Přiznám se, že třetí díl slavné série se mi do ruky dostal až letos. Během hraní Doom Eternal jsem začal mít místy až přehnaného arkádového skákání docela dost a napadlo mě proč si nevyzkoušet tuto hru. Věděl jsem, že jde o příběh mimo hlavní dějovou linii, ale právě až tento díl mi dopřál, co jsem v posledních dvou hrách série a zejména v Doom Eternal postrádal. Tedy hororovou atmosféru, strach na každém kroku a i většinou hráčů proklínanou tmu.

Kdo tento díl dosud nehrál a očekává podobná nekonečná jatka posledních dvou dílů, bude zklamán. Hra má skutečně spíše prvky hororu a často jste nuceni likvidovat nepřátele takticky a postupně. Boje v úzkých a temných chodbách komplexu UEC jsou často strašidelné a za zády se vám objevující nepřátelé vás během krátké chvilky několika málo zásahy spolehlivě sejmou. A to zejména na vyšších obtížnostech, kdy jste nuceni si v temných zákoutích svítit baterkou, protože vůbec nic nevidíte. Co je ale velkým mínusem hry je nemožnost právě svítit si baterkou a současně střílet - alespoň, když jste v držení jednoruční zbraně.

I dnes, po více než patnácti letech, se hra může pochlubit líbivou grafikou. Ve své době byla její grafická úroveň nad možnostmi tehdejší doby a vyžadovala hodně nabroušená železa. Samozřejmě, dnes už herní engine dokáže vykreslit zejména stíny na nejvyšší úrovni a objekty zde působí méně prostorově. Nicméně při uvědomění si, že se jedná o hru z roku 2004, tato svým grafickým zpracováním hravě strčí do kapsy nejeden herní titul i z posledních deseti let. Kampaň obsahuje 27 úrovní, přičemž většina z nich se odehrává v úzkých potemnělých chodbách. Nejednou jsem si během hraní vzpomněl na Aliens versus Predator a nervydrásající putování s Mariňákem. Příběh by vám neměl zabrat víc než nějakých 20-25 hodin, podle stylu hraní. Monstra jsou zpracována velmi dobře a mě, jakožto arachnofobikovi, zejména pavouci v noci docela dost děsili.

Hra nevypadá jako klasický Doom, spíš jako kombinace Quake, Half-Life, Kingpin: Life of Crime, Max Payne a podobných stříleček z přelomu tisíciletí. Už nyní se ale těším na Doom 3: Resurrection of Evil, případně na The Lost Missions, protože mě atmosféra tohoto dílu prostě a jednoduše dostala.

Na pokračování čtyřky z roku 2016 jsem se těšil, ale vzhledem k neustávajícímu hypu raději zůstal nohama na zemi. A dobře jsem udělal. Doom Eternal je pořád stále ta samá poctivá řežba, kde tečou hektolitry krve a démoni umírají po tunách jak na běžícím pásu. Bohužel mě ale po víc než výživném čtyři roky starém dílu přepadl během hraní takový divný pocit, který se pokusím popsat níže.

Hra na mě působí přehnaně arkádovitě. Skoky v předešlém díle mě nevadily, i Doom Slayer se musí koneckonců upgradovat. Jenže zde mám pocit, že hraji spíš Supermaria. Tu skok, tu dvojí skok v kombinaci s několikanásoobným "dashem". Támhle vyšplhej po zdi a zase to samé. Větším problémem ale pro mě je, že jste vyloženě nuceni střídat zbraně a zejména na vyšší obtížnosti je nutností k úspěšnému postupu hrou povinnost dodělávat monstra skrz Glory kills, řezat pěšáky motorovou pilou, podpalovat nebo zmrazovat je a používat hák na dvojhlavňové brokovnici s následnou střelbou. Mně osobně jako old school hráči toto vůbec nevyhovuje, protože bych si rád podával monstra tu raketometem, tu plazmovou puškou, tu dvouhlavňovou brokárnou a ne jak nakazuje hra.

Dále souhlasím s kolegou Garretem, že lokace mi vůbec nezapadají do prostředí Doomu. Spíše jsem měl pocit, že hraji pokračování Aliens vs Predator. Než jsem si zvykl na loď, kde se připravujete na mise, také to chvilku trvalo. Co se ale autorům opravdu povedlo, jsou noví nepřátelé. Takový Arachnotron už v prvních misích dokáže notně zatopit. Je rychlý a jeho kanón sakra přesný. Výhodou je možnost nepřátelům část jejich vybavení odstřelit například tříštivými granáty pomocí brokovnice. O soundtracku taktéž není nutné se dlouhosáhle bavit. Hra jen potvrzuje, proč jsem měl už od základky blízko k Metallice a poté se ze mě stal hardrocker.

Jatka démonů pokračují a rozhodně se povedla. Nechci, aby moje recenze vypadala jako přehraná kritika hry. Mám prostě trochu jiné nároky na hratelnost než hra nabízí a vyžaduje. Hru jsem tudíž znovurozjel na nejnižší obtížnost a hraji ji na pohodu, protože na obtížnost Nightmare jsem už ve druhém levelu měl několikrát co dělat. Nechci se držet striktní linie pila, glory kills, mrazák, oheň a hák s dvojhlavňovou brokovnicí, takže toto je pro mě jediná rozumná varianta. Nicméně ti, kterým nevadí striktní šablona zbraní, budou nadšení. Atmosféra, ozvučení a zejména optimalizace hry je na vysoké úrovni. Úplně v pohodě si vystačíte s i5 a 1050 Ti na mix vysokých, středních i nízkých detailů při nějakých 45-50 FPS. I přestože Doom byl, alespoň pro mě, lepší, Doom Eternal rozhodně doporučuji. Je to neskutečná řežba.

Hru dosud nikdo neohodnotil, tak mám tu čest být jejím prvním recenzentem já. Wolcena jsem zakoupil už v betě někdy na podzim roku 2018, ale víc jsem se mu začal věnovat až někdy loni na jaře. Autoři slibovali to nejlepší z Diabla III a Path of Exile, tudíž mi po dohrání příběhu Grim Dawn již nic nebránilo se přemístit sem. Vybral jsem si tedy svoji oblíbenenou lučištnici a vydal se kosit nepřátele.

A úvod hry je skutečně povedený. Intro, v němž se autoři zjevně inspirovali scénami z Pána prstenů, vás do hry solidně navnadí a úvodní boje odehrávající se na útesech atmosféru jen přiživují. Hra je doprovázena herními cutscénami vysvětlujícími příběh a zapeklitou interakci s vašimi spojenci. Výhodou je, že se dají v případě nezájmu je sledovat přeskočit. Příběh a hra samotná hodně připomíná interfacem, grafikou a celkovým zpracováním třetí díl Diabla. Na čem autoři zapracovali je systém skillů, pasivních dovedností, craftování a podobně.

Přestože jsem byl předem obeznámen, že hra obsahuje krátce po vydání bugy a není vybalancovaná, všiml jsem si za necelých dvacet hodin hraní snad jen dvou propadů FPS, jednoho bugu v podobě pozdě zmizelého zabitého moba a jednoho pádu hry ve třetím aktu. Zklamání ale bohužel nastalo, možná trochu překvapivě, z přílišné linearity, zbytečné podobnosti lokací, jejich krátkostí, absencí širších map a zejména častým vykrádáním zejména Diabla III. A to především designem bossů, minibossů a herních lokací. Navíc mi přijde, že autoři šetřili s počtem mobů.

Marně jsem během prvního aktu čekal na moment, kdy příběh nabere spád. Přišlo mi, že hraji mobilní Hack&Slash hru ve stylu Anima a vůbec ne temnou rubačku. A myslím, že je to veliká škoda, protože Wolcen rozhodně měl a má na víc. Vím, že hra má celkem tři akty plus endgame a ve třetím aktu se hra rozjela a lokace jsou o něco větší. Pomohlo i překopání kláves, kdy jsem skilly z čísel přesunul na ASDFC a lahve na YX. Hra mě začala výrazně víc bavit, ale pořád se nemohu ubránit dojmu, že měla být udělána především výrazně temněji a ponuřeji. Hudební doprovod nezklamal, ale ani nenadchl. Vše je takové neslané, nemastné, jakoby spíchnuté horkou jehlou a nedodělané. Za mě velká škoda nevyužitého potenciálu.

Této hře jsem dlouho odolával. Zejména, protože jsem dennodenně visel na Path of Exile. I tato, podle mě, v dnešní době nejkvalitnější Hack&Slash hra mě ale po více jak třech tisících odehraných hodinách omrzela a potřeboval jsem změnu. Zcela logicky tedy následoval čekatel na wish listu Steamu.

Už samotný úvod, kdy jen o vlásek uniknete smrti, je víc než netradiční. Prvotní putování připomíná první akt druhého a třetího Diabla. Procházíte temné lesy, hvozdy, křoviska a občas i nějaká ta opuštěná obydlí. Na každém kroku je cítit ponurost, zoufalství, zmar, smrt a zkáza. Toto jsem u všech dřívějších Hack&Slash mimo druhého a prvního Diabla postrádal. Čas od času vstoupíte i do jeskyní. Během vaší cesty plníte hlavní příběhové mise, ale i ty vedlejší. Častokrát se stane, že dostanete na výběr jak se zachovat a podle toho si buď naděláte nové přátele, nebo nepřátele. A samozřejmě si u stávajících spojenců vylepšíte nebo naopak pošramotíte pověst. Ano, ve hře se vyskytuje několik frakcí, se kterými buď kooperujete, jste na válečné stezce, či si můžete vybrat, jaký vztah s nimi budete mít. Podle toho dostáváte například přijatelnější ceny ve městě, případně proti hodně znepřáteleným protivníkům čelíte jejich nejsilnějším armádám a hrdinům.

Po vyčištění východního břehu jezera ve světě Cairn se přesunete na západ. Tamní prostředí na mě působilo o něco živěji, nicméně boje ve sluncem spálených píscích značně připomínaly druhý akt opět druhého a třetího Diabla. Naštěstí je prostředí namíchané i s podnebím mírného pásu. Akt postupně graduje a výhoda je, že i vaši NPC spojenci se při dobytí určitého území v něm opevní a nemusíte se tedy vracet zpět přes celou vámi uraženou cestu. K pohybu po mapě slouží tzv. Rift Gates, což je obdoba waypointů. Druhý akt zakončíte vyčištěním pohřebiště a podzemní nekropole.

Zde končí Vanilla verze hry a nastupuje první DLC Grim Dawn: Ashes of Malmouth. Po útoku na první město se vám totiž otevře cesta dál na severovýchod, do smrtí opanovaného města Malmouth. Tentokrát procházíte různé džungle, močály, ukrytá města a podzemní katakomby. Mapy jsou od počátku hry velmi rozsáhlé a často vám zabere i několik hodin než se probijete přes hordy nepřátel. Jelikož jsem právě na cestě sem, nebudu zatím příliš dál hodnotit. Co vím, poslední akt v podobě druhého DLC Grim Dawn: Forgotten Gods se nachází na neznámém místě, někde v bohem zapomenutých pouštích.

Hra mě dokázala odtrhnout od Path of Exile, takže rozhodně nabízí víc než dost. Především onu temnost, ponurost a zmar. Momentálně si dávám nedobrovolnou přestávku z důvodu opravy notebooku. Zatím jsem nevyzkoušel hru více hráčů, ale to vše se změní po návratu ke hraní někdy v březnu. Hru rozhodně můžu doporučit všem, příběh je víc než povedený. A to i přes zjevnou inspiraci autorů nejen v jiných Hack&Slash hrách. Zatím jediná výtka z mého pohledu je trochu chaotické skladování craftovacího materiálu. Uvítal bych podobnou záložku, či záložky, jako v Path of Exile.

Jakozto hrac FPS a predevsim serie Battlefield jsem otraveny z jejiho smerovani v poslednich dvou dilech zamerenych na obe dve svetove valky. Hledal jsem tedy po vydani petky tematickou alternativu, ktera nabizi zejmena autenticitu a historickou presnost. Byl jsem ochotny ozelet i kolosalni konflikty v rezimech Conquest a Operations a samozrejme i grafickou stranku.

Zatim mam odehrano teprve par hodin, ale Post Scriptum i behem nich dalo zapomenout na politicky korektni, genderove vyvazeny a rasove neutralni lonsky paskvil z dilny DICE. Hra je stale jeste ve vyvoji a momentálně bojujete predevsim na uzemi Holandska. Jedna se o jednu z nejtezsich FPS, kterou jsem kdy hral. Obtiznosti prekonava i velmi tezkou Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad nebo Rising Storm 2: Vietnam. Je nezbytne dodrzovat taktiku videt a nebyt viden, nebo co nejmene. Musite se tedy kryt za prekazkami, vykukovat z roku a zase zakukovat, plazit se, schovavat se v rosti a podobne. Bez voice chatu se hra neda vubec hrat z duvodu absolutní nutnosti kooperace. Jeden zasah zdalky se rovna zraneni, s vyjmkou snipera, ktery je automatickou smrti. Ostatni zasahy zblizka jsou rovnez okamzitou smrti. Ze zraneni vas muze vylecit medik, dale muzete svym spolubojovnikum hazet munici, lecit je, pouzivat nekolik typu granatu, navadet palebnou podporu, pouzivat bojova a transportni vozidla a podobne.

Hra sice nenabizi siroke spektrum vojenske techniky jako Battlefield V, ale autenticitou, historickou presnosti a obtiznosti jej valcuje o nekolik zaoceanskych lodi velikosti Titanicu. Autori do hry pridavaji zdarma i dalsi obsah, coz nyni splnili v podobe boju o Francii. Jelikoz je hra stale jeste ve vyvoji, neni optimalizovana a obcas se objevi bugy, kdy napriklad nelze preskocit plot, prolezt dvermi nebo oknem a podobne. Hra ma rozhodne velky potencial a zaslouzila by si vice obsahu, hutny pribeh a vice hráčů v multiplayer. Neni to zadna blazniva arkada, ale naopak celkem zdarily valecny simulator. I zvuky zbrani mi prisly realnejsi nez v podobnych AAA titulech.

Battlefield s poradovym cislem tri si od zacatku na sebe pletl bic. Navazoval totiz ciselne na druhy dil, ktery zejmena old school Battlefield kominuta povazuje za ze vsech nejpovedenejsi a dale predchudce Battlefield: Bad Company 2 spolu se svym DLC z valky ve Vietnamu svym zejmena multiplayerovym zpracovanim vystavilo autory do neprijemne pozice. Vytvorit nastupce, ktery se vyrovna obema temto predeslym titulum bylo pro DICE nelehke.

Nejvyraznejsi zmenou byl bezpochyby graficky skok diky novemu enginu Frostbite 2. Battlefield 3 byl nejnarocnejsi hrou roku 2011 a na svem starem pocitaci jsem jej musel hrat na nejnizsi detaily. Nutno podotknout, ze i na tomto stupni vypadala hra nadherne. Co me vsak ve srovnani s predeslym dilem zklamalo, byla hra jednoho hrace. Kampan byla vyrazne zjednodusena a i na nejtezsi obtiznost jsem ji mel za jedno odpoledne hotovou. Co me v ni rozhodne chybelo, byly mise v prirode. Zde jste stravili vsechen cas v mestskych oblastech. I presto jsem se nenechal odradit a hlavniho padoucha nakonec dostihl a sejmul. Singleplayer chvilemi pripominal tazeni ve stylu agenta 007 odeneho do vojenskeho munduru. Boje se odehravaly napriklad v Parizi, Teheranu ci dalsich mestech.

Uplnou novinkou hry jsou COOP mise, kdy s kamaradem bojujete proti AI. Je jich sice jen sest, ale projit je muzete ve trech stupnich obtiznosti. Bud drzite spolecne pozice, z vrtulniku sestrelujete nepratele, eskortujete ozbrojeny konvoj nebo pomahate policii proti teroristum. Tento druh COOPu zabavi, ale prilis dlouho u nej nevydrzite. Presunete se tedy logicky do Multiplayeru, kde vas cekaji stare zname herni mody. Kdo si chce zastrilet, pujde hrat bud znamy Squad Deathmatch ci navrativsi se Team Deathmatch. Potencial Battlefieldu 3 ale tkvi v modech Rush a Conquest, kde na bojisti vyuzijete veskerou dostupnou techniku. Predplatitele sluzby Premium mohli rok od vydani puvodni hry hrat na celkem az na 29 mapach. Prvni DLC Return to Karkand vam do hry pridalo nejoblibenejsi mapy z druheho dilu (napr. Gulf of Oman, Strike at Karkand), druhe Close Quarters nejvice docenili vyznavaci boju na blizko trimajici v rukou zejmena brokovnice. Treti DLC Armored Kill pridalo do hry nova vozidla, letadla a dosud nejvetsi mapu v Battlefield serii vubec. Ve ctvrtem rozsireni Aftermath jste se vratili na blizky vychod do oblasti zasazene zemetresenim a v samem zaveru jste v Endgame kradli vlajky na terennich motorkach. Behem vydavani DLC vysly do hry i ctyri nove mody: Coquest Assault, Gun Master, Tank Superiority, Scavanger a Capture the Flag. Osobne jsem dlouho vydrzel snad jen u Conquest Assault. Scavanger lze povazovat za svym zpusobem castecneho predchudce dnesniho Battle Royale. Klasy doznaly ve srovani s Battlefield: Bad Company 2 nekolika zmen. Bednu s munici dostal drivejsi medik s lehkymi kulomety a prave jeho lekarnicka putovala k pechote. Sniper dostal k senzoru pohybu jeste MAV letaci dron fungujici rovnez jako senzor a majak pro respawn spolubojovniku. C4 mohl pouzivat uz jen Support, ale brokovnice, pistole a nove PDW zbrane byly dostupne vsem. Zbrane se nyni nove levelily a jejich prislusenstvi se odemykala na kazde zvlast dle poctu zabiti.

Osobne se mi nejvice libily mapy z puvodni hry a z tankoveho DLC Armored Kill. Jedine mapy, ktere jsem opravdu rad nemel, byly Operation Metro, Teheran Highway a vsechny z DLC Closed Quarters. Oproti tomu na tankove bitvy na Caspian Border, Kharg Island, Operation Firestorm a zejmena na Bandar Desert dodnes vzpominam s nostalgii a i slzami v ocich. Na Albrotz Mountain jsem pro zmenu vladl s mobilni artillerii. Kolik vrtulniku a stihacek slo po mych zasazich dolu si uz ani nepamatuji. Behem hrani jsme s kamarady opet vymysleli bezpocet hlasek. Napriklad Kharg Island jsme po jedne z dost drsnych bitev prejmenovali na "Jatka". Pamatuji se, ze jsme na teto mape s kamaradem neskutecne vladli. On byl se skore 16:0 best player a ja s 13:1 hned za nim. Pred zacatkem mise jsme se vzdycky hecovali slovy: "Dame jim!" a podobne. Legrace jsme si uzili dosytosti. V teto hre jsem vsehovsudy zanechal temer 1000 hodin.

Hra mela ale dost nedostatku. Spoustet se dodnes musi pres webovou stranku www.battlelog.com a skrz tehdy nove vydaneho klienta Origin. To mame prvni otravu. Druha otrava byla, ze v dobe vydani hry jeste nebyli rozsirene SSD disky a nacitani hry trvalo i na rychlych strojich dele nez minutu. Treti otrava byla, ze jsem se castokrat stal nedobrovolnym sberatelem kill assistu ve vysi 95+. Tehdy se jeste kill assisty 80+ nezapocitavaly jako fragy, takze jste mohli palit sebelepe, ale pri smule jste pouze sbirali assisty. A otrava cislo ctyri byli samotni hraci a servery. Ignorance napriklad padakovani snipery na jeraby, spawncampeni, nevybalancovane servery bez sniper limitu a autobalance. Spoluhraci nehrajici pro tym, ale za kazdou cenu sbirajici fragy. Toto vsechno hru obcas kazilo, ale nikdy ji uplne nezkazilo. Na tento dil dodnes vzpominam a cas od casu si jej, stejne jako Battlefield: Bad Company 2, z nostalgie zahraji a zavzpominam.

K teto hre jsem se dostal prekvapive pozdeji, nez jejimu nasledovnikovi Spear of Destiny. Dohral jsem ji ale o vice nez dekadu drive, nekdy po roce 2000. Na hrani jsem si dal zalezet a vsech sest kapitol dotahl do konce na 100% zabiti, tajnych mistnosti a pokladu. Jedinou vyjimkou byla druha epizoda, kde se v jednom z jejich poslednich levelu nachazi nervydrasajici labyrint. Ten bohuzel neni technicky mozne projit tak, abyste dosahli maxima 100% ve vsech trech kategoriich. Samozrejmosti byla hra na nejtezsti ctvrty stupen obtiznosti.

Wolenstein 3D je v porovnani se svym nasledovnikem delsi, kdy se vsemi tajnymi urovnemi cita az 60 pater. Obtiznost postupne vzrusta, ale ne linearne. Napriklad po velmi jednoduche prvni kapitole, kdy utecete z hradu Wolfenstein, se vydate lovit doktora zodpovedneho za vyvinuti nacistickych mutantu a ti se svym rychlym strilenim jsou nejvetsimi vasimi neprateli. Ostatni nepratele jsou stejni pokracujiciho dilu, tedy hnedi pesaci, modri SS, bili dustojnici a v zaveru treti kapitoly dokonce samotni duchove nacistickeho vudce Adolfa Hitlera. Hra mela puvodne pouze tri kapitoly a koncila zabitim samotneho vudce. S verzi 1.4 ale autori pridali dalsi tri kapitoly. Ctvrta a pata byly dost podobne, kdy obe obsahovaly stredne velke a rozsahle mapy. A sesta kapitola byla jeste tezsi, jelikoz mapy byly vetsi a hustota nepratel vyrazne stoupla. A najit vsechny nepratele, tajne mistnosti a poklady dalo notne zabrat. Nakonec se mi to ale povedlo, i kdyz objizdeni mapy a zurive mackani klavesy pro otevirani dveri cim dal vic iritovalo.

Tuto hru, ktera se s nejvetsi pravdepodobnosti hranicici takrka s jistotou stala praotcem vsech budoucich FPS titulu bych doporucil zahrat si kazdemu. Samozrejme ma hra i sve neduhy, ktere spatruji predevsim v nevyvazenem poctu rozmistenych lekarnicek a naboju. V nekterych urovnich je za sebou nechavate po tunach, jinde se jich absolutne nedostava. Paradoxne jsou ve hre kvuli tomuto i tezsi patra nez ta, kde bojujete s bossy. Dale muze nekoho po case iritovat nekonecny system bludist v jedne rovine a nakonec smrt v situaci, kdy jste predtim hru neulozili pul hodiny a vice. Na toto zejmena pozor!

Co rici k dnes jiz temer dva a pul roku stare hre? Battlefield 1 se vydal cestou prvni svetove valky, ale predesilam, ze pouze co se tyce grafickeho zpracovani. Co se tyce valecnych taktik, necekejte zadnou zakopovou valku. Budete zasazeni do stejnych chaotickych arkadovych bitev jako ve vsech predchazejicich dilech teto serie. I presto, ze hru hodnotim pomerne nizko, nechal jsem v ni stovky hodin. Bavil me zejmena vlajkovy mod Operations, novinka tohoto dilu. V kombinaci s temer nezabugovanym multiplayerem jde dle me o jediny faktor, ktery vas ve hre muze dlouhodobe udrzet. Ted jiz ale k hodnoceni hry.

Singleplayer je rozdelen na ctyri kratke, na sobe nezavisle, pribehy. Tato dobra myslenka ale bohuzel vzala alespon v mem pripade rychle za sve, protoze na dohrani vsech ctyr pribehu vam bez problemu bude stacit jedno jedine odpoledne. Kazdy z pribehu je tak kratky, ze se s kazdou z hlavnich postav nedokazete szit a temer kazda mise (s vyjimkou letecke kampane) bude ve stealth zamereni. Vazne otrava. Obtiznost je i na nejvyssi stupen trapne jednoducha. Navic vas hra neustale vede za rucicku a rika vam, co mate delat. Motivace dohrat hru jednoho hrace je pouze v odemceni Codexu. Navic je cely storyline prolezly neolevicovou propagandou v podobe genderove vyvazenosti, historicky nepresny, nerku-li rovnou cilene lzivy. Fuj.

Multiplayer, to je jina kava. Musite si ale odmyslet absenci jednak historicke presnosti, nerealne prvky v podobe chyb ve vozidlech a zbranich, na kterych jsou moderni kolminatory. Tanky, ktere tehdy jezdili snad maximalne pet kilometru za hodinu se po polich prohani rychlosti, za kterou by se nemusely stydet tanky vyrobene v nekolika poslednich letech. Nebo drtiva vetsina pusek, ktere maji na sobe opricke zamerovace a na bojistich vetsina behajici s poloautomaty. Co se ale autorum jako vzdy povedlo jsou mapy. Budete bojovat na francouzskych planich, ve vesnickach, na stredozemnim pobrezi, v afickych a arabskych poustich, o pruplavy a podobne. Mapy jsou obrovske a uzijete si je zejmena v novem modu Operations.

V nem se z pozice utocniku snazite dobyt vsechny tri body naraz a z pozice obrancu je samozrejme udrzet. Dobytim vsech bodu na dane pozici se posunete na dalsi az zaberete celou mapu a bojiste se presune dal. Pokud to same zopakujete i na dalsi mape, jste vitez. Z pozice obrancu vam bude stacit odrazit tri utoky o celkovem poctu 750 nepratel. Herni doba jedne Operation se klidne muze protahnout i na jednu hodinu. Zalezi zejmena na schopnostech vasich spoluhraci a protihracu, ale bohuzel take na poctu hracu. Castokrat se mi stavalo, ze jsme hrali oslabeni klidne o petinu lidi a to se sutecne vyhrat neda. Autobalance bohuzel neexistoval a to same plati pro sniper limit. Vetsina lidi se snazi hrat za snipery a sbirat killy, misto aby i treba na ukor kladneho KD hrala pro tym a plnila objectivy. V Operations se take snad jako v jedinem hernim modu objevuje autenticita, jelikoz se valci na mistech, kde se behem prvni svetove valky skutecne bojovalo. Takto nejak autenticky meli autori zpracovat i hru jednoho hrace. Co se tyce ostatnich modu z predeslych dilu, jsou zde pritomne ty hlavni a nejhranejsi. Conquest, Rush, Team Deathmatch. Pribyly i mody War Pidgeon, kde bojujete o holuba odesilajiciho souradnice pro palebnou podporu. Tento rezim ale temer nikdo nehraje, osobne jsem jej zkusil jen jednou.

Do hry vysly celkem ctyri DLC. They Shall Not Pass odehravajici se u Verdunu a v nizinach reky Mass, ruske In the Name of Tsar, kde bojujete s Rakousko Uherskem nebo s Rudou Armadou, Galipolli, kde svedli bitvu spojenci s Osmany a na zaver Apocalypce odehravajici se na uzemi dnesniho Beneluxu, kde se spolu utkali Nemci a Britove. Osobne se mi nejvice libila ruska mapa Lupkow Pass a pote francouzske s vyjimkou For de Vaux, coz se rovna Operation Locker 2. Ruske mapy jsou vsechny plne snehu a obrovske zimy, na francouzskych planich vsude rostou vlci maky. Na Galipolli se bojuje ve vedrem a suchem zkrousenych poustich a Apocalypse uz sam nazev o sobe vic nez vypovida. Stretnete se v mistech, ktere byly srovnany se zemi na lehly popelem. Do kazdeho DLC pribyly nove herni mody. Frontlines, kde se snazite obsazovanim bodu zatlacit nepritele k jeho telegrafum a ty pote vyhodit do vzduchu, Supply Drop, kde bojujete o shozene zasoby, Assault Conquest, kde bud dobyvate obsazene body a nebo se je snazite zuby nehty udrzet a na zaver Air Assault, kde v letadlech a vzducholodich bojujete o Londyn.

Hra mela obrovsky potencial stat se kralem, ale misto toho je prospikovana politickou korektnosti a historickymi nepresnostmi. Jeji podprumerne hodnoceni jeste o neco navysuje multiplayer bez bugu a vlajkovy mod Operations. Bohuzel, jak muzeme dnes videt z BF5, toto byl jeste slaby odvar. Dalsi serie pod tihou SJW propagandy jde do kopru. I tak bych ale toto doporucil pred BF5. Tam autori uletli jeste mnohem vic.

Sekce proti je vypsana nize, protoze v kolonce pro ni urcenou neni dostatek mista:

- politicka korektnost kam se podivas
- cernossti sniperi v nemecke armade se rovnaji herezi
- primitivni single player plny stealth misi od hlavy az k pate
- tanky maji rychlost jak ve 21. stoleti a napriklad francouzsky Chammond se bezostysne muze prohanet behem ruske revoluce
- zbrane maji opticke priblizovace, ktere se v drtive vetsine pouzivaly az na konci konfliktu a pouze na par puskach
- neni autobalance a sniper limit
- vetsina hracu hraje bud mediky se semi auto puskami a nebo snipery s odstrelovackmi typu Gewehr 98 Sniper
- vetsinou jde o kolosalni bitevni chaos a radnych bitev svedete v Operations pramalo.

K teto hre jsem se dostal predloni touto dobou diky znamemu. Chtel jsem po stovkach hodin stravenych v Diablu 3 vyzkouset ARPG, ktere nabizi skutecnou vyzvu a je bohate na obsah, ktery je zaroven pestry. A PoE toto nejenze bezpochyby splnilo, ba primo nekolikanasobne prekonalo. Autori jsou byvali hraci Diabla 2, kterym vadilo kam se serie ubira po vydani tretiho dilu a rozhodli se vytvorit konkurenci.

A hra je zpracovana vic nez dobre. Graficky, tematicky a predevsim je velmi, ale skutecne velmi tezka. Na vyber je sedm postav - Duelist, Marauder, Ranger, Scion, Shadow, Templar a Witch. Vybral jsem si Rangerku, ktera je nejblizsi Daemon Hunterce z Diabla 3 a vyrazil na lov. Probudil jsem se kdesi na plazi jeste s kolegou. Byli jsme poslani do vyhnanstvi na demony zamoreny ostrov Wraeclast. On bohuzel hned prvni setkani s demony neprezil a byl zakousnut. Ja ho pomstil a vydal se dal na cestu. Hra nabizi celkem deset aktu, tedy spravne receno 2x5. Po splneni pateho, ktery byl do hry pridan relativne nedavno, se totiz vracite zpet a vsech pet aktu jedete znovu. Pravda, prochazite jine lokace, ale neceka vas nic prevratne noveho. Tento system se mi prilis nelibi a tvrdim, ze puvodni schema ctyrech aktu o trojim pruchodu ve trech ruznych obtiznostech bylo lepsi. Autori mozna mohli v patem aktu udelat finalni souboj s Kitavou a ne, ze se s ni pouze potkate. Ale budiz. Na druhou stranu, potkate kvanta unikatnich bossu a souboje s nimi jsou misty velmi vyzivne. Napriklad takove dve sestry Lunaris a Solaris se autorum velmi povedly. Nebo kralovna vsech pavouku Arakali. V poslednim desatem aktu vrcholi storyline soubojem s finalnim bossem, ktery uvrhl obyvatele Oriathu do nekonecneho hladomoru a jedine vy dokazate utrpeni mistnich ukoncit. Celkove je hra zpracovana vic nez zdarile a je z ni citit inspirace zejmena ve staroveke Antice a Rime.

Dokoncenim pribehu hra nekonci, ale naopak zacina. Potkate Zanu a dostanete pristup k Atlasu. Ten obsahuje aktualne 159 unikatnich lokaci zvanych mapy. K jejich otevreni je potreba pouzit tzv. map token v Map Device. Pote jiz vam nic nebrani se pustit do kompletace Atlasu. K tomu je ale potreba mapy spravne upravit. Mame mapy bile, zlute a cervene a kazda z barev ma pet stupnu a posedni dokonce sest (1-5, 6-10 a 11-16). Pocet map v kazdem stupni se lisi a cas od casu se cely Atlas prekope. Ohledne uprav map pro kompletaci - bile je potreba vylepsit na magic, zlute na rare a cervene na rare corrupted. K tomu slouzi orby - transmutation, alchemy a vaal. Ekonomika vubec je v PoE uplne jina nez v jinych ARPG. Mate pouze prave orby nebo svitky na presun ci identifikaci, pripadne dalsi komodity urcene na vylepsovani kvality danych predmetu. Zlato se s vyjimkou interakce s Cadiro Perandus ve hre nevyskytuje. Nez jsem pochopil ekonomiku hry a jak co funguje, uteklo nekolik desitek, spis stovek hodin. To same nez jsem se naucil hrat hru efektivne, efektivne utracet a smenovat komodity a efektivne hrat endgame. Hra nekonci ani po zabiti sameho vladce Atalasu. V jeho pozadi se totiz vynori nekdo dalsi. To bych ale uz prilis vyzrazoval dej hry a odrazoval od ni nove potencialni hrace... Hra je momentalne ve stavu, ze je v ni tuna obsahu. A opravdu ne pouze nekolik malo moznosti, kam chodit farmit jako v Diablu 3 (Bounties, Nephalem Rifty, Greater Rifty, Keywarden a farmeni zlata k Lakote nebo do Cow levelu, kteretoz anglicke nazvy lokaci jsem uz po letech nehrani D3 zapomnel). Je ale potreba pocitat s tim, ze prvni desitky ci stovky hodin budete umirat. Budete umirat a to hodne. Tu vas sejme urcity mob jednou danou na dalku, protoze nemate zapnute flasky a stojite, tu vbehnete do Chaos Cloud a behem vteriny bude po vas, nebo neuhnete utoku bosse, ubere vam pulku HP, dostanete stun, Damage Overtime a bez sance na cokoliv budete sledovat, jak vam padaji HP na nulu. Dale tu mame pasti, zejmena v Labyrintu, ktery je nutny pro zvyseni vasi damage, strongboxy, ktere se daji craftovat stejne jako predmety a take vas mohou sejmout, kdyz si nedate bacha, dale Rogue Exiles, kteri se dali na stranu zla a pujdou po vas, kdyz je potkate. A nekteri jsou vazne tuzi, to mi verte. Kdyz si date za cil dostat vasi postav na stovku, budete zejmena v poslednich deseti levelech poznavat jak tenka hranice muze but mezi milovanim a nenavidenim teto hry. Penalizace za smrt v podobe ztraty 10% expu se muze rovnat i nekolika hodinam hrani. Nicmene pocit po dosazeni stovky je nepopsatelny. Hra na Hardcore je bez absolutni znalosti mechanik hry a zejmena vsech bossu vlhky sen. Kdo zacne na HC, bude rad, kdyz dokonci vubec prvni akt. Makro pro odhlasovani je zde absolutni nutnost a stejne jsou situace, kdy vam bude na prd. Malou naplasti na smrt vasi postavy bude jeji presun do Standard League.

Kdyz srovname PoE s Diablem 3, PoE jej prekonava absolutne na vsech frontach. Je to jako byste srovnavali lyzovani nekde v Cechach za kopcem s lyzovanim v rakouskych Alpach. Staci porovnat co pridava Blizzard do novych sezon Diabla 3 a GGG do novych Lig v Poe. Ve srovnani s Diablem 3 je PoE mnohem vic nez dobra hra. Storyline je nedilnou soucasti hry, obtiznost je vzhledem k neexistujicim ozivovacim pasivkam velmi vysoka, variace buildu, ktere muzete hrat je prakticky nekonecna diky stromu dovednosti, ekonimika orbu a system obchodu s ostatnimi hraci, vytvareni vlastnich magickych a rare veci, map. A to posledni jsem si nechal na konec - chovani GGG. Autori hru kazde tri mesice rozsiri o novy pridavek. Velikost byt jedineho obsahu je vetsi nez co Blizzardi dodali do Diabla 3 od jeho vzniku. A nejen to - vyvojari komunikuji s hraci na forech a vyzaduji od nich zpetnou vazbu. A na zaklade ni pak obsah ve hre nechaji, pripadne jej poupravi, nebo jej pripadne ze hry vyradi, pokud vylozene zklame. Takto si predstavuji vyvoj produktu pro koncoveho spotrebitele. Zadne delani ze svych hracu blbce ve stylu "You guys don't have phones?" a podobnych blbovin. Volitelnou slozkou jsou mikrotransakce. Muzete nakupovat ruzne skiny - vzhled obleceni, zbrani, efektu kouzel, vasich stop a ruznych dalsich serepeticek jako veci do vaseho ukrytu a podobne. I ja jakozto dlouholety odpurce tohoto zpusobu utraceni penez jsem v pripade GGG udelal vyjimku a venoval jim za jeden Armor Set, ramecek, skill efect a 550 hernich bodu navic 60$ na budouci vyvoj. Blizzard z hlediska vyvoje ARPG her tezce zaspal dobu a treti dil Diabla hraji uz jen skalni fandove ze setrvacnosti nebo protoze jsou proste a jednoduse zaslepeni (bez urazky). PoE ukazuje, kam se Diablo 3 melo ubrat. Jde o vic nez zdarily spin-off. Hra neni samozrejme bez chyby, ale jeji neduhy se daji spocitat na prstech jedne ruky.

Na treti dil jsme cekali neuveritelnych jedenact let. Byli jsme neskutecne nateseni a spravne nabuzeni do hrani. Kdyz vysla Beta verze, kde jste v prvnim aktu meli pristup az k ozivlemu Skeleton Kingovi, nadseni a nateseni jeste souplo a my, Diablo fanatici, jsme doslova strihali metr jako na vojne. Magicke datum 15.5.2012 vsak vsechny natesence razne usadilo. Hra totiz neustale padala, odhlasovala se a podobne. Toto byla prvni eskapada, ktera predznamenala pad slavne znacky, ale nepredbihejme.

Po vyladeni problemu s ruznymi typy chyb jsem se konecne pustil do hrani. Vzal jsem si Daemon Hunterku a vyrazil na lov. A zpocatku hra pusobila vic nez dobre. Lepsi grafika, ozvuceni stejne kvalitni jako ve dvojce, zajimavy pribeh, ktery navazal dejove dvacet let po padu Worldstone. Hra se hrala dobre a i dobre odsejpala. Pamatuji, ze v prvnich mesicich slo o skutecnou zkousku ohnem, kterou na nejtezsi obtiznost dohralo jen par vyvolenych. Ja jsem cely storyline dokoncil az nekdy po trech mesicich hrani a vicemene i diky stesti. Nejvetsi problemy mi delal boss Iskatu na zacatku ctvrteho aktu. Ty byly opet ctyri. V prvnim jste bojovali v takzvanem New Tristramu. Slo o presunute puvodni mestecko a prostredi boju bylo podobne prvnimu aktu dvojky. Tedy huste lesy mirneho pasma, obcas tunely a na zaver zamecek. I druhy akt co se tyce prostredi v podstate kopiroval stejny akt predesleho dilu. Takze opet nekonecna poust. Treti akt nebyla dzungle, ale pevnost a jeji okoli. Nejprve jste se vydali do katakomb pod pevnosti a pote do samotneho rozpaleneho podzemi, umisteneho v okoli pevnosti. V poslednim aktu vas cekal opet samotny Diablo, ale tentokrat ne v horoucich peklech, ale v nebeskych vysinach. Obtiznosti byli ctyri: Normal, Nightmare, Hell a ultimatni Inferno.

Jak jiz bylo receno vys - hra byla v prvnich mesicich ultimatne tezka na dohrani. Veci, ktere by vam jeji zdarny konec ulehcily, padaly velmi malo a kdyz uz neco zajimaveho padlo, hned sla vec do tzv. Auction House. Zde jste mohli kseftovat za herni, ale i za realnou menu. Stavalo se, ze hraci hrali hru kvuli Aukcni sini a ne kvuli hrani. Po trech mesicich byla hra zlehcena a od te doby to s ni zacalo jit pomalu z kopce. Jeste si vzpominam, ze maximalni level postav byl 60 a po pul roce od vydani hry jste dostali dalsich 100 Paragon Levelu, diky kterym jste si mohli pridat ke sve postave dalsi extra silu. Dosahnuti maximalniho levelu se rovnalo dosazeni levelu 99 v Diablu 2. Dale se jeste chodili Monster Power 1-10. Slo o predzvest ke zmene poctu obtiznosti ve hre, ktera nasledovala dva roky od vydani puvodni hry.

Koncem brezna 2014 vysel prvni a s nejvetsi pravdepodobnosti i jediny datadisk Diablo III: Reaper of Souls. Ten pridal do hry znacne temny a depresivni paty akt Westmarch. Jeho dej se odehraval v nuznem sedem meste krizaku, vecne skrapenym nekonecnymi desti. Krizak byl take sestou hratelnou postavou a doplnil puvodni petici: Barbarian, Daemon Hunter, Monk, Witch Doctor a Wizard. Dale doslo k prekopani obtiznosti, kdy puvodni ctyri a Monster Power nahradilo novych deset stupnu: Normal, Hard, Expert, Master a Torment I-VI. Dale byla zrusena Aukcni sin a loot nastaveny, aby padali vyhradne veci urcene aktualni postave. A v neposledni rade se vasim postavam zvysila maximalni uroven na 70 a pribyla cela rada pasivnich schopnosti, kdy prim hraly ty ozivovaci. Westmarch me osobne dost zklamal, jednak vyse uvedenym depresivnim vzhledem a tim, ze s vyjimkou lokace Battlefields of Eternity v zaveru aktu jste se celou dobu probijeli uzkymi chodbami a hra byla tedy dost nudna a pomala. Finalovy souboj s padlym andelem Malthaelem rovnez neslany nemastny. Pri jeho zabijeni jsem mel opakovane strach o svuj zrak z duvodu bile zare. Hra uz pred vydanim datadisku postradala zabavny endgame, ale vydany Adventure Mode ji rozhodne nenasmeroval spravnym smerem. Endgame v podobe chozeni Bounties a nasledne Nephalem Riftu pramalo souvisel s puvodnim pribehem a ze hry se stala honena tabulek. Hraci pomerovali pindiky, kdo ma vetsi Paragon level. Ten prosel behem vydani datadisku zmenami, kdy jste nyni sbirali levely rychleji a bez omezeni na maximalni uroven. Jeste vic se ze hry stalo honeni tabulek s koncem srpna 2014, kdy Blizzard spustil takzvane Sezony. Jde o cca trimesicni udalost, kdy zacinate uplne od nuly, oddelene od vseho predesleho. Spolecne s prvni sezonou take odstartovaly tzv. Greater rifty. Ty vam daly moznost dobyvat lokace s vyrazne tezsimi monstry nez na urovni Torment VI. Limitem vam byl pouze vas charakter. Bohuzel toto vse dostalo hru do jine roviny, kdy drtiva vetsina lidi chodila jen Sezony a jedinym smyslem hrani se stalo umistit se co nejvyse v zebricku Greater riftu. Co si pamatuji, v 6. sezone jsem se svym Daemon Hunterem skoncil na 50. miste v Season Hardcore Solo. A to jsem mel odehrano pouhych 300 hodin a nejsem zadny superhrac. Po skonceni sezony jsem si uvedomil, ze se hra nikam neposouva a prestal jsem ji postupne hrat. Co vim, doslo k pridani dalsich sedmi stupnu obtiznosti Torment v rozpeti VII-XIII. Hra je dnes z hlediska jakehokoli vyvoje mrtva. Prim hraji streameri, kteri si na sezonu koupi botovaci program na sber klicu do Greater Riftu, nafarmi skrz nej tisice klicu a pote dobyvaji zebricky. Greater rifty se pri dobyvani nejvyssich pater z 95% ukoncuji hned po zahajeni, protoze spatna mapa. Po konci sezony je Blizzard zabanuje pro poruseni pravidel, ale oni si koupi na novou sezonu novou hru, novy aktualizovany botovaci program a takto jedou uz nekolik sezon po sobe.

Od brezna 2014 do hry nevysel zadny novy herni obsah s vyjimkou nove postavy Necromancera. A to je na mamuti firmu jako je Blizzard Entertainment zatracene malo. A Challenge rifty to vazne nevytrhnou. Protoze hrat nesmyslne poskladane buildy na urovni postav vytazenych z klobouku vazne bavit dlouhodobe nebude. Old school hraci se uz po par mesicich vratili k druhemu dilu nebo se rozprchli ke konkurencnim ARPG. Hru, ktera je dnes tak jednoducha, ze uz ani jednodussi byt nemuze, uz hraji bud jen decka, nebo ostatni ze setrvacnosti a protoze jde o Diablo 3 od Blizzardu. Mit hra jine jmeno, podle me by ji hrala tak petina soucasnych hracu. O jakemkoliv dalsim obsahovem pridavku s vyjimkou pripadnych novych postav (zrejme Assassin a Druid - inspirovano v Diablu 2) si muzou nechat hraci jen zdat. Blizzard, ktery uz dnes defakto neexistuje a funguje plne pod Activision se rozhodl jit cestou reskinovane cinske mobilni hry pod nazvem Diablo Immortal a poslednim z komunity old school hracu tak otevrene naplival do obliceje. Activision v minulosti umrtvili nekolik studii a Blizzard Entertainment mozna bude dalsi. Jeste, ze mame alternativy v podobe Path of Exile, Grim Dawn, Wolcen a nebo Diablo 2. A bez region locku.

Ctyri roky jsme my, hraci Diabla ze stare skoly, museli cekat na vydani druheho dilu. A autorum z Blizzard North se skutecne povedl. Jedna se o jednu z mala hernich serii, ktera svym druhym dilem predcila dil prvni. Druhy dil je ve srovnani s prvnim mnohem delsi, lepe ozvucen, rozmanitejsi, nabizi dvakrat tolik postav a jeho atmosfera je stejne dobra jako v prvnim dile.

Dej hry se odehrava po zabiti Diabla, ktere se az zase tak uplne nepovedlo. Predchozi hrdina jej sice zabil, ale neodolal vabeni a namisto zniceni Diablova soulstone si jej vrazil do hlavy. Diablo jej pote snadno ovladl a pri svem uteku z Tristramu jej srovnal se zemi. To bylo videt hned v uvodnim intru, kde doslo k vypaleni hospody. Nasledne jste se ocitli v kuzi vami zvoleneho noveho hrdiny kdesi v divocine v Tabore tulacek. Prvni akt byl tedy vyhradne zamereny na putovani po okoli Tristramu. Prochazeli jste zejmena zelene lesy pasu mirneho podnebi, obcas nejakou tu jeskyni az do klastera, kde jste kuchli prvniho finalniho bosse - Andariel. Ta byla zodpovedna za zniceni sesterskeho radu, kdy spoustu z nich svedla na zcesti. Ve druhem aktu jste se premistili do mnohem tropictejsich mist, konkretne do poustniho mesta Lut Gholein. Zde nastaly s prichodem Temneho poutnika rovnez problemy a po dunach se zacali pohybovat ruzni prerostli cervi, brouci, mumie a dalsi podivne krvelacne kreatury. Ale to byste to nebyli vy, kdybyste vsechny mistni problemy nezarazili. Treti kapitola se odehravala v Kurastu. Pristavni mesto ukryte v hluboke dzungli predstavovalo idealni misto pro Mephista. Toho spolecne s vami hledali i Diablo s Baalem a pri jejich pronasledovani vas cekaly hodry monster. Putovani dzungli bylo vic nez dlouhe a vycerpavajici, ale nakonec jste po probiti se i pres radu starsich tretiho bosse nasli a zabili. Posledni ctvrty akt byl kratsi, ale nemene vydareny. Rozhodne byl nejtemnejsi, jelikoz se nachazel v samem nitru pekla. A cesta k samemu panu pekel byla strastiplna. Plahoceni popelem a zabijeni demonu pusobilo znacne depresivne, samozrejme okorenene stylovou muzikou. Po tuhem boji nakonec ale padl i Pan pekel a vy jste mohli slavit.

Vyhodou hry je jeji znovuhratelnost a obtiznost. I dnes, po temer dvaceti letech je druhy dil stale stejne dobry. Ac graficky jiz nestaci na novejsi ARPG, vsim ostatnim spoustu dnesnich titulu muze ucit. Po dohrani storyline jste si jej mohli vyzkouset na dalsi dve obtiznosti, kdy prvni na prvni Normal navazala Nightmare a pote Hell. Nejvetsi bomba ale vybuchla rok po vydani v roce 2001. Vysel datadisk Diablo II: Lord of Destruction, ktery do hry pridal paty akt odehravajici se ve meste barbaru Harrogatu. Baal se totiz snazil znicit Worldstone a jediny, kdo mu v tom mohl zabranit, jste byli samozrejme vy. K jiz existujicim charum: Amazon, Barbar, Necromancer, Paladin a Sorcerer pribyli dalsi dva - Assassin a Druid, hra vam zpristupnila runy. Ty dokazaly z predmetu udelat ty nejsilnejsi veci ve hre. Potesil i graficky narust rozliseni na tehdejsich 800x600. Z Diabla 2 se diky LoD stala jeste navykovejsi ARPG a old school hraci se k nemu po silenostech ve tretim dilu snad po pul roce vratili a nekteri jej hraji dodnes.

A ted k neduhum, kterych ale moc neni. Mne osobne nevyhovoval system ukladani v kombinaci s dumyslne ukrytymi waypointy. Casto mi trvalo, ze jsem waypoint nemohl najit treba i tri ctvrte hodiny. Navic pri umrti jste vsechny vase veci museli jit vyzvednout s holou postavou, coz byl zejmena na posledni obtiznosti temer nerealny ukol. Postava byla totiz extremne zranitelna. Nejradeji jsem se potuloval po prvnim a tretim aktu, kde me fascinovala zejmena tamni hudba, ale i zelene huste lesy. Poustni akt me prilis nebavil, i kdyz zpracovany byl diky inspiraci v egypstke kulture rozhodne nejlepe. A posledni paty akt byl vylozene nejnudnejsi. Nez jsem prosel uvodni dve masivne dlouhe lokace, uplynulo hodne casu. Spad nabral az ve sve druhe polovine. Nejoblibenejsimi postavami byli Necromancer, Paladin a Druid. Hra na Hardcore byla skutecne hardcore a dostal jsem se nejdal k Diablovi do Nightmare obtiznosti, kde jsem zdechl. A nemluve o PK idiotech, kteri me zabili i podvodne, kdyz mi 1v1 vyhlasili hostilitu v dungeonu. I tak ale Diablo 2 je vrcholem serie a nedivim se, ze old school hraci se k ni po par mesicich hrani trojky vratili.

Pri vzpomince na tuto legendarni hru se mi vybavi zakladni skola a sesta trida. S kamaradem jsme tehdy na PC jeho taty nainstalovali demo teto hry a po prulezu snad prvnich dvou pater byl konec. Samozrejme jsme si jakozto fandove hry Draci doupe sehnali plnou verzi a hrali. On si vzal Warriora a ja lucistnici.

Diablo je prvni, troufnu si rict akcni hra z izometrickeho pohledu s RPG prvky od spolecnosti Blizzard North. Vyberete si jednu ze tri postav a vydate se do podzemi kosit hordy nepratel. V dobe vydani jsem byl naprosto fascinovan tehdejsim zpracovanim. Po uvodnim do hry vice nez spravne navnazujicim intru se ocitnete za mestem zvanym Tristram. Tedy jedna se spis o vesnici o par baracich. Pote, co dorazite do jejiho stredu a promluvite si s nekolika postavami, dostanete instrukce a putovani muze zacit. Vydate se patrat po predeslem hrdinovi, ktery dostal ukol v podzemi najit a zabit sameho pana pekel - Diabla, ale nepodarilo se mu vratit. Jeste k mestu a jeho obyvatelich. U kovare si muzete kupovat zbrane, brneni, prsteny, Decard Cain vam identifikuje nalezene magicke ci unikatni predmety, proda svitky na portaly a u kouzelnice sezenete svitky, kouzelne knihy a podobne magicke veci.

Ve hre si zvolite jednu ze tri postav. Warrior je valecnik, ktery bojuje vyhradne nablizko. Takze mece, sekery, stity. Rogue je lucistnice, kterou vyuzijete, pokud se bojite kontaktniho boje. Nicmene musite pocitat s o neco mensim poskozenim nez za Warriora. A posledni do party je Sorcerer, coz je kouzelnik. Takze pokud radi sesilate kouzla a kletby, je pro vas spravnou volbou on. A co vas na vasem putovani ceka? Celkem sestnact podzemnich pater, rozdelenych na ctyri rozdilne stupne. Zacinate v katedrale, ve kterych potkate sarkofagy, schody a kamenne podlahy. Je z nich nejvice citit pritomnost cloveka. Jak ale postupujete hloubeji a hloubeji, pritomnost lidi se vytraci a vy se citite stale temneji. Dalsi ctyri patra tvori katakomby pripominajici mucirny. Tenke zdi vystridaji masivni sloupy a pilire a barva lokaci je tmavsi. I nepratele jsou tuzsi a temnejsi, kdy kostlivce, zombie a vriskajici caparty vystridaji netopyri a mizici zombie. Treti ctyrpatro tvori jeskyne. Vsude je lava, nepratele po vas lavu take strili a celit budete gargoylum plivajicim ohne, demonum a podobnym. No a posledni ctyri patra tvori samo peklo. Peklo, ve kterem uz budete celit demonickymi silami ovladnutym nepratelum. Cekaji vas zkazeni rytiri, magove a podobni. A nakonec i samotny Temny pan. Po ceste jeste potkate nekolik specialnich bossu a lokaci - napriklad otraveny zrdoj vody, Reznika, krale Leorica, komnatu kosti a dalsi.

Hudebni doprovod ma atmosferu, kterou podle me dodnes zadny dalsi dil Diabla neprekonal. Ne, zeby byly dalsi dily spatne, ale zde se potvrdilo, ze mene je vice. Ctyri zpusoby ozvuceni sedly ke kazde z lokaci jako prdel na hrnec a to vcetne hudebnimu doprovodu mesta. Hru jsem hral ve svych trinacti letech a zejmena v katedrale a pozdeji v pekle hra behem hrani ve vecernich hodinach mela diky autentickemu ozvuceni az prvky hororu. Atmosfericky jde jednoznacne o nejlepsi dil ze serie a hratelnostne o druhy nejlepsi. Jeho jedina nevyhoda dnes je zub casu a kratkost. Tehdy se ale hry takto delali. Za me legenda, ktera otevrela herni trh pozdejsim ARPG titulum.

Spear of Destiny se ke mne poprve dostala nekdy kolem roku 1994 a jeste pred puvodnim Wolfenstein 3D. Osobne povazuji tyto dve hry za legendy FPS zanru a jeho prukopniky. V tehdejsich deseti letech pro me byla hra velmi tezka i na nejlehci obtiznost a pamatuji si, ze jsem se zasekl v 16. levelu a musel pouzit cheat. Zmackl jsem tedy kombinaci MIL a prosel dvermi, ke kterym jsem zaboha nemohl najit klic. Pokracoval jsem dal, hru dokoncil a od te doby o ni neslysel. Az nyni, po temer ctvrt stoleti, jsem si na ni vzpomnel diky tomuto webu, sehnal si ji a dohral ji. Na nejvyssi obtiznost a 100% zabiti, 100% tajnych mistnosti a 100% pokladu. A byla to takova pekelna fuska, ze jsem musel ve druhem tajnem levelu pouzit navod, protoze tamni tajne chodby byly brutalne zapeklite. Po serii nekolika pokusu, kdy jsem se vzdy zabarikadoval a musel restartovat cely level, mne dosla trpelivost a otevrel jsem internet s mapou levelu. Ostatni levely jsem ale splnil poctive sam. Secrety neni az tak tezke najit, pokud hrajete verzi hry s mapou a seznamem chybejicich veci. Smekam ale pred temi, kteri zvladli splnit vse na 100% v puvodni verzi hry.

Ke hre samotne. Jde o vic nez vydarene pokracovani puvodniho Wolfenstein 3D. Opet kosite tuny nacku, hledate klice, vychody do dalsich pater, po ceste sbirate poklady, a snazite se najit tajne chodby a vse, co skryvaji. Nepratel je cela rada pocinaje nacku v hnede uniforme, dale psu - nemeckych ovcaku, esesaku v modrych uniformach s blond vlasy, dale v bilych uniformach behajici oficiri a zejmena ve druhe pulce hry a v tajnych levelech potkate i postrach cele hry - zelene mutanty. Prvni typ nepratel potkavate nejcasteji a jde o nejjednodussiho protivnika. Prilis nevydrzi a take nerozdava nikterak moc poskozeni. Zatopit vam muze, pokud jich potkate vic naraz, dostane-li se vam jich vetsi pocet najednou do zad, nebo kdyz je podcenite. Zato modry esesak uz vas muze nekolika malo vystrely sejmout jako nic. Jeho samopal je vic nez ucinny a potkat jich vic najednou se rovna taktickemu ustupu do uzsich mist. Bily dustojnik je o neco snazsi protivnik, ale je nejrychlejsi ze vsech nepratel. Casto vam tedy utece a budete jej nahanet v zapeklitych chodbach. Nejhorsi nepratele jsou beze sporu mutanti. Jsou sice pomali, ale jednak davaji smrtici poskozeni a navic neuveritelne rychle strili. Neni problem umrit po dvou zasazich od nich. Casto jsou hned za rohem a okazite po vas pali. Ve hre je i nekolik bossu, kazdy je charismaticky a zejmena Ubermutant a finalni boss jsou vic nez pekni. Prislo mi ale tezsi se k nim dostat pres hordy poskoku nez samotne boje s nimi. Zbrane jsou ctyri. Nuz, ktery jse pouzival pouze pokud mi dosly naboje. Pistolka se hodi na likvidaci zejmena psu, kdy posetrite naboje. Nejcastejsi zbrani je samopal, jehoz pomer kadence/efektivita se vyplati nejvic. Lehky kulomet se hodi na likvidaci hord nepratel, predevsim jsou-li za sebou a proti bossum.

Kdyz porovnam hru se svym predchudcem, sla nahoru obtiznost a v nekterych levelech pomerne vyrazne. Hustota zalidneni levelu je vyrazne vyssi a pribyla krabice s munici, ktera vam prida hned 25 naboju. Mise jsou rozmanite a nektere opravdu velmi obtizne. Budete totiz castokrat celit hordam v otevrenych velkych mistnostech a moznosti roztahat si nepratele tedy prilis nebude. Zklamany jsem byl hudebnim doprovodem, ktery vyjima uvodnich ctyrech levelu, jednoho ze zaverecnych a jednoho tajneho, jsou ostatni mise ozvuceny doprovodem z predesleho titulu. Rovnez fakt, ze vas protivnik muze bez problemu sejmout skrz otevirajici nebo zavirajici se dvere castokrat znacne fustruje. Hru ale hodnotim vic nez pozitivne.

Stejne jako v pripade puvodni hry, i zde jsem predchozi recenzi odflakl. Prikladam tedy reparat cislo dva. Tento stahovatelny obsah pridava do hry Battlefield: Bad Company 2 valku ve Vietnamu. Tehdejsi cena tri stovky se mi zpocatku zdala prehnana, ale jakmile jsem se dostal do hry, byl jsem nadseny a penez ani na vterinu nelitoval.

Loadovaci obrazovka puvodni hry se zmenila z moderni na vietnamskou a uvitala vas dobova muzika v podobe Creedence Clearwater Revival - Fortunate Son. Ve srovnani s poslednimi dvema BF se jedna o historicky vyrazne presnejsi Battlefield, i kdyz za svym predchudcem Battlefield Vietnam samozrejme zaostava. Herni klasy jsou stejne, tedy Assault, Engineer, Medic a Recon a kazda ma k dispozici tri dobove zbrane, tanky, jeepy, lode a vrtulnik. Takze si zastrilite napriklad z M16, AK-47, M14, PPSh-41, Uzi, M60, RPK, SVD, M40 a z dalsich. Je ale skoda, ze zbrane nejsou striktne zamcene pro danou frakci. Muzete tedy za NVA strilet z americkych zbrani a naopak, coz ubira hre na autenticnosti. Takova mala drobnost - mensi bug vam na spolecnych zbranich prenese killy a medaile z BFBC2 i naopak. Konkterne napriklad na zbranich 870, RPG, 1911 a M60 napriklad. A zamerovani bylo zpocatku drsne, jelikoz s vyjimkou Recona nemate pristup k zadnym kolminatorum.

Mapy jsou o neco mensi nez v BFBC2, ale zpracovane jsou suprove. Dodnes pamatuji na dobyvani kopce Hill 137 a na tankove bitvy na Operation Hastings. Tyto dve mapy me osobne bavily nejvic, zbyle tri uz mene. Zejmena na Phu Bai Valley byl neskutecne otravny vrtulnik, ktery se dal velmi spatne sestrelit. Cao Son Temple a Vantage Point ubiralo, ze mely obe dve pouze tri obsazovaci body. Na Vantage Point jsem strasne rad behal mezi baraky s plamenometem a podnikal "BBQ vylety" :D. Ze vsech map ale drsna vietnamska valka okamzite dychla. Uz jen loading okoreneny dobovym radio komentarem a muzikou poradne navnadil do boju. Hra se dodnes hraje, i kdyz jen na dvou, trech serverech. Mozna skoda, ze nevysla samostatne s alespon stejne kvalitnim storylinem puvodniho BFBC2, rozhodne by si ho zaslouzila. Dodnes si ale drzi vysokou kvalitu, prestoze se jedna o titul vydany primarne pro konzole. Pokud ale hledate autenticitu, pripadne realisticnost, sahnete spis po Rising Storm 2: Vietnam.

Puvodni recenzi jsem znacne odflakl, takze pisi reparat. Tento Battlefield byl mym uplne prvnim, ktery jsem kdy hral, takze jeho hodnoceni bude znacne zkreslene. Nicmene jej i dnes po temer deviti letech od vydani povazuji z nejlepsi od roku 2010 dosud. Vyrovnanym souperem mu je pouze DLC Battlefield: Bad Company 2 - Vietnam, ktere pridalo do hry "pouze" multiplayerovou slozku z prostredi teto valky. Ostatni dily s cisly 4, 3, 1 a V uz cim dal vice, dalo by se rici az exponencialne, zaostavaji a to ve vsem.

Pustil jsem tedy Singleplayer, abych si pred multiplayerovou vravou alespon trochu osahal ovladani a naucil se alespon zaklady pohybu. Mam rad vyzvy a zvolil jsem nejvyssi obtiznost. A musim rict, ze jsem byl misty i docela v ouzkych, jelikoz nektere pasaze byly skutecne tezke na zdolani. Zejmena mise v pousti, kdy jsem musel chovany v chramu zneskodnit vrtulnik pomoci RPG jsem dokoncil snad az napopadesate. Vubec me prekvapila rozmanitost misi, ktere se odehravaji po celem svete. Zacinate v minulosti, abyste se posleze presunuli do pritomnosti. Jednou dobyvate ostrov, pote ujizdite pres horske prusmyky pred stihajicim vrtulnikem, bojujete s nepritelem ve vyse zminene pousti, utikate jihoamerickou dzungli do vesnice, branite radioprijimacku v horach a podobne... Pametnici starsich dilu budou urcite namitat, ze Singleplayer byl o nicem, ale ja nemohu porovnavat s predeslymi dily a ac jde o koridor, ktery vas vede za rucicku, v ramci moznosti jsem si jej uzil. Co bychom v pozdejsich dilech za alespon takto zpracovany storyline dali. V zive pameti mam misi, kdy se v horach zmenilo pocasi a vy jste museli prchat dolu, pricemz se vam nejprve zamlzovaly a pote zamrzaly bryle a snizovala se viditelnost. Navic byla silena zima, takze bud jste zabehli nekam do baraku ke krbu se ohrat nebo s vami byl amen.

Prava rezba ale zacala az s prechodem do multiplayeru. Nez jsem se stacil rozkoukat, byl jsem nekolikrat nemilosrdne zabit protivniky a takto to pokracovalo prvnich snad 200 hodin meho hrani. Vzpominam si, ze jsem nekolikrat behem hrani chtel hru odinstalovat, protoze skore 5:14, 10:18, 9:16 a podobne me opravdu frustrovali. Nicmene jsem vydrzel a nakonec jsem se po nejakych snad 600 odehranych hodinach prehoupnul do plusu a uz v nem i zustal na hodnote nejakych 1.10. Vetsinu casu jsem stravil paradoxne na Team Deathmatchich, ale nakonec se prece jen presunul na Conquest. Mapy ve hre jsou super. Co jsme se teto hry s kamarady na hrali... Vymysleli jsme pojmenovani pro baraky na Isle - rozestavenej, zelenej, pod tankem, nad rozestavenym a jine. Na Lagune jsme kopeckum rikali nas, stredovej a horkej - ten nejblize prehrade. Tyto dve mapy a pote jeste sniping na Arica Harbour jsme hrali nejcasteji. Pote dalsi sniping na Harvest Day. Nejlepsi mapou ale byl dle me Heavymetal, ktery me osobne bavil nejvice zejmena diky clenite krajine a neustalym tankovym najezdum. S jejim vydanim vzaly za sve boje na Port Valdez, Atacama Desert a Laguna Alta. Oproti tomu nocni sichty na Nelson Bay a silenosti ve snehu na Cold War a zejmena na White Pass, kde neustale letaly nad vasimi hlavami stihacky dodnes ma sve kouzlo.

K dispozici byla ctyri povolani. Assault trimal v rukou utocne pusky, podvesne granatomety, podvesne brokovnice, strilel kourove granaty a doplnoval munici. Medic, ktery ozbrojen lehkymi kulomety kosil a potlacoval vse, co se hybe, hazel lekarnicky, ozivoval a fungoval spis jako support. Engineer, ktery se svymi SMG utocil casto nepozorovan a byl kvuli opravarske sade nejvyuzivanejsi klasou v Conquestech. A na zaver samozrejme Recon, ktery se zakempil a snajproval a navadel palebnou podporu pekne zdali. Vsechna povolani mohla nosit i jakekoliv pistole, brokovnice a C4. Mymi nejoblibenejsimi zbranemi byly AN94-Abakan, na nekterych serverech zakazany, M416, 9A91 Avtomat a UMP, MG36, M24 a GOL, pripadne pekne potichoucku SVU. Nesmim zapomenout na emotivne velmi dobre zpracovany voiceover vsech jednotek. A rustina ve hre - famozni. Diky jiste podobnosti s cestinou jsem necemu rozumel hned a dalsi hlasky si odvodil, nebo dohledal. Autenticita a atmosfera z multiplayeru salala na kilometry. Moznost srovnat na mape cele vesnice se zemi byla do te doby ve hre nevidanou.

Hra mela samozrejme i nejake ty neduhy. Cas od casu spadly servery, potkavali jste zoufale aimbotery a zejmena nemoznost zalehnuti ve hre dost chybela. Na druhou stranu sniperi v hejkal oblecich byli casto ukryti ve stromech a hodne spatne dohledatelni, zejmena na Hardcore serverech, kde chybela killcam a na jednu ranu bylo po vas. Tuto hru radim v online FPS hodne vysoko a jelikoz jde serie Battlefield do haje, asi se k ni vratim, budu-li si jeste nekdy chtit toto zahrat. Toto je jistojiste jeden z klenotu DICE, kdo mohl vedet, ze s nejvetsi pravdepodobnosti mozna i posledni...

Po zkusenostech s predeslym Battlefield 1, ktery mel s prvni svetovou valkou spolecnou maximalne grafiku, jsem se rozhodl s koupi Battlefield V pockat. A dobre jsem udelal, jelikoz tahle hra je neskutecny brak. Nikdo od toho neocekava obtiznost ve stylu Red Orchestry nebo simulaci valky ala Arma, nicmene pokud zde mame hru na motivy WW2, mela by se drzet historickych faktu a ne si nejvetsi valecny konflikt historie lidstva upravovat, jak se to hodi dnesni politicky korektni a genderove vyvazene propagande. Tedy zadne moderni kolminatory na zbranich, ktere skoro vubec nekopou, zenske behajici s umelyma rukama, cenzurovani naciste a podobne.

War Stories jsou jedna velka komedie plna polopravd, historickych nepresnosti a vicemene i lzi. Kazda z misi vam zabere maximalne deset minut a i na nejvyssi hardcore obtiznost jde o neskutecne jednoduchy koridor. Za me ztrata casu. Hry Battlefield jsou ale o multiplayeru a ten se hraje opet skvele. Grafika je paradni, stejne i ozvuceni, nove mapy jsou nadherne a Grand Operations, ktere jsme si mohli vyzkouset uz v Bete, se hraji opravdu velmi dobre. Nicmene ani toto u me nema zadnou sanci prevazit propagandisticke pojeti hry, ktera je navic opet jen reskinem puvodnich titulu. Navic mi neprijde, ze by pocet bugu ve srovnani s Betou ubyl. Letajici zbrane ci mrtvoly podivne se kroutici jsou ve hre porad. Stejne jako spojujici se obrazovkova herniho HUDu s HUDem pauznute hry, ktera casto zmeni hru na nehratelnou.

Nicmene decka, kterym to papinkove koupili jako predcasny darek k Vanocum budou nadsena. Ty se chteji vyblbnout, hrat za vojaky s vizazi hipsteru, mit hromadu skinu a podobne. O tom, co se ve skutecnosti ve druhe svetove delo, nemaji ani tuseni a tak budou tento paskvil brat jako dokument. A spouste z nich je to i ukradene. Historie v teto hre sla na mnohem vetsi vandr nez v Battlefield 1, ale hlavne ze mame ve hre politickou korektnost, genderovou vyrovnanost. Jeste by mohli pridat pozitivni diskriminaci. Hra misto vzdelavani siri dezinformace a cilene indoktrinuje. To je pro me naprosto neprijatelne. Cili - pokud vam jde pouze o grafiku, ozvuceni, hru si kupte - oboji je paradni. Pokud hledate hru, ktera bude autentickym vyjadrenim druhe svetove valky, ruce pryc a utikejte kilometry daleko. Hra krome grafiky nenabizi absolutne nic noveho snad s vyjimkou Grand Operations.

Tenhle na druhou svetovou valku si hrajici ksindl odmitam kupovat. A uz vubec ne za nekrestanskych trinact stovek. To bych mel vetsi uzitek je hodit do kamen a nechat je v nich shoret. Koupi bych totiz souhlasil s politikou EA a to ani z minima nesouhlasim. DICE si pod sebou timto vytvorem kopou vlastni hrob.

Sekce proti nebyla dostatecne dlouha, takze ji davam sem:

Proti:

- reskin puvodniho BF1
- neolevicova propaganda (politicka korektnost, genderova rovnost) v jeste vetsi intenzite nez v BF1 a napriklad v misi za senegalske vojaky i vedome lhani se smyslenym rasismem
- kvanta historickych nepresnosti (zbrane maji moderni kolminatory, ktere jeste nekolik desitek let neexistovaly, smyslene neexistujici uniformy, tanky, ktere byly nasazeny az koncem valky a podobne)
- multiplayer je plny bugu (spojeni herniho a pauznuteho HUD, mizici HUD, nezapocitavaji se Assignmenty, musite kazdy Assignment plnit zvlast)
- neexistuje autobalance a sniper limit (stejne jako v BF1)
- dodnes chybi Battle Royale a podpora Ray Tracing
- hra je nedodelana a uz tyden po vydani byla ve 25% sleve
- vsichni kvuli neexistujicimu bullet-dropu hraji za snipery a davaji vam headshoty klidne na kilometr

Mohl bych pokracovat, ale neminim timhle druhou svetovou parodujicim neolevicove propagandistickym ksindlem ztracet jakykoliv dalsi cas. Tahle hra musi byt hrobem DICE.

Podle meho nazoru po velmi spatne nastavenem hernim AI v predesle FIFA Football 2004, kdy padalo kvanta golu z dalky a z nulovych uhlu, doslo v oficialnim pridavku pro tehdejsi Mistrovstvi Evropy v Portugalsku k prekopani herniho engine a k odstraneni techto neduh. Jak uz nazev UEFA Euro 2004 Portugal napovida, jde o hru k tomuto turnaji a k dispozici tedy jsou pouze narodni muzstva. Vedle co nejaktualnejsich soupisek te doby, realnych tvari hvezd a kvante oficialnich portugalskych stadionu je k dispozici i par stadionu nejuspesnejsich klubu te doby mimo Portugalsko. Hra graficky vypada temer stejne, ale jelikoz tou dobou jiz FIFA dostavala na frak od Pro Evolution Soccer, byla nucena zmenit ovladani a chovani hracu. Pribyla prihravka do behu, identicka te z Pro Evolution Soccer 3, coz byla dle meho nazoru nejvyraznejsi zmena ve hre. Co se tyce ostatniho, ve hre zustalo. I kdyz po letech si nejsem jisty, zdali byl odstranen i mod Off the Ball.

Co se tyce hernich modu - alfou a omegou teto hry byl turnajovy mod Euro. Vzal jsem si samozrejme Cechy, kteri tou dobou ve fotbale patrili ke svetovym velmocem a na nejvyssi obtiznost s nimi dosel skrz kvalifikaci az k poharu. Nejvetsi nervy jsem zazil ve finale, ktere jsem byl nucen si protrpet az do penaltoveho rozstrelu. I tak jsem ale Holandanum vratil porazku z kvalifikacni skupiny a mohl slavit. Po letech si uz nejsem jisty, zdali byla podminka se na Euro uspesne kvalifikovat, abyste si ho mohli "odemknout". Jiste je, ze samotny turnaj jste si mohli rozehrat bud dle realneho rozlosovani skupin, nebo jimi zamichat a vytvorit si vlastni. Ohledne sestav - Cesi maji sice spravne hrace, ale se spatnymi cisly. A konkretne takovy Bolf je s celkovym hodnocenim 48 hodne podhodnoceny. A hraci Holandska ve hre kvuli problemu s licencemi jsou pouze ve forme No.1 a dale. Stahl jsem si tedy patch, ktery toto napravil a pridal i aktualni dresy pro vsechny tymy, co se na turnaj dostaly. Behem kvalifikace vas navic hra zasobuje informacemi o vasich hracich. Pred startem jsem se napriklad dozvedel, ze Patrik Berger ukoncil reprezentacni karieru, ze se nektery z mych hracu zranil a podobne. Dale vedle kvalifikacnich zapasu odehrajete i pratelske, coz samotnou kvaifikaci sice vice priblizi realite, ale me osobne tato vsuvka spis zrdzovala. V ostatnich hernich modech jste si mohli vyzkouset penalty, dat pratelacek, nebo si pripravit scenar daneho zapasu - nastavit skore, aktualni minutu, pocet vyloucenych a pokusit se zapas bud preklopit na svoji stranu nebo zuby nehty uhajit cennou vyhru. Komentar obstarava osvedcena dvojice let predeslych John Motson a Ally McCoist.

UEFA Euro 2004 Portugal alespon u me rozhodne napravila posramocenou povest predesle FIFy 2004 a 2002 FIFA World Cup a zabavila me na nekolik desitek hodin. Osobne jej radim spolecne s FIFA 2002 hned za FIFA 98 RTWC.

Jedenacty dil prinesl opet lepsi grafiku, novy system rozehravani primych kopu a rohu, ktery me osobne vubec nevyhovoval a dale mnohem vice realnych tvari fotbalistu. Prevratnou novinkou ale byl Career Mode, kde jste se ujali vami oblibeneho tymu a behem nasledujicich peti sezon jste jej mohli vyrazne pozvednout, nebo naopak poslat do rise pekel. Diky implementaci tymu z nizsich soutezi jste se mohli ze druhe ligy prokousat az k poharu pro viteze Champions League, vyhrat nejvyssi soutez, pohar a podobne. Klidne i vse dohromady. Podepisovali jste smlouvy, kupovali posily, prodavali nepotrebne hrace a ve velmi zjednodusenem formatu se starali o rozpocet klubu. Hraci se behem jednotlivych sezon zlepsovali i zhorsovali. Ovladani Off the Ball, ktere bylo dalsi novinkou tohoto dilu, bylo dobrou myslenou, ale v podstate se z nej stal zejmena pri centrech skript, jak dosahnout jistojiste golu. Ohledne intra na vas vybafli Del Piero, Ronaldinho a Henry. Mne osobne se hrane intro s helikopterami nad stadionem prilis nelibilo, ovsem soundtrack na tehdejsi dobu rozhodne nezklamal. Co se mi ale libilo, byly zabery publika, ktere se radovalo pri nekterym z golu vaseho tymu.

Co me ale vylozene iritovalo, byly golmani. Dokazali chytit nemozne, ale zdalky opakovane propousteli propagacni strely. Vubec diky novemu systemu zahravani standardnich situaci padalo hodne golu z vice jak 25 metru. Dalsi veci byly nerealne brankarske zakroky. Golmani se misto ocekavanych robinzonad skladali k tycim velmi pomalu a spise si k nim lehali aby se nereklo. Padalo tedy i hodne golu z nulovych uhlu. Nastesti opet nekdo kreativni vytvoril realistic patch, ktery tyto neduhy opravil a z FIFA 2004 se stala paradni hra. Dalsi bug zpusobil, ze jste do skupiny Ligy mistru dostali tym ze stejne zeme a ligy a navic s nim hrali po sobe hned ctyrikrat. Dvakrat v Lize mistru, jednou v lize a jednou v domacim poharu. Vazne otrava. Toto bohuzel realistic patch opravit neumel. Dale absence treninku, penalt a editoru.

I presto se FIFA 2004 hrala velmi dobre. Ja si vzal Dortmund s Rosou a Kollerem a vyhral co se dalo. Diky realistic patchi tento dil povazuji za nejzabavnejsi z tech, co meli Career Mode. V pozdejsich dilech obsahoval 3x tolik sezon a to me po nejake pulce prestalo bavit. Pet sezon bylo akorat. Hodnoceni bez realistic patche - 60%.

FIFA 2003 sla oproti predeslym dilum zejmena graficky o hodne vys. Toto se dalo vytusit jiz od uvodniho intra, ktere bylo po letech opet hrane a v hlavni roli se v nem predstavily hvezdy tehdejsi doby - Roberto Carlos valici za Real Madrid, Edgar Davids z Juventusu a Ryan Giggs, ktery je dodnes legendou Manchesteru United. To vse za audiodoprovodu Tima Maase - Down to Get Down.

Atmosfera behem zapasu byla na vyborne urovni. Fanousci bubnovali, skandovali po cely zapas. Dokonce premierove pri golu hosti bylo na stadionu ticho. Hraci meli opet sve realne obliceje ale ne vsechny reprezentace byly plne obsazene. Takoveho Ronalda (myslim skutecneho Ronalda, nikoliv portugalskou Kristynu) jste si museli do hry zkopirovat pres editor. Novinkou byly znaky tymu na hraci plose, stejne jako aktualni stav skore. Rozdil mezi 2002 FIFA World Cup a touto hrou v grafice byl opravdu markantni a byl nutny upgrade pocitace. Divaci se autorum povedli. Sice byli stale placati, ale jejich skandovani a letajici konfety vypadaly vic nez dobre. Pamatuji si, ze jsme si s kamaradem stahli do hry Czech Super Patch ze dnes jiz neexistujicich stranek fifacz.com a vyrazili za Spartu dobyt ceskou ligu. Hodne komicky byl zapas v Blsanech, kde nas uvital ve svech praskajici stotisicovy chram. To jsem malem upadl smichy ze zidle, protoze i Old Trafford ve srovnani s nim vypadal jako stadionek odnekud z predmesti :D

Pro prekonavani obran souperu jste se museli naucit precizne prihravat. Pokud jste ale meli rychleho hrace, stacilo se dostat k poslednimu obranci a v kombinaci s klavesou pro sprint a Space jste si predkopavali mic a pote mohli jit i sami na golmana. Prime kopy se zahravaly nove. Kulaty kurzor jste umistili do mist, kam jste chteli strilet a pote jste se museli trefit do zeleneho pole sipkou hybajici se ve stylu metronomu, ale asi 10x rychlejsi.

Jako zasadni chyby povazuji podivne chovani obrancu, kteri se casto pohybovali dost neprirozene. Z toho pramenily chyby ve spatnem postaveni a nepokryti napriklad prihravek nebo hracu samotnych. Dale nemoznost dat gol hlavou z rohu, ktera byla opet nahrazena efektnimi nuzkami. A poprve absenci Ingame Editoru, ktery nahradilo externi Creation Centre. Dale pomerne fadni casomira, menu hry v nizkem rozliseni a podobne.

Po FIFA 2001 podle me druhy nejhorsi dil teto serie. Kdyz opomenu vylepsenou grafiku oproti predchozimu dilu, kdy velka vetsina hvezd dostala konecne realne obliceje, za sve vzala absolutne hratelnost. Duvodem bylo, ze protivnik byl na nejvyssi obtiznost prakticky neporazitelny a strojove neuveritelne presny. Odebiral mice naprosto ve sto procentech pripadu, zatimco vy jste obrancem slapli vedle, nebo jste jeste navic upadli a pote chybeli. Prihravky sli kazda druha na nohu soupere. Dalsi kravinou byly strely hvezd, ktere neuveritelne rotovaly a mic mel za sebou jakysi plamen, pripominajici kouli vystrelenou z dela. NASTESTI jsem tehdy nekde na internetu narazil na realistic patch, ktery hru vratil do puvodniho engine FIFy 2002. Jo, to bylo potom neco jineho. Vsechny predchozi vyjmenovane nesmysly byly pryc a ze hry se stal razem opet realny fotbal. Zustaly samozrejme chyby s chirurgicky presnymi centry a narazeckami, ale nesmyslne vybehy vasich golmanu do zeme nikoho a goly z pulky byly pryc.

Turnaj jako takovy se ve hre povedl. Vsech 32 ucastniku bylo nalosovanych ve svych skupinach a dokonce byla moznost do hry dosadit v kvalifikaci neuspesne tymy. Vzal jsem tedy Cesko a probil se az k poharu. Dvakrat jsem musel postupovat az pres penaltovy rozstrel. Skoda, ze neslo zamichat rozlosovanim skupin a nebyla ve hre kvalifikace. I tak se ale s aplikovanim realistic patche stala hra tim, cim mela byt uz od zacatku. Pokud jste vyhrali MS za tym z kazde oblasti, odemla vam hra bonusove tymy dle vitezneho tymu MS. Hodnoceni bez realistic patche - pouhych 40%.