Je to už něco málo přes týden, co vyšly třetí Desperados. Než se tak stalo, rozhodl jsem se zkrátit čekání hraním jeho přímého předchůdce od stejných tvůrců. Nejprve jsem o této hře slyšel se zpožděním více než tří let. Po vyzkoušení dema jsem neváhal a hru ve výrazné slevě na Steamu koupil. Tento herní žánr v posledních deseti letech výrazně poklesl. Hlavním důvodem je vysoká obtížnost ve srovnání s hrami, které určují dnešní trend a absence klasického multiplayeru proti jiným hráčům. Ale taktické RTS nejsou o bezduchém zabíjení ve stylu dnešní DOTy, League of Legends nebo Fortnite. Tyto hry jsou především o používání vašeho mozku. Potřebujete spoustu trpělivosti, vytrvalosti a nervy z oceli. A podle mého názoru je tato hra jako svěží vítr. Alespoň v tomto žánru.

Hra se odehrává v období raného novověku Japonska, které je zpustošeno dlouhými občanskými válkami. Nikdy jsem se nezajímal o japonskou kulturu, spíš jsem ji kvůli anime a podobným infantilnostem vyloženě ignoroval. Tato hra mě ale dostala od samého počátku. Ovládáte pět postav, z nichž každá má jiné schopnosti a dovednosti. Jedni preferují chladnokrevné útoky zezadu pomocí šavlí, jiní kladou pasti, lákají nepřátele pískáním na flétnu, házením kamenů, oslepují je nebo na ně pálí zdálky chirurgicky přesnou puškou. Jedni se pohybují rychleji, druzí unesou dva nepřátele najednou, další se zase dokáží mistrně maskovat v týlu nepřítele. Je jen na vás, abyste správně a efektivně zkombinovali všechny dostupné schopnosti a uvařili vašim nepřátelům smrtící koktejl. Proti vám totiž bude stát tajemný Kage-sama se svými nohsledy. A ti všichni mají veliký zájem, aby období bojů jen tak neskončilo.

Ve hře je celkem třináct misí a každá z nich je úplně jiná. Budete bojovat v nepřátelských chrámech, podnikat přepady konvojů, krást důležité dokumenty, útočit na města, vesnice, tábory, paláce, ale i zachraňovat zajatce a zabíjet něpřátelskéé generály. Zpracování jednotlivých misí odpovídá jejich nastavení a zejména je v nich krásně vyobrazena krajina. Kromě toho můžete pomocí různých interaktivních prvků skrýt jak své postavy, tak zabité či omráčené nepřátele. Mám na mysli keře, sudy, dveře, studny nebo útesy. Než se však vydáte na cestu k úspěšnému dokončení jednotlivých misí, čekají vás desítky Quicksavů a zejména Quickloadů. Jejich počet se bude zvyšovat s hraním na nejvyšší obtížnost a zejména v posledních misích hry. Obtížnosti jsou ve hře celkem tři. První je pouze pro začátečníky, druhá je minimální pro ty, kteří někdy hráli podobné hry, a poslední je povinností pro všechny, kdo tento herní žánr milují. Navíc v případě opravdu brutálních pasáží můžete použít takzvaný Shadow Mode. Nejde o nic jiného než ekvivalent Quick Action z Desperados, kdy zadáte více postavám úkoly a po stisku jedné klávesy jste obvykle svědky masakru.

Hra je ozvučena velmi dobře - každá z misí má svůj ikonický hudební doprovod a autorům se rozhodně povedlo styl hudby napasovat do atmosféry misí, jejich prostředí, ale například i pokud je den nebo noc. Když zavřete oči, jako byste se vrátili v čase přímo do srdce Šogůnovi říše. Samozřejmě existují také změny hudby v důsledku gradace nebo naopak uklidnění atmosféry na bojišti. Japonský dabing je o několik úrovní nad anglickým a ikdyž znám jen slova Hei a Arigato, nikdy mě nenapadlo přepnout na angličtinu. To by totiž okamžitě snížilo skvělou atmosféru hry. Shadow Tactics samozřejmě není bezchybná hra, ale fatální omyly ve hře nejsou žádné a drobné chyby ve hře se po seznámení se hratelností budete spíš ignorovat. Mě osobně nejvíc otravovalo prvotní načítání nové mapy, které i na SSD disku trvalo klidně i do deseti sekund. Hra mi rovněž i několikrát spadla, zejména při Quickloadech, nebo i při častém mačkání Alt+Tab. Ohledně chyb ve hratelnosti - mizející mrtvoly nejsou nejšťastnější řešení, které hru podle mě dost zlehčuje a ubírá realismu. Osobně mi chybělo klasické častější odhazování těl do zejména dveří či ostatních interaktivních prvků zmíněných v odstavci výše. Ženské postavy jsou na můj vkus extrémně brutální - možná by mohly zabíjet buď jedem, nebo jedna z nich jen omračovat. Úplně na závěr mi ve hře chybělo svazování omráčených a chladnokrevné vraždění nebohých civilistů rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle. Na druhou stranu, jsme v raném japonském novověku, hned po konci středověku. A úplně poslední nedostatek může být příliš vykreslená grafika i na dobu vydání hry.

Po prvním Desperadosu tu ale i tak máme konečně po drahmých letech velmi obtížné taktické RTS, což si určitě zaslouží nejvyšší hodnocení. Hra je rozhodně o více průchodech, chcete-li vyzkoušet více obtížností a zejména lovit odznaky a achievementy. Nebýt mnou zmínených chyb, je to minimálně devadesátková hra. Já jsem v ní i tak strávil 75 hodin a rozhodně nelituji. A teď hurá na Desperados III.