Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Doom Eternal

DOOM Eternal

id Software •  Panic Button (Switch)
20.03.2020
08.12.2020
29.06.2021
80
174 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ano

Doom Eternal je pokračování úspěšného rebootu Doom z roku 2016. V roli drsného Doom Slayera navážete na konec předchozího titulu. Peklu se podařilo otevřít portál na Zemi a jako neohrožený válečník budete odrážet útoky nepřátelských monster. Nicméně Mars nepřijde zkrátka ani v tomto titulu, podíváme se například i na vesmírnou základnu na měsíci Phobos, který rudou planetu obíhá.

Hratelnost zůstává víceméně stejná. Pomocí hromady zbraní za doprovodu metalových riffů vybíjíte v arénových soubojích nespočet nepřátel. Nicméně dostáváte novinky v podobě harpuny, pomocí které se přitahujete k nepříteli, dvojité úskoky do všech stran, plamenomet přimontovaný k vaší výstroji nebo vysouvací čepel pro ještě brutálnější "glory kills" neboli efektivní dorážení monster.

Větší změnu představuje multiplayer, nabízející deathmatch PvP režim Battlemode pro tři hráče, v němž se jeden hráč ujímá Doom Slayera a dva hráči se ujmou jednoho z dostupných démonů (Marauder, Mancubus, Pain Elemental, Revenant a Arch Vile). Každý démon má kromě standardních útoků k dispozici i čtveřici speciálních schopností. V přípravě je i takzvaný režim Invasion, kdy se můžete sám nebo i s několika přáteli jako monstrum připojit do rozehrané kampaně jiného hráče a zkusit mu ztížit postup hrou. Samozřejmě je to volitelné nastavení a lze vypnout.

Jak je u id Software zvykem, hra je vytvořena na nové verzi enginu, id Tech 7. Ke hře vznikla i dvě větší příběhová DLC pod názvem The Ancient Gods - Part One a Part Two, zakončující ságu Doom Slayera.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 70
První dva Doomy se staly nesmrtelnou klasikou. V Doomu 3, ačkoliv svým hororovým zaměřením a pomalejší hratelností docela výrazně vybočoval z předchozího standardu, jsem stále měl pocit, že patřím do světa Doomu. Reboot z roku 2016 vrátil do akce rychlé tempo i spád a ačkoliv přinesl nové prvky hratelnosti, stal se důstojným pokračovatelem prvních dvou dílů. A Doom Eternal?

Je častou pravdou, že veliká očekávání bývají následována velkým zklamáním, což v mém případě hra splňuje dokonale. Na nové pokračování jsem se velice těšil, ovšem moje hraní bylo provázeno velmi častými nadávkami a rage quity. Papírově je přitom vše v pořádku, trailery slibovaly skvělou atmosféru, ještě zběsilejší hratelnost, dokonale zpracovaný svět zbídačené Země a návaznost na oceňovaný Doom 2016. Nedostali jsme sice špatnou hru, ale místo Doomu mi připadalo, že jsem hrál hybrid Quake III Arena, plošinovek a k tomu navíc obdařený špatnými designérskými rozhodnutími.

Od hraní očekávám relax, příjemné odreagování s virtuálním prstem na spoušti, alespoň částečnou volnost při řešení herních situací, adekvátní výzvu, ale bez frustrace. Moje herní seance Doom Eternal vůbec neměly spád, nedalo se jenom tak zasednout a delší dobu hrát, celé to bylo ukoptěné a vyčerpávající, bez plynulého flow. Prostě jsem si připadal, jako bych místo hraní lopatou přeházel hromadu uhlí.

Vývojáři notně tlačí na pilu a hráči nedávají šanci se v herním světě rozkoukat a zvyknout si na nové herní mechanismy. O čemž se konec konců přesvědčil John Romero, jenž své neustálé umírání předváděl na YouTube. V tomto kontextu doporučuji zejména nováčkům v akčním žánru potlačit své ego a hrát na nejnižší obtížnost. Zpětně vidím, že jsem měl totéž učinit také. Přívaly nepřátel se na vás valí hned od začátku a navíc pomocí slabého arzenálu se likvidují velice obtížně. Navíc se hned v úvodu objevují hned ti tužší protivníci v čele s překvapivě čilým a pohyblivým arachnotronem.

Jistě si pamatujete z Doomu 2016 dva typické herní prvky. Glory Kill, jež vám doplní zdraví, a použití motorové pily k nabytí munice. Zatímco v první hře munice bylo relativně dost, a tak sloužila motorovka jako volitelný doplněk, zejména když bylo nejhůř. Nyní designéři tyto featury použili jako hlavní taktický herní element. Munice máte nesmírně málo, takže zmíněné prvky prostě MUSÍTE využívat, jinak si zkrátka neškrtnete. Vzhledem k nastavení obtížnosti jsou hlášky Low health a Low ammo vaším častým průvodcem a rudě se podbarvuje nejen obrazovka, ale i vaše oči.

Nepřátelé mají stanovená svá slabá místa. Takže jste nuceni využívat specifického postupu k jejich likvidaci. Později se dají hrubou silou postřílet, ale zejména na počátku hry zkrátka opět MUSÍTE používat dané bojové taktiky. Což alespoň mně svazovalo ruce a nemůžete si využívat svých oblíbených zbraní a akčních postupů. Do prasete pinkyho nasypete 5 raket a pokud netrefíte jeho zadek, máte smůlu. Což vypadá přinejmenším divně. Jste zkrátka nuceni naskočit na linii stanovenou vývojáři a vaše kreativní volnost je ta tam.

Doom Eternal tentokrát přináší i docela obsáhlý příběh, jenž je vyprávěn cut scénami a pomocí útržků herního diáře. Ale drže se Carmackova postulátu o příběhu v pornu, jsem ho nikterak nevnímal. Jakmile Doom Slayer poklekl před králem, tak jsem story definitivně odpískal. Různé sentinely, rytíři a meče mi prostě k Doomu naprosto nesedí.

Zřejmě toto až goticky laděné vyprávění přineslo s sebou arkádové prvky, díky levelům zasazeným v prostoru. Doom mariňák (či slayer) se odjakživa vždycky držel při zemi, ale co předvádí Doom Eternal, dovádí herní situace ad absurdum. Nacházíte totiž četné skákací pasáže. Jednak pomocí nahodile roztroušených tyčí, na nichž se houpáte a přeskakujete. Ty se dají využít i jako součást akční složky. Druhak za pomoci zdí, na které se můžete přilepit jako na mucholapku. Tyto pasáže byly notně frustrující a zdržující, zejména když nevíte kudy dál. Na vztyčenou slayerovu ruku jsem už byl alergický a připomínalo mi to, jakoby žadonil o sociální dávky. Nebo o kulku z milosti. Navíc se můžete připálit o nejrůznější chrliče ohně, což mi připomnělo další 3D akční titul Rise of the Triad.

Na základní akční hratelnost prvky Eternal roubuje hra další a další prvky navíc, čímž se vytrácí pro Doom typická jednoduchost. Kromě pily a glory kills máte k dispozici dash pomocí shiftu, plamenomet dodávající vám armor, posléze přibude meč. Takže během hry na klávesnici vytváříte hotovou klávesovou symfonii. Ovládání je takto překombinované a připadal jsem si mnohdy jako cvičená opice. K tomu mi občas vypadla z hlavy potřebná klávesa a jste v loji. Nechybí nespočetné množství upgradů, kdy si můžete vylepšovat svůj oblek a zbraně, nicméně docela prudilo u některých vylepšení nutnost plnění speciálních předepsaných úkolů, takže jsem je v zásadě odpískal. Což myslím v předchozím Doomu 2016 nebylo.

Souboje jsou opravdu rychlé a zběsilé, ale mají prakticky identické schéma. Hopsání po úrovni jako po pružině s vyhýbáním nepřátelům, kteří se neustále teleportují, a zasypávají vás útoky a pronásledují vás. Prostě jako Quake III Arena. Ani jsem neměl díky převaze mutantů pocit, že hraji za hrdinného Doom Slayera, ale cítil jsem se jako zajíc kličkující před dotírajícím dravcem. Není ani chvilku na taktické rozmyšlení nebo oddech. Mnohdy už záplava protivníků byla docela nudná a hra na vás vrší další a další monstra.

Musím zmínit specifické protivníky, ke kterým patří zejména Marauder. Cožpak o to, je těžké ho zabít, stejně tak jako Stevena Seagala, nicméně pokud je na otevřeném prostranství, dá se zvládnout. Ale na jednom místě jsem s ním byl uzavřen do úzké chodby a tam jsem absolvoval nespočet pokusů, než se mi podařilo dostat se mu na kobylku. Další speciální bytostí je Zaklínač, ten potíže nedělal, jakmile se objevili červeně označení mutanti, stačilo ho jen najít a rozporcovat mečem.

Musím nicméně ocenit, že v soubojích není nic ztraceno a i s pár body zdraví se dá vrátit do hry. Což nebývá u akčních her pravidlem. Místy docela zamrzelo zasekávání se o prachsprosté obrubníky na zemi, což kontrastuje s neomezenými možnostmi skoků u našeho hrdiny. Nebo pohyb ve vodě, kdy je hrdina přilepený, jakoby šel po klihu.

Ačkoliv tady prskám, Doom Eternal rozhodně není špatná hra. Po technologické stránce se jedná o naprostou špičku, vynikající grafika, dokonalé technické zpracování, kdy hra běží naprosto plynule a rychle, skvělá atmosféra. I když zamrzí prakticky nulová interaktivita s prostředím. Dostáváme kolekci starých známých protivníků a dalších nových navíc, atmosféru Doomu, alespoň tedy v některých lokacích, jiné jsou od prostředí Doomu pěkně daleko vzdáleny.

Ovšem jednoduchost předchozích Doomů je vystřídána překombinovanými ovládacími prvky a nutností dodržovat stanovená herní schémata. Mnohé prvky designu zdržují a vedou k frustraci hráče. Pokud vás vyčerpávají zběsilé akční sekvence, obtížnost si snížíte. Ale pokud máte problémy při zvládání arkádových sekvencí, které ve světě Doomu nemají co dělat, máte smůlu. Navíc co je platné rychlé tempo této zběsilé akce, když se pak dokonale umrtví videosekvencí, nebo hopsáním ve vzduchoprázdnu a veškerý nabytý spád je pryč.

Takže jsem shrnul mé dojmy po dohrání základní kampaně. Předpokládám, že pokud si budu procházet jednotlivé levely znovu s nabytými zkušenostmi, power-upy i zbraněmi, tak zážitek bude jistě lepší. Ale základní kampaň je první na ráně a hráči poskytne první dojem, který u mne nebyl zrovna pozitivní a od toho se odvíjí mé hodnocení. Doom Eternal si u mě zaslouží 70%, nicméně s přimhouřením oka, protože je to Doom. Ale přiznám se, že z dalšího vývoje série mám trochu obavy. Příště už raději za mastný peníz nebudu kupovat předobjednávku, navíc se season passem, a raději počkám na opadnutí prvotního hypu.

Pro: Svět Doomu. Dokonalé technické provedení. Skvělé provedení nepřátel.

Proti: Málo munice, důraz na použití pily. Fantasy zasazení. Skákací pasáže. Až moc rychlé tempo akce. Chybí volnost a využití vlastní taktiky hry.

+67
  • PC 85
Ještě teď se mi klepou ruce z posledního souboje. Mám pro vás dobrou zprávu, Doom Eternal je bezpochyby skvělá hra. Jenom to nejspíš nebude moct ocenit každý.

Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?

Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).

Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?

Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).

Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.

Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo moc skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.
+56
  • PC --
V první řadě chci říct, že Eternal a jeho mechaniky nepovažuju za něco špatného - věřím, že většina lidi z toho bude nadšená. Je to nový přístup, který mi ale, jako oldschool FPS gamerovi, vůbec nevoní.

Gunplay - chci vzít brokovnici a střílet démony do obličeje. nechci, aby mi id říkalo, že musím zbraně střídat (protože do brokovnice mám max. 16 nábojů, duh) a ještě si je "dobíjet" používáním motorovky na zombících. ve 2016 jsem mohl používat jakoukoli zbraň kdykoli se mi zalíbilo a nikdo mě za to netrestal - motorovka byla jen jakýsi poslední resort a né pomůcka pro lootování.

Levely - ve 2016 byly UAC základny na Marsu a peklo. dávalo to jakože smysl, v rámci kontextu. v Eternalu jsou fantasy levely, které sice vypadají ukrutně dobře a masérsky, ale vůbec mi nezapadají do feelingu Doomu. třeba ten začátek, kdesi v (asi) v podpalubí lodi? chvíli jsem jen tak koukal kde to vlastně sem a co tam dělám... nesedí mi to do hry a to i přesto, že příběh vůbec neřeším a enginové animace přeskakuju.

Hopskání - už v první místnosti s větším soubojem mám tři patra, jump pady a žluté hrazdy. ještě mi chybí švédské bedny a gymnastické kozy. dvojvýskok je k dispozici hned od začátku a je potřeba ho používat mnohem častěji. a to vůbec nemluvím o těch platforming pasážích, kde se z D/slayera stává zkušený parkourista.

Furt na mě vyskakuje nějaký informační bullshit, dokonce se otevírají i training místnosti, které mi v reálném čase ukáží, jak zmáčknout spoušť a kam namířit laufem, aby to bylo jakože úplně nejvíc. mám 3 upgrady zbraní za 10 minut, fak det šyt!

Jako jo, technicky je to slast. Jede to asi tisíc fps na Ultra, a to se mi větráky na grafice neroztáčí ani po hodině hraní. A Mick Gordon je tuřín. Ale asi už jsem moc starej na to, abych se přizpůsoboval a učil se řetězení mechanik pro efektivní likvidaci nepřátel.
+42
  • PC 60
Konečně je Doom Eternal včetně obou DLC za mnou. Konečně.

Bylo mi jasné, že od něj nemám očekávat pokračování Doom 2016, ale že to bude natolik odlišné, mě upřímně překvapilo.

Už na první pohled je nejpatrnější posun v settingu a příběhu. Sci-fi horor je nenávratně pryč a místo něj tu máme generickou power fantasy, za kterou by se nemusel stydět žádný metalový fanoušek střední školou povinný. Kde si D2016 vystačil s jednoduchou expozicí a několika hlasovými záznamy, aby vyčaroval správně dusnou atmosféru, tam do vás Eternal doslova pere dlouhé odstavce špatně napsaného codexu, který pokrývá v podstatě celou historii univerza a vlastně jediné, co vám hra nepoví, jsou události mezi D2016 a Eternalem. V Ancient Gods pak přidává několik neuměle našroubovaných zvratů (něco tak cringy jsem ve hře už dlouho neviděl). Nejvíce bolestivá je však jedna část v základní hře, která se mimo jednoho souboje sestává výhradně ze čtení zápisků. Ano, stále je řeč o hře, která má v názvu "Doom". Samozřejmě, nikdo vás nenutí tyto záznamy číst, problém však je, že bez nich hra dává ještě menší smysl a hráč nemá šanci pořádně pochopit, co se vlastně děje, proč je třeba jít tam a zabít tamtoho a podobně. Důkazem budiž jistý známý videorecenzent, který texty očividně úplně přeskočil a pak se podivoval nad některými cutscénami. Co se těch týče, platí pro ně to samé, co pro překombinovaný příběh - jsou v mnoha případech zbytečné a neopodstatněné. Hra vás tak třeba nechá vylézt do velkého turretu, aby jste jím prostřelili překážku v cestě, ale nakonec vás ani nenechá stisknout spoušť - jakkoli by to bylo samoúčelné, sledovat to jako cutscénu z první osoby je ještě horší. Pokud by někdo snad namítal, jak naprosto zcestné je hodnotit příběh v Doomu, pak bych jej rád odpálkoval tím, že já se o něj přece neprosil a bylo to designové rozhodnutí jej hráči cpát do chřtánu. A ještě jednou, zápletka v D2016 fungovala naprosto skvěle a vystačila si jen s minimálními prostředky.

Ale dobrá, pojďme k tomu nejdůležitějšímu. Hratelnost je solidní. Stavebním kamenem je tu ověřený arzenál, byť značně oslabený (parádní Gauss cannon nahrazen znatelně horší Ballistou, fňuk) a rozšířený ansámbl démonů - byť opět předchozí design Hell Knight a Baron of Hell se mi líbil mnohem více. Drtivá většina nepřátel funguje skvěle a má své jasné místo i prioritu v likvidaci. V podstatě jedinou výjimku v základní kampani představuje Marauder, který není ani tak těžký, jako spíše otravný, protože zranitelný je pouze v určitém okamžiku a co je horší, v Ancient Gods je tato mechanika využívána i u dalších nepřátel, včetně úplně posledního bosse, který je úplně, ale úplně za trest. Ještě co se těch zbraní týče... že poletují ve vzduchu jako v nějaké arena shooter z 2000s budiž, ale... motorovka nic moc - mimochodem za design prowlera, který vypadá jako imp, ale počítá se jako "velký démon", což často vedlo ke slayerově smrti po marném pokusu prowlera rozkrájet, fakt velký prostředníček dolů, id - a tolik očekávaný Crucible zoufale nedotažený. Jinak se skákacími pasážemi jsem vyjma několika míst neměl až takový problém, hlavně by tu však vůbec nemusely být, nejsou moc zábavné a i bez nich by hra měla nadprůměrnou délku.

A k tomu ty audiovizuální efekty a nápovědy. Spousta barviček a zvukových efektů (opět ten Marauder). Vlastně to působí, jako kdyby se u designu hádaly dva různé přístupy - "udělejme střílečku, jak Zemi napadnou ti nejstrašidelnější démoni z pekla... ale jako pouťovou atrakci". Graficky může být hra špičková, ale co z toho, když vlastně nemá žádnou atmosféru. Je to naprosto sterilní popcorn. Takový Marvel žánru FPS.

Nepovažuju se za kdovíjakého fanouška Doomu, byť jsem vyjma D3 hrál snad všechny díly a i ty původní měly (zejména díky Brutal Doomu) něco do sebe. Doom 64 je taky zvláštní úkaz, mimochodem (časem dohraju) a ten 2016 mě před lety nadchl natolik, že jsem jej dal i na Nightmare a je dost možné, že si to časem zopakuji. To ale neplatí o Eternal. Jsem rád, že jsem jej dohrál, většinou jsem se dobře bavil - zejména ke konci základní hry, který slušně graduje. Ale v rámci žánru (i v rámci série) jsou tu mnohem lepší hry.
+33
  • PC 85
Doom Eternal navazuje na Doom 2016 a v mnohých věcech jej vylepšuje.

Začneme tím pozitivním. Hra samotná je v hratelnosti kombinací klasického Dooma, Maria z Nintenda na steroidech, co hraje uživatelem vytvořenou mapu s 50 miliardami pekelných ohňů s přídavkem sousedovic nabíječe, co si říká Quake. Je to krvavá, brutální hra, která Vás vyždíme na maximum a pak vyplivne, aby jste se vrátili a snažili se jí to oplatit tím, že vystřílíte zástupy unikátních nepřátel na brutálně víceúrovňových arénách, tajných arénách a kdo ví čeho, co tam autoři zabudovali.

Výhodou je neskutečný arzenál zbraní, které Vám pomohou projít peklem, druhým peklem, aby jste nakonec skončili v pekle, protože jste se vyhnuli peklu, co vypadalo jako čajový dýchánek jednorožců. Nevýhody jsou ale dvě. Nutnost neustále někoho rozřezat na miliardu kousků, protože Vám neustále dochází náboje. Nutnost určité modifikace (zejména ze začátku) používat na určitý druh nepřátel, protože Vás do toho nutí vývojář. Ale jinak, takový plasmový "samostříl" je něco, co spolehlivě vyčistí chodbu od početného zástupu nadržených fanoušků.

Když už se šíleně prostřílíte mapou, je dobré své zkušeností body rvát k objevední artefaktů na mapě. Nejenom pro vylepšení zbrojí, ale aby jste otevírali tajemné kóje na své domovské základně, sbírali ikonické hudební podkresy her od ID software a v neposlední řadě roztomilé figurky nepřátel do Vaší virtuální poličky. A že se občas zapotíte, aby jste správně našli cestu k tomu "pitomému" otazníčku, protože prostě ten rozbitelný mechanismus mapy nemůžete najít.

A teď to negativní. První věcí je šílené množství klávec, které budete používat. Občas to bude jako hrát na piano démonickou skladbu. Je jich vážně moc. Granáty, přepínání granátů, plamenomet, útok na blízko a k tomu pohyb, motorovka. A ti otravní nepřátelé všude okolo, z toho se člověk může zbláznit. Co si dále všimnete, že jakmile máte maximální zdraví, padá rychleji než kalhotky nadržené patnáctky, co to zrovna chce. Ale jakmile máte 50 hp, jste v klidu, jde to mnohem pomaleji dolů. Jakoby autoři chtěli, aby jste neustále proklínal všechny bohy, že Vám jedna raketa sebrala polovinu zbroje a druhá zbytek spolu se zdravím. K tomu si připočtěte naprosto tragický "dostatek" munice, který musíte neustále doplňovat pomocí motorovky, dokážete si představit, že některé pasáže Vám budou chvíli trvat. A to nemusí být pro každého. A co se týče Maria a Quake? Mám rád obě, takže mě nebaví zběsilé skákání atd. Ale mnohé to odradí.

A jaký je tedy Doom v celkovém balení? O něco horší než Doom 2016. Může za to kombinace skákacích kampaní Nintenda, které nepochopitelnou měrou uplatilo vývojáře, nutnost mít Bethesda launcher (na jejich obranu mi hra ani jednou nespadla a vše jede v pořádku), celkem mizerného MP, který v současné chvíli nic moc nenabízí, zejména ze začátku nutnost používat určité zbraně a jejich modifikace na určitý druh nepřátel a toho, že občas Vám to přijde jako starý Quake III, kde pobíhají démoni. Co je skvělé je hudební podkres pekelného metalu a naprosto skvělá optimalizace, kdy hra při maximálním nastavení jede na maximální nastavení. A co je nejhorší? Když už toho bosse zabijete, máte radost a vžum, do další arény bum a tak nějak si říkáte, že ustřelovat jednotlivé části nepřátel bylo zbytečné, když Vám všude svítí nula u všech zbraní a na Vás se řítí démon velikosti dopravního kontejneru červené barvy.

Pro: Hratelnost, Systém a skladba levelů, Zbraně a jejich modifikace, Optimalizace, Vymazlený soundtrack

Proti: Skákací sekce křížence Maria a Quake, Nutnost používat určité zbraně na určité nepřátelé, Nutnost řešit neustálý nedostatek munice, Klávesnice je občas jako piano. Miliarda kláves k ovládání, Multiplayer, Rychle ubírající zdraví při 51-200 životů a zbroje

+27