Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Doom Eternal

id Software •  Panic Button (Switch)
20.03.2020
08.12.2020
kompatibilní
81
90 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ano

Doom Eternal je pokračování úspěšného rebootu Doom z roku 2016.

V roli drsného Doom Slayera navážete na konec předchozího titulu. Peklu se podařilo otevřít portál na Zemi a jako neohrožený válečník budete odrážet útoky nepřátelských monster. Nicméně Mars nepřijde zkrátka ani v tomto titulu, podíváme se například i na vesmírnou základnu na měsíci Phobos, který rudou planetu obíhá.

Hratelnost zůstává víceméně stejná. Pomocí hromady zbraní za doprovodu metalových riffů vybíjíte v arénových soubojích nespočet nepřátel. Nicméně dostáváte novinky v podobě harpuny, pomocí které se přitahujete k nepříteli, dvojité úskoky do všech stran, plamenomet přimontovaný k vaší výstroji nebo vysouvací čepel pro ještě brutálnější "glory kills" neboli efektivní dorážení monster.

Větší změnu představuje multiplayer, kdy se můžete sám nebo i s několika přáteli jako monstrum připojit do rozehrané kampaně jiného hráče a zkusit mu ztížit postup hrou. Samozřejmě je to volitelné nastavení a lze vypnout.

Jak je u id Software zvykem, hra je vytvořena na nové verzi enginu, id Tech 7. Ke hře vznikla i dvě větší příběhová DLC pod názvem The Ancient Gods - Part One a Part Two.


Poslední diskuzní příspěvek

Naprosto parádní stríleníčko. Vohulíte repráky a bum, bum :) Fakt super hra. Všem, který odradí začátek doporučuji dát tomu druhou šanci. Všechno tam funguje.

Večer jsem narazil na toho Maraudera. Nechal jsem si ho na dnešek, vypadá tuze.

Po dohrání v Gamepassu to kupuju na steam. Rozhodně chci i to DLC. Nevíte na kdy je plánované to druhé?

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 85
Ještě teď se mi klepou ruce z posledního souboje. Mám pro vás dobrou zprávu, Doom Eternal je bezpochyby skvělá hra. Jenom to nejspíš nebude moct ocenit každý.

Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?

Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).

Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?

Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).

Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.

Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.
+53
  • PC 70
První dva Doomy se staly nesmrtelnou klasikou. V Doomu 3, ačkoliv svým hororovým zaměřením a pomalejší hratelností docela výrazně vybočoval z předchozího standardu, jsem stále měl pocit, že patřím do světa Doomu. Reboot z roku 2016 vrátil do akce rychlé tempo i spád a ačkoliv přinesl nové prvky hratelnosti, stal se důstojným pokračovatelem prvních dvou dílů. A Doom Eternal?

Je častou pravdou, že veliká očekávání bývají následována velkým zklamáním, což v mém případě hra splňuje dokonale. Na nové pokračování jsem se velice těšil, ovšem moje hraní bylo provázeno velmi častými nadávkami a rage quity. Papírově je přitom vše v pořádku, trailery slibovaly skvělou atmosféru, ještě zběsilejší hratelnost, dokonale zpracovaný svět zbídačené Země a návaznost na oceňovaný Doom 2016. Nedostali jsme sice špatnou hru, ale místo Doomu mi připadalo, že jsem hrál hybrid Quake III Arena, plošinovek a k tomu navíc obdařený špatnými designérskými rozhodnutími.

Od hraní očekávám relax, příjemné odreagování s virtuálním prstem na spoušti, alespoň částečnou volnost při řešení herních situací, adekvátní výzvu, ale bez frustrace. Moje herní seance Doom Eternal vůbec neměly spád, nedalo se jenom tak zasednout a delší dobu hrát, celé to bylo ukoptěné a vyčerpávající, bez plynulého flow. Prostě jsem si připadal, jako bych místo hraní lopatou přeházel hromadu uhlí.

Vývojáři notně tlačí na pilu a hráči nedávají šanci se v herním světě rozkoukat a zvyknout si na nové herní mechanismy. O čemž se konec konců přesvědčil John Romero, jenž své neustálé umírání předváděl na YouTube. V tomto kontextu doporučuji zejména nováčkům v akčním žánru potlačit své ego a hrát na nejnižší obtížnost. Zpětně vidím, že jsem měl totéž učinit také. Přívaly nepřátel se na vás valí hned od začátku a navíc pomocí slabého arzenálu se likvidují velice obtížně. Navíc se hned v úvodu objevují hned ti tužší protivníci v čele s překvapivě čilým a pohyblivým arachnotronem.

Jistě si pamatujete z Doomu 2016 dva typické herní prvky. Glory Kill, jež vám doplní zdraví, a použití motorové pily k nabytí munice. Zatímco v první hře munice bylo relativně dost, a tak sloužila motorovka jako volitelný doplněk, zejména když bylo nejhůř. Nyní designéři tyto featury použili jako hlavní taktický herní element. Munice máte nesmírně málo, takže zmíněné prvky prostě MUSÍTE využívat, jinak si zkrátka neškrtnete. Vzhledem k nastavení obtížnosti jsou hlášky Low health a Low ammo vaším častým průvodcem a rudě se podbarvuje nejen obrazovka, ale i vaše oči.

Nepřátelé mají stanovená svá slabá místa. Takže jste nuceni využívat specifického postupu k jejich likvidaci. Později se dají hrubou silou postřílet, ale zejména na počátku hry zkrátka opět MUSÍTE používat dané bojové taktiky. Což alespoň mně svazovalo ruce a nemůžete si využívat svých oblíbených zbraní a akčních postupů. Do prasete pinkyho nasypete 5 raket a pokud netrefíte jeho zadek, máte smůlu. Což vypadá přinejmenším divně. Jste zkrátka nuceni naskočit na linii stanovenou vývojáři a vaše kreativní volnost je ta tam.

Doom Eternal tentokrát přináší i docela obsáhlý příběh, jenž je vyprávěn cut scénami a pomocí útržků herního diáře. Ale drže se Carmackova postulátu o příběhu v pornu, jsem ho nikterak nevnímal. Jakmile Doom Slayer poklekl před králem, tak jsem story definitivně odpískal. Různé sentinely, rytíři a meče mi prostě k Doomu naprosto nesedí.

Zřejmě toto až goticky laděné vyprávění přineslo s sebou arkádové prvky, díky levelům zasazeným v prostoru. Doom mariňák (či slayer) se odjakživa vždycky držel při zemi, ale co předvádí Doom Eternal, dovádí herní situace ad absurdum. Nacházíte totiž četné skákací pasáže. Jednak pomocí nahodile roztroušených tyčí, na nichž se houpáte a přeskakujete. Ty se dají využít i jako součást akční složky. Druhak za pomoci zdí, na které se můžete přilepit jako na mucholapku. Tyto pasáže byly notně frustrující a zdržující, zejména když nevíte kudy dál. Na vztyčenou slayerovu ruku jsem už byl alergický a připomínalo mi to, jakoby žadonil o sociální dávky. Nebo o kulku z milosti. Navíc se můžete připálit o nejrůznější chrliče ohně, což mi připomnělo další 3D akční titul Rise of the Triad.

Na základní akční hratelnost prvky Eternal roubuje hra další a další prvky navíc, čímž se vytrácí pro Doom typická jednoduchost. Kromě pily a glory kills máte k dispozici dash pomocí shiftu, plamenomet dodávající vám armor, posléze přibude meč. Takže během hry na klávesnici vytváříte hotovou klávesovou symfonii. Ovládání je takto překombinované a připadal jsem si mnohdy jako cvičená opice. K tomu mi občas vypadla z hlavy potřebná klávesa a jste v loji. Nechybí nespočetné množství upgradů, kdy si můžete vylepšovat svůj oblek a zbraně, nicméně docela prudilo u některých vylepšení nutnost plnění speciálních předepsaných úkolů, takže jsem je v zásadě odpískal. Což myslím v předchozím Doomu 2016 nebylo.

Souboje jsou opravdu rychlé a zběsilé, ale mají prakticky identické schéma. Hopsání po úrovni jako po pružině s vyhýbáním nepřátelům, kteří se neustále teleportují, a zasypávají vás útoky a pronásledují vás. Prostě jako Quake III Arena. Ani jsem neměl díky převaze mutantů pocit, že hraji za hrdinného Doom Slayera, ale cítil jsem se jako zajíc kličkující před dotírajícím dravcem. Není ani chvilku na taktické rozmyšlení nebo oddech. Mnohdy už záplava protivníků byla docela nudná a hra na vás vrší další a další monstra.

Musím zmínit specifické protivníky, ke kterým patří zejména Marauder. Cožpak o to, je těžké ho zabít, stejně tak jako Stevena Seagala, nicméně pokud je na otevřeném prostranství, dá se zvládnout. Ale na jednom místě jsem s ním byl uzavřen do úzké chodby a tam jsem absolvoval nespočet pokusů, než se mi podařilo dostat se mu na kobylku. Další speciální bytostí je Zaklínač, ten potíže nedělal, jakmile se objevili červeně označení mutanti, stačilo ho jen najít a rozporcovat mečem.

Musím nicméně ocenit, že v soubojích není nic ztraceno a i s pár body zdraví se dá vrátit do hry. Což nebývá u akčních her pravidlem. Místy docela zamrzelo zasekávání se o prachsprosté obrubníky na zemi, což kontrastuje s neomezenými možnostmi skoků u našeho hrdiny. Nebo pohyb ve vodě, kdy je hrdina přilepený, jakoby šel po klihu.

Ačkoliv tady prskám, Doom Eternal rozhodně není špatná hra. Po technologické stránce se jedná o naprostou špičku, vynikající grafika, dokonalé technické zpracování, kdy hra běží naprosto plynule a rychle, skvělá atmosféra. I když zamrzí prakticky nulová interaktivita s prostředím. Dostáváme kolekci starých známých protivníků a dalších nových navíc, atmosféru Doomu, alespoň tedy v některých lokacích, jiné jsou od prostředí Doomu pěkně daleko vzdáleny.

Ovšem jednoduchost předchozích Doomů je vystřídána překombinovanými ovládacími prvky a nutností dodržovat stanovená herní schémata. Mnohé prvky designu zdržují a vedou k frustraci hráče. Pokud vás vyčerpávají zběsilé akční sekvence, obtížnost si snížíte. Ale pokud máte problémy při zvládání arkádových sekvencí, které ve světě Doomu nemají co dělat, máte smůlu. Navíc co je platné rychlé tempo této zběsilé akce, když se pak dokonale umrtví videosekvencí, nebo hopsáním ve vzduchoprázdnu a veškerý nabytý spád je pryč.

Takže jsem shrnul mé dojmy po dohrání základní kampaně. Předpokládám, že pokud si budu procházet jednotlivé levely znovu s nabytými zkušenostmi, power-upy i zbraněmi, tak zážitek bude jistě lepší. Ale základní kampaň je první na ráně a hráči poskytne první dojem, který u mne nebyl zrovna pozitivní a od toho se odvíjí mé hodnocení. Doom Eternal si u mě zaslouží 70%, nicméně s přimhouřením oka, protože je to Doom. Ale přiznám se, že z dalšího vývoje série mám trochu obavy. Příště už raději za mastný peníz nebudu kupovat předobjednávku, navíc se season passem, a raději počkám na opadnutí prvotního hypu.

Pro: Svět Doomu. Dokonalé technické provedení. Skvělé provedení nepřátel.

Proti: Málo munice, důraz na použití pily. Fantasy zasazení. Skákací pasáže. Až moc rychlé tempo akce. Chybí volnost a využití vlastní taktiky hry.

+52
  • PC --
V první řadě chci říct, že Eternal a jeho mechaniky nepovažuju za něco špatného - věřím, že většina lidi z toho bude nadšená. Je to nový přístup, který mi ale, jako oldschool FPS gamerovi, vůbec nevoní.

Gunplay - chci vzít brokovnici a střílet démony do obličeje. nechci, aby mi id říkalo, že musím zbraně střídat (protože do brokovnice mám max. 16 nábojů, duh) a ještě si je "dobíjet" používáním motorovky na zombících. ve 2016 jsem mohl používat jakoukoli zbraň kdykoli se mi zalíbilo a nikdo mě za to netrestal - motorovka byla jen jakýsi poslední resort a né pomůcka pro lootování.

Levely - ve 2016 byly UAC základny na Marsu a peklo. dávalo to jakože smysl, v rámci kontextu. v Eternalu jsou fantasy levely, které sice vypadají ukrutně dobře a masérsky, ale vůbec mi nezapadají do feelingu Doomu. třeba ten začátek, kdesi v (asi) v podpalubí lodi? chvíli jsem jen tak koukal kde to vlastně sem a co tam dělám... nesedí mi to do hry a to i přesto, že příběh vůbec neřeším a enginové animace přeskakuju.

Hopskání - už v první místnosti s větším soubojem mám tři patra, jump pady a žluté hrazdy. ještě mi chybí švédské bedny a gymnastické kozy. dvojvýskok je k dispozici hned od začátku a je potřeba ho používat mnohem častěji. a to vůbec nemluvím o těch platforming pasážích, kde se z D/slayera stává zkušený parkourista.

Furt na mě vyskakuje nějaký informační bullshit, dokonce se otevírají i training místnosti, které mi v reálném čase ukáží, jak zmáčknout spoušť a kam namířit laufem, aby to bylo jakože úplně nejvíc. mám 3 upgrady zbraní za 10 minut, fak det šyt!

Jako jo, technicky je to slast. Jede to asi tisíc fps na Ultra, a to se mi větráky na grafice neroztáčí ani po hodině hraní. A Mick Gordon je tuřín. Ale asi už jsem moc starej na to, abych se přizpůsoboval a učil se řetězení mechanik pro efektivní likvidaci nepřátel.
+35
  • PC 85
Doom Eternal navazuje na Doom 2016 a v mnohých věcech jej vylepšuje.

Začneme tím pozitivním. Hra samotná je v hratelnosti kombinací klasického Dooma, Maria z Nintenda na steroidech, co hraje uživatelem vytvořenou mapu s 50 miliardami pekelných ohňů s přídavkem sousedovic nabíječe, co si říká Quake. Je to krvavá, brutální hra, která Vás vyždíme na maximum a pak vyplivne, aby jste se vrátili a snažili se jí to oplatit tím, že vystřílíte zástupy unikátních nepřátel na brutálně víceúrovňových arénách, tajných arénách a kdo ví čeho, co tam autoři zabudovali.

Výhodou je neskutečný arzenál zbraní, které Vám pomohou projít peklem, druhým peklem, aby jste nakonec skončili v pekle, protože jste se vyhnuli peklu, co vypadalo jako čajový dýchánek jednorožců. Nevýhody jsou ale dvě. Nutnost neustále někoho rozřezat na miliardu kousků, protože Vám neustále dochází náboje. Nutnost určité modifikace (zejména ze začátku) používat na určitý druh nepřátel, protože Vás do toho nutí vývojář. Ale jinak, takový plasmový "samostříl" je něco, co spolehlivě vyčistí chodbu od početného zástupu nadržených fanoušků.

Když už se šíleně prostřílíte mapou, je dobré své zkušeností body rvát k objevední artefaktů na mapě. Nejenom pro vylepšení zbrojí, ale aby jste otevírali tajemné kóje na své domovské základně, sbírali ikonické hudební podkresy her od ID software a v neposlední řadě roztomilé figurky nepřátel do Vaší virtuální poličky. A že se občas zapotíte, aby jste správně našli cestu k tomu "pitomému" otazníčku, protože prostě ten rozbitelný mechanismus mapy nemůžete najít.

A teď to negativní. První věcí je šílené množství klávec, které budete používat. Občas to bude jako hrát na piano démonickou skladbu. Je jich vážně moc. Granáty, přepínání granátů, plamenomet, útok na blízko a k tomu pohyb, motorovka. A ti otravní nepřátelé všude okolo, z toho se člověk může zbláznit. Co si dále všimnete, že jakmile máte maximální zdraví, padá rychleji než kalhotky nadržené patnáctky, co to zrovna chce. Ale jakmile máte 50 hp, jste v klidu, jde to mnohem pomaleji dolů. Jakoby autoři chtěli, aby jste neustále proklínal všechny bohy, že Vám jedna raketa sebrala polovinu zbroje a druhá zbytek spolu se zdravím. K tomu si připočtěte naprosto tragický "dostatek" munice, který musíte neustále doplňovat pomocí motorovky, dokážete si představit, že některé pasáže Vám budou chvíli trvat. A to nemusí být pro každého. A co se týče Maria a Quake? Mám rád obě, takže mě nebaví zběsilé skákání atd. Ale mnohé to odradí.

A jaký je tedy Doom v celkovém balení? O něco horší než Doom 2016. Může za to kombinace skákacích kampaní Nintenda, které nepochopitelnou měrou uplatilo vývojáře, nutnost mít Bethesda launcher (na jejich obranu mi hra ani jednou nespadla a vše jede v pořádku), celkem mizerného MP, který v současné chvíli nic moc nenabízí, zejména ze začátku nutnost používat určité zbraně a jejich modifikace na určitý druh nepřátel a toho, že občas Vám to přijde jako starý Quake III, kde pobíhají démoni. Co je skvělé je hudební podkres pekelného metalu a naprosto skvělá optimalizace, kdy hra při maximálním nastavení jede na maximální nastavení. A co je nejhorší? Když už toho bosse zabijete, máte radost a vžum, do další arény bum a tak nějak si říkáte, že ustřelovat jednotlivé části nepřátel bylo zbytečné, když Vám všude svítí nula u všech zbraní a na Vás se řítí démon velikosti dopravního kontejneru červené barvy.

Pro: Hratelnost, Systém a skladba levelů, Zbraně a jejich modifikace, Optimalizace, Vymazlený soundtrack

Proti: Skákací sekce křížence Maria a Quake, Nutnost používat určité zbraně na určité nepřátelé, Nutnost řešit neustálý nedostatek munice, Klávesnice je občas jako piano. Miliarda kláves k ovládání, Multiplayer, Rychle ubírající zdraví při 51-200 životů a zbroje

+27
  • PC 90
Návrat v plnej forme.

Dvojka je (takmer) všetko, či by si človek od pokračovania mohol priať – väčšia, epickejšia, osobnejšia, kde to dobré z jednotky zachovali a ešte viac prehĺbili, a to ostatné zahodili/nahradili.

A je veľmi dobre vybalancovaná.

Prvé, čo pochválim je veľmi efektná UI –páčili sa mi tie animácie, keď ste stlačili ESC alebo sa pohybovali v menu.

To je ale nič oproti dychberúcej grafike, plnej chytrých trikov, bežiacej na dobre optimalizovanom engine. Dúfam, že tretí Wolfenstein bude práve na ňom.

Začal som na druhej alebo tretej obtiažnosti, no po prvých 5 minútach hrania a dvoch smrtiach som to vzdal a prepol na najľahšiu. Na tej som aj hru dohral.

Už v predchodcovi ste sa museli hýbať, no tu doslova lietate – celé hranie je jedna veľká adrenalínová jazda, kde sa zastavíte len pri expozícií alebo po vyvraždení arény.

Áno, arény tu síce ostali, no sú chytrejšie schované v leveloch a poprepájané časťami, kde sa môžete polo-slobodne pohybovať. Polo-slobodne, lebo v istých momentoch sa do predchádzajúcich častí mapy nemôžete vrátiť – autori takéto priechody viac vizuálne komunikovali, no zároveň odstránili problém s nemožnosťou sa vrátiť implementáciou Fast travelu, ktorý sa však otvorí až skoro na konci levelu.

Slobodnému pohybu v pôvodných Doomoch sa to nevyrovná, no je to dobrý kompromis.

Spomínajúc pôvodné hry, aj level dizajn v tejto hre je komplexnejší a pripomenul mi svojich predchodcov.

Démonom pribudli nejaké špeciálne útoky a vám zároveň zbrane, ktoré boli na nich ideálne najviac som asi používal sniperku na odstreľovanie chvosta mini-anachrotronom a tryskov z revenantov. Nepriatelia celkovo boli redizajnovaní ako homáž NPCčkam z Dooma 2 vrátane finálneho bossa a pribudli aj nejakí noví (cazador, marauder), kde na každého z nich platí iná technika.

V praxi to potom vypadalo tak, že akonáhle vleziete do oblasti, rýchlo pohľadom prebehnete nepriateľov a určíte si, ktorých musíte zlikvidovať čo najrýchlejšie. Tí najpomalší tak plnili úlohu pohyblivých lekárničiek/nábojničiek.

Rune trialy boli nahradené fialovými mini-arénami a niekedy jednou mega arénou za level, kde platilo len jedno pravidlo: prežiť za každú cenu až do konca.

Pre mňa najväčším problémom bol práve marauder, pretože bol otravný, a na to, aby ste ho dokázali efektívne zabiť, všetci ostatní nebezpeční démoni už museli byť mrtví. Následne len stáť na mieste – antitéza akejkoľvek inej taktiky na ostatných nepriateľov – a čakať, kedy sa mu zablysnú oči na zeleno, aby ste ho mohli streliť ideálne brokovnicou

Okrem toho pribudlo množstvo vylepšení brnenia, arzenálu a postupné zvyšovanie životov/brnenia/streliva. Tých je toľko, že mne stačili asi 2/3 z nich, zvyšok bol až príliš uľahčujúci.

Pre nás, explorationistov, pohyb po mape doznal zmien, kedy je možné vrátiť sa do skorších častí levelu alebo dohraných misií pre nevybrané secrety cez fast travel, hra vás tak nenúti hrať ten istý level ešte raz (no občas som musel - keď som ešte nevedel, ako sa používa fast travel alebo nemal splnené všetky challenge).

Čudujem sa, že ľudia viac nespomínajú to, že ono to už nie je čistokrvná strieľačka - je tam strašne veľa rôznych funkcií na klávesy, ktoré človek môže robiť a očakáva sa, že ich bude využívať (dash, frag grenade, flamethrower) a to nepočítam to, ak človek chce nájsť všetky secrety na prvé prejdenie mapy; má to priam až strategické prvky, čo z toho robí oveľa komplexnejšiu záležitosť - a to sa mi veľmi páči :)

Nikdy by som nepovedal, že zrovna za toto Doom pochválim, ale to, čo ma veľmi milo prekvapilo, bol príbeh.

Myslím, že história (1998 – vydanie Half-Life 1) nám už dávno ukázala, že Carmack sa so svojim slávnym výrokom mýlil a na príbehoch v hrách záleží.

Vo funkčnej skratke tam funguje motivácia vás ako postavy a dozviete sa aj, že hra nie je rebootom, ale, prekvapivo, pokračovaním pôvodných hier .

Jediné, čo by som vytkol, sú platformové pasáže. Práve tie najťažšie boli, paradoxne, hneď na začiatku – v druhom a treťom leveli.

Celkovo majú typické platformové znaky, hodiace sa skôr do hopsačiek, no nie do akčných hier – musíte sa na ne úplne sústrediť + treba mať presne vypočítané kde a ako máte skočiť (dash/jump), no často krát sa mi stalo, že nebolo vôbec na prvý pohľad jasné, kam vlastne mám vyskočiť, alebo ktorým smerom by som sa mal dashovať, čo len prehlbovalo moju frustráciu.

Dokonca aj v neskoršej časti hry, kde mali vzdušné portály, sa mi podarilo úspešne pristáť na danej platforme len v každom druhom prípade, na prvú dobrú ma väčšinou odfúklo kdesi mimo.

I keď pád neznamenal load hry, ale spawnutie sa na nejakom skoršom bode s malým odobratím života, ak sa vám to stalo veľakrát za sebou, začalo to byť otravné.

Myslím, že Carmack&Romero môžu byť potešení.
Ich najslávnejšia hra sa dočkala reimaginácie pre súčasné publikum, ktoré pôvodným hrám robí česť.

A všimol som si, že Doomguy zobral vojakovi Plasma Rifle napriek tomu, že už nejaký čas vlastnú mal – zrejme pôvodne toto mala byť pasáž, kde ju dostal prvý raz a neskôr bola presunutá na iné miesto v hre

Pro: optimalizácia, QoL vylepšenia - maličkosti, ktoré robia veľké veci a funkčný príbeh (!), hrateľnosť, grafika, nádherná UI,

Proti: platformové pasáže, miznúce mŕtvoly

+25 +26 −1