Že Daniel Vávra hry umí jsme se mohli přesvědčit už před dvaceti lety. Mafia: The City of Lost Heaven se stala nejúspěšnější českou hrou na dlouhou dobu a ani ve světě se neztratila. I druhý díl Mafia II patřil mezí víc než nadprůměrné hry. Po transformaci Illusion Softworks na 2K Czech, respektive na Hangar 13, však Daniel Vávra a další bývalí tvůrci první Mafie odešli. Daniel Vávra založil Warhorse Studios a pod ním začal pracovat na hře z českého středověkého prostředí. Kingdom Come: Deliverance je hrou odehrávající se na uzemí asi 15 km² v Ratajích nad Sázavou a jejich blízkém okolí. Hra je zasazena do začátku 15. století a popisuje osudy běhěm doby již dvou dekád trvajícího úpadku českých zemí z důvodu víc než zahálejícího krále Václava IV. Lucemburského.

Ve hře se vžijete do role Jindřicha. Jindřich je typický dospívající muž té doby, kterého víc než práce na statku a pomoc jeho kovářskému otci zajímá jak se s kamarády pobaví na úkor někoho jiného, navštíví své děvče pracující v hospodě a samozřejmě si při tom dá pár škopků. No a v neposlední řadě jak s kamarády dají co proto místnímu alkoholikovi, který jeho otci už hezkou řádku dní dluží peníze. Všechno se ale drasticky změní, když je Jindřichovo rodiště přepadeno vojsky Zikmunda a vypáleno do základů. Jindřichovi se povede uniknout, ale jeho rodiče jsou při útoku oba zabiti a Jindra po zotavení přísahá pomstu všem zodpovědným za smrt rodičů. Zde jsem v minulosti skončil, protože mě hra nechytla z důvodu absence českého dabingu. Ten byl ale do hry loni v zimě přidán a po letech jsem tedy tento další český herní klenot opět vytáhl. Uslyšel jsem například Jana Přeučila, Michaela Jagielku a další známé české dabéry. Jde o hru z pohledu první osoby, kdy se staráte o svoji postavu. V otevřeném světě můžete cestovat pěšky, na koni a provádět řadu aktivit. Můžete například chodit na lekce šermu, lukostřelby, navštěvovat hospody, místní lázně, debatovat s okolními postavami. Na základě vašich aktivit si následně zlepšujete atributy postavy. Například sílu, obratnost, ale také výřečnost, jezdectví nebo při sběru bylin i bylinkářství a podobně. Tyto atributy využijete například při debatách s protivníky, které můžete díky vysoké hodnotě výřečnosti obelhat a podobně. Vaši postavu samozřejmě můžete obléct do dobového oblečení včetně brnění a jako zbraně používáte zejména chladné zbraně na blízko a luk na dálku.

Teď k samotnému otevřenému světu. Ten je poháněn Cryenginem a vypadá i na dnešní dobu nádherně. Budete procházet velice husté lesy, pole, okolo řeky Sázavy přes jezy a podobně. Krajina vypadá víc než věrohodně. Města, vesničky a usedlosti jsou zpracovány velice autenticky. Všimnete si typických dřevěných roubenek té doby, ale i kamenných domů, dobových kostelů, statků a podobně. Nemluvě o postavách oděných do dobových rób, hábitů, vojáků nosících dobové vojenské vybavení a podobně. Navíc každá postava je jiná. Vzhledem, ale především chováním. Jedna se nechá uvařit na nudli, druhou nepřesvědčíte ani sto argumenty. Hospody jsou kapitolou samou pro sebe. Nejenže se v nich můžete zřídit jako já zamlada, ale také se v nich dají hrát kostky, koupit jídlo, ale také třeba i nocleh. Vůbec nakupování a prodej je kapitola sama pro sebe. Ale nedoporučoval bych se pokusit prodat kradené věci. Kupec vás odhalí, zavolá stráže a půjdete si na pár dní zchladit hlavu do místní šatlavy. Na kradené zboží jsou speciální kupci, kteří vás ale slušně natáhnou. Holt, když musíte, tak musíte. Můžete se naučit i krást z kapes, šperhákem prolomit zámky nebo truhly. Opět platí pravidlo nenechat se odhalit strážemi. Ukrást se dá v podstatě cokoliv, ale s okamžitým odhalením. Svět kolem vás si žije vlastním životem. Postupem času si postavu vylepšíte natolik, že pro vás nebude problém například opakovaně vyhrávat rytířské turnaje. Také si budete na základě vašich rozhodnutí a rozhovorů zvyšovat nebo snižovat reputaci v každém městě zvlášť. Ve hře je tuším okolo stovky hlavních úkolů a snad dvojnásobek vedlejších.

Po téměř stu odehraných hodin jsem našel naprosté minimum bugů, které nijak nekazí hratelnost ani atmosféru hry. Jediné, co mě štve, je nemožnost projít křovím a to ani na koni. Jiné chyby jako nadpis 5 hodiny místo 5 hodin nebo občas rychle běhající či rovnou se teleportující charaktery z důvodu předešlého záseku jsou naprosto ničím ve srovnání s bugy multimilionářských zahraničních AAA firmem. Hra je navíc tak autentická, že část internetových křiklounů Vávrovi vyčátala, že ve hře nejsou žádní černoši, že je ve hře příliš sexismu a podobné chybějící dnešní progresivní nesmysly. Vávra naštěstí neohnul hřbet a aktivistům se ještě navíc asertivně vysmál. Hra díky tomu vypadá nádherně bez jakýchkoliv woke šíleností. Dá se říct, že jde svým způsobem o slušný dějepisný materiál. Příběh je odhadovaný na nějakých až 200 hodin v závislosti na rychlosti, takže se mám na co těšit. A samozřejmě i na druhý díl, který má vyjít v únoru 2025. Jedničku bez výjimky doporučuji, atmosféra vás vtáhne do hry a nepustí, dokud ji zdárně nedokončíte.

Již po vydání byly mé zraky upřené na tento titul. Jelikož jsem ale měl rozehrných několik jiných her, LTH putoval do seznamu přání na Steamu a čekal jsem na slevu. Nakonec jsem se po dohrání většiny rozehraných her z konce minulého roku nechal zlákal letní slevou a zakoupil rovnou edici včetně DLC. A rozhodně nelituji. V krátkosti jde o RTS ve stylu Commandos v kombinaci s dalšími strategickými prvky například ze hry XCOM. Primárním cílem je dostat partičku legionářů zpět do nově vzniklé Československé republiky. Má to ale háček. Kvůli vývoji na frontě se nelze vrátit zpět na západ, ale budete se muset proklestit celým Ruskem na východ až do Vladivostoku na poslední trajekt, který vás odveze domů. Toto vše za doprovodu kapitána Langera, kterého ztvárnil český herec Karel Dobrý známý například z role Adalberta ze středověkého filmu Jménem krále. Hra je poctou československým legionářům, přestože není zpracování historicky naprosto přesně.

Začínáte cestou kousek od Moskvy, kterou jsme si mohli vyzkoušet už v demoverzi hry. Kromě jednotlivých misí se budete muset starat i o váš vlak. Zde si autoři skutečně vyhráli a do hry zakomponovali všemožné serepetičky. Během hry totiž dostanete možnost nejen vylepšovat například vaši lokomotivu, nebo si ji někde v nádražním depu vyměnit, ale rovněž budete moci vlak doplnit například o zdravotnický vagon, kuchyňský vagon, nebo dokonce dělostřelecký. V každém z daných vagonů budou vaši legionáři moci vykonávat danou práci dle typu vagonu. Ve zdravotnickém léčit zraněné a nemocné kolegy, v kuchyňském vařit jídlo a v dělostřeleckém pálit po nepřátelích v misi jako dělostřelecká podpora. Kapitolou samou pro sebe jsou pěchotní vagony. Těch je potřeba mít dostatek a co nejdříve je vylepšit na maximální kapacitu, abyste měli dostatečnou rezervu na naložení všech legionářů, které potkáte. Toto jsem v úvodu podcenil a hru musel restartovat od začátku. O zateplení vagonů ani nemluvě. To je nutné také provést zavčas, jinak se váš průjezd Sibiří stane nemožným. Dalším faktorem je sběr materiálu a komponentů. Ty je sice možné čas od času koupit u obchodníka, ale ve velmi nevýhodném poměru. Tak či tak bude někdy nutné něco dokoupit a jiné komponenty prodat. Naštěstí jsou během putování poblíž trati tzv. body zájmu, kde se dle jejich typů onen materiál nachází. Jelikož je ale výprava pod tlakem času, budete se muset i rozhodovat, které body zájmu navštívíte. Ve hře jsou navíc zabudované algoritmy, kdy vaše vyslaná četa může najít buď nadstandardní počet plus další, ale spíš pobere minimum a někdy vůbec nic. Toto se dá ovlivnit prospěšnými vlastnostmi někerých vojáků a naopak i negativně. Některý voják se může zranit, napadne jej prase, nebo chytí nemoc. Vojáci se v bojích zlepšují a učí se i nové dovednosti. Jsou poté všestrannější a mohou vypomoci, kde vás aktuálně tlačí bota. Čím vetší všestrannost, tím lépe. Hra je v tomto vypilaná skutečně detailně.

Ozvučení a zejména dabing je samozřejmě na velmi vysoké úrovni. Legionářům propůjčili hlasy známí čeští a slovenští dabéři a ozvučení je dle situací nadmíru autentické. Protivníci mluví samozřejmě rusky. Dobová hudba se také povedla, jak během putování vlakem, tak i v misích. Hudba v nich se mění dle aktuální situace, kdy zpočátku je v klidu, ale když graduje bitva, hudba je rychlejší a dramatičtější. Stejně tak ozvučení střelby, jezdících aut a podobných zní jako skutečné zbraně a vozy a ne komicky. Samozřejmostí je krytí vás i vašich nepřátel za určitými překážkami. Pak se přestřelky stávají delšími a abyste příliš neplýtvali municí, doporučuji použít proti nepřátelům jako argument granát. Putování je rozděleno na několik kapitol ve kterých budete plnit i celou řadu zajímavých misí. Tu budete pomáhat tamním farmárům proti rudým, kteří budou drancovat jejich vesnici, zachraňovat katedrálu, ničit nepřátelské továrny, dělostřelecká stanoviště, pevnosti a další. Čas od času vám spadne strom na koleje a bude na vás, zda jej prorazíte nebo odstraníte a dřevo si necháte. K interakcím bude docházet i na bodech zájmu a čas od času budete muset udělat rozhodnutí, která ovlivní morálku vašich vojáků. Někdy budete čelit špatným rozhodnutím a budete si muset vybrat to méně špatné. Pro doplnění morálky vojáků na vysokou, která je nutná, aby nedošlo k dezerci, můžete popít v nádražních hospodách nebo individuálně každému členovi výpravy morálku doplnit spotřebními předměty. Stejně tak i chybějícíc kondici. Mikromanagement výpravy bude hrát během vaší cesty zpět domů naprosto klíčovou roli. Jak budete postupovat, bude proti vám protivník víc a víc agresivnější a objeví se i faktor hrozby. Ta, pokud překročí určitou mez, stane se skutečností a nepřítel vás bude nalétávat například letadly. Hra se dá naštěstí behěm hektických pasáží mikromanagementu zpomalit nebo úplně zastavit, abyste neplýtvali drahocenným časem a vše si důkladně promysleli.

Bohužel se dostáváme k tomu, co mě zklamalo a nebylo toho málo. Ve hře jsem našel zásadní bug, kdy na konci třetí kapitoly mi od vstupu na železniční most nefungovalo zabití granátem. Na výbuch zemřel ze skupiny vojáků pouze jejich velitel přičemž podřízeným se nestalo vubec nic. Dalším bugem je padání hry při načítání uložených pozic. Šest pádů za nějakých šedesát hodin není extra moc, ale jsem názoru, že dobře optimalizovaná hra by rozhodně takto padat něměla. O absenci klávesy pro Quickload nemluvě, jak na takto důležitý prvek hry mohli tvůrci zapomenout?! Dále mě zarazila nerealistická umělá inteligence, která naprosto ignoruje mrtvé kolegy na zemi a podivně reaguje na například vaše odhalení. Očekával bych, že se na vás vyrojí soudruzi ze širokého okolí a začnou oblast pročesávat jako například v prvních Desperados: Wanted Dead or Alive. Vám stačí utéct o 100 metrů, skrýt se v křoví a během pár sekund je klid. Pro posílení hlídek nepřítele musí být vyvolán alarm samotným nepřítelem. Obtížnost hry mi přišla neuvěřitelně lehká snad jen s výjimkou poslední mise. A to jsem prosím hrál na Velitele. Stačilo si průzkumníkem kamenem nalákat jednoho po druhém ke křoví a pak jej picnout. Hlídky jsem obvykle vyřazoval granáty a pejsky výpadem s bajonetem. Spíš je šance, že se zaseknete protože vám dojde palivo ve vlaku nebo kvůli podcenění situace skončíte bez jídla nebo umrznete. Správa vlaku je zejména při nasazování čet a starání se o konkrétní legionáře otravná. V oknech je nutné se posouvat pomocí posuvníků, kdykoliv vysíláte do terénu dvě a více čet a pokud potřebujete konkrétního legionáře vylepšit, uzdravit nebo mu doplnit modrý i žlutý bar doplna. Stačilo by hlavní okna správy čet zvětšit a podokna naopak zmenšit, aby se vám do hlavního okna vešly tři čety aniž byste museli okno posouvat dolů. Toto budete proklínat zejména ke konci hry, kdy budete vysílat do terénu klidně i 4 a více čet a vylepšovat desítky vojáků. Hra v tomto všem bohužel v mých očích zbytečně klesá. Nebýt těchto nedostatků a jednoduchosti v misích, byla by to minimálně devadesátková hra. Tematika československých legionářů je ve hrách neprobádaná a LTH se toho nebál a i tak uspěl. Rozhodně jde o titul, který projdu vícekrát. Já totiž na Sibiři nikoho nenechám a ješte se chci podívat jak vypadá severní cesta!

Po naprosto šíleném fiasku od Team6 vychází po šesti letech čtvrtý díl série, tentokrát od francouzských Kylotonn Games. Ti měli před sebou výzvu v podobě vrácení sérii lesk prvních dvou dílů. Že čtyřka nebude výrazně lepší než odpadní trojka by bylo reálnější, že vyhasne Slunce. Nicméně do kvalit zejména dvojky jí ještě dost chybí. Pojďme se jí tedy podívat na zoubek.

Hra se snaží navázat na slávu v úvodu série a přináší opět dva stěžejní módy FlatOut a kariéru. Ve FlatOut vás čekají klasické dovednostní soutěže v nahánění skóre a odemykání dalších tratí a aut. Budete závodit s předáváním bomby, demolovat auta v arénách nebo skrz speciální závody. V Kariéře budete postupovat vpřed jako vždy skrz klasické závody na kola či opět arénová demoliční derby. Ve hře jsou tři klasické kategorie Derby, Classic a All Star. Většinou půjde o klasické závody, ale občas vás čekají i časovky nebo v rámci Assault módu budete protivníky skrz získané nitro zasypávat různými pastmi a nástrahami. A protivníci pro změnu vás. Tento mód ale budete proklínat, protože závody hodně protáhne.

Hra samozřejmě nabízí i hru více hráčů a výživný hard rockový, až metalový soundtrack. Ten zvedá jinak průměrný herní počin o něco výš. Tratě jsou opět hezké, zavítáte i do podzemních kanálů. Hodně tratí je tematicky převzatých z úvodních dvou dílů, ale proč ne, když to funguje? Novinkou je měnící se počasí. Takže někdy pojedete za jasna a sucha a jindy za deště a mokra. Sníh bude také výživný. Škoda, že kromě například sněžných pahorků, vegetace v nížinách a písku v pouštích je grafika jinak dost pozadu. Auta můžete vylepšovat až na 3. stupeň co do výkonu nebo třeba kvality brzd. Zničitelnost je opět doménou hry, kdy se po trati válí předměty určené k devastaci či alespoň odstrčení.

Hodnocení hry citelně sráží její mizerná optimalizace, grafika vypadající jak z roku 2010 a fyzická stránka. Grafika leckdy působí přehnaně leskle a například odrazy od vody nebo zářící slunce je o zkažení očí. Auta se často chovají jak ping-pongové míčky a mám pocit, že trpím na kolize častěji než protivníci. Kdykoliv jsem se dostal do tlačenice, v drtivé většině případů jsem se zasekl o překážku nebo po nárazu letěl vzduchem. Oproti tomu protivníci vesele ujížděli dál. O trefování krabic a nevidění ničeho snad ani nemluvě. Taktéž o podivných skriptech, kdy jsem některé závody nemohl zajet na zlatou medaili. Jet s plně vylepšeným vozem a stejně být předjetý v cílové rovince třemi protivníky pálícími to nitrem hodně naštve. A ztráty výher v závodech se takto dějí opakovaně. A nutnost odklikávat jednotlivé novinky v menu? Hotový děs. Suma sumárum - lehce nadprůměrné arkádové závody, které ale mohly a měly dopadnou výrazně lépe. Kupovat jedině ve velké slevě.

Třetí díl série závodů s maximální destrukcí již pod hlavičkou Team6 je jednou z nejhorších her, kterou jsem kdy viděl. Nepřekvapuje mě, že jde o jednu z nejhůře hodnocených her vůbec. Využil jsem letní slevu na Steamu, abych si mohl tento "skvost" vyzkoušet a trpěl jsem jak zvíře.

Už po spuštění hry mě zarazilo menu vypadající jako z nějakých arkádových devadesátkových závodních automatů. Hra neobsahuje žádný kariérní mód, jen náhodné závody, dovednostní soutěže a podobné. Zkusil jsem tedy náhodný závod na předměstí Detroitu s nějakou sexy břicho ukazující lolitkou a šlo se na věc.

Během závodu samotného mně zděšením vypadaly i zbytky vlasů na mé plešaté hlavě. Auta se chovají hůře než ve hrách z 90. let. Zní jako myčka na nádobí nebo pračka v kombinaci s kávovarem. O fyzice snad jen, že lítáte ze strany na stranu a neustále jste někde mimo trať v pangejtu nebo naboření do stromu. HUD hry je taktéž něco hrozného. Jak se hra chová a zní, tak vypadá například ukazatel rychlosti, nitra a další. Prostě hnus fialovej na všechny strany.

Odjel jsem jeden jediný závod, hra okamžitě letěla z disku a byl podán požadavek na vrácení peněz. Za celý svůj život jsem neviděl takto katastroficky zpracovanou hru. Špatně je naprosto všechno - grafika aut, města, menu hry, HUD během závodu, fyzika aut, jejich lítání ze strany na stranu, neustálé výbuchy, nárazy, chování protivníků. Hru nekupujte, nestojí ani za stažení a opirátění. Nezachrání ji ani 60 tratí, 9 herních módů a necelá 50 aut. Raději dejte šanci Trail Outu - je sice také místy nepředvídatelný, ale ve srovnání s tímto jde o klenot. Jediné pozitivum hry je, že se dá bez problémů nainstalovat, spustit, vyzkoušet a vrátit na Steamu.

Je začátek léta a s ním se každý rok pojí veliké slevy na Steamu. Jelikož jsem pár dní zpět konečně dohrál druhý Underground z dílny NFS, chtěl jsem zkusit další závodní hru. Už nějaký čas jsem měl v seznamu přání tento kousek, který se netají inspirací legendární sérií FlatOut. Jak moc se zejména prvním dvěma dílům přibližuje si povíme v následujícím komentáři.

Příběh hry se točí okolo Bělorusa Mihalycha a jeho parťáka Zhenky. Hlavní hrdina musel kvůli zranění zanechat svého kaskadérského řemesla, ale nic nedělat dlouho nevydržel. Přihlásil se proto do série závodů napříč světem. Hra začíná návštěvou vrakoviště, kde si koupíte vrak jednoho z nejslabších aut a zbytek peněz utratíte za části jako motor, převodovku nebo kola, abyste vůbec s autem mohli jezdit. Čeká vás několik desítek závodů, kde poměříte síly s dalšími sedmi závodníky. Za zmínku stojí zejména Rus odkojený KGB, korejská lolitka, policajtka, vesnický buran, černoch z ghetta a další. Každý z jezdců má osobitý styl a sobě typické vozy. Těch je ve hře několik desítek. Budete řídit například Trabanta, Žigulíka, Volhu, Mercedes, Porsche, ale i americké muscle káry, školní autobus, šlapací auto, monster truck, minivan nebo formuli.

Tratí je ve hře rovněž několik desítek. Budete se prohánět po městech, na plážích, v pískovnách, po horách, ale i po závodních okruzích. Na každé trati se budou povalovat předměty určené k destrukci. Ve městě například lampy, stoly se židlemi, na pláži pro změnu lehátka, stánky a v horách kusy sněhu, závěje nebo kusy skal. Samozřejmostí budou zkratky, které ale ne vždy poskytnou výhodu. Závody budou arkádové, ve vysoké rychlosti a plné extrémní destrukce. Častokrát budete dojíždět ve stavu totálek nebo nedojedete vůbec. K destrukci jste samozřejmě motivováni doplňováním nitra a bonusy za rozštípání ostatních závodníků. Obtížnost závodů bude stoupat, stejně jako vy žebříčkem, až nakonec vyzvete samotného největšího kápa v nejnadupanější káře. K němu se ale budete dostávat nějakou dobu, k čemuž vám pomůže systém odměn skrz fiktivní sociální síť a přibývající počet sledujících. Ti vám budou přibývat s plněním výzev a čas od času dostanete i nějaký ten finanční dárek. Vedle kariérních závodů budete mít možnost ještě tzv. Free Ride a Roulette. Free ride je závod, kde si sami vyberete co a s čím pojedete a oproti tomu Roulette jsou závody ve stylu gamblingu. V nich máte možnost buď lehčí formu, kde platíte menší vstupné, ale získáte menší odměny, nebo drsnější formu, kdy platíte větší vstupné, ale odměny jsou výrazně vyšší. Háčkem je, že drsnější kategorie skýtá extrémní výzvy. Ty má na svědomí obávaný Joker, který na auta například nastražuje bomby, vypustí na ně bombardér, který každých třicet sekund raketou odpálí posledního závodníka, zpomaluje či zrychluje plynutí času nebo v případě zastavení vozidla jej automaticky vyhodí do vzduchu. A samozřejmě se vám po zničení ještě patřičně vysměje do ksichtu. Nicméně tyto závody jsou víc než příjemným zpestřením a zdrojem peněz, pokud je často neprohráváte. A samozřejmě i zdrojem adrenalinové zábavy, protože nikdy nevíte, kde a s čím se pojede. Můžete se tedy prohánět například ve šlapacích autech po horách nebo s monster trucky v ulicích amerických velkoměst. Samozřejmě nechybí ani typické dovednostní soutěže, kdy sebou po vymrštění z auta například shazujete obrovské bowlingové kuželky nebo trefujete terč jako šipka.

Za neduhy hry lze brát přílišnou arkádovost, papírovost vozidel a fyziku někdy připomínající odpadní třetí díl FlatOutu. Toto se však děje velmi zřídka. Víc mně vadily situace, kdy vaše vozidlo ve tlačenici s ostatními auty pravidelně bourá a ostatní jedou vesele dál. Otočit někoho PIT manévrem je rovněž prakticky nemožné, zato vás takto otáčí poměrně často. Dále se některé eventy nedají zajet na zlatou medaili, dokud se nedostanete k nejrychlejším vozům a některé budete pro změnu muset jet vícekrát než si na trénujete ideální stopu. Jinak ale jsem se hrou spokojený. Nelze ji brát jako plnohodnotného nástupce FlatOutu, ale jako podobnou hru. Pak se budete bavit. Ve slevě ji rozhodně doporučuji. Soundtrack je opět více než výborný a kvalitou za původními FlatOuty nikterak nezaostává. DLC vám přidají do hry kvanta aut - opět bych počkal na slevu. Hra se povedla a zabaví vás na několik odpolední. Hrací doba příběhu je do 20 hodin.

Rok po úspěšném premiérovém díle městských závodů od Black Box přišli autoři s pokračováním. A nutno podotknout, že s vylepšeným. Tvůrci se inspirovali v městských akcích a zakomponovali do závodní hry otevřený svět. V něm budete vedle vyhledávání konkrétních závodů i navštěvovat místa, kde si vašeho plechového miláčka budete moci vylepšovat. Výkonově i vzhledově. Ke hře jsem se dostal po téměř dvaceti letech, jelikož v době jejího vydání jsem neměl dostatečné PC. Rozběhat ji na dnešních strojích je skutečná alchymie, ale pomohl kdo jiný než Google a hodiny pokusů-omylů. Zapnul jsem samozřejmě režim kariéry a šlo se na věc.

Děj hry navazuje na první díl, kdy vám po zdolání gangu pouličních závodníků v Olympic City volá neznámý člověk lanařící vás chce do svého týmu a ne pro něj není odpovědí. Po zděšení a zavěšení vás cestou na oslavu vítězství oslní světla Hummeru z postranní uličky a ten následně zlikviduje vašeho Nissana. Scéna končí slovy řidiče do telefonu, "že se postaral o problém". Šest měsíců poté přilétáte do města Bayview, kde vás uvítá Rachel. Jde o kamarádku Samanthy, vaší kolegyně z Olympic City. Ta vám na letišti zanechala její 350Z, abyste nemuseli pěšky. Tím začíná vaše cesta zpět za reputací. Bayview je zpracováno nádherně. Budete jezdit do v minulém odstavci zmíněných autoservisů, po jednotlivých závodech nebo dovednostních soutěžích, ale také na místa, kde budete kupovat výkonnější komponenty, vylepšovat karosérii a měnit vzhled vašeho vozu pomocí grafických prvků. Polohu všech důležitých míst lze vidět na nové minimapě a pomocí GPS se na ně navigovat. Dále vám budou chodit SMS od Rachel, ale i od dalších obyvatel Bayview. Častokrát takto dostanete výzvu k zajímavému závodu.

Otevřený svět pobřežního města je poměrně veliký. Čekají vás závody v centru v úzkých uličkách, budete se prohánět kolem letiště, průmyslovou zónou, po kopcích na předměsí a také atakovat rychlostní rekordy na místních dálnicích. S dálnicemi se pojí i novinka. Potkáte-li zde jiného hráče v nadupané káře, můžete jej ihned vyzvat na závod jeden na jednoho. Tento event se nazývá Outrun a vítěz bude odměněn po ujetí protivníkovi na určitou vzdálenost. Čím dříve, tím větší bude odměna. Dále vás čekají staré známé módy z jedničky v podobě závodu na kola, úseku, driftů, dragů (zde nazvaných sprint), Street X závodů jeden na jednoho a novinka v podobě U.R.L.. Underground Racing League je série několika desítek závodů na závodních okruzích na letišti nebo v uhelném dole. Výhra v nich výrazně zvýší vaši reputaci a zrychlí postup žebříčkem. Ve hře je něco přes 220 závodů z nichž některé jsou i skryté a je třeba je najít. Vozů je ve hře dvakrát víc než v jedničce, takže budou uspokojeni snad všichni milovníci různých značek. Budete postupovat příběhem až ke konečnému vládci závodního podsvětí a nakonec získáte svoji reputaci zpět.

Za největší chyby ve hře považuji opětovné vyřazení policie a absenci poškození vozu s výjimkou sprintů. Jinak jsem ale ve hře nenašel žádné další chyby. Soundtrack je opět vynikající, ve stejném rapovém a hard rockovém stylu té doby. Město je krásně osvětlené a díky otevřenému světu se s ním můžete sžít. Jednička otevřela dveře městským tuningovým závodům a dvojka je posunula ještě o několik úrovní výš. Málem bych zapomněl na odměny, když vás někdo vyfotí v rámci sponzoringu a na doplňující se nitro, když těsně minete vozidlo. Underground 2 je rozhodně král série městských závodů a obávám se, že už nebude nikdy překonán. Moc rád bych se v tomto mýlil.

Měli jste před dvaceti až třiceti lety rádi extrémní závody plné vysokých rychlostí a likvidování nepřátelských vozítek v rámci her Wipeout, Rollcage a Rollcage Stage II? Pak je pro vás GRIP: Combat Racing tím pravým ořechovým. Opět usednete do oboustranných vozítek uhánějících šílenou rychlostí a s pomocí různých power-upů se budete vašim pronásledovatelům buď snažit ještě víc ujet, nebo je naopak dostihnout.

Autoři se netají tím, že právě v sérii Rollcage se hodně inspirují. Futuristická vozítka uhánějící šílenou rychlostí přilnou k zemi, boku či stropu a osazená kulomety, raketami, štíty a turbem se budou snažit využít všech těchto vylepšení k co nejrychlejší jízdě a likvidaci okolních vozítek. Budete se prohánět po různých rampách, zasněžených krajinách nebo na písku. Závody budou napínavé a ani kilometrový náskok nemusí být dostačující. Nikdy nevíte, odkud na vás přiletí raketa, která vás otoči do protisměru a z první pozice se rázem stane poslední. Stát se toto těsně před cílem notně zamrzí a následovat bude restart.

Hra nabízí klasické režimy kampaň, závody jednoho či více hráčů a Carkour. Obtížnost v kampani se zvedá postupně s přibývajícími závody. První patra jsou celkem v pohodě a neměla by vám činit výrazné problémy. S přibývajícími novými patry se však obtížnost zvyšuje a samotný závěr je hotové peklo, kdy budete muset opakovat závod i třeba padesátkrát. Protivníci totiž budou velmi agresivní a častokrát se stane, že to koupíte od více hráčů po sobě a propadnete se až na samé dno. Celkem vás čeká asi 50 eventů v 11 skupinách a dohromady nějakých až 150 závodů. Mód Carkour je o projíždění tratí na zručnost a taktéž v posledních závodech počítejte s hotovým peklem.

V podstatě jediná výtka z mé strany patří k o něco slabšímu soundtracku než v původních Rollcage. Tento nedostatek je ale jen drobnou chybičkou. Závody jsou chytlavé a hra velice povedeným nástupcem svých předchůdců. Devadesátková atmosféra ze hry dýchá na každém kroku. Velice doporučuji, hra vás zabaví na několik desítek hodin.

Díky známému, který si pořídil nejdražší edici hry, jsem dostal možnost si ji vyzkoušet. Po zklamání z Diablo: Immortal a zejména po informacích od ostatních hráčů ohledně stavu čtyřky jsem neměl přehnaná očekávání. Čtvrté Diablo si bere to nejlepší z předešlého třetího dílu, Immortalu a převzaté elementy upravuje a vylepšuje. Děj se odehrává několik desítek let po zabití Malthaela, kdy Sanctuary čelila neustávajícím bojům mezi peklem a nebesy. Navíc se banda hledající poklad připletla tak trochu neohrabaně k rituálu vyvolávání prastarého démona a... Následně se děj přenese k vám plahočícím se sněhovou bouří a příběh může začít.

Čtyřka se snaží vrátit sérii zpět ke kořenům a po příliš vykresleném třetím dílu tedy můžeme očekávat původní temnotu plnou náboženských motivů, temné magie a hektolitrů krve. V porovnání s Immortalem je letošní Diablo opět o něco blíže dvojce, ale stále ještě potřebuje urazit velký kus cesty, aby se prvním dvěma dílům série alespoň vyrovnalo. Activision Blizzard nechtěli ponechat nic náhodě a vsadili na osvědčenou šablonu bez výraznějších změn. Opět tedy budete kosit tisíce nebohých mobů rozesetých v divočině, čím si budete zvyšovat úroveň vaší postavy. Maximum se ve srovnání s předešlými díly posunulo až na 100, což vám zabere rozhodně víc než dostat se na 60, respektive 70. Obtížnost vámi zabíjených nepřátel se zvyšuje přímo úměrně úrovni vaší postavy. Považuji za dobré, že není hráč nucen obtížnost zvyšovat jako například ve trojce a je možné dohrát příběh na jednu konkrétní obtížnost. Novinkou ve hře je otevřený svět, který dělá příběh méně lineární. Autoři se v tomto hodně inspirovali hrou Lost Ark, kde byl rovněž kladen důraz na větší volnost. Příběh ale kvůli tomuto trpí, je takový rozháraný a nesourodý. S NPC postavami si můžete povídat a dozvědět se nové informace z příběhu, které pro něj mohou být důležité. Dialogy nejsou nikterak dlouhé, obvykle se jedná o několik vět. Čas od času vás hra odkáže do cutscény a také do filmečku, jenž se tentokrát nevyskytují jen po dohrání jednotlivých aktů, ale i během zásadních zvratů nebo důležitých dějových událostí. Na velmi vysoké úrovni je jako vždy hudební doprovod, který je letos naštěstí temnější než v předchozích dvou dílech.

Co se týče endgame po konci příběhu, je velmi podobný Adventure Mode ze třetího dílu. Budete tedy chodit podobné lokace jako byly Nephalem rifty, Greater rifty a navíc vás ještě v rámci Sezón budou čekat bossové, eventy a questy vázané právě na aktuální sezónu. Do hry by měly být přídány i unikátní sety. Totální závisláci budou poté moci zkusit i PvP a poměřit síly s ostatními hníči u této hry. Rozdíl ve zvyšování úrovně postavy je v tom, že Paragon body začnete sbírat hned po dohrání příběhu, daleko před dosažením stovky. Zde došlo ke kompletnímu překopání a jednoduché přidělování extra bodů doplnil systém glyphů, které se dají taktéž vylepšovat. Zde si pro změnu všímám inspirace v Path of Exile, i když značně zjednodušené. Novinek je dost a majorita určitě zaplesá. Navíc se dá hrát i naskrz herními platformami a jako PC hráč můžete spojit síly i s konzolisty. Další novinkou je kůň, který vám pohyb po mapě víc než usnadní. Škoda jen, že se k němu dostanete až v pozdější fázi příběhu. Otevřený svět nabízí několik desítek vesnic, které je záhodno prozkoumat. Mohou skýtat cennou kořist nebo výzvu v podobě tuhých bossů.

Teď k neduhům hry. Už v Immortalu mě štvalo, že kolem vás pobíhají potenciální noví spoluhráči. Vy přece máte být ten, kdo zbaví svět Sanctuary hrozby v podobě znovuzrozeného démona a tímto zásahem ztrácí hra na atmosféře. Další neduh je podle mě dnes již zastaralá šablona hry, co se týče vývoje postavy. Proč prostě stávající systém nepřekopat, že budete zvyšovat úroveň vaší postavy pouze aktuální výbavou? Že byste konkrétní části výbavy buď našli na určitých místech, nebo si je mohli sami vyrobit a odemknout v určité fázi hry u kováře nebo poté, co byste kováře sami předmět naučili. Dále přidat do hry více prvků craftování, klidně i třeba těžbu surovin a podobně. Drtit endgame jen za účelem dosažení stovky nebo nalezení konkrétního předmětu mi přijde jako zabíjení potenciálu hry. Žánr potřebuje inovovat, protože jinak zůstane z mého pohledu extrémně nudný a mě konkrétně odrazující od hraní čehokoliv jiného než příběhu. Uvítal bych ve hrách všeobecně realističtější prvky, se kterými se setkáváme v indie hrách. Nemohu nesrovnávat například s V Rising, kde máte z 50 bossů každého z nich jiného a ty závěrečné skutečně extrémně tuhé. Nemluvě o zvyšování obtížnosti i běžných nepřátel. Kombinace například tankujícího rytíře, střelců na dálku a klerika, který druhy ve zbrani kouzlením uzdravuje a vás stejnou magií poškozuje, dokáže zatopit způsobem, že je lepší z boje utéct. Příběh čtyřky mě místy mile překvapil, ale víc než 6/10 nemohu hře dát z důvodů popsaných v tomto odstavci výš. Být lepší než velmi špatný Immortal a průměrný Reaper of Souls je na titul, který má ambice stát se hrou roku 2023, žalostně málo. Samozřejmě chápu, že majorita toto chce, respektuji to, ale holt už dnes nejsem na tyto zjednodušené Hack&Slash hry cílová skupina.

V Rising je hra, která může být víc než dobrou volbou pro hráče, které už nebaví bezduchým způsobem chodit dopředu a mydlit nebohé moby. Hra, která je stále ještě v předběžném přístupu, nabízí překvapivě mnohem víc. Vedle klasického putování po mapě a boje s nepřáteli budete totiž i těžit suroviny, stavět obydlí, craftit a spoustu dalších věcí. A toto vše buď sám, v partě, proti mobům, proti hráčům a toto vše dohromady ve velkém otevřeném světě.

Probouzíte se jako upír v podzemní kryptě a vaše putování začíná. Nejprve je potřeba dostat se na povrch a natěžit suroviny pro stavbu alespoň základního hradu. Tedy dřevo, kamení a podobné. Poté je na místě najít vhodné místo pro váš hrad. Začnete palisádami s vchodem a postupně přidáváte další věci jako budovy na zpracování surovin v podobě pily, pecí, vylepšujete hradu zdi na kamené, přidáte střechu a další. A střecha je velmi důležitá, jelikož jako upír si musíte dávat pozor na sluneční světlo. Tomu se budete muset vyhýbat i během putování krajinou, čili vaším nejlepším kamarádem bude noc. Smrt je zde něco, čemu je dobré se snažit vyhnout. Ztráta pracně získaných věcí totiž může notně zabolet.

Nepřátel bude celá řada v podobě místní fauny vlků, medvědů, dále lidí, nemrtvých a například elementálů v podobě stromů nebo kamenných golemů. Výhodou bude, že protivníci budou bojovat i mezi sebou. Můžete tedy například potkat lidi bojující s nemrtvými nebo se zvěří, elementály bojující proti všem a podobně. Jakožto upír se budete muset starat o pravidelný přísun krve sobě i vašemu hradu. K tomu budou sloužit zejména lidi a dle kvality krve bude vaše postava buď velmi silná, nebo celkem slabá a nevhodná zejména pro boje s bossy. Těch jsou ve hře více než čtyři desítky a souboje s nimi budou víc než výživné. Lze se během nich jen velmi těžko uzdravovat a každý zásah vám ubere vaše maximální životy. Bude se opakovaně stávat, že souboje s bossy skončíte například s několika jednotkami HP. Útěkem se navíc boss okamžitě uzdraví do plna a vy můžete začít celý souboj od začátku.

Vysokou obtížnost hry ještě umocňuje nutnost manuálně mířit. Vaše postava se totiž pohybuje pomocí kláves WASD a myš slouží k míření a útočení primárním útokem. Budete tedy muset i předvídat, co protivník chce udělat a kam se třeba pohne, abyste si dobře předmířili. Ale i nepřátelé si budou předmiřovat, takže uhýbání bude chtít i trochu zvyku a leckdy i improvizace. Upíra, kterého si můžete detailně vypiplat, navíc levelíte pouze kvalitou brnění a zbraní. Hru, která atmosférou hodně připomíná třetí akt Grim Dawn, zdobí správně temný hudební doprovod. Výhodou je, že si můžete založit vlastní server a vyhnout se začátcích hry během jejího poznávání ostatním hráčům. Navíc si server můžete uzpůsobit jak vy chcete - od výdrže nepřátel a jejich síly po délku dne, rychlost údržby hradu, množství získávaných surovin a podobně. V Rising je kombinací žánrů Hack&Slash, survival, crafting a stavění. Ve hře se nacházejí pouze drobné nedostatky jako občas mizející nepřátelé, kteří projdou do skály a zůstanou v ní. Osobně bych uvítal filtr na sběr spadaných věcí jako je například ve hře Grim Dawn a někoho může odradit chybějící endgame jak jej známe z arkádovějších Hack&Slash. Ale chceme, aby se hra ubírala tímto mainstreamovým směrem? Já tedy rozhodně ne. Pokud by zejména bojové mechaniky a levelení výhradně skrz vaši výbavu byly evolucí žánru H&S, vůbec bych se nezlobil. Autoři slibují do oficiálního vydání hry, které je odhadováno někdy na rok 2024, ještě jednu nebo dvě větší aktualizace. Máme se tedy snad na co těšit.

O této hře jsem se dozvěděl pouhý měsíc před jejím plánovaným vydáním. Adventury jsou dnes na okraji zájmu, protože jsou ve srovnání s například FPS nebo závodními hrami pomalejší, méně akčnější a vyžadují více logického uvažování. Já ale jako stará škola stále ještě pokukuji po hrách, které mají především kvalitní příběh. Hra jednoho hráče totiž rozhodně není mrtvá, ač zejména herní mainstream v kombinaci s mladými hráči tvrdí opak. Po přečtení prvotních informací a zhlédnutí snad dvou trailerů jsem neváhal ani vteřinu a tento český projekt bez váhání podpořil.

Příběh hry nás zavede do role Daniela. Nepříliš sympatický chlápek ve středním věku se vydává hledat svoji ztracenou dceru do míst, kam se kdysi zapřísáhl už nikdy nevrátit. Po sjezdu ze silnice, zastavení před závorou a snaze o její zvednutí se náhle utrhne ze stromu větem a... Po jejím pádu přímo na auto může vše začít. Čekají vás kilometry putování nádhernou českou krajinou plné logických hádanek, přemýšlení, hledání informací, postupů a podobně. Zpočátku hra působí jako simulátor procházení luhy a háji. Prostředí je zpracováno vskutku věrohodně a při vašem hledání se dostanete i na skutečná místa, která v České republice najdete. Například hrad Cimburk, Pravčickou bránu, různé skalní vyhlídky z jihomoravských lesů a podobně. Krajina je zpracována opravdu na výbornou a při vaší cestě se dostanete na místa jako je hřbitov, tábořiště, podzemní bunkr, elektrárnu, mosty přes potoky a podobně. Vedle putování po lesích je dalším klíčovým prvkem šplhání po skalách, někdy trochu otravné. Samozřejmostí je interakce s vámi vybranými předměty, přičemž některé použijete jen jednou, jiné opakovaně a některé musíte skombinovat s jinými a vytvořit z nich nový předmět potřebný pro postup dále.

Nečekejte snadný koridor, hra vás nebude vodit za ručičku a ukazovat vám, kudy máte jít. Své znalosti zde opráší ti, co v dětských letech jezdili na tábory, chodili do skauta a podobně. Budete se tedy pohybovat po turistických trasách, jejichž značky naleznete na stromech, skalách, rozcestnících, mapách na klíčových stanovištích a podobně. Jedinou vaší pomůckou zpočátku bude chytrý telefon a mapa v něm. Klíčem k orientaci ve hře a neztrácení se tak bude především váš orientační smysl. Co se autorům rozhodně povedlo je bylinkářství - tedy sběr bylin a dále sběratelské předmětů. Byliny využijete na tvorbu lektvarů nutných pro leckdy správný postup ve hře a sběratelské předměty, které osobně v ostaních hrách ignoruji, mě zde víc než potěšily. Sbíráte například QR kódy vámi navštívených míst, skautské odznaky, táborové písně a v neposlední řadě čistíte les od poházených papírků od bonbónů. Častokrát mě ve hře přepadly vzpomínky z dětských let, které jsem strávil ve skautském oddíle a v temnějších herních pasážích jsem si připadal jako na stezce odvahy. Atmosféra hry je to, co mě u ní udrželo od začátku až do konce bez velkých pauz. Dalším faktorem je skvělá folková a táborová hudba a dále ozvučení reagující na změny prostředí. Postupem času navíc hra začne nabírat na temnotě. Zpočátku hezké prostředí začne působit chladně až hororově a postavy, které jste v lese potkaly, se vůči vám budou chovat jinak. Jak putujete dál a dál, dříve malebná česká krajina začně notně uvadat a ve finále budete stát na kraji úplně jiného světa.

Nejedná se o klasický horor, ale spíš o filmově zpracovanou adventuru s prvky dramatu a občas hororovými vložkami. Hra se rozhodně povedla a nedokážu uvěřit, že na ní pracovali pouze dva a na jejím konci tři lidé. Kvalita příběhu je nesmírná, hra je dělaná naplno a především srdcem. Není to zabijácká adventura jako například Gooka, kde něco v polovině příběhu zapomenete sebrat, hra vám o tom neřekne a po několika hodinách se zaseknete ve slepé uličce o které samozřejmě nevíte a dál hledáte něco, co neexistuje. Musím ale přiznat, že u některých úkolů jsem se i jako stará hráčská škola zapotil a uvědomil si, jak jsou některé dnešní zejména AAA hry neskutečně primitivní a dělají z hráčů nemyslící stáda. Someday vám nedá nic zadarmo, ale zase vás nebude dusit jako přísedící u maturitní zkoušky. Chce to jen nebýt líný přemýšlet a obrnit se trpělivostí. Hra byla po třech letech přepracována ve spolupráci s Bohemia Interactive a nese označení Director's Cut. Byla vylepšena grafika, přidán nový hudební doprovod, lokace, hádanky, odměny a turistická mapa oblasti. Hra se stala plynulejší a bloudění po lese bylo zredukováno na minimum. Autoři mě dokonce vyslyšeli a umožnili funkčnost klávesy ESC v menu. Navíc hra nepotřebuje kdovíjak výkonnou grafiku, nebo byla optimalizována. Vystačíte si totiž úplně v pohodě s kartou o 4 GB RAM. Přibyly i další jazykové mutace ve formě titulků. Jedinou chybou pro mě stále jsou protivníci. Vidí vás i když vy je nevidíte a jakmile vás zmerčí, velice špatně se jim utíká. A o chybějícím českém dabingu nemluvě, s ním by to byla minimálně devadesátková hra. Někomu nemusí sednout nesympatická postava Daniela, ale to už je holt součást příběhu. Hra působí jako solidní dvanáctidílný thriller a zaslouží si alespoň jedno opáčko. Navíc musím ještě vyčistit oblast od všech papírků od bonbonů...

Dohráno za téměř půl druhého měsíce z důvodu méně času na hraní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jde o hru roku 2018. Jakožto milovník westernu jsem si tento skvost nemohl nechat ujít. Tento herní žanr byl vždy na okraji zájmu, ale když už nějaká westernová hra vyšla, šlo obvykle o skvost. Jen si je připomeňme - Outlaws, Desperados: Wanted Dead or Alive a následně třetí díl, Hunt: Showdown, Call of Juarez a mohl bych pokračovat. Upřimně, už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy hrál hru s takto neuvěřitelně prošpikovanou příběhovou složkou. Rockstar si dal skutecně velmi zálezet a celkový způsob jejího zpracování může směle soupeřit s příběhy například z prvních dvou Mafií, prvního Vietcongu nebo z herní ságy Max Payne.

Příběh začíná neúspěšnou bankovní loupeží ve městě Blackwater, kdy je vaše banda donucena stáhnout se do hor a přežívat v nelítostné krajině divokého západu. Ocitáte v kůži Arthura Morgana - westernového drsňáka, který vás společně s ostatními členy bandy bude provázet příběhem. Misí je ve hře přes 100 – hlavních i vedlejších. Budete hledat jednak místa pro táboření, úkryty před mrazem, přepadávat vlaky, osvobozovat kamarády, zajímat nepřátele, rvát se po hospodách, vybírat dluhy, krást dobytek a v neposlední řadě také bojovat s nepřátelskými bandami. Ve vedlejších misích vás obvykle čeká lov zvěře, rybaření, sběr bylin, případně pomoc slabším. Zde máte možnost jim vedle pomoci naopak uškodit ať už okradením či zabitím. Dle vašeho zachování bude růst nebo klesat vaše oblíbenost. Pokud budete mít pověst klaďase, dostanete například lepší ceny u obchodníků, ale nepřátelští psanci si na vás budou víc dovolovat. Pokud provedete závažný zločin, samozřejmě po vás hned půjdou místní strážci zákona. Bude-li odpor eskalovat, musíte počítat i s posilami z okolních oblastí. Co se týče lovu, zvířata po usmrcení samozřejmě stáhnete z kůže a po odvozu do tábora je buď uvaříte a sníte, nebo uskladníte na později. Také můžete přispívat penězi nebo dary do táborové pokladničky, čímž si také zvýšíte vaši reputaci. Především ale můžete táborové úspory proměnit ve vylepšení kvality a množství vašich zásob, stavbu stájí pro koně nebo lodí na rybolov. Můžete rovněž zkusit něco získat hraním pokeru v casinu nebo dokonce pomoci strážcům zákona v boji proti jiným bandám nebo rovnou jít lovit odměny v podobě hledaných psanců.

Krajina je zpracovaná naprosto úchvatně, inspirace v legendárních westernových filmech je zjevná a ve hře najdete místa podobná skutečným ikonickým monumentům v USA. Například jsem si všiml útvarům porobným Monument Valley. Otevřený svět je skutečně obrovský, plný krajinných rozdílů v podobě sněhem zasypaných hor, zamrzlých řek a jezer, smíšených lesů, zurčících vodopádů, velkých jezer jak někde v pokladu na Stříbrném jezeře, strmých skal a v neposlední řadě také vyprahlých a nehostinných pouští. Tam se rozhodně nedoporučuje chodit jen tak nalehko. Samozřejmostí je živoucí civilizace v malých městečkách inspirovanými například ikonickými westerny s Eastwoodem, Tenkrát na Západě nebo třeba Hombre a dalšími. O železnici se ani zmiňovat nemusím, bez ní si divoký západ nedovedu představit. Velice důležitým prvkem je vaše interakce s koňmi. Musíte si k nim vypěstovat vztah, abyste se na své koně mohli spolehnout ve vypjatých situacích když budete muset rychle ujet nebezpečí. Koně je nutné pravidelně krmit, čistit, kartáčovat a poplácávat jej. Kůň vám bude poté víc věřit. Každý kůň se navíc hodí na něco jiného, takže v pozdější fázi hry budete mít například jednoho na práci a druhého na ježdění. Koně se samozřejmě dají rovněž krást, ale samozřejmě s rizikem skončení na šibenici. Ve měste se dá jít popíjet v saloonu, navštívit šerifa a něco si vydělat prací pro něj, zajít na nádražní poštu pro lístky na vlak nebo se vyplatit ze svých hříchů jako kdysi v dobách husitských nebo prodávat ukradené dostavníky plné zboží. Navíc toto vše je součástí hry více hráčů společně s přestřelkami na ostří nože. Hudební doprovod je na nejvyšší úrovni, měl jsem během hraní opakovaně pocit, že slyším Morriconeho nebo Goldsmitha.

Hra má samozřejmě jako port z konzole dost chyb – zejména v podobě průchodu skrz herní menu, kde musíte všechno neustále odklikávat a místo myši používat zejména klávesy. Optimalizace není zejména na procesorech Intel a grafických kartách od NVIDIe nejlepší a vůbec co se týče hardware – hra vyžaduje vyšší třídy grafických karet, budete-li si chtít zahrát na alespoň 60 snímků za sekundu. Pokud si ale pohrajete s nastavením grafiky v menu, dá se hrát okolo 30 FPS i na grafikách nižší střední třídy i méně výkonějších. Nešel bych ale pod ekvivalent 1050 Ti, protože na kartě s méně než 4 GB grafické paměti hra opravdu běhá velmi pomalu. Dalším neduhem je kůň, který se občas zatočí a ze kterého spadnete. Nemluvě o nelogických situacích, kdy po vás někdo bezdůvodně začne střílet, vy se samozřejmě začnete bránit, ale šerif zatkne nebo rovnou zastřelí naprosto nelogicky vás. Přestřelky jsou sice intenzivní, ale na můj vkus extrémně arkádové. Vaše postava vydrží nemožné a zemře až po několika zásazích. I přes zmíněné chyby se ale port z konzole povedl. Chytlavý příběh vás nepustí, dokud hru zdárně nedokončíte. RDR2 si zaslouží nejvyšší hodnocení – autoři skutečně mysleli na hráče a ne jen na svoji kapsu. Hra je klenotem, o kterém se bude mluvit i po letech a bude se i po té době hrát. Takto má vypadat AAA hra a doufám, že se jednou dočkáme na PC například remasteru prvního dílu. Rockstare, děkuji!

Mnou poslední hraný díl této známé závodní série byl třetí tematický kousek s názvem Hot Pursuit (dále jen HP3 nebo Hot Pursuit 3). Závody se po letech strávených městskými honičkami vytuněných kár s policií vrátily do malebné americké přírody, ale nejen tam. V tomto díle zavítáte například na dálnici, která je například zčásti v rekonstruci, k přehradní nádrži, pojedete okolo národního parku, nádherného jezera, pouštními dálnými rovinami okolo satelitů a podobně. Jde o jediný mnou hraní díl série s otevřeným světem a nutno zmínit, že víc než nádherným.

Stejně jako v roce 2002, i zde máte k dispozici dva typy kariéry - piráta silnic a policisty. Novinkou je jejich propojení dohromady, takže někde budete zatápět policistům ze sporťáků a jinde budete piráty silnic chytat skrytí za odznakem. Eventů je výrazně méně než v HP2, ale mají víc závodů, kterých je víceméně stejný počet jako v minulosti. Auta jsou opět nádherná a pokrývají období řekněmě poloviny 90. let až prvního desetiletí nového milénia. K dispozici jsou vozy dostupné běžným smrtelníkům i sporťáky pro ty nejbohatší. Hodně jsem si oblíbil zejména Ford Crown Victoria a projížděl se v něm po celém herním světě. Ještě jsem si vyzkoušel nový Dodge Challenger, ale jako stará škola na novější vozy nejsem. Ježdění po oblasti jsem konec konců shledal jako jeho největší plus herního otevřeného světa. Závody se dělí na klasické na určitý počet kol, úsek z bodu A do bodu B a nebo časovka. Jako policista máte úkoly rozbít pirátům ve sporťácích jejich miláčky a tím je vyřadit ze závodu. Čím více jich odstraníte, tím vyšší dostanete hodnocenní.

Negativ hry je bohužel víc než dost. Začal bych tím, že po spouštění hry si musíte v každé z kategorií v hlavním menu s výjimkou nastavení projít tutoriálem, který nelze přeskočit. Dále mi vůbec nesedla vysoká a někdy až tak trochu nespravedlivá obtížnost umělé inteligence protihráčů i policistů. Přijde mi, že policie jde primárně po vás. Opakovaně se mi totiž stávalo, že jsem bojoval s protivníkem o pozici v závodu, policie nás dojela a zaměřila se téměř vždy na mě. Následoval samozřejmě karambol, likvidace téměř vyhraného závodu a restart. Dále mi přijde, že protivníci dokáží i po sérii chyb dojet takřka nemožné a naopak dojet protiníky je někdy i v případě jedné či dvou chyb, které někdy ani nejdou ovlivnit, téměř nemožné. Minimálně u třetiny eventů jsem byl rád za dojetí na třetím místě, zejména u časovek. Dalším negativem, které mě hodně vadilo, byly různé možnosti jak vyřadit protivníky. Elektické pulzy a EMP vlny posunuly sérii úplně do jiného herního zaměření a z autentických závodů supersportů udělaly sci-fi závody plné nerealistické techniky jak z jiného světa. Nemluvě o kameře při kolizi, která vás úplně vyvede z koncentrace a můžete díky tomu přijít o dobře rozjetý závod a klidně i o vítězství v něm. Navíc tato kamera nejde vypnout. O autologu nemluvě, to je hrozná otrava.

Je škoda, jak hra celkově působí, protože graficky vypadá nádherně i na dnešní dobu. Otevřený svět a auta v něm jsou skutečně prvotřídní. Navíc svět není jen statický, ale žije vlastním životem. Ze závodů se ale stala na můj vkus až moc přehnaná arkáda. Dochází k obrovskému počtu kolizí v extrémně vysokých rychlostech, které by dávno končily totálkou a smrtí jezdce. Tady jedete samozřejmě dál a skončíte až někdy po desáté totálce. Série už dlouho směřuje konzolovým směrem a úplně se z ní vytratila atmosféra původních dílů. Je to všechno takové strohé, neslané-nemastné, bez duše, oploštělé a povrchní. Hru jsem dohrál s velkým sebezapřením, zklamán atmosférou závodů a už se k ní nemám v plánu vracet. Zbylé díly jsem hrál buď okrajově (Underground 2 a The Run - asi půl hodiny každý), nebo vůbec z důvodu nedostatečného PC nebo neosloven jejich zaměřením - Most Wanted a všechny ostatní zaměřené na městské závody. Odklon směrem k tuningu, rapu a městským závodům jako primárnímu zaměření úplně překopal sérii a dnes se toto bohužel rovná NFS. Snad se ještě někdy dostanu k vyzkoušení Shift a Shift 2.

Sedmý díl legendární závodní série byl zároveň jejím zlomovým. Došlo totiž na přesun závodů z přírody do večeního velkoměsta a supersporty pro milionáře vystřídaly káry dostupnější běžným smrtelníkům. Především jste ale dostali možnost tuningu, jak výkonu, tak především vzhledu vašeho vozu. Směrování série k ilegálním závodům inspiroval první díl Rychle a Zběsile z roku 2001. Přestože jsem odpůrce vizuálního tuningu vozidel a hip-hopu, hra mě svým novým zaměřením víc než příjemně překvapila.

Přestože jsem hudebně vyrůstal na Metallice, sedmdesátkovém a osmdesátkovém rocku, hip-hop hrající v menu k pohodové pomalé jízdě krásně sedl. Zvolil jsem samozřejmě hned mód Go Underground a šlo se na věc. Už si nepamatuji, které auto jsem na začátku zvolil. Pamatuji si ale, že jsem s ním projel všechny závody až do konce kariéry. Jak postupujete jednotlivými ilegálními závody, potkáváte jejich několik druhů. Buď jedete klasicky na kola, z bodu A do bodu B, vyřazovačku, kdy vypadává vždy poslední z dané trati a také dvě novinky. Drift je okruh, kde musíte smykovat a získávat tím body - samozřejmě nejvíc - a Drag je závod čtyř aut na krátkém úseku, kde musíte pomocí manuální převodovky a perfektního načasování pro řazení v kombinaci s nitrem dojet první. A samozřejmě do ničeho nenabourat, jinak totálka a restart dragu. Ten je také jediným druhem závodu, kde se auto dá poškodit, spíš totálně zdemolovat. Hru jsem dohrál na nejtěžší obtížnost a je to hotové peklo. Některé závody jsem musel jet snad dvacetkrát, abych skončil první. Druhý režim Quick race jsem ani jednou nevyzkoušel, takže nemohu říct, co nabízí.

K autům a tratím se dá říct, že perfektně sednou milovníkům městských závodů a tuningu. Noční město je krásně osvětlené a samozřejmostí je civilní doprava a hromadná doprava. Po městě jezdí osobní i nákladní auta a například místní tramvaje. Tuning vzhledu vozidel je vskutku propracovaný. Můžete svého plechového miláčka změnit k nepoznání instalací různých spoilerů, lišet, nárazníků, kapot, úpravou střechy a samozřejmě i výměnou disků, velikostí pneumatik a nalakováním s přidáním různých barevných doplňků. Pamatuji si, že jsem tímto strávil značnou část hry v menu. Hudební doprovod se opět povedl na výbornou. V menu na pohodičku v té době ještě zdařilý a melodický hip-hop/rap, no a v závodech opět pěkně rock, hardrock, metal, občas i nějaké to elektro. Paráda! Premiérové ilegální závody se novým vývojářům EA Black Box povedly na výbornou. Je z nich totiž ještě cítit duch původní staré školy série od EA Canada.

Co říct k záporům hry? Příliš jich není. Někoho může odradit vysoká obtížnost a hráče mladšího věku fakt, že tento díl ještě nenabízel otevřený svět. Také nepřítomnost policie je během ilegálních závodů nelogická. Hru jsem si maximálně užil a pokud bych se někdy měl k tomuto tematickému zaměření vrátit, volil bych právě ji. Nicméně mně to jako staré škole série zatím stačilo. Je ale veliká škoda, kam se série ubrala zejména v posledních deseti letech. Kvalita upadá rok co rok, ale hlavně, že stádo platí.

Druhým Hot Pursuitem započal z mého pohledu pomalý pád série dolů. Ta se vrátila zpět k arkádovému závodění, což určitě potěšilo většinu fandů. Mě velmi potěšilo po letech opět hrané intro v doprovodu parádního rocku od Hot Action Cop.

Ve hře jsou k dispozici dvě Kariéry - piráta silnic a policisty. Vedle klasických úniků před policií končících dojetím do cíle vás čekají ještě jízdy na čas. A některé z nich jsou skutečně na krev a budete je muset absolvovat vícekrát na splnění limitu pro získání zlatých medailí. A poslední závody, kdy jedete třeba pět, šest kol po třech minutách a v posledním to pošlete do zdi nebo to do vás nahulákají policajti... Naštvanost se v tu chvíli dá krájet jako mlha. Za policistu vás čeká chytání závodního pelotonu v určitém časovém limitu. Stačí jen do nepřátelských aut bourat. Můžete si navíc zavolat podporu vrtulníku, postavit zátaras a podobně. Hlavně ty pacholky v ujíždějících sporťácích pochytat jako zajíce do ok.

Honičky s policií byly výrazně těžší, protože jakmile vás jednou zastavila, hned vás zatkla a museli jste závod jet od začátku. Vtipné byly animace zatýkání, kdy vás například policista zaklekl a spoutal, nebo za vaší utíkající postavou běhal sem a tam snad celý policejní sbor a za nimi ještě proběhl hafánek. Toto vypadalo fakt krutě a častokrát mi vykouzlilo úsměv na tváři. Stejně jako vrtulník létající nad vámi a házející na vás výbušné barely. Tratě opět nádherné. Sice jich nebylo příliš, ale opět měla každá lokace více než jednu variantu, kudy jste mohli jet. Aut je k dispozici několik desítek a některé z nich i ve vylepšené verzi. Odemykáte je postupně jak procházíte kariérou. Poškození vozidel bylo zredukováno na vizuální. Vaše auta mají pomačkané karosérie, ale jedou dál téměř jako nezraněná. Veškeré závodění se odehrává za doprovodu parádního rockového a hardrockového hudebního doprovodu. Troufnu si říct, že soundtrack zde se vyrovnává například FlatOut 2.

Největším problémem byla stylyzace směrem ke konzolovým hrám nebo spíš na mě hra působila graficky navržená pro hrací automaty z 90. let. Obtížnost se vrátila někam ke druhému dílu. Co mě ale vyloženě vytočilo byla absence kamery zabírající interiér auta a záběr na auto při skoku, který ale naštěstí lze vypnout. Suma sumárum - stále kvalitní a výživné závody, ale vizuálně už bohužel inklinující ke konzoloidnímu hraní a více arkádové než trojka a čtyřka. Působí ale opět neslaně-nemastně.

Pátý díl je podle mého názoru král série, který nebyl dodnes překonán a osobně pochybuji, že ještě někdy překonán bude. Vývojáři z EA Canada po sérii arkádových závodů ikonických sporťáků zejména z let 90. notně zariskovali a vsadili na realističtější model chování vozů a pouze jednu automobilku. O to propracovanější ale hra v obou zaměřeních je. Hru jsem si pořádně užil až v roce 2001, jelikož tátův starý PC měl problém hru rozchodit na 3dfx Voodoo Banshee. Toto mi vyřešil přechod z Windows 98 na Windows XP, respektive s největší pravděpodobností aktualizace ovladačů grafické karty.

Hra obsahuje dva pilotní herní režimy - Evolution (dále jen Evoluce) a Factory driver (dále jen Tovární jezdec). Začal jsem trochu překvapivě Továrním jezdcem a nutno říct, že tento režim notně potrápil moji trpělivost a mé řidičské dovednosti. Jakožto mladý nezkušený bažant nastoupíte do firmy Porsche udělat kariéru továrního jezdce. Čeká vás asi třicet úkolů, kdy zatopíte nejednomu modelu od Porsche tím, že s ním budete například projíždět slalom mezi kužely, provádět otočky o 360 stupňů, 180 stupňů a další věci. Budete třeba i závodit proti svým kolegům z práce. Tovární jezdec je okořeněný dialogy práve s nimi. Jedni jsou přívětiví (zejména ti starší) a slušní a druzí (ti mladší) často přehnaně ambiciózní a neustále do vás rejou. Zajímavým prvkem byl například odvoz ředitele společnosti na vlak, samozřejmě velmi rychle, protože onen vlak odjížděl v řádech minut. Nakonec jsem všechny úkoly zdolal a dostal se na pozici hlavního testovacího jezdce.

Druhý mód Evoluce je defakto více než zdařilý klon Kariéry ze čtyřky. Představuje encyklopedii značkou Porsche, kdy budete závodit od nejstarších veteránů někdy z let 50. až po v době vydání hry nejmodernější 911. Co jsem víc než uvítal byl návrat úsekových závodů z jedničky. Sice pouze v podobě jednoho úseku a ne tří, ale i tak jsem byl víc než uspokojen. Devět tratí nese jména dle skutečných míst (například Normandie, Pyreneje, Korsika, Schwarzwald, Alpy a další) a zbylých pět tvoří varianty závodních okruhů skrz Monako. Jak postupujete evolucí, máte přístup k rychlejším a rychlejším vozům až nakonec dosáhnete na onu tehdy nejmoernější 911. Evoluce prochází třemi epochami. Klasickou, kde budete řídit právě veterány, Zlatou, kde dostanete do vínku nejikoničtější modely z let 70.-90. a nakonec Modení, kde vás čekají ty nejnadupanější Porsche z let 90.. Na konci každé epochy dostanete šanci získat prémiový vůz, obvykle závodní prototypy. Je proto třeba jen vyhrát závod. Obtížnost šla výrazně nahoru. Auta hodně smykují a často si kvůli řízení zadokolek nevystačíte s automatickou převodovkou. Celou hru jsem odjezdil s manuální převodovkou a před zatáčkami si přibrzdil, podřadil. Jako při řízení auta ve skutečnosti. Samozřejmostí je tuning vozidla. Až na několik málo spoilerů ke konkrétním typům aut zde ale hraje prim vylepšování zejména výkonu. A to velmi propracovaně v podobě nakupování lepšího karburátoru, klikové hřídele, odpružení, pneumatik a dalších. A po nakoupení je nezbytná i jejich instalace. Auto poté pojede mnohem rychleji a toto je nutné pro konkurenceschopnost s ostatními jezdci. Demolice zde byla také posunuta na vyšší úroveň. Stačilo jednou narazit ve vysoké rychlosti a bylo po závodě. Auto sice stále jelo, ale zatáčení bylo vyloučené a maximální rychlost výrazně snížena.

Když se zamyslím nad nedostatky hry, napadá mě jen jeden. Můžete řídit jen vozy automobilky Porsche, což někomu vadit může, ale osobně toto beru naopak jako velikou výhodu. Škoda, že EA na podobné téma již nenavázali. Vlastně ještě dvě neduhy ve hře jsou, ale jde spíš o takové malé díry. Pokud se vám nebude dostávat peněz, stačí nakoupit pár ojetých a vybouraných vozů, opravit je a prodat je s lehce nadstřelenou cenou. Obvykle se vždy najde zájemce a můžete si takto vydělat hodně velikou částku. A úplně poslední pihou na kráse je bug, kdy v případě karambolu po ukončení hry odchodem do Windows přímo ze závodu se do hry lze vrátit, a to před zvoraný závod. Může vás to stát akorát startovné, jde-li o první závod z dané skupiny. Kromě těchto třech případů jsem si nevšiml ničeho dalšího hru výrazně kazícího. Vlastně mně ani nevadilo vyřazení módu honění se s policií. S tou budete soupeřit během Továrního jezdce. Hudební doprovod opět fantastický. Funk, elektro, nebo house. Prostě stejné dobové pošušňáníčko podobné tomu ve čtyřce. Takže závodům a nakopání zadku Dylanovi zdar.

Čtvrtý díl série navazuje na díl předešlý, bere si z něj to nejlepší a toto následně vylepšuje. Opět tedy budete prohánět více než padesátku sporťáků zejména z let 90. po nejedné trati. Tentokrát se vydáme premiérově i mimo USA, protože do hry přibyl její vlajkový mód, který posunul sérii o stupínek výš.

Nejde o nic jiného než drtivou většinou hráčů vyžadovaný režim Kariéry. Ze začátku máte akorát tak na nákup nejslabšího auta, přičemž vám zbyde na základní startovné a nějakou tu opravičku. Další novinkou totiž je poškozování vozů, které se odrazí na jejich vzhledu, ale především na jejich chování. První kariérní krůčky jsou celkem brnkačka. Nemusíte to nikterak hnát, protože i ve dvoukolovém závodě byste neměli mít výraznější problémy skončit první s velkým náskokem. Samozřejmě, pokud neuděláte nějakou fatální chybu nebo několik minel za sebou. Jak kariérou postupujete vpřed, máte přístup k rychlejším a rychlejším autům až nakonec skončíte u McLarenu GTR se kterým není problém překročit i rychlost 200 mph. Závody ke konci kariéry už jsou celkem peklo i pro časté jejich ztížení například povětrnostními podmínkami. K již existujícím modifikacím jet trať zrcadlově/pozpátku/v noci totiž přibyla varianta špatného počasí, které se projeví zejména na rychlých autech a v zatáčkách. Zajet některé eventy na první místo dá dost zabrat, ale sladká odměna by vás nakonec neměla minout. Kariéra se skládá z celkem 11 eventů, které zaštiťují více než stovku závodů. Zábavy si tedy užijete dosytosti. V někerých fázích kariéry se dokonce vsadíte o vlastní káru a to je poté teprve maso. Hlavně, když uděláte v posledním kole hrubku. Mimo Kariéry jsou k dispozici ještě módy Single Race, Tournament a Knock-out jak je známe z dřívějška.

Počet tratí se oproti trojce zdvojnásobil s tím, že čtyřka využívá všechny tratě svého předešlého titulu. Nových devět tratí se pro změnu nachází většinou mimo USA a Kanadu. Zavítáte do Skotska, Německa, Francie, Velké Británie, ale také na závodní okruhy na jih Evropy. Z nových tratí jsem si oblíbil téměř všechny, především protože jsou kratší než tratě z trojky. Nejvíce mi utkvěly v paměti dvě z nich. Dolphin Cove, která se nachází na kopci okolo delfíní zátoky v USA a dále trať Kindiak Park, kde projíždíte nádhernou kanadskou divočinou. Zde vás při troše smůly může v případě pádu do kolejí nabrat projíždějící vlak a změnit vašeho plechového miláčka na nepojízdný vrak. Jinak se ale jedná o vesměs podobný koncept tratí jako ve trojce. Snad ještě trasa Snowy Ridge dovede navnadit správnou zimní atmosféru. Rozhodně bych si dal pozor na spadlý sníh a sněhuláka na kraji vozovky. Poslední mód, který doznal úpravy, je Hot Pursuit. V něm si můžete zvolit z podmnožin Classic, Gateway a Time Trap. Classic je standardní honička s policií jak ji známe z dřívejška. Gateway je na jeden život, kdy se snažíte ujíždět co to dá a v Time Trap se snažíte dokončit závod v limitu, který se vám s každou pokutou víc a víc ukrajuje. Za závodníka je to tedy docela peklo. Z pozice policie máte víc klidu, protože vám stačí prudit závodníky a pochytat je, aby nedojeli do cíle.

Hudební doprovod hry a její ozvučení je minimálně na stejně kvalitní úrovni, jako v předešlém díle. Hrát vám bude celá řada známých interpretů, většinou ve stylu techno, house, elektro, funk a podobně. A můžete si být jisti, že vás muzika do závodění spolehlivě navnadí. Z negativ mě napadá snad jen o trochu nižší obtížnost v začátcích kariéry. Tu ale vynahrazuje obtížnost těžší v jejím závěru. Dále může čtyřka působit jako vykradač předešlého dílu, což je svým způsobem pravda a ještě některé zbytečně dlouhé závody v kariéře, kdy se několik po sobě jdoucích závodů jede na osm kol. Ono jet závod víc jak půl hodiny je solidní nápor na nervy. Nic dalšího kazícího hru už mě ale nenapadá. Road Challenge jsou pro mě společně s trojkou a Porsche 2000 díly, které v této sérii stavím na její absolutní vrchol. Hru ale rozhodně nedoporučuji fandům série, kteří jsou odkojeni díly z prostředí městských závodů plných tuningu a hip hopu. Ti by na ni s největší pravděpodobností zírali jako na příliš starou a nudnou. Otevřený svět tehdy ještě v NFS neexistoval.

Ve třetím díle série si autoři naštěstí uvědomili. co učinilo předešlý druhý díl takový neslaný-nemastný a vrátili do hry honičky s policií. Hra navíc dostala opět další výrazný grafický posun a vypadala na svoji dobu opravdu nádherně. Zejména se opět prohloubily odrazy světla, stíny a vyhlazení vozů.

Hra ale nešla dopředu jen po grafické stránce, ale celkově. Herní menu už bylo víc uživatelsky přívětivé, v nastavení jste si mohli nastavit například i HUD nebo kamery, ze kterých na své vozidlo uvidíte. Závody se staly méně arkádovějšími, kdy auta více seděla na vozovce a tolik neskákala. Tratí je ve hře celkem devět, přičemž čtyři dvojice mají část tratě společnou. Nejvíce mě bavilo se prohánět na Redrock Ridge, kde jsem zajel po strašně dlouhé době čas snad 2:03 na kolo a už nikdy jej od té doby nepřekonal. Naopak nejméně jsem měl rád trať Summit, protože jedno kolo trvalo snad čtyři minuty. Aut bylo ve hře kolem padesáti a byly rozděleny na třídy C, B a A dle maximální rychlosti a zrychlení.

Samotné závody měly výbornou atmosféru a to zejména když jste jeli na split screenu s kamarádem a úplně nejlépe proti policii. Ta vám do cesty stavěla blokádu vozy doplněnými hřebíkovými pásy. Pokud jste jimy projeli, píchli jste a po zastavení dostali pokutu. No a takto ještě několikrát a nakonec vás místní policie zatkla a vy jste závod nedokončili. Navíc jste mohli hrát i za policii, chytat závodníky a chytře si na ně vyčkávat zejména v úzkých místech. Tratě se dali projíždět na 2/4/8 kol, normálně vpřed, zrcadlově, pozpátku, ve dne nebo v noci a toto vše nakombinovat dle libosti. Například na Turnaji nebo Knock-outu na nejvyšší obtížnost vás obvykle čekaly závody v noci a minimálně zrcadlově, obvykle ještě pozpáku. Toto zvedalo jinak poměrně nízkou obtížnost výš. Navíc jste si díky dokončování turnajů odemykali rychlejší auta. Ta měla v garáži opět detalní popis a statistiky, stejně jako všechny tratě - a to včetně vizualizace! Hudební doprovod byl striktně nastaven buď na techno nebo na rock/hardrock/country. Obě dvě zaměření měla něco do sebe a osobně jsem si je všechny užíval. Ale zejména hard rock od Matta Ragana byl naprosto fenomenální a tento styl muziky formoval můj hudební vkus i do budoucna.

I přestože třetí díl patří mezi mé nejoblíbenější, mám k němu pár výtek. Obtížnost je vzhledem k jedničce opět níž. Hra mi přišla stejně obtížná jako předešlý díl a opět chybělo oživení v podobně kariérního režimu. Co jsem si ale užíval, bylo projíždění zkratkami a to zejména jako policista. Jen škoda, že opět nedošlo na úsekové závody. Ono chytat piráty silnic v úsecích by mělo hodně do sebe. I tak ale jde o mnou jeden z nejlépe hodnocených dílů série.

Ke druhému dílu jsem se dostal až po téměř pěti letech, někdy mezi díly Porsche 2000 a Hot Pursuit 2. Důvodem bylo, že stará 486 už jej nedokázala utáhnout a že jsem si chtěl dopřát verzi Special Edition. Ta se ke mně nakonec dostala a já mohl opět vyrazit do víru šílených akádových závodů téměř bez hranic.

Verze Special Edition z roku 1997 je prvním dílem série NFS, kde jste mohli využít tehdejších grafických karet podporujících 3D akceleraci - 3dfx. Grafika šla ve srovnání s prvním dílem výrazně v před zejmnéna co se týče vykreslování vozů, objektů, jejich stínů, odlesků například při dorazu paprsků slunce a podobně. Co rozhodně stojí za zmínku je úvodní intro, které osobně považuji za nejlepší v celé sérii NFS. Je hrané a za doprovodu opravdu nadčasové hudby. Co se týče herních režimů, mohli jste jet tři. Single race byl závod, kde jste si mohli nastavit kterou trať pojedete, na kolik kol a proti kolika protivníkům. Knock-out byla klasická série vyřazovacích závodů, kdy každý poslední vypadl až zůstal poslední závodník. No a Tournament byl předem definovaný turnaj, kdy jste za umístění dostávali body do tabulky a kdo jich získal nejvíc se stal turnajovým vítězem. Vozů bylo ve hře víc. Přibyly značky jako Lotus, McLaren, Jaguar, Ford a další. Tratí byl stejný počet jako v prvním díle a opět byly namíchané rozmanitě. Hudba na minimálně stejné úrovni jako jednička, tedy opět rock namíchaný s technem a víc než dobře.

Za nevýhodu považuji opět absenci kariérního režimu, který by mě u hry udržel déle. Mnohem větší problém ale spatřuji ve snížení obtížnosti. Závody se po chvilce staly lehkými, kde pokud jste neudělali velký počet nevynucených jezdeckých chyb, neměli jste problém dojet první. Co se týče tratí, některé na mě působily jako okruhy odněkud z jiné planety. Citelně mi chyběly úsekové závody z jedničky, kdy jste jeli třeba tři etapy z bodu A do bodu B. A v neposlední řadě byla vyřazena veřejná doprava a policie.

V době vydání této hry jsem měl ve svých deseti letech k dispozici stařičkou 486/80 MHz, 8 MB RAM a nějakou grafiku podporující maximálně 256 barev. Windows byl tehdy ještě na hony vzdálený a vše obstarával slavný MS-DOS, v mém případě systém M602. Po několika hodinách strávených hraní prvních dvou dílů Test Drive jsem se přesunul k průkopníkovi asi nejslavnějších arkádových závodů všech dob.

Hra působí překvapivě realisticky, minimálně do obtížnosti během jízdy. Vozidla rozhodně nesedí a nepronikají zatáčkami jako nůž máslem. Častokrát budete muset volit prudké brždění, někde ručkou, jinde pouze klasickou brzdou. A bude to místy zkouška ohněm, protože osm ikonických supersportů té doby se s dopravními předpisy rozhodně mazat nebude. Nejvíce jsem si oblíbil Porsche 911 Carrera a Lamborgini Diablo, což mi zůstalo i pro pozdější NFS. Co se týče tratí, budete se projíždět zasněženými horami, klasickým mírným pásmem a zavítáte i do pískem zasypaných pouští. Samozřejmostí té doby byl kvalitní a dle mého názoru i nadčasový hudební doprovod. V uších vám zněly rockové rytmy namíchané s rytmy techna a troufnu si říct, že víc než zdařilé. Jakou dokázaly vytvořit atmosféru při honičkách s policií asi nemusím příliš detailně zmiňovat. Ono rozdat si to ve dvou proti policii o první místo v cíli mělo něco do sebe.

Na dnes již téměř třicet let staré hře se samozřejmě podepsal zejména grafický zub času. Zásadním nedostatkem hry ale je absence něčeho na způsob kariérního módu. Ano, tratě a auta se tvůrcům velice povedly a dokáží zabavit na pár odpolední. Na dlouhé hraní to ale dnes už není, protože tehdejší prvky vás ke hře nedokázaly připoutat na delší dobu. Už tehdy mně navíc vadilo, že nešlo vyjet ze silnice a namísto toho vás hra výrazně zpomalila a vrátila zpět na asfalt. Policie chytala výhradně jen mě, což víc než naštvalo ve chvíli, kdy jsem se řítil do cíle těsně na prvním místě a zásah strážců zákona mi zhatil těžce vydřené vítězství. A o to víc, když ještě policista při udílení pokuty pronesl rýpavou poznámku. I tak si ale TNFS čas od času pustím přes DosBox a zavzpomínám na pařby v dobách chození na základní školu.

Po třech letech od propuknutí bojů na východní frontě se v rámci třetí hry od Blackmill Games podíváme na italskou frontu. Zde spolu svedly dlouhosáhlé boje armády Itálie a Rakouska-Uherska. Isonzo nás zavede do aplských vrcholků tyčících se nad meandry stejnojmené řeky. Z nich budou kulky svištět směrem do údolí a naopak z něj směrem do kopce a to za ozvučení hry v italštině a nutno podotknout, že velice srdceryvného. Stejně jako v předcházejících dvou dílech, i zde nás čekají realistické boje kde jedna rána, maximálně dvě, rovná se smrt. 

Tentokrát strávíte drtivou většinu bojů v režimu Offensive. Jde v podstatě o kombinaci módů Rush a Operations známé ze série Battlefield. Úkolem je z pozice útočníků dobýt nepřátelský sektor a to obsazením stanovišť nebo jejich vyhozením do vzduchu v závislosti na typu stanoviště. Po získání sektoru jsou nepřátelé nuceni se stáhnout a následuje totéž v bledě modrém až dokud nevytlačíte protivníka z mapy. Z pozice obránců máte za úkol odrazit nepřátelské útoky a zabránit protivníkovi získat sektor. Pokud se bránící straně povede pobít všechny dostupné nepřátelské jednotky, mise je vaše. Offensive se dále dělí na boj právě v horách, v horských pevnostech a poté právě v nížině řeky Isonzo a okolních vesničkách. Můžete očekávat ještě větší příliv zejména útoků zhora. Budou na vás padat minomety, občas vás zkropí letadlo bombami a podobně. V hornatém terénu se budete muset vypořádat s převýšením, kdy bude mít protivník výhodu při útocích z údolí a naopak. Rovněž vás ve hře čeká řada novinek.

Přibyla například nutnost léčení sebe sama během krvácení v případě zranění od vzdálenějšího výbuchu nebo postřelení z pistole. Naštěstí máte obvazů opravdu hodně, takže jimi rozhodně nemusíte šetřit. Pokud se na obvázání vykašlete, jednoduše vykrvácíte. Je to jako byste ignorovali plynovou masku v místě zamoření plynem. Další novinkou je možnost opevnit se proti nepřátelskému útoku pomocí drátů, pytlů s pískem, vystavěním kulometných hnízd, míst pro znovuobjevení spolubojovníků a podobně. Mapy jsou o něco menší než v Tannenbergu a i hráčů je nyní o něco méně. Osobně toto kvituji, jelikož větší počet hráčů by z bojiště udělal ještě větší chaos než občas může být. Co se týče tříd - ve hře je jich šest. Každou třídu si hraním postupně odemykáte a to jak její zbraně, tak i například schopnosti. Můžete třeba snížit týmu čas pro znovuobjevení se na mapě a podobně. Zbraní je zatím málo, ale v budoucnu by měli být přidány nové v rámci DLC zdarma.

Největším neduhem hry je opět její vydání jako samostatného titulu a ne DLC. To vede ke tříštění hráčů mezi tři samostatné hry. I zde se dá proto očekávat po určité době pokles hráčů a jejich nahrazení boty. Opět chybí větší účast vojenské techniky, i když s tanky byste si v horském prostředí moc neužili. Můžete si alespoň čas od času povolat palebnou podporu v podobě útoku bombardéry. Dále není k dispozici žádná kampaň, která by hře také mohla přilíkat hráče. I přesto Isonzo funguje jako solidní výukový program Velké války. Pomáhají k tomu i realistické zbraně a zejména uniformy a dále textové popisky k jednotlivým misím. Hra je rozhodně tím nejlepším, co virtuální bitvy první světové války nabízejí za velmi příjemnou cenu. Grafika šla ve srovnání s předešlými tituly výrazně vpřed.

Beyond the Wire může být dobrou volbou pro hráče, kteří už mají buď dost arkádových bitev na bojištích Velké války v Battlefield 1 a nebo chtějí alternativu ke hrám od Blackmill Games (Verdun, Tannenberg, Isonzo). Hráče čekají taktické boje na větší vzdálenosti v kombinaci s bojem na blízko v rozlehlých sítích zákopů a ve zdevastované krajině na západní frontě. Hru sleduji už od jejího vývoje v roce 2020, protože má potenciál sesadit Battlefield 1 z trůnu a směle konkurovat právě hrám od Blackmill Games.

Ve hře je několik herních módů. Ve Frontlines podobně jako v Battlefield 1 zabíráte sektor na nepřítelském území. Vítěz se posune dál a bojuje o další území. Vítězem je tým, který protivníka vytlačí z mapy nebo obránci, pokud se ubrání. Dalším módem je Assault, kde se snažíte kontrolovat většinu ze třech stanovišť. Není nutné držet všechna pro získání sektoru, ale získat kontrolou většiny bodů více ticketů než protivník. Kdo získá první jejich plný počet, získá sektor a donutí protivníka stáhnout se zpět. Totéž se opakuje v dalším sektoru až dokud jeden z týmů nezíská celé území nebo dokud nevyprší čas. Ve druhém případě je vítězem tým, který kontroluje většinu území. No a poslední Firefight je v podstatě Assault s tím, že potřebujete získat mnohem víc ticketů pro zabrání sektoru. Grafika hry mi přijde trochu vybledlá, ale bojiště jako taková jsou vykreslena výborně. Nechybí zákopy potřísněné krví, padlých spolubojovníci po cestě, vystřílená munice nebo rozbitá vojenská či civilní technika.

Na mapě spolu bojuje až 100 hráčů rozdělených na dva týmy, přičemž boje jsou velmi intenzivní. Probíhají na farmách, vesnicích, městech i horských výběžcích, a to především na území Francie. Mapy nesou názvy dle tehdejších skutečných míst a ve třech případech se podíváme i do Belgie a Německa. Celkem je tedy k dispozici 12 map, což je do začátku hry solidní počet. Z frakcí jsem ve hře zaznamenal Francouze, Američany, Brity, a Kanaďany oproti zatím jen Německému císařství. Zbraní je ve hře víc než dostatek - od jednoranných, poloautomatických a automatických pušek přes karabiny, brokovnice, samopaly, kulomety, revolvery, poloautomatické pistole, polní děla, granáty, plyn nebo oslepovací fosfor. A samozřejmě nechybí bajonet a s ním spojený útok sprintem za doprovodu řevu. K zabití protivníka stačí obvykle jeden zásah puškou, případně dva pistolí z větší vzdálenosti.

Hra má bohužel i po oficiálním vydání řadu nedostatků. Obsahuje stále jen a pouze západní frontu a především je její hráčská komunita malá. Toto alespoň trochu kompenzují boti, takže je vždy na serveru "plný počet" a i počet hráčů se ve srovnání s předchozím stavem hry zvýšil. Vysoká cena přes 30€ jejímu oživení také nepřidává. Spíš bych po dvou letech vývoje očekával snahy o oživení hry a její vylepšení právě rozšířením bojů například na východ nebo do Gallipoli. Také bych zvážil snížení ceny hry, případně hraní několik víkendů zdarma po sobě. Chaotické menu hry by také stálo za překopání nemluvě o HUD hry. O nedostatečné propagaci hry ani nemluvě. A je to rozhodně škoda, protože Beyond the Wire má rozhodně obrovský potenciál.

Mladší bratříček bojů ze západní fronty vás zavede na opačnou stranu Evropy a země tentokrát zahoří na území Polska, Ukrajiny či dokonce Rumunska. Tannenberg si opět zakládá především na realističnosti. I zde budete válčit v zákopech, ale už výrazně méně. Hratelnost a obtížnost zůstává neměnná a taktéž atmosféra. Opět budete hltat někonečné létající kulky z pušek, pistolí, granáty, plyn a vše ostatní v totožné kvalitě a místy ještě intenzivněji. Atmosféru ještě připepří velitelé mluvící svými domorodými jazyky. Vedle němčiny uslyšíme například ruštinu, ale i rumunštinu nebo bulharštinu.

Pilotním herním režimem je tentokrát Manouver. Boje se ze zákopů přesouvají spíš do otevřenějšího terénu, ve kterém poměříte síly o jednotlivá stanoviště. Jde o mód ne nepodobný Conquestu ze série Battlefield, kdy strana kontrolující méně stanovišť ztrácí tickety. Ztratí-li všechna stanoviště, dostane zde protivník možnost dobýt i její spawnovací sektor a ukončit hru. Zákopy se ve hře stále ještě vyskytují, ale už pouze ve formě výrazně menší obranné linie daného stanoviště. Dobývání stanovišť je stále o taktickém postupu a kooperaci všech tříd a velitelů. Ono vystrnadit z pozice kulometčíky kryté pěchotou s puškami půjde bez náležitého průzkumu, shozením plynu v kombinaci s obejitím pozice a útokem do zad nebo z boku jen velmi těžko. O granátech nemluvě. V tomto módu už nebudou územní zisky takovou vzácností jako v předešlém Verdunu. Osobně jsem tuto změnu uvítal, protože krajina východní fronty působí zachovalejším dojmem a po několika hrách ne depresivně jako měsíční krajina u Verdunu.

Největší chybou série her od Blackmill Games se stejným tematickým zaměřením je jejich vydávání jako samostatných dílů. Kdyby vyšel Tannenberg jako DLC, nedocházelo by tolik k dělení hráčů mezi dvě hry. Toto sice kompenzuje přítomnost umělé intelgence na vysoké úrovni, ale ve hře poté chybí lidský faktor. Rovněž i zde chybí příběhová složka formou kampaně a vojenskou techniku zde znázorňuje obrněný vlak. Autoři taktéž vyřadili režim Squad Defence, což ale příliš nevadilo. Mimo hlavní herní mód jsou ty ostatní spíš doplňkové. A to ve Verdunu i zde. Tannenberg a Verdun nyní střídám a uživám si obě dvě hry plnými doušky.