System Shock 2 pořád vnímám „jen“ jako FPS s RPG prvky, teprve Deus Ex skutečně míchá FPS a RPG lépe než pejsek a kočička. Dort jménem Deus Ex totiž není jen o bláznivém mixu ingrediencí, ale v prvé řadě o použití těch nejlepších ingrediencí.

Příběh z budoucnosti točící se kolem smrtícího viru (z Číny), zkorumpované vládní organizace nehájící zájmy lidu, utajený odboj i otevřený terorismus a technologie pohrávající si s člověkem jako takovým – je to temné, mrazivé a přitom tak „reálné“. Nevím, zda si více cenit samotné myšlenky, nebo jejího rozpracování do množství chytlavých dialogů i drobných okrajových textů v e-mailech a knihách, které podtrhávají tu pravou herní „imerzivitu“. Právě vtisknutý realismus je na herním ději asi to nejsilnější, obzvlášť když se k této dystopické vizi budoucnosti v závěru přidá i myšlenkově podnětný filozofický rozměr. Hra vám průběžně představí několik rozhodnutí, které kulminují v několik odlišných závěrů, nad kterými můžete hloubat, nebo o nich diskutovat celé hodiny.

„Imerzivní simulátor“ byl pro mě vždy tak trochu surreální pojem, protože přeci každá hra chce být „pohlcující“, popř. umožnit hráči nějaký „vstup“ do příběhu, ale teprve Deus Ex tento pojem povyšuje při nejmenším na herní subžánr. Nejde totiž o pouhé pohlcení příběhem, či uvěřitelnost herního prostředí, ale také o možnost utvářet herní osud sebe a dalších postav. Deus Ex umí pracovat i s tím, když při první návštěvě UNATCO „omylem“ vtrhnete na dámské záchody, není tedy divu, že zvládne vyhodnotit i to, jak moc zabíjíte, či naopak pomáháte lidem a v závislosti na tom, vám malinko upravovat budoucí postup hrou.

Herní design je skutečný unikát, Deus Ex je první hra, která dokázala věrohodně vykreslit prostředí skutečného světa. Ono je totiž vždy jednodušší vymodelovat mýtickou planetu, či jiné fantastické prostředí osídlené mimozemskou havětí. Ale v roce 2000 s omezenými technologiemi postavit ulice New Yorku, Hong-Kongu, či Paříže tak, aby to působilo přirozeně uvnitř i venku, to dokázal až Deus Ex. Není tedy divu, že byl zvolen Unreal engine, ten umožňoval pár vychytávek, které ani modernější enginy neuměly. Hra sice na první pohled vypadá hůře než Quake III, ale ten měl prý různá omezení např. na tloušťku stěny, velikost předmětů apod. Musím ale vytknout, že starší Dark engine (Thief I, II, System Shock 2) vyobrazuje přirozenější pohyb postav. V Deus Ex se mi zpočátku zdálo, že všichni běhají jak na drogách, ale zvykl jsem si.

Deus Ex má sice od všeho trochu a od všeho to dobré, nicméně je pravda, že na stealth postup je Thief jednoznačně lepší a zábavnější hrou. S GMDX modem sice vojáci už reagují na mrtvá těla (beru jako skandál, že v původní verzi to neuměli), ale nedostatky v umělé inteligenci kurví právě nejvíce ten stealth postup. Jindy to nevadí. Osobně jsem tedy na životech nešetřil, ale nikdy jsem si nenechal aktivovat alarm. Taktika je jedna z nejzábavnějších složek hry. Možností, kterými lze vyřešit daný úkol, či překonat překážku, je vždy více a krásné je, že jsou všechny logické a intuitivní. Byla pro mě radost objevit jednu cestu, pak se vrátit a zkusit to druhou. Strašně se mi líbí, že předměty mají nejen určitý počet „hitpointů“, ale mají i tzv. „damage threshold“, takže se nestane, že tisíc výstřelů z pistole udělá stejné škody jako jedna rána z raketometu. Augmentace jsou také velmi zajímavé, ale přišly mi poměrně složité na ovládání, resp. na to, abych na ně myslel, když bylo třeba.

Co naplat, jsem další spokojený zákazník. Deus Ex pro mě sice není vyloženě nejlepší hrou všech dob, ale je to videoherní klenot, ke kterému bude mít vždycky smysl se vrátit…
+43
  • PC 100
Když jsem tuhle hru hrál poprvé, vůbec mě nezaujala a během první hodiny jsem ji odinstaloval - takže souhlasím s tím, že při rozjezdu je třeba trpělivosti.

Pak mě něco osvítilo. A já si ji nainstaloval znova a dohrál a ještě teď mi běhá husí kůže. Hra je to stará devět let a odvážím se tvrdit, že nebyla překonána ani s dnešními herními technologiemi (hra, která se její dokonalosti přibližuje asi nejvíce je podle mě Vampire: Bloodlines).

Skvělý příběh, hezký soundtrack, vypracované charaktery všech postav, možnost volby - ovšem pozor, ne ve stylu, že vám hra řekne : "tak a teď si vyber dobro nebo zlo", ale prostě nastane určitá situace a je na hráči, jak se k ní postaví - ve své době to bylo něco neuvěřitelného.

Samozřejmě, nic není dokonalé - AI je skutečně slabá, odnášení mrtvol nemá smysl - někdy to ani nejde, protože pravým tlačítkem myši nejdříve mrtvolu prohledáte a pak ji teprve můžete odnést - ale když se vám její výzbroj nevejde do inventáře, musíte ji tam nechat ležet nebo si složitě vyhazovat věci z inventáře - stejně pobaví fakt, když se před vámi objeví nepřítel, zíráte na sebe, vy se schováte za roh a on si zabrblá "hm, to se mi asi něco zdálo" :-)

Jenomže to mi při prvním hraní vůbec nevadilo. Mrtvoly jsem poctivě odnášel a až při třetím projetí jsem si všiml, že to nemá smysl. Jde o to, že mě hra tak vtáhla, že to snad ani není možné.

Pro: Příběh, postavy, hudba, možnost volby, atmosféra, možnost projít si vše znovu a nalézt novoty

Proti: na dnešní dobu nevypilovaná AI, mám originál a občas mi to spadne

+42