Battlefield: Bad Company

Oh yeah, Bad Company 2 byla ve své době moje nejoblíbenější multiplayerová hra. Strávil jsem v ní přes 300 hodin. V kontextu takového Overwatch, kde mám – ehm, ehm – číslo tak obrovské, že byste mi ho ani nevěřili, to sice není moc, ale tehdy to bylo jiné. V dobách Bad Company 2 jsem ještě musel chodit do školy, učitelky nám dávaly hromady úkolů, a do toho všeho patřila socializace, hraní flašky s holkama a další vylomeniny. Však to sami znáte... I když někteří už na tyhle věci vzpomínají spíš pamětnicky a ven v té době chodili ještě s ptákem dodo :-(

Tak jak dopadl konzolový předchůdce? Pojďme to vzít hned zkraje: ovládání stojí za starou belu. Upřímně se divím, že vám ostatním ten krkolomný pohyb kamery ve starých konzolových FPS vůbec nevadil. Než se tady člověk otočí a přesně zamíří, schytá deset ran od nepřítele s aimbotem. Možná to není hrou, možná je chyba ve mně. Na druhou stranu hry jako Gears of War nebo The Darkness 2 jasně ukázaly, že plynulé a precizní ovládání na gamepadu udělat jde.

I kdybych hrál na PC s myší, singleplayerová část podle mě není nic výjimečného. Je to sice sandbox, ale hlavní zábava je omezená na destrukci prostředí. Vy a vaši tři parťáci putujete širokými koridory dopředu. Buď se můžete zastavit a celou lokaci vystřílet a zdemolovat, nebo prostě pelášit dál – pokud zrovna nemáte za zadkem vrtulník. Vzhledem k tomu, jak špatně se mi to hrálo, asi uhodnete, jakou strategii jsem volil. Pár věcí mě ale pobavilo. Třeba když se spustí skript cutsceny a po vás jde nepřátelský tank nebo helikoptéra, tak všechno je odpuštěno – nepřátelé prostě zmizí :-) Když zemřete, hra vás sice teleportuje zpátky, ale naštěstí už do vyčištěné zóny. Zní to jako dost hloupá mechanika, ale vzhledem k obrovské přesnosti a počtu nepřátel jsem ji nakonec uvítal.

Příběh je nijaký, ale hra exceluje v dialozích vaší party. Jsou neskutečně vtipné a zábavné – to byl vlastně jediný důvod, proč jsem hru vůbec dohrál. Postavy Sweetwatera a Haggarda celou kampaň vyloženě táhnou a jejich dabéři odvedli skvělou práci. A zamrzí, že s dalším dílem Bad Company Dice už jelo vážným kopírováním Modern Warfare a odlehčenost zmizela.

Další silnou stránkou je engine a sound design. Zbraně zní naprosto skvěle, i když samotný gunplay za moc nestojí. Hra perfektně reaguje na to, zda jste zrovna v interiéru, a podle toho upravuje akustiku. Skutečnou revolucí je pak destrukce prostředí. Asi to nebyla úplně první hra s tímto prvkem (vzpomínám si na Red Faction), ale tady je dotažený k dokonalosti. Je obrovská škoda, že se od konceptu úplné destrukce map postupně upustilo nejen v sérii Battlefield, ale v hrách obecně :-(

Ve výsledku jde o revoluční zážitek plný destrukce a humoru, který se ale bohužel moc dobře nehraje. Dost by mě zajímalo, jak se ve své době hrál multiplayer, protože ten z dvojky byl tehdy skvělý. Původně jsem si sice myslel, že Bad Company přinesla vůbec první kampaň v historii BF, ale spletl jsem se – tím byl vlastně už datadisk Modern Combat pro BF2.

Tenhle kousek mi pomohl uvědomit si zásadní chybu v mém hodnocení. Doplňkové kampaně pro jednoho hráče nemohou definovat výslednou známku hry, když člověk vynechá to hlavní – multiplayer. Takhle jsem vlastně ukřivdil polovině her ze série CoD, kde jsem na multiplayer ani nesáhl. Teď abych se bál, že na mě Activision pošle nějaké hitmany. Na druhou stranu strategii už měnit nebudu.

Pocitově trochu nadhodnocuji. Hra má ale štěstí, že jsem u toho hrál i kampaň druhého dílu, která mě, i s lepším ovládáním, bavila méně.